Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 16. část

(Jari)

„Sakra, jak se to mohlo stát!“

Jyri ukazuje na přeřezaná pouta Feketeho.

„Musel mít s sebou něco ostrého. Prošacoval jsi ho pořádně?“

Ironicky se na mě zašklebil. „I kdyby to tak bylo, jak se osvobodili ti dva? To je dost velká náhoda, že všichni tak najednou, když ani neseděli u sebe. Ne?“

Nemohl jsem na nic přijít, ale to nebylo teď to nejdůležitější.

„Nejdřív musíme najít Feketeho. Utéct nemohl, jediná volná cesta je, kudy jsme přišli. Jestli nás nečekaně přepadne... Nerad bych se s ním zase pral.“

Jyri už stáčel čoko kabel. „Tohle tady zapomněl,“ ukázal na notebook. „Klika, bez něj by se nám to zkomplikovalo.“

Po krátké poradě jsme se rozhodli, že prohledáme pouze motorovou sekci, ve které máme pořád rozdělanou práci.

„Přesvědč se, že je zamčeno.“

Jyri zalomcoval dveřmi, které za námi před chvílí zaklaply. „Je to OK, nikdo nás tu nebude otravovat.“

Zkontrolovat ve dvou celou motorovou sekci je nesplnitelný úkol. Můžete se spolehnout jen na náhodu a doufat, že pokud chce dotyčný zaútočit, není někde v tichosti stočený do klubíčka a prozradí se nějakým hlukem.

Neslyšně proplouváme nazdařbůh mezi stroji a špicujeme uši.

„Je možné, že tu vůbec není,“ pošeptá mi v jednu chvíli Jyri.

Krčím rameny. Možné to je. Také mi pomalu dochází trpělivost. Pomalu se vracíme do míst, kde se Jyri pokoušel odpojit některá zařízení od sítě, aby tak zvýšil naši naději na úspěch. Budeme pokračovat v práci.

Právě míjíme sekci s nádržemi a potrubími, když Jyri plující napřed zdvihl loket s dlaní sevřenou v pěst. Stát, něco se mu nezdá. I já po chvíli slyším šramot.

Postupujeme velice obezřetně, konečně mám vizuální kontakt. Fekete je obrácen zády, nečekám ani chvilku. Ani se moc nebrání, oplatil jsem mu to škrcení tenkrát v kajutě, teď jen lapá po dechu. Za chvíli mu držím obě ruce za zády, ohýbám nohy v kolenou, lámu dozadu a Jyri ho důkladně svazuje do kozelce.

„Dej si záležet, ať zase nefoukne.“

Otočím Feketeho čelem k sobě a zkoprním. Konrád!

Ještě nemůže popadnout dech. „Pusťte mě,“ vyrazí konečně.

„Jak ses sem dostal!“ napřáhnu ruku k ráně.

„Jsem s vámi.“

Rána dopadla. „Na něco jsem se ptal.“

„No dveřma. Sakra, jsem ajťák, myslíte si, že nedovedu resetovat hesla? Kdy jste se naposledy přihlašovali?“

„Za chvíli je máme na krku,“ vykřikl vyděšeně Jyri.

„Klid, nikomu jsem zatím žádná práva nepřidělil, všichni myslí, že je vše při starém. Říkám vám, že jsem na vaší straně. Patřím ke Kotvě.“

„Jari, nevěř mu, kecá, aby si zachránil kůži.“

„Jsem Eteokles!“

Dvě slova měla účinek bomby. Kdyby nás hodinu přesvědčoval, že patří ke Kotvě, neuvěřili bychom mu tak dokonale jako teď.

„Tak už mě rozvážete? Pěkně to bolí.“

(Elias)

Jakmile se zavřel vnější kryt přechodové komory, Jessika spustila.

„Ne, nedělej to,“ začala pištět. „Udusíme se tady!“

„Neblázni, jsi ve skafandru, bombu máš plnou.“

„Už mi dochází, udusím se ve skafandru.“

Začala se se mnou prát.

„Počkej přece chvilku,“ podařilo se mi ji chytit zezadu za paže. Ve skafandru jsem byl sice trochu nemotorný, ale ona také. Přitáhl jsem ji pevně k sobě a znehybnil. „Podívej,“ ukazuji na splaskávající skafandr, „za chvilku tu bude dostatečný tlak.“

Kontrolka tlakoměru zasvítila zeleně. Pustil jsem Jessiku, opatrně otevřel hledí a zhluboka se nadechl. Posléze jsem odložil celou přílbu.

Jessičiny ruce nervózně šátraly po přílbě v marné snaze nahmátnout pojistku.

„Počkej, pomůžu ti.“ Stín u oka, který jsem přes hledí přílby dosud považoval za líčení, byla modřina. „Co to máš s okem?“

„Nechci o tom mluvit.“

Chvíli jsme se jen tak mlčky vznášeli v přechodové komoře. Začal mnou pronikat chlad. V motorové sekci stačí udržovat poměrně nízkou teplotu, tak aby nezatuhla některá mazadla. Skafandr, který mne ještě před chvílí rozčiloval pro svou neohrabanost, mi teď začal prokazovat cennou službu.

Po pár minutách přerušila Jessika ticho.

„Eliasi,“ hlas se jí chvěl. „Na mě to zase jde. Ta místnost mě svírá, bojím se, že se udusím. Mám strašný strach.“

„Neboj se, vzduch si můžeme kdykoli vyměnit.“

Mé argumenty asi nezněly moc přesvědčivě, protože i já se nakazil iracionálním strachem ze stísněného prostoru, proti kterému by byl případný Jariho útok vysvobozením.

„Jessiko, oni jsou asi tam někde venku. Když mi slíbíš, že budeš úplně potichu, zkusím pootevřít dveře.“

Tiše pokývla na souhlas a já pootevřel.

Nikde jsem nic neviděl, otevřel jsem dveře úplně. V tu chvíli zmizela poslední překážka bránící šíření rádiových vln, naše skafandrové vysílačky ožily a sluchátka zabudovaná do vnitřní strany límce skafandru začala tlumočit vzdálené hlasy.

„To je Jyri,“ chtěl jsem vykřiknout, ale včas se zarazil. Tak jako my slyšíme jeho, uslyšel by i on nás. Naznačil jsem Jessice, aby byla zticha. Sáhla si na monokl a horlivě přikývla.

To, o čem mluvili, mi nejprve nedávalo moc smysl. Navíc jsem měl dojem, že rozeznávám tři hlasy. Jasně jsem poznal Jyriho a Jariho, ale byl tam ještě hlas třetí, slabý, téměř jsem mu nerozuměl. Ale přísahal bych, že ho znám.

Do zorného pole se nám dostala postava ve skafandru. Instinktivně jsme se stáhli hlouběji do komory, ačkoli rozumný důvod to nemělo. To, co nás chránilo, byla tma a velká vzdálenost od povrchu lodi k jejímu středu. Posunout se o pár centimetrů nemělo valný smysl.

Ostatně, postavu ani nenapadlo, aby se k nám obracela. Dohadovala se se zbylýma dvěma, které právě připlouvaly na scénu. Začíná mi svítat, proč třetího téměř neslyším. Jyri a Jari mají skafandry, mluví přímo do mikrofonu.

Třetí postava vypluje ze zákrytu za Jarim. Okamžitě ho poznávám. Konrád, jak se sem dostal!

Teď, když vím, komu patří ten třetí hlas, dokážu i lépe rozeznávat, co říká.

„Ne, to je nějaké nedorozumění. Start byl přesně propočítán, všechno sedí, měli jste se odpálit. Teď tam zachytí prázdnou kapsli.“

„Vím, co jsem viděl,“ usadí ho Jyri. „Nemusím být kosmonaut, abych věděl, že když se vydám na opačnou stranu, k cíli nedojdu.“

„No právě, že nejsi kosmonaut,“ nenechal ho Konrád domluvit. „Ve vesmíru se všechno pohybuje po křivých drahách...“

„Ale já kosmonaut jsem...“ vmísí se Jari a začne vysvětlovat něco z nebeské mechaniky.

Přemýšlím o tom, co říká Konrád. Smysl mi to nedává, ale ani trochu nepůsobí jako zajatec. Že by blafoval a snažil se jim něco nabulíkovat? Moc tu hru nechápu.

„Bez řádných propočtů vás asi nepřesvědčím,“ povzdychl nakonec Konrád. „Ale stále je šance. Za deset minut,“ podíval se na hodinky, „bude další startovací okno. Pospěšte si, ještě není vše ztraceno.“

Jyri se podíval na Jariho, ten pohled opětoval. Pokud jsem mohl vidět z profilu, jejich výrazy nečekaně ztvrdly, jako u někoho, kdo právě odhalil veliký podvod.

„Já už myslím, že tomu rozumím,“ chladně odtušil Jari. Jeho hlas byl tichý, vyrovnaný a vražedně studený. „Vystřelit se na druhou stranu, to se dá považovat za omyl. Zkoušet vystartovat ke Cruithne o několik hodin později je ale nesmysl. Nejsem jenom kosmický poskok, počítat dráhy umím také. Že jsme teď někde úplně jinde a že už nemáme šanci se k Lagrangi vrátit, to mi je jasné i bez výpočtu. Co mi ale jasné nejdřív nebylo, je, proč nám to chceš namluvit.“

„Jari, ty myslíš...“ vyjekl Jyri.

„Ano, myslím, ne, je mi to úplně jasné. Tenhleten,“ ukázal na Konráda, „je možná od Kotvy, jenomže nemá za úkol nás zachránit... Ano, to bude ono. Ono je asi bezpečnější nás odstranit, abychom nemohli mluvit u soudu, než se pokoušet o riskantní záchranu.“

„Jak jsme se málem udusili při požárním cvičení...“ vyhrkl Jyri.

„Přesně tak,“ změnil náhle tón i Konrád. „Úplně nejlepší by bylo, kdybyste zakokrhali nešťastnou náhodou, když už nechcete spáchat sebevraždu. Takhle budu muset vysvětlovat,“ rychlým pohybem vytrhl revolver, „kde jsem sebral tohle.“

Konrád na nic nečekal, vypálil okamžitě. Jenomže tady narazil profesionál na profesionála. Jyriho výkop mu revolver nevyrazil, kulka však cíl minula. Jyri v mžiku zmizel ve spleti potrubí, Jari skočil za baňatý válec, o kterém jsem se později dozvěděl, že je to nádrž s okysličovadlem.

Jakkoli se soupeři navzájem neviděli, z naší pozice jsme měli dobrý přehled. Jyri se snažil nepozorovaně Konráda obejít a napadnout zezadu. Jari neměl uniknout kam, nezbylo mu, než se plížit kolem nádrže a čekat na vhodnou příležitost.

„Vylezte, nějak se dohodneme!“

Žádná odpověď, Jyri ani Jari nebyli hlupáci, věděli, že Konrád je zabít prostě musí.

Uniklo mi, odkud Jari vytrhl ten pákový přístroj, vypadající jako stahovák kabelů. Náhle zasvištěl vzduchem, minul Konráda o vlásek a narazil do nádrže s okysličovadlem. Ozvalo se hluboké zadunění, stříbrný povrch se prohnul, a když síla pominula, opět se narovnal, překmitl a několikrát zavibroval. Tlaky potřebné na zkapalnění jsou tak vysoké, že by stěna nádrže musela být hodně silná, potažmo příšerně těžká. Proto se uchovává okysličovadlo jen za lehce zvýšeného tlaku v lehké tenkostěnné nádobě a v kapalném stavu se udržuje ochlazováním na kryogenní teploty.

Konrád se otočil a vypálil směrem, odkud stahovák přilétl. Jari už tam samozřejmě nestál. Zato tam stála podobná nádrž, jako ta, do které před chvílí stahovák narazil. Až na pár malých detailů vyložené dvojče.

Vystřelená kulka nemá o mnoho větší energii, než letící kus nářadí. Zato má malý průřez a při kontaktu s překážkou vyvine neobyčejný tlak. Tlak, který více než jen stačí k proražení tenkostěnné nádrže.

Ze vzniklého otvoru vytryskl pramínek okysličovadla. Nebyl ani moc silný, ani pod moc velkým tlakem. Zato byl podchlazený na teploty, které jsou obvyklé jen ve vesmírných dálavách a ve specializovaných laboratořích. Ve volném prostoru začal okamžitě vřít, vypařovat se a v okamžiku zahalil Konráda do mrazivé mlhy.

Těžko říct, zda byl ještě zcela při smyslech, když proti páře několikrát vystřelil. S něčím takovým konstruktéři nádrže ani výrobci materiálu nepočítali. V jinak pružné stěně se objevila rychle se šířící prasklina. Rychle rostla, rozdělovala se na menší, za kterých vyrůstaly další a další. Během pár sekund se defekt rozšířil po celém povrchu, nádrž pukla a celý obsah se naráz vylil.

„Zavři, Eliasi, zavři,“ neudržela Jessika teď již zbytečné mlčení.

Všichni tři zmizeli v mrazivém dýmu, který už pomalu dorazil i k nám. Zvláštní, že okysličovadlo může i dusit. Rozkašlali jsme se. Pálily mne oči mrazem i dráždivým plynem. Ucítil jsem, jak mi na čele mrzne pot a pochopil, že je zle.

Na poslední chvíli jsem praštil do ovladače zavírání dveří.

(Jyri)

„Přílbu! Pryč!“ křikl na mě Jari. Řítil se za jakousi přepážku a strhl mě s sebou. Otevřel kruhové víko plastové cisterny. „Dovnitř!“

Vtáhl jsem se otvorem a spadl do vody. „Je tady voda!“

„To dá rozum,“ vrčí Jari, který už skočil za mnou a snaží se víko zavřít zevnitř. „Ale nádrž má celkem slušnou izolaci a hlavně velkou tepelnou kapacitu. Neměla by se moc ochladit.“

„Co se stalo?“

„Uteklo okysličovadlo. Tam u agregátů teď bude krutej mráz. Aspoň chvíli, než se teploty vyrovnají. Pojď radši ke mně, nesmí nám unikat teplo.“

Čekali jsme a střídali se v přidržování poklopu. Nebylo zač ho uchopit, výztuhy a prolisy ve víku měly původně jinou funkci, smekaly se mezi prsty. Naštěstí držel víceméně sám. Plastová stěna nás dělila od mrazivého vzduchu tam venku. Jari s obavami sledoval tloušťku ledové námrazy tvořící se na stěnách. Když voda odevzdala téměř všechno teplo, co měla, začala si ho brát od nás, a to podstatně rychleji, než by to dělal vzduch o stejné teplotě. Náš čas se začal počítat na minuty, zima nám bude jen první z nich...

„Musíme ven,“ praštil Jari do víka, až odletělo.

Nebylo nutné mne přemlouvat. Venku zmrznu možná, ve vodě určitě. Vyskočil jsem ven. Vše kolem připomínalo ledové království. Veškerá vzdušná vlhkost se vysrážela na podlaze a podchlazené konstrukci. Možná právě to nás zachránilo. Vzduch byl absolutně vysušený, a i když se jeho teplota pohybovala hluboko pod bodem mrazu, nedokázal nás ochladit natolik, aby to bylo nebezpečné.

„Pohyb, ať se zahřejeme!“

Znělo to skoro vesele, bylo nám jasné, že tohle kolo jsme vyhráli my. Říkal jsem si, že jsme jednali správně. Tohle je pořád lepší, než jenom sedět v cele a kousat se nudou. Člověk by se měl v každé situaci bránit a nepropadat pasivitě. „Že jsme se jim postarali o zábavu, viď?“ obrátil jsem se k Jarimu.

„To si piš. Hele, když počítám, Konrád to má za sebou. Fekete je raněný, možná někde zalezl v motorovém prostoru a už je taky tam. Gregor a Alfréd jsou dva. Betty je ženská, tu počítat nemusíme. Ty děti s učitelkou jsou k smíchu. Takže jsme teď dva proti dvěma.“

Přemýšlím nad tím. „Navíc nás chtějí chytit živé. Nemusíme se jich tolik bát jako oni nás. Ale co uděláme, až zvítězíme?“

„Navážeme kontakt s Kotvou. Haló, kluci, máme tady jednu raketu pod kontrolou! Jste s námi, nebo ne? Uvidíš, že budou mít zájem.“

„Hodili nás přes palubu.“

„Protože nás neznají. Mysleli, že je u výslechu prozradíme. Já kdybych se neznal, tak bych si taky nevěřil. Ukážeme jim, co v nás je.“

Představil jsem si, jak ovládáme raketu. Už nejsme vězni, všichni nás musí poslouchat. I ti dva detektivové, Alan a Elias. I Jessika. Jenom škoda, jestli Fekete už je v pánu, s tím bych si ještě rád popovídal.

Teplota už se trochu zvedla. Procházíme tiše motorovým prostorem. Terén je tu dobrý, samý úkryt, šero.

„Nejdřív se usušíme,“ šeptá Jari. „Ještě by bylo fajn najít tu pistoli.“


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: