Bez COOKIEs je omezený přístup!

Obsah Dále

Na dohled Cruithne

(Astrocesty 2)

 

Science fiction

Dana a Rudolf Mentzlovi

© 2016 Dana a Rudolf Mentzlovi, Praha


Kapitola 1

(Elias)

Záblesk přišel zprava a laserový paprsek mě těsně minul. Na tu vzdálenost by byl zázrak, kdyby si našel cíl. Využil jsem krátké pauzy, než se střelci dobije pistole, a nakvap opustil nedostatečný úkryt za nosníkem. Odrazil jsem se a letěl na druhý konec nákladového prostoru. I když jsem dal do odrazu maximální sílu, neletěl jsem moc rychle. V nulové gravitaci kosmické lodi sice nemáte problémy s tíhou, ale hybnost zůstává, s tím prostě nic nenaděláte.

Trvalo věčnost, než jsem se přiblížil k vybranému cíli. Útočníkova pistole mezitím naběhla do pohotovostního režimu. Rozhodl jsem se nedat svou kůži lacino, vypálil jako první, ale minul. Za letu jsem nemohl pořádně mířit. Tím jsem se stal snadnou a hlavně bezbrannou kořistí. Utrhl jsem zrak od ochromujícího pohledu do optiky namířené zbraně a zoufale se rozhlédl kolem sebe. Půl metru ode mne odpočíval přepravní kontejner, dost místa na bezpečný úkryt. Stejné, jako by byl daleko půl kilometru. Pokouším se zachytit některého z úchytů nohou, občas se některého dotknu, ale chodidlo v pevné botě je příliš neohrabané. Za chvíli kontejner minu, další šance úkrytu byl můj původní cíl u stěny přepravního prostoru. Při téhle rychlost nekonečně daleko. Střelec si dával na čas. Věděl, že nemohu nic dělat, míření věnoval maximální péči.

Výstřel přišel jen o zlomek sekundy později, než mne čísi ruka stáhla do bezpečí stínu za kontejnerem.

„Kam spěcháš, Eliasi, zastav se taky na kus řeči.“

„Alane! Chvála bohu. Myslel jsem, že už tě taky dostali.“

„No, na to, že hraju laser game poprvé, tak si nevedu špatně, co říkáš?“

„Za chvíli to odtroubíme, už jsem grogy.“

„To mi povídej,“ bezmála ždímám z trička litry potu. „Ale ještě tu máme rest,“ neočekávaně vyhlédnu zpoza úkrytu, zamířím, pálím a honem se zase ukrývám. „Víš co, Alane? Budeme muset vymyslet nějakou mlhu nebo čoud, aby bylo ty paprsky vidět. Já vůbec neviděl, kam jsem pálil. Práce pro chemika,“ mrkl jsem na něj.

Opatrně jsem vyhlédl, protivník se poněkud posunul vpravo, nejspíš se chystal k výpadu. „Je přesně tímhle směrem,“ máchl jsem rukou někam za kontejner.

Alan se na mne vyčerpaně podíval. „Že tě to ještě baví.“

„Víš, kdo to je? Krempner!“

V Alanovi se uvolnila nějaká pružina. „Ten vůl!“ vyskočil a v letu bez dlouhého míření vypálil.

Na poslední chvíli ho chytám za opasek a stahuji zpět. „Abys nám neulít!“ Sám mám ale co dělat, abych se udržel a neuletěl s ním. Dostávám se nad úroveň kontejneru, věnuji bitevní scéně krátký pohled. Kontrolky na Krempnerově rameni signalizují plný zásah.

„Lepší?“ otázal jsem se Alana s účastí. To, co neopětovaně cítí k Jessice, je jen jedna strana jeho trápení. Kdyby se k ní Krempner choval slušně, snad by jí ho i  přál.

„Jenom trochu... jo a mám návrh na další vylepšení hry.“

„Taky mě to napadlo, ale to asi nepůjde, na palubní laser zapomeň.“

Chvíli se zdálo, že se mu představa Krempnera smažícího se pod pořádným paprskem zamlouvá, ale jen se uchechtl. „Co takhle propojit lasery a vesty bezdrátově s počítačem, že by se daly registrovat zásahy... udělala by se statistika, vyhodnocení nejlepších střelců...“

Bzučák zatroubil konec hry, z úkrytů vylézají unavení, propocení, ale spokojení hráči. Halas sílí.

„Dobrej nápad,“ plácl jsem Alana do ramene. „Probereme to s Alfrédem... Koukej, tomuhle se říká princip hrdla láhve,“ ukázal jsem na spolužáky, jak se snaží všichni najednou protáhnout dveřmi na chodbu. Strkají se, když do sebe dva narazí, letí každý na opačnou stranu.

„Počkáme, až ty poplašňáci vylezou,“ mínil se svým obvyklým klidem Alan.

Souhlasil jsem, ta minuta se vydržet dá, i když bych už rád vypadl z temného prostoru na chodbu do slunečního světla.

Žlutavá záře na chodbě oslňovala, násobila se odrazem na lesklých stěnách. To znamená, že na oknech jsou vytažené žaluzie, které nás ještě před nedávnem chránily před škodlivým zářením. Raketa Carolus Rex v posledních dnech prolétala plazmoidem, mračnem ionizované hmoty, jaká občas vystřelují ze Slunce. Na cestě mezi Marsem a Zemí nic neobvyklého.

„Plazmoid je pryč,“ usmívá se na mě Alan. Ví, že mám radost. Když jsme proletěli smrští iontů, může loď opět navázat spojení s Marsem a budu zase mluvit s Luckou. Uvidím ji aspoň na obrazovce.

 


Obsah Dále

24.03.2019 19:38