Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přátelé

Čivi musel uznat, jako ostatně už po kolikáté, že Čikeiny instinkty byly i tentokrát přesnější než jeho. Myslel si, že si na hrozivý zjev nového přítele nikdy nezvykne - ale ani tři krát tři dny neuplynuly a obličej čaroděje se mu nezdál tak odpudivý, jako na počátku. Vděčil mu ostatně za život, nejen za svůj, ale i za Čikein. Uznal, že záchrana přišla na poslední chvíli, stačilo by málo a ani on, ani jeho krásná sestřička by už nedýchali. Nějakou dobu jeho uražené hrdosti vadilo, že ho čaroděj změnil v kámen, ale pak musel v duchu připustit, že to nebyla nejhorší cesta, jak zabránit docela zbytečnému prolévání krve - nejspíš jeho. Když totiž čaroděj poznal, že se s Čikeou dohovoří snáze, uložil bojovnějšího Čiviho k ledu. Důležité bylo, což Čivi uznal, že mu tím ani v nejmenším neublížil - a navíc mu vyléčil veškerá zranění, od drobných šrámů až po hlubokou ránu po Keiovakově šípu.

Nevadilo mu ani, když Čikea neustále nadšeně bájila, jaké má její nový přítel nádherné vlastnosti, jak je silný, moudrý a kdesi cosi. Byla to pravda, ale byl přece čaroděj, ne? Jakmile Čivi uznal jeho nadřazenost ve věcech kouzel a nadpřirozených věcí, smířil se se vším. Ostatně ani jejich přítel nebyl naprosto všemocný - a ani se nebál to před nimi přiznat. Jednou ho totiž Čikea požádala, aby se aspoň nakrátko změnil v obyčejného člověka, jako je ona nebo Čivi. A tenkrát se kouzelník rozesmál a prohlásil, že tohle je nad jeho schopnosti - on že zůstane jaký je už napořád. Možná to byla škoda, ale kdoví, kdyby se změnil v obyčejného člověka, mohl by mu vzít Čikeu a Čivi by v něm viděl svého nepřítele.

Učil se teď rychle jejich řeči, řeči mocného národa Ťanů, kteří vládli celému světu. Ale on kromě toho znal i jakousi jinou řeč, podivně melodickou, tajemnou - a mnohem mocnější, neboť když jí promluvil, poslouchaly ho i neživé věci. Čivi a Čikea museli vyskakovat na otevírací šupinku u dveří, ale jejich přítel prohodil mocné slovo a dveře se před ním samy otevíraly. Brzy se ale i oni naučili několika jednodušším kouzlům a od těch dob i oni dokázali slovem zhasnout jasné světlo v místnosti a naopak je rozsvítit. Daroval jim také ohniště bez ohně a několik nádob, aby si mohli sami vařit sušené guí. Z jejich opuštěného stromu jim přinesl všechno, co tam našel, především jejich zásoby pro období nepohody. Přivítali to oba, i když olejovou lampičku vlastně k ničemu nepotřebovali, ohnišťový kámen také ne, i džbánek teď měli lepší, právě tak jako lžíce. Místo do kůží a hrubých tkanin byli oba oblečení do měkkých, ale přitom mnohem pevnějších kouzelných látek. Ostatně teď příliš nepotřebovali ani své dávné zásoby, neboť podivná skříň ve třetí místnosti byla vždycky plná jídel nevídané chuti a vůní. Čivi a Čikea měli rádi guí tak, že si je rádi vařili i v tomto kouzelném domě za shovívavého mlčení dobrého čaroděje.

Za své pohostinství od nich nežádal vůbec nic. Nemuseli pro něho hnout prstem, protože on si se svými kouzly stačil a nikoho ke službě nepotřeboval. Byl velice rád, když mu něco povídali - o sobě, o vesnici, o městech, která znali jen z doslechu, o celém světě. Zajímaly ho mořské obludy, ale i různé způsoby výchovy dětí, ukolébavky i hrdinné báje a písně, oslavující rekovné činy starých válečníků. Zvláště rád poslouchal jejich písně. Čikea i Čivi uměli krásně zpívat - a čaroděj jim naslouchal velmi rád. Ovšem když už si Čivi myslel, že zpěv je něco, co čaroděj neovládá a v čem mají nad ním prim, když se začal vytahovat, jaké jsou krásné písně národa Ťanů, tu jim oběma připravil úžasné překvapení v podobě čarokrásné hudby, která v nich chvílemi zarážela dech a vháněla slzy do očí, pak zase jemnými trylky loudila úsměvy, působila uklidňujícím dojmem, nebo naopak vzbuzovala podivný smutek. Oba se pak shodli na tom, že jejich písně nemají ani trošičku čarovnosti - ale čaroděj je i potom rád poslouchal, zvlášť když je zpívali od srdce, což on vždycky poznal a ocenil.

Když byl v dobré náladě - a to on většinou byl, mohli ho naopak poprosit, aby jim vykládal o sobě. Vykládal jim takové podivné věci, až jim oči přecházely. Žil prý s mnoha sobě podobnými čaroději kdesi ve hvězdách, kde prý dodnes žijí nesmírné spousty jeho bratrů a sester. Jeho samotného ale osud, silnější než všechna jeho kouzla, uvrhl k nim, do obyčejného světa, odkud se už nemůže vrátit domů. Litovali, že přišel o domov - ale zdráhali se mu uvěřit všechno.

„Nevěříte?“ usmíval se. „Ale je to všechno čirá pravda, nic si nevymýšlím.“

„Aby u vás i malé děti létaly?“ vrtěla hlavou Čikea.

„To vás také naučím,“ mávl rukou. „Když u nás mohou létat malé děti, naučíte se to i vy.“

Nevěřili mu. Několikrát už vzal jednoho a pak druhého na záda a obletěl s nimi svůj černý hrad, čepici hory Ugugur, spustil se s nimi i níž, až těsně nad nejvyšší stromy lesa Muroum, ale vždycky se s nimi vrátil. Sami tak chtěli, teď už ani Čivi neměl myšlenky na útěk.

Jednou si Čikea dodala odvahy a pověděla čarodějovi, co oba trápilo už ve vesnici, ale teď čím dál více.

„My bychom rádi, abychom mohli žít pořád spolu,“ řekla mu smutně. „Tady je tak krásně!“

„Pořád tu ale nebudete,“ usmíval se čaroděj. „Jednou se zase vrátíte mezi lidi!“

„Toho se bojím!“ řekla Čikea. „Ať přijdeme kamkoliv, budu si muset vzít někoho cizího. Já bych ale nejradši žila pořád s Čivim.“

„Proč si tedy nevezmeš Čiviho?“

„To nejde - je to přece můj bratr!“

„V tom nemáš tak docela pravdu,“ prohlásil čaroděj. „Čivi není tvůj bratr, ačkoliv jste vyrůstali od mala spolu. Tvoji rodiče si ho museli vzít za vlastního, anebo je Čivi jejich - a pak si vzali za vlastní tebe!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zastavilo se Čikei srdce.

„Poznal jsem to z vaší krve,“ prohlásil čaroděj. „Vy dva jste nemohli mít společné rodiče, dokonce ani jednoho z nich ne. Nejste bratr a sestra, i když jste tak byli vychováni.“

„Myslíš to vážně?“ popadla Čikea čaroděje za ruku.

„Naprosto,“ přikývl.

Čikea vyskočila a zakrátko přitáhla Čiviho, aby všechno slyšel na vlastní uši.

„To by znamenalo, že my dva...“ rozevřel oči údivem Čivi.

„Čivi - budeš teď můj?“ uklonila se hned před ním obřadně Čikea.

„A ty moje?“ opětoval její úklonu Čivi.

A nebylo tu nikoho, kdo by chtěl Čivimu Čikeu vzít...

„Ponech nás tu u sebe ještě půl roku,“ požádala Čikea čaroděje. „Čivi ještě není dospělý a kdyby mě chtěl nějaký bojovník, mohl by mě Čivimu vzít.“

„To je u vás možné?“ optal se čaroděj.

„Jestli do tři krát devíti dnů od chvíle, kdy mě Čivi skutečně smí požádat o můj strom, nikdo silnější neprojeví zájem, nemůže mě pak nikdo jiný chtít,“ vysvětlovala Čikea. „To by pak bylo proti pravidlům.“

„Dobře, budete tu smět zůstat, dokud vám bude cokoliv hrozit,“ rozhodl čaroděj.

Žili by u svého přítele jako v pohádce, ale on nemínil klidně užívat svých kouzel na nedostupném hradu. Jednoho dne prohlásil, že je čas, aby se i oni naučili létat, aby na něm nebyli tak závislí, jako dosud.

Ukázal jim, že létání není dáno žádným kouzelným slovem, ale zvláštními amulety, které se nosí pod oděvem na těle. Pro ně měl podobné, jaké nosil sám - jen upínací popruhy měl mnohem delší než oni. Naučil je létací amulety oblékat, aby nebyly pod oděvem znát. Až pak s nimi vystoupil na střechu svého hradu, aby je naučil létat.

Střecha čarodějného hradu byla podivuhodná, jako hrad sám. Všechno tu bylo černé a spálené, jakoby tu hrad dříve pokračoval, ale pak jeho horní část uhořela. Byly tu celé stěny i s dveřmi, které se nedaly otevírat, bylo znát, kudy vedly chodby do dalších sálů, ale jejich stěny i podlahy byly pokroucené, na mnoha místech potrhané a zprohýbané. Ze stěn tu leckde vylézali kovoví hadi. Nebyli živí, jen bezmocně vláli v ostrém, mrazivém větru. Až nahoře byla plošinka docela beze stěn. Na vrcholu hradu byl veliký sloup a na něm místo vlajky seděla jakási kovová příšerka. Otáčela se podle svého rozmaru, dívala se na všechny svým jediným okem, občas jím blýskla potměšilým rudým zábleskem, ale nikomu neublížila a brzy si jí přestali všímat.

Svištěl tu studený severní vítr, až je zábl do obličejů. Jinak jim zima nebyla, huňaté čarodějné kůže oděvů je hřály, až jim bylo příjemné teplo. Čaroděj pro ně připravil i malé kožešinky na ruce a nohy, oba však po malé chvilce rukavice odložili a Čivi si svlékl i boty. Necítil se nejlépe, když nemohl mít prsty na nohou správně roztažené do stran, ale sevřené dohromady.

Amulety se řídily rukama. Naučili se to kupodivu velmi rychle. Přítel jim nejprve ukázal, jak se musí vyvážit a pak už brzy všichni tři létali kolem čepice hory Ugugur jako rychlí brouci Raú. Vůbec nevadilo, že oni mají na rukou méně prstů než jejich čarodějný přítel, jejich tři prsty bohatě nahradily i pět jeho. On ostatně nezůstával za nimi pozadu a spolu s nimi opisoval nejnemožnější kotrmelce v mrazivém vzduchu kolem zámku.

Ten den byl opravdu úžasný. Nejen proto, že se naučili létat, což bylo tak krásné - ale od toho dne byl Čivi podle zvyklostí dospělý, ačkoliv do skutečné dospělosti bude oběma ještě nějaká doba scházet - ale hlavně začala běžet lhůta, po jejímž uplynutí nebude mít na Čikeu nikdo jiný právo, než on. Vzhledem k tomu, že na čarodějově hradě neměl Čivi soka, bylo jisté, že Čikea bude jen jeho.

Po tomto dobrodružství, kterým tak krásně oslavili své zaslíbení, je čaroděj pozval na hostinu do místnosti, kam až dosud neměli přístup. Dovolil jim, aby tam dokonce vletěli na svých létacích amuletech - tam ale překvapením dosedli na podlahu.

Ne proto, že tato místnost byla největší ze všech, které v čarovném zámku viděli. Ani proto, že byla nádherně osvětlena, jako všechny. Ale v této místnosti se nacházelo několik oken, jimiž bylo vidět ven. Před těmito okny se tyčily podivné pelíšky na vysoké noze, do nichž se dalo vlézt a sedět tak, že bylo do všech oken vidět.

Tady se divila více Čikea než Čivi. Čikea totiž neznala okna, obytné stromy měly jen dveře, ale Čivi žil kdysi ve městě a pamatoval si, že oknem se dá koukat z domu ven, když se odhrne neprůhledná blána z obří žáby xirrgú, zabraňující dešti a sněhu vnikat do místnosti.

Bylo vidět až do hloubi pralesů, jasně se rýsovalo jezero Nonoje, celá vesnice byla jako na dlani. Čivi úžasem zavrkal a Čikea jenom vydechla.

„Mám k vám jednu prosbu,“ řekl po chvilce čaroděj, když se všichni vynadívali na tu nádheru pod hradem.

„Prosbu - k nám?“ podivila se Čikea.

„Ano, protože potřebuji vaši pomoc,“ odpověděl jí.

„V čem bychom ale mohli my dva pomáhat tobě, když ty máš všechno a my nic?“ podivil se i Čivi.

„Můžete mi pomoci tím, že jste jiní než já,“ řekl záhadně čaroděj.

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Čivi. Ani Čikea se nezdála být moudřejší.

„Podívejte se - dovedete si představit, co by se stalo, kdybych za bílého dne přišel do vesnice?“

„Všichni by se rozprchli,“ vyhrkla Čikea.

„A někteří by možná stříleli šípy,“ přidal Čivi. „Ale to proto, že tě neznají tak jako my, věř mi!“

„Vidíte - tohle je moje nevýhoda,“ přikývl čaroděj. „Já sám nemohu přijít mezi lidi, protože by se mě báli a možná bych se musel chránit před jejich zbraněmi. Těch se, jak asi tušíte, nebojím, ale mohl bych nechtěně někomu ublížit. A to bych nechtěl, opravdu ne!“

„My víme, že nikomu nechceš ublížit,“ řekla Čikea.

„Ale lidé ve vesnici to nevědí,“ řekl čaroděj. „Co se stane, když tam přijdete vy dva?“

„Zabijí nás,“ řekl Čivi smutně.

„Proč?“ podivil se čaroděj. Zdálo se, že je překvapen.

„Protože jsme měli zemřít,“ sklopila hlavu Čikea. „Když jsme přežili mobera, budou nás považovat za čaroděje. Vždyť bylo nemožné uniknout z jeho vražedných chapadel.“

„Vidíte - to mě nenapadlo,“ zasmušil se čaroděj. „Říkáš, že jste nemohli uniknout - máš možná pravdu. Ale vždyť jsem mobera zabil, jeho mrtvola tam zůstala - každý musel poznat, že vám už nemohl ublížit.“

„Můžeme to zkusit,“ sklonil hlavu Čivi. „Ale pak bych tam chtěl jít sám, bez Čikei...“

Čaroděj se krátce zamyslel.

„Pokud by to mělo být opravdu tak nebezpečné, pak nechci, abys tam šel. Dobrá - odvolávám svou prosbu.“

„Kdyby ti nezáleželo na tom, že to musí být právě tahle vesnice, mohl bych jít do jiné, kde mě neznají,“ řekl Čivi.

„Máš asi pravdu,“ usmál se čaroděj. Děti si už zvykly na jeho grimasu, která měla znamenat úsměv, i když jim zprvu při ní běhal mráz po zádech, neboť se při ní v jeho podivné tváři bez zobáku objevovaly strašlivé rybí zuby. „Je mi celkem lhostejné, kde začneme. Já chci jít do vesnice proto, abych těm lidem pomohl.“

„Ty chceš všechny vzít sem?“ podívala se na něho Čikea nedůvěřivě. „Ale ve vesnici je lidí moc, všichni se sem nevejdou! Ani kdyby byl tvůj hrad třikrát větší!“

„To by ani nebylo dobré,“ zavrtěl hlavou čaroděj. „Vás dva jsem do svého hradu vzít musel, domníval jsem se, že to tak bude lepší. Vždyť - co mohlo znamenat, když někdo uvázal dvě děti u stromu v místech, kde se měla objevit strašlivá vodní nestvůra? A kromě toho jsem vážně potřeboval někoho, kdo mě naučí vaši řeč. Proto jsem odnesl vás dva, ale nikoho dalšího sem brát nechci - a už vůbec ne proti jeho vůli. Ale snad bych vám, lidem, mohl pomáhat a nebrat nikoho dalšího sem, do hradu. Mohl bych vás naučit stavět si lepší příbytky než jsou vaše duté stromy, pěstovat rostliny, jaké neznáte, lépe se oblékat, mohl bych vás třeba zbavit vodních nestvůr. Co si o tom myslíte vy dva?“

„My přece nemůžeme posuzovat tvoje plány!“ vyjekla Čikea.

„Ale můžete!“ opáčil čaroděj. „Vždyť jste mi právě jeden takový špatný plán rozmluvili. Poslyš, děvče, já sice mám kouzla, jak jim říkáte, ale mám také velikou nevýhodu. Jsem ve vašem světě cizinec, přede mnou budou lidé utíkat nebo se mi budou bránit. O vás znám jen to, co jste mi stačili říci - kdežto vy dva jste tu doma. Proto mi můžete pomáhat, neboť znáte zdejší poměry a patříte sem. Budu rád, když odsoudíte každý můj špatný plán a budu vám za každé takové odsouzení vděčný! Když vás napadne, že bych mohl něco dobrého udělat, neváhejte mi to říci - jako třeba tady Čivi s tou vesnicí, kde vás neznají. To není tak špatný nápad!“

„Měla bych ještě lepší,“ řekla Čikea. „Když přijdeme do cizí vsi, ani tam nás nepřivítají vlídně. Každá vesnice si svoje území střeží a cizince nevítá s jásotem. Já bych šla raději do města, tam bychom snad nebyli přijati vysloveně nepřátelsky...“

„Vidíš - i to je dobrý nápad!“ pochválil ji čaroděj.

„Ale musíme si i tak dávat pozor,“ řekl Čivi. „Ve městě by nás mohli považovat za zvědy.“

„Děti snad nebývají zvědy,“ řekla Čikea.

„To není tak jisté,“ opáčil Čivi. „Měli bychom to raději pořádně promyslet.“

„Možná bych mohl pomoci radou i já vám,“ řekl čaroděj. „Nemyslím, že byste se museli obávat nepřátelského chování měšťanů, i kdyby neměli mírumilovné úmysly. Uvážili jste už, že umíte létat?“

„Ty nám necháš létací amulety?“ rozjasnila se Čikea.

„Ty už jsou přece vaše - a to bez ohledu na to, zda se rozhodnete mi pomáhat, nebo ne,“ ujistil ji. „Mohu vám dát i jiná kouzla, ne jenom létání.“

„Jestli přiletíme přímo na náměstí, začnou po nás střílet šípy dříve, než se dostaneme ke slovu,“ uvažoval Čivi.

„Kdo tady řekl, že budeme létat hned od počátku?“ namítla Čikea. „Já jsem to pochopila jinak. Létání budeme mít jenom jako východisko z nouze!“

Bylo to, pravda, nejlepší, co ji mohlo napadnout.

„Máš asi pravdu,“ přiznal jí Čivi.

„Budeme to muset pořádně promyslet,“ řekl čaroděj trochu starostlivým hlasem. „Opravdu bych nechtěl, abyste se kvůli mě vystavovali nebezpečí.“

Čikea se na něho podívala s obdivem. Vypadá obludně, řekla si v duchu, ale když se na něho nedívám, snad bych mohla zapomenout, že to není člověk...

„Řekněme, že se do města dostaneme v pořádku,“ uvažoval Čivi. „Co bychom tam měli ale dělat dál?“

„Mohli byste se tam usadit,“ navrhoval čaroděj. „Na tom by snad nebylo nic divného.“

„Ve městě je spousta různých lidí,“ souhlasil Čivi. „Jsou tam kupci, řemeslníci, nádeníci. Jen nevím, jak bychom tam žili. Řemeslo žádné neumíme, peníze nemáme a ani jako nádeníci bychom se neuživili - takových tam bude hodně! Škoda, že ještě nejsem dost silný!“

„Mohli byste do města jako kupci,“ navrhl čaroděj. „Mohli byste prodávat různé krásné věci. Pak by snad nevadilo, že nejste dospělí.“

„Žádné věci na prodej nemáme,“ mávl rukou Čivi.

„Něco vymyslíme,“ ujistil oba čaroděj. „Víte přece, že umím udělat spoustu zajímavých věcí. Huňaté obleky, krásné nádobí, ohniště bez ohně, lampy bez oleje... Když je budete lidem ve městě levně prodávat, uděláte pro ně mnoho dobrého. Nikdo přitom nemusí vědět, že to všechno máte ode mne.“

„Mě by více zajímalo naučit se takové krásné věci dělat,“ řekl Čivi. „Jenom prodávat - to nebude vůbec zábavné.“

„V tom případě tě naučím některé zajímavé věci dělat. Kdo to pak bude prodávat, to už není podstatné. Důležité je, aby se k lidem dostalo co nejvíc dobrého. Ostatně - také Čikea se může přidat, jakmile to bude pro ni ve městě bezpečné.“

„Já bych se ráda něco naučila,“ řekla Čikea. „Ale raději bych byla, kdybychom se nemuseli rozloučit.“

„Vždyť se tak docela loučit nemusíte,“ usmál se čaroděj. „Vy dva budete spolu i ve městě a já za vámi občas přiletím. Mohl bych k vám létat v noci - nikdo mě neuvidí a budu moci být aspoň občas s vámi.“

„To by snad šlo,“ řekl Čivi.

„Mohli bychom se občas podívat sem na hrad?“ zeptala se Čikea opatrně, ale s nadějí v hlase.

„Ovšem,“ usmál se. „Přátelé tu budou vždycky vítáni!“


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: