Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ohňostroj smrti

Renon a Čivi dorazili do místa předpokládaného setkání jako první, ale měli to mnohem blíž a Gigi teď musel Jacha nést na zádech, takže to měl těžší. Renon měl v tomto sále jeden velice důležitý úkol navíc, proto na nic nečekal. Čivi hlídkoval u zavařených dveří do hlavní spirální chodby, odkud by se dal očekávat útok Kígórů, zatímco Renon vzlétl na svých létacích náramenících k vrcholu blízkého šedivého doutníku, upevněného v otočném hydraulickém závěsu.

Jeho úkol byl zdánlivě jednoduchý, ale přitom nebezpečný. Opatrně odkrojil tavičkou kryt na špici doutníku, kde se mu obnažily složité vnitřní mechanismy. Poté dovnitř napěchoval šedivou, měkkou hmotu, které měl několik balíčků, upevnil do ní nějaké miniaturní strojky a každý opatrně nastavil. Musel pracovat rychle, protože nebylo radno se zdržovat právě tu, v nejtajnějších prostorách hvězdoletu - a navíc nahoře, kde by delší pobyt rozhodně nebyl zdraví prospěšný.

Na opačném konci haly, proti místu, kde hlídkoval Čivi, se ozval šramot a tiché bzučení. Čivi zbystřil pozornost. Po chvilce se oválný kus stěny vyklopil dovnitř haly a dopadl na podlahu, neozval se však zvonivý rachot padajícího kovu, jen plesknutí, podobné plesknutí bláta.

„Gigi!“ vykřikl radostně Čivi a v mžiku byl u otvoru.

„Pomoz mi!“ požádal ho zadýchaně Gigi.

Nejprve prostrčil otvorem bezvládné tělo Jacha a provlekl se za ním sám. Za okamžik unaveně klesl na podlahu.

„Počkej, nejprve uzavřeme tuhle díru,“ namítal Čivi.

„Já už nemůžu,“ hlesl Gigi.

„Až potom bude čas na odpočinek,“ řekl Čivi. Pokusil se sám vrátit změklý plát kovu na původní místo, ale i když byl kov měkký, váhu měl stále stejnou. Čivi po několika marných pokusech musel tento plát svým jataganem, který měl neustále u sebe a od něhož se nechtěl za nic odloučit, rozkrájet na menší díly, ty dopravit na původní místo ve stěně a svařit. Plácal měkký kov rukama jako těsto a zalepoval otvor, jako když vlaštovka staví hnízdo. Gigi se po chvilce vzchopil, nenechal přece jen pracovat Čiviho samotného. Nakonec byli utahaní oba. Otvor ve stěně byl sice znát, ale vytvrzený by vydržel mnohem víc než okolní pancéřové stěny.

„Já jsem se s tím tak nepáral,“ přiznal Gigi. „Kde jsem prošel dveřmi, ty jsem za sebou zavařil, ale kde jsem musel prorazit stěnu, zůstala neuzavřená díra.“

„Zato jsi sem přitáhl přítele a to se musí ocenit,“ řekl na to Renon, který k nim sletěl shora.

„Jen se obávám, že jsem ho vlekl zbytečně,“ povzdychl si Gigi. „Možná už je mrtvý!“

„Není mrtvý, žije,“ prohlásil Renon po chvíli, když si raněného prohlédl. Gigi přitom prvně v životě uviděl agisar, Renonova biologického pomocníka - ale toho ani Čivi nevídal příliš často. Renonův agisar se ukrýval na jeho holém těle ve zvláštním pouzdře pod oděvem. Gigi se roztřásl odporem - tvarem se agisar velice podobal obávaným vodním nestvůrám, zmenšenému moberovi. Na rozdíl od vodních oblud byl tento malinký tvoreček nejen neškodný, ale velice užitečný. S jeho pomocí dokázal brzy Renon bezvládného Jacha probudit a zbavil ho i bolestí ze zranění.

  „Já nemám ruku?“ podíval se Jach udiveně na svůj obvázaný pahýl, když ho Renon za pomoci obou přátel posadil.

„Ale žiješ!“ řekl radostně Gigi a objal ho.

„To jste mě raději měli nechat zemřít,“ prohlásil Jach zdrceně. „Co je to - kovář bez ruky?“

„Prosím tě, teď není čas na pláč,“ řekl Renon přísně. „Nás teď čeká velice těžký úsek - budou tam vojáci, budeme se asi muset prostřílet. Brečet budeš až potom. Já jsem také přišel o ruku - a kdybych to vzdal, kdo by vedl tento boj?“

„Odpusť,“ zašeptal Jach.

„Dal jsi svoji ruku za moji,“ řekl Renon tišším hlasem. „Co je to kovář bez jedné ruky proti tomu, kdybych teď neměl ani jednu? Ale nemůžeš to vzdát ani ty. Kdybys nás opustil, měli bychom to my tři přece jen těžší. Škoda, že jsi tam nechal svůj fotomet...“

„Ten mám já,“ prohlásil Gigi. „Nemohl jsem přece nechat něco takového těm bestiím darem!“ vytáhl nepoškozenou zbraň z brašny.

„Ty se dostaneš do legend, Gigi,“ řekl uznale Renon, až mladý Ťan zrudl rozpaky. U národa Ťanů, kteří mají obličej pokrytý jemnou srstí, se zrudnutí projevovalo jen na holých očních víčkách.

„Tak co, Jachu, zkusíš jít sám?“ obrátil se poté Renon na zraněného přítele.

„Nějak se mi ulevilo,“ prohlásil Jach pevnějším hlasem. „Já teď půjdu první - a něco těm obludám ukážu!“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Renon. „Tvoje povzbuzení je jen zdánlivé. Agisar ti dodal do krve prostředky proti bolesti, ale jejich účinek po nějaké době zase pomine. Proto nepůjdeš ani první, ani poslední, ale pěkně uprostřed. První půjdu já a Gigi, pak Jach a na konci Čivi. Má teď asi z nás všech nejvíc síly, kdyby bylo potřeba Jachovi pomoci. Kromě toho nás mohou Kígórové ohrožovat jak zepředu, tak také zezadu a někdo musí proto vzadu zavařovat dveře. A teď už konec dohadování, máme příliš málo času.“

Skupinka se opět zdvihla. Jach se sice na nohou držel jen silou vůle, ale nechtěl být na obtíž. Renon dal všem třem přátelům povzbuzující bonbón, sám si vzal rovněž - a vydali se na opačnou stranu haly. Tam Renon odměkčil jedny dveře, které prve sám zavařil. Dveře se silou hydrauliky snadno otevřely, ale sotva jimi náš čtyřlístek prošel, Čivi je opět uzavřel a sváry vytvrdil. Teď už by s nimi hydraulika opět ani nepohnula.

Sestupovali po spirálové rampě. Točila se kolem silného svazku potrubí, které hlasitě hučelo, jak jím cosi proudilo. Byla tu tma, prosvětlovaná jen řídce roztroušenými svítícími zelenými ploškami. Chodbou profukoval vítr, v němž byl, jako ostatně v celém hvězdném letadle, nepříjemný nakyslý pach. Vpředu šel opatrně Gigi, za ním Renon a vzadu Čivi s Jachem.

Spirála je zavedla nejméně o šedesát metrů níž a skončila u velkých trojsegmentových dveří. Gigi je umělým chapadlem zručně otevřel a hbitě si připravil fotomet. Dveře se před nimi rozestoupily se skřípěním - nikdo za nimi naštěstí nebyl. Gigi opatrně vstoupil do chodby, která tu vedla téměř vodorovně a ostatní vešli za ním. Byla tu tma a stěny chodby byly žebrované, takže by se tu snadno mohl někdo skrýt, ale nebyla dlouhá a končila dalšími dveřmi. Také u nich Gigi manipuloval umělým chapadlem, dveře otevřel a zatímco Čivi vzadu dveře zavařoval, vstoupil s připravenou zbraní do další, tentokrát veliké a jasně osvětlené prostory, členěné složitými kovovými nosníky na způsob gotického chrámu.

V té chvíli práskl z hloubi haly výstřel. Gigi padl jako podťatý, pustil fotomet, zůstal ležet a kolem něho se začala rozlévat kaluž červené krve. Renon vystřelil do místa, kde prve spatřil záblesk. Ozvala se tlumená rána, do stran se rozlétly zbytky chapadel kígórského vojáka.

Zarachotily odtud další střelné rány, ale Renon padl na zem a zakutálel se stranou, pod ochranu jakéhosi kovového nosníku. Opět vystřelil a opět úspěšně.

„Čivi - vyběhni támhle k tomu sloupu!“ ukázal Renon na další vhodný úkryt stranou.

Čivi vyrazil jako štvaný a skokem přistál na označeném místě. Hromový rachot výstřelů, svištění velkorážných střel s trhavou náplní, které vybuchovaly téměř na opačném konci haly, to byl doprovod jeho běhu. V té chvíli i Renon stiskl spoušť a vražednou dávku přeťal nepříliš hlasitým výbuchem.

„Jachu, přeběhneš sem, ke mně?“ zavolal tiše Renon.

Jach kývl. Pak vyrazil ke svému příteli, ale žádná další střelba se neozvala.

„Počkej tady a kdyby bylo třeba, střílej,“ zašeptal Renon a sám vstrčil fotomet do kapsy a vyrazil nazpět. Tentokrát se ozvaly dva výstřely, ale Čivi kígórského střelce okamžitě zneškodnil. Renon se v běhu shýbl, popadl bezvládného Gigiho a spolu s ním zmizel za rámem dveří chodby, odkud před chvílí přišli. Tam sklouzl k zemi, přitáhl Gigiho k sobě a rychle ho ošetřoval. Mladý Ťan měl vážnější zranění než Jach - chyběly mu obě nohy, odtržené výbušnými střelami vysoko nad koleny. Renon mu rychle zavázal rány, zastavil proud krve a svým agisarem ho přivedl k vědomí. Mladý Ťan necítil bolest, tu Renonův agisar potlačil, ale podobně jako Jach byl zesláblý ztrátou krve, navíc byl v šoku a hluboké depresi.

„Tak - a jsem k ničemu,“ povzdychl si.

„To ještě není jisté,“ utěšoval ho Renon. „Už jsme skoro u cíle, ale nemůžeme se zdržovat ani minutu.“

Pevnými popruhy si Gigiho přivázal na záda. Pak i s ním pomalu vstal, sklonil se dopředu - a vyrazil. Cestou jen tak mimochodem sebral ze země Gigiho fotomet - svůj měl uložený v kapse. Proběhl kolem tří sloupů - a padl k zemi. Nikdo po něm nestřílel, ale střelci tu stále mohli být.

„Teď ty, Čivi!“ vykřikl Renon.

Čivi vyrazil k šílenému běhu. Proběhl tryskem kolem Renona a podobně jako on doklouzl za další sloup. Při pádu se stočil stranou a vystřelil. Z místa, kam dopadla energie jeho fotometu, vyrazil na všechny strany gejzír ohně a ozářil celou halu. Čivi zpoza úkrytu vystřelil ještě jednou. Jeho střelba ani tentokrát nebyla úspěšná - místo dutého výbuchu, charakteristického pro zásah živého cíle, se ozvalo jen vzteklé prskání bortícího se kovu. Vzápětí se ale ukázalo, že to byl vlastně úspěšný výstřel. Padající nosník donutil jednoho z kígórských vojáků opustit úkryt, Čivi jeho pohyb zpozoroval - a tentokrát se neminul.

„Jachu - poběž!“ křikl tlumeně Renon.

Jach vyběhl ze svého úkrytu, ale místo aby jako ostatní běžel podél stěny, kde mohl najít každých pět metrů vhodný úkryt, rozběhl se rovnou přes celou halu. Doběhl k jednomu ze tří letadel, které tu stály uchycené v držácích katapultů a střežených zřejmě strážemi, zastavil se a neklidně se rozhlížel do všech stran. Nikdo na něho nevystřelil za celou tu dobu, kdy Čivi i Renon bezmocně sledovali, odkud přiletí smrtící dávka trhavých střel.

„Už tu nikdo není - poběžte!“ vykřikl Jach tlumeně.

Renon i Čivi vyskočili a skoro současně doběhli ke krajní pancéřované stíhačce. Renon přistoupil k jejímu segmentovému vchodu a pomocí umělého chapadla jej otevřel.

„Nastupte - rychle!“ vyzval své přátele. Sám se dovnitř vsoukal jako poslední. Dostal se k ovládacímu pultu, jen co za sebou zavřel vnější dveře letounu.

„Teď uvidíme!“ zasmál se trochu nervózně, když se umělým chapadlem pokusil oživit řízení letounu.

Letounek ožil. Současně s tím, jak se rozeběhly přístroje a začaly hučet startované motory, otevřela se s rachotem vrata malé komory a letoun do ní po kolejnicích zajel. Vrata se pak opět zavřela, ale několik okamžiků poté se naproti otevřely druhé takové těžké dveře a katapult vymrštil letoun ven z lodi, do černé tmy.

Malé okřídlené letadlo se odpoutalo od obrovského kolosu bitevní lodi. Ta na to nijak nereagovala, hnala se dál, štvaná vpřed do prostoru. Malé letadélko po krátkém zaváhání zapnulo své manévrovací reaktivní motory a uhnulo stranou, aby se nedostalo za hvězdolet - zejména za jeho motory. Potom se otočilo proti dosavadnímu směru letu a vyrazilo na plný tah nazpět. Zdálo se, že si ho nikdo na lodi nevšiml.

„Je to strašné!“ těžce vydechl Gigi. Jach také sténal bolestí, přetížení i jemu rozjitřilo těžké zranění, ale ani teď nic neřekl.

„Musíte to vydržet,“ povzbuzoval je Renon. „Teď se musíme co nejvíc vzdálit, jinak je všechno zbytečné! Příliš jsme se zdrželi v hale! Kígórové si našeho odletu nepovšimli, proto na nás nestřílejí. Určitě se pokoušejí opět ovládnout svou loď, to je teď pro ně důležitější. Čím budeme dál, tím máme větší naději. Doufám, že oni mezitím poletí stejným směrem dost dlouho. Jen aby se neotočili předčasně!“

Reaktivní motory duněly a konstrukce výsadkového letounu se otřásala napětím. Kígórská bitevní loď se zmenšovala, ale planeta před letadlem zůstávala stále malá, jen jako svítící stříbrná mince na černé obloze.

„Proč se nevracíme?“ ptal se přidušeným hlasem Čivi.

„Máme příliš velkou rychlost,“ řekl Renon. „Pořád ještě se od planety vzdalujeme. Nejprv musíme zabrzdit, pak teprve se začneme přibližovat.“

V mučivém lisu přetížení mlčky prožili další hodinu. To už se jim obrovský kolos bitevní lodi zmenšil tak, že z něj zůstalo jenom nepatrné světélko jeho motorů, ztrácející se mezi hvězdami. Pak najednou zadní obrazovky vzplály oslnivou září. Rozsvítilo se na nich druhé slunce, větší a jasnější než to, které svítilo zboku, ale ne dlouho. Než Čivi dvakrát napočítal do devíti, druhé slunce zhaslo. Na jeho místě zbyl jen oranžový mrak, pak červený a nakonec všechno zmizelo.

„Už nemusíme spěchat,“ prohlásil Renon a ubral motorům na síle. „Kígórská loď už neexistuje.“

„Taková mrňavá náložka že by zničila tak obrovský kolos?“ vytřeštil oči na zadní obrazovky Čivi.

„Ta mrňavá náložka ne,“ usmál se trochu trpce Renon. „Ale naší malou náložkou jsme způsobili hromadný výbuch velkých okřídlených šípů. Bylo jich tam plné skladiště. Pětaosmdesát atomových torpéd - to kígórskou loď úplně rozprášilo.“

„I s těmi vojáky, co na ní ještě zůstali?“ ptal se Čivi.

„I s nimi. V okamžiku se vypařili,“ přikývl Renon.

Čivi si zhluboka oddychl. Pak se trochu zaškaredil, až se mu hebká srst na tvářičkách svraštila.

„To jsi měl udělat hned, dříve než ty bestie zabily tolik našich lidí. Vždyť už jsi byl v jejich lodi víckrát.“

„Nešlo to, Čivi,“ usmál se trpce Renon. „Pravda, mohl bych to udělat tak jak říkáš, ale pak by Ťanové zahynuli všichni, protože z lodi Kígórů zbylo nesmírné množství velmi jedovatého prachu, který by vyhubil všechny lidi na světě. Proto jsme museli jejich loď nejdřív dostat co nejdál. Kromě toho jsem ji musel nasměrovat tak, aby i její popel spadl do slunce, jinak by to nemělo cenu. A aby jeden člověk odletěl sám s plně obsazenou bojovou lodí nepřátel? To nebylo možné. Sám bych se dostal do princovy kabiny nebo do navigačního sálu, ale nemohl bych být na obou místech současně. V kabině bych neměl vládu nad motory. Jak víš, bylo nutné přepnout sem řízení. Princ by to mohl svým podřízeným nařídit, ale mě by určitě neposlechli. Kdybych naopak pronikl do navigační kabiny a pokusil se vzletět, princ by mi zablokoval motory a mohl by odtud ze vzteku odpálit i všechna atomová torpéda. Museli jsme být nejméně dva - a jak vidíš, teprve ve čtyřech jsme měli naději na úspěch, protože jsem musel počítat i s tím, že někdo zahyne. Kígórové nebyli žádní andílci.“

„To tedy ne, spíš ďáblové! Ty obludy mají všude strašný smrad, ani tady se to nedá vydržet!“ postěžoval si Čivi.

„To je dáno tím, že jsme v kígórském letadle,“ pokrčil rameny Renon. „Oni si ve svém letadle pochopitelně udržují takové složení vzduchu, jaké vyhovuje jim. Nepříjemná vůně pochází ostatně přímo od nich.“

„To jsi měl zažít, jaké to bylo v navigační kabině!“ řekl Gigi. „Ty rozstřílené bestie smrděly ještě víc - a my jich tam měli víc než čtyři krát devět! A bylo to pořád horší, puch z nich stoupal jako modravá mlha!“

„Už abychom byli doma,“ usmál se Renon.

Pak se obrátil k raněným. Jachovi prostřednictvím svého agisaru podal další prostředek k utišení bolesti, tentokrát společně s něčím uspávacím, neboť mladý kovář vzápětí usnul. Gigiho zranění byla vážnější, ale rány byly převázány odborněji a také Gigi za chvíli usnul klidným spánkem.

„Budeš teď také spát, Čivi?“ zeptal se Renon posledního ze svých přátel.

„Po tomhle všem jen tak neusnu,“ mínil Čivi. „Vždyť jsme pobili víc těch nestvůr, než za celou dobu doposud!“

„Nejen to,“ souhlasil Renon. „Jednak jsme s hvězdnou lodí zničili přes dva tisíce Kígórů, ale navíc jsme armádu, která zůstala ve vašem světě, zbavili velení - a zejména možnosti doplňovat si palivo a munici.“

„Takže jsme vyhráli!“ rozjasnil se Čivi. „To přece stálo za to, i kdyby přitom někdo z nás zemřel!“

„Vlastně máš pravdu - vyhráli jsme,“ souhlasil po chvilce Renon. „I když ve vašem světě zůstalo skoro tisíc vojáků jejich armády, ti už nebudou tak nebezpeční. Buďto budou od nynějška šetřit municí - pak ale nebudou moci vybíjet další nevinné Ťany; nebo budou brzy bezbranní. Uvidíme, kterou variantu si sami vyberou...“

Pancéřovaný bitevní letoun kígórské armády neustále směřoval špicí k planetě. Ta se stále nemínila zvětšovat, ale už se ani nezmenšovala. Letoun překonal kulminační bod a začal se, zatím téměř neznatelně, vracet.


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: