Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat

Pancéřová bitevní stíhačka kígórské letecké armády, jejíž zavalitý trup měl velice krátká šípovitá křídla, zdánlivě pomalu kroužila kolem planety. Podle namalovaných výsostných znaků to byl osobní letoun prince Mafuího, teď ale spolu uvnitř řídící kabiny debatovaly čtyři bytosti, pro něž toto letadlo rozhodně nebylo stavěné.

„Pokusím se směrovat letoun tak, abychom se snesli poblíž osmé transferové kabiny,“ upozorňoval přátele Renon, ačkoliv si nebyl jistý, zda mu opravdu rozumějí.

Jeho vysvětlování bylo zaměřené spíše psychologicky, než aby po nich chtěl opravdu něco důležitého. Potřeboval v nich vzbudit pocit společné věci, aby ho jenom trpně nesledovali, což by mohlo být v rozhodujících chvílích nebezpečné. Museli se teď všichni maximálně soustředit na závěrečnou fázi letu. Bylo by smutné, kdyby teď, když splnili takový titánský úkol a zneškodnili nejtěžší zbraň nepřítele, někdo z nich přišel zbytečně o život pro pouhou chvilku nepozornosti.

„Nevím jen, zda se mi podaří přistát. Především - máme už velice málo paliva. Ono se to nezdá, ale naše rychlost je stále příliš velká. Nejprve budeme muset pořádně přibrzdit, aby letadlo neshořelo. Zbude-li nám palivo na manévrování těsně nad zemí, nevím - ale nedělal bych si o našich šancích příliš velké iluze. Spíš se obávám, že letoun rozbijeme. Já jsem sice s kosmickými letadly létal, ale nikdy ne s typem, o kterém vím tak málo a který má navíc řízení nepřizpůsobené možnostem člověka našeho typu.“

„Co ale s námi bude?“ staral se Jach.

„Kdybych zjistil, že ztrácím nad letounem kontrolu a že katastrofě nezabráním, nařídím vám opustit letadlo. Umíte přece létat na náramenících, ne?“

„Myslíš, že se dostaneme ven, kdybychom začali padat?“

„Myslím si to,“ přikývl Renon.

„Zkusme to,“ navrhl Čivi.

„Teď ještě ne, až za chvilku,“ opáčil Renon. „Kdybychom přistávali teď, Kígórové by nás zpozorovali a mohli by nás postřílet ve vzduchu. Budeme přistávat za tmy.“

„To zase neuvidíme, kam letíme!“ namítl Čivi.

„Kdo ví...“ usmál se Renon.

Letoun pomalu kroužil kolem planety, ale tam dole se čas projevoval viditelněji. Nad oblastí, kde měla naše skupinka přistát, se pomalu smrákalo. Kígórská armáda se stahovala do základen. V noci Kígórové s domorodci nebojovali - ve tmě by se mohlo snadno skrýt na příhodném místě i více domorodých bojovníků, kteří by mohli ze zálohy překvapit a snad i zabít dobře vyzbrojené dobyvatele. Základny a jejich okolí už byly Kígórům dostatečně známé a strážené, pokus o jejich nenadálé noční přepadení domorodci by byl sebevraždou - ačkoliv občas se pár zoufale odvážných mstitelů našlo; obvykle však takový pokus zaplatili životem, aniž by Kígórům uškodili.

Posádka v dočasné družici se připravovala k sestupu.

Renon rozdělil poslední balíčky jídla a všichni čtyři se vydatně najedli. Právě tak nešetřili zbytky zásob nápojů, co si s sebou vzali. Probrali všechno, co měli v brašnách. Něco se rozhodli vyhodit - či spíše ponechat v letadle. Jednalo se zejména o několik malých balíčků plastické trhaviny, dále o rozbušky, ale i některé zbraně. Ponechali si jen fotomety, létací nárameníky a pár posledních balíčků obvazů - ačkoliv teď by mělo všechno dopadnout dobře, jak všechny ujišťoval Čivi. Renon trval na tom, že nesmí vyhodit ani jeden ze zbylých počítačů, nesmí se zbavit mluvících mušlí, nesmí už ztratit ani jednu rezonanční tavičku. Gigi naopak obhajoval, aby si mohl ponechat svůj nádherný nůž.

„Podívejte se, chlapci, ty vaše jatagany jsou sice krásné zbraně, ale když je tu necháte, uděláte si snadno jiné. Máme pořád tavičky a sami víte, že to nebude těžké. Tavičky bych sice dokázal vyrobit, ale už ne tak snadno - a především na to nebudeme mít potřebný čas. Ale elektronické věci - ty ani já nedokážu udělat. Když zničíme sondu, počítač, anebo třeba obyčejnou mluvící mušli, přišli jsme o ně definitivně. A jak víte, ve skladišti už nic není!“ „Škoda těch počítačů, které jsme nechali ve velké lodi,“ posmutněl Čivi.

„Ty jsme tam nechat museli,“ pokrčil rameny Renon. „Bez nich bychom nic nedokázali. To byla nutná oběť - ale ty, co nám zbyly, zachovat musíme, aspoň se o to musíme pokusit.“

Pak si ještě jednou prohlédl zranění Jacha a Gigiho.

„Víte, chlapci, já jsem tak rád, že jsme všichni čtyři,“ řekl měkce, když skončil s ošetřováním. „Obával jsem se, že tam někdo z nás zůstane. Že se vracíme všichni, to je takový úspěch, že budeme mít ještě dlouho co oslavovat!“

„No - nevím,“ zachmuřil se Jach. „Ruka je ruka a kováři jedna nestačí...“

„Gigi je na tom hůř!“ připomněl Čivi.

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Gigi. „Na tkaní potřebuji jen ruce. U toho mohu klidně sedět.“

„Ale jak budeš chodit?“ namítl Jach.

„Jestli si budu smět ponechat létací nárameníky, co máme právě na sobě, pak nebudu potřebovat nohy vůbec,“ řekl Gigi. „Vždyť létat je tak snadné!“

Renon se usmál též, byl rád, že mezi jeho přáteli opět zavládla dobrá pohoda. Zejména rád sledoval, jak se zraněným pomalu, ale jistě vrací chuť do života. Budou ji potřebovat, nejen teď, ale i později.

„Chlapci, bez vás bych se nikdy neodvážil zničit samotnou bitevní loď našich nepřátel,“ řekl po chvilce. „Zpočátku se mi zdálo, že jste naprosto bezbranní tvorové, které bych měl chránit, i když s nepatrnou nadějí na úspěch. Sám bych mohl jedině oddálit konečné vyvraždění všech Ťanů, zabránit bych mu nemohl. Proto jsem vás také vzal do Citadely, aby se zachoval aspoň dostatečný genetický vzorek do doby, kdy sem přiletí jiná naše loď. To může být kdoví kdy - ovšem s vaší pomocí to dopadlo mnohem, mnohem radostněji. Teď věřím, že národ Ťanů nevyhyne. Přispěli jste k tomu především vy tři - já bych kígórskou loď sám rozhodně neovládl.“

„Vidíš - měl jsi nás vzít za své pomocníky dřív,“ řekl Čivi trochu vyčítavě.

„Což jsem mohl tušit, že to tak krásně zvládnete?“ usmál se na něho Renon. „Vzpomeň si, jací jste byli v době, když jsem se u vás poprvé objevil! Ubozí barbarští tvorečkové bez jakéhokoliv vzdělání. Pamatuješ se, jak byli skoro všichni lidé ve vaší vsi lhostejí k utrpení druhých? Byli jste krutí k sobě i k jiným, báli jste se všeho, svých bohů, mne, ale i sami sebe navzájem. Takovým tvorům bych nemohl svěřit do rukou fotomety ani uxiony, ke kterým ostatně ani u nás na Zemi nemají přístup všichni lidé, kromě Strážců. Vždyť byste zešíleli hrůzou, kdybyste se měli postavit proti těm obludám Kígórům. A to byli zabijáci, ve svém oboru mistři.“

„Stejně jsme je převezli,“ tvrdil Čivi.

„Ano - ale museli jste se nejprve spoustu věcí naučit, museli jste si zvyknout, na mne i na Kígóry. Sami byste ani dnes nedokázali nic, protože odvaha sama nestačí, potřebuješ navíc spoustu vědomostí. Naštěstí stačilo, aby ty vědomosti měl jen jeden z naší družiny. Já bych to bez vaší pomoci asi nedokázal, ale vy beze mne teprve ne. Tohle bylo nad síly jediné bytosti, snad jen Gurroa by mohl mít úspěch - a to já přece jen nejsem.“

„No, máš pravdu,“ přiznal Čivi. „Asi to jinak nešlo. Jen jsi možná měl zabít prince Mafuího hned, jak jsi se k němu poprvé dostal.“

„Kdybych to udělal, co myslíš, že by se stalo?“ pokrčil rameny Renon. „Jeho pobočníci by na oplátku odpálili atomové střely a zničili by tento svět. Kdežto Mafuího jsem přece jen udržoval v domnění, že atomové střely použít nesmí. Zabít Mafuího mělo smysl až při naší akci, kdy jsme současně ovládli jeho loď.“

„No dobře - hlavně že už je po něm,“ oddechl si Jach. „Ta potvora neměla vůbec žít. Ale prosím tě, říkal jsi, že by to Gurroa dokázal sám? Kdo je to?“

„To je tak záhadná bytost, že vám ho těžko mohu popsat,“ řekl Renon. „Snad jen dvacet lidí v celém vesmíru ví, jak je to s ním doopravdy, ale já mezi ně bohužel nepatřím. Když ho potkáte, ani vám nebude připadat zvláštní. Vypadá obyčejně, třeba jako já, jenže má možnosti, jaké žádný člověk mít ani nemůže. Jedině Gurroa by se mohl sám dostat do lodi Kígórů, ovládnout ji, odstartovat a pak se vrátit. Nepotřeboval by k tomu ani letadlo, tak jako my. Škoda, že tu nebyl s námi. Jenomže on by to udělal jinak, lépe. On by nejspíš zachránil všechny Ťany - a přitom by nezabil ani jednoho Kígóra.“

„To si nedovedu představit,“ řekl Čivi. „To by dokázalo jen nějaké mocné božstvo!“

„To ne, Gurroa je - nebo vlastně dříve byl - také jenom člověk,“ řekl Renon. „Stal se ale mutantem, to znamená, že je přece jenom trochu změněný. On ale umí mnoho věcí, které vypadají zázračně i pro nás. Ani já o něm nevím všechno, co byste asi chtěli vědět. Vím naprosto bezpečně: až se dozví o Kígórech a jejich válečných plánech, překazí jim je. Gurroa nemá rád násilí - a může mu zabránit lépe než já.“

Dívali se na něho chvíli udiveně, ale pak se přestali vyptávat a opět se věnovali obrazovkám, na nichž byla vidět planeta, pomalu se otáčející pod letounem. Byla to iluze, naopak, to letoun setrvačností obíhal kolem planety a blížil se už k místu, kde bude třeba zahájit brzdění.

„A teď uvidíme,“ prohlásil Renon tajemným hlasem.

„Jsme připraveni,“ ohlásil Čivi.

„O nás ani nejde,“ usmíval se Renon. „Čikeo - jestli nás slyšíš, krátce pískni do vysílačky!“

Teprve teď vyňal Renon mluvící mušli. Ticho trvalo nesmírně dlouho, jak se zdálo Čivimu, Jachovi i Gigimu. Pak se ale najednou z mušle ozvalo krátké písknutí.

„Chlapci, uvědomujete si, že nás pořád někdo sledoval?“ řekl Renon s úsměvem. „Čikea to, věřte mi, měla z nás všech nejhorší. Ne že by se jí mohlo něco stát - ale já si myslím, že nečinně sledovat všechna nebezpečí, kterými jsme prošli, vědět o každém, ale nemět žádnou možnost pomoci, zasáhnout, ba ani varovat - to muselo být hrozné.“

„To nás sledovala i ve vesmíru?“ udivil se Gigi.

„Určitě,“ přikývl Renon. „Dovolil jsem jí to. A uxiony mají mnohem delší dosah než kousek, o který jsme se vzdálili od vašeho světa.“

Mušle opět krátce pískla.

„Tiše, Čikeo,“ napomenul ji Renon. „Ať tvoji vysílačku nezaměří Kígórové. Ale když už nás posloucháš, poslouchej nás dobře. Budeme potřebovat vaši pomoc. Pošli Gjona do osmé transferové kabiny - víš přece, kde je. Ať si s sebou vezme mušli a svítilnu, máte je v přihrádce pod uxionem. Ať tam na nás čeká, ale ať se zbytečně nikomu neukazuje, jen čeká. Až tam dorazíme, domluvíme se s ním pomocí mušle, aby nám dával světlem znamení. Rozuměla jsi? Jestli ano, rychle dvakrát za sebou pípni a už vypni mušli.“

Letoun nalétával nad tmavou polokouli planety. Renon jej otočil proti směru letu a připravil si jeden z posledních počítačů. Konečně mušle dvakrát krátce pípla.

„Držte se, jdeme na to,“ pohlédl Renon na přátele, kteří se mezitím připoutávali popruhy. Uvnitř kígórského letadla pochopitelně nebyla sedadla vhodná pro lidi. Byly tu jenom jakési baňaté nádoby se zapáchající vodou, do nichž kígórští letci zalézali, aby lépe snášeli přetížení - vyčnívala jen chapadla pilotů a jejich oči na dlouhých stopkách. Renon sedadla - štoudve rozřízl a Čivi z takto získaného materiálu vytvaroval cosi podobného kovovým křeslům. Nějaké pohodlné posezení to rozhodně nebylo ani v klidu - natož při velkém přetížení, ale bylo to lepší než ležet na podlaze.

Letounem zaduněly motory a tíže všechny zavalila. Leželi schoulení, připoutaní, nikdo nepromluvil ani slovo. Po celou dobu brzdění se neozvalo ani zasténání raněných.

Renon vypnul motory a otočil letoun, aby do atmosféry vletěl pancéřovanou špicí napřed. To se krátce poté stalo, od špice začaly odletovat jiskry a další přetížení vtisklo všechny tentokrát do popruhů. Špice letounu se zakrátko rozpálila do červeného žáru a stále od ní odletovaly jiskry. Ohlušující rachot zaplavil kabinu.

„Musím ještě přibrzdit, abychom neshořeli,“ zavrčel díky přetížení Renon. Jakmile zapnul zpětné motory, přetížení ještě vzrostlo, až se všem začalo stmívat před očima. Tohle ale trvalo jen krátce a pak už letoun brzdil jenom odporem proráženého vzduchu. Přesto se všem popruhy ostře zařezávaly do svalů.

„Ještě chvilku,“ povzbuzoval Renon své přátele.

Rachot přecházel v hlubší dunění a špice letounu, chvíli doběla rozžhavená, dostala opět višňově červenou barvu. To bylo dobré - znamenalo to, že pomalu chladne. Teprve teď začal tento žár pronikat až do kabiny, kde se vzduch začal tetelit horkem.

„Hoří!“ vykřikl Čivi.

„Ba ne,“ okřikl ho Renon. „To je normální!“

Letoun ještě zpomalil. Náhle se však otřásl, jako kdyby do něj udeřilo obrovské kladivo. Letěl sice dál, ale začal se prudce chvět, až to v kabině drnčelo.

„Nádrže s palivem!“ vykřikl Renon. „To už nepřistaneme! Čivi, vyřízni otvor do boční stěny - ne, vpředu ne, až za touhle přepážkou!“

Letoun se posledními silami srovnal do téměř vodorovného letu, ale Renon věděl, že jej tak dlouho neudrží. Rychlost klesala a jakmile překročí pádovou hranici, přejde letoun do vývrtky, která skončí až dole na zemi. Ještě že palivové nádrže byly prázdné a nemohly plnou silou vybuchnout.

Čivi rychle objel hlavicí rezonanční tavičky ovál před sebou. Plát náhle vylétl ven - a unikající vzduch vysál Čiviho s sebou z letadla. Kabina byla náhle zaplněná vířící mlhou a řevem. Letoun se pomalu roztočil, sklonil špici dolů a začal padat.

„Všichni ven!“ zařval Renon, aby přehlušil rachot.

Gigi zapnul nárameníky, ale v otáčejícím se letadle se nemohl dostat ke dveřím. Vtom pocítil železný stisk silné ruky, která ho doslova vyhodila z letadla. Také Jach neměl sílu strefit se do dveří, ale nakonec se odrazil správným směrem, prolétl otvorem ve stěně, aniž se dotkl jeho okraje - a vzápětí padal noční tmou. Zdravou rukou nahmátl ovládací panel létacích nárameníků, nejprve jimi stabilizoval pád, pak přidal vznášecí síly a zůstal nehybně viset. Vlahý letní vzduch na něho po kyselých smradech uvnitř kígórských kosmických letadel působil jako balzám.

Ohlédl se po letadle. Letělo, ale hořelo jako suchá větev a odlétávaly z něj jiskry. Renon zřejmě naposledy vyrovnal let, ale letadlo letělo rovně jen okamžik, pak definitivně sklonilo nos dolů. Pod ním teď byla jasně osvětlená základna kígórské armády, kde stály dvě řady těžkých obrněných vozů s chrliči plamenů. Letoun tam dopadl jako hořící pochodeň do stohu slámy. Obrovský sloup ohně vyletěl rázem k obloze a změnil černou noc v rudý den.

„U všech bohů - Renone!“ vykřikl Jach bezradně.

Dole pod ním zablikalo jasné světélko. Jach změnil tah nárameníků a zamířil tím směrem. Zakrátko byl dole a spatřil tu Gjona, jak sedí skrčený ve skalní rozsedlině a mává svou elektrickou lampou. Málem se ve vzduchu srazil s Gigim, který na svých náramenících svištěl ke stejnému světélku. Vyhnuli se na poslední chvíli a vzápětí byli vedle Gjona.

„Rychle, sem!“ ukazoval jim Gjon na otevřené dveře kabiny minitransferu. „Na nic nečekejte a zmizte, nesmíme se dlouho zdržovat.“

„A co Renon?“ vykřikl Jach. „Ani Čivi tu není!“

„Čivi už je u Čikei,“ strkal Gjon oba dovnitř. „A vy dva nezdržujte! Všichni bychom se pak do kabiny nevešli.“

„A co ty?“

„Já tu počkám na Renona!“

„Ten byl asi v tom letadle!“ vykřikl zoufale Jach.

„To se dozvíme brzy,“ mávl rukou Gjon. „Ale ne tady, upalujte k Čikei! Celou dobu vás sleduje uxionem.“

Jach s Gigim už nic neříkali a vmáčkli se do kabiny. Pak se zhoupla podlaha - a vzápětí oba vystoupili do místnosti, kde Čivi s Čikeou pilně sledovali obrazovky uxionů. Když oba zranění vystupovali z kabiny, Čivi s Čikeou právě vyskočili ze sedadel, padli si do náručí a začali se samou radostí objímat.

„Čivi - Čikeo!“ pohoršeně vykřikl Jach. „Nemůžete s tím počkat?“

„Není proč!“ vykřikl radostně Čivi. „Renon se dostal ven z padajícího letadla! Sice na poslední chvíli, ale je venku a letí přímo ke Gjonovi!“

Jach radostí vyskočil a vrhl se ke Gigimu.

„Sláva!“ vřeštěl. „Přece jsme to přežili! Ať žije Renon!“

Objal Gigiho jednou rukou, ten se ho chytil jako klíště a tancovali chvíli po místnosti. Ani jim přitom nevadilo, že mají dohromady jen tři ruce a dvě nohy...


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:35

Komentáře: