Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 6. část

(Jessika)

Když jsem uviděla Jyriho, jak ho nesou v bezvědomí s maskou na obličeji, málem mi vytryskly slzy. Přidala jsem se k nim.

„No jo, stará láska nerezaví, viď, princezno finská,“ zasyčel posměšně Michal. Uchechtnul se, ale oči měl zlé.

„Krempner, vyhuč,“ odsekla jsem a z okolí se ozval přidušený smích. Ta hláška za poslední půlrok obdivuhodně zakořenila. Rozhlédl se. Proti takové přesile si netroufl, stáhl ocásek a vyhučel. Věděla jsem, že si to ještě vypiju, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Vzala jsem Jyriho ruku do své a s celým průvodem jsme se pomalu přesunuli na ošetřovnu.

Konečně se Jyri probral. Chvíli jezdil očima po místnosti, po tvářích okolo, zastavil se na mně. Trochu jsem mu stiskla ruku, kterou jsem stále ještě nepustila. Usmál se.

„Tak necháme pacienta odpočinout, ne?“ začal nás vyhánět Konrád. „Já zavolám Bettinu, ženská je na ošetřovnu nejlepší.“

Podívala jsem se prosebně na Konráda. Stočil zrak k ruce, kterou jsem držela Jyriho. Koutky se mu zachvěly.

„Ty tu, Jessiko, počkáš, kdyby se mu udělalo špatně.“

Nevěřícně jsem sledovala, jak za všemi zaklaply dveře. Na zámku zablikala červená kontrolka.

„Teda, to koukám, kdyby to byl Fekete, tak by mě vyhnal a ke dveřím postavil dva pistolníky.“

Jyri zvedl třesoucí se ruce k masce. Nejspíš ztratil cit v rukou, prsty neúspěšně šátraly po sponě v marném pokusu uvolnit úpon držící masku.

„Počkej, já ti pomůžu,“ naklonila jsem se k němu blíž. Napružený a náhle uvolněný řemínek sám stáhl masku z obličeje. Skoro jsem se lekla, promodralé rty a tmavé stíny kolem očí dávaly Jyrimu vzezření záhrobní příšery.

Párkrát se zhluboka nadechl, pokusil se o úsměv. „Asi viděl, jak vypadám, a došlo mu, že bych teď neublížil ani mouše.“

„A jindy snad ano?“

Chvíli bylo ticho, pocítila jsem napětí. Něco viselo ve vzduchu. Konečně odpověděl.

„Ne, to není můj styl. Já tak házet na Zem komety, ale jinak... vždyť mě znáš.“

Rozchechtala jsme se, náhle uvolněné napětí se změnilo v úlevný smích. Vzápětí se přidal i dechpopadající Jyri. Nemohli jsme to zastavit.

„Přestaň, vždyť se udusíš,“ napomenula jsem ho, když jsem viděla, jak se mu zase nedostává vzduch. „Vypadáš jak halloweenská maska.“

Nad poslední větou se zamyslel a vyprskl znovu. Rozhýbaná bránice byla nejspíš to, co mu scházelo, pomalu se mu zase vracela barva do obličeje.

„Jsem rád, že tě zase vidím, Jessiko...“ usmál se na mne, když jsme se trochu uklidnili. „... i když je to asi naposled,“ povzdechl si.

Nevěděla jsem co říct.

„Dej mi něco na památku. Dal bych ti taky něco, ale všechno mi vzali.“

„Bestie...“ nedořekla jsem, cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„To nic...“

„Nic tu nemám, ale něco vymyslím. Dokud budeš na ošetřovně, tak se k tobě nějak dostanu.“

Mechanismus zámku dveří tiše cvakl, rozsvítila se zelená kontrolka. Dveřmi proplula Betty, za ní metala očima blesky Cernanová. „Jessiko,“ sdělila mi mrazivě ledovým hlasem, „můžeš jít, my už se o pacienta postaráme, ano?“


(Jari)

„Chci mluvit s Jyrim,“ trval jsem na svém.

„To bohužel není možné, z bezpečnostních důvodů nesmíte opustit kajutu,“ trval pro změnu Fekete zase na tom svém.

„A to je takový problém uspořádat videokonferenci?“

„Lituji, od toho tu nejsme.“

„A víte co, já vám prostě nevěřím, že je v pořádku,“ přešel jsem bezmála do fistule.

Samozřejmě, že jsem jim od začátku věřil, že ho nemohou z ošetřovny propustit kvůli posttraumatickému šoku. Jyri má mou školu. Umět sebrat ošetřovatelce za zády nějaké prášky a namíchat si koktejl pro snížení tlaku, zvýšení tlaku nebo vyvolání horečky je základ. Kdyby se nepokusil zdržet na ošetřovně co nejdéle a nějak využít situace, byla by to chyba.

To ovšem neznamená, že já tu zatím nemohu sehrát hysterickou etudu.

„Pane Nevilainene,“ zaujal Fekete upjatý postoj, „oficiálně vám oznamuji, že váš bratr...“

„Mě to nezajímá,“ odstrčil jsem ho a zamířil ke dveřím, u kterých podle předpisů stál druhý člen posádky.

„Alfréde, chyť ho,“ křikl Fekete, odrazil se od stěny a v mžiku mne dohnal.

V jednom okamžiku jsme se všichni tři ocitli v jednom bodě. Nesměl jsem dopustit, abych zůstal mezi nimi. Pevně jsem se zachytil futer dveří a vší silou přitáhl. Zamýšlené se povedlo. Z těch dvou měl pouze Fekete jakýsi bojový výcvik. Když jsem se vyvlékl z jejich kleští, a oni se doslova objali, nepředstavovali na okamžik žádné nebezpečí.

Výhoda v mžiku zmizela, když jsem k Alfrédovi nešikovně přistrčil nohu. Chňapl po ní a snažil se mě přitáhnout zpět. Nalehl jsem břichem na zvýšený práh a oběma rukama se pevně přichytil v oblasti zámku, takže to byl nakonec Alfréd, kdo se posunul.

„Okamžitě se pusťte a přestaňte klást odpor, nebo použiji násilí.“

„A co používáš teď, ty troubo,“ odpověděl jsem výsměšně.

Fekete přestal vyhrožovat, nějakým způsobem se překulil přes Alfréda, naskočil mi na záda, pravou rukou objal můj krk, palcem a ukazovákem sevřel límec a lehkým pohybem zápěstí mi zatlačil ohryzek. Musím přiznat, že chvat provedl s lehkostí mistra, okamžitě jsem se začal dusit.

Chvíli jsem se pokoušel toho zatraceného policajta setřást, ale brzy mi došel dech. Pustil jsem se veřejí na znamení kapitulace.

„Myslel jsem, Jari, že máte víc rozumu,“ zasípal udýchaně Alfréd. „Co jste tím chtěl dokázat, kam jste chtěl utéct!“

Sklopil jsem hlavu. Jednak aby bylo vidět, jak jsem zahanben, a hlavně proto, abych se přesvědčil, že to párátko, co jsem zastrčil do mechaniky elektrického zámku, není při zběžném pohledu vidět. Neprovedl jsem to přesně tak, jak popisoval Eteokles v druhém dílu dobrodružného románu na Pansofii, ale improvizace je povolená. Je čas kliknout si pro třetí díl.


(Jyri)

Myslím, že se už moc dlouho na ošetřovně neudržím. K lékům se už nedostanu tak snadno, jako v prvních hodinách zmatku kolem požárního cvičení. Zdá se, že Fekete není jen panák, velice rychle zavedl na ošetřovně režim, který mi nedovolí prakticky nic. Na druhou stranu, i on musí někdy spát, a tak každý den blokuji někoho z posádky, protože mne nemohou nechat bez dozoru. To se zase nelíbí kapitánovi, takže jakmile klesnou teploty, tak pomažu.

Škoda, doufal jsem, že navážu kontakt s Jessikou. Zdá se mi, že by nedalo moc námahy přesvědčit ji k nějaké spolupráci. Pomoc zvenčí by se mohla hodit. Otázka je, jestli se ke mně může vůbec dostat. Cernanová nevypadala, že by ji chtěla v návštěvách ošetřovny podporovat.

„...já tě nechci o ničem přesvědčovat,“ mávla rukou Betty. Fekete zmizel před třemi hodinami a na ni padla služba. Samozřejmě se nudila, tak jsme se dali do řeči. „Já se ptám jen ze zvědavosti, chtěla jsem pochopit, proč jsi do toho šel. Ale necháme toho, jestli ti to je nepříjemné. Ostatně, co ty a Jessika? Mohla na tobě oči nechat... co?“

„Vážně? Vím, že tu byla, ale byl jsem ještě přidušený, tak jsem si ničeho nevšiml,“ lhal jsem, až se mi od pusy prášilo. Doufal jsem, že se Betty rozpovídá a něco z ní vytáhnu. „Líbí se mi, povídala pak o mně něco?“

„Pak ne, ale dnes mne zastavila, jestli by ti nemohla přinést večeři. Moc se mi nechtělo, ale nakonec to ničemu neodporuje, tak jsem kývla.“

„Betty,“ usmál jsem se na ni, „to je od tebe moc hezké.“

„Ale to je taky všechno, nepočítej, že vás nechám dělat nějaké nepřístojnosti,“ zahrozila se smíchem. „Ani nevím, proč jsem na to kývla. Asi jsem byla nějak dobře naložená.“

A taky zvědavá, řekl jsem, samozřejmě jen v duchu, pro sebe. Nahlas jsem se jen zeptal, kdy by měla dorazit.

„No, kdy je asi večeře!“ ukázala Betty na hodiny. „Kdyby nebylo všechno podle protokolu, tak by nám Fekete zase předcvičoval.“

Zasmál jsem se nahlas. Feketeho afektované rozhazování rukama bylo pověstné. „No jo, ta jeho prostná. Tím byl známý už na Marsu. To pochytil od Voronova, když se ti dva sešli, tak vypadali jak větrná elek...“

Bzučák nad zámkem dveří mne přerušil.

„Jessiko, co tě to napadlo,“ pustila se do postavy za dveřmi Betty, „mělas přijít až za pět minut. Čas určený k večeři je stanoven na zvolenou, ale pevnou hodnotu. Jakákoli svévolná odchylka od plánu je jen živným podhoubím pro zmatek, prasklinou, která může být zneužita nepřítelem.“

Jessika, nejprve zaražena přísným tónem, brzy poznala, že Betty jen parafrázuje Feketeho, a usmála se. „Když já se už nemohla dočkat,“ vklouzla dovnitř a dveře se automaticky zasunuly na své místo. „A děkuju ti, Betty.“

„Ahoj,“ pozdravili jsme se téměř současně.

„Můžu pacienta nakrmit?“

„To jsme si ale nedomlouvaly, dvakrát se mi to nelíbí.“

„Nějak se mi přitížilo,“ zachraptěl jsem vyčerpaně. „Myslím, že se nezvládnu najíst sám.“

„Šašku,“ zasmála se už smířlivě Betty. „Ale nikde ani muk. Jestli se to Fekete dozví, tak z vás udělám čtyři malý do školky.“

Jessika s tácem pomalu připlula k mému lůžku, zastavila se až těsně u mě. „Podrž ten tác, ať nikam neuletí.“

Zarazil mne způsob, jakým mi tác podala. Neměl jsem čas uchopit ho za okraj, přirazila mi ho dnem na ruce. Nebylo to ale dno tácu, co jsem nahmátl, do rukou mne zatlačilo cosi hranatého a plochého. Naléhavě se na mne podívala.

„Tak si vyber, jako předkrm máme želé žluté, hlavní chod je spíš do červena...“ snažila se vtipkovat, aby si Betty nevšimla, že se něco děje.

Poslepu strhávám lepicí pásku, kterou je předmět přichycen, přesunuji jej pod přikrývku a za chvíli je pod plandavým trikem přilepený na holé kůži. Ať je to cokoli, mám určitou naději, že ho z ošetřovny propašuji.

Jessika utichla. Teď je řada na mně. „Jsem moc rád, že ses na mne přišla podívat. Chybí mi, že si nemám s kým povídat.“

„Škoda, že si nemůžeme alespoň psát maily.“

„Z našeho počítače se nedá nic odeslat, vždyť víš...“

„No jo,“ významně se odmlčela. „Kdybys tady měl aspoň ten svůj tablet, viď? To bychom si mohli psát.“

Pomalu mi to začalo docházet. Před odletem jsem jí svěřil svůj tablet, aby ho zničila nebo alespoň odvezla pryč z Marsu. Nejspíš nejenom stále existuje, zdá se, že ho mám přímo na svém břiše.

Úsměvem jí dám najevo, že jsem pochopil. „No jo, to by bylo...“ pomalu přidávám pár vřelých frází, ale mozek už horečně maká na něčem úplně jiném. Notebook, nebo, jak ona tomu říká, tablet, protože je hodně tenký, sám o sobě není velká výhra. Kdybych se s ním ovšem dokázal připojit na palubní počítač... Bezdrátové připojení pokrývá signálem jistě celou raketu, jenomže tímhle způsobem se z bezpečnostních důvodů nelze připojit na řízení rakety. To bych nesměl mít bráchu Jariho, abych to nevěděl.

Očima těkám po místnosti, přemýšlím. Zrak mi padne na panel řídicí jednotky opatřený konektory. Úplně vpravo se krčí čoko konektor. Je to standardní rozhraní pro komunikaci se servisními moduly. Na svém notebooku ho mám také, na Marsu jsem se přes něj připojoval na servisní počítače budov, když jsem brigádně prováděl pravidelnou kontrolu hermetičnosti. Kdyby tu byl i kabel... ale nikde ho nevidím.

„...jenomže,“ pokračuji, „kdybych se bezdrátově připojil na místní síť, asi by nás hned vyhmátli...“

Zatvářila se zklamaně. „No jo, vždyť je to jedno, to já jen tak honem nevím, co říkat... Taky tě pozdravuje Hebbeltová...“

„... leda bych měl čoko kabel a připojil se na servisní kanál...“

„... vzpomíná na tu naši bojovku v Noctis Labyrinthu...“ pokračovala ve svém žvatlání, ale viděl jsem, že zmínku o čoko kabelu zaregistrovala.

„Jak jsi to říkal?“ zachechtala se. „Čoko kabel, co to má být? To se mi líbí.“

„Normální kabel, ale konektory vypadají jako tabulka čokolády. Tak jim nikdo jinak neřekne. Ani nevím, jaký mají oficiální název.“

Vidím jí na očích, že pochopila, proč jí to říkám. Zdá se, že věří tomu, že dokážu po servisním kanálu posílat maily. Ještě netuším, jak by mi mohla kabel předat, ale snad se příležitost naskytne.

„Mládeži, budeme končit,“ ozvala se Betty. „Začínám být nervózní.“

Přitáhl jsem Jessiku blíže a dlouze ji políbil.

„Tak tohle jsem jako neviděla,“ sdělila nám Betty.

Hlavně že to neslyšela. Že neslyšela, jak šeptám Jessice, ať kabel určitě sežene.

„Díky, Betty, máš to u mě.“ mrkl jsem na ni, když vypustila Jessiku na chodbu. „Domluvím ti schůzku s bratrem.“

Letícímu stetoskopu jsem ještě uhnout stačil, ale krabičkou tonometru jsem dostal přesně mezi oči.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: