Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

V doupěti

Toho večera se všichni uprchlíci, jako v poslední době každý den, shromáždili v sále s živým obrazem čaroděje. Už tady všichni měli své židličky, vyrobené v truhlářské dílně a měkce vyčalouněné jemnými kožešinkami, jakož i stolečky, na nich listy papíru z čarodějových zásob.

Živý obraz čaroděje tady všechny učil spoustě věcí. Dříve se o něčem takovém nikomu ani nezdálo. Nejprve se tu všichni naučili číst a psát, což bývala výsada boháčů, ale čaroděj tu učil všechny zadarmo - kdo by toho nevyužil? Učení bylo rozhodně zajímavější, než jen bloumat po chodbách a sálech Citadely, kterou brzy všichni znali nazpaměť.

Další, čemu se všichni učili, byla podivná melodická řeč, zvaná Bar. Touto řečí se nemluvilo v žádném koutě tohoto světa, ale čarodějův obraz jim řekl, že jenom touto řečí se jednou domluví s mnoha bytostmi, které žijí ve hvězdách, ale - což zabralo nejvíc - v této řeči jsou i veškeré vědomosti, zapsané v čarodějných knihách. Kdopak by se ovšem nechtěl učit čarovat?

Některé hodiny byly ovšem zajímavé jen pro někoho. Dívky a ženy obvykle odcházely, když se probíraly čistě mužské znalosti, zejména práce s kovy. Některé chlapce zase příliš nebavily ženské dovednosti. Našli se ovšem i takoví, kteří seděli v sále po celou dobu, co se něco vyučovalo. Jedněmi z těch stále dychtivých byli i Čivi a Čikea.

Tentokrát se však stalo cosi neobvyklého. Uprostřed jedné vyučovací hodiny se znenadání shora ozval hlas skutečného čaroděje, který kouzelnou řečí Bar cosi požadoval. Skříňka na stole mu změněným tónem odpověděla, že rozumí. Nehmotný obraz čaroděje, který jim jindy vše trpělivě vysvětloval, náhle zmizel. Čikea jako první vzhlédla k točitým schodům - ale hned vyskočila a běžela k nim. Na schodech stál Renon, tentokrát ne jen jeho obraz, ale skutečný čaroděj. Byl řádně zaprášený a unavený, jeho oděv byl též odřený a na několika místech dokonce potrhaný, ale čaroděj byl docela rád, když k němu Čikea doběhla a opatrně mu podávala ruku. Jejich ruce se neprolnuly, nýbrž stiskly.

„Já jsem tak ráda, že jsi tu s námi!“ vykřikla Čikea.

„No - také vás rád vidím,“ usmíval se Renon.

„Zůstaneš tu s námi?“ chtěla hned vědět Čikea, zatímco se kolem rychle shlukovali ostatní.

„Nemohu,“ řekl Renon. „Budu muset zase odejít. Přišel jsem si jenom pro pár sond, nějaké tu musely zbýt.“

„Viděli jsme hořet města, spoustu měst,“ řekla Čikea.

„Vím o tom,“ přikývl. „Ale město Gummur dosud stojí, snad zůstane uchráněno...“

„Mockrát už jsme litovali, že jsme nezůstali doma,“ řekl starosta Hag. „Jenomže pokaždé jsme si včas vzpomněli, jak dopadli lidé z města Djangvilu - a přešla nás chuť vracet se předčasně.“

„Kromě toho - škola je docela zajímavá,“ řekla Čikea.

„Dlouho jsme neviděli žádný další požár,“ obrátil předmět hovoru kovářův syn Jach. „Ale v posledních dnech jsme zase viděli hořet města. Čím to je?“

„Protože naši nepřátelé se nevzdali svých plánů,“ řekl čaroděj smutně. „Dost dlouho jsem je držel v šachu některými svými kouzly, především sondami. Ale pak přišli na to, co za nimi vězí a už se jich neobávají.“

„Jak mohli přijít na tvoje kouzla?“ ptala se Čikea smutně a zalomila svýma tříprstýma rukama.

„Ty už víš, že můj obraz nemůžeš zachytit, nemůžeš mu ani ublížit,“ vysvětloval jí ochotně čaroděj. „Je to totiž jen hra světla, která vychází z holografické promítačky. Jednu máte v učebně. Můj obraz tam vytváří černá krabička, která se vždycky sama zapne. Uvnitř je malý myslící stroj, takový neviditelný skřítek. Ten vás podle mého programu učí, může vám odpovídat na vaše dotazy a může pro vás i mnohé udělat, protože má vládu nad celou touto základnou. Jiné takové malé krabičky mi dosud sloužily k oklamání tamtěch zlých bytostí. Vytvářely falešné obrazy, nezničitelné jejich zbraněmi, přičemž samy sebe holograficky maskovaly tak, aby je nikdo nespatřil. Jenže ty bytosti už přišly na to, jak mohou moje sondy zničit, ačkoliv je nevidí. Když totiž sondu polijí plamenometem víc, než vydrží její ochranná slupka, její obrazy zhasnou a je zničená.“

„A to tvoje sondy ničí ty obludy?“

„Ne, v těch sondách jsou totiž mikropočítače, které samy nemohou ublížit žádné myslící bytosti, dokonce ani těm zlým. Zabíjet myslící bytosti dovedou jen lidé - a pak ovšem ty zlé bytosti. Když někde v kouzelném okně zpozorujete záblesk a uvidíte, jak některý z ohnivých draků vzplane a začne ve vzduchu hořet, pak můžete vědět, že jsem v té chvíli někde nablízku a použil jsem proti nim svou zbraň.“

„My jsme to už několikrát viděli,“ vyhrkl Gigi.

„No dobře - ale k čemu ty sondy?“ chtěla vědět Čikea.

„Já s nimi přece jen občas musím jednat,“ pokrčil rameny Renon. „Kdybych s nimi nejednal, bylo by to mnohem horší. Ty bytosti chtěly používat bílý oheň, který může nejenom spálit celé město v jediném okamžiku, ale rozsévat strašlivý jed do dalekého okolí. Zahynulo by mnohem víc lidí, než takhle.“

„Já si myslím, že je to nastejno,“ řekl starosta Hag. „Hyneme po stovkách i po tisících. Což nemůžeš ty bytosti zničit jednou provždy?“

„Mohl bych,“ přikývl Renon. „Mohl bych jejich loď zničit jejími vlastními atomovými torpédy - jenomže tím by nastala příšerná zkáza celého světa, kterou by nepřežil nikdo kromě těch, kdo jsou hluboko pod zemí tak jako vy. To přece nechci udělat, vždyť bych spolu se zlými zahubil miliony nevinných. Ale já si nemyslím, že je to nastejno. Beze mne by určitě zahynulo Ťanů mnohem víc. Každým zničeným letadlem se totiž Kígórům zmenšují možnosti vraždit.“

„A ... nemohli bychom ti pomoci?“ optala se tiše Čikea.

„Těžko,“ povzdechl si čaroděj. „Je to beznadějné. To jsou totiž profesionální zabijáci na moc vysoké úrovni, proti nim nemáte sebemenší šanci.“

„Budeme tě tu pozorovat a přát ti, aby se ti nic zlého nestalo,“ řekla Čikea. Ostatní s ní nadšeně souhlasili.

„Dvakrát mě málem zabili,“ přikývl Renon. „Poprvé, když jsem nešikovně sestřelil jejich letoun, takže spadl jen pár sáhů ode mne. Naštěstí mě zakryla zeď, takže plameny výbuchu přelétly nade mnou. Podruhé si nejspíš Kígórové všimli odkud střílím a zaměřili se tam. Na poslední chvíli mě zachránila jedna sonda. Vypustil jsem ji, takže to vypadalo, jako když kráčím pryč. Oni pochopitelně stříleli na můj obraz - brzy sice zjistili, že je to pouhý hologram a přestali střílet, jenomže jsem se zatím stihl odplížit do bezpečí.“

„Je to hodně nebezpečné, viď?“ ptala se Čikea.

„Nebezpečné - a smutné, jako každá válka,“ posteskl si Renon. „Já jsem přece lékař a měl bych pomáhat všem rozumným bytostem bez rozdílu - a místo toho tady střílím na letadla, v nichž sedí právě tak myslící bytosti, jako jsem já nebo vy. Pokaždé si musím připomínat, že i když stiskem spouště zahubím jednu z nich, možná tím zachráním devět jiných. I když ani to není jisté.“

„Někteří lidé z královského města Djangvilu došli až do našeho města a usadili se v něm,“ oznamoval klenotník Vadigi nasupeně. „Já jsem sice všechny šperky bezpečně zakopal, ale co když je někdo objeví? Budu žebrákem!“

„Nebudeš,“ obrátil se na něho čaroděj. „Tady v této skále je přece dost zlata a zařídil jsem tady i zlatnickou dílnu.“

„Jenomže se na zlatníka učí tři další chlapci, kteří ani nepatří mezi nás, mistry.“

„Přej jim to - ty jsi z nich přece pořád nejlepší, nebo snad ne?“ usmál se čaroděj.

Mistr Vadigi polichoceně přikývl a víc si nestěžoval.

„Tak mě už pusťte - vezmu si jen pár sond a půjdu,“ řekl čaroděj s úsměvem. „Budu-li se tu zdržovat dlouho, mohli by zatím Kígórové vypálit některé další město.“

Pak přistoupil ke skále a cosi řekl tajemnou řečí Bar. Ti, kdo už této řeči trochu rozuměli, pochopili, že Renon žádá někoho, aby mu otevřel své dveře. Skála se pohnula - a byly tam skutečně dveře, kterých si dosud nikdo nevšiml. Ale nebyla za nimi žádná velká prostora. Jen široká chodba, na obou stranách vyplněná regály, na nichž byly vyrovnány různé předměty.

„Vidíte - sond už mám málo,“ povzdechl si Renon, když si ukládal čtyři poslední černé krabičky do velikých kapes své zeleně strakaté bundy. Pak si svázal do malého ranečku novou bundu, boty, kalhoty a dva létací nárameníky, všechno by bylo ovšem obyčejným lidem národa Ťanů hrozně velké. Vzal si ještě pár dalších předmětů, z velkého koženého vaku si do menšího vaku v kapse přečerpal trochu červené olejovité tekutiny, pak vyšel ven a kouzelnou větou dveře uzavřel.

„Tam nesmíme, viď?“ zeptala se Čikea, která se čaroděje držela jako klíště.

„Zatím ne - nebylo by to pro vás ani užitečné,“ řekl. „To všechno jsou kouzla, která se budete učit teprve za několik let. Pak - pokud tu nebudu - se naučíte otevírat všechny dveře, i ty, o kterých zatím ani nevíte.“

„A kudy jsi sem vlastně přišel?“ napadlo Čikeu, když už se čaroděj loučil.

„Tudy, kudy teď odejdu,“ usmál se na ni. „Když jsem dal zavalit vchod, měl jsem pochopitelně připravené jiné východy jak pro vás, tak i pro sebe. Ale ty nepoznáte dřív, než bude zapotřebí. Zatím buďte v podzemí, je to tu bezpečnější než na povrchu.“

„Ale - nám už se stýská po sluníčku,“ řekla pekařka Waja.

„Lucerny v sále s bazénem, kde roste bifarna, jsou velmi podobné slunečnímu. Můžete se tam chodit vyhřívat, je tam též spousta zeleně. Mimochodem - jak vám chutná ovoce z mých plantáží?“

„Je kouzelné - zvláště bifarna,“ olízla si zobáček Waja.

„Jezte je, co můžete - je zdravé,“ přikývl Renon. „Ale trhejte jen zralé kusy.“

„To už víme, už jsi nám to říkal,“ usmál se Jach.

„Aha - no, to jsem ovšem neříkal já, ale počítač...“ řekl čaroděj. „Já teď ani nemohu vědět, co už vám řekl a co ne.“

Pak opět pronesl pár slov v čarodějné řeči. Nahoře nad schody se otočil kus skály a objevila se malá komůrka. Renon do ní vstoupil, skála se opět otočila - a čaroděj byl pryč.

„Kdypak sem zase přijde?“ povzdechla se Čikea.

Nikdo jí však na to nedovedl dát odpověď...


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: