Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výsadek

Komandant Morloqo se dostavil na pravidelnou poradu užší důstojnické rady k princi Mafuímu jako poslední. Bylo to ale dáno tím, že to měl z jižní pevniny nejdál. Princ to dobře věděl a Morloqo se neobával výtky. Tím spíš, že přinášel jen samé dobré zprávy. Jeho armádní skupina postupovala delší dobu bez překážek a beze ztrát, počty pobitých domorodců byly uspokojivé a podle radiových depeší to právě tak skvěle vypadalo i u všech ostatních skupin.

Pancéřový letoun přistál na polním letišti pod ochranou stovek naježených zbraní nedaleko stojící obrovské kovové hory - prvotřídního bitevního hvězdoletu kígórské císařské flotily. Morloqo vystoupil a svěřil letadlo svému pilotovi. Musel projít mnoha předepsanými strážemi, než se dostal ke vchodu. Strážný ho uvedl do výtahu a v mžiku spolu projeli silnou, šikmou dutou nohou téměř do středu lodi. Také tady komandanta několikrát kontrolovaly stráže. „Povídej, jak to jde na tvé frontě?“ vítal Morloqa princ, když se komandant před ním objevil v obnoveném poradním sále pro vyšší důstojníky. Po krátkém hlášení se Morloqo usadil vedle svých kolegů. Princ byl krvavě rudé barvy, přímo hýřil spokojeností, proto byli v dobré náladě všichni.

„Vypadá to, že zdržení už nedoženeme, ale ani tak to není špatné,“ zahájil princ poradu.

„Nějak se mi to nezdá,“ potřásl chapadly Krafonci. „Ta nestvůra nám vyklidila pole podezřele hladce. Kdoví, co asi proti nám chystá.“

„Na to mám vysvětlení,“ řekl princ. „Jak už víte, zničili jsme jí letadlo. Komando, kterému se tato akce povedla, bylo přitom zasypáno výbuchem, bestie nebyla tak hloupá, aby tam neměla alespoň nastraženou past, ale důležité je, že to její rychlé, obratné a nepolapitelné letadlo neexistuje. Nestvůra si je chránila jak mohla, dokonce je raději vyjma jedné akce ani nenasazovala do otevřeného boje, takže to letadlo pro ni mělo klíčový význam, pánové. Domnívám se, že víme jaký. Teď je totiž přibitá do jednoho místa, nejspíš v oblasti, kde po ní usilovně pátrá Šestá pěší grupa pod velením komandanta Miarra. Zdá se, že jsme nepřítele konečně zahnali do kouta. Obluda zalezla někam do díry a teď čeká, až se to přežene.“

„Sliboval jsi nám ale nějakou obzvlášť příjemnou zprávu,“ neudržel se Warniak.

„Ale ovšem, k tomu se hned dostaneme,“ přitakal princ. „Jak víte, před devíti dny se protivník opět pokusil navázat s námi jakási jednání. Přitom se prozradilo, jak to opravdu je s tou nehmotností. Pánové, padám v prach před úrovní jeho techniky, zejména co se optiky týče. Představte si, on k nám posílal jen mrňavé přístrojky, velké asi jako metací granát. S jeho pomocí s námi může náš protivník hovořit, aniž by se vystavoval sebemenšímu nebezpečí. Každý takový přístrojek umí spoustu věcí. Předně létat, a to tak tiše, že není vůbec slyšitelný. Je řízený na dálku, má v sobě kompletní radio. Pár drobností pominu, jako třeba to, že je uvnitř náložka, která vnitřek znehodnotí, kdyby se nám dostal do chapadel. Ale to nejlepší: ten přístroj umí dokonale přenášet světlo. Což znamená, že majitel perfektně vidí všechno, jako by tam byl osobně na místě přítomen. Budiž, je to sice nádherné, zejména jak se těm bestiím podařilo všechny ty vymoženosti nacpat do tak malého pouzdra, ale nemožné to zřejmě není a naši vědci jistě brzy vymyslí něco podobného.

Největší lahůdku jsem si ponechal na konec. Ten strojek totiž dovede vytvářet nádherné plastické obrazy, kdekoliv ve svém blízkém okolí - nepotřebuje k tomu ani promítací stěnu, umí to jen tak ve vzduchu. Jak to dovede, to zatím nevíme, ale dovede to. A teď si představte - co se asi stane, když tímto obrazem proletí naše střely? Ano, správně, nic, vůbec nic. Protože ten obraz - jedině ten je skutečně nehmotný, je to totéž, jako kdybyste se pokoušeli rozstřílet obraz obludy na promítacím filmovém plechu - až na to, že plech poškodíte a bude to aspoň trochu znát, kdežto vzduch nepoškodíte.

No a když se na to podíváte s odstupem, pak zjistíte, že nás ta obluda pěkně dlouho tahala za chapadla! Bezúspěšně jsme stříleli po nehmotném obraze - přitom by stačilo mířit trochu níž a byli bychom rozstříleli ten přístrojek a obraz by ovšem zmizel. Ta věcička je tak mrňavá, že jsme ji dosud vždycky přehlédli, ale právě tak je neškodná, vždyť musí být napěchovaná vším možným, do ní by se nevešel ani malý náboj! No - a já si myslím, že nás ta obluda obelhávala i s jejími avizovanými náložemi u torpéd. Žádné nebyly - ovšem i v tom případě musím našemu protivníku uznat, že jako psycholog je excelentní. Naletěli jsme mu všichni.“

„Pak nevím, proč jsi do oblasti, kde se nachází, už dávno nějaké to atomové torpédo nehodil?“ navrhl Warniak.

„Za prvé - jsou tam naše komanda, která ho nejspíš brzy objeví a jim by mohlo uškodit víc než nestvůře. Uvědomte si, jaký je tam členitý terén! Samé kopce a údolí, propasti, jeskyně, zkrátka ideální úkryt proti atomovému bombardování. Hodíme-li tam torpédo, mohla by ta bestie být na výhodném, odvráceném místě a mohla by to i přežít. Něco jiného bude, když jí hodíme torpédo přímo na vchod jejího brlohu. Jenomže - až budeme vědět, kde je, zvládne to podle mě i přepadové komando s obyčejnými ohňomety.

To bylo za prvé. Za druhé - v současné době nám už ta bestie nepřekáží natolik, abychom na ni vyplýtvali torpédo. Možná budeme nějaká potřebovat proti jejím krajanům, až sem dorazí. Radši bych s nimi šetřil - kdo ví...

No a za třetí - přece si nezkazíme tak krásnou planetu? Já si totiž zase myslím, že bude brzy připojena k impériu.“

„Nebude,“ ozval se hlas od vchodu do sálu. „S myšlenkou na ovládnutí světa Ťanů se definitivně rozlučte!“

„Vida - máme ho tu zas!“ zrudl dobrou náladou princ. „Jak vidím, dnes si na nás pozval posilu! A jak mohutnou! Jednoho ubohoučkého domorodce! Jen by mě zajímalo, jak to děláš, že ses zase dostal do lodi! Stráže zase spaly, co?“

Ve společnosti Renona byl tentokrát Čivi, oba fotomety připravené k výstřelu. Oba měli na očích brýle, jejichž skla dokázala během tisíciny sekundy ztmavnout a pohltit jakýkoliv světelný záblesk a právě tak rychle zprůhlednět. Každý fotomet nejprve vyslal slabší dávku a až po milisekundě skutečnou ničivou porci. Elektronické brýle se tomu stačily přizpůsobit, jejich nositelům nehrozilo oslnění ani poškození zraku. Kromě toho byla jejich skla polarizační, takže sama částečně zabraňovala oslnění od záblesků odraženého světla - a u Ťanů zachycovala i noční světélkování jejich očí, které by je mohlo snadno v temných chodbách kígórského hvězdoletu prozradit.

„Vaše stráže nestojí za nic. Hlídají sice dobře, ale jen do výšky svých očí, nenapadne je podívat se nahoru. Ale o to dnes nejde. Dnes jsme nepřišli vyjednávat,“ prohlásil Renon.

„Aha - prosit o milost?“ odpověděl pyšně princ. „To jste mě zklamali, já měl o vaší vojenské cti mnohem lepší mínění! No - ale uznávám, až dosud jste se drželi skvěle.“

„Prosit o milost? To vůbec nemáme v úmyslu,“ prohlásil klidně Renon. „My jsme vám přišli sebrat hvězdolet!“

„Princi! To přece nejsou obrazy - tihle jsou skuteční, živí!“ zaječel Krafonci a sáhl po své osobní zbrani.

„Výborně - ale pozdě!“ podotkl Renon a stiskl spoušť. Dva a dva záblesky, skoro současně vypálené, vzápětí dutými výbuchy na kousky roztrhaly prince i jeho tři důstojníky. Čivi podle předběžné dohody střílel na bestie vpravo, Renon vlevo, takže prince zabil Čivi, ale z hlediska výsledku to bylo nastejno. Ani princ, ani jeho důstojníci už nestačili použít své zbraně.

„Konečně se dostalo na ty hlavní,“ oddechl si Renon. „Já nevím, proč pořád střílíme obyčejné vojáčky - a ty hlavní mizery necháváme žít!“

„Ti obyčejní vojáčci také střílejí na lidi a zabíjejí nás po tisících,“ podotkl Čivi nenávistně.

„Dobře - máš pravdu. Na všechny dojde!“ podotkl Renon.

Pak se otočil, zavřel dveře a hlavicí rezonanční tavičky, kterou si vzal z brašny místo fotometu, pečlivě objel jejich spáry, až kov změkl jako máslo. Rukama na segmentech dveří potom pořídil několik vlnek a otočením páčky změnil účinky tavičky naopak, čímž kov vytvrdil. Teď se tyto dveře nedaly otevřít ani hydraulikou, nikdo sem tudíž nemohl vpadnout.

Pak se Renon obrátil k protější stěně. Také k ní přiložil hlavici tavičky a objel s ní ovál o šířce kolem půl metru a výšce metr. Pak do středu této plochy kopl pevnou botou. Ovál vypadl na druhou stranu, jeho okraje pak ještě několik okamžiků odkapávaly, než ztuhly. Oba diverzanti snadno prošli vzniklým otvorem a ocitli se v princových kajutách.

Na obrazovkách spatřili několik prostor hvězdoletu. Renon přisunul k ovládacím prohlubním umělé chapadlo. Naštěstí už dávno zjistil, že Kígórové ovládají všechny své stroje svými přísavkami na chapadlech. Takové řídící prvky by člověk rukama ovládat nemohl, proto Renon vyrobil několik adaptérů, takže kígórské stroje teď mohli řídit i lidé prostřednictvím malého počítače. Umělé chapadlo se s mlasknutím ponořilo do první prohlubně - a obraz se začal měnit. Postupně si mohli prohlédnout všechny prostory lodi, pracoviště, plně obsazená službu konajícími vojáky, i ta, která byla momentálně bez obsluhy. Nakonec Renon obraz zastavil na jedné z páteřních chodeb. Podlaha tam byla na jednom místě ožehnutá a na zemi ležely roztroušeny žalostné zbytky jednoho vojáka. Jedno utržené chapadlo uprostřed chodby se dosud svíjelo stále se zpomalujícími pohyby.

„Tady už byli - dál!“ řekl Renon vzrušeně.

Přepnul na obraz velkého sálu. Bylo tu několik řídících pultů, většinou neobsazených, jinde se rozvalovali Kígórové. Dva se tu zřejmě ze sportu přetahovali chapadly, další čtyři jim zaujatě fandili.

Druhá obrazovka, rovněž umístěná v tomto sále, ukázala obraz zápasníků z jiného úhlu, byla zamířena na jiné místo. A právě na této obrazovce se znenadání otevřely dveře a dovnitř vstoupili - Jach a Gigi. Také oni měli na očích elektronické brýle, v rukou fotomety připravené k výstřelu.

Oba Ťanové nečekali na nic víc, pozvedli fotomety mířidly až k očím - a zahájili palbu.

Zápasníci i jejich fandové byli rozmetáni jako první. Pak se Jach a Gigi pootočili a začali kosit Kígóry u bočních řídících pultů. Místnost se celá zaplnila světlem záblesků, v němž byli Kígorové oslněni, takže nevěděli, co se vlastně děje. Jenom Jach a Gigi viděli dobře, jejich očím záblesky nevadily. Oba teď přenesli palbu na obsluhu zadních pultů.

„Pozor, Jachu!“ vykřikl najednou Čivi. Neuvědomil si, že ho kamarád neslyší.

Zpoza jednoho pultu se chvatně vysunula hlaveň, stočila se k Ťanům a vyplivla bělorudý oheň. Gigi se otočil a také vystřelil. Stranou odlétla jen hlaveň bez zbytku zbraně. Kdo ji držel, musel dostat plný zásah z fotometu. Gigi se opět otočil a začal střílet dál, kamsi do přední části sálu.

Čivi ani Renon už nevnímali Gigiho boj. Oba sledovali, jak Jach upustil fotomet a zoufale stiskl levačkou pahýl své pravé ruky, ze kterého crčela červená krev. Pak se mladý Ťan pomalu svezl k zemi, rozhodil ruce a krev z rány vystříkla plným proudem.

„Obvazy, Gigi!“ vykřikl Renon.

Gigi nevnímal pokyny, ani to, že jeho přítele zasáhli. Možná to na okamžik i spatřil, ale kdyby se věnoval příteli, dal by zbylým vojákům příležitost vzpamatovat se. To by byl konec obou a cíli výsadku by to neprospělo. Gigi vystřelil další sérii vějířovitě kolem sebe, pak se otočil - a dvojitou ranou rozstřílel dva vojáky, kteří právě vbíhali do dveří sálu. Pak k těmto dveřím přiskočil a pomocí umělého chapadla řízeného počítačem je uzavřel. Chvatně vsunul fotomet do kapsy, vyňal z brašny hlavici tavičky, za několik okamžiků dveře zavařil a hned také vytvrdil.

Teprve pak se obrátil k Jachovi. Sklonil se k němu, podle návodu, který nedávno všem dával Renon, silně stáhl obvazem pahýl přítelovy ruky a v krátkosti ránu zavázal, až z ní krev přestala prosakovat.

„Už je mrtvý,“ řekl Čivi, když na obrazovce viděl marnou snahu svého přítele pleskáním do obličeje vykřesat nějakou známku života. Jach se ani nepohnul, jeho oči nevnímaly, zobák měl otevřený.

„Nech ho být a utíkej k řízení!“ podařilo se v té chvíli Renonovi zapnout princův osobní interkom. „Pátý pult v první řadě! Pospěš si!“

Gigi nechal marných oživovacích pokusů. Rozběhl se na ten konec sálu, kde prve jen tak zápasili kígórští vojáci. Náhle se otočil a vystřelil do strany. Kdosi se tam skrýval, ale k výstřelu se už nedostal. Gigi doběhl k pultu a vložil do otvoru pro řízení umělé chapadlo. Počítač okamžik zkoušel jakési kombinace, pak se zastavil. Současně se před Renonem rozsvítil panel s dalšími obrazovkami. Od této chvíle bylo řízení bitevního hvězdoletu přepnuto do princovy kajuty.

„Výborně, Gigi!“ řekl Renon tlumeným hlasem. „Teď musíš otvor zavařit, aby nás nemohli Kígórové od řízení odpojit!“

Rezonanční tavička vzápětí překryla řídící pult plátem plechu, který si Gigi bez dlouhého rozmýšlení vypůjčil ze sousedního stolu a přivařil po celém obvodě. Malý Gigiho počítač pod tímto poklopem zůstal - věděli, že jej tam budou muset nechat. Teprve pak se Gigi vrátil k Jachovi.

„Přivaž jeho i sebe!“ nařídil Renon. „Budete muset chvíli vydržet něco moc nepříjemného, ale jinak to nejde!“

Pak zadal několik příkazů svému počítači. Čivi mezitím vytvaroval na podlaze ze změklého kovu několik háků, hned je vytvrdil a pak k nim pomocí popruhů přivázal sebe i Renona. Letmým pohledem na obrazovku zjistil, že Gigi totéž stihl i ve velkém sále.

Kígórským bitevním hvězdoletem se rozeznělo bučení sirén. Pak hluše zaduněly pancéřové přepážky, které se po celé lodi uzavíraly a oddělovaly jednotlivé prostory od sebe. Když tyto zvuky utichly, ozvalo se hluboké dunění motorů a podlaha sebou prudce trhla vzhůru. Kígórský bitevní hvězdolet se majestátně odlepil od planety a začal se rychle rozjíždět do zprvu modré, ale brzy do zčernalé oblohy. Renon spolu s Čivim leželi na podlaze a nemohli se téměř pohnout, jak oba zavalilo silné přetížení. Renon se občas přece nadzvedl, aby se podíval na obrazovky. Hvězdolet řídil jeho počítač, ale bylo třeba občas zkontrolovat, co se děje kolem nich v lodi. Kígorští vojáci měli nesmírnou početní převahu a Renon věděl, že přetížení lépe snášejí, než jeho přátelé i než on sám. Naštěstí se stalo to, nač spoléhal. Když se hvězdoletem rozezněly sirény, vojáci přesně podle předpisů disciplinovaně obsadili všechna vodní křesla, v nichž byli proti přetížení lépe chráněni, což samozřejmě znamenalo, že po dobu rozjezdu hvězdné lodě nebudou schopni žádné akce.

Bitevní loď hladce vzlétla nad stratosféru planety a pak se rázně vrhla do kosmického prostoru, aniž by se zdržovala přechodem na oběžnou dráhu. Po hodině letu s tímto velkým přetížením Renon snížil tah motorů tak, aby vytvářely jen o málo větší přetížení, než na planetě. To už se planeta na vnějších obrazovkách znatelně zmenšovala.

„Čivi - zavaříme to tu jako Gigi v navigačním sále,“ rozhodl Renon. Čivi se ihned chopil hlavice tavičky a začal změkčovat princův osobní podnos, aby získal potřebný kov.

„Gigi - vezmi Jacha a vyrazte,“ řekl Renon polohlasně do palubního interkomu. „První úsek jsem zkontroloval - asi tam nikdo není, ale pro jistotu postupujte opatrně.“

Gigi odvázal sebe i bezvládného Jacha od háků na podlaze a stejnými popruhy si připoutal kamaráda na záda, musel mít totiž obě ruce volné. V jedné držel fotomet, v druhé hlavici rezonanční tavičky. Přistoupil teď k zadní stěně navigačního sálu, protavil do ní oválný otvor a dostal se tak do jedné z pomocných kabin. Opatrně otevřel dveře do příčné chodby a když se přesvědčil, že je prázdná, vstoupil do ní a dveře za sebou tavičkou zavařil. Pak opatrně postupoval prázdnou chodbou, až Renonovi zmizel z dosahu kamer.

Mezitím Čivi překryl princův ovládací pult plátem měkkého plechu, přivařil jeho okraje a teď zručně plech vytvrzoval. Překrystalizování při rezonančním jevu dodávalo kovům větší tvrdost a pevnost, než by měl kov zpracovaný tepelně, takže se dosahovalo vlastností whiskerů, jimiž se kdysi udivovali vědci na Zemi; muselo však být dovedeno správně až do konce. Čivi ale již měl s tavičkou dlouhou praxi a brzy ohlásil, že je s touto prací hotov.

„Dobrá - můžeme jít i my,“ prohlásil Renon polohlasně.

Vyřízli oválný otvor ve stěně poslední kabiny princovy rezidence, Renon pohledem zkontroloval ochoz a oba potichu vyrazili k nejbližší nouzové spirále. Tou se měli dostat do nižších pater bitevní lodi. Otvor do princovy rezidence za sebou pečlivě uzavřeli a vytvrdili. Čím později se tam kdo dostane, tím lépe.


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: