Bez COOKIEs je omezený přístup!

XI. Krok do neznáma

Zpět Obsah Dále

Stává se, že lidská snaživost dosahuje občas i ocenění. Schopnosti a znalosti jedinců jsou mnohdy zjevné až k nepřehlédnutelnosti, tudíž je nelze zanedbat mávnutím ruky, pohrdavostí či zavřením oči. Tací lidé vytvářejí pokrokovost, na což se váže celý průběh jimi tvořených dějin.

Tady sice nekráčí o dílo světa, jen o Městečko, ve kterém Já, čamrdářský Genius loci, jsem už déle jak třicet lét a zim zpřítomněn, a proto tleskám a chválím, že člověk, který mne do téhle neznámé díry přinesl v ruksaku na zádech a vlastně způsobil, že jsem se tu zapecoval téměř v každé chalupě, bude za své zásluhy právoplatně ometálován. K čemuž se schýlilo.

Na velké valné hromadě Společenstva soustružníků perletě ho popasovali na hrdinu.


Jednou Antonie ve vídeňském módním obchodu, kam dodávala ozdobné perleťové knoflíky, vybrala vínově červenou kravatu se stříbrnými puntíky. Ovšem nedokázala uvázat onen moderní uzel, a tak jí majitel ochotně několikrát předvedl celý postup, až si byla jista, že jej nezapomene. Přikoupila i tvrdý límec a bělostné manžety, a to vše svému muži nutila jako doplněk k obleku. On se v tom ale cítil značně neohrabaně a měl dojem, že v nových tvídových šatech vypadá jak vysoustruhovaný panák.

Antonie ještě uvažovala o cylindru, ale pak moudře uznala, že by si ho Šampach na hlavu neposadil a zbytečně by došlo k rozepřím. Stačil tvrdý límec a kravata, kterou mu musela sama uvázat.

„Připadám si jak loutka z pimprlové komedie,“ bručel její muž.

„Ale ty si teď musíš naopak připadat jako vítěz!“

„Co je to za vítězství? Chleba si za to nekoupím,“ pokračoval ve svém pesimismu Šampach.

„To sice ne, ale konečně tě uznali a váží si tě za to, cos tady dokázal!“

„A co jsem vlastně dokázal?“ řekl mírně pochmurně, ale ve skutečnosti byl potěšen tím, jak ho jeho žena chválí.

„Zavedl jsi čamrdářství nejen v Městečku, ale vlastně na celé vrchovině. A jako první jsi přenesl výrobu knoflíků z Vídně do Čech. Pamatuješ, jak se ti tady zpočátku všichni smáli?“ podívala se Antonie na Šampacha.

„Jo, skládali vo mně posměšný písničky.“

„A taky ti dvakrát vypálili veřtat. Ale tys to vydržel! Nevzdal ses a knoflíky jsi vyráběl sám, než ostatní pochopili, že čamrdářství tu na rozdíl od tkalcovství má budoucnost!“

„A najednou ty, co se dřív smáli, začli dolejzat,“ ušklíbl se její muž.

„Za třicet let jsi změnil Městečko i kus kraje k nepoznání, a přitom si pořádně nevytáhl paty z veřtatu, tatíku,“ dobírala si ho Antonie a po chvíli přemýšlení dodala:

„Já myslím, že kdo se stal čamrdářem, nelituje. Ještě nikdo od toho neutekl, i ti, co odešli do Ameriky, vyrábějí knoflíky. Ty jsi připravil lidem snadnější živobytí a aspoň o něco jim ulehčil život. A díky tobě dneska mají taky celkem slušné výdělky. Já myslím, že si to ocenění rozhodně zasloužíš!“

Antonie málokdy své city projevovala navenek. Ale teď se neubránila. Když si prohlížela svého muže, odevzdaně stojícího v těch jakoby naškrobených nových šatech s celuloidovým límečkem, v upjaté vestě, kde z knoflíkové dírky visel postříbřený řetěz k hodinkám, najednou jí vhrkly slzy do očí. V tu chvíli věděla, že tohohle chlapíka s mírně se kulatícím bříškem pořád ještě miluje, přes to všechno, co spolu prožili, nebo možná právě proto. Vrhla se mu do náruče celou svou vahou, až lehce zavrávoral. A jak ho tak objímala kolem krku, Šampachovi to nedalo, vzpomněl si na mladá léta a zhrublé čamrdářské ruce položil na její stále ještě pěkně oblý a pevný zadek. Antonie pozdvihla obočí a usmála se:

„Kdepak, teď ne! Musíme přece přijít včas na tu slávu!“ A oba vyprskli smíchy, jak se jim to stávalo zamlada.


Účastníci valné hromady Společenstva soustružníků perletě zaplnili celý sál hospody Na Panské. Do čela stolu zasedl také elegantně vyhlížející pán, prý zástupce pražského ústředí. Když mu bylo uděleno slovo, přednesl vytříbenou češtinou slavnostní řeč, v níž vyzdvihl um místních čamrdářů a řekl: „Rád bych vás všechny nejprve vyzval, abyste své výrobky prezentovali na připravované jubilejní Zemské výstavě v Praze. Je to jedinečná příležitost pro nás všechny dokázat, že naše Čechy i za situace, která kolem panuje, vyrostly v nejprůmyslovější zemi v celém c. k. mocnářství.“

Nakonec, když už se některým čamrdářům zdál projev až příliš dlouhý, zvýšil řečník hlas:

„A nyní pánové a dámy, dovolte, abych vyzdvihl zásluhy ctěného pana Josefa Šampacha, váženého vašeho rodáka.“

V tu chvíli všichni starousedlíci strnuli, protože věděli, že Šampach místním rodákem není, že je to přistěhovalec bůhvíodkud, který byl do Městečka „poslán šupem“, aniž kdo kdy zjistil, proč právě sem.

„Ctěný mistr Josef Šampach byl právem oceněn za rozšíření perleťářského řemesla nejen na vaši Českomorovskou vrchovinu, ale i do valné části Čech. Tento čin si zaslouží ocenění. Proto mu za onu záslužnou a průkopnickou práci patří náš vřelý dík a patří mu samozřejmě také sláva, kterou mu nyní všichni provolejme!“

Sálem Panské hospody se ozvalo sborově a hromově třikrát „Sláva!“.

Poté byl Josefu Šampachovi předán zarámovaný diplom Společenstva mistrů soustružnických a jeho pravicí potřáslo spousta rukou. Nikdo z přítomných mu vlastně nezáviděl, protože nebylo co. Šlo jen o kus potištěného a zarámovaného papíru. A Šampach vlastně tím, že zavedl nové řemeslo, nijak nezbohatl. Sice měl v Městečku slušný dům, ale takový si postavilo víc pracovitých čamrdářů. Obchodníci, kteří na perleti opravdu vydělávali, a přitom čamrdy nikdy nevyráběli, měli daleko honosnější domy.


Bylo už známo, že v roce 1891 se má konat v Praze jubilejní Zemská výstava, která svým významem může Čechy v mocnářství ještě více zviditelnit. Může dokázat, že i český národ má nárok na zrovnoprávnění s Rakušáky i Maďary. A císařpán prý při této příležitosti navštíví Prahu a možná by se už konečně měl dát korunovat za Českého krále, i když Češi si ho jako krále moc nepřejí.

Takové řeči se vedly v hospodách v Městečku. Leckdo na ně ale mohl doplatit, protože represe vůči vlastencům a v posledních letech i dělnickým vůdcům a organizátorům stávek se vůbec nezmírnily. Dělnické nepokoje nevynechaly ani čamrdáře.

Dokonce tu proběhla stávka, která po třínedělním trvání skončila vítězstvím tovaryšů a dělníků. Pracovní doba byla konečně usměrněna: od sedmé ráno do sedmé večer. Předtím se ve veřtatech často pracovalo od pěti hodin ráno až do západu slunce. Mezi prací se sice chodilo ke snídani, k obědu i ke svačinám, ale mnohde, když šlo o nutné dohotovení zakázek či předání vyrobených knoflíků, se muselo pracovat i přes noc ze soboty na neděli. Zato pondělí se všude »modřilo« a u leckterého mistra, který nebyl dost důrazný, si dělníci prodlužovali »fraj« i do úterka. Stávka sice byla pro tovaryše a dělníky vítězná, ale i nadále si museli kupovat vlastní nástroje a petrolej ke svícení a mzda se vyplácela dál nejednotně, jak si kdo s mistry zařídil.

V dostatečném předstihu před Zemskou výstavou se společenstvo rozhodlo, že Městečko se téhle slávy musí zúčastnit. Zde přece byla založena výroba perleťových knoflíků, což bylo nedávným udělením diplomu Josefu Šampachovi oficiálně potvrzeno.

Na to teď byli všichni místní patrioti nemálo hrdi, a brali to i jako závazek. Proto zvolili takzvaný výstavní výbor, aby rozhodl, co na onu výstavu poslat. Mělo jít samozřejmě o perleťové knoflíky, zejména ty zdobené.

„Jenže ono by to chtělo ještě něco navíc!“ horoval předseda výboru Ondřej Fišera. „Nějakou tu třešničku na dort, čím by expozice naše Městečko proslavila! Něco poutavého a zvláštního!“

„Ale co?“ přemýšleli ti, kteří s ním souhlasili.

„To já právě nevím!“

„Nějakou ajfelovku!“ zavtipkoval jeden člen výboru.

Mohutná Eiffelova věž z minulé Světové výstavy v Paříži vešla ve známost i v Městečku, protože byla často vyobrazována v ilustrovaných časopisech, které teď v hojné míře vycházely.

„To je nápad!“ zvolal Fišera. „Postavíme ajfelovku z perleťovejch knoflíků!“

„No jo, ale jak velikou?“ zeptal se Šampach.

„Alespoň metrovou!“ řekl furiantsky Fišera.

„Víš, co by na to padlo čamrd?“

„Ženský ji vyšijí jako siluetu na samet!“ odpověděl pohotově Fišera.

A tak se za pár dní skutečně začalo s našíváním knoflíků na černý vypolstrovaný sametový podklad do tvaru Eiffelovy věže.

Jenže když se místní ženy s chutí vrhly do práce a knoflíček po knoflíčku našívaly do předkreslených pozic, začaly se hádat. Každá se na tom veledíle chtěla nějak podílet! Nakonec tedy byla jedna určena k našívaní příček, jiná vytvářela z větších čamrd nosné sloupy a ještě jiná si zase přinesla velké ozdobné knoflíky na oblouky rozhledny.

Pořád to byly jen čtyři našívačky, a chtěly se podílet další! Tak někoho napadlo zadat ostatním ženám další práci, a to vyloženě vlasteneckou: vyšít z bílých knoflíčků na červený podklad dvouocasého lva, znak odvěké české státnosti. Další místní patriotky pro změnu dostaly úkol vyšívat na modrý samet siluetu městského znaku – vzepjatého jednorožce, který vypadal jako kůň s rohem na hlavě, což byl od patnáctého století znak Městečka.

Když to viděl pan hrabě Leopold, byl tím emblémem nadšen a chtěl si nechat vyšít šternberskou hvězdici, jenže to už ženské nestihly.

Městečko tedy na slavné výstavě v Praze měly reprezentovat tři exponáty, ze kterých se do dálky blyštěly knoflíky. Počítalo se s tím, že u návštěvníků sklidí nevídaný ohlas. Jenže nadšení z toho, jak se o Městečku teď dozví v celém mocnářství, zchladila nepříjemná událost.


Šampach si ten den jako obvykle při snídani četl noviny. Většinou čítal noviny, které mu přišly pod ruku, i když už byly třeba týden staré. Nečetl je nijak podrobně, spíš jen to, co ho zaujalo.

Teď ale narazil na zprávu, která nebyla označena nijak výrazným titulkem, ale jeho ihned upoutala už svou první větou:

„Od prvního října vychází v platnost ve Spojených státech amerických nový zákon, který na všechno dovážené zboží do této velké země uvalí mnohonásobně vyšší clo. Toto opatření se dotkne i našich výrobců a podnikatelů, kteří s Amerikou pilně obchodují a své výrobky tam v hojné míře vyvážejí.“


Tahle zprávička málem porazila i mne, čamrdářského Genia loci Městečka, nebo mohla v blížící se budoucnosti začít usilovat gerade o mou existenci. Byl jsem rozrušen stejně jako Šampach, ale na rozdíl od něho jsem své strachy neměl komu svěřovat.


Šampach vyběhl ven jen tak v pantoflích a běžel přes náměstí do Fišerovy dílny a překvapenému předsedovi výstavního výboru mával před očima novinami.

„Víš, co to znamená?“

„No, dostaneme za knoflíky o něco míň! To máš pravdu. Budeme muset víc šetřit, pracovat líp, možná i propustíme pár lidí, ale jinak v tom nevidím nic strašnýho!“

„Jenže to clo bude neúměrně vysoký! O tom se tady ještě nic nepíše! Když tu byl Háček, tvrdil, že má dělat až osmdesát procent. Ten předem věděl, co bude znamenat pro naše čamrdáře ten Mac Kinley-Bill! On mi to všechno vysvětloval, a já si pořád říkal, že se nám to vyhne. A teď to přišlo. Bez vývozu do Ameriky se tu neuživí ani polovina čamrdářů. Zkrachujeme. Budou z nás na starý kolena žebráci,“ bědoval Šampach.

„Zbytečně sejčkuješ,“ uklidňoval ho Fišera. „Nezdá se mi to tak drastický, jak to vyprávíš, ale abysme měli nějakou jistotu, zajedu do Prahy na ústředí Společenstva, tam určitě budou vědět víc.“

Ale nevěděli. Do prvního října 1890 chybělo už jen dvacet dní, ale v Praze měli pánové ze společenstva zřejmě hlavní starost s výstavou a o nějaký Mac Kinleyův zákon se nezajímali anebo tvrdili, že Amerika je daleko, a českých čamrdářů se toto opatření nedotkne.

Do Městečka přijel mladý Fau. Byl vyslán svou vídeňskou firmou Starge-Kamerer, které byl od svého odchodu z domova věrný celých patnáct let. Ačkoli všichni čamrdáři v městečku už o Mac Kinleyově zákonu věděli, nijak se tím neznepokojovali, takže společenstvo mělo v úmyslu dojednat s Fauem jakožto zástupcem firmy Starge-Kamerer výrobu alespoň pěti nových gravírek.

Fau si americkou mašinku podrobně prohlížel a uznale kýval hlavou. Dokonce si dovolil ji rozebrat a všechny součástky poměřil šuplerou a pořídil jejich náčrtky do zápisníku. Přítomní čamrdáři čekali, jak se nakonec vyjádří.

„Tenhle systém má firma Holub a Dusha patentovaný. Naše fabrika by je musela žádat o licenci. A ani vám nemusím říkat, na kolik by pak taková gravírka vyšla.“

„Tak vymyslete něco podobnýho sami!“ navrhl mu jeden z čamrdářů.

Fau chvíli sledoval rozebraný stroj, než ho zase začal sestavovat dohromady a řekl:

„Pokusíme se. Princip je sice jednoduchý, ale nic se nedá uchvátat,“ mnul si bradu mechanik a přítomní v něm začali poznávat jeho otce, který vždycky dělal drahoty, než něco někomu spravil či zhotovil. „Hm, ze začátku to bude dost nákladná mašinka, pokud se nezačne dělat ve větším množství. Počítám, že by mohla stát něco přes dvě stě zlatých.“

„Tolik?“ podivili se přítomní a místo zamýšlených pěti exemplářů objednali z opatrnosti jen dva. Ale ani ty nebyly v potřebné době vyhotoveny. Firma se všelijak potýkala s prototypem i s patentním úřadem, zatímco v Městečku došlo k nečekaným změnám, takže se o gravírky stejně nikdo nezajímal.

Nejprve opadl zájem o knoflíky košilové. Jako první je přestal odebírat a kupovat od čamrdářů překupník „Zlodějník“ Jánský.

Společenstvo z ušetřených peněz ještě bralo od členů výrobky na svůj sklad, jenže tam knoflíky ležely v regálech našité na kartách, protože se nedaly prodat.

Fišera a další zkoušeli navázat nové kontakty, hlavně u košilkářů a jednotlivých krejčích, ale to byly jen odběry několika grózů. Ve srovnání s tím, co leželo ve skladu, to nebylo nic.

„Knoflíky peníze nežerou!“ říkali mnozí čamrdáři, ale stále víc si začínali uvědomovat, že musejí »žrát« oni sami a jejich rodiny.

Antonie ještě prodala menší množství ozdobných knoflíků prostřednictvím svých známostí ve vídeňských módních obchodech, ale šlo jen o zlomek toho, co se prodalo dřív. Do hlavního města mocnářství se tlačily místní firmy a knoflíky nabízely levněji. Pochopila, že s Vídní je definitivně konec. Proto chtěla ještě vyzkoušet Prahu.

Tu od své poslední návštěvy téměř nepoznala. Město se rozrostlo, jakoby zmohutnělo a zkrásnělo. Z Koňského trhu bylo najednou obrovské moderní náměstí s novými vysokými budovami, obchody a průchody. Na místě dřívějšího Bornova luxusního krámu objevila velké staveniště. Praha se stávala opravdovým velkoměstem. Od jubilejní Zemské výstavy, která byla celá osvětlena elektrickými lampami, už jezdila i první elektrická tramvaj – z Letné do Královské obory. V ulicích se hemžily fiakry a povozy, takže tu byl ruch skoro jako ve Vídni. Ale zájemců o knoflíky bylo poskrovnu. Antonii jejich prodej nevynesl ani na cestu vlakem.

Rozhodla se napříště rozesílat knoflíky v balíčkách, vlakovou poštou – tedy pokud nějaké zákazníky vůbec sežene.

V Městečku už veřtaty stály. Bylo dost perleťového materiálu, dost ponků, dost lidí k výrobě, ale minimum objednávek. Vídeň nereagovala, německé firmy také ne. Fišera se nakonec rozhodl k zoufalému činu. Na jednu americkou adresu, kterou znal, poslal v bedničce knoflíky. Za tři měsíce se celý obsah vrátil zpět. V průvodním dopisu majitel firmy oznámil, že není s to za zaslané zboží zaplatit tak vysoké clo, leda by jej zaplatil dodavatel. A vypsal cenu v amerických dolarech. Čamrdářům se z té sumy protočily oční panenky. Byla skoro tak vysoká jako cena vyrobených knoflíků. S prodejem čamrd do Ameriky byl konec.

V té době Šampach často po nocích uvažoval, jak asi prosperuje výroba knoflíků z rohoviny v Prostějově, zda i ji zasáhla krize a jestli tenkrát neměl nabídku pánů Šuláka a Veselovského přijmout. Tak by možná byl ušetřen nynějších existenčních problémů. Z rohoviny se vyráběly knoflíky pro stále se rozšiřující tuzemský oděvní průmysl, takže krize, způsobená Mac-Kinleyovým zákonem, tuto výrobu nemohla ohrozit. Co kdyby se do Prostějova znovu rozjel a pokusil se nějaké zakázky z rohoviny získat? Nejprve však napsal oběma pánům opatrný a trochu vyzvídavý dopis, ve kterém nic konkrétního nežádal a o nic neprosil.

Odpověď byla spíše diplomatická. Na úvod stálo, že oba pánové už ve vedení firmy nepracují. Ta v současné době prosperuje a je soběstačná, ale s rozšiřováním či s dodáváním knoflíků od jiných firem zatím nepočítá. Nicméně pan Šampach je kdykoli v jejich podniku vítán, protože si na něj mnozí zaměstnanci pamatují.

Zůstávala ještě jedna naděje. Obrátit se k někomu o pomoc.

Výstava v Praze byla úspěšná – návštěvníci obdivovali nejen vyšitou Eiffelovu věž a znak českého království, ale i rozličnost vzorů a druhů perleťových knoflíků. O českém čamrdářství se v tisku psalo jako o téměř uměleckém řemeslu a už o tom věděli i vysoce postavení lidé. Proto čamrdáři v Městečku sestavili prosebný dopis, který pak jménem společenstva zaslali do vládní kanceláře do Vídně. Tam už problém Mac Kinleyova zákona působil jako obludné strašidlo. V dopise byl vylíčen momentální útlum všeho čamrdářského snažení nejen na Vysočině, ale téměř v celých Čechách.

A vláda kupodivu zareagovala. Zaslala českým čamrdářům 1 500 zlatých podpory, z čehož na Městečko připadlo rovných 900. Bylo to spíš gesto, kapička, která nic nevyřešila, pouze na chvíli zbrzdila rostoucí bídu. Z usnesení společenstva dostala 100 zlatých nemocenská pokladna a zbytek částky byl rozdělen mezi nejchudší členy spolku. Z almužny bylo možné přežívat jen pár týdnů. Dál se tedy živořilo a někteří čamrdáři dokonce vyměnili ponky za tkalcovské stavy, nebo nastoupili k továrníku Brhlíkovi do textilní fabriky, aby nějak uživili rodinu. Ti, kdo se ve tkaní látek nevyznali, anebo se jim tkalcovina zdála ponižující, začali žít na dluh a živořit.


Vždycky v těch nejčernějších dobách se objeví spásonosná myšlenka.

Někteří lidé mají mysl trvale otevřenou a vynalézavou. A není důležitost, kdo takový nápad vyjeví první, ale kdo jej první roznese a vykoná.

Ani já, čamrdářský Genius loci, jsem proti takovému vnuknutí neměl odmítání, i když mi bylo jasné, že se mnou podobné plánování nemají. Já musel zůstat i s tou mizérií nadále v Městečku, jako jeho zachovávající se a neponičitelný duch.


„Snad ještě nejsme tak staří!“ naléhala Antonie, když jednou k večeru usedl Šampach v kuchyni ke stolu, protože ve veřtatu nebylo co dělat. Na stole už neležela hromada knoflíků k našívání.

„Jenže to by znamenalo začínat znovu. Úplně znovu!“ sklopil hlavu Šampach.

„Když ti vyhořel veřtat, to jsi nezačínal úplně znovu?“ nepatrně zvýšila hlas Antonie.

„Jenže to jsem byl tady, doma, a ne v cizí zemi!“

„Když jsi začínal v chalupě na Novém Světě, byl jsi tady jako úplný cizinec. Nikdo tě neznal, jen naše rodina a vachmajstr!“ vypočítávala mu Antonie. „Tam bys taky získal nové známé. Do Ameriky se odstěhovalo už tolik Čechů! A určitě by nám někteří pomohli!“

„Ty by ses té cesty nebála?“ snažil se bránit útokem Šampach.

„Mě vždycky cestování lákalo. Na každou cestu jsem se těšila, vydávala jsem se na ni s radostí, s představou, že uvidím něco nového, že objevím nečekané věci, že se seznámím s lidmi a zažiju nové dobrodružství.“

„Jo, jako tenkrát ve Vídni!“ ušklíbl se její muž.

„Josefe, už jsem ti vysvětlila, jak k tomu došlo a proč jsem to udělala. Byla jsem za to snad dost potrestaná. Osudem i tebou, když jsi spal na jiný posteli a ani jsi se mnou moc nemluvil. Možná právě proto bysme měli odejít. Já kvůli Harkazymu, ty kvůli svobodě. Vždyť tě pořád úřady vedou jako jejich figurku, konfidenta a donašeče,“ úpěnlivě ho přesvědčovala Antonie. „Máš štěstí, že ani tobě se to neprovalilo. Mě by zavřeli, tebe by zase odmrštili a plivali by po tobě jako po zrádcovi. Už bys nebyl hrdina, co tu zavedl čamrdářství, ale fízl, co na ně donášel, zrádce, kterýho tu přijali, a on se jim takhle odměnil.“

Šampach si pod přívalem slov své ženy dal hlavu do dlaní. Ale věděl, že vodopád ještě chvilku poteče.

„Žádný z tvých známých a přátel by ti nevěřil, žes nikdy nikoho neudal. Odepsali by tě. Nadosmrti. A s tím musíme počítat. Denně, ve dne i v noci. Ty bys musel utéct, mě by strčili do káznice. Teď se nám nabízí možnost ty hříchy smazat. A začít znovu. Bez nich a jinde. V Novým světě, kde bysme našli i novou práci a obživu. To podle tebe nejsou dostatečný důvody?“

„Jenže já se té Ameriky bojím,“ přiznal Šampach a hleděl upřeně na prázdnou desku stolu, kde vždycky bývala hromada knoflíků, a teď bez ní jako by i ten stůl byl nějaký jiný.

„Tys bejval přece vždycky odhodlaný,“ nasadila optimističtější přesvědčovací prostředky Antonie. „Pokaždý, když ses dostal do svízelný situace, sis našel východisko. Dovedeš dělat dobře svou práci. A máš tady za ní i uznání. Seš průkopník, tak proč bys nemohl být průkopník znova a jinde? V tak velký zemi jako Amerika k tomu budeš mít dost příležitostí.“

„A tobě se nebude stýskat po dcerách?“ zaútočil na nejcitlivějším místě Šampach.

„To víš, že bude, ale obě už mají svoje vlastní zázemí, jsou vdané, já už jim nemůžu ani nechci mluvit do života,“ kontrovala Antonie.

„Jenže já se bojím tý dlouhý cesty přes moře!“

„Když budeš věřit, že se nám nic nestane, tak to ve zdraví přeplujeme, jako tisíce před námi a další statisíce po nás!“ nedala se odbýt Antonie.


Důvody k cestě za oceán hledali i jiní. V chalupách, kde se vyráběly knoflíky, se vždycky nějaká zlatka dávala stranou, takže bylo na lidech, jak s ušetřenými penězi naloží. Jestli je tu pomalu a jistě začnou utrácet, anebo je použijí na cestu. Na cestu do neznáma, do jiné země, do Nového světa.

A mnozí z nich opravdu nečekali, až se jim tu nashromážděné zlaťáky rozutečou. Dohodli se mezi sebou navzájem, rozprodali, co se dalo, a peníze vyměnili za jízdenky na vlak a na parník.

A pomalu si balili to nejzákladnější, co jim dlouhá cesta do bájné a neznámé země dovolila vzít s sebou.

První skupina vystěhovalců z Městečka, čítající skoro sto osob, odjela do Spojených států severoamerických na podzim roku 1891. Byli to ti nejodvážnější, nejrozhodnější a také nejmladší. Od mnohých brzy přišly dopisy. Z nich bylo zřejmé, že nikdo z těch, kdo přistál u břehů Ameriky, neměl problém dostat se na pevninu. Nemusel vlastnit pas ani jiný doklad, ba ani křestní list. Brány Ameriky byly pro každého přistěhovalce otevřené dokořán. A vpustily každého, bez ohledu na národnost či barvu pleti. Amerika byla zemí svobody. Všichni v tom Novém světě mohli začít nový život. Ti, co byli učenliví a pracovití, se vzápětí uchytili.

O práci v Novém světě nouze nebyla. Jenže někteří nový život nezačali. Nebyli schopni se přizpůsobit novému rytmu života, který tam bohatě pulzoval. Zdál se jim příliš překotný, neurovnaný, dravý a sobecký. Nenacházeli poklid a ležérnost staré dobré Evropy, hlavně vyrovnanost a pořádek rakousko-uherského mocnářství. U některých vyvolalo odloučení od své vlasti stresy a zoufalství. Zbývaly dvě možnosti. Buď se přizpůsobit a zůstat i za cenu dočasného stesku a bezmocnosti, anebo se nejbližší lodí vrátit zpátky.

Většina z nich v Novém světě zůstala.

A tak lidé v Městečku, kteří dychtivě rozlepovali dopisy a očekávali rady, byli stejně bezradní jako dřív. Jedni je vyzývali, aby přijeli, že se tam dá žít stejně jako jinde, a mnohdy i lépe, jiní je naopak zrazovali, aby nejezdili, že je to tam hrozné.

Šampach obcházel čamrdáře, vyptával se na jejich data odjezdu, ale sám pro Ameriku příliš nehoroval. Stále ještě byl čas se rozhodnout nebo naopak své dřívější rozhodnutí zvrátit. Někteří odjezd odsouvali a hledali různé výmluvy – třeba že odplují, až definitivně roztají nebezpečné ledovce v oceánu, anebo poukazovali na navrátilce, kteří je z té cesty zrazovali. Ale jiní neváhali a zvolili zimní období, kdy ještě polární kry držely pohromadě, a cesta lodí tak byla o něco bezpečnější. Parníky z přístavu Cuxhaven odplouvaly pravidelně každý týden. Mluvilo se také o bouřích na moři, které loděmi pohazují jak ořechovými skořápkami a staré vysloužilé parníky potápějí jako děravé necky.

Nikdo nevěděl, jakou kocábku mu na tu dlouhou cestu osud přidělí.

Poslední vystěhovalci z Městečka měli odplout v průběhu dubna. Hned začátkem měsíce vyjelo uskupení padesáti osob z Nového Světa, kde Šampach začínal u Bucků v kolně vrtat první čamrdy. Jely čtyři celé rodiny a pak řada jednotlivců. Lidé z houfu zvědavců, který je provázel na nádraží, na ně volali:

„Z Nového Světa do Nového světa? To můžete rovnou zůstat doma!“

Ale tak veselé loučení to zase nebylo. Odjíždělo se z nádraží v neděli večer a početný dav, který vystěhovalce doprovázel, jim na peronu zpíval písničky na rozloučenou. Třeba tuhle:

 

Vzhůru všichni na palubu spějme,

k odplutí se blíží hodina.

 

Žádný odjezd se neobešel bez slz – slz příbuzných, sousedů i známých. Všichni odjíždějící tušili, i když si to nechtěli přiznat, že se s ostatními vidí naposled. Věděli, že sem, na rozhraní Čech a Moravy, na chudou kamenitou Vysočinu, se už nikdy nevrátí.

Vystěhovala se postupně čtvrtina Městečka. Celá řada čamrdářských rodin opouštěla své dosavadní působiště či rodiště a dala přednost neznámé cizině. Odmítali zde dál živořit a čekat na zázrak. Za všechno mohl jeden prokletý zákon, který vymyslel Mac Kinley. A tento člověk je v Americe, do které hodlají doplout, dosud prezidentem. A jelikož se vědělo, že v té zemi mohou prezidenta volit všichni, kdo se stanou americkými občany, mnozí z odjíždějících se holedbali, že oni ho rozhodně za prezidenta nikdy volit nebudou.

Každý z vystěhovalců musel sehnat 120 zlatých na lodní lístek. Pro většinu z nich to byly velké peníze, a proto předem prodali všechno, co měli. Ti, kterým se podařilo prodat i vlastní dům, mohli cestovat s větší jistotou a nadějí, protože ještě nějaké peníze vezli s sebou. Měli je porůznu rafinovaně ukryté, aby tam v New Yorku, kde všichni přistávali a většinou zpočátku i zůstávali, měli na živobytí.

Problém byl v tom, že v Městečku nežili překupníci ani příliš bohatí lidé, aby kupovali nemovitosti od těch, kdo toužili odplout za moře. V období, kdy o čamrdy nikdo nestál, se domy prodávaly ze všeho nejhůře.

Později se objevil podnikavý Pražák, který začal vykupovat jen hodnotné věci, které se daly těžko dopravit na nové působiště. Šlo o porcelán, zdobené svícny, broušené sklo a jiné vzácnosti, jenže to většinou místní čamrdáři nevlastnili. Dotyčný zřídil v Městečku i agenturu hamburské paroplavební společnosti a vybíral deset zlatých nádavkem, čímž měli vystěhovalci zajištěn plavební lístek na loď. Mnohým ovšem ani těch deset zlatých nezbývalo, anebo jeho agentuře nedůvěřovali, a tak vyjeli z Městečka nazdařbůh.

Jednoho večera už to Antonie nevydržela a řekla Šampachovi:

„Dnes se bu musíme rozhodnout pro, nebo proti. Tu nejistotu už dlouho nevydržím.“

Šampach se na ni podíval a chápavě pokýval hlavou: „Když já nevím. Zdá se mi, že jsem už všechny svoje síly nechal tady v Městečku. Cítím, že tam budu muset začít úplně znova a třeba mě čeká to samý, co tady – nedůvěra, opovrhování a další potíže.“

Antonie reagovala pohotově:

„No právě proto, že už sis tím jednou prošel, tak tě nic nepřekvapí. A začínat tam budou všichni.“

„Něco na tom bude,“ přikývl a Antonie se šibalsky usmála, protože tahle věta znamenala, že má půl vítězství v kapse.

„Ale tady už jsem si vybudoval zázemí, kdežto tam nikoho neznám, nevím, na koho se obrátím, když bude nejhůř,“ stále pochyboval její muž.

„Tak pán neví, na koho se obrátí, až mu bude nejhůř?“ provokovala Antonie a pohladila ho po hlavě. „A co kdyby se obrátil na tu ženskou, která s ním kdysi před Vánoci jela na saních do lesa pro dříví, když přišel zarostlý a hladový do naší chalupy?“

Šampach se rozpačitě usmál a uznal, že před touhle zbraní musí kapitulovat. „Toničko, máš pravdu. Když budu mít vedle sebe tebe, tak se přece nemusím ničeho bát.“

„To to trvalo,“ neodpustila si rýpnutí Antonie a přivinula se k Šampachovi tak těsně, jak jen to šlo.

Druhý den už se Šampach sám ujal iniciativy a šel se domlouvat s Matějem Fišerou, kolik ponků budou pro nový začátek v Novém světě potřebovat.

„Pro začátek stačí dva,“ odpověděl pohotově Fišera. „Na těch vyděláme na základní živobytí a pak se uvidí!“

„Jenže kam je postavíme?“ oponoval realista Šampach.

„Pronajmeme si nějakou malou dílničku. V Novém Yorku se přece něco takovýho musí najít. I kdyby to měla bejt jen dřevěná kolna!“

„To jsou mi vyhlídky! V dřevěný kolně jsem začínal před třiceti lety! A teď se to všechno možná bude opakovat. Víš, že už se mi nechce začínat znova?“ neskrýval svůj pesimismus Šampach.

„Začínat se může vždycky, když je dost síly a chuti! Sílu ještě oba máme a chuť do práce v tom Novém světě dostaneme, uvidíš!“ povzbudil ho Fišera.


Všichni, co se rozhodli odjet z Městečka do vzdálené Ameriky natrvalo, řadu nocí před odjezdem špatně spali. Zdály se jim neutěšené sny, lekali se a mnohokrát za noc probouzeli. Věděli, že to bude obrovská změna, a už předem byli bezradní. Snad jen Antonie zachovávala klid a na cestu se viditelně těšila. Brala to jako své největší životní dobrodružství a pečlivě se na ně připravila. Vše, co nebylo v průběhu cesty nezbytné, uložila do velkého lodního kufru. Muži pořídila široký opasek na peníze a sama měla podobnou skrýš pod šaty. Ukryla do ní i svůj perlový náhrdelník. V příručních zavazadlech pak bylo jen nezbytné prádlo na cestu, předměty denní potřeby a Šampachova břitva. Batoh vyčlenila na jídlo.

Dům v Městečku přenechali mladší dceři. Ta byla teď nedlouho po svatbě v pokročilém těhotenství a cestu za moře odmítla.

Jejímu muži, čamrdářskému tovaryši, tak zůstal celý veřtat i perleťový materiál – pro případ, že by se čamrdářství vzpamatovalo z krize a perleťové knoflíky znovu šly na odbyt. Ale tomu ti, co odjížděli, nevěřili.

Všichni zvolili cestu přes Prahu, nikoli přes Vídeň, kudy proudily do Nového světa další spousty vystěhovalců. Pro lidi z Městečka byla Vídeň zajížďkou. Beztak se všichni emigranti museli setkat v německém přístavu Cuxhaven, na břehu Severního moře, odkud plují parníky do Ameriky. Kdo měl jen příruční zavazadla s nejnutnějšími věcmi, vezl je vlakem s sebou. Podnikatelé, jako byl Ondřej Fišera, si spoluzavazadla nechali poslat předem.

Nadešel den, kdy už se nedalo nic oddálit, natožpak vrátit zpátky. Ti, co se rozhodli, nemohli couvnout, říci ne, vzdát se onoho, tak dlouho zvažovaného rozhodnutí, vybalit kufry a zavazadla a zůstat doma.

Před odjezdem se pak odjíždějící sešli u těch, kterým ještě patřil dům – například u Šampachů. Se všemi zavazadly, které táhli s sebou, se sotva vešli do baráku. Seděli na nich v kuchyni, v parádním pokoji, ve veřtatu i v průjezdu a čekali na povozy, které tento jejich sbalený majetek měly odvézt na nádraží.

Do odjezdu večerního vlaku zbývalo ještě spousty času, ale vozatajové už vyjeli. Věděli, že loučení před domy se obyčejně protáhne, lidé si vždycky u každého stavení náležitě popláčou a někdy i zazpívají. I dnes proto přijeli už po čtvrté hodině a jejich povozy, tažené trpělivými koňmi, směřovaly od domu k domu.

Všude se muselo chvilku setrvat, než nastoupili noví emigranti.

Jakmile nastoupili, rozrostl se zástup doprovázejících. Vypadalo to jako smuteční původ za nebožtíky na poslední cestě.

I Šampach naložil na bedňák všechna zavazadla. K dalšímu stavení se ale s ostatními nevypravil. Chtěl ještě co nejdéle zůstat doma. Vzal ženu za ruku a naposled spolu prošli celým, teď už jakoby vyprázdněným domem. Naposledy poseděli ve veřtatu, kde Šampach strávil tolik let.

„Nevím, jestli děláme dobře,“ řekl sklesle a očima se loučil s dílnou.

„To přece nevíme nikdy! Ale každý nový krok vede do neznáma. Proto si musíme věřit!“ Antonie mluvila jakoby pro sebe, a přitom i za Šampacha:

„Já věřím, že se v Americe budeme mít líp jak tady. To mi dává naději. A dokud je člověk naživu, má vždycky nějakou naději!“


Nemohl jsem konat nic jinačího, než ony emigranty sledovat, až do klíčových dírek jejich domů. Viděl jsem modlení před spaním, slzy na očích, nemluvnost kolem stolů, jak všichni pozorovali rafiky hodin a vyskakující kukačky je lekaly, protože jim ukrajovaly čas ve vlastní domovině. Poslední sezení v domácnosti, kterou za chvíli nadočista a nenávratně opustí. Protože oni odjížděli úplně navždycky. Já, čamrdářský Genius loci, zůstával. Bylo mi povinností tu dál přetrvávat se zbývajícími, co nenašli rozhodnutí a odvážlivost, nevěřícně nevěřili, že tam za mořem bude lépe a přijatelněji a setrvali tu ve svých místech a peřinách, stejně jako já, a v doufání si meldovali lepší časy a vyzískání peněz, až tihle utečenci pomizí a knoflíky zase půjdou k odbytu. Čím více čamrdářů za moře, tím větší naděje tu doma. To vycházelo jako jejich i mé krédo nejčerstvější. Proto mi nevadily breky a štkaní a sledoval jsem s netrpělivostí, kdy se ten vlakový schnellzug dá s nimi do pohybu a oni natrvalo zmizí. Chtěl jsem přát více štěstěny jen těm doma setrvávajícím, ale nakonec jsem ji přál všem.


Na nádraží doprovázelo vystěhovalce vždycky téměř celé Městečko. Povozníci objížděli domy, nakládali kufry a zavazadla, na bedňáky se šplhaly mnohé rozjívené děti, které neměly potuchy, co je čeká. Jak cesta směřovala do Nádražní ulice, přibývalo na korbách zavazadel i lidí za vozy. Průvod se někdy snažil být křečovitě veselý, ale to působilo ještě smutněji, než když někdo nechal průchod svým slzám. Směřoval nedávno zbudovanou a nově vyštěrkovanou cestou přes Nový Svět k vlakovému nádraží. Průvod dobrodruhů procházel naposled po hrázi Budínského rybníka a kolem obhospodařovaných polí, aby zmizel ve stínech vzrostlého lesa, tyčícího se po obou stranách cesty. Pak všechny ještě naposledy zpomalil táhlý kopec, jako by se snažil oddálit neodvratný ortel nad vystěhovalci. Po jeho přejití už všichni spěli k nově postavené nádražní budově, která v průseku lesů zasvítila svou cihlovou červení a okrově zabarvenými rohy jako nějaký příslib dálek.

Poslední loučení na peronu všechny přítomné rozlítostnilo nejvíce a zoufalství rozchodu dovršily písničky, které si všichni ještě před nástupem do vlaku zazpívali, jakoby nebylo dost smutku.

 

Sbohem, Městečko mé,

musím tě opustit,

pro ten kus chleba svůj

v cizinu dálnou jít...

 

Téměř všichni odjíždějící truchlili, jakoby do Ameriky nejeli dobrovolně, za lepším životem. Nikdo, ani Antonie Šampachová, teď nedával najevo, že se na tu dlouhou pouť vlastně těší, že má tady toho života v zapadlém koutě Vysočiny po krk, že chce poznat něco nového, zajímavého a neobvyklého, že chce poznat nový a lepší svět.

„Připadám si jako čamrda, do které má půra vyvrtat další dírku,“ řekl pochmurným, ale o něco smířlivějším hlasem Šampach, když přestal mávat a zavřel okno vlaku.

„Aspoň tě budu moc k něčemu přišít,“ usmála se Antonie.


Tak jsem se nevratně rozloučil se všemi. I s ním. S člověkem, který mne do Městečka zanesl v ruksaku mezi perleťovými lasturami a nechal postupně zapecovat v mnoha chalupách. Ve víře, že jsem tu zakořenil pevnou silou, ho teď vyprovázím já, do dálky daleké a chci mu popřát, aby v té americké zemi měl větší štěstěnu života než tady v Městečku a do smrti nejhlubší přežíval alespoň s troškami radostí. A přál jsem tu štěstěnu všem vycestovavším smrtelníkům, protože Genius loci má vlastnění historické povinnosti posedávat na místě a všechny s permanentní stálostí přežívat.

Teď odjíždí můj stvořitel a já sleduji jeho slzavějící očí, jak objímá všechny, co mi tu setrvají a zbudou. Nahlížím do jeho hlubinných zoufalství a neradosti a umiňuji si zviditelnit tu pro budoucnost čamrdářství jeho zásluhy i jméno, i nezdolnou snahu, s jakou vyráběl v Městečku z perleťové blyštivosti lastur krásu kulatých knoflíků. Nejen pro obživu, všeobecnou prospěšnost a účelnost, ale i pro radost z dobře povedené práce.

Zároveň činím sobě za povinnost, i z čiré zvědavosti, sledovat jeho další pouť oním pomalým a následně rychlým vlakem, nejprve do Prahy a pak další poutí, až do Hamburku, a shledávám ho usedavě mlčícího a nehledícího do krajiny, jako jeho dychtivá žena Antonie, a pak ho ještě rozpoznávám v davu, jak zatěžkává velikým kufrem rameno a v ruce poponáší kabelu, a jeho družka za ním drží místo i baťoh s jídlem na zádech, a oba šouravě postupují prkenným můstkem, mezi suchozemskou zemí a parolodním velikánem s nazváním Columbia.

Pak ten lodní šíf pomalu vyplouvá z přístavu na šířící se moře, kde ukazuje směrovou čáru na hladině a černá čadidla komínů jsou to poslední, co ještě za několik hodin času lze na prázdném mořském obzoru spatřit a rozeznat, než to všechno spadne za kulatou obrovitost světa. Dál už ani já, čamrdářský Genius loci, ve své možnosti nedohlédnu.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 11:29