Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Čikea a Čivi

(děti planety Ťanů)

Čikea a Čivi (děti planety Ťanů)

 

Science fiction z GSMB (4)

© 1992 Václav Semerád Praha

 

Obsah Dále

Sestra a bratr

„No to je dost, kde se couráš, lenivá kůže?“

Starý Šot hudroval jako vždycky. Čikea mu podala balíček od stařešiny Corga, Šot přetrhl provázek a vybalil z listů dvě ryby, které hned začal trhat a jíst syrové, bez vaření. Ryby byly čerstvé a jejich maso se ještě chvělo. Starý Šot jedl hltavě, až mu celý zobák zmodral rybí krví. Byl to sice starý člověk, ale přece jen se nemusel chovat jako čuně. Stařecky šedivý zobák měl ušpiněný, jemnou srst v obličeji ulepenou, právě tak jako kudrnaté vlasy na hlavě. To ale ještě nebylo nic proti tomu, jak nemožně se choval! Mlaskal jazykem, při každém polknutí stříhal dlouhýma ušima, ani se nezdržoval jídelním trojzubcem, držel rybu jen tříprstýma rukama - a jedl ji od prostředka! Ojfa, druhý takový stařík, ke kterému Čikea donášela podíl z úlovku, jí vždycky odřízl hlavy - říkal, že už je stejně neukouše, má na to moc staré žvýkací svaly, ale Šot Čikei nikdy nedal ani šupinku.

„Co tu ještě okouníš?“ utrhl se na ni místo poděkování za doručené jídlo.

Čikea se uraženě otočila a odešla. Měla pro dnešek hotovo a zamířila proto nejkratší cestou domů. Neměla to ostatně daleko. Ostražitě se rozhlédla, rychle přeběhla mýtinku a už běžela tmavým tunelem, prosekaným v houští. Nedlouho poté zaťukala prostředním prstem na zabedněný vchod do krajního obytného stromu vesnice, kde bydlela s bratrem Čivim.

Podél velké části divoce rozeklaného východního břehu jezera Nonoje rostl hustý prales a v něm obrovské věkovité stromy, zuezuzy. Jejich baňaté kmeny dosahovaly ve spodní části průměru až sedmi sáhů a byly zpravidla duté. Každý takový strom obývala jedna rodina národa Ťanů, nebo alespoň osamělý lovec. Duté stromy jim poskytovaly nejen ochranu před nepohodou a dravci, ale zčásti i obživu, neboť jejich modravé podlouhlé voňavé plody guí, podobné salámům na dlouhých stopkách, byly jedlé, chutné a výživné. Nestačily by sice trvale živit celou rodinu, ale jejich ovoce sloužilo jako zásoby na nepříznivé období dešťů. Zuezuzy rostly jen podél východního břehu jezera; západní byl pro ně asi příliš skalnatý. Musely mít totiž dostatek vody a správnou půdu a nevyskytovaly se proto ani dále v lesích. Nikdy nerostly blízko u sebe a jejich koruny, ačkoliv měly v průměru více než dvacet pět metrů, se navzájem nedotýkaly. V okruhu, kam dosahoval stín pod jejich větvemi, obvykle nerostly kromě sporé trávy jiné rostliny, ačkoliv všude kolem v pralese se v divokých houštinách na sebe tísnily nad močálovitou půdou, z níž neustále stoupala modravá pára. Chodit se tu dalo jen po vysekaných cestičkách, mimo ně by byla cesta houštinami mnohem obtížnější a kromě toho by bylo snadné utonout někde v bažinách.

Čas od času se z lesa vyřítil dravý pardálek šergemi, aby si uchvátil špatně opatrované dítě - na dospělé si tak netroufal. Větší dravci se těmto končinám naštěstí vyhýbali, snad kromě tří stezek, kterou chodila zvířata k napajedlům. V jejich okolí bylo ovšem třeba dávat více pozor.

Dál v lese bylo možné potkat i jiné, větší dravce. Tři až čtyři lovci, kterým se podařilo na vhodné planině obstoupit medvěda mimiši, se mohli podělit o jeho kůži, ale když někdo náhle spatřil medvěda na úzké stezce přímo proti sobě, už se takovým zážitkem nechlubil. V takovém případě si obvykle trofej odnášel medvěd.

Po zaťukání bylo chvilku ticho. Pak se ozval slabý šramot a dveře z těžkých klád se otevřely směrem dovnitř.

„Pojď dál Čikeo!“ uslyšela dívka hlas svého bratra. Podal jí ruku a vtáhl ji k sobě. Pak pečlivě uzavřel těžké dřevěné dveře a zaklínil je mohutnou závorou. Degotovi, kteří tady bydleli předtím, zřejmě špatně zavřeli právě tuto závoru, takže oba jedné noci zmizeli i se třemi malými dětmi. Podle zeleného páchnoucího slizu bylo zřejmé, že je všechny sežral sliznatý vodní netvor mober. Bylo ale možné, že si mober dveře otevřel, i když byly zavřené dobře - kdo vlastně ví, co těmi svými ohyzdnými chapadly dokáže?

Čikea vystoupila vzhůru do prostřední místnosti. Čivi se vzápětí protáhl za ní a oba spustili druhé dveře, tentokrát vodorovné, které v části této místnosti nahrazovaly podlahu. Čivi na tento poklop přetáhl několik pytlů sušených guí a zatížil jimi dveře tak, že by je teď zespodu nikdo z lidí nenadzvedl.

Což by ovšem mobera těžko zastavilo.

Teprve teď vystoupili do nejvyšší, už poslední místnosti. Museli sem vystoupit úzkým tunelem a ten za sebou zabednili silnou dřevěnou deskou. Čivi tuto desku navíc zajistil další závorou, která tu dříve nebyla. Sám ji vymyslel a usuzoval, že tato třetí překážka by mohla mobera zarazit a přimět ho, aby se spokojil s pytli sušených guí a nedobýval se výš.

Čikea ho při této naději nechala, ačkoliv dobře věděla, že hladového mobera nezastaví žádné dveře a ani devět pytlů sušených guí nenasytí netvora, lačného teplé krve...

Čivi nabral dřívkem oheň a rozsvítil olejovou lampu pod stropem. Ozářila nevelkou místnost, jejíž stěny byly stářím celé zčernalé. Celkem nic tu nebylo. Tři doupátka, z nichž dvě byla vystlaná vypelichanými kůžemi srstnatých ještěrek xantú a ve třetím byl umístěn plochý kámen, na němž stále skomíral slabý oheň, živený několika suchými klacíky. Těch byla naproti přichystána slušná hromádka, která by mohla při úsporném udržování ohně vystačit i na několik dní. Nad ohněm visel hliněný džbánek s lesklou bílou polevou a v něm pomalu bublala kaše.

„Neulovil jsem dnes ani jedinou rybu,“ řekl Čivi smutně. „Bohyně štěstí mi nepřála - tak jsem aspoň vylezl do koruny a otrhal všechny zralé guí. Pár jsem jich dal hned uvařit na kaši, stejně byly trochu nahnilé.“

Ukázal přitom na síť, napnutou pod nízkým stropem. V síti se modralo ovoce, už nakrájené na proužky.

„Hodně jsi jich natrhal,“ pochválila ho a pohladila ho po kudrnatých vlasech. Blahem z příjemného pocitu i z pochvaly přitáhl Čivi dlouhé uši k hlavě.

„Jenomže zmizely ryby,“ řekl potom ustaraně.

„Na jižním konci vesnice měli dnes neobyčejně bohatý lov,“ oznamovala mu konejšivým hlasem. „Mohli by nám jich pár vyměnit za guí. A od Ojfy jsem dnes zase dostala obě rybí hlavy!“

Upokojil se tím. Bylo přece jen znát, že nevyrůstal tady na vesnici, ale v hradbami dobře zajištěném městě. Protože jinak by věděl, tak jako to věděla Čikea, že ryby z tohoto cípu vesnice na opačný kout jezera muselo něco zahnat.

Možná prchaly před něčím strašným, že ani neprojevovaly svou obvyklou opatrnost k nastraženým vrším. Co to ale bylo, o tom nikdo neměl tušení.

Mohla to být osaměle lovící všežravá ryba federyte. Občas stáhne pod vodu neopatrného lovce, ale sama nemůže z vody ven, takže lidé na břehu jsou zpravidla v bezpečí.

Mohl by to být dravý ještěr cičid, který sice může vylézt i z vody, ale před nímž na suchu každý uteče, nebo vyleze na strom do výšky aspoň dvou sáhů. Všechny stromy ve vsi jsou z tohoto důvodu posety přídržnými hřeby, takže na ně snadno vylezou i malé děti.

Mohl by to být i mober, netvor, který sice rád loví ryby, ale lovce pojídá s obzvláštní chutí. Před tím nikdo nenajde spásu ani na stromě, leda by spatřil mobera z velké dálky a stačil by vylézt až mimo dosah jeho dvou dlouhých vystřelovacích chapadel - tedy až na vrchol těch nejvyšších stromů. Když sklízel guí, byl Čivi bezpečnější než na břehu, kde stejně o rybu nezavadí.

Před večeří se svěřila Čikea bratru se svými obavami. Ten ji vyslechl, ale pak prohlásil, že v tom případě ji nepustí, aby chodila po vesnici, když to je nebezpečné, jak říká.

„Pochop to, Čivi, já musím sloužit starším, jinak by nás tu nenechali bydlet - a kam bychom šli?“ namítala.

Rodiče Čiviho a Čikei zahynuli loni v zimě při lovu na chlupaté ještěrky.

Byl to velice nešťastný lov. Místo ještěrek vyplašili osminohého dravce s velikými zuby, gnota. Žije jich v lese málo, ale tenhle byl hladový a snad proto se zatoulal mimo svůj revír. Otce, který mu vskočil do cesty, aby tím matce umožnil útěk, roztrhal a odnesl do lesa, matku zranil tak, že brzy nato v horečkách zemřela také.

Stařešina Corg sirotky z jejich domovského stromu vyhnal. Byli rádi, že se v té době uvolnil krajní strom, nejbližší k jezeru, který nikdo nechtěl. Nastěhovali se sem a žili zde už rok sami. Čivi lovil ryby - ovšem jen sám, protože parta rybářů ho mezi sebou nestrpěla. Čikea sloužila starým, aby je ostatní nevyhnali úplně.

„Když hrozí útok mobera, nikdo tě přece nemůže nutit, abys chodila sama po vesnici!“ rozčiloval se Čivi.

„Ale víš jistě, že se jedná o mobera? Co když je to jenom dravá ryba? Pak by nás stařešina Corg s radostí vyštval!“

„Tak se aspoň zdržuj co nejvíc na jižním konci vsi,“ radil jí ustaraně.

„To budu,“ přikývla svou hezkou trojúhelníkovitou hlavou. „Jenomže na konec musím k Ojfovi a k Šotovi. Nemohu je přece nechat o hladu.“

„Mohli by si chodit ke stařešinovi sami,“ zavrčel Čivi.

„Víš dobře, že právě ti dva se nejvíc bojí,“ usmála se na něho. „A ukaž, vždyť už máš tu kaši skoro připálenou!“

Jedli spolu pomalu a vychutnávali ještě horké jídlo. Čivi uhasil oheň a držel džbánek tak, aby mohli oba dobře nabírat kaši velkými dřevěnými lžícemi. Čikea blahem přivírala své velké růžové oči a krčila dlouhé uši jako kočka. Čivi zase olizoval lžíci svým dlouhým jazykem, jako by každá měla být poslední. Čikei se její bratr moc líbil. Měl krásný hnědavý zobák s malými nosními otvory, velké oči, sytě žluté se svislými černými štěrbinami zornic, dlouhé jemně chlupaté uši, přečnívající šikmo vzhůru a do stran. Na jeho obličeji, uších i na jeho ještě dětském těle rostla jemná plavá srst, pouze nahoře na hlavě delší, kudrnatější a tmavohnědá. Čivi si stejně jako Čikea srst pravidelně pročesával ježčí kůží, takže ji oba měli čistou a hedvábně lesklou. Čivi měl kulaté tělo, jako všichni Ťanové, nohy naopak dlouhé, jakož i ruce. Na rukou i na nohou měli všichni po třech prstech, vnitřní z nich se na rukou daly postavit proti zbývajícím dvěma.

Čivi byl oblečený do hnědé kožešiny, kterou mu přidržoval pevně utkaný pruh látky, přehozený přes jedno rameno. Čikea měla naproti tomu oděv utkaný z vláken celý a kromě těla jí zakrýval i ruce a nohy.

Také Čivimu se jeho sestra líbila. Obdivoval její veliké, růžové oči, v noci tak krásně světélkující, její nažloutlý zobák a mnohem jemnější srst. Měla poněkud větší tělo a o to kratší nohy. Když stáli vedle sebe, byl Čivi větší, kdežto vsedě byla naopak větší Čikea. Kromě toho se už dalo tušit, že bude dobrá i jako budoucí matka; kapsu na bříšku, odkud možná už brzy bude vykukovat malinká dětská hlavička a kam se bude dítě pokaždé utíkat schovávat před nebezpečím, měla pěkně velkou, pohodlnou - takové ženy jsou velmi ceněné; to ale Čivi pozoroval nerad a s neskrývanými obavami. Brzy už bude Čikea Radou starších prohlášena za plnoprávnou ženu vesnice - a to byla chvíle, které se oba děsili. Pak totiž budou smět všichni volní muži zápasit o její strom - a vítěz určitě vyžene Čiviho, který by tu byl jen nezvaným hostem. Dojídali kaši, bylo jí tentokráte dost pro oba. Čivi pak odhodil kožíšek, popřál sestře klidné noci a zalezl do svého pelíšku, který mu už také začínal být těsný - jak by ne, vždyť byl vytesán pro malé děti! Čikea stáhla knot v lampě, aby plamínek taktak plápolal, pak odložila svůj šat, utkaný z vláken vodních rostlin, ještě se trochu napila z vytesané nádržky, plněné dešťovou vodou - a pak se i ona vmáčkla do svého pelíšku. Pro ni byl samozřejmě malý tak, že jí nohy zůstaly venku - přikrývala si je proto menší kůží, aby jí nebyla zima.

Najednou se však v místnosti rozsvítilo, jako kdyby sem nahlédlo slunce.

Stropním otvorem, kterým odcházel kouř z ohně a z lampy a kterým naopak pršela dešťová voda do nádržky, cosi oslnivě zazářilo. Zdálo se, že se venku noc změnila v den, navíc se ozvalo hrozivé zavytí, zakončené burácením a rachotem kdesi ve skalách, zasvěcených bohyni temnot a hrůzy Girané.

Čikea vypískla děsem, ale hned umlkla. Čivi nevydal ani hlásku. Mlčel statečně, ačkoliv se z okolních stromů ozývaly přestrašené hlasy jejich obyvatel, pláč dětí a vřískání žen, jen pozvolna se uklidňujících.

Přerývané ječení jejich souseda Šota bylo ovšem ze všech nejhlasitější. Bylo také nejkratší, Šot se zřejmě první unavil kvílením. Nakonec ještě velmi hlasitě zavřeštěl a pak přestal a už víc ani nezakvílel, jako většina ostatních lidí z vesnice. Ale když se potom nic nedělo, postupně se všichni uklidnili a usnuli...


Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: