Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 13. část

(Betty)

Alfi se sebekritickým povzdechem odložil pájku. „Proti tomuhle arsenálu jsou ty Eliasovy laserové pistolky hotové zbraně hromadného ničení. Možná by se tím dal harpunovat žralok.“

„Napíchneme je jako čert na vidle,“ naznačuji pohyb směrem k Alfovi. V ruce držím neobvyklý nástroj. Metrová hůl se dvěma krátkými bodci na jednom konci a vysokonapěťovým generátorem na druhém.

„Já hlavně doufám, že to nebudeme muset použít,“ vložil se do řeči kapitán. „Bojím se, že kdyby Jari chtěl, nebyla by to pro něj větší překážka.“

Ohlédla jsem se. Kapitán se právě vrátil z Ištvánovy kajuty, kde byl ještě jednou vyzkoušet, zda by se nedostal do jeho trezoru. Jako ozbrojený doprovod by měl mít zbraň. Jenomže je za ni také zodpovědný, takže leží za zámkem, se kterým si ani kapitánův univerzál neporadí. Gregorův výraz mě nenechal na pochybách, že trezor svůj obsah nevydal.

„Nezapomeň, že budeme tři,“ snažím se na věc nahlížet optimisticky. „Možná je tam někde i Ištván, ten vydá za dva. Alf vyprávěl, jak Ištván dostal Jariho na lopatky. Viď, Alfe?“

Alf jen něco zamručel a znovu se pustil do práce. To, co kapitán chtěl, vyžadovalo větší přípravu, než jen sestrojit tři elektrické paralyzéry.

Nejprve nás napadlo prořezat se plazmovým řezákem do jednoho z technických tunelů. Jenomže se dalo předpokládat, že na něco takového budou připraveni. Tak přišel kapitán s vylepčeníčkem, dostat se na ně druhou přechodovou komorou, která je až v motorové sekci. Z vnějšku se otevřít nedá, ale když do krytu vyřízneme díru, můžeme je přepadnout zezadu.

No a v tom je právě ten problém, že nestačí díru jen vyříznout, musíme ji za sebou zase zavařit. A na to je třeba připravit si úchyty, vzpěrky a Bůh ví, co ještě. Bůh a já s Alfrédem. Kapitán se snaží do práce nezasahovat. Je mu jasné, že sami nejlíp víme, co tam na nás venku čeká.

„Betty,“ ozval se, když jsem odložila svářečku. „Už jsem to promyslel. Na můstku zůstaneš ty.“

Odložila jsem svářečskou kuklu a tázavě se na kapitána zadívala. „Nejlíp se do komory vlámeme my dva s Alfem. A s námi může ještě jeden. Buď ty, nebo Konrád.“

„Konráda na můstku nechat nemůžu. Kdyby se se mnou něco stalo, nedovedu si představit, jak tenhle blázinec řídí nějakej ujetej ajťák.“

„Jestli k tomu můžu taky něco připodotknout, když už je tu o mně řeč,“ ozval se z komunikátoru lehce podrážděný hlas, „tak na ten váš blázinec bych si vážně netroufal, ale jestli se mi podaří odblokovat průchody, můžu jít do akce s váma...“

Ohlédla jsem se po Gregorovi, zdálo se, že o návrhu usilovně přemýšlí.

„...kapitán může zůstat na svém místě,“ pokračoval Konrád v monologu, „a my tři, když se rozdělíme, můžeme je napadnout každý z jiné strany...“

Proti své vůli jsem se musela osobnímu ohodnocení usmát. Ujetej ajťák, to sedlo. První, co ho napadne, rozdělit se.

„A jak to vidíš?“ vpadl Konrádovi do řeči Gregor. „Myslíš, že nám v dohledném čase vrátíš řízení?“

„Zašmodrchali trochu pointery, pokouším se je roztřídit zpět, zrovna píšu skript. Ale možná budu muset vlézt ke směrovači...“

„To si nech do závěrečné zprávy,“ vpadl mu Gregor netrpělivě do řeči. „Mě zajímá, jak dlouho...“ zarazil se. „Cítili jste to taky?“

Samozřejmě, že jsme to cítili všichni. Carolus Rex není žádný drobek, i bez nákladu váží víc než jiné typy současných lodí. Nic s ním nehne, však jsme ten otřes zaregistrovali jen nějakým kosmickým smyslem.

Chvíli ticha přerušil Konrádův hlas. Zarazilo mne, kolik sebevědomí z něj vyprchalo. „Netuším, co se děje. Byla odpálena záchranná kapsle ve druhém technickém tunelu. Pokouším se zjistit víc.“

„Přesměruj nám sem kameru, pokusíme se kapsli lokalizovat.“

Na obrazovkách naskočil obraz okolního vesmíru. Alf chvíli nazdařbůh šmejdil kamerou, pak se pokusil o systematickou prohlídku, ale zorné pole kamery bylo příliš malé.

Odložila jsem nářadí. „To je k ničemu, to chce okno.“

Profesorka nám už spěchala naproti. „Pospěšte si, venku jsou nějací lidé ve skafandru, myslím, že mají problémy.“

Bez dechu jsme dorazili do jídelny a začali si razit cestu k oknu. Kapitán profesorce nařídil, aby po dobu pohotovosti držela své studenty pohromadě na jediném místě. Tím místem byla samozřejmě jídelna, toho času s beznadějně obleženými okny. Někteří mají v ruce tablety, někteří alespoň hodinky s vestavěnými kamerami a natáčejí nevídanou scénu. Dva kosmonauti spojení lanem se volně vznášejí prostorem. Nemohou nic dělat, alespoň ručkují po lanu k sobě.

Místností se rozlehl jasný autoritativní hlas. „Alfréd a Betty okamžitě nástup na záchrannou misi.“

Těžko uvěřit, že ten hlas patří témuž člověku, který mi dává přednost ve dveřích a který nezačne jíst dříve, než zasedne dáma ke stolu. Nevím, jak té změny dosáhl, ale funguje to. Ani na okamžik o rozkazu nepřemýšlíme, zpět na můstku jsme dříve, než by nám stačil vysvětlit, že se tam máme zastavit pro nástroje. V plné rychlosti sbírám z podlahy raketové křeslo. Očekávám škubnutí, ale je silnější, než s jakým jsem počítala. Loket se přetočí do polohy, na kterou není stavěný. Bolestivě syknu, ale okamžitě se ovládnu.

„Musíme něco odstrojit,“ komentuje Alf. Mluví spíš pro sebe, abych si mohla myslet, že si mé nešikovnosti nevšiml. „Zbytečně by nás to za letu zpomalovalo.“

Jediným škubnutím odepínám zdroj hořáku, ten je nejtěžší. Přemýšlím co dál. Zbraň nechávám na místě, dokud nebudu mít jistotu, co a kdo nás venku čeká.

„Bodec si nech,“ napovídá Alf, jako by četl mé myšlenky. „Skafandr sice izoluje, ale stačí do něj udělat malou dírku... Nezbiješ, ale každý hned zkrotne.“

„Kapitáne,“ Konrádovi se vrátilo do hlasu sebevědomí. „Dveře do přechodové komory jsou také zablokované.“

Polilo mne horko. „Měla jsem za to, že to je nezávislý okruh.“

„Je, ale centrálně se dá ovládat taky.“

„Takže není tak nezávislý...“

„Na tom teď nesejde,“ okřikl mne Gregor. „Dokážete komoru otevřít násilím?“

„Myslím, kapitáne, že bych komoru mohl odblokovat na dálku.“

„No tak to sakra udělej,“ rozvzteklil se konečně Gregor na Konráda.

„Potřebuji ale vaši spolupráci na můstku.“

„To zvládnu sám,“ odpověděl Gregor již klidným tónem. „Alf a Betty se pokusí otevřít dveře vlastní metodou.“

Jasnější pokyn už jsme dostat nemohli. Znovu jsem připnula zdroj a vyrazila za Alfem. Už prohlížel ovládací panel dveří komory.

„Tady,“ ukázal na jedno místo na stěně. „Ale přesně, malý výkon.“

Věděla jsem, co chce. Ovládací panely jsou nedemontovatelnou součástí stěny. Abychom se dostali k elektronice, museli bychom odmontovat celou stěnu a na to teď opravdu není čas.

„Lepší, když to uděláš ty, máš přesnější ruku,“ usmál se na mne povzbudivě, až mi srdce poskočilo do krku.

Třesoucí rukou jsem zapnula zdroj a zafokusovala paprsek na půl milimetru.

„Klid, stihneme to,“ vysvětlil si Alf mé rozrušení po svém.

Ostatně, už nebylo třeba, rukojeť hořáku už jsem držela pevně a pomalým, ale jistým pohybem vyřízla ve stěně otvor, za kterým se objevila vnitřní část ovládacího panelu s nezbytnou kabeláží.

Klíšťkami jsem odtáhla překážející svazek kabelů a Alf zajel peanem k obnaženému datovému konektoru. „Gregore, jak na tom jste?“

„Já netuším, co vlastně děláme,“ ozvala se z komunikátoru nešťastná odpověď.

„Dejte nám ještě...“ rozplizl se zbytek Konrádova výkladu v rušivém šumu.

„Mluvíš ze studny, vůbec ti není rozumět.“

„Jsem u směrovače... stínění... ještě deset minut...“

„Tak já to budu mít taky za deset, ale sekund,“ ušklíbl se Alf.

Exaktně vzato, trvalo mu to dvacet, ale pak zámek cvakl. Dveře byly volné.

„Kapitáne, žádáme o povolení vystoupit do vesmíru,“ vyhrkl Alf formálně, aby zakryl rozrušení.

„Máte ho.“ Odpověď nepřišla z komunikátoru, Gregor se dostavil osobně.

„Zůstávám na můstku, snad se nám s Konrádem podaří plně převzít řízení. Zároveň vás budu sledovat kamerami,“ doprovází nás kapitán až do přechodové komory. Plácne nás každého povzbudivě po zádech, pomalu vycouvá, usměje se a povzbudivě zvedne palec vzhůru.

Dveře komory se zavírají, vidím už jen jeho nohy. „Ozveme se, jakmile budeme venku,“ připomenu na poslední chvíli, zavírám hledí přílby a zapínám odčerpávání vzduchu.

Tlakoměr se rozsvítí zeleně. „Jdem na to,“ Alfréd otevírá vnější poklop. Dovnitř ztěžka vlézá postava ve skafandru.

„Chvála bohu,“ zazní ve vysílačce hlas. Je to Ištván.

(Elias)

Sotva jsem Feketemu stačil. Šílený let, prosvištěli jsme dveřmi do motorové sekce a tak tak se nerozbili o jejich rám. Feketeho hlava, už takhle v děsivém stavu, by to taky nemusela vydržet.

Netušil jsem, co chce dělat, trochu jsem se bál o jeho zdravý úsudek. Když se mnou mluvil, zavíral jedno oko nebo šilhal. Nejraději bych ho zklidnil a nechal odpočívat, jenomže strach o ty dva venku byl o řád mocnější.

Prokličkovali jsme bludištěm stojanů osazených součástkami. Pro designéra tu uplatnění nenašli. Veškeré konstrukce byly přiznané, kryty téměř chyběly, spletence kabelů pevně přichycených na stěnách dodávaly přízračný dojem vnitřku obřího počítače, kterým konec konců tenhle labyrint byl.

Scéna se poněkud změnila, hranaté bloky přístrojů najednou vystřídaly obří válce propojené potrubím. Mohl jsem se domnívat, že jde o palivové nádrže, ale kromě tvaru a nedaleko umístěných kryogenních jednotek jsem pro to žádný důkaz neměl.

„Tady je to,“ ukázal Fekete směrem k plášti lodě.

Neviděl jsem, co myslí. Ve výhledu mi bránilo několik spřažených potrubí vedoucích kamsi dál k zádi lodi, snad až k samotným motorům. Když jsem se konečně dostal do správného místa, Fekete už otevíral dveře přechodové komory.

„Ty dál nemůžeš, zůstaneš v lodi. Venku je to nebezpečné.“

„Co když sem přijdou Jyri a Jari, chcete mne tu s nimi nechat?“

Byl to chabý pokus. Stačilo namítnout, že se mohu někde schovat. Nepřehlednější terén bych na lodi těžko hledal. Tlačil nás ale čas, možná nedokázal s otřesem mozku připadnout na ten správný argument, nebo mu jen došlo, že bude venku potřebovat pomoc. Kývl tedy a za chvíli už se nad námi otevřel pohled do temného vesmíru.

Skafandr, který jsem po obléknutí vnímal spíš jen jako tužší kombinézu, se ve vakuu poněkud nafoukl a bránil svobodnému pohybu. Velice brzy jsem si ale na omezení zvykl. Připoutáni lanem jsme se zlehka odrazili a vypluli do volného prostoru.

Sotva jsem hlavou minul okraj přechodové komory a dostal se z rádiového stínu, ožila vestavěná vysílačka.

Slyšel jsem Jessiku brečet. „Alane, co jsi to udělal!“

„Neboj se, jen jsme chvíli od sebe,“ utěšoval ji. Znám tenhle jeho tón, když se snaží lakovat na růžovo, ale sám nevěří tomu, co říká. „Chvilku si tady pobudu a pak už mne nějak stáhnete.“

Rozhlížel jsem se, odkud hlas přichází. Ve vysílačce sice perfektně slyšíte, co kdo říká, ale odkud hlas přichází, netušíte. Prohlížím každou část lodi, zrakem padnu na věnec v dolní třetině. Ne všechen náklad na Mars se vozí uvnitř. Ta největší a hlavně nejtěžší břemena se nakládají až v kosmickém prostoru a přichycují k povrchu lodi právě tímto věncem. Na orbitě Marsu se pak dálkově odpojují a posílají po samostatných balistikách na povrch. Právě v tomto věnci, přilepená k povrchu lodi, se křečovitě držela jednoho z četných úchytů jakási postava ve skafandru.

Druhou postavu mi ukázal Fekete. Nejprve jsem ji neviděl. Teprve po chvíli jsem v dálce mezi hvězdami zaznamenal pohyb a pak už jasně rozeznal malý skafandr.

Fekete se ujal slova jako první. „Nebojte se, už jsme tady!“

Nejprve bylo ticho, pak se strhla přestřelka hlasů.

„Jedno po druhém,“ uklidňoval oba Fekete. „Nejdřív toho, co se drží rakety.“

„To jsem já, Jessika.“

„Výborně, Jessiko, o nic se sama nepokoušej, jdu pro tebe.“

Myslím, že by se Jessika sama o nic nepokusila ani bez té rady. Nicméně slova měla uklidňující účinek a zůstala zticha, dokud se Fekete nezastavil pár metrů před ní.

„Co je, co se děje, pojďte si pro mě. Nenechávejte mě tu,“ spustila, když viděla, že se Fekete obrací.

„Jessiko, nevyváděj, lano prostě nestačí. Budu muset někde sehnat delší. Ještě chvíli poč...“

„Né, já nechci, udusím se tady,“ otevřela naplno stavidla hysterie.

Fekete se zarazil. Ze své pozice u přechodové komory jsem viděl to, co ona nemohla. Nahmátl karabinu poutající ho k lanu. Pochopil jsem, k čemu se odhodlal. Chce ten kus překlenout bez jištění. Chvíli se pere s karabinou, nedochází mu, že napnuté lano karabinu blokuje v zavřeném stavu.

„Ištváne, počkejte,“ volám, dokud je čas. „Nastavím vám lano.“

Vracím se zpět do přechodové komory. Odpoutávám nejprve sebe, pak poněkud přitáhnu Feketeho, odpoutávám i jeho lano a obě uvolněné karabiny zaklesnu do sebe. Dvakrát škubnu za lano. Nejspíš pochopil, protože se spojené karabiny začaly pozvolna sunout za ním.

Dostal jsem strach. Předtím jsem si přítomnost lana téměř neuvědomoval, teď mi neskutečně chybělo. Chytil jsem se tedy alespoň toho Feketova. Teprve později mi došlo, že jsem mu musel lezení dost ztížit, ale v tu chvíli jsem byl rád, že mne vytáhl zase na povrch.

Celá záchrana se odehrála v naprostém tichu. My neměli důvod cokoli říkat, Jessika toho nejspíš nebyla schopna. I bez instrukcí věděla, že musí chytit Feketeho kolem krku jako medvídek koala a pevně se držet.

Konečně promluvil Fekete. „Počkej, takhle nemůžu lézt. Nemůžeš mi viset na břiše.“

Jessika se ani nepohnula.

„Tak se aspoň přesuň na záda.“

Stále nic. Došlo mi, co mám dělat. Zapřel jsem se za okraj přechodové komory a oba přitáhl až k sobě.

„A teď pro Alana,“ vykřikl jsem nedočkavě.

„Ani to nezkoušej,“ ozval se hlas z hvězd. „Lano nemůže stačit. Chtělo by to raketové křeslo.“

Podívám se zpět do komory. Ke standardní výbavě patří kromě skafandru a lana také raketové křeslo, vše ve dvojím vyhotovení. Nevím, proč se tomu říká křeslo, snad z historických důvodů. Já osobně tu vidím jakýsi postroj s palivovou nádrží a jednoduchou konstrukcí nesoucí tři páry trysek.

Fekete uhodl mé myšlenky. „Ať tě to ani nenapadne!“

„Musíme pro něj.“ Kousl jsem se do rtu, abych nahlas neřekl to, co by slyšel i Alan. Ničemu nepomůže, když mu budu vyprávět o bezvýchodnosti jeho situace. Stále se vzdaluje. Ne moc rychle, ale dost na to, aby byla každá minuta drahá.

„A umíš s tím? Já ne! Když zmizíš ve vesmíru i ty, nepomůže mu to ani trochu.“

Nechtěl jsem křičet, samo od sebe to ze mne vylétlo. „Nemůžu ho tam nechat!“

„Musíme dojít pro někoho, kdo s křeslem umí zacházet. Tím Alanovi pomůžeme nejlépe,“ řekl autoritativně, ale podivuhodně měkkým tónem, který jsem u něj ještě neznal.

Uklidnil jsem se. „Tam nemůžeme,“ ukázal jsem na vstup. „Padneme do rukou akorát Jarimu.“ Viděl jsem, co provedli Feketemu s hlavou, další střet nemůžeme riskovat.

„Musíme k jiné komoře a vlézt tamtudy.“

Jessika procitla ze strnulosti. „Ne, já nikam nejdu. Spadla bych do vesmíru.“

Chtěl jsem se na ni obořit, ale uvědomil jsem si, co asi před chvílí zažila. Pochopil jsem, že v žádném případě dobrovolně nepůjde a vláčet ji s sebou násilím je neproveditelné.

„Já tu s ní počkám,“ navrhl jsem Feketemu. „Zamkneme se v komoře a počkáme, dokud pro nás někdo nepřijde. Ať už zevnitř nebo zvenčí.“ Zamykání se v komoře byl jenom trik na Feketeho, abych mu usnadnil odchod. Pro někoho, kdo ovládá palubní počítač, je zámek prázdný pojem. Spíš jsem spoléhal na to, že nemají důvod do přechodové komory lézt.

Nechal jsem Feketemu obě lana a díval se, jak se nad námi zavírá kryt komory.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: