Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 7. část

(Alan)

„Nečekala bych, že budou souhvězdí vypadat z vesmíru stejně jako ze Země,“ odrazila se Jessika nepatrně směrem ke mně.

Já bych zase nečekal, že budu sám s nejhezčí holkou ze třídy v palubní observatoři Carola Rexe. S holkou, která o mě nikdy nejevila zájem, a když jsem se jí přímo vyslovil, koukala na mě, jako bych spadl z měsíce. Jenomže mě ráno zastavila na chodbě a že prý se zajímá o astronomii a jestli bych jí jako něco neukázal. Bez přemýšlení jsem ji poslal za Rafaelovičem, protože ten ví o vesmíru bez diskuse mnohem víc než já. Podívala se na mne pohledem, který neumím dobře popsat. Bylo v něm hodně údivu, něco nevěřícnosti, snad i trochu výsměchu a ještě hrst něčeho, z čeho mi došlo, že tentokrát chce mluvit vážně se mnou. Nicméně mi dala příležitost ještě změnit odpověď, a tak jsme tu téměř potmě jen já, ona a Vesmír.

„A co jsi čekala?“

„No, když jsme teď ty miliony kilometrů daleko, tak by se to mělo nějak projevit, ne?“

Usmívá se na mě. Dělá mi problémy soustředit se na to, co říká. Snad už konečně pochopila, že Krempner je ten největší pitomec v Galaxii. On neumí mít nikoho rád. Já ano. Je to krásný pocit, rozrušuje mě a zároveň se ho nechci zbavit. Hlavou se mi honí milion věcí, zachraňuji ji před vesmírnými příšerami, ve férovém souboji knokautuji Krempnera, prcháme spolu v únikovém modulu... Pokaždé vím, co má hrdina udělat, ale co mám říct teď, to netuším.

Něco mi zase říkala, úporně lovím z ucha, na co se vlastně ptala? „Aha, tohle. Ale vem si, že třeba Velký vůz vypadá v zimě i v létě také úplně stejně a přitom je Země pokaždé úplně jinde. Za tu dobu se posune o tři sta milionů kilometrů a taky si ničeho nevšimneš.“

Dívá se na mě, poslouchá každé slovo a přitom se ke mně nepatrně posunuje. To dělá ten beztížný stav a zanedbatelné tření. Stačí nepatrný impuls a... měl bych honem vymyslet něco jiného než impuls síly.

„Ty to umíš tak nádherně vysvětlit, vybrala jsem si dobrého učitele... jé, promiň, to se nedalo ubrzdit,“ drcla do mne Jessika a konečně se zastavila.

„To nic, měla jsi prostě nenulovou hybnost,“ plácnul jsem asi nevhodně. Dochází mi, že bych s ní měl mluvit jinak. Jsme tu sami, něco bych měl říct nebo udělat, co by se jí líbilo... Elias by věděl, ale přece za ním teď nepoběžím. „Vidíš, a teď pokračujeme téměř poloviční rychlostí dál. Hybnost se prostě nemůže nikam vypařit, podělili jsme se o ni,“ říkám jedinou souvislou myšlenku, která mě napadla.

„Seš roztomilej.“

„Promiň...“

„Mně se to líbí. Támhle je Orion, že jo?“ změnila k mému zklamání i úlevě téma. „Poznala jsem ho podle těch tří hvězd.“

„Jo, to je Orion, jestli vidíš takový obláček, tak to je Velká mlhovina v Orionu. Vznikají v ní nové hvězdy.“

„Kde?“

„Tam, pod pásem.“

„Nevidím, ukaž.“

Přesunul jsem se za Jessiku a přes její rameno namířil rukou. „Támhle.“

Pořád neviděla, přitiskla hlavu k mé ruce a já se přitiskl k ní. Hlavy jsme měli téměř u sebe, cítil jsem její parfém.

„Už ji vidím,“ otočila se ke mně. Jak to, že jsme u sebe tak blízko? Dotýká se nosem mé tváře...

„Jessi... ko,“ ozval se od dveří hlas Hebbeltové a škvírou proniklo světlo z chodby. „Bude oběd... Držím ti místo.“


(Elias)

Vzdělávání je složitý proces. Zvlášť když jde o nevlastní limitu funkce. Každý brejlí na graf, který profesorka Cernanová nakreslila, a přemýšlí nad smyslem toho všeho.

„To je nevlastní limita ve vlastním bodě,“ praví profesorka, „teď nevlastní limita v nevlastním bodě...“

Jessika se hlásí. „Paní profesorko, můžu si sednout dopředu? Já na to nějak špatně vidím.“

Ta že špatně vidí? Nerozumí asi ani x a y. Možná ani neví, co je tangens. Každopádně si bere svoje růžové desky a propisku s kočičí hlavičkou a jde si sednout sem k nám dopředu, vedle Alana. Abych mu ty limity nemusel večer vysvětlovat znovu.

„Alane, jak to je?“ naklání se k němu.

Alan jí ochotně ukazuje zápisky a šeptem vysvětluje. Jessika tu svou hřívu vlnitých vlasů má až v jeho obličeji, taky mu něco šeptá.

„Ticho,“ zaklepe profesorka Cernanová. Kreslí graf k limitě funkce v nevlastním bodě. To byste neřekli, jak je tohle legrační látka. Jessika se chichotá... bere Alanovi ruku a vede mu tužku po papíře...

„Co děláš?“ brání se Alan.

„Říkal jsi donekonečna. Musíš hezky až na kraj.“

„Ale ta funkce je klesající, ne rostoucí!“

„To nevadí,“ usměje se Jessika se vší roztomilostí. „Jé, kde mám propisku?“

Tohle mi nejde do hlavy. Ona po něm normálně jede. Přemýšlím nad tím, zatímco Alan jí pomáhá hledat tu propisku s kočičkou.

Propiska je nalezena, Jessika se může dát znovu do kreslení, místo toho prohlašuje: „Já tomu vůbec nerozumím.“

„Já ti to pak vysvětlím,“ nabízí se Alan.

Profesorka na ně vrhá přísný pohled. „A nyní...“ začne jako vždy, když si neví rady a přemýšlí. „...kdo jste si počítali rozšiřující příklady?“

Aha, chce Alana vyvolat. Rozšiřující příklady dostáváme jako nepovinný domácí úkol pro ty, kdo se chtějí naučit víc. Je mi Alana trochu líto, když má s Jessikou takovou pěknou zábavu, a hlásím se na první příklad sám.

U druhého příkladu se hlásí Hebbeltová. Ráda se předvádí, že ji baví matematika, což je však u ní víc přání než realita. „Paní profesorko, já mám jenom začátek. Dál už jsem nevěděla.“

Cernanová ji tedy nechá napsat začátek a pak jí pomalu napovídá. Hebbeltová ochotně opakuje a tak si celé řešení nechá nadiktovat. Profesorka není spokojena a radí jí, aby si látku od někoho nechala vysvětlit.

Zbývá třetí příklad, na ten jsem nepřišel. Nevím jak Alan, chtěl jsem se ho zeptat o polední přestávce, ale někam zmizel.

„Poslední příklad byl trochu těžší,“ usmívá se profesorka. „Vypočítal ho někdo?“

Vrtím hlavou, že ne. Ani Alan neví, nikdo se nehlásí.

„Viktore?“ obrací se profesorka na Rafaeloviče.

Jenže ten po obědě vždycky spí. „Co, kde?“ ptá se sousedů. Profesorka se na něj dívá a on si prohlíží zadání a mluví si vyloženě pro sebe. „Jo, to už jsem jednou počítal. Tam byla nějaká finta. Jak ono to bylo?“

Profesorka se rozhlíží po třídě. „Nikdo nespočítal?“

„Já to mám,“ zaskřehotá známý hlas. Ovšem, Krempner. Ten hajzl je celkem chytrý a něco nažene taky pilností. Triumfálně se sune před tabuli a předvádí řešení. Pozornost celé třídy ho zjevně těší.

Skřípu zuby. Tohle je chvíle, kdy byste chtěli umět celou matematiku, abyste toho blbce usadili. Alan a Jessika se dívají na tabuli, oba trochu zaraženě. Profesorka Cernanová vyslovuje pochvalu, Krempner se zubí a oči mu jiskří.


(Krempner)

„Vodprejskni!“

Zvedl jsem hlavu od monitoru. Hebbeltová stála mezi dveřmi. Stěží jsem potlačil smích, když jsem viděl, jak se lekla mého uvítání. Nemá tu co otravovat, koza jedna.

Sklopil jsem zrak zpátky k příkladu. Nekonečná síť odporů. Obdoba toho, co jsme dopoledne řešili při fyzice, vede to na součet řady, ale já ji v tom nevidím. Leda by... součástky se mi před očima seskupují do logických celků... mám to! Teď jen změnit představu na skutečnou posloupnost...

„Teda, ty jsi dneska válel!“

Vzhlédl jsem. Hebbí si asi můj úsměv vyložila po svém. Nejen, že nezmizela, byla teď skoro u mne.

„Ty jsi tu ještě?“ odpověděl jsem smířlivějším tónem.

„Ne vážně, když Rafi nevěděl, tak jsem myslela, že to nedá nikdo. Já to ani teď nechápu,“ naklonila se ke mně blíž. Hergot, co to ta baba na sebe naplácala, slzí z toho oči. „Tak jsem myslela, jestli bys mi to nevysvětlil. Nikdo tomu tak nerozumí, kdo ví, jestli Rafi...“

„Rafi!“ neodpustil jsem si posměšné odfrknutí. „Ten jen dělá, že tomu rozumí. Koukne na řadu, řekne, že konverguje, že by se to muselo nějak spočítat a že se mu do toho nechce. A Cernanová mu to žere! Jasně, že konverguje, jinak by nám to přece nedala počítat. A vůbec,“ rozpálil jsem se už doopravdy, „nezdá se ti zvláštní, že se mu nechce, zrovna když je příklad, se kterým nikdo nehne?“

Podívala se na mne obdivně. „Ale tys pohnul! Jaks na to vůbec mohl přijít?“

No páni, ona mě snad normálně balí! No nakonec proč ne. Jessika je teď nějaká namyšlená, když se párkrát ukážu s Hebbeltovou... tak proč si to trochu neozvláštnit!

„To nic není, zrovna řeším to na zítra...“ ukazuji na monitor a rozvažuji co dál. Chytnu ji, přitáhnu a metodou blitzkrigu dostanu, co budu chtít. Žádné okolky, rovnou na věc, dřív, než se vzpamatuje.

„Páni, to je teda fór, ukazuje na na jednu z rovnic. Dát rovnost mezi celkem a zbytkem. Jak to, že to může vůbec fungovat?“ kdáká nadšeně.

Teď. Pomalu sunout ruku kolem jejího pasu. Opatrně, nedotknout se, nevyplašit, pak zprudka sevřít. Jako když se chytá mřenka. Trochu se bude mrskat a až ji to přestane bavit... Ostatně, nevypadá, že se bude mrskat dlouho. Rozrušení lovce na stezce.

„Víš, že máš hezký oči?“ zaměnila náhle směr hovoru.

Ruka se rychle stahuje, kudy přišla. Tak takhle to chce, mám po náladě.

„Už jsem je viděl,“ slyším se, jak odpovídám odtažitě.

„No tak, nebuď pavouk!“

„Co by tomu řekla Jessika? Myslel jsem, že jste kamarádky.“

Pořád se tvářím chladně, ale snažím se jí otázkou naznačit, že tu prostor pro manévrování stále je. Uvidím, jak se s tím děvče popasuje. Když se bude snažit, možná bych se k něčemu menšímu nechal přemluvit. Je mi jasné, že tajemství neudrží, Jessika si mě pak bude víc hledět a nekoukat po tom nemrcouchovi.

„Co by tomu říkala, nemusíme jí to říkat a navíc...“ zatvářila se záhadně.

„Co navíc?“ vylétlo ze mne neuváženě. Takhle si bude myslet, že mě to zajímá.

„Nó,“ protahuje, „ona tak má co říkat.“

Teď mi zatrnulo. Hlavně na sobě nenechat nic znát, tvářit se lhostejně. Ostatně, je mi to lhostejné. Jessika si může dělat co chce, takových můžu mít. Sakra, z tý Hebbeltový to taky leze jak z chlupatý deky.

„Viděla jsem ji s Alanem v observatoři. Teda,“ uchechtla se, „moc jsem toho v tý tmě neviděla, ale měli se k sobě moc hezky...“

Ještě něco žvatlala, neposlouchal jsem. Viděl jsem to před očima i bez ní. Setmělá místnost, Alanova ruka sahá po Jessice... Ne, na to on je trouba, Jessika sama útočí. Něčeho se leká, přitahuje se k němu. „Co to je, co to bylo? Slyšel jsi to taky? Já se tak lekla...“ vysvětluje, své ruce kolem jeho krku, ale už je nesundavá. Naopak ho objímá i nohama, v beztíži to jde tak snadno... Alanovi to konečně doklapne, objímá ji kolem pasu, nahmatává ten zip, co má Jessika vzadu na kalhotové sukni...

„No co se divíš,“ kuje Hebbeltová železo, dokud je žhavé, „je to potvora...“

„Rozbiju mu hubu,“ odstrkuji Hebbeltovou, až se praští o protější stěnu. Podívala se na mne ustrašeně. Praštila se asi pořádně, až zalapala po dechu. Patří jí to, nejraději bych jí vrazil ještě jednu. „Nejdřív jemu a potom jí,“ vracím se k původnímu plánu.

„Michale, počkej, nechoď nikam,“ zaprosila, ale tím jen přilila oheň do ohně.

„Vyrazím s ním tu kopuli, uvidíš, jak bude lapat po dechu, až se proletí vesmírem.“

Odrazila se od stěny a připlula zpět ke mně. „Nechoď nikam, zůstaň se mnou, uměla bych být lepší než Jessika.“

Natahovala ke mně ruku. Teď jsem jí vrazil jednu doopravdy.

„Táhni, nechci s tebou nic mít. Jsi šeredná. Šeredná a blbá.“

Nestaral jsem se o ni už dál. Musím vyřešit něco naléhavějšího. Už to zase vidím před sebou. Rozpaluje mne to k nepříčetnosti. Rozpaluje, ale i vzrušuje. Když doběhnu včas, třeba je načapám v tom nejlepším. Pak Alanem vyrazím dveře přechodové komory. A s Jessikou... ta na to nezapomene!


(Alan)

Pět minut před večerkou slyším řev a bouchání. Někdo buší na dveře mé kóje.

„Kde je Jones? Vylez, ty parchante!“

Sundavám si z uší sluchátka a přemýšlím, jestli mám Krempnerovi otevřít. Dvakrát se mi nechce.

„Hoří, nebo co?“ křičí Elias. „Málem jsi mi vyrazil dveře!“

„Je tady Jones?“ vyptává se Krempner.

„Asi už spí, co mu chceš? Tos nemohl přijít dřív?“

„Hledám Jessiku,“ vrčí Krempner. „Jestli je tady, tak mu rozbiju hubu.“

„Krempner, ty ses zbláznil...“ nabírá dech Elias.

V tu chvíli otvírám dveře kóje. „Co je?“

„Kde je Jessika?“ Krempner si mě prohlíží, jako by mě chtěl zrentgenovat.

„Jak to mám vědět, copak ji hlídám?“

Kolem nás už se hromadí spolužáci. Dokonce i Rafaelovič vylézá jak medvěd z doupěte. „Upozorňujeme zákazníky, že v deset hodin naše pobočka zavírá,“ oznamuje důležitým tónem, ačkoli si ho nikdo nevšímá.

„Jessika není u sebe,“ vysvětluje Krempner. „Někam se ztratila.“ Přibližuje se až ke mně a výhružně se na mě dívá. Nevím, co mám dělat, naštěstí vchází profesorka Cernanová a zjišťuje příčinu rozruchu.

„Je večerka, už máte být všichni v posteli. Michale, co je? Jessiku jsem teď viděla v koupelně a co se vůbec staráš? Já vás tady hlídám, a když řeknu, že je večerka, tak máš být u sebe a nerušit spolužáky...“ Aféra se pomalu uklidňuje a shromážděný sběh lidstva se rozchází.

„Člověče, neblázni s tou Jessikou,“ povídá mi Elias.

„To myslíš, že jsem ji někam schoval?“

„Ale ne. Ale podívej se na toho blbce, ten snad není normální. To se s ním chceš pořád hádat?“

Eliasi! Ty nechápeš? Já ji mám rád. A jestli jí Krempner nedá pokoj... „Já se ho nebojím. Nebudu mu ustupovat. Dneska jsme měli s Jessikou schůzku.“

„Proto jsi takovej zamyšlenej,“ rozsvítí oči Elias.

Přikývnu a asi se usmívám trochu hloupě.

„Ty jsi beznadějnej případ,“ zubí se Elias.

„Jsem. A jestli se ti to nelíbí...“

„Co by se mi nelíbilo? Máš pravdu, ten poděs Krempner si ji nezaslouží. Jen ať se vzteká.“ Elias na mě mrkne a vrací se do své kóje.

Vracím se taky do spacáku a znovu si nasazuji sluchátka. Cítím v sobě sílu rvát se se vším, co přijde.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: