Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 19. část

(profesorka Cernanová)

V jídelně pod stolem odšroubovat panel, píše mi kapitán. Plán útěku, krátké úsečné pokyny. Věří nám, že si s jednotlivými kroky poradíme. I kdybych měla šroubovat pilníčkem na nehty. Tohle ještě nějak půjde, Elias asi šroubovák má. Horší bude splnění dalších pokynů: Na Cruithne vydržíte několik dní. Zavolat na Lagrange o pomoc.

Sama sobě se divím, že jdu klidně s Eliasem k jeho kóji a dívám se, jak probírá nářadí. „Který potřebujete?“ ptá se. „Tady mám inbus a křížák. A normální, šlic, jak se to řekne? Plochý.“

„Eliasi, nemohl by ses tam jít podívat?“ Vysvětluji mu kam. Bojím se lézt sama v jídelně pod stůl, aby mě děti neviděly. Přitom máme za chvíli provádět zoufalejší kousky. V kapitánově dopise není ani slovo o skafandrech. Možná v raketě ani není tolik skafandrů, aby vystačily pro celou třídu. S naším výstupem do vesmíru se pochopitelně nepočítalo.

Elias se vrací. „Je tam inbus. Mám celou sadu, najdu ten správný. A co bude potom?“

„Musíme přejít do Sluneční laboratoře. Utečeme celá třída na Cruithne.“

Ve tváři mu bleskla radost, hned nato zvážněl. „Je tam někdo?“

„Ne. Musíme si zavolat pomoc z Lagrange.“

Ze sousední kóje vykoukl Alan. Asi ho zvědavost vytáhla ven. Kolem očí měl rozetřené slzy. Dělám si o něj starosti, vyhýbá se kontaktu s ostatními, nebyl ani na večeři.

Elias se na něj usmál. „Sbal si, jedeme na Cruithne. Zvládneš to?“

„Já poletím klidně až... do paralelního vesmíru,“ podíval se na něj Alan. „Je mi všechno jedno.“

„Cože?“ Elias k němu přistoupil a chytil ho pod krkem. „Tobě je všechno jedno, jak to, že je ti všechno jedno?“ Najednou držel v ruce nůž a jakoby mířil Alanovi na krk. Málem jsem se začala bát.

Alan se rozesmál. „Tos byl ty?“

„Ne, to byla bílá paní, ty nevděčníku. Na,“ podal Alanovi nůž. Smáli se na sebe.

Byla jsem ráda, že se Alan trochu probral z té deprese, která mi naháněla strach. Snad se nám brzy podaří uniknout do bezpečí a všechno bude v pořádku. „Kluci,“ povídám s novou odvahou, „prosím vás, běžte zkusit, jestli ten panel v jídelně půjde odšroubovat. A pak se budeme muset všichni připravit. Raketa bude prudce brzdit, musíme se připoutat v kójích a hned po skončení brzdění máme být připraveni přejít do laboratoře.“

„Že bych si s sebou vzal geologické kladívko?“ bleskl okem Elias.

„S sebou jen co nejmíň věcí,“ odpovídám zamyšleně.

(Fekete)

Alf se mi upřeně zahleděl do obličeje. I přes obě hledí našich příleb jsem cítil, že se mi snaží telepaticky něco sdělit.

„Montážní četa můstku,“ řekl do vysílačky. „Právě jsme dorazili ke Sluneční laboratoři. Začínáme s odjišťováním sítě...“

Došlo mi, že se nesmím nahlas ničemu divit. Ve zřejmém rozporu s tím, co hlásil na můstek, mne popadl a snažil se vtáhnout do škvíry mezi laboratoří a tělem Carola Rexe. Netušil jsem, co má v úmyslu, ale pochopil jsem, že potřebuje pomoct s něčím, co není pro Jariho uši. A to něco musí být provedeno pokud možno co nejrychleji, aby nepojali podezření.

„Alfe, pojď mi pomoct,“ přistoupil jsem na jeho hru a ve snaze vysvětlit ztrátu času začal nadhazovat zavádějící informace. „Nemohu otevřít tuhle sponu.“

„Počkej, hned tam budu,“ ukázal mi vztyčený palec na znamení, že si rozumíme. Už mne nemusel táhnout, sám jsem ho následoval ke krátkému gumovému tunelu, kterým údržba procházela z Carola do laboratoře.

„Možná se to svařilo za studena,“ vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho kosmonauta. Ve vakuu se z každého materiálu velice rychle odpaří tenká vrstvička vzduchu, a když se k sobě takové dva kusy kovu přitlačí, molekulám nic nebrání, aby přecházely z jednoho do druhého a de facto udělaly ze dvou kusů jeden.

„To nebude svár, jen se to kouslo,“ pokračoval Alf v blafování. „Počkej, vezmu páčidlo.“ Tentokrát ovšem neblafoval. V ruce se mu objevil montážní klíč a začal uvolňovat krytku konektoru.

Laboratoř je schopna samostatného života, ovšem po dobu letu je s mateřskou lodí propojena napájecím a datovým kabelem. Těsně před oddělením je třeba kabel odpojit. Jenomže Alf konektor evidentně nerozpojoval. Konečně sundal krytku a ve světle našich reflektorů se objevila zadní strana konektoru připojeného ke svazku barevných vodičů, přivádějících signály do standardního rozhraní laboratoře.

„Tak co je s tou sponou?“ ozval se ve sluchátkách netrpělivý Jariho hlas. „Jestli to nejde, tak prostě přecvakni síť!“

„Dobře, vem si kleště,“ obrátil se na mne Alf, podal mi krytku a naznačil, kde mám podržet kabel. Na chvíli se naše oči střetly. Byl klidný, ale ze strnulosti obličeje se dalo vyčíst vnitřní napětí. Věděl, že mu nemohu poradit, i kdybych věděl, oč se pokouší.

Standardní rozhraní, kterým komunikují moduly, pro mne není žádným tajemstvím. Na Marsu musel každý projít školením, jak takový systém pracuje. Pozůstatek z doby prvních osadníků, kteří museli znát všechno, pokud chtěli přežít. Jenomže, dnes už to není důležité. Postupně se upustilo od pravidelného přezkušování, pak od jednorázové zkoušky, nebude jistě dlouho trvat a přestanou trápit studenty i školením.

Pracně doluji z paměti kusé informace. Poznám silný napájecí vodič, komunikační vodič a hejno signálních vodičů. Sleduji, jak Alf odpočítává piny na konektoru, některé přemostí, k jiným přivede napájení natvrdo.

„Máš ty kleště?“ obrátil se na mne Alf. „Tady to bude potřeba přestřihnout,“ ukázal na jeden delší přemosťovací kablík.

„Ještě ne,“ zadržel mi ruku. „Až řeknu.“

Pochopil jsem, že ta práce, ať už to bylo cokoli, je u konce. „Jdu zatím na další sponu,“ podíval jsem se tázavě na Alfa. Pouze souhlasně kývl.

(Elias)

Takhle potichu nebyla třída ani při úvodu do diferenciálního počtu. Ani tak napjatá. Posledních pár hodin, které změnily pohodu konce výletu na noční můru, vzalo dech i notorickým rušičům. Ne každý asi chápal, jak velké doopravdy nebezpečí je, ale že jde o krk, bylo jasné každému.

Nevěděli jsme, jaké možnosti Jyri a Jari mají, zda nás mohou odposlouchávat nebo dokonce monitorovat náš pohyb. Pokud ano, nejspíš byli zaměstnaní něčím jiným, jinak by nás chytli hned, jak jsme utekli z ubikace. Nebo by nás dohnali tady, před vstupem do Sluneční laboratoře.

Podíval jsem se na profesorku. Bylo mi jí líto, musela se tvářit, že má situaci pevně v rukou, ale už z podstaty věci bylo jasné, že nemůže vědět o mnoho víc než my. Vlézt do Sluneční laboratoře, počkat, až dosedne na Cruithne, a nechat se zachránit raketoplánem z Lagrange, to nezní jako do detailu propracovaný plán. Ostatně, co mohl kapitán stačit v rychlosti naškrabat na kus papíru! Tolik otázek. Stihnou pro nás z Lagrange přiletět dřív, než nám dojde kyslík? Nepokusí se nás Jyri a Jari unést zpět, až zjistí, že jsme utekli? A hlavně, jak se do laboratoře dostaneme!

Zatím tu jen poletujeme před zavřenými dveřmi a čekáme na zázrak. Nedávno jsme tu byli na exkurzi. Tenkrát stačilo kapitánovi jen přiložit ruku na senzor dveří a ty se hned otevřely spolu s dvojicí dveří přechodové komory Sluneční laboratoře. Jenomže, to bylo tenkrát, byl to kapitán s podstatně rozsáhlejšími přístupovými právy a hlavně mu nevadilo, že se o tom mohl okamžitě dozvědět každý, kdo má přístup do hlavního počítače. Kdyby teď kdokoli z nás přiložil ruku na detektor...

„Pamatujete si, jak to uvnitř vypadá?“ porušila ticho profesorka. Nejspíš se v myšlenkách dostala do stejného místa jako já. Před očima mi defilovaly přístroje a boxy s materiálem a zásobami zafixované v transportní poloze.

„Moc místa tam není, že?“

„To jako, že se tam nevejdem?“ vyjekl někdo ze třídy.

„Klid,“ vyštěkla profesorka. „A potichu,“ dodala, když si byla jista, že sama klid nabrala. „Nic tam není napevno, vystěhujeme, co se dá.“

„To se tam potlučeme,“ zabručel Rafaelovič faktickou poznámku.

Profesorka se zamyslela. Stojí za to zamyslet se, když něco řekne Rafaelovič. „Uděláme řetěz. Jeden bude uvnitř boxy oddělávat, druhý posílat ven, my je tady budeme odebírat.“

„Já mám u sebe pořád nářadí,“ připomněl jsem se. „Mohl bych boxy oddělávat, kdyby se něco zaseklo, líp si s tím poradím. Jen ať se ty dveře už otevřou!“

Jako by právě na tenhle povel dveře čekaly, cvakla v nich elektrická závora.

Úlevný povzdech z davu pomalu přešel v napjaté ticho, když nenásledovalo očekávané otevírání.

Zkusmo jsem vzal za dveře a zatlačil. Byly odemčené, bez odporu se poslušně odsunuly na stranu.

(Jyri)

„Nechápu, proč tohle děláme,“ zabručel jsem otráveně. „Žes na něco takovýho vůbec přistoupil. Dal ses na vědu, jo?“

„Přemejšlej,“ odsekl Jari napůl naštvaně, napůl pobaveně. Komunikaci s Alfem a Feketem omezil jen na příjem. Ti dva se venku prali se sítí, až ji uvolní, odpálíme nýty, které drží úchytnou montáž Sluneční laboratoře na těle naší rakety.

„Budeme lehčí, déle nám vydrží pohonné hmoty?“ zkusil jsem nepravděpodobnou odpověď.

„Vedle. Kdo je na palubě nejnebezpečnější?“

Pomalu mi začalo svítat. „Fekete a kapitán.“

„Jenomže kapitána možná budeme potřebovat.“

„Takže Fekete a Alf! Ty je chceš...“

„Zabít?“ uchechtl se. „Ne, ale než laboratoř na Cruithne usadí, tak odtáhnem jeřáb, a oni...“

„Se tam udusí,“ skočil jsem mu do řeči.

„Co by se dusili. Můžou si vlízt do kabiny a zavolat si z Lagrange záchranu. Těch pár dní tam vydrží a my budeme zatím v trapu.“

Začínalo se mi to líbit. „Nebo přečkají na vědecké základně, co tam čeká na každoroční návštěvy těch vědátorů...“ doplnil jsem Jariho vizi.

„Hergot,“ rozčílil se Jari a zapnul vysílačku. „Tak co je s tou sponou?“ zareagoval na hlemýždí tempo těch dvou expertů venku. „Jestli to nejde, tak prostě přecvakni síť!“

Začali jsme se opět víc věnovat práci venku, ale brzy nás monotónnost přestala bavit. Začal jsem procházet údaje palubního počítače. Tohle bylo něco jiného, než pokusy na našem tajném kosmodromu ve Valles Marineris. Tohle bylo doopravdy.

Většině věcí jsem nerozuměl, ale brácha kosmonaut byl a byl hned vedle.

(Alan)

Zrádnost stavu beztíže spočívá především v pocitu, že břemeno nic neváží. Neváží, to ano, ale hmotnost, ta zůstává. Hmotnost a hybnost. Jakmile Elias boxy s materiálem odjistil, začaly volně poletovat po vnitřku laboratoře, ať už byly sebetěžší. Jakým záhadným způsobem mi je dokázal poslat, nevím, měl jsem starosti sám se sebou.

Pot mne pálil v očích o to víc, že v nulové gravitaci nechtěl odtékat ven. Další bedna letí. Laboratoř je o něco větší než běžný vagón. Elias poletuje někde v první třetině a pálí jednu bednu za druhou. Neletí rychle, ale při té hmotnosti, co má, mne strhává s sebou. Trhnutí, popruh z jednoho závěsu, kterým jsem se připoutal, mne zastavuje přesně na úrovni přechodové komory a bolestivě se mi zaryje do těla. Poprvé to nebolelo, ale každé další škubnutí pracuje na pořádné modřině.

Není čas na sledování se. Jak to jen jde, vymrštím box otevřenou komorou ven, kde už na ni někdo čeká. Teď chytá Krempner, ale jak si s tím poradil, už nevidím. Zpětný ráz mne háže na protější stěnu, hned se odrážím a chytám od Eliase další krabici. Připadám si jak bezzákluzový kanón. Nabít hlaveň, odpálit, zpětný ráz, připravit komoru na další projektil, nabít, odpálit...

„Alane,“ ozval se náhle Elias. Laboratoř se očividně uvolnila, konečně se probojoval k největšímu břemenu. „S tímhle mi musíš pomoct.“

Vypluji mu naproti a opět bolestivé trhnutí. Popruh, napnutý tentokrát opačným směrem, mne nepustí dál. Nevadí, Elias mne stejně potřebuje na tomhle konci mohutného kvádru. Ukazovali nám ho už před pár týdny na exkurzi. Hmotnostní spektrometr, bez něj by laboratoř byla jen luxusní hotel.

„Netuším, jak ho vytočíme ven. Taková kráva.“

„Bude to na knop, ale musí to jít. Má analyzovat částice slunečního větru, vevnitř by jich moc nenachytal. Musí být konstruovaný tak, aby se dal snadno vytáhnout.“

„Uvidíme, pospěš si s těmi sponami.“

Bylo jich tam snad dvacet, byl jsem už vyčerpaný a ruce se mi třásly. Navíc na mne začaly dotírat pochyby, zda to stihneme. Jakmile se dostaneme na Cruithne, už nám Jyri a Jari nic neudělají. I kdyby se zbláznili, zpět na Carola laboratoř nenasadí. Ale co pak, podaří se nám navázat spojení s Lagrangem? A co ostatní členové posádky, není to od nás zbabělé, nechat je tu samotné...

„Tak máš to už?“ přerušil mé úvahy netrpělivě Elias.

„Můžem.“

Oba jsme se zapřeli o výstupky ve stěnách a kvádr se dal do pomalého pohybu. Pomalu jsem začal jeho předek stáčet k přechodové komoře. Šlo to nad očekávání dobře, když se náhle ve svém pohybu zarazil. Viděl jsem okamžitě, co se stalo.

Spektrometr, i v klidovém stavu, komunikuje s hlavním počítačem laboratoře. Před vystěhováním je třeba nejprve odpojit kabel a venku ho opět připojit k venkovnímu konektoru. Na to jsme nepomysleli, kabel se napnul, zapružil, ale impuls dvousetkilogramového břemene nevykompenzoval a přetrhl se.

„Aby nám to nestrhli z kapesnýho,“ zachechtal se Elias a i já měl co dělat, abych předrážděné nervy udržel na uzdě. Spektrometr se dál pohyboval po své dráze, ačkoli už o poznání pomaleji.

„Chytejte tam venku,“ zavolal jsem přechodovou komorou ven a spolu s Eliasem zatlačil na podstavu kvádru, když jsme ho konečně vytočili do správného směru. Ani nevím, zda mne slyšeli, kvádr zabíral téměř celý průřez vchodu.

(Jyri)

„Tak jak jste na tom,“ houknul Jari do mikrofonu, když se mu zdálo, že ti venku nějak dlouho neodpovídají.

„Uvolňujeme poslední oka sítě, pak laboratoř ukotvíme na jeřáb a odpojíme komunikační konektor.“

Jari opět vypnul vysílačku. „Nuda.“

„K čemu slouží tohle menu?“ obrátil jsem se na něj. Bloudil jsem palubním počítačem a snažil se zorientovat v možnostech, které nabízí.

„Ukaž,“ natočil se ke mně, právě když na pomocném monitoru přeskočil protokol stavových slov. Takových protokolů tu běží víc. Některé se mění prakticky bez přestání, zobrazují práci životně důležitých mechanismů, jako třeba regenerátor kyslíku. Některé protokoly se mění málo a teď, když jsme sebrali práva na otevírání všech dveří, doslova zamrzly. Ten, co poskočil teď, byl ze Sluneční laboratoře.

Podíval jsem se na Jariho. „Co je to za blbost, tam se nemá co dít.“

Chvíli se proklikával podrobnostmi. „Hmotnostní spektrometr přestal komunikovat s počítačem.“

„Tak to maj vědátoři pech!“ zachechtal jsem se a myslel to zle.

„Divný, to se nestává.“

„Myslíš, že tam někdo je?“

Chvíli se hrabal v protokolu. „Dveře jsou zamčené, nikdo žádné neotevíral. Leda že...“ nedopověděl, začal zběsile bušit do klávesnice.

„Co hledáš?“

„Musím odblokovat servis... nebyl na to čas, pak jsem zapomněl... Tady to je.“

Na obrazovce naskočil obraz jedné z mnoha kamer umístěných po celé raketě. Před vchodem do Sluneční laboratoře se mačkal chumel dětí a pomáhaly vytahovat ven nějaké předměty.

„Odpal to,“ křikl jsem na Jariho. Celkem zbytečně, už byl zpět u terminálu a odklepával warningy. Nakonec odklepl ten poslední. Série mikroexplozí oddělila Sluneční laboratoř od mateřské lodi. Osamostatněné těleso se vydalo po vlastní dráze směrem ke Cruithne.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: