Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Cesta

Vyrazili hned na úsvitu. Rozloučili se s hodnou šenkýřkou Grijou, které slíbili, že jí příště dají vybrat si z nádobí, dříve než s ním půjdou na trh. Koupili si od ní nějaké jídlo na cestu a dobře za ně zaplatili. Před hospodou se přivítali s kovářským synkem Jachem. Už na ně čekal. Nastoupil k nim na vozík, a cesta by jim měla díky ještěrce ubíhat podstatně rychleji než předtím.

Ještěrka vyrazila tak rychle, že se vozík div neporoučel. Jach se brzy přihlásil, že převezme opratě, protože vidí, že Čivi ani Čikea to s ještěrkou neumějí. Dokud jeli městem, nevadilo to, ale na silnicích venku by se asi brzy převrhli, rozbili by vůz a přišli by o všechno. Čivi se sice mračil, ale když viděl, že Čikea souhlasí, předal opratě Jachovi. Hned se ale ukázalo, že Jach to umí a pak už jeli jako páni. Projeli alejí v polích, pak malým lesíkem ovocných stromů a nějakou dobu jeli cestou mezi poli, na nichž rostly stonky výživné trávy rígsi.

„Kam vlastně jedeme?“ otázal se po chvilce Jach.

„Do skal Siibraii,“ odtušil Čivi.

„Ale víte o tom, že tyto skály jsou zasvěceny Girané, zlé bohyni temnot?“

„Spoléháme na našeho přítele,“ pokrčila rameny Čikea.

Jach se s tím spokojil, ostatně mu nic jiného už nezbylo, pokud nechtěl odstoupit od cesty - a to on nechtěl. Skály Siibraii už byly vidět na severním obzoru jako hrozivá tmavá hradba. Vzbuzovaly hrůzu svým vzhledem, sněhovými čepicemi na vrcholcích, které nemizely ani v parném létě, i pověstí hor, z nichž není návratu. Ale Jach důvěřoval svým přátelům a jel s nimi dál. Ještěrka běžela rychle a cesta jim dobře ubíhala, ale přece jen bylo do hor daleko. Bylo jasné, že se jedná o cestu na více dní. Projeli brodem přes říčku a vjeli do lesa. Schylovalo se k večeru a Jach se starostlivě sháněl po vhodném noclehu. Krátce předtím projeli osadou s domy z hliněných cihel a tam se měli podle Jacha zastavit.

Čikea i Čivi ale trvali na tom, že už to není daleko, že to tu dobře znají.

Slunce zapadlo a smrákalo se. Konečně Čivi ukázal Jachovi na nevelkou stezku, která tu odbočovala z hlavní silnice do lesních houštin. Zabočili na ni a zakrátko zastavili před vysokou skálou, v níž se černal otvor jeskyně.

„Nedivil bych se, kdyby byl uvnitř dravý gnot,“ vrčel Jach odmítavě. Ale zastavil a přivázal ještěrku k menšímu stromu. Všichni vystoupili.

„Podíváš se do jeskyně, Čivi?“ navrhla Čikea.

Když s Jachem osaměla, opřela se o vozík a začala Jachovi povídat, jak se ona a Čivi seznámili se svým čarodějným přítelem. Jach poslouchal, ani nedutal.

„Slíbil nám, že můžeme přijít i s tebou,“ skončila Čikea. „Ale jedno jsme ti neřekli. Náš přítel není člověk. Nemá jen čarodějné schopnosti, ale je jiný než my, i když se trochu lidem podobá. My jsme se s ním setkali v situaci, kdy nás měla sežrat vodní příšera, mober, kdy šlo o život. Ale ty by ses ho mohl polekat, ač víme, že máš pro strach uděláno.“

„Jen tak se neleknu,“ holedbal se Jach.

„Věřím ti - ale musela jsem tě varovat. Když ho Čivi viděl poprvé, chtěl s ním bojovat. Doufám, že zachováš klid a něco takového tě ani nenapadne, jinak by se ti mohlo stát to samé, co jemu.“

„Vždyť Čivi žije - nebo ne?“ vyhrkl Jach.

„Ovšemže žije - říkala jsem ti už, že náš přítel je dobrý čaroděj. Jenomže co mohl dělat? Prát se s ním nechtěl, takže z Čiviho udělal kus kamene. Ale pak ho zase oživil.“

„Já s ním bojovat nebudu, ať je jak chce strašný.“

„Doufám,“ řekla Čikea. „On ti nic neudělá - i když vypadá jako nestvůra...“

Z jeskyně vyšel Čivi a prohlásil, že je všechno v pořádku a mohou se ubytovat. Vešli dovnitř a zatlačili sem i prázdný vozík. Pak Čivi odvázal ještěrku a táhl ji za sebou dovnitř. Ještěrka se nevzpouzela, nevětřila nebezpečí. Čivi ji uvázal k velkému kovovému kruhu, zaraženému do skály. Potom spolu s Čikeou zavedli svého hosta dál.

Jeskyně tu trochu zatáčela vpravo. Na jejím konci byl kus skály odklopen stranou a bylo vidět, že to jsou velké dveře. Prošli jimi a ocitli se v široké chodbě. Čivi dveře uzavřel, pak cosi nahlas řekl, čemu Jach nerozuměl. Na stropě chodby vzplály lampy a Jach sebou viditelně trhl.

„Toho se neboj,“ konejšila ho klidně Čikea. „Tato jeskyně už je pod vlivem našeho přítele. My dva umíme některá kouzla používat, i když nevíme, čím jsou způsobena. Podle toho jasného světla snad můžeš sám posoudit, že nejsme u zlé bohyně temnot. Ta by tu měla tmu, kterou miluje, nemyslíš?“

Jach se na ni podíval z respektem, ale nic neřekl.

Širokou chodbou došli k dalším dveřím. Tady Čivi stiskl červený výčnělek skály - a dveře se samy otevřely. Za nimi byla velikánská jeskyně, plná světla. Všichni tři vstoupili dovnitř a Jach si to tu začal zvědavě prohlížet.

Spatřil na zemi tři malé spací pelíšky, jakoby připravené právě pro ně. V jeskyni byl velký stůl s voňavou večeří, až se skoro zdálo, že tu naše poutníky někdo čekal. Místo tří židlí a tří jídel tu bylo prostřeno pro čtyři - přičemž jedna z porcí na talíři byla dvakrát větší, než ostatní.

„Přítel nás už očekává,“ řekl Čivi. A beze všeho se hrnul ke stolu. Čikea ho následovala a Jach se také přišoural.

Pak se za nimi dveře samy uzavřely a současně se odklopily další dveře naproti. A Jach měl co dělat, aby hned nevyskočil a nedal se na útěk. Ve dveřích stála obrovská, nestvůrná postava, oblečená do řasnatých bílých šatů. Byla dvakrát větší než člověk - a její tvář vzbuzovala děs.

Mír s vámi!“ řekla - kupodivu lidským hlasem.

Jach ztuhnul překvapením a hrůzou, ale Čivi i Čikea hned vyskočili a vrhli se k příšeře. Ta jim na hlavy položila své strašlivé pařáty - a hladila je po kudrnatých vlasech...

„Buď tu vítán, i ty, Jachu,“ řekla příšera ústy, z nichž trčely děsivé bílé zuby. „Můžeme se stát přáteli, chceš?“

Jach nevěděl, co si počít. Ale nakonec se přece vzchopil a pomalu, váhavě přistoupil až k obludě.

Mír s tebou!“ řekl nejistým hlasem.

„Říkala jsem ti, že se kovářský synek jen tak nezalekne?“ řekla Čikea obludě. „Má z nás nejvíce pro strach uděláno!“

„Tedy - myslel jsem si všelicos, ale tohle bylo trochu moc i na mě,“ přiznal Jach po chvilce, když se nedělo nic strašlivého. „Kdyby nebyly dveře zavřené, utekl bych. Ale vy dva se nebojíte vůbec!“

„My už jsme si zvykli,“ usmívala se Čikea. „Ale když jsme spatřili Renona poprvé! Já jsem omdlela hrůzou a Čivi by se za mě popral, i když si myslel, že nemá šanci.“

„Však si také zvykneš,“ řekl Čivi.


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: