Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 10. část

(Jyri)

S uchem přilepeným na dveře jsem kývl na Jariho. Na chodbě bylo ticho. Zjistit víc nebylo v našich silách. Nezbývá než doufat, že venku opravdu nikdo není a že naše kabina není monitorována také opticky. Té druhé možnosti jsme se časem přestali obávat, čtyři členové posádky mají na starosti jiné záležitosti než prosedět den u obrazovky a jednotvárný obraz musel už dávno otrávit i Feketeho.

Balík s potravinami jsem si nasadil na záda jako batoh. Ze všech improvizací, které jsme tu vymysleli, dala nakonec největší práci právě ta nejbanálnější. Na poslední chvíli jsme si uvědomili, že potraviny a hlavně tekutiny, které jsme s Jarim každý den dávali tajně stranou, není v čem odnést. Eteokles a jeho návod na Pansofii k tomuto problému mlčel, o potravinách se vůbec nezmínil, v jeho plánech nebylo vlastních zásob třeba. Jenomže Jari nenechává nešťastným náhodám ani tu nejmenší skulinku.

Nenajde se bohužel dozorce, který by svým vězňům dával do cely batoh. Na čem ale nešetří, je náhradní oblečení. Zásoby jsme nacpali do rezervních kalhot a konce nohavic připnuli ke knoflíkům u pasu, čímž vznikly improvizované popruhy. Opasky nám nenechali, ale poutka u pasu zůstala. Stačilo je na dolním konci odpárat, vzniklé tkalounky k sobě přivázat a batoh byl uzavřený.

„Jdeme,“ sykl Jari a zlehka zatlačil na dveře.

Elektrický zámek zablokovaný párátkem se zachoval přesně podle očekávání a poctivě zklamal výrobce. Proklouzli jsme na liduprázdnou chodbu a pečlivě za sebou zavřeli. Čím později přijdou na to, že jsme utekli, tím větší šanci budeme mít.

Jari se pustil centrální chodbou procházející osou lodi, já hned za ním. Na téhle lodi kdysi sloužil a pokud snad něco zapomněl, oživil si to před nedávnem na Gustavu Adolfu, který je postavený podle stejných konstrukčních plánů. S jistotou mne vyvedl z obytné části, zarazili jsme se před zamčenými dveřmi nákladových prostor.

Když mne Betty hlídala na ošetřovně a nevěděla nudou coby, vyprávěla mi, že právě za těmito dveřmi dochází k největším laserovým bitvám, jaké kdy vesmír sledoval. Napovídala toho o laser game ještě mnohem víc, ale že je přede dveřmi křižovatka tolika chodeb, o tom ani nepípla. Mohli jsme si vybrat ze čtyř chodeb vedoucích k plášti lodi.

„Teď musíme do technického tunelu číslo dva,“ rozhlédl se Jari. „Jen si vybrat tu správnou radiálu.“ Zavřel oči, aby si připomněl Eteokleovy instrukce. Každý ví, že v beztížném stavu ztrácejí pojmy jako nahoře a dole smysl. Ale teprve, když ho sami zažijete a párkrát se otočíte kolem osy, zjistíte, že ani vpravo vlevo o ničem moc nevypovídá.

K mé úlevě nakonec ukázal směrem, který bych si také vybral. „Musíme dorazit k plášti, a podél něj se technickým tunelem přesunout až na konec.“

Technické tunely mají dvojí funkci. V běžném provozu jimi údržbáři mohou obejít nákladový prostor a dostat se tak k motorové sekci. Nás ovšem motory nezajímaly, byli jsme zde kvůli něčemu jinému.

„Zatím to jde, co říkáš?“

Pouze kývl. „Jaký je čas?“

„Ještě skoro půl hodiny. Stíháme. Jestli teda nenarazíme na zamčený dveře.“

„Záchranné kapsle nesmí být za zamčenými dveřmi, to by ztratily smysl. Technický tunel je samozřejmě možné hermeticky zavřít, kdyby hrozil únik vzduchu, ale běžně je vstup z obytné zóny nejen odemčený, ale i naplno otevřený. V tunelu je na každém konci jedna kapsle, za chvíli uvidíš tu první.“

Nemusel jsem čekat dlouho, jakmile jsme se dostali k ústí technického tunelu a nahlédl jsem do něj, překvapilo mne, jak je krátký. Ve skutečnosti pouze obcházel překážku, odpalovací komoru ukrývající katapultační zařízení záchranného pouzdra. Pokud je vše v pořádku, jsou komora i sama kapsle otevřené a čekají v pohotovostním režimu na nouzové odpálení.

Obešli jsme překážku a vypravili se dál, ke druhému konci technického tunelu. Naším cílem je až ta druhá komora. Záleží nejenom na přesném načasování, ale i na směru odpálení. A ten je zase daný polohou katapultu. Jestli jedno nebo druhé nedodržíme, nejspíš nebudeme moci kamarádům na Lagrangi 4 ani zamávat a mineme je o hezkých pár desítek kilometrů.

„Jsme tady,“ vyrušil mne z úvah Jari.

Druhá komora je identické dvojče té první. Od ní bych ji rozeznal jen podle dveří naproti. Zkouším je otevřít, jsou zamčené.

„To je spodní vchod do nákladového prostoru. Navazuje hned na motorovou sekci. Tudy tam chodí údržba. Ale většinou nemá důvod,“ vysvětlil Jari.

Otočil jsem se zpět k odpalovací komoře.

„Tak pojď už,“ chytl mne Jari za ruku a vtáhl dovnitř. Nyní jsem si mohl celé zařízení prohlédnout podrobně. Stříbrná koule o průměru něco přes jeden a půl metru, otevřený průlez zabírající téměř čtvrtinu povrchu přímo vybízel vlézt dovnitř a sednout si do jednoho ze dvou křesel.

Teprve teď na mne padl strach. Necítil jsem žádný problém, když jsme četli na Pansofii postup. Eteokles popisoval, jak poletíme 21 hodin, bezmála se srazíme s kvaziměsícem Cruithne, který nás svou gravitací zpomalí natolik, že když po dalších deseti hodinách dorazíme k základně Lagrange 4, nebude pro naše příznivce problém nás zachytit a později propašovat do bezpečí. Celé to připomínalo dobrodružný výlet, jenomže když teď vidím, jaká skořápka s velmi omezenými možnostmi manévrování by nás měla jeden a půl dne chránit před zbytkem vesmíru... sami, bez naděje záchrany zvenčí, odkázáni jen na propočítané setrvačné a gravitační síly...

„Co je, snad ses nepolekal?“ zasmál se Jari. „Neboj, budeme mít skafandry.“

Vůbec mě tím neuklidnil, spíš naopak. „Na co skafandry?“

Pokud si všiml stísněného tónu, nedal to tentokrát najevo, vytrhl jeden z obleků z úchytů na stěně a hodil mi ho. „Jen preventivně, nejspíš ani nestáhnem hledí. Teda kromě startu.“

Opět jsem nabyl ztracenou rovnováhu. „Jasně,“ začal jsem se oblékat.


(Elias)

„Matematiku je potřeba učit se soustavně,“ dodávala Cernanová na konci hodiny. „Nestačí naučit se jednou, ale je potřeba věnovat se studiu pravidelně.“

Moje řeč, paní profesorko, myslím si ještě na chodbě. Tohle se Alanovi náramně hodí do krámu. Jessika ví, že ten její dnešní úspěch u tabule je jeho zásluha. Teď mají oficiální důvod, proč by se měli scházet a... učit se. Já jim k tomu včera nesvítil, ale podle toho, jak u zkoušení Jessika jela, řekl bych, že na větší intimnosti než nevlastní limita v nevlastním bodě prostě čas nezbyl.

„Alane, mohl bys mi vysvětlit taky chemii?“

Že to s klukama Jessika umí, to pro mě novinka není. Ale že je ochotná se i učit... jsem rád i za Alana. A přeju to Krempnerovi, pořád ji považuje za svůj majetek. Dnes mi zase nadzvedl mandle jedním ze svých již tradičně trapných způsobů. Nezůstal jsem mu nic dlužen, tak bych měl být spokojený, jenomže se to celé nějak zvrtlo, pohádala se celá třída.

„Jak chceš,“ souhlasil Alan. „To je jednoduché. Anorganická chemie je umění počítat do osmi.“

„To bych přece uměla, viď?“ podívala se na něj prosebně.

Alan jí jen potichu stiskl ruku. Pokud chtěl něco říct, nestihl to. Do cesty se nám postavil náš třídní génius Rafaelovič. Dnešní důkaz L'Hospitalova pravidla ho rozčílil až k nepříčetnosti, bručel do výkladu, byl samý nepochopitelný bonmot a soudě z jeho výrazu, dosud se ze svých výšin nesnesl.

„Hanebný nepořádek na chodbě. Kdos tu zanechal toto,“ strkal nám pod nos plastový sáček s infantilním obrázkem medvídka a nápisem „Míša“.

„Džus, no a?“

„To není žádný džus, to je ovocný koncentrát,“ rozhodl se Rafi dovést svou nesnesitelnost k dokonalosti.

„Počkej, vrátíme ho,“ vzal mu sáček Alan. „Čí to je,“ zavolal do zbytku třídy pomalu se rozcházející do svých kójí.

Zaujal mne nápis pod obrázkem medvídka. „Hele, to je Krempnera, podívejte, má to podepsaný.“

Nebyl to teda extra fór, ale zabral. „No jo,“ vypískla nadšeně Hebbeltová. „Míšo, chytej, to je tvoje!“ mrskla sáček jeho směrem tak prudce, že jí to smýklo ke stěně chodby.

Na holku nemá špatnou mušku, to jsem musel uznat a měl by to uznat i Krempner. Ale neuznal a řítil se na nás. Divoce máchal rukama, každý mu šel raději z cesty.

„Ty bys potřebovala proplesknout, viď?“ chytl Hebbeltovou pod krkem.

S Alanem jsme vystartovali současně, ale Jessika nás předešla. Odstrčila Hebbeltovou tak zprudka, že se Krempnerovi vysmekla, a sama si stoupla na její místo.

„Seš debil,“ šťouchla Krempnera do břicha.

Bylo to takový ten holčičí šťouchanec, nazdařbůh mířený a bez síly. Řekla si, že ho prostě píchne do břicha, že to má jako za to. Jenomže to, čemu Jessika říká břicho, může být u normálního člověka, nebo u Krempnera cokoli od pasu ke krku. Kdyby dávala při biologii pozor, věděla by, že se v oblasti, kterou si vybrala, nachází nervový pletenec nazývaný též solar plexus.

Krempner se zachoval, jako by si kapitolu o solar plexu pečlivě nastudoval, a přímo učebnicově začal lapat po dechu. Jessika výjev chvíli sledovala, pak jí došlo, že představení nebude trvat věčně a že ji Krempner, až popadne dech, nejspíš přetrhne. Otočila se, chytla se prvního madla ve stěně a s mrštností, kterou bych do ní neřekl, začala ručkovat chodbou pryč. Pomalu nabírala rychlost, a když se Krempner konečně vzpamatoval, zahýbala už za roh.

„Nech jí na pokoji!“ zakřičel Alan, když viděl, že ji Krempner začal pronásledovat. Ten ovšem na takové rady nedá, a tak se do honičky zapojil i Alan.

Chvíli se nevěřícně dívám na ten zajímavý úkaz přírodní. Pak mi dochází, že je Krempner ve stavu oba umlátit a pustil jsem se za nimi také.

Moje smůla byla v tom, že jsem zaváhal a všichni mi utekli. Zprvu jsem je slyšel, jak na sebe štěkají, ale asi se zadýchali a já se zasekl hned na druhé křižovatce chodeb. Vlevo nebo vpravo? Přemýšlím, zrak mi padne na dveře nákladového prostoru. No ovšem! Sem chodíme na laser game, Alan to tu zná jako vlastní harddisk, a hlavně my dva, jako garanti hry, máme přístupová práva.

Přikládám ruku na čtečku, zámek poslušně cvakne a už jsem vevnitř. Rozhlížím se po obrovské komoře s kontejnery a přepážkami a dochází mi, že se tady můžeme hledat třeba celý den. Zkusmo se pouštím k několika našim skrýším, ale moc nadějí tomu nedávám. Kdybych alespoň mohl rozsvítit hlavní světla! Nouzové osvětlení, které se tak hodilo při laser game, je na hledání nedostatečné.

„Alane! Jessiko!“ zakřičím v poslední marné naději a najednou mi dochází, že celá úvaha byla špatně. Alan má přístupová práva do nákladového prostoru, to je pravda, ale Jessika, kterou honili, ne. Ta se sem schovat nemohla, oni by sem za ní nešli.

Mám na sebe vztek, kolik času jsem ztratil! Vracím se ke dveřím. Přikládám dlaň na čtečku, zámek je nějaký líný. Zkouším to znovu a znovu, stále nic. Někdo nebo něco mi zablokovalo přístupová práva.


(Jari)

Všechno šlo jak na drátkách, není důvod, proč by se to teď mělo pokazit. Notebook jsme vůbec nepotřebovali. Kotva nemohla vědět, že ho budeme mít k dispozici, a podle toho také plán útěku vypracovala. Ještě ale není vyhráno. V raketě plné dětí si nikdy nemůžete být jistí, kdo sem zabloudí a objeví nás. Proto pracuji na plánu B a Jyri, spíš aby se nějak zaměstnal, kontroluje stav zásob.

„To je divné,“ zabručí po chvíli.

„Co je?“ ptám se bez většího zájmu. Soustředím se především na vlastní úkol.

„Řekl bych, že těch ovocných koncentrátů jsme měli deset.“

„Bylo jich deset,“ potvrdil jsem.

„Tak mi musel někde nějaký vypadnout.“

„To je blbý, někdo ho může najít.“

„Mám se pro něj vrátit?“

„Blbost, zbytečné riziko. Nakonec o nic moc nejde, nikdo nepozná, že je to naše. A i kdyby, můžeme se tady zamknout. Za chvíli startujeme, do té doby nás ven nedostanou.“

„To máš pravdu,“ uznal s úlevou. „Povedlo se ti přihlásit?“ mění téma hovoru a pokouší se mi nahlédnout přes rameno. Moc mu to ve skafandru nejde. Sedíme v otevřené kapsli, na kolenou notebook připojený čoko kabelem vedoucím z kapsle do zásuvky u dveří odpalovací komory. Stejná zásuvka je poblíž každého záchranného modulu a samozřejmě ve všech místnostech, odkud má smysl komunikovat s řízením rakety.

„Na první pokus, ale jen jako host s omezenými pravomocemi.“

„Zablokovat dveře bys dovedl?“

„Právě že ne. Musel bych se přihlásit jako nějaký člen posádky.“

„Znáš něčí login?“

„Možná, ale nechci riskovat. Tohle není obyčejná síť, kdyby byl zrovna přihlášený, hned by mu přišla zpráva, že je tu někdo pod jeho heslem.“

Procházím, co mi systém dovolí. Neškodí mít přehled. Poloha, orientace lodi, rychlost... to nejsou informace, které je třeba chránit přístupovým heslem. Mapa se zakreslenou trajektorií, opravdu se blížíme k libračnímu bodu Lagrange 4. Rychlost se mi zdá vyšší, než aby ji mohl takový prcek jako Cruithne účinně zbrzdit, ale nehodlám soupeřit s výpočetními možnostmi Eteokleova computeru. Jenomže...

„Co je?“ otočí se na mě Jyri. Patrně si všiml, jak jsem ztuhl.

Nemám čas mu to vysvětlovat, horečně pročítám hodnoty. Jsem příliš rozrušený na to, abych je mohl korektně zpracovat. Ale na to, co mne trklo do očí, stačí trochu představivosti.

„Podívej,“ strkám Jyrimu notebook pod nos. „Tady jsme my, tady Cruithne. Když zvětším naši loď, tak únikové kapsle jsou tady, tady... to je jedno, kde všude. Ta, ve které sedíme, je tady!“

„Ale ta míří úplně jinam. Dokonce mimo rovinu letu. Jsme blbě,“ vyskočí z křesla. „Musíme běžet jinam, dělej, ještě to stihneme!“

Strhl jsem ho zpátky do křesla. „Ne, Jyri, vyznám se v lodi, popis útěku jsme se naučili zpaměti oba. Jsme správně. Něco se muselo stát, nejspíš neplánovaný manévr, loď se otočila. Nebo co já vím...“

Jyri ztuhl v náhlém poznání. „Takže, kdybysme se vystřelili...“

„Tak už nás nikdy nikdo nenajde.“ dopověděl jsem za něj. „Musíme se teď nepozorovaně vrátit do kajuty a promyslet co dál.“

Zatřásl jsem mu ramenem, abych ho vytrhl z letargie. „A musíme sebou hodit.“

Jyri jen mlčky kývl, vyskočil z křesla a za chvíli jsem už mu sotva stačil. Neodvažoval jsem se na něj zavolat, dohnal jsem ho až u první záchranné kapsle. Není to ani půl hodiny, co ji tu Jyri obdivoval, ještě plný naděje. Teď, při cestě zpět, mu nestojí ani za pohled, odvrací se ode mne, abych mu neviděl do obličeje.

„Tak neblázni, zastav se,“ syčím na něj trochu vztekle.

„Musíme rychle zpátky, sám jsi to říkal,“ snaží se, aby jeho hlas zněl tvrdě.

„Jo, ale nesundali jsme si skafandry, jak to tam chceš vysvě...“

Nedomluvil jsem. Z druhé strany komory k nám dolehly hlasy. Zněly slabě, určitě to není hned za komorou. Chodba funguje jako zvukovod, hlasy se dobře vedou i na velkou vzdálenost. Možná to není ani v naší chodbě. Opatrně vyhlédnu za komoru.

Ohledně hlasů jsem měl stoprocentní pravdu. Jejich majitelé byli daleko, dokonce ani nebyli na přímou viditelnost. Bohužel nebyla pravda, že by tu už nikdo jiný nebyl. Téměř jsem vrazil do nějaké postavy. Že je to ženská, jsem podle zaječení poznal ještě dříve, než jsem jí pohlédl do obličeje.

Bez přemýšlení jsem jí zakryl pusu dlaní a strhl nazpět k nám.

„Jessiko!“ změnil na poslední chvíli Jyri výkřik v šepot.

S dlaní stále na její puse jsem ji otočil k sobě. Dívaly se na mne dvě vyděšené oči.

„Když tě pustím, nebudeš křičet?“ Zavrtěla hlavou.

Pusu jsem jí opatrně uvolnil, ale paže nepustil, aby nemohla utéct.

„Jessiko,“ opakoval Jyri.

„Co tady děláte!“

„Na to teď není čas,“ vpadl jsem jim do toho, z čeho by se asi vyklubal rozhovor. Hlasy, které jsem před tím slyšel z dálky, zmlkly okamžitě po Jessičině výkřiku.

„Slyším to,“ zašeptal po chvíli Jyri.

Chodbou se blížilo šátrání, po chvíli se před námi objevila postava nějakého výrostka.

„Alane, nechoď sem,“ snažila se ho Jessika varovat, ale odstrčil jsem ji a chňapl po novém vetřelci. Moc se nebránil, takovej malej intelektuál. Horší to bylo s tím druhým, co se objevil hned za ním.

„Bacha, Krempner,“ křikl na mne Jyri, jako bych věděl, kdo to má Krempner být. Vlastně teď už jsem to věděl. Ukázal se jako těžší oříšek. Popadl Jessiku a strčil ji na Jyriho tak šikovně, že zasáhl i mne s Alanem. Než jsme se rozmotali, byl už kdo ví kde, na pronásledování nebylo pomyšlení.

Strčil jsem Alana Jyrimu. „Pevně ho drž, a kdyby chtěla ta holka utéct, tak mu zlom vaz!“ Moc jsem nevěřil, že by to dokázal, ale byl jsem si jistý, že na tu chvíli, co potřebuji, se Alan ani Jessika o nic nepokusí.

„Je čas na plán B,“ řekl jsem pokud možno klidným hlasem Jyrimu a připojil se čoko kabelem na servisní síť.

Zabezpečení heslem je strategie z technického hlediska neprůstřelná. Na lidský faktor je ovšem krátká. V kosmickém průmyslu nakonec pracují stejní lidé jako kdekoli jinde. V úzkém kolektivu znají svá přístupová hesla a tím nejprofláknutějším je kapitánovo. Právě kapitán má jako jediný právo měnit některá nastavení, která by se moc měnit neměla, ale v praxi je někdo potřebuje na krátkou dobu změnit i několikrát denně. I sebekomisnější kapitán přístupové heslo velice brzy ve vší důvěrnosti rozkecá, aby se nemusel kvůli každé maličkosti přihlašovat.

S kapitánem Gregorem jsem již tu čest měl. Moc své zvyky nezměnil, heslo „Bach“ bylo pro svou krátkost mezi členy posádky velice oblíbené.

„Jyri?“ obracím se na bráchu vítězoslavně.

„Hm?“

„Právě jsem přebral řízení lodi!“


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: