Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čarodějovi pomocníci

Podruhé se v Citadele objevil Renon za pochmurnějších okolností, než při své první návštěvě.

„Čaroděj je tu s námi, sláva!“ vykřikl Gigi, syn tkalce, který Renona spatřil jako první.

„U všech bohů!“ vykřikla Čikea. „Kde máš ruku?“

Levý rukáv čarodějovy zelené maskovací bundy byl prázdný, zastrčený dovnitř. Všichni se hned seběhli a nedůvěřivě si čaroděje prohlíželi.

„To víš - tohle se může stát ve válce každému,“ zavrtěl smutně hlavou čaroděj. „Snadno může někdo přijít o ruku tam, kde jiní přicházejí o krk!“

Čaroděj byl nesmírně bledý, mnohem bledší než jindy. Jeho tvář byla značně pohublá a byla o to ošklivější. Kromě toho měl na tváři podivnou šedivou srst, která mu zakrývala ústa a vlastně celou dolní část obličeje.

„Co se ti stalo?“ přitočila se ke svému příteli soucitně Čikea. „Bolelo to?“

„To víš, že ano,“ přikývl. „Málem mě dostali. Naštěstí se mě pokusil zabít jen jeden. Ale překvapil mě pořádně.“

„Proč musíš být proti těm obludám pořád sám?“ vyčetla mu Čikea mírně. „Proč nás nechceš vzít s sebou, abychom ti také pomáhali? My bychom také chtěli bojovat s obludami!“

„Musel bych se pak ohlížet ještě na vás a na vaše bezpečí - a to by mi spíš odvedlo pozornost, než aby mi to pomohlo,“ řekl čaroděj.

„Vždyť se můžeme starat sami o sebe, zrovna tak jako ty,“ nedala se Čikea. „Umíme přece létat. Kdo ví, kdybychom byli s tebou, třeba bychom tě mohli včas varovat!“

„Létání nestačí,“ zavrtěl hlavou Renon. „Kdybys vzletěla rovnou do výše, blesky z jejich zbraní by tě určitě dostihly a roztrhaly.“

„A jak to tedy děláš ty?“ vyzvídala.

„Tak - různě,“ odpověděl jí vyhýbavě. „Někdy se musím na místě rozhodovat, jak dál. Ale jestli mi teď chcete opravdu pomoci, dejte mi něco k jídlu. Dva dny jsem nejedl.“

Několik ochotných diváků se ihned rozběhlo do kuchyně. Až sem byl slyšet jejich křik, jak u kuchařek všichni najednou, jeden přes druhého objednávali jednu zvlášť velkou porci toho nejlepšího, co seženou.

Čaroděj se mezitím unaveně posadil ke stolu. Čikea seděla vedle něho, Čivi naproti, Jach, Gjon a Joro se rozsadili na zbylá místa kolem stolu, ostatní utvořili kolem živý val. To už přinášeli voňavé, horké jídlo a v košíku dobře očištěné a na kousky nakrájené osvěžující vodní ovoce, pěstované ve sklenících. Renon jedl zprvu hltavě, ale když trochu utišil nejhorší hlad, získal opět svůj klid a začal během jídla i odpovídat na některé dotazy.

„A teď mi zase vy povězte, jak se tady máte?“ pokusil se obrátit po chvilce tok otázek a odpovědí opačným směrem.

„Jako ve výkrmu,“ odpověděla mu Čikea. „Budeme všichni brzy vypadat jako bečky. A přitom občas vídáme hořet další požáry, i když ne tak často jako zpočátku. Někde tam daleko umírají lidé, ty se za nás pereš s těmi obludami - a věř mi, sledovat to jenom z dálky je horší, než si myslíš.“

„Ty bys mi opravdu chtěla pomoci na místě?“ podíval se na ni pozorně Renon.

„Všichni bychom ti chtěli pomoci,“ odpověděla. „Každý by raději dal svoji ruku místo tvé, kdyby to bylo možné.“

„Ale bez ruky je život mnohem těžší,“ připomínal Renon.

„No právě!“ odvětila Čikea. „Což se teď můžeme v bezpečí jen dívat na obrazovky, když víme, jak je to pro tebe těžší? Aspoň nějak bychom ti měli být užiteční!“

„No, víš - možná byste mi pomoci mohli,“ zamyslel se. „Přece jenom bych potřeboval nějakého anděla strážného. Kdo by chtěl jít se mnou?“

Měl se spíš zeptat obráceně, kdo nechce. Bylo by ticho. Takhle se překotně nabízeli všichni najednou a rázem nebylo slyšet vlastního slova.

„Všichni nemůžete,“ zarazil je čaroděj. „Budu si muset někoho vybrat.“

„Pak si vyber nás,“ vyskočila Čikea. „Nechci se chlubit, ale já a Čivi jako jediní umíme létat!“

Ostatní tím byli poněkud překvapeni, ale Renon po krátkém váhání její nabídku přijal. Rozhodl, že to budou právě Čikea a Čivi, komu se dostane výsady doprovázet ho do další části této podivné války.

„Létání možná - či skoro určitě - ani příliš potřebovat nebudete“, upozornil je ale předem. „Vy dva jste si ze všech nejvíce zvykli obsluhovat moje stroje. To budu nejspíš právě teď potřebovat.“

Čikea hned odběhla přichystat, co budou s sebou všichni tři potřebovat. Na její pokyn se otevřely dveře do Renonova zvláštního skladiště (Renon zalapal po dechu, když slyšel, jak přesně zopakovala jeho heslo) a po chvilce odtud donesla čisté a nepoškozené oblečení, dvě (už definitivně poslední) sondy - a pak odběhla, aby stejné obleky přinesla i pro sebe a pro Čiviho. V krátkosti byli všichni tři v zeleném a Čikea očekávala další čarodějovy pokyny.

„Vezmeme si s sebou několik laserových převaděčů,“ ukázal jim Renon, kde se ve skladu nacházejí. „Určitě budeme také potřebovat co nejvíc jídla a energie.“

Vzali si několik desítek balíčků, které zatím připravily ochotné a hbité ruce kuchařek. V každém z nich bylo pečlivě zabalené trvanlivé, převážně sušené jídlo. Do malých vaků si navíc Renon načerpal červenou olejovitou kapalinu. Říkal jí palivo B a podle něho představovala koncentrovanou energii potřebnou především ve fotometech. Bylo jí ve skladišti dost - několik velkých měchů. Před odchodem si Renon na chvilku odpočinul. Prohlásil, že je utahaný jako ještěrka po cestě napříč kontinentem - a když spal, v celém podzemním sídle nastalo ticho, které neporušily ani nejmenší děti.

S touto trojicí se při jejich odchodu obřadně rozloučilo celé obyvatelstvo podzemí. Jak řekl Renon, ostatní se měli naučit všemu, co jim sdělí jeho obraz. A hlavně měli všem třem přát úspěch proti početně mnohem silnějším nepřátelům.

Pak se Čivi, Čikea i čaroděj směstnali do malé komůrky nad schody. Skalní dveře se za nimi pomalu otočily - a tři odvážlivci odcestovali...

Čikei se zdálo, jako kdyby na okamžik padala do strašné hloubky, pak jí jakási síla podrazila nohy, až upadla. Čivi upadl rovněž, jedině jejich přítel Renon, který všechno znal a očekával, zůstal stát na nohou. Když se skála opět otočila zpět, nebylo za ní známé schodiště, ale místnost s pouhými osmi obrazovkami, podobnými těm, které byly v podzemí.

„Tady mám stroj, který mi dosud dával největší výhodu před vetřelci, co ve vašem světě povraždili už tolik lidí,“ ukázal na obrazovky. „Mám jen jedinou soupravu, vymontoval jsem ji z naší hvězdné lodi, přesněji - sestavil z několika poškozených. Kdybychom o ni přišli, tuto válku prohrajeme.“

„Ale co obrazovky v Citadele?“ divil se Čivi.

„Tam jsou obyčejné obrazovky, které pouze přenášejí obraz z mnoha televizních kamer, rozmístěných po celém světě,“ vysvětloval Renon. „Zdejší obrazovky nejsou napojeny na obyčejné kamery, ale na uxion, neboli časoprojektor, jeden z nejsložitějších strojů, jaké kdy byly v nám známém vesmíru vymyšleny. Jak uxiony pracují, to vám tu nestačím vysvětlit, řeknu vám jen, že se na zdejších obrazovkách neobjevuje to, co se právě teď děje daleko odtud, nýbrž co už se odehrálo v minulosti. Uxiony nepotřebují ani televizní kamery. Mohou ukázat i to, co bylo dokonale skryto ve tmě, uzavřeno pod neprodyšným pancířem, mohou mi ukázat i vnitřek nepřátelské kosmické lodi. Můžeme odtud dokonce snímat zvuky a převádět cizí řeč na srozumitelnou. Uxiony využívají třetí nadprostor Ultreg - ale vidím, že to je na vás příliš složité, nebudu vás raději plašit teorií.

Uxiony ale mají i některé nevýhody. Nedokáží zobrazit budoucí děje, tedy ty co se teprve stanou - ale ani současné události. Jen minulost a to jen tu, která je vzdálená aspoň tři minuty - to je tolik, kolik potřebuje Čivi, aby vylezl do vršku stromu a rozhlédl se kolem. Nedovedou však zobrazit ani děje příliš vzdálené v minulosti. Zde je mezníkem osm let - když víme, že rok v tomto světě trvá zhruba stejně jako u nás.

Co to ve skutečnosti znamená? Tady se mohu poměrně přesně dozvědět o všem, co se stalo před krátkou dobou. Mohu se tak neviděn a neslyšen zúčastnit i tajných porad nepřátelských důstojníků. Tak jsem se už párkrát včas dověděl plány našich nepřátel a mohl jsem pak proti nim vést účinné protiakce.

Jakmile opustím tuto místnost, abych se vydal proti nepřátelům, ztrácím s nimi kontakt. Pokud oni udělají něco neočekávaného, dozvím se to až na místě - a to může znamenat nepříjemné překvapení. Nedávno dostal jeden velitel nápad, kterým mě pořádně zaskočil - stálo mě to dost bolesti, krve, přišel jsem o ruku a málem i o život.

A právě tady bude vaše místo, kde byste mi mohli nejvíce pomoci. Ne v přímém boji mezi těmi vetřelci, ale u obrazovek uxionu. Tady se o vás nebudu bát - tato místnost je dokonale ukrytá, stejně dobře jako Citadela. Vy dva se jistě naučíte ovládat uxion tak dobře, abyste mě mohli včas varovat před nenadálým překvapením. Za normální situace bych sice nesměl dopustit, aby se uxion dostal do nepovolaných rukou, na této planetě je ale tak zle, že nevidím lepší možnost, než vás zavázat slibem a svěřit vám jej.“

„My ti slibujeme, že ti budeme pomáhat, jak budeme umět,“ řekla procítěně Čikea.

„O to nejde,“ potřásl hlavou Renon. „Jde o to, že uxiony smí ovládat jedině Strážci - to znamená ti, kteří se budou neustále starat, aby lidé neprováděli zlé činy a ubližovali tak jiným. Kodex Strážců je přísný - nikdo z nich nesmí za žádných okolností zneužít uxionů ke škodě jiného - pokud nejde právě o potrestání zlého činu. Pokušení přitom bývají veliká. Myslíte si, že dokážete odolat? Nikdy nesmíte sledovat něco jiného než pouze to, co je nezbytně nutné - a když se nechtěně dozvíte něco, co není spojeno se zlými činy a s ubližováním lidí, nejen že nesmíte takové tajemství prozradit, ale nesmíte nikomu ani naznačit, že víte, co jiní nevědí.“

„To není nesplnitelná podmínka - ale ani snadná,“ mínila opatrně Čikea. „Ale tady jde o celý svět, o celý národ Ťanů, o malé, dokonce o nenarozené děti - my budeme muset slíbit, že tvoji podmínku splníme. Co by se stalo, kdybychom přece jen takovému pokušení podlehli? Zabil bys nás?“

„Možná ani ne - ale vyhnat bych vás pak musel,“ prohlásil Renon vážně. „Možná byste pak venku zahynuli, možná ne. Ale už nikdy víc byste mě nemohli nazývat svým přítelem a nikdy, rozumíš, ani za pět set let, bych se k vám nemohl hlásit, ani bych vám dvěma nesměl pomáhat.“

„Za pět set let - to už budou i naše kosti rozváté kdoví kde,“ mávl rukou Čivi. „Ale my ti slibujem, že tě nezklameme a nikdy nás nebudeš muset vyhánět.“

„Pokud přežijeme tuto válku,“ řekl Renon trochu tišším hlasem, „pokud nás nezasáhne blesk, nebo se nám nestane jiné podobné neštěstí, možná se za těch pět set let setkáme.“

„Nikdo přece nežije tak dlouho!“ vykulila Čikea oči.

„Většina tvorů ve vesmíru, pokud žije přirozeným způsobem života, se dožije pouhého zlomku svého fyziologicky možného věku,“ řekl Renon. „Je to tak nutné zejména tehdy, když jsou civilizace mladé a bouřlivé. Lidé žijí krátce a velice rychle se střídají. Až ve stabilizovaných společnostech mohou žít déle, aniž by byla jejich civilizace ohrožena menší dynamikou vývoje. Zajímavé na tom je, že zpomalení dynamiky bylo možné zatím u všech myslících - ale u žádné nemyslící bytosti. Vás se to týká také - a právě u vás dvou jsem tuto poučku zkusil ověřit. Pokud nezemřete násilnou smrtí, kterou nemohu předem vyloučit, pak se možná dožijete i těch pěti set let.“

„Pěti... set...“ zatočila se Čikei hlava.

„To bychom pak mohli mít i pra-pra-pra...“ vyhrkl Čivi.

„Nebudete,“ zavrtěl hlavou Renon. „Dlouhověkost s sebou přináší zase jiné problémy. Proto vy dva spolu nebudete mít v prvním století děti. U některých typů myslících bytostí, jako třeba u našeho, se schopnost mít děti dlouhověkostí neovlivní, ale u jiných ano. Vy dva proto můžete mít potomky jenom v určitém období, které začíná zhruba od nynějška za sto let a asi padesát let poté skončí.“

„Až - za sto let?“ strnula Čikea. „No, možná to tak bude lepší, než přivést na svět dítě v době války. Ačkoli - my už jsme se na dítě začali docela těšit, bylo nám spolu krásně, nouzí bychom také netrpěli...“

„Budete muset do té doby počkat - já si myslím, že právě vy dva spolu vydržíte i potom... Zvyknete si, určitě!“

„Jestli mluvíš pravdu...“

„Nemám důvod, proč bych vám lhal,“ řekl Renon. „Jsem také navíc Strážce - a ti v tak vážných chvílích lhát nesmějí.“

„Ty nikdy nelžeš?“ podíval se na něho Čivi podezřívavě.

„Strašně nerad,“ řekl Renon. „Ale jsou chvíle, kdy musí zatajit pravdu i Strážce. Nemohu teď přece našim nepřátelům prozradit, kde máme základnu a co proti nim chystáme. Právě tak si zkuste vzpomenout, jestli jsem vám dvěma někdy lhal.“

„Hrál sis přece na obludu! Aspoň jednou!“ řekl Čivi.

„To jsem si opravdu jen hrál,“ usmál se Renon. „Tím jsem přece nikomu neublížil a vám jsem pomohl. Nikomu jsem netvrdil, že jsem ďábel - vždyť stačilo, abych se ukázal.“

„To je vlastně pravda,“ připustil Čivi.

„Já bych to nechala na jindy,“ zachvěla se Čikea. „Jestli jsem to dobře pochopila, my dva budeme sledovat, co proti nám chystají ty obludy. Ale jak tě pak budeme varovat, když na něco důležitého přijdeme? Mušlemi?“

„Nebyl by samozřejmě problém použít naše mušle. Ty se ale dají zaměřit a pak zničit - to naši protivníci ovládají. Kdyby sem poslali své bomby, zabili by vás - a současně by zničili uxion, který mi nahrazuje počet. Musíme to zařídit jinak. Na povrch nad námi natáhnu tenký světlovod a na jeho konec posadíme malý laserový převaděč. Ten bude vysílat svým neviditelným paprskem - dobře už vím, co naši nepřátelé vidí a co vidět nemohou - zprávy do dalšího převaděče, umístěného na vzdáleném kopci, kde bude teprve umístěna mušle. Pokud ji Kígórové zaměří a rozstřílejí, dáme na sousední kopec jinou a budeme moci vysílat dál, mušlí mám zatím dost. Samozřejmě nemá cenu vysílat neustále, ale jedině závažná sdělení. Pak nebudou mít Kígórové šanci objevit vysílač předčasně. Co tomu říkáte - rozuměli jste mi, co budete dělat?“

„A to tu budeme celou válku sedět - v teple a v bezpečí?“ protáhla svůj trojúhelníkovitý obličej Čikea.

„Ano - ale možná to bude obtížnější, než si myslíš,“ řekl Renon pátravě. „Nebudete smět odtud vytáhnout ani zobák. Zde je jenom jedna místnost s uxionem, vedle mám malou kuchyňku s vařičem a s velkou ledničkou, nevelké příslušenství - a to je všechno. K reaktorům, které nás zásobují elektřinou, se stejně tak jako v Citadele nedostanete. Základna Strážců je malá a proto jsem vybral vás - očekávám, že si nepůjdete po krátké době vzájemně na nervy. Kdybyste tuhle zkoušku nevydrželi, museli byste se vrátit. Není tak jednoduché žít delší dobu na malém prostoru.“

„To my dokážeme - ale proti těm obludám budeš zase sám,“ nesouhlasil Čivi. „Tak jsme si to nepředstavovali. Já myslel, že máš proti nim nějaké zázračné zbraně - a místo toho to vypadá, že tyhle obrazovky jsou nejdůležitější...“

Renon se na oba stále díval svým pátravým pohledem.

„Víte, musím vám něco důležitého povědět,“ řekl po chvíli tiše. „Někdo, pravda, musí střílet, mačkat spoušť, zabíjet. Ale to naši nepřátelé umějí také, dokonce velmi dobře. Máme proti nim sice výhodu - naše fotomety jsou účinnější než jejich klasické střelné zbraně - ale tu by oni vyrovnali počtem. V téhle válce se ale nebojuje jen zbraněmi. Tady ten stroj může být takovou výhodou, že pak i jediný voják, jako jsem já, může úspěšně čelit hordě po zuby ozbrojených bestií, zvyklých zabíjet po tisícovkách. Doposud jsem musel střídat pobyt tady u uxionu s akcemi v terénu, kdy mě nikdo nemohl varovat. Když tu budete sedět vy dva, dodáte mi jistotu. Pak budu chráněný před překvapeními i během akcí - až na ty tři minuty zpoždění, které se nedají odstranit. Jestli obstojíme, pak díky uxionu. Vy tady možná rozhodnete celou válku, rozumíte?“

„Ale nejprve se budeme muset naučit se strojem zacházet,“ přešla Čikea hned k praktické stránce věci.

„To vás naučím brzy,“ usmál se na ni. „Když budete dobře spolupracovat, můžete dokonce každý sledovat i jiný děj - to jsem já sám ani nemohl.“

„A ty se k nám budeš občas vracet?“

„Samozřejmě,“ usmál se. „I když vypadám jinak než vy, mám s vámi mnohé společné. Musím jíst jako vy - a zejména musím občas odpočívat a spát. To bych sice mohl kdekoliv, třeba někde v lese či v náhodně objevené jeskyni, ale tady je to přece jen mnohem bezpečnější. Zvlášť když byste se vy dva mohli střídat tak, aby jeden z vás byl neustále na stráži.“

„My tě nezklameme,“ řekla Čikea vážně.

„Pamatujte si - čím víc akcí našim nepřátelům zmaříme, tím víc lidí zachráníme. Musíme tu vydržet buďto tak dlouho, dokud kígórská hvězdná loď s hanbou neodtáhne - nebo dokud sem nedorazí nějaká průzkumná loď z našeho světa. Protože pak to budou mít ti barbaři válečníci definitivně spočítané. Jde o to, aby do té doby oni nestihli vyvraždit všechny lidi tohoto světa.“

„A kdy to bude?“ vyrazila ihned s otázkou Čikea.

„To na mou duši nevím,“ usmál se čaroděj trochu trpce. „Jestli odsud Kígórové odtáhnou, to nejsem schopen předvídat ani náhodou. A kdy sem přiletí naši? Možná zítra - možná za sto let. Tento svět je příliš daleko od našich světů a kolem něho je spousta jiných planet... aha, už zas mi nevěříte...“

„Já ti věřím,“ řekla Čikea.

„Já také,“ přidal se Čivi.

„Možná, že se časem přece jen dostanete do přímého boje,“ řekl Renon nakonec. „Já vůbec nejsem všemocný, to už víte dávno. A také nejsem nesmrtelný. Proto se dobře dívejte, co všechno proti našim nepřátelům používám. Fotometů mám ještě víc - všechny jsou zde, v této místnosti. Kdyby mě zabili, jeden z vás - nejspíš Čivi - vezme tuto zbraň a nastoupí na moje místo. Dobře si předtím prohlédněte, kde jsem asi udělal svou poslední chybu, abyste ji neudělali také.“

„Pak bude lépe, když zůstanu napořád tady,“ vyhrkl rychle Čivi. „Vůbec si nepřeji, aby se ti něco zlého stalo!“


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: