Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 20. část

(Alfréd)

Stále jsem nemohl nabýt úplnou rovnováhu. Jedna věc je proměřovat signály standardního rozhraní se schématem v ruce a úplně jiná je lovit schéma z paměti, dívat se na konektor z druhé strany, odpočítávat piny a snažit se představit si, jak oblbnout počítač, aby nepoznal, že se manipuluje se dveřmi, a aby je odemkl. To první se asi povedlo. Kdyby Jyri nebo Jari něco zaregistrovali, už bychom to věděli. Jestli se děti dostaly dovnitř, to se hned tak nedozvíme.

„Oddělej ty poslední klipsy,“ zavolal jsem na Feketeho. Rozmyslel jsem si to. Kablík, který zavře dveře, odpojím já sám. Mrazilo mne z toho, co se může stát. Jsou už všichni uvnitř, co když někoho zavřu venku? K zbláznění.

Nasoukal jsem se zpět ke konektoru a vytáhl kleště. Teď. Ne, ještě ne, schovávám kleště zpět do úchytu pod stehenní kapsou. Ještě jim dám čas. Ale co když zjistí, že jsou dveře otevřené. Měl bych je zavřít co nejdřív. Znovu vytahuji kleště a zase je schovávám. Začínám být paranoidní. Vylezu ven, nejdřív ukotvíme laboratoř na jeřáb, pak teprve dveře zavřu.

Pomalu se otáčím, abych vylezl, a mám na sebe vztek, že jsem svou nerozhodností zabil drahocenný čas. Skrz skafandr prošlo lehké zachvění. Na okraji zorného pole přílby se zablesklo několik plamínků. Elektrická jiskra odpálila duté nýty vyplněné střelným prachem a dosud držící montáž Sluneční laboratoře odskočila od těla Carola Rexe.

Polekaně jsem se otočil zpět. Gumová manžeta není stavěná na to, aby sama udržela laboratoř. Jako by chtěla potvrdit mé obavy, začal zpod ní vytryskávat vzduch zviditelňující se vodní parou. Svědčilo to o jediném. Pochybnosti o tom, zda se mi dveře podařilo otevřít, byly liché. Jestliže je okamžitě nezavřu, bude za chvíli laboratoř a část Carola Rexe bez vzduchu. První, kdo na to doplatí, budou ti, které jsme chtěli zachránit.

Strach mne na zlomek sekundy ochromil, ale okamžitě jsem se vzpamatoval a soustředil se na jedinou myšlenku. Přestřihnout překlemovací kablík! Vrátit se o dva metry zpět ke kabelu. Kousek a přece nekonečně daleko. Stihnu to? Škvíra není zatím příliš široká a není důvod, aby se zvětšovala. Ano, stihnu to, vím to.

Na ten pohled nezapomenu. Čas se téměř zastavil, můj postup ke kabelu se zpomalil na šnečí tempo. Jediné, co se pohybovalo vnímatelnou rychlostí, byl modul Sluneční laboratoře. V rozporu se všemi zákony zachování hybnosti se dala do pohybu a začala se vzdalovat od Carola Rexe.

Za chvíli jsem uviděl důvod. Škvíra mezi oběma tělesy se již rozestoupila natolik, že jsem viděl otevřené dveře lodi přesně naproti otevřené přechodové komoře laboratoře. Aby z nich vzduch okamžitě nevystřelil, bránila jediná věc. Oba otvory vyplňoval kvádr hmotnostního spektrometru. Kolem něj z obou stran vyfukovala oblaka zmrzlé páry.

Těleso spektrometru teď fungovalo jako obří píst, který se tlak vzduchu pokoušel vypudit do okolního prostoru. Laboratoř i loď na opačných koncích pístu se pomalu vzdalují. Nemám se už oč opřít, postup ke kabelu se ještě více zpomalil.

Laboratoř se již od lodi vzdálila na téměř jeden metr. Kabel nestačí, napíná se a trhá. Nejdéle vydrží můj překlemovací kablík, je nejdelší, ale nakonec i on povolí, na obnažených koncích se na okamžik vytáhne elektrický oblouk. Falešná informace se ztrácí, dveře se konečně chtějí zasunout, pouzdro se spektrometrem jim brání. Z laboratoře již přestal vzduch unikat. Buď již všechen unikl, nebo se pouzdro spektrometru vysunulo natolik, že se mohly zaklapnout vnitřní dveře přepouštěcí komory.

Buď jak buď, tlak vzduchu na podstavu vytlačující spektrometr ustal, nicméně díky jejímu vlastnímu pohybu se vysunování nezastavilo. Netrvalo dlouho, spektrometr se vyvlékl i z vnějších dveří přechodové komory a ty nehlučně zajely na své místo.

Na druhé straně, u trupu mateřské lodě, vzduch stále unikal, ale ne příliš drasticky. Gumová manžeta vyvlečená z držáku laboratoře se přimkla k spektrometru a zafungovala jako těsnění. Mizerné těsnění, ale přece jen nějaké, které snad dá těm uvnitř šanci utéct, pokud tam ještě nějací zůstali.

Teď, když pohyb spektrometru nebrzdila hmota laboratoře, pohyb se zrychlil. Nakonec vystřelil ven, zaleskl se ve sluneční lázni a s grácií se začal propadat do dálky jako legendární Clarkeův monolit. Otevřenými dveřmi zasvítilo do Carola Rexe prudké, ničím nefiltrované sluneční světlo a ozářilo děsivou scénu.

Netrvala déle než sekundu, byla ze všech sekund ta nejdelší. Větrná smršť unikajícího vzduchu brala vše, co jí stálo v cestě. Několik přepravních boxů roztočených tornádem vylétlo ven, další je následovaly. Do paměti se mi navždy vryl nějaký nešťastník držící se vší silou jedné z krabic, v zoufalé snaze udržet se uvnitř lodi. Dělal co mohl, umdléval ve snižujícím se tlaku vzduchu, ale dráhu změnit nedokázal. Nakonec krabici vyhodil ven a pokusil se zapřít o rám dveří. To nepatrné zdržení ho zachránilo. O zlomek sekundy později se dveře zasunuly.

(Cernanová)

Eliasův návrh, že půjde s Alanem dovnitř vynášet náklad, se mi moc nezamlouval, ale musela jsem uznat, že kluci jsou nejspíš šikovnější a silnější než já a konec konců, dokud budou ostatní venku, je moje místo tady.

Musím říct, že jsem rozhodnutí nelitovala. Boxy s materiálem lítaly jeden za druhým, sotva jsem stačila organizovat jejich odnášení. Po pravdě řečeno, nebylo by to ani nutné, spíš jsem chtěla děti zaměstnat. Těžko bych je udržela v nečinnosti a zmatek bylo to poslední, co bych teď mohla potřebovat.

Pak přišla ta obrovská bedna se spektrometrem. Zatímco ostatní krabice létaly jak dělové koule, tahle sotva prošla otvorem, dřela o zárubeň a vzpírala se. Kdo stál u bedny, pokusil se ji vtáhnout k nám, ale nebylo to tak snadné, ti, kteří nebyli přímo u stěny lodi, se neměli zač zapřít.

Společným úsilím se podařilo spektrometr nasoukat z velké části dovnitř. Zbývalo už jen málo, když jsem ucítila lehké zachvění a po chvíli sykot. Rozhlédli jsme se po sobě. Nebylo jasné, co se děje. Nesmyslně mne napadlo, že jsme rozbili spektrometr a něco z něj uniká.

Sykot sílil, v tom někdo ukázal na igelitový obal jednoho boxu, jak pluje směrem ke dveřím, s lupnutím se prosmýkne kolem spektrometru a zmizí někde za lodním pláštěm. Za chvíli jsme sami pocítili lehký vánek a došlo nám, že venku se něco hrozného stalo.

„Pryč, rychle pryč. Všichni pryč!“

Nikdo moc na moje rady nečekal, všichni najednou začali prchat. Bohužel jsme byli koncentrovaní na jednom místě, trvalo jen pár sekund a nastal přesně takový zmatek, jakému jsem se snažila zabránit. Sykot se mezitím změnil v burácení a nastala panika. Navzdory tomu se prostor kolem dveří během pár chvil téměř vyprázdnil.

Elias s Alanem! Polilo mne horko. Není mi jasné, co se vlastně stalo, ale že ti dva ve Sluneční laboratoři na tom nebudou lépe, bylo nasnadě. Jak dlouho tam vydrží? My pokles tlaku ani nepociťujeme, ale jejich zásoby vzduchu jsou proti našim zanedbatelné. Podívala jsem se směrem ke dveřím beznadějně zablokovaným tělesem spektrometru, jako bych čekala, že odtamtud ti dva zázrakem vyskočí. Místo toho mne vyděsil jiný pohled.

„Viktore, na co čekáš!“ křikla jsem na Rafaeloviče. Bílý jak papír stál přitisknutý na stěnu.

„Nemůžu vytáhnout ruku!“

Jeho ruka se přisála na škvíru mezi spektrometr a rám dveří. Určitě by bylo v jeho silách se odtrhnout, ale byl v hloupé poloze, ve které se nedokázal účinně zapřít. Okamžitě jsem přiskočila. Nenapadlo by mne, že druhý, kdo mu přiletí na pomoc, bude Michal Krempner. Samozřejmě, že jsme se srazili, a než jsme se rozmotali, problém se vyřešil sám.

Burácení vzduchu pomalu přešlo v tichý sykot a nakonec ve zvuk, jaký by byl v každé společnosti nevhodný.

Viktor zalomcoval rukou a uvolnil ji. Nahlédl do škvíry. „Proč to přestalo?“

„Viktore!“ hnala jsem se k němu. „Pryč!“

„Je tam tma, ale trochu vidím. Už vím,“ zajásal. „Ta gumová manžeta nějak sklouzla a teď tam plandá a dělá ten bublavej zvuk...“

Konečně jsem se k němu dostala, chytla ho za ruku a odtáhla.

„Tomu se říká aerodynamické paradoxon,“ nezapomněl vysvětlit hloučku přihlížejících.

Před očima mi odscrooloval seznam jeho výstřelků, při kterých se třída válela smíchy, zatímco on zůstával smrtelně vážný. Došlo mi, že to nebyla póza, ani pokus o vtip. Prostě ho jev zaujal.

„Viktore,“ obořila jsem se na něj zhurta, „co tě to napadlo, strkat tam obličej!“

„Vždyť už to skoro nefouká.“

Popadla jsem ho za ruku a snažila se ho dostat co nejdál.

„A to tě nenapadlo, že...“ nedokončila jsem. Kvádr spektrometru se dal do pohybu. Stále se zrychlujícím tempem klouzal ven. Ještě chvíli a... „Honem pryč, všichni,“ zakřičela jsem do třídy, která se v dojmu, že nebezpečí minulo, začala zase vracet.

„Vystřelí to, naráz uteče všechen vzduch!“ podpořil mě Rafaelovič, který se zas vrátil do reality. „Musíme...“

Nedořekl, exploze mu vzala slova od úst. Nebo jsem je jen neslyšela. Akustický otřes ochromil mé vnímání. Chtěla jsem vykřiknout, jenomže náhlý pokles tlaku vzduchu mi vyrazil dech. Strhl mne vzdušný proud, pod ruku mi přišla nějaká krabice, křečovitě se chytám. Lapám po vzduchu, zorné pole se zužuje, vnímám už jen jasné světlo, ke kterému se blížím. Nerozpoznávám, co to je, jen vím, že tam nesmím. Světlo je špatné, je třeba ho zastavit nebo zničit. Mrskám sebou, házím proti světlu krabici, i když sama nevěřím, že bych ho tím poškodila. Okolní tlak klesl natolik, že se už nedokážu nadechnout, naopak cítím, jak mi z plic unikají i poslední mililitry vzduchu. Nasládlá chuť v puse, zorné pole se zúžilo na malé kolečko. Poslední zoufalý pokus něčeho se zachytit, náraz.

Něco mi tu nehraje. Něco není správně. Vím to, někde v hlubinách vědomí mám pocit něčeho nevyřízeného, co pomalu vyplouvá na povrch. Rafaelovič! No jistě, to nemohlo být aerodynamické paradoxon. Musím mu to říct. Ta gumová manžeta se musela rozkmitat z jiných důvodů. Aerodynamické paradoxon to být nemohlo, to je jisté, venku je přece vakuum. Tady není vakuum. Co je to vakuum? Takové legrační slovo. V plicích mám vakuum.

Cítím, jak se zajíkám, nemohu popadnout dech, ale bránice to nevzdává, konečně! Úleva, chci ještě, rychle, další vzduch. Nejde to, bránici už víc nenapnu, musím nejdřív vydechnout. A zase, a zase, rychle. Procitám.

Kolem mne je halda dětí, většina má na tváři stopy rozmazané a zaschlé krve a zarudlé oči. Jessika s papírovým kapesníkem mi utírá obličej.

„Paní profesorko, měli jsme o vás strach. Už jsme mysleli, že vás to vycucne.“

Olíznu si naběhlé rty. Stále na nich cítím krev, ale pokusím se usmát. Rozhlédnu se kolem. Vidím rozmazaně, možná i trochu šilhám. Kolik jich je? Ne, tohle nespočítám.

„Jsme všichni?“

Odpoví mi mlčení.

„Jsme všichni?“ ptám se znovu a cítím, že se mi hlas chvěje.

Nakonec se odhodlá Rafaelovič a ukáže směrem ke dveřím. „Alan a Elias jsou někde tam.“

(Elias)

„Máme vyhráno, co říkáš?“ zahalekal jsem úlevně na Alana, když se nám podařilo dostat spektrometr do správné polohy, aby prošel přechodovou komorou.

„Prozatím,“ usmál se Alan. „Pojď raději zatlačit.“

Byl jsem v nevýhodné pozici. Spektrometr a další boxy s materiálem stále překážely, kam jsem se podíval. „No jo, tak počkej, jen se vyhrabu.“

„Možná tam zůstaň, už si sednul.“

Opravdu, Alanovi se podařilo opravit směr břemena tak, že se bez většího odporu dalo do pomalého pohybu. V jednu chvíli zřejmě někdo zabral i z druhé strany, protože se postup náhle zrychlil.

„Už to tam bude,“ křikl na mě, když už byl téměř v úrovni přechodové komory. Vnitřní dveře byly kousek za ní. „Můžeš oddělávat další balík.“

Rozhlédl jsem se po interiéru. Stále tu byla spousta materiálu k vystěhování, ale když byl pryč spektrometr, zdál se prostor náhle prázdný. „Možná se sem už vejdem, co...“

„Ticho!“ přerušil mne a vztekle máchl rukou. „Slyšíš to?“

V tu chvíli jsem neslyšel nic, ale než jsem otevřel pusu, zaznamenal jsem slabé syčení nabírající stále na síle.

„To je jako od nich.“

„Alane, nechoď tam,“ stačil jsem ještě varovat, ale už bylo pozdě. Obeplul ten malý kousek spektrometru, co ještě vyčuhoval z komory, a přiblížil se ke škvíře mezi ním a stěnami komory. Možná ten poslední krok ani nechtěl udělat, únik vzduchu skokem zesílil, Alana popadl vzdušný proud a přitiskl do jakési nálevky, kterou vytvářel límec kolem dveří komory.

Okamžitě jsem mu vyskočil na pomoc, což ale může mít v beztížném stavu fatální následky. Především jsem se při výskoku zasekl v jedné otevřené sponě, takže můj let pokračoval jiným směrem, než jsem předpokládal, a bolestivě jsem se pomlátil o stěny. V tu chvíli jsem ale nic necítil.

Konečně jsem se dostal na úroveň přechodové komory. Alan něco volal, neslyšel jsem ho přes svištění unikajícího vzduchu. Byl zády přisátý u dveří a marně hledal oporu, aby se mohl vysvobodit.

V tu chvíli se stalo víc věcí najednou. Jednak zhaslo hlavní světlo a rozsvítily se pouze nouzovky. Laboratoř patrně ztratila spojení s mateřskou lodí, což počítač vyhodnotil jako splnění podmínky pro autonomní provoz. Zároveň začaly ožívat přístroje a naskočily obrazovky monitorující venkovní prostředí.

Větší starost mi dělal spektrometr. Už mi došlo, že funguje jako zátka, díky které ještě máme nějaký vzduch. Ta zátka pomalu zajížděla do přechodové komory. Právě se dostala na úroveň dveří. Až vyklouzne...

Pevně jsem se chytl madla u toho, čemu se tu ze setrvačnosti říká strop, a druhou ruku napřáhl k Alanovi. Pochopil, napřáhl tu svou, zbývalo pár centimetrů. Stačilo se jen trochu posunout, ale to jsem již nestihl.

Podstava spektrometru zmizela za dveřmi přechodové komory, která se za nimi poněkud rozšiřovala. Úplné explozi a náhlému úniku veškerého vzduchu ještě stále bránily vnější dveře. Ne tolik, jako ty vnitřní, ale i tak nám poskytly čas něco podniknout.

Problém byl v onom rozšíření komory mezi dveřmi. Veškerý vzduch z něj již unikl ven. Když zátka spektrometru uvolnila průlez dveří, vyplnila se komora v jediném okamžiku vzduchem z laboratoře. Jinými slovy, došlo k malému výbuchu, který postrčil spektrometr o dobrého půl metru hlouběji. Ještě jsem viděl, jak náraz vzduchu strhl Alana s sebou a on padá za spektrometrem.

Když jsem se probral, byl tlak vzduchu v laboratoři vyrovnaný, kontrolky přístrojů vesele blikaly a na monitorech jsem si mohl prohlížet okolní vesmír. Dveře do přechodové komory byly zavřeny a pár centimetrů od nich na napnutém popruhu, v bezvědomí, ale žijící, visel Alan.

„Probuď se, Alane,“ zakřičel jsem po několikáté a opatrně ho pleskl po tváři. Neodvažoval jsem se dát do rány velkou sílu. Tvář, která si právě přičichla k vakuu, vzbuzuje spíš soucit.

Konečně otevřel oči a zase rychle zavřel. „Strašně bolí hlava,“ zašeptal.

„Nediv se, byl jsi uprostřed výbuchu.“

„Cože?“

S obavami jsem se podíval na pravé ucho. Pomalu na něm zasychal pramínek krve. Šel jsem se podívat po lékárničce, ačkoli jsem přesně nevěděl, co v ní budu hledat.

Nemohl jsem se zorientovat, pohyboval jsem se, kam jsem chtěl, ale bylo to jiné, než jak jsem byl doposud zvyklý. Ať jsem zamířil kamkoli, vždy jsem skončil u nějaké stěny. Pomalinku, ale jistě se pokaždé má dráha stočila. Vzpomněl jsem si na první okamžiky po probuzení. Alan visel na NAPNUTÉM popruhu. Proč by měl být popruh napnutý, když už větrná smršť pominula! Ani já se na protější stěně nevznášel jen tak volně. Nějaký tajemný magnet nás přitahoval, velice slabě, téměř nepozorovatelně, k plášti laboratoře.

Nebyl čas zaobírat se jevem déle, nejsem Rafaelovič. Teď musím především pomoci Alanovi. Pátrám v paměti po troskách znalostí z první pomoci, více méně doufám, že nejlépe Alanovi pomůže odpočinek. Hlavně aby znovu neomdlel, vytanulo mi najednou na mysli. S hrůzou jsem se co nejrychleji vrátil.

„Mluv na mě.“

„Proč?“ otevřel oči. Pak se pousmál. „Už je to trochu lepší.“

„Slyšíš mě?“

Kývl hlavou a rozhlédl se kolem sebe. „Ty jsi zapnul obrazovky?“

„To samo, asi jsme v autonomním režimu.“

„Koukám.“

Sledoval jsem jeho pohled. Na jedné obrazovce se vznášelo mohutné těleso rakety Carolus Rex a pomalu zaplouvalo za okraj monitoru.

Na čele mi zaperlil pot. „Carolus odlítá!“

„Neřekl bych,“ nespustil Alan z obrazu pohled. „To by se zmenšoval...“

Odmlčel se na nesnesitelně dlouhou dobu. Konečně dokončil. „...spíš se my otáčíme.“

Pomalu mi začalo svítat. Tím by se vysvětlovala ta tíže. „Zřejmě se při havárii nějak roztočila celá laboratoř a odstředivá síla nás táhne k plášti. Šťastnou náhodou jsme se roztočili kolem podélné osy.“

„Myslel jsem,“ podíval se na mne zamyšleně, „že na náhody nevěříš.“

(kapitán)

Sledoval jsem na monitoru, jak se laboratoř vzdaluje do prostoru a poprvé jsem si připustil, že asi nevyhrajeme. Vzápětí jsem si tuhle myšlenku zakázal. Tady nejde o výhry a medaile. Jde jen o to, aby nás co nejvíc zůstalo naživu. Z reproduktoru byl ještě slyšet Alfův výkřik, ze kterého jsem usoudil, že oba i s Feketem odlétají s laboratoří. Asi nenávratně ztraceni.

Jari zíral na monitor, pak na mě. „Gregore, tohle jsme si nedomluvili. Tys chtěl ty haranty nacpat do tý krabice, viď?“

„Tak jsem to zkusil,“ vyjel jsem na něj. „Divíš se? Kupu dětí jste si vzali jako rukojmí. A já ti mám jen tak pomáhat?“

„Jestli se někomu z nich něco stalo, tak půjdeš bručet,“ uchechtl se. „Teď už poletujou kolem Carola, jestli se dobře nedrželi.“

„Vám to taky nepomůže,“ povídám co možná klidně. „Představte si ty zprávy v televizi.“ Jen na vteřinu jsem pomyslel na rodiče, jejichž děti měly tu smůlu, že se zapletly do únosu rakety. Propátrávám všechny monitory najednou, venku létají snad jen přístroje.

Jari přepíná monitory, sledující vnitřek rakety. „Pojďte, musíme je pochytat a zase zavřít. Ať se nerozfouknou... parchanti... “

„Seženeme je dohromady a zase zavřeme,“ snažím se ho uklidnit.

„OK, ale půjdeš první,“ pravil Jari.

Vyletěl jsem k místu nehody, oba bratři za mnou s nezbytnou pistolí. Na chodbách jsme nikoho nepotkali, děti se ještě držely v houfu u prázdného přípoje pro sluneční laboratoř, děvčata kolem profesorky vypadala jako vyplašená kuřata.

„Kdo chybí?“ zeptal jsem se jako ve škole.

„Alan a Elias,“ oznámila mi jedna z dívek. „Byli v té výzkumné stanici.“

„Zatím nevíme, kde výzkumná stanice skončí,“ řekl jsem a ucítil jsem nepříjemnou pachuť v ústech. Ne, nelžu, je tu jistá nepatrná pravděpodobnost, že se někdo zachrání na Cruithne. „Musíte se vrátit do svých kójí,“ dodávám. „Je mi líto.“

Profesorce tečou slzy z očí, musím sám nahánět děti jako pastýř stádo. Jari a Jyri se drží v povzdálí.

„Půjdem zas tou dírou?“ ozývají se děti vpředu.

Tak je tajemství prozrazeno, Jari kouká na otevřený technologický otvor a ukazuje, že mají všichni vlézt dovnitř. „Řekni jim, Gregore,“ míní s přepjatou povýšeností, „že žádná procházka se jim nevyplatí.“ Tvářím se, že to nechápu jako rozkaz, ale jako řečnický obrat. To je jediná neposlušnost, kterou si dovolím, sakra!

Když se děti nasoukaly zpět do svého obytného prostoru, musel jsem přinést šrouby a otvor pořádně uzavřít. Šrouby hlavičkami ven.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: