Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Město GUMMUR

Město Gummur leželo odedávna na severním úpatí nevysokého kopce Mimiši, nazývaného podle typického tvaru medvědího hřbetu, nápadného zejména od města Gummur. Město samo nebylo rozsáhlé, ale bylo nazýváno městem, protože bylo obehnáno hradbami, byť nevysokými. Mělo spoustu malých křivolakých uliček a jednu širší ulici, která vedla od východní brány přes jediné větší náměstí až k bráně západní. Na jih ani na sever žádná brána nevedla. Převážně jednopatrové domky byly z větší části z cihel, z menší části dřevěné, jen několik se jich mohlo chlubit kamennými zdmi. Většina střech byla dřevěná, pobitá dlouhými trsy uschlé vodní trávy gugú, takže z vrcholku kopce Mimiši se město svou zelenou barvou příliš nelišilo od okolních polí.

Lesík na vrcholu kopce Mimiši nebyl ani rozsáhlý, ani hustý. Byl ale jediný v širokém okolí, neboť kdysi dávno byly všechny okolní lesy vypáleny, aby na jejich místě mohla být založena pole. Kromě zelených polí, na nichž se výborně dařilo šťavnaté jedlé trávě rígsi, sladkým zemním hlízám gofí a jiným plodinám, proslulo město Gummur především svými ovocnými sady. Ty se táhly do velké dálky dlouhými barevnými řadami nízkých stromů. Ovocné stromy s různobarevným ovocem lemovaly též obě cesty, jimiž přicházeli do města z okolí lidé prodávat a nakupovat jídlo i jiné potřebné věci.

Dva potulní jarmarečníci táhli odpoledním parnem po východní cestě k městu Gummuru plně naložený vozík, překrytý pevnou plachtou. Lidé, které potkávali, jim zřetelně dávali najevo, že nejdou ve vhodnou dobu, neboť trh právě skončil, ale to tyto poutníky nedokázalo odradit. Vlekli vozík dál, ačkoliv byl na jejich síly příliš těžký. Naši jarmarečníci byly totiž dvě ještě ne zcela dospělé děti, které nejspíš přišly o rodiče a rozhodly se proto ve městě prodat vše co jim ještě doma zbylo, aby přežily alespoň tuto zimu.

Strážní u brány jim také říkali, že v této době asi mnoho nepořídí. Ani oni jim nic nevymluvili. Děti dovlekly svůj vozík na náměstí, kde už jiní kupci své krámky strhli, nebo se k tomu právě chystali. Děti si našly místo stranou, snad aby příliš nedráždily měšťany k smíchu a pomalu stáhly plachtu ze svého vozíku.

Náhodní okolojdoucí, kteří se na ně jenom útrpně dívali, v té chvíli vytřeštili oči. Děti měly na svém obyčejném, rozhrkaném voze hotové poklady. Zlaté mísy a misky, džbánky a korbele, jen oči přecházely.

„Tohle chcete prodávat?“ ptali se první zvědavci.

Obdrželi ovšem souhlasnou odpověď.

„Takové vzácnosti tu nikdo nekoupí!“ říkali jim.

Když se ale dozvěděli ceny, chytali se za hlavy. Děti tu nabízely poklady, jaké město už dlouho nevidělo, za ceny jen o málo větší, než byly ceny toho nejobyčejnějšího zboží.

„Opravdu prodáváte zlato za cenu mědi?“ ptali se někteří nedůvěřivě.

„Vždyť to není zlato,“ uslyšeli odpověď pohledné dívenky. „Je to jen dobře naleštěný bronz. Všechno je jen bronzové, ale je to hezké, ne? Líbí se vám něco? Kupte si!“

„Bronz? Vždyť se leskne jako zlato!“

„A bude se vám lesknout dlouho, protože je to ušlechtilý bronz bez kazu a poskvrnky. Vydrží i vašim dětem!“ vyvolával chlapec sebevědomě.

Zájemců přibývalo. Ti, kdo koupili a nesli si nadšeně své krásné nové zboží domů, přilákali další. Než se setmělo, byl vozík dětí prázdný. Opozdilci se rozcházeli a litovali, že se už na ně nedostalo.

„Odkud máte to zboží?“ ptali se dětí.

Ty však už mlčely a jen se usmívaly. Čikea starostlivě opatrovala měšec, plný peněz. Měla jej připnutý ke svému opasku a kdo by jí ho chtěl nepozorovaně vzít, zjistil by, že to nebude tak jednoduché. Měšec vypadal jako obyčejný, plátěný - ale ve skutečnosti byl utkán z jemných kovových, nad očekávání pevných vláken, takže by se nedal nepozorovaně odříznout, jak to pobertové často provádějí.

Pak se děti odebraly na nocleh do hostince na náměstí. Po dobré večeři šly hned spát, tvrdily, že jsou strašně unavené a nevyspalé. Šenkýřka Grija je zavedla do malé podkrovní místnosti a popřála jim hezké sny. Svěřila jim, že má právě takové děti jako jsou ony a vyzvídala, kde mají rodiče.

„My už nemáme rodiče,“ odpověděl jí Čivi. „My se staráme o sebe sami - vždyť už jsme dospělí!“

Šenkýřka se nad těmito slovy útrpně usmála, ale neřekla nic. Místo toho se jich zeptala:

„Odkud máte takové krásné věci, jaké prý lidé dnes od vás kupovali?“

„Chtěla byste si také koupit, že?“ usmála se Čikea.

„Já jsem viděla jen jeden pohárek, byl překrásný - a ani ne drahý! Koupil si ho náš soused Kábú, byl se tu pochlubit, jaký dobrý obchod udělal - ale hned s ním ten nemotora upadl a pohárkem udeřil o kamennou podlahu! Kupodivu na něm pak nebylo ani škrábnutí! Takové nádobí bych také potřebovala, ani nevíte, co se v takové hospodě za rok potluče a zničí.“

„Dnes už jsme prodali všechno,“ zívl Čivi. „Ale my se sem určitě vrátíme, když je o naše nádobí takový zájem. Příště se dostane i na vás!“

Pečlivě zavřeli dveře a zajistili je závorou. Pak Čivi rozsvítil olejovou lampičku a právě tak pečlivě uzavřel s Čikeou okna. Dobře věděl, že ve městě se může setkat nejen s hodnými lidmi, ale i s všelijakými lumpy, proti kterým by jim jejich dosud dětská síla nebyla platná. Něco jiného je věk, od kterého se - především u dívek - uznává dospělost, něco jiného je skutečný věk síly, odkdy se mladý bojovník už nemusí obávat zápasit s ostatními. Zatímco Čikeu by už mohl kterýkoliv muž rodu Ťanů požadovat za ženu, Čivi by se do skutečného boje ještě pustit nemohl.

Před usnutím Čikea opatrně položila na stůl nevelikou bronzovou mušli, kterou vybalila ze svého měšce, pak stiskla malou šupinku na jejím konci.

Vypadalo to, jako kdyby byla mušle plná zamrzlé vody, ale uvnitř nebyl led. Najednou tam blýsklo světlo - a už se obě děti dívaly do nestvůrné tváře svého čarodějného přítele.

„Pořídili jste dobře?“ ozval se sotva slyšitelný hlas.

„Všechno jsme prodali!“ odpověděla potichu Čikea. „Máme teď peněz jako smetí! Ale nic víc jsme už nestihli.“

„To nevadí,“ přikývl příšerný obličej v mušli. „Já vás ráno vzbudím. Podívejte se teď, aby bylo kolem vás všechno v pořádku.“

„Je to dobré,“ prohlásil Čivi. „Dveře i okna jsou dobře uzavřené na závoru.“

„Kdyby se něco stalo, zavolejte mě!“ nabádal je čaroděj a jeho obraz vybledl a zmizel.

Noc jim však uběhla v klidu a ráno se děti vzbudily samy dřív, než je mohla vzbudit mušle, ležící na stole.

Šenkýřka Grija je už dole čekala s úsměvem - a hlavně též s dobrou snídaní. Vypadala velmi přívětivě a děti se jí hned začaly vyptávat, co je ve městě zajímavého, kdy se tu konají trhy, jak často sem dojíždějí výběrčí daní, až se šenkýřka divila, jak dospěle se ty - pořád ještě děti - chovají. Odpovídala jim ochotně, co jí zobák stačil. Mohla si to dovolit, hosty tu po ránu neměla a sama byla též velice zvědavá. A kromě toho - děti jí zaplatily mnohem víc, než po nich chtěla.

Ty se poté vypravily obhlédnout město Gummur. Nebylo ani nijak velké, ani moc výstavné, mělo jen pár křivolakých ulic kolem jediného náměstí, ale domy tu byly velice čisté - a co hlavního, kolem města byly pevné hradby, takže se všichni uvnitř mohli cítit v bezpečí.

Děti projevily zájem o poněkud zchátralý domek, stojící na kraji města, těsně u hradeb. Podle všech známek tady už dlouho nikdo nebydlel a děti se hned ptaly okolních lidí, zda by domek nebyl na prodej.

„Na prodej?“ vytřeštil na ně oči jakýsi sedlák, který kolem tlačil vůz plný zemních hlíz. „Ten dostanete i zadarmo! Ale raději utíkejte od tohoto domu co nejdál, každý přece ví, že je prokletý! Vy nevíte, že každý, kdo jej koupil, do tři krát devíti dnů zemřel?“

Čivi i Čikea se zarazili, pak se otočili a pokračovali v prohlídce města. Ale nic podobného už v celém Gummuru neobjevili a skončili opět na náměstí. V hostinci u šenkýřky si zaplatili jídlo a další přenocování. Pak se jí Čikea zeptala, co vězí za tím prokletým domem u hradeb.

„Tam bych nechtěla přečkat ani jedinou noc!“ otřásla se šenkýřka Grija a bylo vidět, že má z podivného domu respekt. „Tam všichni rychle umřou. Devět dní tam žijí celkem klidně, během dalších devíti dní všelijak postonávají a za dalších devět dní zemřou. Mě tam nikdo nedostane! Ostatně si myslím, že tohle prokletí působí i na lidi v sousedních domech. Tam také, zejména v poslední době, umírá nějak víc lidí, než ve městě. Tomu domu se vyhněte!“

Čivi se dál neptal a spolu s Čikeou se vydali na další procházku po městě. Ale za celé odpoledne, ač se pořádně utahali, nic vhodného neobjevili.

V jedné úzké uličce navíc narazili na partu výrostků, kteří se do nich pustili kamením. Neměli k tomu důvod, nikdo je přece neprovokoval. Čikea i Čivi se obrátili na ústup, nebylo jim to ale pranic platné. Jejich neochotu nechat se zatáhnout do šarvátky, kterou měli vštěpovanou od svého čarodějného přítele, si mladíci vyložili jako slabost, která je ještě více podnítila k dalšímu pronásledování.

„Ještě to není tak zlé,“ napomínala Čikea Čiviho, který při útěku odjistil spínač létacích nárameníků. „Jak jednou použijeme amulet, máme tohle město tabu!“

„Rozbijou ti hlavu!“ varoval ji Čivi.

„Ještě mi nic neudělali!“ odsekla a běžela dál.

Mladíci se však zřejmě rozdělili, protože když chtěl Čivi spolu s Čikeou zatočit do boční ulice, včas zpozorovali, že část mladíků jim tam už běží vstříc. Museli utíkat rovně dál - a brzy byli skoro na okraji města, u hradeb.

Za celou tu dobu nespatřili nikoho, kdo by se jich chtěl zastat. A najednou se další banda objevila přímo proti nim!

„Máme je!“ uslyšeli vítězné hulákání na obou stranách.

„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si Čivi a opět odjistil létací nárameníky.

„Počkej ještě!“ vtáhla ho Čikea do jedněch dveří. A hned je zevnitř zabouchla a zajistila závorou.

„U všech bohů - vždyť jsme v očarovaném domě!“ vykřikl tlumeně Čivi.

„Jenže sem za námi nikdo nejde!“ ubezpečila se Čikea opatrným pohledem rozbitým oknem ven.

Skupinka výrostků se tam dohadovala o tom, zda by neměli ty dva usmrkance vytáhnout oknem, ale větší část tlupy je okřikla, že do začarovaného domu za nimi nikdo nepůjde.

Čivi s Čikeou ihned vyběhli po schodišti nahoru a schody za sebou zatarasili převrženou skříní. Pak Čikea vyňala ze svého měšce mušli a stiskla šupinku. Okamžitě se objevila tvář jejich přítele a Čikea si mu postěžovala, do jaké že se to dostali situace. Když mu to všechno dopodrobna vylíčila, čaroděj se trochu zamyslel.

„Nevím, kde se vzala ve vašich pronásledovatelích taková nenávist,“ řekl po chvilce. „Já bych nejprv něco zkusil a až kdyby to nepomohlo, odešli byste do jiného města. Jen tam na mě zatím počkejte!“ A zmizel z mušle.

Bylo teprve odpoledne, ale kolem se nehnula živá duše, jen několik výrostků jakoby nic hlídkovalo na ulici, aby jim děti neunikly. Čivimu se tu už vůbec nelíbilo. Horní patro domku bylo ještě zvetšelejší, než jak to vypadalo zvenčí. Chyběly tu stropy, střecha měla jednu díru vedle druhé a všude byla spousta prachu a hlíny. Rostl tu mech, tráva a malé stromky. Ale najednou Čikea tlumeně vykřikla radostí. Přes hradby se cosi hnědého přehouplo a vzápětí to dírou ve střeše vlétlo do nejhořejší místnosti, přímo vedle dětí. Byl to jejich přítel, čaroděj.

„Jak vidím, je tu klid,“ prohlásil s ulehčením. „Když už tu jsem, rád bych toho klidu využil a podíval se, co je tady tak nebezpečného a proč tu lidé umírají, jak říkáte.“

Nechal je nahoře a sám sestoupil po schodech. Předtím ale jakoby nic zdvihl a postavil stranou skříň, kterou děti prve pracně svrhly na schody. Chvíli slyšely pouze jeho šmátrání dole v přízemí, pak zřejmě sestoupil i do podzemí, ale když se k nim vrátil, usmíval se.

„Kupte ten dům, ručím vám za to, že tu už nikdo předčasně umírat nebude,“ řekl dětem.

„Proč byl ten dům zakletý? Víš to?“ ptal se Čivi.

„Vím - a proto mohu tvrdit, že už zakletý nebude,“ řekl čaroděj s úsměvem. „Dům stojí na rozpukané skále a trhlinami do sklepa prosakuje jedovaté podzemní povětří. Tady opravdu mohli všichni lidé v krátké době podlehnout otravě. Ale vám se tu nic nestane, nebojte se. Ostatně si myslím, že část jedu prosakovala do okolních domů. Když ty jedy zneškodním tady, projeví se to příznivě i u sousedů. Budu si to ovšem muset trochu připravit. Teď zkusíme vyřešit váš současný problém.“

Chvíli se potichu radili. Pak Čivi s Čikeou sestoupili do přízemí, potichu odstranili závoru, kterou prve Čikea dveře zatarasila a pak oba za hrůzostrašného ječení vyběhli z domu na ulici. Ani se nerozhlíželi a zamířili směrem k náměstí.

„Už jsou tu! Chyťte je!“ volali mladíci, kteří hlídkovali na ulici. A také ostatní členové party se hned začali stavět utíkajícím do cesty.

„Utíkejte taky!“ zakvílela na ně Čikea.

„Letí za námi!“ přidal se k ní Čivi.

Ti, co se je chystali pronásledovat zezadu, najednou také začali vřískat hrůzou a dali se na zděšený útěk na opačnou stranu. Část party, která prve chtěla oběma dětem zastoupit cestu, až teď zpozorovala jakousi obrovskou hnědou postavu, která vylétla ze dveří prokletého domu, nejprve se obrátila proti jejich kamarádům a zahnala je na šílený úprk, pak je nechala být a otočila se k nim...

„Démon z prokletého domu! Utíkejte!“ zaječel vůdce party. Rázem se Čivimu a Čikei nestavěl do cesty nikdo a najednou prchali svorně jeden vedle druhého, jako kdyby ani nebyli ještě před chvílí nepřáteli.

„Zachraň se kdo můžeš!“ volali všichni hrůzou.

Netvor je ale dlouho nepronásledoval. Spokojil se s tím, že na několik opozdilců vycenil své příšerné žraločí zuby, což stačilo k tomu, aby méně psychicky odolní mladíci omdleli hrůzou, k jiným vztáhl příšerné ruce s tolika prsty, jaké nemá žádný jiný tvor - a všichni před ním prchali. On se pak plavným letem vrátil a zmizel v prokletém domě.

„Už nás nehoní!“ prohlásil najednou Čivi a zastavil se. Také Čikea se zarazila. Vůdce party se ohlédl, ale zahlédl jen, jak nestvůrná postava mizí ve dveřích hrůzného domu. Když viděl, že Čivi ani Čikea neutíkají dál, zastavil se také. Když se rozhlédl, poznal že zůstal s oběma bývalými protivníky sám, neboť všichni členové z jeho party už stihli zmizet v bočních uličkách.

„Neudělal něco těm dvěma?“ ukázala najednou Čikea na dva ležící mladíky. Obrátila se a spolu s Čivim došla k oběma omdlelým. Brzy je probudila z mdloby vůní palčivých kořínků, které vytáhla ze svého váčku s medicínami.

„To nic není, už je to dobré,“ utěšovala nejprve jednoho, pak druhého. Oba byli k smrti vystrašení.

„Co to bylo za obludu?“ tázal se všech vůdce party, když k nim zvolna, obezřetně došel.

„Nevím - ale raději jsme před tím utekli,“ řekla Čikea klidně. „Vy jste zdejší, vy byste ji měli znát! Kdybychom my dva věděli, že v tom domě je něco takového, ani bychom tam nelezli.“

„Óbrovská obluda!“ vydechl jeden z omdlelých, který se už sice probudil, ale vypadal nesmírně vyděšeně. „Démon! Utečme odsud, než nás sežere!“

„Vždyť už tu není,“ uklidňoval ho Čivi.

„Ale má tákovouhle tlamu, plnou zubů ve třech řadách! Má plnou tlamu zubů!“ opakoval vyděšeně mladík. Jak se trochu vzpamatoval, vstal a vrávoravě se dal na útěk. Také druhý chlapec hned následoval jeho příkladu. V celé ulici zůstali jen tři, Čivi s Čikeou a jediný mladík, vůdce party, jak se zdálo ze všech nejodvážnější.

„To není pravda,“ řekla Čikea uraženě. „Zuby má, to ano, ale jen jednu řadu. Moc dobře jsem je viděla.“

„Ty se ho už nebojíš?“ podíval se na ni vůdce party udiveně.

„Poprvé jsem se ho vylekala, pravda,“ řekla Čikea klidně a podle pravdy. „Ale vždyť nikomu neublížil!“

Jenomže všichni, až na Čiviho a Čikeu, byli jaksepatří vyděšeni a prchli, ani se sem neodvážili podívat.

„Nemyslel jsem si, že máte tak pro strach uděláno,“ řekl uznale vůdce party. „Před námi jste začali utíkat hned, ani jste se nepokusili o odpor.“

„My se jenom nechceme zbytečně prát,“ řekl Čivi.

„Před démonem jste také utíkali!“ sondoval vůdce.

„Ty jsi neutíkal?“ změřila si ho Čikea přísně. „Běžel jsi vedle nás, nemáš nám co vyčítat!“

„Máš pravdu, ale kdo by čekal, když víme, kolik lidí už ta obluda zahubila,“ svěsil hlavu vůdce. „Ale vy dva jste se zastavili první. Líbíte se mi. Nechcete k nám do party? Mně tu říkají Jach a jsem syn kováře za náměstím.“

„To nepůjde, protože my se musíme sami starat o živobytí a nemůžeme se zabývat hloupostmi,“ odpověděla mu Čikea.

„To je přece starost rodičů, ne?“ pokrčil rameny.

„My žádné nemáme - a jíst také musíme!“ odtušila Čikea.

„No, to máte opravdu těžké,“ politoval je. „Co vlastně chcete v našem městě dělat?“

„To co včera,“ pokrčil rameny Čivi. „Umíme dělat kovové předměty - nádobí a podobné. Pak je prodáváme.“

„Děláte, jako byste už byli dospělí.“

„To jsme - a dokonce od minulého týdne je Čikea už jenom moje!“ řekl hrdě Čivi.

„Tobě by první pořádný bojovník ženu vzal,“ podíval se na Čiviho Jach překvapeně.

„Jenže to už nemůže,“ opáčila Čikea. „Vyhlásili jsme své zaslíbení a nikdo o mě neměl tři krát devět dnů zájem.“

„Před svědky?“ nechtěl věřit Jach.

„Jeden přece stačí,“ usmívala se Čikea.

„Pak máte asi pořádné štěstí. Jenomže vy jste prý chtěli koupit strašidelný dům!“ zaútočil na ně otázkou.

„To pořád chceme!“ ujistila ho Čikea.

„I po tom, co se teď stalo? Ten démon vám nevadí?“

„Až ho vyženeme, vadit nám už nebude!“

„Vy se ale vychloubáte!“ podíval se na ni s despektem.

„Podívej se, ani démoni nejsou všemocní,“ řekla Čikea. „A kromě zlých bytostí jsou na světě i bytosti hodné.“

„Vy nějakou znáte?“ pochyboval.

„Už jsme se setkali s jedním dobrým čarodějem,“ přikývla Čikea. „Není to ani tak dávno. Zachránil nám oběma život, toby snad mohlo sloužit jako důkaz, že není zlý, ne?“

„Na to, aby vám někdo pomohl, nemusí být čarodějem,“ řekl Jach nepřesvědčeně.

„Popral se kvůli nám s moberem - a zabil ho,“ prozradila Čikea okolnosti jejich setkání s Renonem. „Dal nám kromě toho kouzelný amulet. Je možné, že před tím amuletem uteče i zlý démon.“

Jach se zamyslel.

„Pokud máte ochránce, který se nebojí ani démona a mobera, pak bych se chtěl s vámi přátelit. Ale co když ten amulet selže a démon vás roztrhá?“

„Zatím nás, jak vidíš, nikdo neroztrhal,“ usmála se Čikea vlídně. „Kdo ví, možná nám v tom už amulet pomohl.“

„Ani náš amulet není všemocný,“ přerušil ji Čivi. „Kdyby se nám to nepodařilo, démon by v domě zůstal - a pak bychom asi museli jít jinam.“

„Já bych vám přál úspěch,“ řekl Jach. „Ale tady ve městě jsou lidé, kteří by si ze všeho nejvíc přáli, abyste odsud co nejdřív zmizeli a už se sem nevrátili.“

„Kdo?“ podivila se naoko Čikea. Jen naoko, protože takhle už s oběma dětmi mluvil jejich čarodějný přítel - i on jim předpovídal nedůvěru a možná i nepřátelství těch, kteří se budou cítit nenadálou konkurencí poškozeni. Ale předpokládal potíže jen s dospělými - ne s první partou dětí, na kterou Čivi a Čikea narazí.

„Například můj vlastní otec,“ přiznal Jach. „A ještě víc kovotepec Fachíd. Prohlásil, že vás odtud bude muset vyštvat za každou cenu, jinak ho svým zbožím znemožníte a jemu zbude jen žebrácká hůl.“

„Fachída bych chápala - ale proč i tvůj otec?“ podíval se na Jacha Čivi tázavě.

„Z kamarádství s Fachídem,“ vysvětloval Jach. „Tady jsou odjakživa všichni řemeslníci kamarádi a ti co pracují s kovy obzvláště. Já třeba proti vám dvěma nic nemám, ale jako syn kováře bych vás měl nenávidět. Táta si od vás koupil velký podnos - a prohlásil, že by něco takového nedokázal ani on, ani Fachíd. Já jsem si ten podnos prohlížel také - a ani já nechápu, jak jste to mohli ukovat. Ten váš bronz je příšerně tvrdý a pružný, kladivo od něj odskakuje, pilník po něm klouže jako po kameni... Táta ten podnos nakonec položil na kovadlinu a bušil do něj nejtěžším kladivem - a nic! Kladivo jen bezmocně odskakovalo! Prý se musíte kamarádit s démony, nebo jim sloužíte.“

„Proč s démony?“ opáčila Čikea. „Vždyť už jsem ti řekla, že existují i hodné bytosti!“

„Jenomže to není spravedlivé, aby nějaká kouzla pomáhala jenom vám a ostatní řemeslníci tím trpěli!“

Čikea v Jachových slovech cítila výtku a sama si musela přiznat, že má dost pravdy. Ale i tento moment přece jejich čarodějný přítel předpovídal, nezbývalo, než se pokusit jeho rady použít i teď. Čivi to cítil také tak, ale když viděl, jak si Čikea dobře vede, nemluvil jí do toho.

„Máš pravdu, Jachu,“ řekla potichu Čikea. „Nebylo by to od nás spravedlivé, kdybychom my dva využívali pomoci našeho kouzelného přítele a způsobili tím škodu jiným lidem. Jenže to nechce ani náš přítel, víš? A proto, kdybychom mohli svým zbožím vzbuzovat nenávist, máme se pokusit s takovými lidmi uzavřít smír. Náš přítel si nepřeje zasévat nenávist, chce lidem pomáhat. I z toho je zřejmé, že není zlý, copak to sám necítíš?“

„Jenomže dokud budete pod ochranou toho svého kouzelného přítele dělat tak báječné věci, jako jste prodávali včera, opravdu nebudou mít ti druzí šanci!“ vyhrkl Jach.

„A co když i ostatní řemeslníky seznámíme s naším dobrým přítelem - a on je naučí to, co naučil nás? Pak by to snad spravedlivé bylo, nemyslíš?“

Údivem na ni vykulil veliké zelené oči.

„To jako myslíš, že by měl můj táta, či dokonce i soused Fachíd, jít do učení - k čaroději?“

„Proč ne?“ usmála se. „I ty bys mohl, nebojíš-li se!“

„Já mám pro strach uděláno!“ řekl Jach. „Ale až se lidé ve městě dozvědí, že se přátelíte s čarodějem, ať dobrým či zlým, nesnesou vás tu.“

„A ty?“ podívala se na něho tázavě.

„Já mám pro strach uděláno!“ opakoval pyšně. „Kromě toho už jsem vám nabídl přátelství. Takové slovo přece nelze vzít zpět. Seznamte mě tedy s tím vaším přítelem!“

Čikea a po ní i Čivi přijali podávanou ruku.

„My víme, že našeho přítele nemáme prozrazovat kdekomu na potkání,“ řekla Čikea. „Ale ty ses nám také zalíbil. Neutekl jsi, tak jako ostatní. Doufám ale, že naše tajemství nebudeš vykládat na každém rohu všem, koho potkáš. Seznámíme tě brzy i s naším přítelem, ale nebude to dnes. Teď se budeme muset postarat, jak koupit ten prokletý dům.“

„V tom případě vám mohu pomoci,“ nabídl se Jach. „Znám se ve městě se starostou Hagem - nebo aspoň s jeho synem Juvim. Dovolíte-li mi, abych vás v této věci zastupoval, sjednám za vás všechno. Chcete?“

Přijali nabízenou pomoc nadšeně. Pak si opět podali ruce a rozešli se. Čikea a Čivi šli do hospody, kde jejich známá, šenkýřka Grija už věděla o děsivé obludě, která honila po městě děti a byla docela ráda, že své dobré hosty vidí živé. Vysvětlili jí, že pověsti o několika roztrhaných dětech byly značně přehnané, a pak se pustili do oběda.

Pak za nimi přišel jejich nový přítel Jach, aby šli ke starostovi, že je všechno připraveno. Šenkýřka zbledla, když se dozvěděla, že děti kupují prokletý dům, ale rozmluvit jim to už nestihla, protože všichni hned odešli.

Jednání u starosty bylo krátké. Dům neměl majitele - nebo lépe řečeno, všichni dosavadní majitelé zemřeli. Pro město byl ten dům prokletím. Starosta před nimi nic neskrýval a tak se dozvěděli, že na tom místě stál dříve jiný takový prokletý dům, kde lidé umírali. Strhli jej a postavili nový, jenže se ukázalo, že nebyl prokletý dům, ale místo, takže nový dům postihla tatáž kletba. O takovou koupi pak už nikdo nestál, proto starosta rozhodl, že Čivi a Čikea ten zakletý dům dostanou za symbolický jediný měděný peníz, ale s podmínkou, že ho pak nebudou nikdy obviňovat, že jim ho prodal bez varování.

Čivi i Čikea s tímto dodatkem souhlasili. Starosta si na to pozval dva sousedy jako svědky, prý aby ho lidé později neobvinili ze zákeřného podvodu. Před nimi zaplatili a dům byl od této chvíle jejich.

„Půjdete vyhnat toho démona?“ zajímal se Jach, když stáli všichni tři před ponurým, polorozpadlým domem.

„Teď tam nikdo z nás nepůjde,“ otřásla se Čikea, když si vzpomněla, co jim Renon říkal o jedovatých plynech. „Zeptáme se našeho přítele - a až co nám řekne on!“

„Máš pravdu - tady jde o zobák, opatrnosti nezbývá,“ souhlasil Jach. „Pak byste mě s ním ale mohli seznámit.“

Čikea se zamyslela.

„Dobrá,“ souhlasila po chvilce. „Vyrazíme brzy ráno. Dnes už nic podnikat nebudeme - ale ty, chceš-li s námi odjet, si tuto cestu vyjednej s rodiči. Pustí-li tě, přijď ráno do hospody na náměstí.“

Pak se rozešli. Šenkýřka málem omdlela, když se dozvěděla o koupi prokletého domu. Ujistili ji, že tam teď nepůjdou, nejprve se obrátí na dobrého čaroděje s prosbou o pomoc.

„Nic ve zlém - ale kde se jedná o magické síly, tam bych se vyhnula i vlastní matce, kdyby ještě byla naživu,“ řekla šenkýřka rozhodně. A už se na ně tak neusmívala, jako dřív.

Poradila jim ale ochotně, kde by mohli koupit zvíře pro svůj vozík. Čivi s Čikeou podle její rady odešli k blízkému ještěrkáři a koupili u něho tažnou ještěrku. Dali za ni a za pytel krmení skoro polovinu stržených peněz, ale nelitovali jich. Splnili všechny úkoly, které dostali. Prodali zboží, koupili dům a obhlédli poměry ve městě. Zakoupená ještěrka tu byla jaksi navíc, ale řekli si, že když koupili tak levně dům, nebude jistě zle, když ulehčí i sami sobě.

Večer dostali dobrou večeři a odebrali se spát. Předtím ale pomocí čarovné mušle zavolali svého přítele a všechno mu po pravdě pověděli.

Čaroděj se zamyslel.

„Udělali jste to mnohem lépe, než jsem si představoval,“ pochválil je. Nezlobil se ani, že si do vozíku koupili tažné zvíře, naopak. Ale setkání s mladým Jachem se trochu obával.

„Nejhorší je, že mě už viděl jako obludu,“ zachmuřil se. „Nu což, já něco vymyslím. Vezměte ho tedy s sebou!“

Pak jim popřál dobrou noc a zmizel z mušle.

Usínali tentokrát lehčeji než předtím. Měli velkou část práce za sebou a pochvala je také blažila. Zítřejší den před nimi nevypadal tak nejistý, jako včerejšek i dnešek.

„Dobrou noc, Čivi!“

„Tobě také, Čikeo!“

Usnuli, jako když je do vody hodí...


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: