Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 11. část

(Fekete)

Budík ani nepotřebuji. Správný voják má budík v hlavě. Vstal jsem přesně, v kolik jsem si předsevzal, dokonce ještě o hodinu dříve! Vzniklý čas nesmím promarnit, nejlépe ho využiji, když si dnes prodloužím návštěvu posilovny.

Ve stavu beztíže řídnou kosti a atrofuje svalstvo. To musí mít na paměti každý. Voják jako nevoják. Proto tu ta posilovna je a každý je povinen, a to podle předpisů, dát tělu dennodenně zabrat. Na to jsou tabulky a jasný rozvrh, kolik který den spálit kilojoulů. Mám dojem, že někteří členové posádky, jakož i leckteří frekventanti školní výpravy tento režim zanedbávají. Mohl bych jmenovat. Co jiní ošidí, to já doháním dvojnásob. Bezvadná fyzická kondice k mé funkci neoddělitelně patří.

Na chodbě bylo nějak rušno. Halda drzounů, všichni se překřikují. Nad tím vším profesorka Cernanová. „... okamžitě všichni zpátky do třídy...“ Tím myslí jídelnu. A jídelnou se myslí ta velká místnost nalepená na vnější plášť lodi. Mají to tu s těmi názvy zmatené. Kosmičtí psychologové usoudili, že největší zátěží na dlouhých letech bude přemíra techniky, tak navrhli něco jako respirium. Velká okna, uklidňující pohled do vesmíru, gumové kytky... zkrátka sbírka všeho, čím správný chlap opovrhuje. Nakonec se veškeré to jejich respirování zvrhlo na dlabanec a posádka se sem chodí jenom najíst. Teď ani to ne, profesorka zabrala místnost pro sebe a své svěřence.

„Co se to tu děje!“ nebojím se zahřímat. U civilistů je třeba pěstovat úctu k uniformě.

„Ištváne, prosím vás,“ obrátila se na mne profesorka Cernanová, „děti se nějak poškorpily, tři z nich utekly...“

„Čtyři,“ skočila jí do řeči jedna zrzavá treperenda. „Elias běžel za nima.“

Profesorka se na chvíli zarazila, ale hned pokračovala, aniž by dodatečnou informaci jakkoli komentovala. „...Někam támhle,“ mávla ve směru podélné osy lodi. „Nemohl byste se po nich...“

„Spolehněte se, paní profesorko. K mému úřadu to sice nepřísluší, ale rád pomohu.“

S těmito slovy jsem skupinu opustil. Hřálo mne u srdce. Konečně docení mou přítomnost na palubě. Svižně jsem se pustil hlavní chodbou a promýšlel, kterým směrem se pustím na křižovatce. Volit nebylo třeba, na rohu jsem se málem srazil s Krempnerem. Moc je jménem neznám, ale tohohle sígra ano.

„A mám tě, uličníku,“ zaburácel jsem a obratně chytil za límec.

Kupodivu se ani nebránil. Vypadal vyděšeně.

„Já,“ vyrazil zadýchaně. „Tam. U záchranné kapsle.“

„Co je, viděls vetřelce?“ chtěl jsem se mu začít posmívat, ale něco v jeho výrazu mne znepokojilo.

Konečně popadl dech. „Jyri a Jari. Utekli. Chytli Alana a Jessiku.“

Být tu gravitace, podlomila by se mi kolena. Nedovedl jsem si to v hlavě uspořádat. Kde jsem udělal chybu. A co tím útěkem sledují, únos lodi? Pokus o sebevraždu, aby se stali mučedníky? Ani jedno nedává smysl. Ale to teď není důležité. Mí vězňové utekli, musím je nejdřív ze všeho zase chytit, na vyšetřování bude čas potom.

„Okamžitě informuj kapitána, ať vyhlásí pohotovost,“ poslal jsem ho do přední části lodi a sám se vydal směrem, kterým pořád ukazoval. Zalomcoval mnou vztek, že mi kapitán přes mé urgence dosud nevydal osobní komunikátor, jako mají ostatní členové posádky. V každé místnosti se automaticky připojíte do komunikační sítě a můžete odkudkoli podat zprávu. Donutil jsem se na křivdu nemyslet a co nejrychleji, ale pokud možno nehlučně, jsem postupoval chodbou dále.

Obvodová chodba, nikoho nevidím, zato z dálky slyším hlasy. Znějí vzrušeně, tropí tolik hluku, že nemusím dbát na vlastní akustický klid. O to vyšší rychlostí postupuji. Zarážím se až u odpalovací komory. Jsou hned za ní, jasně je slyším.

„Právě jsem přebral řízení lodi!“ slyším Jariho. Netuším, jak by to mohl provést, možná jen blafuje před rukojmími. Nicméně, pokud to je pravda, nejspíš jsou teď všichni uzamčení v přední části lodi a těžko se dočkám jakékoli pomoci.

Jako by chtěla dát loď za pravdu mým domněnkám, zaznamenal jsem za sebou téměř neslyšné zasouvání dveří tunelu. Potvrzeno, jsem v tom sám.

„Paráda!“ zavýsknul Jyri. Pak zapochyboval. „Jinudy se na nás nedostanou?“

„Přední část lodi jsem neprodyšně uzavřel, zablokoval jsem jim i přechodovou komoru.“

„Nemůžou získat řízení zase zpět?“

„Pochybuji, nejspíš to nestihnou...“

„Proč?“

Krátká odmlka. „Trochu jsem je zaměstnal.“

„Aha, chápu, povíš mi to pak. Co mám dělat s Alanem?“ změnil téma hovoru.

„Nic se nezměnilo, při sebemenším pokusu o cokoli...“ Jari nedopověděl, ani jsem neviděl, zda něco naznačil. V každém případě mě to přimělo přehodnotit situaci a s přímým útokem vyčkat, dokud nebudu mít víc informací.

„Jyri,“ ozval se dívčí hlas. Chvála bohu, je živá. Ještě zbývá ten čtvrtý. Elias se jmenuje. Zatím jsem ho nezaslechl. „Já jsem tak ráda, že tě vidím! Jsem na vaší straně, budu vám pomáhat. Jestli chceš, uteču s tebou.“

„To víš, že jo,“ zachraptěl Jyri. „Sakra, co děláš! Abych tě nezklidnil,“ zhrubl mu náhle hlas. Ozvala se tichá tupá rána a přidušené zaúpění.

„Jyri, nebij ho prosím,“ zaškemrala Jessika.

„No, to je dojemné,“ ucedil Jari. „A až si to vyřešíte, tak budem zas na chvíli prchat, jo? Musíme se dostat támhle.“

Ze změti hlasů a strkání jsem usoudil, že se všichni začali přemísťovat, jak se dalo předpokládat, směrem k zádi. Na mé straně by je čekaly jen zablokované dveře.

Vyčkal jsem, až se poněkud vzdálí, a vyhlédl. Patrně se cítili v bezpečí, nikoho nenapadlo se ohlédnout. Už bylo jasné, kam míří, z této chodby se dá vyjít pouze ke dveřím u druhé odpalovací komory. Tam jsem je nakonec dohnal. Spojovací dveře do nákladového prostoru byly zamčené.

„Hergot, necukej se, nebo tě zase majznu.“

„Jyri, prosím...“ ozval se opět ten dívčí hlásek.

„Ty se ho nějak zastáváš!“

„Ticho!“ To byl Jari. „Nemůžete počkat ani tu chvilku, než se přikonektím?“

Pokusil jsem se vyhlédnout, ale hned jsem zase zajel. Jari seděl přesně naproti mně. Mohu mluvit o štěstí, že byl zrovna zaujatý notebookem. Kabel vedoucí z počítače končil ve stěně. Vzpomněl jsem si, že jsem podobné zásuvky viděl na více místech na lodi. Usoudil jsem, že právě tímhle způsobem ovládá palubní počítač. Teď právě odemkl dveře do nákladového prostoru.

„Tak pohyb. První Jyri s Alanem, pak Jessika, nakonec já.“

Slyším šoupání, posunování, zvuky slábnou, odvážím se vyhlédnout. Jari právě zmizel v otevřených dveřích, které se po deseti sekundách prodlevy začínají automaticky zavírat.

Teď, nebo nikdy. Musím riskovat, jestli se dveře zasunou a zaklapnou, už se k nim nikdy nedostanu. Dorážím právě včas, abych do škvíry strčil pěst. Kov do ní bolestivě naráží, ale cesta zůstává volná. Opatrně nahlédnu do vedlejší místnosti. Jak jsem předpokládal, konec nákladového prostoru a to, co se nachází za tamtou stěnou, musí být motorová sekce. Skupina právě mizí za nějakým kontejnerem.

Rozevírám dveře naplno, utrhnu nárameník a nacpu do škvíry mezi prahem a dveřmi. Ty už zůstávají naplno otevřené a já spěchám za naší čtyřkou.

Nemusel jsem daleko, utábořili se hned u spojovacích dveří do motorové sekce. Jyri už otevřel box s nářadím a něčím svazoval Alanovi za zády ruce. Když byl hotov, odhodil ho stranou na podlahu, aby nepřekážel. Jari připojoval notebook do konektoru nedaleko dveří.

Odhaduji své šance. Alan je stranou, jemu nebezpečí nehrozí, Jessice také ne. Na Jyriho stačí zadupat. Horší je to s Jarim, to je oříšek, ale už jsem si vyzkoušel, že mi nedokáže vzdorovat delší čas.

„Tu holku taky svaž,“ prohodil Jari přes rameno.

„Ne! Nedělejte to, vždyť jsem na vaší straně.“

Jyri se tázavě podíval na bratra.

„Řekl jsem to jasně, ne?“

„Jessiko, ruce,“ pronesl chladně.

„Jyri, prosím, ne!“ skoro zanaříkala.

Bez dlouhého rozmyšlení ji uhodil do obličeje.

Na víc už jsem nečekal a vyskočil ze skrýše. Zásady fair play jsem hodil za hlavu, nehodlal jsem přijít o moment překvapení a skočil na Jariho nekrytá záda. Samozřejmě jsem ho strhl s sebou. Od první chvíle jsem měl navrch. Zkroutil jsem mu ruku za zády, pak druhou a kabelem je svázal k sobě.

Vyhráno ještě není, ještě je tu ten druhý. Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy se napřahoval, aby mi zasadil ránu montážním klíčem. Na poslední chvíli jsem uhnul, klíč minul hlavu a zasáhl rameno. Pravá ruka zchromla, ale levou jsem mu klíč stačil vyrazit, odletěl někam za mne.

„Ištváne, za vámi,“ vykřikl Alan.

Jari patrně stačil využít chvíle mého zápasu s Jyrim a rozvázal improvizovaná pouta. Nevím, jen se domýšlím. Otočit jsem se nestačil. Něco těžkého kovového mne praštilo do hlavy.


(kapitán Gregor)

Profesorka dorazila osobně až k nám na můstek. Alf s Betty právě podávali hlášení na konci směny. Udivilo mne, že s profesorkou připlouvá i jeden z jejích svěřenců. Vypadala rozrušeně.

„Kapitáne, právě jsem se dozvěděla, že oba Nevilainenovi utekli.“

Podíval jsem se na Alfa a Betty, pohodový výraz zmizel, čekali jen na můj povel, aby se mohli rozeběhnout po svých povinnostech obvyklých při poplachu. Ještě jsem zaváhal, profesorka by jistě nelhala, ale kdo ví, jak k informaci přišla. „Víte to bezpečně?“

„Viděl jsem je,“ nepustil ji ke slovu její průvodce. „Jsou v takové té chodbě vedle nákladového prostoru.“

Zadýchal se, párkrát se zhluboka nadechl. „Fekete běžel za nima, mají Jessiku a Alana.“

„Elias tam není?“ chytla ho za ruku profesorka.

Také sotva popadala dech. Zprvu jsem to přičítal honičce chodbami, když za mnou pospíchali, po chvíli jsem ale začal podobné příznaky pociťovat také. Lehké motání hlavy podobné alkoholovému opojení mé obavy potvrdilo. Znal jsem tenhle pocit dobře, dusíkem se při cvičeních párkrát přidusí každý.

„Masky! Okamžitě nasadit,“ křikl jsem a sám se vrhl k nejbližšímu boxu s nouzovými dýchacími přístroji. Profesorka se studentem se o malou chvíli opozdili, ale vycvičený Alf s Betty jim už spěchali na pomoc.

Zapínám komunikátor na levém rameni. „Konráde, okamžitě nasadit kyslíkové masky. Vyhlašuji poplach.“

„Rozumím,“ ozvalo se po nekonečně dlouhé sekundě.

Nebylo třeba domlouvat víc. Po slově „poplach“ i Alf s Betty okamžitě vystartovali. V sehrané posádce není třeba dlouhé vysvětlování. Priority jsou jasné, zajistit dýchání i pasažérům.

Ani chvilku jsem nepochyboval, že dusík, který se valí z ventilace, souvisí s útěkem Jyriho a Jariho. Zde nemohlo jít o napouštění lodi ochrannou atmosférou, jak je obvyklé při cvičném poplachu. Došlo mi to už podle rychlosti proudění, která se změnila z běžného vánku na slušný průvan. Tohle je naplno otevřený ventil, něco mnohem nekompromisnějšího než nácvik. Především se ale neozývá ani siréna, ani hlášení palubního počítače. Nevím zatím jak, ale nejspíš se Nevilainenovým podařilo nějak otevřít ventily a snaží se nás udusit.

„Děti! Co děti,“ vzpamatovala se profesorka. Došlo jí, že bez sirény si pasažéři všimnou dýchacích potíží, až když bude pozdě. Alf s Betty jsou již na cestě, ale dříve než za minutu tam nebudou. Konrád na tom nebude o mnoho lépe.

Spěchám za Alfem a Betty, až budeme dětem v bezvědomí nasazovat masky, každá ruka bude důležitá, půjde o každou sekundu. Mozek mám už zase dostatečně okysličen, přechází do turbo otáček.

Už vím, co udělat. Míjím požární čidlo, rozpřáhnu ruku, rychlost těla se sečte s pohybem paže, loktem narážím do krytky, utržený kus plastu odlétá i se zbytkem přístroje stranou. Nohou zabrzdím o madlo ve stěně, vracím se k obnaženým drátům a nakrátko je spojuji.

Okamžitě se rozječí požární siréna a pak už slyším důvěrně známý text: „Požár na lodi. Pozor, toto není cvičení. Nasaďte kyslíkové masky. Schránky s maskami jsou umístěny v každé kajutě u dveří nebo na křižovatkách chodeb. Pozor, toto není cvičení...“

Pocítil jsem jistou úlevu, ale napětí ze mne spadlo teprve, když jsem dorazil ke zbytku třídy. Ti, kteří měli štěstí a byli u masek dříve, pomáhali těm malátným přitahovat řemínky, Alf s Betty křísili ty, kteří na tom byli nejhůře, ale z toho jsem strach neměl. Dusík se dýchat nedá, ale není jedovatý. Za chvíli se oklepou.

„Pozor, důležité upozornění,“ ozval se hlas palubního počítače. „Stále nebyli lokalizováni pasažéři Jyri Nevilainen, Ištván Fekete, Alan Jones, Jessika Ditrichsonová.“

„Konráde,“ otočil jsem se na právě přilétajícího posledního člena posádky. „Okamžitě se připoj na počítač a obnov dýchatelnou atmosféru. Dej ignorovat hlášení požárního čidla.“

Neměl jsem čas mu vysvětlovat, proč má ignorovat čidlo. Mnohem více mne zaměstnávalo hlášení počítače. Čtyři nezvěstní, Jari mezi nimi není, musel projít nějakými dveřmi a identifikovat se. Jyri a unesený Alan s Jessikou budou v bezpečí s ním. Starosti mi dělal...

„Alfe, Betty, musíme najít Ištvána. Paní profesorko, kterým směrem běžel?“

„Michale,“ obrátila se na chlapce, který přišel oznámit útěk, „ukaž jim, kam běžel.“ Pak se obrátila na mne. „Ještě za nimi běžel Elias Wirth.“

„V hlášení nebyl, někde se musel identifikovat. Je v pořádku,“ volal jsem na ni ještě přes rameno.


(Elias)

Ještě jednou přiložím ruku na čtečku, jestli se systém neumoudří, ale dveře zůstávají zamčené. Rozhlédnu se po skladu. Takový velký prostor nemůže mít jen jeden vchod!

Po pár neúspěšných pokusech hacknout dveřní zámek se vzdávám a snažím se vzpomenout si na plán nákladního prostoru. Je to jedna velká místnost, umístěná ve střední části lodi. Z toho, co jsme našli při sestavování mini arény pro laser game, si pamatuji, že tu jsou převážně prázdné kontejnery, protože materiál se zatím vozí většinou na Mars, ne obráceně. Jen v několika málo boxech zůstalo pár porouchaných strojů, které jsou tak drahé, že se je vyplatí vozit takovou dálku na opravu.

Zadní část nákladového prostoru přechází v polouzavřenou místnost, která odděluje náklad od motorové sekce. Tam jsem vlastně nikdy nebyl, ale je to nejspíš poslední možnost, jak odsud uniknout ještě dnes.


„Co máš v plánu dělat, až se dostaneme pryč?“ uslyšel jsem něčí hlas. Krempnerův hlas to nebyl, Alanův také ne. Nemohu ho zařadit, ze třídy to nikdo není, z posádky také ne. Ale už jsem ho slyšel.

„Asi zůstanu někde, kam na mě nemůžou, ale musí tam být internet,“ ozval se zvesela druhý hlas. Tak tenhle hlas slyším poprvé. Náhle mi to došlo. Ten první hlas znám ještě z Marsu. To znamená, že Jyri a Jari museli utéct. Dostávám strach a začínám se chovat obezřetně.

Náklad není od chodby oddělen žádnou stěnou ani dveřmi, takže hlas musí přicházet někde od motorů. Vyručkoval jsem co nejvýše nad kontejnery a doufal, že se nikdo nepodívá tímhle neobvyklým směrem. Když nepočítám všudypřítomné lampičky nouzového osvětlení, jediné světlo vycházelo ze dveří motorové sekce, ale i přes pološero jsem na chodbě rozpoznal Alana, Jessiku a Feketeho, přivázané ke kontejneru přesně pode mnou.

Připadám jsem si jako Glum slídící po skalách. Pomalu se plížím dolů a schovávám se v nosnících, aby mne od dveří nikdo nespatřil. Snažím si rychle rozmyslet, jak osvobodím Alana s Jessikou. Neriskuji prohrabování se v náčiní ve skladu, trvalo by věky, než bych něco našel. Procházím kapsy, jestli s sebou nemám něco ostrého. Ten švýcarský nůž, co mi Alan půjčil, jsem mu už vrátil, škoda... to ale znamená, že ho musí mít v kapse Alan.

To je poslední možnost. Přidržuji se nohama kontejneru a pomalu proplétám ruku do Alanovy kapsy, vyboulené ukrytým nožem. Otevírám nůž a už pižlám šedivou elektrikářskou pásku. Jde to pomalu, na práci nevidím a bojím se, abych sobě ani Alanovi neublížil.

Když jsem konečně pouta přeřezal, začal jsem si věřit. Jessiku jsem osvobodil podstatně rychleji. Nepočítal jsem ovšem s její reakcí. Když vyskočila, měl jsem co dělat, abych se včas stáhl zpět do stínu.

Naštěstí neměl nikdo podezření a hlavně čas po mně pátrat. Slyším, jak Jyri a Jari pronásledují dvojici, což znamená, že mám čas přesunout se do osvětlené části a odvázat Feketeho.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: