Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ve svém

Povoz, tažený statnou ještěrkou a řízený třemi dětmi, byl ve městě velkou atrakcí, tím spíš, že na něm lidé poznávali kovářovic synka Jacha, který se už zřejmě s dětskou dvojicí neznámých kovotepců dobře znal. Přijeli spolu v podvečer do města, projeli bránou a za chvilku už byli před hospodou na náměstí. Čikea šla pro šenkýřku Griju, aby jí podle slibu nechali vybrat si jako první, Jach s Čivim mezitím shrnuli plachtu a zacházející slunce se opět zatřpytilo na hromadě zlatě lesklého kovovém nádobí, kterého byl vozík opět plný. Jenže šenkýřce trochu posmutněly oči, když viděla tu horu překrásného nádobí.

„Zrovna dnes nemám peníze,“ řekla smutně, když si vybrala jenom pár pohárů.

„Vezměte si, co potřebujete,“ řekla Čikea šenkýřce. „Když nemáte peníze, dáme vám na dluh. Úroky vám počítat nebudeme, nejsme lichváři.“

Šenkýřka Grija tím byla potěšena a vybírala si. Tentokrát toho bylo mnohem víc a vozík se skoro vyprázdnil než všechno odnosili dovnitř a uložili do skříní. To už se kolem seběhly davy dalších zájemců a než by se člověk rozkoukal, byl vozík opět prázdný. Čivi s Čikeou jej zavezli do dvora, opatřili ještěrku krmením a za chvíli už byli ve světnici. Jach ale s nimi nezůstal. Slíbil jim, že přijde, jakmile se přivítá doma s rodiči a odevzdá jim svůj podíl na dnešním výdělku.

Brzy stály před oběma dětmi vrchovaté misky s jídlem, samozřejmě už ty nové, co vypadaly téměř jako zlaté. Jídlo bylo horké, vonělo nádherně, Čivi s Čikeou se ovšem pobízet nenechali.

„Kde jste nakoupili tohle zboží?“ ptala se šenkýřka.

„Nenakoupili, udělali jsme je,“ odpověděl jí Čivi plnou pusou. „Máme dílnu, kde jsme všechno ukovali. Tentokrát nám pomáhal Jach, proto jsme byli hotovi dříve než obvykle.“

„Jach tam byl s vámi?“

„Vždyť říkám. Učili jsme ho našemu řemeslu. Možná naučíme i jiné, to se ještě uvidí.“

„Víte, že tu kvůli vám bylo velké pobouření?“ zeptala se jich šenkýřka spiklenecky. „Kovotepec Fachíd se předevčírem strašně pohádal s Jachovým otcem. Prý se s vámi spikl proti ostatním řemeslníkům.“

„To ale neměl pravdu,“ řekla Čikea. „S Jachovým otcem nic nemáme. Ale s Jachem jsme se opravdu skamarádili. Honila nás u prokletého domu příšera, ještě že nikomu nic neudělala.“

„O tom se tu také povídalo,“ přikývla Grija. „Michia, syn kožešníka, vykládal, že tu obludu viděl pořádně zblízka, do nejdelší smrti na to prý nezapomene! Vycenila na něho tesáky silné nejméně jako ruka a dýchla jedem, až padl k zemi.“

„To přeháněl,“ řekla Čikea. „Já jsem ji v tom domě viděla jako první. Ne že by neměla zuby, ty měla a pořádné, ale velké jenom asi jako prst. Dech neměla jedovatý, to bych musela padnout k zemi i já, už v domě.“

„Vy se té obludy nebojíte?“ vyjevila se hospodská.

„Když jsme ji viděli poprvé, křičeli jsme oba hrůzou jako ostatní,“ usmála se Čikea. „Ale teď se jí už tolik nebojíme. Máme na ni kouzelný amulet od hodného čaroděje, kterého jsme potkali u jezera Nonoje.“

S těmito slovy vytáhla ze svého batohu malou elektrickou ruční svítilnu, jejíž světlo ostře osvětlilo místnost.

„Říkala jsem vám přece, že já si s jakýmikoliv magickými věcmi nechci začínat!“ odskočila od ní šenkýřka a zamračila se. „Já s ničím takovým nechci nic mít!“

„Ale my vám nic takového ani nenutíme!“ usmívala se stále Čikea, svítilnu zhasla a uložila zpět do batohu. „Máme ten amulet od dobrého přítele a potřebujeme ho jen proti démonu, který obývá náš dům.“

„Ale já vám říkám, že pod mou střechou nesmí nic takového zůstat!“ prohlásila šenkýřka rázně. „Když máte u sebe kouzla a čáry, budete muset přespat jinde. Já vás tu nechci!“

Čikei zhořklo sousto v ústech, ale už bylo pozdě. Grija trvala na svém, postavila se zarputile a nebyla s ní rozumná řeč. Proč jsem jí to jen říkala, myslila si Čikea! Ale mohla si v duchu nadávat hlupaček, bylo už pozdě. Grija je nechala dojíst večeři, ale pak si museli sbalit své věci, zapřáhnout ještěrku a provázeni nevlídným pohledem šenkýřky vyjeli ze dvora. Ještě že jí Čivi nic nevyčítal.

„Odpusť mi, měla jsem držet zobák,“ omlouvala se Čikea, když vozík vyjel ze vrat.

„Ta by se nedala přemluvit,“ řekl Čivi klidně. „Ona se asi opravdu bojí všeho kouzelného! Jednou by se to stejně dozvěděla, dříve nebo později!“

„Kam ale teď na noc půjdeme?“ ptala se Čikea úzkostlivě. Byl už večer, slunce mezitím zapadlo a všechny dveře pro ně byly zavřené. Kromě toho se na stmívající se obloze objevily tmavé mraky, z nichž mohla přijít pěkná bouřka.

„Půjdeme do našeho domu,“ pokrčil rameny Čivi. „Odtud nás zaručeně nikdo vyhazovat nebude. Přítel Renon tvrdil, že nám tam jedovaté povětří už nehrozí - tak přespíme ve svém!“

„Ale tam je to přece hrozné! Co když bude pršet?“

„Někde snad bude kus střechy v pořádku,“ řekl Čivi.

Hrkající vozík pomalu dojel k prokletému domu. Čivi vešel do hlavních vrat, které nebyly ani zajištěné, otevřel veřeje dokořán a Čikea zakočírovala s vozíkem do dvora. Bylo znát, že je Jach během cesty naučil, jak s povozem i se zvířetem zacházet. Než Čivi vrata zavřel a zajistil závorou, vypřáhla ještěrku. Ta se klidně dala uvázat ve stáji, zvláště když jí tam Čivi donesl krmení. Jach je učil, že po každé cestě musí vždy nejprve opatřit zvíře a pak teprve se starat o sebe.

„Podívej - tady ve stáji je střecha určitě v lepším stavu než uvnitř v domě,“ ukazovala Čikea. „Co kdybychom přespali dnes v noci tady?“

„To není tak špatný nápad,“ souhlasil Čivi. „Já se teď půjdu podívat, co tady přítel čaroděj udělal, aby nám nehrozilo to jedovaté povětří. Podej mi lucernu, prosím tě. Ne, kahánek ne, elektrickou! Tady to nikdo neuvidí, sem se i tak každý bojí!“

Čikea vytáhla z vaku elektrickou svítilnu, jejíž jasné světlo osvětlilo dvůr. Ale nenechala Čiviho, aby po domě chodil sám. Druhou svítilnu si vzala sama a prohlásila, že buď půjdou spolu, nebo spolu zůstanou ve stáji. Čivi se jen usmál a svolil, ať jde tedy s ním.

Ze dvorku vešli zadními dveřmi do domu. V přízemí tu byla velká místnost, z níž vedly ozdobné dřevěné schody nahoru do patra a naopak kryté kamenné schody do sklepa. Teprve nahoře byl dům rozdělen na jednotlivé místnosti, tak jak to potřebovali jeho dřívější obyvatelé.

„Půjdu se podívat do sklepa,“ prohlásil Čivi, když nejprve pečlivě uzavřel závorou vnější dveře. Čikea na to neřekla nic, ale hodlala ho následovat.

Na schodech si jako první všimla stříbrné šupinky na stěně, která tam minule nebyla. Honem na ni upozornila Čiviho. Podobnými šupinkami se přece otevíraly dveře v sídle čaroděje Renona na hoře Ugugur! Tato byla umístěna níž, nemuseli by na ni vyskakovat. Když ji Čikea stiskla, neotevřely se žádné dveře, zato se na schodech rozsvítilo nesmírně jasné světlo. To bylo určitě dílo čaroděje!

Také ve sklepě bylo jasné čarovné osvětlení. Ale jinak tu nic nebylo. Místnost byla uklizená, suchá a čistá, stěny nabílené. V menší komůrce na konci sklepa stály jakési pytle a když se do jednoho Čivi podíval, syknul překvapením. Pytle byly plné sušených guí - ale bylo jich víc, než kolik jich měli dříve. Měli tu zásobu na celé období nepohod!

Zhasli čarodějné světlo, vystoupili po schodech ze sklepa a pokračovali dál, po vyřezávaných dřevěných schodech vzhůru do patra. Tam je čekalo další překvapení. I tady byly všude šupinky, kterými se dalo rozsvěcet a zhasínat jasné, čarovné světlo, navíc tu čaroděj opravil stropy. A když se dostali pod střechu, poznali, že i tu za jejich krátké nepřítomnosti dal čaroděj zcela do pořádku.

„Domek je jako nový!“ prohlásil Čivi udiveně.

Podívali se ještě do jednotlivých místností - a v jedné spatřili stejné kožešinové pelíšky, jaké byly pro ně připravené v čarodějově sídle na hoře Ugugur i v jeskynní skrýši zvané Útočiště, kde jim čaroděj zařídil kovodílnu. Bylo tu také ohniště bez ohně a v koutě stála známá bílá skříň z čarodějného paláce.

„Jestlipak tam budou i tamty dobrůtky?“ olízla si mlsně Čikea jazykem zobáček.

Byly. Čikea na zkoušku vybalila jednu pochoutku, ale pak ji zase vrátila na místo. Byli po dobré večeři v hospodě, neměli ještě hlad. Čivi se ještě podíval, zdali jsou dobře zavřené všechny dveře a když je zajistil, vrátil se k Čikei.Pak zalezli do kožešinových pelíšků, popřáli si dobrou noc a protože byli po cestě unavení, brzy oba usnuli.

Ráno se probudili brzy a hned se rozhodli prohlédnout si všechno znovu, tentokrát za světla. Čivi přitom zjistil, že dům má naprosto neobvyklou střechu. Místo aby byla pokrytá dlouhými suchými listy vodní trávy gugú, byla pokryta plechem ze zeleného kovu. A v oknech nebyly zasazeny blány z vodních žab, ale průhledné desky, kterými bylo vidět, aniž se musela okna otvírat.

Uvnitř domku bylo čarodějné osvětlení, ale na to přišli už v noci. Teď objevili jen jednu novinku. Vedle kůlny, kde spala ještěrka, byla ještě jedna, do níž se podívali až teď. A tam objevili stejné vybavení, jaké jim čaroděj věnoval do jejich jeskyně Útočiště. Byla tu především čarodějná lampa na změkčování a vytvrzování kovů, ruční lis s formičkami ze zvláštní mastné hmoty, ruční strojek na válcování plechů, nechyběly tu ani pořádné hromady kovových desek různé barvy, nejvíc těch zlatých.

„A můžeme se dát do práce!“ zavýskl si Čivi.

„To bude Jach koukat!“ povzdychla si nadšeně Čikea. „Ale nejprve si dáme snídani!“

Vrátili se nahoru do patra a Čikea zručně uvařila kaši. Navařila jí hodně, aby zbyla i na oběd. Počítala i s tím, že teď bude muset Čivimu pomáhat a věděla, že oba oběd odbudou, když mají tolik zajímavé práce.

Když za nimi přišel Jach, měli už pěknou hromádku nádobí. Nejprve vždycky vyválcovali změklou hmotu na plech a dříve než ztuhl, vložili jej do formy. Roztočili těžké kolo lisu, masívní šroub srazil oba díly formy k sobě a když ji potom otevřeli, vypadl talíř, lžíce, trojzub, nůž či podnos. Čikea hotové nádobí dávala ještě trochu změknout, aby mohla lehce dřívkem uhladit ostré hrany.

Pak přepnuli čarodějnou lampu naopak, aby její světlo kov vytvrdilo - a bylo hotovo. Duté nádoby, jako korbele, džbány a poháry, zase dělali tak, že dali kov změknout, až tekl jak med, do dvojdílných forem vložili nafukovací vložku, nalili kov a když ztvrdl, vložku vypustili a vyjmuli. Práce jim šla od ruky, Čivi si při ní začal dokonce zpívat.

Jach ale přišel s ustaranou tváří.

„Vy nevíte, co jste v našem městě způsobili,“ řekl, sotva ho mohli přivítat. „Náš soused, kovotepec Fachíd, obžaloval tátu, že se proti všem ostatním poctivým řemeslníkům spojil s démonem, ale dokud jsme byli pryč, ještě to šlo. Když jsme se vrátili a přivezli další zboží, byl to olej do ohně. Připojila se i šenkýřka Grija z hospody na náměstí. Ta všem dosvědčila, že jste určitě ve spojení s démony a táta mi teď zakázal dál se s vámi scházet.“

„Co uděláš?“ zeptala se ho Čikea opatrně.

„Co bych dělal?“ odpověděl nešťastně. „Jestli teď zůstanu s vámi, už se nebudu moci vrátit domů, protože mě táta jistě vyžene. Ale kdybych zůstal doma, porušil bych slovo, které jsem dal vám - a kromě toho bych přece jen rád dělal to co vy, moc se mi váš způsob líbí.“

„Budeme to muset vyřešit jinak,“ zamyslela se Čikea. „Ale tentokrát to budete muset nechat na mně.“

„Mně se to nezdá,“ řekl Čivi. „Kdyby se ti něco stalo...“

„Já věřím létacím amuletům,“ řekla Čikea. „Zapnula bych je ale, až kdyby opravdu nic jiného nezbývalo.“

„Obávám se, že proti některým lidem nic nezmůžeš,“ zavrtěl trojúhelníkovitou hlavou Jach.

„A vy tady můžete pokračovat,“ řekla Čikea klidně. „Jedno je jisté - ať si říká kdo chce, co chce, zatím nám sem nikdo nepřišel vrátit ani lžičku. To znamená, že naše zboží lidé nepovažují za tak čarodějné, aby bylo nebezpečné.“

Odešla pak do města a nechala je pracovat.

Čivi s Jachem lisovali chvíli talíře, ale po půlhodině je práce přestala bavit. Oba se neustále ohlíželi po dveřích, kdejaký zvuk zvenčí je přiměl vzhlédnout od díla. Konečně vrzly hlavní dveře domku. Oba vyskočili a rázem byli na dvorku, u dveří do hlavní místnosti. Čivi se zarazil, couvnul a strhl zpátky i Jacha. Čikea totiž nepřišla sama. Přivedla s sebou starostu Haga, který jim prve domek prodal a teď se uvnitř udiveně rozhlížel. Čivi s Jachem se rychle dohodli, že nevstoupí hned, ale až později. Oba zajímalo, jak bude Čikea se starostou jednat.

„Měl jsem dojem, že to tu bylo zchátralejší,“ vyhrkl po chvilce starosta, když si prohlédl místnost.

„Taky že bylo,“ usmála se Čikea. „Teď to tu vypadá lépe, že? Hlavní ale je, že se odsud odstěhovala ta obluda a už se sem nikdy nevrátí!“

„No - já nevím, nevím...“ potřásl hlavou starosta. „Nemám s obludami žádné zkušenosti - raději bych se jim vyhnul.“

„Jenže taková obluda by nejspíš nezůstala pořád na jednom místě, zvláště kdyby se mu všichni začali vyhýbat. Jistě by se brzy začala poohlížet dál,“ připomínala Čikea. „Moc dobře jsem slyšela, že i v okolních domech už bylo několik velice podezřelých úmrtí.“

„Ty myslíš, že - ta obluda?“ lekl se starosta.

„Nevím,“ pokrčila rameny Čikea. „To už se asi nedovíme.“

„Jenom aby se nevrátila!“ nadhodil starosta. „A čím jste ji vlastně zahnali?“

„Měli jsme na to amulet od dobrého čaroděje,“ povzdechla si Čikea. „Ale už ho nemáme. Splnil svůj úkol a zmizel.“

„A kdyby se ta obluda vrátila?“ dorážel starosta.

„Necháme tu všechno ležet a vydáme se na cestu zpátky za tím dobrým čarodějem,“ řekla Čikea. „Pomohl nám jednou, proč by nepomohl podruhé? Slíbil nám to.“

„No - dejme tomu,“ pokýval hlavou starosta. „To už bude vaše starost. Ale teď bychom měli vyřešit tu žalobu. Přiznám se, je to velmi závažné obvinění.“

„Závažné ano,“ souhlasila Čikea. „Jenomže ne tak docela pravdivé. Rozhodně jsme se nikdy nespolčovali s démony. Jen jsme se jednou potkali s dobrým čarodějem, který nám hned na začátku zachránil život. To přece není žádná vina!“

„A co jste pro něho museli udělat?“ vybafl starosta.

„Vůbec nic,“ podtrhla Čikea. „Pořád jsme mu dlužni, a jak to tak vypadá, ani nemáme možnost oplatit mu, co pro nás udělal. On má všechno co potřebuje a nikdy od nás nechtěl víc, než abychom mu párkrát zazpívali.“

„On vám zachránil život - jenom za písničku?“ vytřeštil oči starosta.

„Život nám zachránil, protože je dobrý,“ řekla Čikea. „My jsme mu zpívali jen tak, z vděčnosti. Naše zpívání se mu asi líbilo, vždycky nás ale o to slušně požádal. Nikdy nechtěl nic hrubě, nic si nevynucoval.“

„To bude těžké posuzování...“ povzdechl si starosta.

„Poslyšte, starosto, a nezdá se vám, že si na nás všichni stěžují z úplně jiných důvodů?“ zeptala se Čikea přímo. „Kovotepec Fachíd má asi obavy, že jeho zboží bude vedle našeho působit příliš neuměle, že? A ostatní řemeslníci - to bude to samé, není tomu tak?“

„Mno, něco na tom může být,“ připustil.

„A přitom by stačilo tak málo,“ řekla Čikea. „Kdyby nám mistr Fachíd svěřil svého syna Gjona do učení, naučili bychom ho všemu co umíme sami.“

„Ale proč?“ podíval se starosta nechápavě. „Cožpak mistr Fachíd nemůže svého syna vyučit sám?“

„Proč - proč...“ opáčila Čikea. „Protože my to umíme líp! I když bude mistr Fachíd učit svého syna kolik let, naučí ho přesně tomu, co umí sám. Když se ale bude Gjon učit u nás, naučíme ho za půl roku dělat stejně hezké věci, jako umíme my. Pak se může vrátit domů a bude i on mistrem. Proč by měl pak na nás ještě vymýšlet žaloby o démonech?“

„A vy byste ho dokázali... vyučit za pouhého půl roku?“

„Když bude šikovný, možná i dřív“, připustila Čikea.

„To přece není možné!“ zavrtěl hlavou starosta. „Co mu chcete napsat do mistrovského osvědčení? Že se svědomitě učil půl roku? Tomu se přece každý soudný řemeslník vysměje! To nemyslíte vážně!“

„Osvědčení mu dá přece napsat jeho otec - u něho se učil déle,“ řekla Čikea. „Od nás žádné nedostane, ale jeho práce za něj bude mluvit lépe, než devět osvědčení.“

To vypadalo docela rozumně. Vlk by se nažral...

„A co šenkýřka Grija z náměstí?“ obrátil starosta.

„Ta na nás nemůže žalovat vůbec - vždyť jsme jí vybavili celou hospodu naším nádobím! Dokonce nám za ně ještě ani nezaplatila! Myslíte si, že by si nechala v domě jediný malý koflík, kdyby si opravdu myslela, že naše nádobí pochází od démonů?“ rozhořčila se Čikea. „Jděte se podívat na nádobí do její hospody a uvidíte sám! Přitom jsme jí za noclehy i za jídlo poctivě zaplatili!“

„A co kovář?“

„Myslíte otce mladého Jacha? No, nevím, co si mám o něm myslet,“ pokrčila rameny Čikea. „Ale vím, že jeho syn je asi chytřejší než on sám. Protože Jach k nám vstoupil do učení sám od sebe - a brzy bude umět to co my.“

„A co mistr Vadigi?“

„Což nemá syna? Pro něho platí naše nabídka také.“

„No dobrá - dejme tomu, že všechny mladé tovaryše vyučíte svému řemeslu,“ připustil starosta. „Jenže co potom? Až tu bude mít každý všeho dost - co bude dál?“

„Co bude dál? Naše zboží budou kupci vozit do jiných měst a okolních vesnic, jistě nám bude dobře. Ostatně - vy jste přece také obchodník, slyšela jsem dobře? Kupte si od nás levné zboží a prodávejte je dráž. Tak se to přece dělá.“

„Mno, o tom by se dalo uvažovat,“ trochu se rozjasnil starosta. „Prodáváte ale své zboží moc lacino. Nikdo tu ode mě nekoupí ani šálek, když totéž dostane levněji od vás.“

„Ovšem. V Gummuru bude nádobí i jiné kovové zboží laciné, když je tu budeme dělat. Tady na nádobí moc nevyděláte. Když ale od nás koupíte plný vůz kovového zboží a dovezete je do sídelního města Djangvilu, myslíte si, že na něm nevyděláte? Pak tam naopak nakoupíte zboží, které zase chybí v Gummuru, dovezete je sem a vyděláte i na něm. My přece nemůžeme dělat všechno! Něčeho tu určitě bude přebytek, něčeho nedostatek, ale od toho jsou snad na světě obchodníci. Chytrý obchodník může dobře vydělat už tím, že ví, kde lacino koupí a zejména - kde dobře prodá, ne? Samozřejmě bude záležet na tom, jak budete rozumně prodávat. Když si stanovíte v Djangvilu cenu dvojnásobnou, vyděláte na tom a všichni vám ruce utrhají. Kdybyste prodával za příliš přemrštěné ceny, mohlo by se ale stát, že neprodáte vůbec nic - nemůžete přece za bronz chtít tolik, co za zlato. Ale co vám tady povídám, vy jste přece obchodník a obchodu jistě rozumíte lépe než my.“

„Ovšem, já dovedu odhadnout cenu,“ rozjasnil se starosta. „I trojnásobek lidé rádi zaplatí! A pořád se jim bude zdát tak krásné zboží levné!“

„No tak vidíte!“ rozhodila ruce Čikea. „Potřebujeme jen někoho s trochou podnikavosti. Řemeslo je samo o sobě hezké, ale teprve když se přidají kupci, může se dařit dobře všem. Kdybyste měl zájem, mohli bychom hned uzavřít obchod.“

„Mno - také byste mi mohli jeden vůz nádobí věnovat, když teď dobře rozsoudím tu žalobu...“

Čikea se na starostu podívala pozorněji.

„Jenomže to bych opravdu nerada,“ řekla po chvilce. „Ne že bychom vám nemohli věnovat jednu várku nádobí, nám by to nic neudělalo, ale uvažte sám. Jistě by se pak našli lidé, kteří by vám záviděli. Nebude lépe, když i vám budeme naše zboží prodávat tak jako komukoliv druhému? Vy máte soudit především spravedlivě, aby pak nikdo nemohl říci - oni si ho koupili za pár talířů! Když ale s námi uzavřete obchod, bude to stejný obchod, jaký může uzavřít kdokoliv. Nebude mít nic společného se žalobou. To přece bude spravedlivé, ne? Proti tomu nikdo nemůže nic namítat. Závidět pak mohou jen ti, kdo se nepřidají. I tak budete mít výhodu, když budete první.“

Teď se zase starosta chvíli zkoumavě díval na Čikeu.

„Mno, rozhodně nejsi hloupá, děvče,“ řekl po chvíli. „Máš to, jak vidím, promyšlené dobře. Nezbývá mi, než abych i teď s tebou souhlasil. Doufám jen, že v tom není nějaký podvod, protože to vypadá příliš krásně na to, aby to mohla být pravda do posledního puntíku.“

„A proč by to mělo být jinak?“ podívala se Čikea nevinně. „Proč bychom vás měli podvádět? Když dodržíme všechno, tak jak to říkám, budeme se mít dobře všichni. Vy na nás určitě vyděláte, ale my také nebudeme mít nouzi. Ostatní řemeslníci se budou mít také dobře, protože my nebudeme dělat tajnosti a kdo bude chtít, toho naučíme. Nevím, proč bychom si z vás nebo z kohokoliv jiného měli dělat nepřátele?“

„Ále - to už známe. Nejprv se slibuje a pak frnk...“

„My nechceme nikam frnknout,“ udělala Čikea uraženou. „Proč bychom asi kupovali tenhle dům? My tu chceme žít jako slušní lidé, pane starosto, chceme se tady v Gummuru usadit, což nevidíte, že se snažíme po dobrém se dohodnout se všemi, i s našimi dnešními nepřáteli? Město z nás nejspíš bude mít užitek, lidé by měli být rádi, že se chceme usadit právě zde - a ne v sousedním městě! Co by z toho měli, kdyby nás odtud vyštvali? Šli bychom jinam, samozřejmě, ale pomyslete, jak by vám bylo, kdyby některé sousední město začalo bohatnout a vy byste věděl, že jste s námi vyhnal i své štěstí?“

„Mno, na tom něco je...“ připustil starosta. „I když jste tu dostali dům skoro zadarmo... Prodali by vám někde takový krásný dům za pouhý jeden měděný peníz?“

„Jenže jste nám prodal dům s obludou!“ připomněla Čikea. „Komu jinému byste jej prodal? Nikomu! Bez obludy má takový dům jistě cenu značnou - ale tu obludu jsme odsud dostali my. Připouštím, že s cizí pomocí, navíc trochu kouzelnou, ale to už je naše věc. Rozhodně není pravda, že bychom se spřáhli s démony, to odmítám. Víc vám k tomu dnes neřeknu.“

„Dobrá - uznávám, že i teď máš pravdu,“ ustoupil starosta celkem ochotně.

Ať byl starostou, ať měl obavy před kouzly, byl především obchodníkem a slyšel už v duchu cinkání peněz, které se do Gummuru zakrátko pohrnou - a to především v jeho formanských vozech. Vidina dobrých obchodů byla příliš lákavá. Jen řádně praštěný zabedněnec by jednal jinak, to už starostovi došlo. A co ostatní? Jestli to vyjde tak, jak tahle chytrá dívčina říká, budou nakonec rádi všichni. Gummur bude bohaté město a všichni budou vděční svému starostovi.

„Ať se vám tu žije dobře!“ rozloučil se s Čikeou.

Až když Čikea za návštěvou zavřela hlavní dveře na závoru, vběhli dovnitř Čivi a Jach.

„Čikeo, jsi pašák!“ prohlásil Jach.

„Líp jsi to udělat nemohla!“ souhlasili Čivi. „Odvrátit žalobu a hned přitom domluvit obchod, to bylo vynikající! Až na to, že teď budeme muset zasvětit ještě další.“

„Ale to přece nebude tak těžké!“ usmíval se Jach. „Vždyť nám přece váš přítel slíbil, že nám dá rezonančních taviček, kolik jich budeme potřebovat!“

„No vidíte - a kolik jich budeme potřebovat? Jestli jsem to spočítala dobře, nebude jich víc, než kolik máme společně prstů na rukou.“ prohlásila Čikea.

„Teď už to nevidím tak černě jako dřív,“ liboval si Jach. „Staří mistři budou možná reptat, ale každý má přece syna a pochopí, že to bude lepší pro všechny!“


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: