Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

CITADELA

Smutná kolona uprchlíků dorazila do jeskyně až druhého dne kolem poledne, naštěstí v pořádku.

Čivi otevřel vchod a spolu s prvními odvážlivci vstoupil dovnitř. Prošli dlouhou, širokou chodbou, jasně osvětlenou čarovným světlem a zastavili se ve velkém sále. Odtud vedly dveře do všech stran; Čivi si však všiml, že tu některé dřív nebyly. Na podlaze byly namalované šlápoty, vedoucí právě do jedněch nových dveří.

„Tudy asi musíme dál,“ ukázal na ně Čivi.

Za dveřmi byla chodba a za ní veliká jeskyně. Na podlaze tu byly namalovány ještěrky, jedna vedle druhé.

„Vidíte? Sem máme zavést naše zvířata!“ pravil Čivi.

Úzké vozy projely chodbou až do velkého sálu, ale dva, ty největší, které patřily starostovi, se do chodby nevešly. Čikea navrhla, aby některé vozy byly uvnitř vyloženy, aby na ně mohl být náklad přeložen. Byl by to snad dobrý nápad, ale znamenalo by to, že oba velké vozy zůstanou venku.

„Musíme je ale zavézt jinam,“ prohlásil Čivi. „Když je tu necháme, obludy by podle nich zjistily, že se tu skrýváme.“

„Takové krásné vozy!?“ bědoval starosta.

Nebylo však vyhnutí. Náklad přeložili na menší, když vtom Čikea dostala nápad.

„Odmontujte kola - i s nápravami! Prázdné vozy můžeme dovnitř vtáhnout i bez kol!“

Starosta ji div radostí neumačkal. Jeho pýcha, osvědčené těžké formanské vozy měly být zachovány!

Když dozněl rachot vozů, Čivi s posledními dobrovolníky nanosili do úvodní jeskyně hromady listí a klestí a vchod umně zamaskovali. Pak zevnitř uzavřeli dveře a pospíchali chodbou do hlavního sálu.

Čikea tam mezitím organizovala rozmísťování zásob. Boční místnosti byly většinou zařízeny pro bydlení - byly tu spací pelíšky, ale i stolky a pohodlná křesílka. Samozřejmě tu byla od dřívějška i zařízená kovodílna, ale bylo tu navíc i několik dalších dílen. V některých bylo už rozpracované jakési podivné zboží. Čikea poznala, že v jedné místnosti by se asi měly tkát ty úžasně měkké, huňaté kožíšky, jinde zase byla řezbářská dílna, našli tu hrnčířskou místnost, sklárnu a místnosti s podivnými stroji, o nichž ani Čivi, ani Čikea nic nevěděli. Všechny dílny byly dobře vybaveny spoustou materiálu, ale všude byla práce jen započnutá, nikde nebyla dokončená.

Pak objevili chodbu, která tam rovněž dříve nebyla. Vedla dál do hloubi hory, nebyla ještě pořádně osvětlená, ale končila v dalším velkém sále.

Tady nebylo nic, jen na stole ležel podivný černý kvádr, na kterém byla spínací šupinka. Ležel tu rovněž podivný kus bílého plátna, na němž byla namalována - Čikeina ruka, jak tiskne spínací šupinku.

„Asi to mám stisknout,“ uvažovala Čikea. Čivi, který stál hned vedle ní, chtěl najednou vykřiknout, ať na nic pro bohy nesahá, ale bylo pozdě. Čikea stiskla vypínač.

Nad černým kvádrem najednou stál - sám jejich čarodějný přítel. Většina Ťanů v místnosti vykřikla hrůzou, někteří se ihned chtěli dát na útěk, ale když se ohlédli, zjistili, že kouzelné dveře jsou zavřené a není kudy uniknout. Ťanové buď padali k zemi a pokoušeli se zalézt do koutů, nebo křičeli hrůzou a pobíhali beze smyslu sem a tam. Jenom Čivi, Čikea, několik mladých řemeslníků a starosta, kteří čaroděje viděli už dříve, nejevili takovou bázeň.

„Jsme tu,“ oznámila čaroději Čikea klidným hlasem, když se křik přece jen po chvíli trochu utišil.

„To je dobře,“ prohlásil čaroděj. „Nechybí někdo?“

„Asi třetina lidí zůstala ve městě,“ přiznala Čikea. „Nám někteří neuvěřili a ani starosta Hag neměl u všech úspěch. Přemlouvali jsme ale všechny.“

„Čekal jsem to,“ řekl čaroděj. „Ale to už se nedá nic dělat. Svolejte sem všechny lidi, kdo přišli s vámi! Až tu budete opravdu všichni, opět stiskněte šupinku.“

Nato obrovská postava čaroděje naráz zmizela.

Dalo to dost přemlouvání, než se všichni shromáždili, tentokrát i ti, kdo byli prve v hlavní jeskyni. Konečně byli opět všichni pohromadě a Čikea stiskla šupinku. Skálou v té chvíli prolétlo zvláštní zaburácení, země se všem pod nohama otřásla a někteří vyděšeně padli k zemi. V té chvíli se opět objevila postava čaroděje. Tentokrát už na zjevení obrovské postavy byli všichni připravení, většina Ťanů však ani teď nepřemohla hrůzu a padla k zemi.

„Až se budete chtít opět podívat ven, zjistíte, že východ ven ze skály zavalilo kamení,“ řekl čaroděj klidně. „Nebojte se však, není to neštěstí. Teď se k vám žádná obluda nemůže dostat - musely by prokopat celou chodbu znovu a kamení se tam teď bude stále sesouvat. Za touto překážkou snad budete nějakou dobu v bezpečí. Až bude třeba, abyste vyšli ven, udělám vám jinou cestu.“

„Ty tu budeš přece jen s námi?“ vykřikla Čikea radostně.

„Ne, já tu s vámi nejsem,“ zavrtěl hlavou čaroděj. „Teď se díváte jen na můj obraz, ale kdybys mi chtěla podat ruku, zjistíš, že tu nikdo není. Zkus to!“

Čikea bez bázně vyskočila na stůl a podala ruku svému čarovnému příteli. Totiž - chtěla podat. Ruka jí projela tělem čaroděje, aniž se o něco zachytila. Čikea málem upadla dolů se stolu, ale vyrovnala rovnováhu a nedala najevo, že by byla příliš překvapená, jako většina lidí okolo.

„Vidíš?“ usmál se čaroděj. „Bude tu s vámi jen můj obraz a hlas, ale já sám jsem právě teď jinde.“

„Ale co tu teď budeme dělat?“ zeptala se Čikea.

„Přichystal jsem pro vás spoustu velice zajímavé práce,“ odpověděl jí čaroděj - či spíše jeho obraz. „Kromě vaší kovotepecké dílny je tu několik dalších dílen. Dohodněte se, kdo se chce vyučit jakému řemeslu - a kdokoliv přijde sem ke mně pro radu, dostane ji. Naučte se všemu - bude se vám to jistě hodit, až budete moci opustit horu. Kromě toho - dál vedou ještě další chodby. Ty už jsem nestačil dokončit, tak pozor, ať si tam neublížíte. Jedna chodba je však označená obrázkem velké modré koule. Tam můžete jít - ovšem pozor, je tam mnoho vody, ať se neutopíte. Co tam je, je rovněž pro vás - jenomže to bude hotové nejdřív za čtvrt roku. Pak si sem přijďte pro radu, co to je a k čemu to vlastně je.

Poslední chodba, kterou smíte jít, vede vzhůru do observatoře. Moji mladí přátelé určitě poznají, co tam uvidí. Jsou tam samá okna, ale ne obyčejná. Každé ukazuje jinam, do různých míst země. Můžete tak pozorovat co se děje venku, ale sami tu budete bezpeční.

Porozhlédněte se po celé Citadele, vašem novém sídle. Všechno je vám tu k užívání. Jak ale asi brzy zjistíte, je tu jen jedna místnost s ohništěm bez ohně, kde se dá vařit jídlo. Když se tam budete mačkat všichni a každý si bude vařit jen pro sebe, bude ta místnost malá. Pokud tam bude několik málo kuchařů připravovat jídlo pro všechny, půjde jim však vaření velmi rychle od ruky. Snad bude dobré, když si rozdělíte pořadí, aby se při vaření všichni vystřídali, nebo můžete naopak pověřit přípravou jídla jen nejschopnější kuchaře.

A kdo by se tu snad nudil, pro toho mám připravenou další užitečnou zábavu. Ale s tou počkáme až na později, až se tu přece jen trochu rozkoukáte. A teď si jděte všechno pořádně prohlédnout. Až mě budete chtít uvidět, opět stiskněte tuto šupinku. Můj obraz a hlas tu budou s vámi.“

„Dobře - ale kde jsi ty, když tu bude s námi jenom tvůj obraz?“ chtěla vědět Čikea.

„To vám teď neřeknu. Můj obraz nemůže všechno, to jistě pochopíte. Nemůže vědět, kde já sám jsem a co v této chvíli dělám. Já však budu vědět, co tady děláte. Ale vy můžete jen čekat, jak se věci vyvinou.“

Čaroděj zmizel a všichni se váhavě rozešli. Většina se šla přesvědčit, jak je to s východem ze skály - ale když pak otevřeli dveře do poslední chodby, přesvědčili se, že to je opravdu tak jak říkal čaroděj. Chodba byla zavalená strašnou spoustou obrovských balvanů - ještě z nich stoupal kamenný prach spolu se zvláštním čpavým zápachem. Někteří začali naříkat, ale Čikea je utěšovala, aby se nebáli, že jejich přítel na ně nezapomene.

Pak šla spolu s Čivim hledat místnost s čarovnými okny, observatoř. Skutečně našli točité schodiště, po kterém vystoupili do nevelké místnosti. A tady - tady byla kolem dokola třemi řadami okna, z nichž každé ukazovalo jinam.

„Podívejte se - tady je naše město, Gummur!“ nadšeně všem ukazoval mladý Gigi, syn z rodiny tkalců.

„Jako kdybychom byli na vrcholku kopce Mimiši!“ užasl starosta Hag, který se sem tak tak vešel, jaký tu byl nával.

„A já tam na náměstí vidím šenkýřku Griju!“ volal Gigi.

„Ale podívejte se sem!“ ukázal najednou starosta do jiného okna. „To je přece sídelní město Djangvil!“

Královské sídelní město Djangvil hořelo jedním plamenem.

Stranou jednotlivě i v hloučcích prchali lidé, někteří jenom s malými ranečky v rukou, jiní s holýma rukama. Někteří, kdo byli blíž ke kouzelnému oknu a bylo jim vidět do obličeje, měli v očích hrůzu.

Nad městem kroužili tři ohniví draci a chrlili dolů oheň. Najednou se strašně zablýsklo, jeden z ohnivých draků vzplál a jako ohnivá pochodeň se zřítil do hořícího města. Vzápětí poté se zablýsklo ještě dvakrát a rovněž zbylí dva draci se jako ohnivý vodopád snesli dolů.

„Sem!“ volali někteří na prchající lidi. Ale zdálo se, že je nikdo neslyší. Lidé utíkali, klopýtali a padali, ale hned zas rychle vstávali a běželi dál.

Stranou zpoza rozvalených hradeb se vyvalila obrovská masa. Zprvu vypadala jako velký formanský vůz, jenomže bez tažných zvířat. Bylo vidět, že má na všech stranách spoustu kol, která se točila. Z podivného vozu vylétl plamenný jazyk na cestu z města - a ta se rázem proměnila v jezero ohně, ve kterém se začaly bolestí zmítat hořící postavičky. Pak se opět blýsklo, ohňový vůz také vzplál obrovským sloupem plamenů, zůstal stát a už se ani nepohnul. Ostatní lidé prchali dál, mnozí však začali v hrůze zahazovat i své ranečky.

„U všech bohů!“ vykřikl starosta tlumeně. „Hleďte - tohle nejspíš čeká ty, kdo zůstali v našem městě!“

Všichni se nahrnuli k oknu, které ukazovalo do jejich rodného města. Ale tam byl klid, nic zlého se tu nedělo. Na náměstí šenkýřka vytahala z hospody pár stolečků a židlí, na kterých se usadili její hosté. Obraz byl tak jasný, že bylo možné některé i poznat.

„U všech bohů!“ lamentoval starosta. „Ať všeho nechají a utečou!“

„Neslyší nás,“ řekla Čikea smutně. „Ostatně by nám ani teď nevěřili. Ti ještě nevědí, co se stalo s Djangvilem.“

„Nechal jsem obchodníkovi Kubajovi na náměstí v Djangvilu celý vůz kovového nádobí na úvěr!“ vykřikl najednou starosta Hag, který na okamžik zauvažoval jako obchodník, kterého potkala škoda.

„To nádobí už asi nikdo neuvidí - a pokud uvidíme Kubaje, budeme mu smět blahopřát, že to vůbec přežil. Ovšem - pokud zůstal ve městě, anebo tam na té cestě, neuvidíme ho už asi nikdy!“ řekl Čivi.

Plameny na cestě pomalu uhasínaly. Zuhelnatělé postavičky se už nehýbaly. Stranou pořád hořely keře, rovněž zasažené ohněm. Obraz se pomalu vyprázdnil. Uprchlíci zmizeli nejspíš směrem k lesům, jen pár postaviček prchalo v dáli.

„To bylo strašné!“ propukla v pláč pekařka Waja.

„Neměli bychom se ještě vypravit do města pro ostatní?“ navrhla Čikea.

„Východ z hory je zavalený,“ zavrtěl hlavou Čivi.

„My tu budeme pěkně v bezpečí - ale co oni?“

„Sama víš, co nám řekl přítel Renon,“ vzal ji za ruku Čivi. „Víš, že říkal, že žádné město nezachrání.“

„Možná tam byl - ale přišel pozdě,“ zachytila se náhlé myšlenky Čikea. „Viděli jsme přece, jak ohniví draci spadli do plamenů! Kdo ví - třeba zachránil aspoň pár těch lidí!“

Byla to pravda - ale co čekalo bezbranné lidi s holýma rukama v lesích, to rozhodně nebylo žádné velké štěstí. Tam si z nich asi už první noc vyberou krutou daň lesní dravci - a kdo přežije, toho čeká hlad...

Skupinka uprchlíků ve skále všechnu tu hrůzu mohla jenom pozorovat, nikdo nemohl nešťastníkům podat pomocnou ruku.

Rozešli se do jednotlivých místností ke spánku až pozdě v noci, kdy ve většině oken byla černá noc (byla tu však okna, kde byl právě teď plný den a v jednom okně dokonce svítalo). Uprchlíci byli v hoře v bezpečí - ale přesto se několikrát za noc probudili, jak někdo ze sna zoufale vykřikl. Renon tu sice pro všechny připravil spací pelíšky, ale nebylo už dost místností, aby mohly být jednotlivé rodiny oddělené, jako ve městě. Pro některé se samostatná místnost nenašla, takže se museli spokojit větší společnou ložnicí. Jenom Čivi a Čikea tady měli svou malinkou místnůstku z dřívějška - a ostatní uprchlíci jejich práva, tak jako práva kovářského syna Jacha i ostatních mladých mistrů bez připomínek respektovali.

„Jak jen tohle všechno skončí?“ loučil se s nimi před spaním starosta, než odešel ke své rodině.

„To nevím,“ pokrčila rameny Čikea. „Ale ti venku to mají horší. Ať ti z Djangvilu, nebo náš přítel. Ještě snad někdo pochybuje o tom, že je to dobrý čaroděj? Vidíte přece sami, co tu pro nás přichystal - ale ani on není všemocný, jak jsme si původně mysleli. Víte přece, že nám říkal, že tamty obludy jsou silnější než on...“


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: