Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přízrak

„Velitel osmé eskadry Sgirin - hlásí návrat z pátracího letu,“ oznamovala služba do interkomu.

„Ať vejde,“ ozvala se odpověď.

Klapot okovaných ramen zazněl krátkou chodbičkou. Téměř nehlučně se otevřely třísegmentové dveře a velitel Sgirin vstoupil do místnosti, kde si uprostřed v bazénku, naplněném růžovou vodou, pohodlně hověl komandant Zuff. V této chvíli byl roztažený do stran a trochu se podobal třímetrové mořské pěticípé hvězdici, jenže měl kromě pěti ramen i pět slabších chapadel délky až tří metrů. Přívětivě se na Sgirina zadíval deseti očima na čtvrtmetrových ohebných stopkách. Měl sytě rudou barvu a to znamenalo, že má dobrou náladu.

„Povídej - nenašli jste nic, že?“ zasyčel přátelsky.

„Je to záhada,“ posteskl si velitel Sgirin. „Po té jejich základně nikde ani stopa. Přitom mi dnes sestřelili další mašinu. Uhořel v ní Kjaeltr. A zase - stejné příznaky.“

„Já vím - ani stopa po projektilech, prostě záblesk a nic víc,“ syčel Zuff. „A další letoun se změnil v oblak ohně. To už známe. Zajímalo by mě, proč jdou jen po letounech?“

„Mě by víc zajímalo, co to mají za zbraně,“ vztekal se Sgirin. „Podle účinků to jsou nějaké malé, kapesní atomové bombičky. Jen - vůbec není vidět, odkud přilétají, není tu navíc ani stopa po radioaktivitě! Pěkná záhada!“

„Záhada, která nás přibila na jedno místo,“ zasyčel Zuff rozzlobeně, ale barvu zatím nezměnil.

„Podle původního plánu už měla být celá pevnina naše,“ připomněl Sgirin. „Takhle nás Mafuí nepochválí! A Krafonci se nám bude vysmívat, že si neporadíme s primitivní smečkou domorodců!“

„Krafonci se už nesměje,“ zasyčel Zuff. „Dostal jsem dnes hlášení, že se mu znenadání zřítilo devět strojů. Za stejně podivných okolností, jako ty naše.“

„Ale to přece není možné!“ vybuchl Sgirin. „Civilizace těch divochů je naprosto primitivní, za tím si stojím!“

„Trochu tě možná potěším,“ řekl Zuff. „Máš pravdu. Nemáme proti sobě tuhle civilizaci, ale někoho silnějšího.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zmodral Sgirin překvapením.

„Bluši dnes něco objevil,“ řekl Zuff.

„Co to bylo? Bluši je idiot, má z nás nejlepší mušku, ale copak ten může něco objevit? Pořád říkám...“

„Máš opět pravdu,“ zasyčel Zuff. „A zase tě aspoň trochu potěším. Bluši už není velitelem eskadry. Právě před chvílí jsem ho osobně degradoval. On objevil něco, co vypadalo jako ta hledaná základna - a neměl lepší nápad, než to rozstřílet na padrť! Teď aby se v tom někdo vyznal! Byli tam ovšem naši experti, pátrali v těch troskách, ale moc toho nenašli. Jen svorně, jako kdyby se domluvili, tvrdili, že to nemohlo být dílo zdejší civilizace.“

„Takže to bude pravda,“ řekl Sgirin.

„Potěším tě ještě jednou, dnes asi naposledy,“ řekl Zuff a zabublal ve vodě. „Máme aspoň snímky, jak ta věc vypadala předtím, než se do ní Bluši začal strefovat. Něco se z nich přece jen vyčíst dá.“

„Nenapínej mě už!“ nadskočil Sgirin.

„Předně - zdá se, že to původně byla kosmická loď. Menší než naše, ale schopná dálkových letů. To už jen hádám, ale kolem téhle hvězdy široko daleko není žádná jiná, odkud by se dalo přiletět. Gapako soudil, že není zdejší, ale dostala se sem zdaleka. Pravděpodobně cestou prodělala nějakou bitvu a tak-tak vyvázla. Gapako tvrdil, že už když na ni Bluši začal střílet, byl to pouhý vrak. Ovšem - uvnitř bylo cosi jako atomový reaktor. Zachovala se v něm radioaktivita, dost na to, aby to Gapaka pořádně sežehlo. Vlezl tam dost neopatrně - upřímně řečeno od zdejších obyvatel taky něco takového nečekal - a už je po smrti...“

„Léčka?“

„Spíš Gapakova hloupost,“ zavrčel Zuff. „Neměl tam vůbec lézt, nebo si to měl nejdřív změřit. Bluši je sice idiot, ale střelec je nejlepší. Rozbil všechny kryty toho reaktoru.Teď už tam nikoho nedostaneme. Gapako to o té radioaktivitě rozkřičel příliš nahlas. Zajímavé - žádný z našich vědátorů neumí umřít potichu jako voják!“

„Jaké tam byly zbraně?“ zajímal se Sgirin.

„To je právě to! Žádné! Ty bestie je odmontovaly, dokonce se zdá, že už dávno - a teď nám s nimi pěkně zatápějí. Také tam nebylo nic, co by se podobalo motorům. Ale nějak se to sem muselo dostat, to dá rozum. Závěry prvních expertíz už mám, všechno svědčí o tom, že tu přistály vyspělejší bytosti z vesmíru. Jediné, co je na tom potěšující je to, že jich nemůže být mnoho, aspoň podle velikosti vraku. Odhadem - nejvýš pětadvacet.“

„Nebo dvakrát tolik, jestli jsou to skrčci, jako zdejší domorodci.“

„Podle snímků budou zhruba naší velikosti,“ utrousil Zuff jen tak mimochodem.

„My máme jejich snímky?“ vyskočil Sgirin.

„Gapako to tvrdil, sice jen podle velikosti jejich dveří, ale něco na tom může být. Na snímcích je totiž vidět dveří několik a všechny jsou zhruba stejné.“

„Budiž - je to pravděpodobné,“ připustil Sgirin. „Gapako je odborník na slovo vzatý, tomu se dá věřit.“

„Byl...“ opravil ho Zuff jemně.

„No tak tedy byl,“ zavrčel Sgirin. „Takže máme proti sobě pětadvacet perfektních profesionálních zabijáků, schopných sestřelovat i letadla. Nebude to jednoduché, jak to vypadalo zprvu. To mám radost!“

„Dobrá - teď mi zase ty řekni, proč si myslíš, že jsou to tak perfektní zabijáci?“ otázal se pro změnu Zuff.

„Protože jsme ještě nedostali ani jednoho,“ odfrkl si Sgirin. „Takže oni vedou šestnáct k nule. Na letadla.“

„Sedmatřicet k nule,“ opravil ho opět Zuff. „To je zatím poslední skóre. No, možná máš pravdu. Však už Mafuí vypsal mimořádnou odměnu pro toho, kdo uloví prvního a dvojnásobnou pro toho, kdo zajme aspoň jednoho živého.“

„Mafuí - tomu se to vypisuje! Sedí v lodi a nevystrčí ven ani chapadlo.“

„Jenže Mafuí je princ, poslouchat ho musíme všichni,“ uzavřel Zuff. „Poslyš, Sgirine, ta odměna není malá! Některý ze tvých hochů by si na ní mohl doma založit slušnou existenci, nemyslíš?“

„Zatím mi jich jenom pár uhořelo,“ opáčil Sgirin.

„Dali se k elitě, ať se snaží! Ty jsi tu od toho, aby tě poslouchali. Vyřiď jim to.“

„No dobrá - já jim to podám tak, že budou mít oči všude,“ otočil se Sgirin k odchodu. „Jenom se obávám, že to nebude stačit na to, aby mi neuhořeli další piloti...“

Trojsegmentové dveře se otevřely. Sgirin jimi pomalu prošel a aniž by se podíval dozadu, vyšel ven z velitelského pancéřového letounu a kráčel dál, ke své stíhačce. Brodil se přitom ve vrstvě popela, základna byla předem podle předpisů vyohňována, aby se ve zdejší trávě nemohlo nic skrývat, ale nikoho už nenapadlo podle těchže předpisů popel rozfoukat.

Najednou velitel osmé eskadry strnul. Necelých dvacet sáhů před jeho letadlem nehybně stála tmavozelená postava, tvarem podobná domorodcům, ale mnohem větší. Jeden z Nich!

Sgirinovi do chapadla automaticky skočila služební zbraň pro boj zblízka, ale najednou se zarazil. Za živého zajatce je přece dvojnásobek!

Pomalu se pohnul blíž, směrem k neznámému. Ten se na něho díval pouhýma dvěma očima, které měl vsazené přímo do hlavy, jako zdejší primitivní domorodci. Působil ale až podezřele klidným dojmem. Sgirinovi zatrnulo. Profesionální zabiják se snad nenechá chytit jen tak, za tím něco vězí. Ale co?

„Co takhle abychom si trochu popovídali?“ promluvil náhle neznámý tvor důstojnickým jazykem planety Kígóra. Tuto řeč používali pouze velitelé, prostí vojáci nerozuměli - či přesněji nesměli rozumět - ani jednomu slovu.

„O čem bychom si mohli povídat?“ sykl Sgirin překvapeně.

„Tak, všelijak,“ opáčil neznámý. „Třeba o tomhle světě.“

„My už víme, že nejste odsud,“ vyhrkl Sgirin. „Nemáte tu co pohledávat! Zmizte!“

„Správně,“ přikývl neznámý. „Vy sem přece také nepatříte! Totéž bych mohl říci já vám. Zmizte odsud vy!“

„My tento svět připravujeme pro naše kolonisty,“ vrčel Sgirin. „Vás tu trpět nebudeme!“

„Vy jste si pořád ještě neuvědomili, že vám tenhle svět nepatří?“

„Zatím nepatří - ale brzy bude! Kam jednou vstoupí voják Kígóry, tam už zůstane navěky!“ vyhrkl Sgirin a aby svým slovům dodal váhy, pozvedl zbraň.

„Aby bylo mezi námi jasno,“ prohlásil klidně neznámý aniž zřejmě tušil, že stačí nepatrný pohyb na spoušti a vražedná zbraň vykoná své dílo. „Přiletěli jste sem o své vůli a vaše hvězdná loď je v pořádku, zatím. Podle mě uděláte nejlépe, když se s ní otočíte domů.“

„Něco takového chcete navrhnout vojákům z Kígóry?“

„Ještě máte čas,“ řekl neznámý bohorovně. „Zatím jste přišli jenom o pár letadel, bohužel i s posádkami, ale nešlo to jinak. Čím tu budete déle, tím hůře pro vás.“

„Aby bylo mezi námi jasno,“ opakoval Sgirin slova, která před chvílí řekl neznámý. „Odhoďte zbraň! V této chvíli jste mým zajatcem!“

„Na vašem místě bych si všechno ještě rozmyslel,“ ušklíbl se neznámý. „Vaše heslo by mohlo mít nechtěné pokračování.“

„Jaké?“ zavrčel Sgirin.

„Kam jednou vstoupí voják Kígóry, tam už zůstane navěky - a svým popelem dobře půdu pohnojí!“

„Ty budeš urážet nepřemožitelné vojáky Kígóry?“ zezelenal Sgirin vzteky. „Jak chceš - rád oželím půlku odměny!“

Zbraň ostře zapráskala. Světelné čáry svítících trhavých střel prolétly cizincovou hrudí, hlavou, končetinami...

Sgirin ale v téže chvíli zhnědl náhlým strachem. Trhavé střely musely z cizincova těla nadělat řešeto - ale na jeho těle nebyla kupodivu znát ani nepatrná stopa po desítkách průstřelů. Střely prolétly jeho tělem snadno, jako by tu ani žádné nebylo - a pak s nesmírnou silou vybuchovaly na plášti Sgirinova letadla, které stálo za cizincem. Letoun okamžitě zachvátily plameny - nejspíš prostřelil nádrže paliva. Zbraň náhle suše cvakla, zásobník byl prázdný - a Sgirin teď stál tváří v tvář profesionálnímu zabijákovi z jiného světa zcela bezbranný, jako ubozí zdejší domorodci!

„Jste primitivové, jeden jako druhý,“ odsekl neznámý, ale ani se nepokusil Sgirina zabít. „Střílet, pálit, vraždit, to je všechno, co umíte? Poslyš, ty máš dost vysoké postavení, dobře to vím! Vyřiď vašim náčelníkům, aby přestali spalovat zdejší lidi a dělat z jejich země poušť!“

„To by bylo proti přirozenosti vojáků z Kígóry!“ vykřikl bezmocně Sgirin.

„Budeme se muset na tu vaši Kígóru podívat,“ opáčil na to neznámý. „Především vás naučíme, že planetu, na níž už jsou vlastní obyvatelé, nemůžete kolonizovat. To je náš zákon, jeden z prvních.“

„Takové zákony my neznáme, znát nechceme a nebudeme! Jen naše zákony jsou nám svaté!“ Sgirin odporoval, ačkoli by měl být raději zticha a svého protivníka by neměl dráždit.

„To se uvidí!“ opáčil neznámý. „Svým šéfům alespoň řekni, že se ženou do zkázy.“

Pak se otočil a rychlými kroky kráčel pryč. Měl na to jen dvě ramena, ale kráčel rychleji, než by to dokázal Sgirin po svých pěti. Naštěstí se velitel osmé eskadry vzpamatoval. Prudce zapískal. Z blízkého polního úkrytu vykouklo několik desítek očí strážných.

„Bando nesvědomitá! Copak ho necháte utéci?“

Strážní spustili palbu ze svých zbraní. Ale ačkoliv tělem neznámého tvora muselo opět proletět nespočetně střel, nebyl na něm znát ani jeden průstřel. Tělo cizince se zacelovalo a střely zřejmě nenašly jediný životně důležitý orgán.

„Ohňometčík!“ vykřikl Sgirin. „Kde vězí?“

Další strážný namířil zčernalé ústí ohňometu a vychrlil uragán plamenů. Ale neznámý byl už daleko, doletělo k němu jen nepatrné množství ohňotvorné směsi. Většina dopadla blíž a změnila se v žíravé ohnivé jezero.

„To přece není možné!“ vykřikl zoufale Sgirin. Postava neznámého zatím došla k lesu a ztratila se mezi stromy.

„Měl jsi pravdu, Sgirine. Tohle není obyčejný zabiják,“ ozvalo se za strážnými. Sgirin tím směrem ihned otočil několik svých očí, zbylými však stále sledoval okraj lesa, kde zmizel jejich protivník. V otevřeném vchodu do letadla stál komandant Zuff osobně, oblečen v parádním vojenském bitevním ústroji.

„Já jsem ho přece prostřílel skrz naskrz!“ vykřikl znovu Sgirin. „Většina střel se bezpečně strefila!“

„Já jsem to viděl!“ opáčil nevzrušeně Zuff. „Jenom mu to, jaksi, neuškodilo... Ale nic si z toho nedělej, já jsem toho válečníka přece jen ulovil. Když ne jinak, aspoň na tohle.“

Filmová kamera v jeho chapadlech už nevrčela, ale jestli tam bylo zachyceno všechno, nemusel se Sgirin obávat soudu pro nesplnění svých povinností.

„Zaměstnáme tím naše experty,“ prohlásil Zuff. „Ti ďáblové vypadají jako nehmotní - ale jak potom mohou střílet po našich letadlech? Mají na své straně nějakou záhadu, ale my ji určitě vysvětlíme - a pak je dostaneme...“


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: