Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Mober

Ráno bylo chmurné. Někteří vesničané byli nevyspalí, jiní ještě panikařili ze včerejší události. Aby všechny uklidnil, napadlo stařešinu Corga, že by někdo mohl vylézt na nejvyšší strom ve vesnici a rozhlédnout se kolem - a Čivi mu ten jeho nápad samozřejmě nemohl jako nesmyslný vyvracet, ačkoliv to měl být právě on, kdo musel lézt do tenkých větví.

Čivi byl ale obratný a docela snadno vylezl až do vršku stařešinova nejvyššího zuezuzu, což sice nevypadalo těžké, ale bylo to přece jen trochu nebezpečné. Některé větve byly dost zpuchřelé a Čivi se jednou málem propadl dolů. Všichni ho ale povzbuzovali a když se za chvíli vrátil, musel všem ihned sdělit co viděl.

„Les je v pořádku,“ prohlásil Čivi, zatímco mu Čikea přikládala na četné nové šrámy léčivé listy. „Nic se v něm nezměnilo, jak daleko je vidět. Ale stalo se něco divného. Hora Ugugur má čepici.“

Tomu ovšem nevěřil nikdo, snad jedině jeho sestra Čikea, která se hned nabídla, že tam vyleze za ním a zjistí nějaké podrobnosti, které snad on mohl přehlédnout. Ale nebylo to zapotřebí, protože od východní návsi, kde se předloni při strašné bouři zřítily tři stromy (jejich obyvatele to ovšem rozdrtilo na kaši), bylo průhledem na horu Ugugur vidět, takže kdo chtěl, mohl se o pravdivosti Čiviho tvrzení sám na vlastní oči přesvědčit i bez nebezpečného šplhání do výšek.

Bylo tomu přesně tak, jak prohlásil Čivi.

Hora Ugugur, jejíž uražený vrchol se tyčil nad ostatními horami i nad lesem do nebetyčné výše, měla nahoře cosi, co vypadalo jako teplá zimní čepice a co tam dříve nebylo. Ti, kdo měli bystřejší zrak, navíc shodně potvrdili, že odtamtud vychází tenký proužek dýmu.

Bylo to vskutku strašidelné. Mnohé napadlo dávat čepici hory Ugugur do souvislosti s noční září nad lesem (ostatně měli pravdu, jak se později ukázalo), ale šaman Suzur měl v této věci poslední slovo. Vyhlásil, že noční záři způsobil on sám svým zaříkáváním, kdežto čepice hory Ugugur je určitě dílem nečistých sil, nejspíše kouzelnických skalních skřetů a jejich vládce. Pak prohlásil, že musí bádat, co to bude mít za následky pro vesnici, k čemuž si objednal největší rybu z dnešního úlovku. Čikea mu ji měla donést ihned po skončení lovu.

Stařešina Corg proto zahájil lov a všichni spěchali na svá místa, tak jako včera. Také dnes měli úspěch, vrše se prohýbaly pod tíhou ryb a když Čikea přebírala balíčky, byl dokonce jeden z nich, byť ten nejmenší, určen pro ni a pro jejího bratra Čiviho, jako uznání stařešiny za nebezpečný výstup do vršku stromu.

Čikea tentokrát radostně oběhla všechny, jimž měla donést každodenní podíl. Šlo většinou o staré, už neobratné lidi, kteří však byli spřízněni buďto se stařešinou, nebo s někým z Rady starších, takže měli zajištěn podíl na úlovku, i když se lovu sami neúčastnili. Kdo neměl tuto přízeň a zestárl, obvykle zemřel, ať už při lovu, kdy nebyl dost obratný, aby se vyhnul útoku vodních netvorů, nebo hladem, protože jeho zásluhy nestačily na dostatečný podíl na kořisti. Ale Čikea cítila s těmito starými lidmi, ačkoliv sama zajisté nemohla čekat stejnou přízeň, až zestárne i ona.

Starého Šota si nechala jako vždy nakonec, ne že by ho chtěla odstrkovat, ale byl nejblíže jejímu stromu a bylo by nerozumné skončit pochůzky daleko od domova.

Nebyl ještě večer, pouhé odpoledne, slunce stále teple hřálo, takže dokořán otevřené dveře Šotova stromu nebyly nijak nápadné. Čikea vstoupila dovnitř a zahlaholila na Šota, že mu nese jeho díl.

Nikdo jí ale neodpověděl. A teprve teď si Čikea všimla, že na všem je - zelenavý, páchnoucí sliz!

Vyběhla po žebříku nahoru, do horní místnosti. Tady bylo všechno zpřeházené, z kožešin byly cáry a ze všech nádob jen střepy, i olejová lampička byla rozdrcená a olej se roztekl po dřevěné podlaze. Starý Šot zmizel, ale čerstvé krvavé skvrny na stěnách, na stropě a nejvíce na podlaze nedávaly pochyb o tom, co se tu stalo.

Čikea vyběhla před strom a začala vřískat hrůzou. Brzy se sem seběhla polovina vesnice. Část lidí se ale velmi rychle vytratila, jakmile vešlo ve známost, že starého Šota sežral mober. Kdo neměl dost odvahy, utíkal se dobře zabarikádovat do svého stromu, ale ostatní, co zde zůstali, vzrušeně mezi sebou diskutovali o tom, co se stalo.

„Jak je možné, že si mober vybral chudáka Šota?“ křičel stařešina Corg. „Jak to, že nevšímavě prošel kolem stromu Čiviho a Čikei? Na těch by si určitě pochutnal víc!“

Čikea začala vřískat pronikavěji, protože stařešinova slova byla pravdivá a jí také došlo, že to měli být oni, kdo měli být této noci roztrháni. Ale Čivi, stojící vedle ní, jí dal hned pořádnou herdu do zad a pošeptal jí, aby jenom pro všechny bohy mlčela a neupozorňovala na sebe.

„Nebylo to tím, že včera starý Šot nejvíce řval, když nastala ta podivná záře?“ nadhodil lovec Keiovak, který sám bydlel na opačné straně od Šotova stromu, než Čivi a Čikea. „Šot přece ječel nejhlasitěji ze všech a přece víme, jak mobera přitahuje strach!“

„Šot určitě nekřičel strachem, jako někteří!“ nesouhlasil stařešina Corg. „Šot byl starý bojovník! A jestli křičel, pak chtěl válečným pokřikem mobera zastrašit!“

„Zastrašit mobera - křikem?“ vyprskl Keiovak.

„Ať je to jak chce, na řadě byli Čivi a Čikea, to nikdo nepopře,“ uzavřel nahněvaně stařešina. „To oni museli nějak mobera od svého stromu odpudit. Když to nebylo silou, museli mít nějaké čáry. Samozřejmě nečisté!“

Zraky všech se obrátily k Čikei a k Čivimu.

„Já už jsem dávno tvrdil, že na nás ti dva přivolají nějaké neštěstí,“ řekl starý Feag, který oba neměl v lásce už dávno, jen proto, že se obou sirotků v dřívějších dobách zastával Exja, dávný Feagův soupeř. Exja byl už dávno po smrti, kdežto Feag se proti sirotkům navážel dál.

„Ano, proč sem vůbec mober přišel?“ přidal se Wurru.

„Asi mu slíbili lepší kořist, než jsou sami!“ vykřikl stařešina.

„Už někdo někdy slyšel, že by bylo možné domlouvat se s takovou nestvůrou?“ namítl Čivi.

„Od těch dvou bych čekal i to,“ odfrkl si Feag. „Ti jsou všeho schopní.“

„Já nevím, proč je mober obešel, ale řekl bych, že to bylo proto, že nekřičeli tak nahlas, jako ostatní,“ zamyslel se Keiovak. „Já jsem ty dva vlastně neslyšel vůbec. Možná už spali, když byla ta záře. Potom bych pochopil, že mober mohl jejich strom považovat za prázdný a vydal se tam, odkud se ozýval křik. Já si vzpomínám, že Šot ječel tak, že přehlušil všechny ostatní.“

To bylo rozumné. Všichni souhlasně přikyvovali Keiovakovu vysvětlení, Čivi s Čikeou nejvíce, protože by z nich sňalo ošklivá podezření. Keiovak byl výtečný lovec, bystrý stopař, nejlepší střelec a jako takového ho uznávali i starší lovci. Někteří říkali, že proti němu nebude mít nikdo šanci, až se bude ucházet o ženu. Čivi se obával, že tou ženou bude právě Čikea - pak si ale nedělal iluze o vlastním osudu, protože Keiovak byl též známý tím, že se nikdy nedal ošidit. Keiovak měl sice svůj strom, i když menší než strom, kde žili Čivi s Čikeou, možná by jej mohl Čivimu přenechat - jenže on asi strom dobře prodá a Čivi bude muset tak jako tak z vesnice odejít.

„Jenomže každý ví, že jedna oběť moberovi nepostačí,“ odfrkl stařešina rozzlobeně. „Starý Šot ho určitě nenasytil, takže příští noci přijde opět. Kdyby sežral Čiviho a Čikeu, měl by už možná dost, odebral by se naklást vejce a byl by od něho letos pokoj. Kdo nám zaručí, že se v noci zase nevyhne těm dvěma? Pokud si jich nevšimne, určitě vyvraždí některou z rodin, které jsou na řadě dál. Kdo to bude, co myslíte? Míovi, Xantí, Wurrovi? Či snad Boízlové nebo rodina Rúgú? Keiovak tvrdí, že mobera táhne strach. Kdo by měl mít větší strach než malé děti Boízlů?“

Mober se těm dvěma vyhnout nesmí!“ zvolal širokoplecí Boízl, zelený strachy, že by obluda mohla sežrat nejen jeho krásnou Tící a tři děti, ale i jeho. Čikea ztuhla, neboť pro ni a jejího bratra to začalo vypadat na pováženou.

„Rozbijeme jim dveře!“ navrhl Wurru.

„Když budou potichu, obejde je,“ nesouhlasil Míú.

„Zabijeme je a předložíme je moberovi rovnou na břeh!“ navrhl stařešina.

„Nažere se a ostatní budou žít!“ vykřikl Boízl.

„To je nesmysl!“ zavrtěl hlavou Keiovak. „Když budou oba studení, ani si jich nevšimne, víte přece dobře, že mu jde především o teplou krev!“

„Musíme je přivázat živé k jejich stromu, aby neutekli!“ vykřikl stařešina. „Jen tak mu poskytnou dost teplé krve!“

„Chyťte je!“ zaječel Wurru.

Čivi totiž, když viděl, že je zle, uchopil Čikeu za ruku, a oba vyběhli směrem ke svému stromu. Všemi ostatními směry by museli proběhnout kolem některého z bojovníků, což nemělo naději na úspěch. Sebenepatrnější zdržení by stačilo, aby je polapili. Jedinou možností, jak si snad mohli zachovat holý život, bylo uprchnout z vesnice do divokého lesa. Jenomže odejít do lesa s holýma rukama, navíc před setměním, by bylo příliš kruté. Mohli by se zabarikádovat ve svém stromě; i když by tam také dlouho nevydrželi, získali by aspoň před definitivním útěkem čas a mohli by si vzít na cestu zásoby. Bylo to zoufalé rozhodnutí, ale zůstat znamenalo zahynout.

Dveře jejich stromu byly téměř na dosah, když vzduchem zasvištělo několik obratně vržených provazů s těžkými uzly, jeden z nich se omotal Čikei kolem nohou, až upadla. Čivi se bleskurychle obrátil a vymotal jí nohy ze zrádného zajetí, ale v té chvíli vykřikl bolestí a zhroutil se k zemi. Z nohy mu trčel opeřený šíp s barvami lovce Keiovaka. Čikea, která už byla na nohou, se zastavila také a nepokoušela se o další útěk. Vytrhla šíp z rány, vyňala ze svého medicínského váčku hojivé lepicí listí a pruh látky, hbitě je přiložila na ránu a pevně utáhla. Stihla jenom to - než se jí a Čiviho chopily desítky rukou, strhly je k zemi a omotaly je provazy, takže jim brzy koukaly jen hlavy.

„Proč jsi neutekla?“ bědoval Čivi. „Mohla bys žít!“

„Proč jsi neutekl ty?“ podívala se na něho svýma velkýma, krásnýma očima.

„Já bych nechtěl žít bez tebe,“ řekl Čivi.

„Ani já bez tebe,“ řekla Čikea.

„Odpusť, Čivi,“ omlouval se Keiovak. Otíral si zakrvavený šíp o trávu, aby si jej mohl uložit zpět do toulce. „Kdybych tě netrefil já, byl by to někdo jiný. A já bych třeba přišel o pověst nejlepšího střelce.“

„Střelec jsi ovšem nejlepší - ale tím jsi přišel o pověst dobrého kamaráda a to je horší!“ křikl bezmocně Čivi a plivl Keiovakovi přesně do obličeje. Ten jen pokrčil rameny, otřel se a Čivimu jeho bezmocný čin ani neoplatil.

„Mrtvý nemůže urazit bojovníka,“ prohlásil klidně.

Nikdo se s nimi nemínil zdržovat, večer se kvapem blížil. Donesli je jako dva balíky k jejich stromu a začali do kmene zatloukat ostré hřeby, k nimž měli být uvázáni. Wurru přišel s tím, že je nemohou nechat omotané provazy, ty by je mohly vlastně maskovat. Bylo jednomyslně dohodnuto, že je přivážou jenom za ruce a nohy, aby se nemohli osvobodit.

A tak se i stalo. Než se zešeřilo, byli sami. Čivi dostal horečku z rány, byť včas a dobře ošetřené sestrou. Čikea ale byla přivázána tak nešťastně, že ji jakýsi vyčnívající hřeb neustále dřel do zad a pokud se prohnula, aby jí nedělal takovou bolest, dlouho to nevydržela a přemohla ji ztuhlost svalů. Byla na tom teď přece jenom hůř a po krátké době tu trýzeň nevydržela a začala tiše naříkat.

„Neplač, Čikeo!“ utěšoval dívku Čivi. „Nebo nás mober najde po hlase!“

„Ty myslíš, že by nás tady mohl přehlédnout?“, zeptala se ho.

„Já vím - je s námi konec,“ řekl Čivi a umlkl.

Čikea dál tiše sténala - a šero houstlo.

Najednou oba ztuhli hrůzou. Jezerní záliv, na který oba dobře viděli, se zavlnil a cosi se v něm pohnulo. Z vody se cosi pomalu vynořilo. Dvě svítící oči, veliké jako talíře, se nejprve rozhlížely kolem, pak se na břeh vysunulo cosi obrovského, podobného strašlivým hrbolatým kořenům, které rychle rostly směrem na břeh. Ale to už bylo vidět, že to je spleť chapadel, zachytávajících se stromů. Když z toho místa vylétla dvě dlouhá chapadla a jako silná lana se zachytila stromu vedle Čiviho, bylo už jasně vidět, že z jezera Nonoje pomalu vylézá mober - nejstrašnější vodní nestvůra. Čikea se neudržela a začala kvílet hrůzou. Čivi se ji ani nesnažil uklidňovat, poznal hned marnost takového snažení. Mober se hnal přímo k nim. I kdyby byli volní, teď by už neutekli. Při prvním rychlejším pohybu by k nim vylétla další chapadla - a mober se jen málokdy mine. Byli uvázáni - asi proto si i mober dával na čas s útokem. Ale ne nadlouho. Dvě další chapadla s přísavkami pleskla o kmen vedle Čiviho a ten se také rozkřičel hrůzou. Teď byli ztraceni definitivně - Čivi pocítil, jak ho dvě strašlivé přísavky neodtržitelně chytily za nohu, až kůže pod těmito talíři rázem zmokvala krví. Také Čikea už naříkala více bolestí než hrůzou - i ji už polapila chapadla vodního netvora. Buď si je mober přitáhne na dosah svého zobáku, anebo se k nim beze spěchu doplazí. Nemůže je zachránit, ani že jsou ke stromu pevně připoutáni. Spíš by jim přitom utrhl ruce a nohy, což by asi bylo lepší, protože by vykrvácením zemřeli rychleji. Výsledek bude ovšem stejný, do těla se jim pomalu zaboří jeho silný, ostrý zobák, veliký jako lidská hlava. Jakmile Mober oběť bezpečně polapí svými chapadly, už nijak nespěchá, ve vodě si dokonce udržuje oběť nad hladinou, aby se neutopila. Ani šípů si přitom nevšímá, jen si je volnými chapadly vytrhává. Nikdo se nešťastníkům neodváží přijít na pomoc, neboť kdyby se někdo přiblížil víc, vystřelila by k němu další sliznatá chapadla a každý ví, co by s ním bylo. Mober pomalu rozpárá zobákem břicho a vychutnává jeho měkké vnitřnosti s krví. Nešťastník přitom bolestí a hrůzou šílí, dokud přece nezemře. Pak teprve mober bezvládné tělo roztrhá na kusy a spolyká. Když polapí více obětí najednou, například když převrhne člun s rybáři, potom střídavě hoduje na všech - taková smrt je ze všech nejdelší a nejhorší...

Vtom se nad nimi ve větvích zablesklo. Čivi nedůvěřivě hleděl na vystřelovací chapadla mobera, necelé dva sáhy od nich naráz přetržená. Mober utržené konce chapadel, z nichž prýštila jeho modrá krev, přitáhl k sobě, ale tím rychleji se začal valit ke stromu. Jemu samozřejmě utržená chapadla zase narostou, ale asi ho to pořádně rozzlobilo. Snad nás oba vzteky roztrhá, pomyslel si Čivi, čím to bude rychlejší, tím méně bolesti! Čikea přestala křičet, nejspíš už omdlela bolestí, možná i hrůzou, ale Čivi viděl všechno dál.

Ve větvích stromů se zablýskalo. Záblesky se ale objevily i na těle a chapadlech moberových - každý byl provázen tlumenou ranou, oblakem bílé páry a modré krve. Netvor se zarazil, zastavil se, pak dokonce začal váhavě couvat zpět k jezeru. Pohnul se nalevo, napravo, jeho chapadla divoce zavířila a bila půdu kolem sebe, ale pak se zablýsklo mnohem silněji, z netvora vystříkl gejzír páry a krve - a obrovský žok jeho těla se roztrhl jako když měch vody dopadne z výšky na kameny. Po chvilce odpadly od Čiviho i oba utržené konce chapadel a přísavky ho přestaly zraňovat.

Čivi nevěřil očím. Mober - strašlivý mober byl mrtev dříve než okusil chuť jeho a Čikeiny krve. Co se to vlastně stalo?

Odpověď na tuto nevyslovenou otázku se Čivi dozvěděl hned poté, co na ni pomyslel. Se stromu nad jeho hlavou seskočila jiná nestvůra, menší, ale o nic méně hrozná. Musela spadnout z pořádné výšky, nejnižší větve byly dobrých dvanáct sáhů vysoko, ale snesla se měkce, odpérovala v kolenou a chvíli opatrně sledovala umírajícího mobera.

Zezadu vzdáleně připomínala člověka - jenže by jí i ten nejvyšší bojovník kmene Ťanů sahal sotva po pás. Její tělo bylo leskle černé, mělo sice lidský tvar, ale nelidské rozměry. Když se otočila a Čivi jí pohlédl do obličeje, nedokázal potlačit výkřik odporu a hrůzy.

Tvář této nestvůry - pokud se vůbec dalo mluvit o nějaké tváři - byla příšernější, než si kdo dovedl představit. Byla mrtvolně bílá, měla sice dvě oči - ale jen jakési nevýrazné korálky, které ve tmě vůbec nesvětélkovaly a v první chvíli se zdálo, že musí být zcela slepá. Její hlava byla nesmírně ošklivá už svým tvarem - byla téměř kulatá a bez uší. Její lesklá bledá kůže byla v obličeji bez srsti, ale co horšího, tahle obluda vůbec neměla zobák! V místech, kde jej všichni lidé mají, měla jen jakýsi náznak zobáku, ale bez rohoviny. Čivi viděl kdysi dávno jako malé děcko vojáka, kterému uťal nepřítel v bitvě zobák - tohle byl podobně hrůzný pohled!

Nestvůra se přiblížila až k Čivimu - a teprve teď si všiml dalšího děsivého detailu v její tváři. Obluda roztáhla svá ústa bez zobáku poněkud do stran - a obnažila dvě řady strašlivých kostěných bílých zubů, podobných těm, jaké má ve svých čelistech obávaná ryba federyte, jejíž jediný stisk odsekne ruku lovce jako sekerou.

Nebylo pochyb. Tato nestvůra byla podle všeho mocnější než mober. Obrátila se nejprve k umírajícímu vodnímu netvoru a chvíli se jím zabývala, až si Čivi začínal dělat naději, že se nažere a je nechá být, ale o mrtvé tělo brzy ztratila zájem. Nejspíš jí byla také milejší teplá červená krev lidí, než studená modrá krev vodních tvorů - po malé chvíli opět obrátila svou strašnou rybí tlamou k Čivimu a k Čikei.

Čivi nesmírně silně zavřeštěl. Nestvůra sebou trhla, ale jen bláhový by doufal, že ji zažene křikem. Ovšem místo aby se obrátila k Čivimu, otočila se k bezvládné Čikei. Čtyřmi slabými blesky, které jí vylétly z rukou, naráz odsekla její pouta, pak bezvládné tělo dívky jemně zachytila a spustila na zem. Čivi bezmocně soptil vztekem, když viděl, jak má být jeho sestra před jeho očima sežrána - a on nemůže hnout ani prstem, aby ji ochránil! Raději by byl, aby obluda roztrhala nejprve jeho, než se jenom bezmocně dívat na smrt sestřičky! Obluda se sklonila k dívce. Klidně, nerušeně a pomalu mohla teď z jejího těla trhat svou potravu a pít její teplou krev, dívka se už ani nepohnula. Milosrdná mdloba, pomyslel si Čivi - aspoň bude mít Čikea smrt o mnoho lehčí než já...

Tma byla čím dál hustší. Obluda chvíli potichu hodovala na dívčím těle, pak se zdvihla a obrátila se k Čivimu. Ten sebou trhal jak mohl, ale provazy, jimiž byl spoután, byly pevné. Obluda ho pevně uchopila za levé lýtko, chvíli je držela, až cítil mravenčení pod kůží - a najednou se mu přes vědomí přestřela šedá clona a Čivi pochopil, že propadl nějaké kouzelné moci.

Hlava mu klesla, oči se mu zavřely, ač se tomu bránil jak mohl. Čivi usnul s myšlenkou, že tato smrt vlastně není tak strašná, jako ta, na jakou byli připraveni...


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: