Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 21. část

(Fekete)

Později všichni vyprávěli, jak se při odpálení zachvěla podlaha. Já nic takového necítil. Možná proto, že jsem tou dobou poletoval na opačné straně laboratoře a rozepínal úchyty sítě přímo na jejím hřbetě. Mezi mnou a Carolem ležel obrovský válec Sluneční laboratoře, nade mnou, asi v kilometrové výšce, se vznášela majestátní brambora kvaziměsíce Cruithne. Trochu mne znervózňovalo, že mi při práci neustále lezla do zorného pole. Kolem a dokola to nebyl žádný překvapivý pohled. Pětikilometrový kámen posetý krátery, planetka, jako každá jiná. Pouze zpoza jejího okraje vykukovaly technické instalace pro výzkum Slunce. Zatím jsou opuštěné, ale za čas zde přistanou vědci z Lagrange, aby vybrali schránky s materiálem, který se zde usadil při posledním pravidelném přiblížení ke Slunci. Takže nic, co bych už stokrát neviděl třeba na fotografiích Phobose.

Jenomže, tenhle kámen zabíral třetinu oblohy a čekal jen na to, až ho z ní někdo shodí na mne. A dočkal se. Náhle se Cruithne dala do pohybu, začala odplouvat stranou. Křečovitě jsem se chytil sítě, která se povážlivě napnula.

„Alfe,“ zakřičel jsem a snažil se, aby to neznělo vylekaně, „co se děje?“

Odpovědělo mi ticho, nejspíš byl na opačné straně laboratoře, v jejím rádiovém stínu. Už se to párkrát stalo. Netušil jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že nic dobrého to nebude a že si musím pomoci sám.

Nějaká síla musí laboratoř tlačit ven do vesmíru, síť se na jedné straně stále více napíná. Není jasné proč, všechny spony dole u lodi jsme již uvolnili, zůstalo jen těch pár tady na hřbetu, ke Carolu už síť připevněná není.

Setrvačná síla, kterou jsem před tím ani nevnímal, protože mne tiskla k plášti a dodávala falešný pocit tíhy, mne náhle začala táhnout do strany a z toho jsem poznal, že se změnil směr pohybu laboratoře. Tečné působení sítě se složilo s vlastní rychlostí laboratoře a ta se začala od sítě odvíjet. Ne příliš zbrkle, ale dostatečně rychle na to, aby mne vzniklá odstředivá síla oddělila od jejího povrchu a já odletěl do vesmíru. Nedoletěl bych daleko, pojistné lano by mne zadrželo, ale přesto jsem byl vděčný, že se mohu sítě přidržovat.

Laboratoř se natočila a já konečně zahlédl příčinu otáčivého pohybu. Přesně, jak jsem si myslel, Carolus a Sluneční laboratoř již nebyly jeden celek, ale dvě téměř nezávislá tělesa. Téměř nezávislá. Jedna z nosných tyčí nestandardním postupem odpálené konstrukce se provlékla okem sítě a držela celou laboratoř jako draka vznášejícího se na konci provázku. Ten brzy začne obíhat mateřskou loď a pokud něco neudělám, navine se na ni a nakonec se obě tělesa srazí.

„Alfréde,“ zkouším to znovu. Marně, laboratoř mezi námi nás odděluje dokonale.

Neprodleně se přesunuji po síti k problematickému místu, stačí, když ji vyvléknu, osvobozená laboratoř neškodně uletí do vesmíru. Jde to poměrně rychle. Síť s mnoha oky slouží lépe než provazový žebřík, v pár okamžicích jsem u konstrukce.

Náhle vysílačka sama ožije. „Ištváne,“ slyším jasně a zřetelně. „Potřebuji tvé lano.“

(Alfréd)

Když se zavřely dveře na Carolu, ulevilo se mi jen částečně. S nejvyšší pravděpodobností nikdo nezahynul. To ale neznamená, že při tom musí zůstat. Ohlédl jsem se po laboratoři. Od prvního úniku vzduchu se vzdálila dostatečně na to, abych viděl na dveře přechodové komory. Byly zavřené, dobrý důvod domnívat se, že uvnitř zůstala dýchatelná atmosféra. Že tam někdo je, mi bylo jasné od prvního okamžiku, kdy jsem viděl spektrometr. Sám se nestěhoval, někdo ho musel z laboratoře tlačit. Někdo, kdo je teď v relativním bezpečí a netuší, že odlétá po nedefinované dráze do pustého vesmíru.

Ještě ale není vše ztraceno, laboratoř se neodlepila úplně. Na jedné straně je stále s Carolem spojena bezpečnostní sítí. Kdo ví, zač tam drží, není čas to zkoumat, je třeba uchytit síť i na mém konci, který už je hrozivě daleko. Odhaduji vzdálenost. Přeskočit na laboratoř nebude problém, ale lano je krátké. Možná, kdybych ho navázal...

Druhé lano má Ištván, musím se s ním zkontaktovat. Zatím je někde na hřbetu laboratoře. Nemá mnoho možností, jak se dostat zpět na Carola. Pokud nechce skákat volným prostorem, musí slézt po síti. Tam se setkáme a s našimi dvěma lany už laboratoř nějak ukotvíme. Snad.

Sotva jsem dospěl k rozhodnutí, zahlédl jsem, jak se síť pomalu rozkmitala, jako by ji někdo střídavě namáhal. Ištván ještě vidět nebyl, ale nemohl již být daleko. Rozhodně ne tak daleko, aby rádiové vlny nedokázaly obtéct zbytek překážky mezi námi.

Pokusil jsem se znovu o kontakt. „Ištváne, slyšíš mě?“

„Konečně!“

„Máš lano?“

„Samozřejmě, jsem připoutaný.“

„Podej mi ho, musíme...“

„Na to není čas, je připoutané nahoře. Teď hlavně musíme uvolnit laboratoř. Vidíš? Síť se tady zahákla...“

Zastavilo se mi srdce. Ištván měl právo udělat chybu, nevěděl, že uvnitř jsou lidé. Nevěděl, že když odletí, už je nikdo nenajde.

„Zadrž!“ zakřičel jsem možná víc, než bylo třeba. Sice sítí lomcoval ze všech sil, ale takovou sílu, aby ji vyhákl ze zohýbané konstrukce, vyvinout nemohl. „Jsou tam lidi!“

Slova zabrala. Teď se pro změnu zastavilo srdce Ištvánovi. Předpokládám, protože znehybněl.

„Máš plán?“

„Asi budeš muset zpátky...“ nedomluvil jsem. Situace se vyvíjela rychleji, než jsme byli schopni řešit. Laboratoř se během posledních sekund posunula o notný kus po kruhové dráze a začala navíjet síť na Carola. Již teď se síť značně přikláněla k lodi, čehož si Ištván, který byl pod ní, všiml až teď.

Nebezpečí jsme si uvědomili téměř současně. Nebude trvat dlouho, síť lapí Ištvána docela a až začne setrvačná hmota laboratoře smyčku utahovat...

„Musíš hned pryč!“

Ištván nečekal na mé rady, ale pomoci si nemohl. V rozhodující chvíli se zamotal do sítě. Spěchal jsem mu na pomoc, ale bylo jasné, že než ho společnými silami vypleteme, poslední úniková cesta se uzavře.

Rychle jsem analyzoval situaci. Plán navázat lano a připoutat laboratoř na druhém konci ztroskotal. Těžko můžeme stihnout vše, co je třeba, i kdybychom byli domluveni a začali okamžitě. Laboratoř se již příliš vzdálila. Na druhou stranu Ištvána co nevidět umačká stahující se síť a po nedlouhé době se laboratoř srazí s Carolem. Důsledky takové srážky těžko odhadnout, ale proražení pláště a následnou dekompresi jsem viděl v každém scénáři.

„Uvolni tu síť!“ zakřičel Ištván.

Vytáhl jsem kleště a přestříhal několik ok. Napružená a náhle uvolněná síť se okamžitě smrštila a přitáhla ke vzdalující se laboratoři. Ta unášela ve svých útrobách nedobrovolné pasažéry a na svém povrchu beznadějně vpleteného Ištvána.

Netušil jsem, jak a zda vůbec mohu těm nešťastníkům pomoci, ale bylo mi jasné, kde je moje místo. Odepnul jsem bezpečnostní lano, odrazil se od Carola a po pár sekundách letu prázdnotou se chytám laboratoře. Poprvé ve svém životě jsem nastoupil na vesmírné těleso skokem. Bohužel, bez možnosti návratu.

(Alan)

„Myslíš, že se to povede?“

Vnikli jsme s Eliasem do přechodové komory a odtáhli dva ze skafandrů do nejvzdálenějšího koutu laboratoře. Navzájem jsme si je pomáhali obléct.

„Je to jediná šance.“

Když jsme na jedné z obrazovek objevili planetku Cruithne, dlouhé minuty jsme jen fascinovaně hleděli na její krátery rozbitý povrch. Teprve, když vlivem rotace laboratoře zmizela ze zorného pole, přesunuli jsme se k jedné z dalších obrazovek, jež zde nahrazovaly okna. Laboratoř, která se jednou za rok dostane ke Slunci na vzdálenost jedné poloviny astronomické jednotky, má i tak dost problémů s nadbytečným tepelným zářením, než aby ho ještě pouštěla dovnitř okny, která jsou navíc neporovnatelně dražší než obyčejná kamera.

Brzy nám došlo, že rotace kolem osy není náš jediný pohyb. Pomalu jsme se k planetce přibližovali. To bylo nejspíš v pořádku, při rychlosti, kterou jsme měli a ještě mohli působením zanedbatelné gravitace nabrat, zůstávala vysoká pravděpodobnost, že pád přežijeme my i laboratoř. Jenomže, kromě radiální rychlosti jsme zaznamenali i její tečnou složku. Jinými slovy, nemířili jsme na Cruithne přímo, ale kousek stranou. Malinký, zanedbatelný kousek, a přece tak drasticky měnící naše šance na přežití.

Pokud je naše rychlost hyperbolická, mineme Cruithne a už ji nikdy neuvidíme. V lepším případě se staneme oběžnicí, která bude navěky obíhat. Takže to nakonec vyjde nastejno.

„No, ještě mne napadlo, že sem jednou někdo přiletí, určitě by nás dokázal zachránit.“

Zarazil jsem se, trochu mi to zkomplikovalo rozhodování.

„Tak co myslíš?“

Zmlkli jsme.

„Nic, půjdeme do toho. Dokud budeme rotovat, spojit s Lagrangem se nedokážeme. Nikde není zaručeno, že nás Cruithne dokáže svou gravitací udržet. Úniková rychlost na povrchu je asi dva a půl metru za sekundu, druhá kosmická je jen o metr za sekundu větší. V téhle vzdálenosti je ještě menší, obávám se, že druhou kosmickou máme. Profrčíme a už nás nikdo nedohoní.“

„Tak jdeme do toho, lepší dělat něco, než sedět s rukama v klíně,“ odsouhlasil Elias mé rozhodnutí.

Zaklapl jsem přílbu, vysílačka se automaticky aktivovala. „Slyšíme se?“

„Jasně a zřetelně,“ pokusil se Elias zažertovat, ale hlas měl stažený.

„Připoutáme se.“

Popruhů určených k připoutání materiálu tu bylo nepočítaně.

Slyšel jsem, jak se nadechl, když byl hotov. „Teď to hlavní. Otevřel jsi vnitřní dveře komory?“

„Byli jsme tam přece spolu.“ Nezlobil jsem se za ten zbytečný dotaz, na všem teď záleželo. „Do zámku jsem strčil kus vycpávky, počítač si myslí, že jsou dveře zavřené.“

„Nemá cenu to odkládat.“

„Nemá, čím dřív to spustíme, tím je větší šance.“

Zmlkli jsme a napjatě čekali, až se planetka dostane vlivem rotace laboratoře do středu zorného pole obrazovky umístěné naproti přechodové komoře.

„Teď,“ křikl Elias a oba jsme se pevněji chytli madel.

Nebylo to tak hrozné, jak jsme čekali. Vnější dveře přechodové komory se neotevřely tak rychle, aby se následný únik vzduchu rovnal výbuchu. Navíc jsme se přitiskli na zadní stěnu, takže vichřice strhávala vše kolem, ale na nás působila relativně málo. Celé to netrvalo ani deset sekund. Nebo méně? Nevím, čas jsem neměřil. Ani by nebylo žádoucí, aby vzduch tryskal ven delší dobu. Přechodová komora přeměněná v raketový motor musela dodat impuls tím správným směrem. Kdyby trval déle, laboratoř by se zatím pootočila a zamířila jinam.

(Alfréd)

„Tak tentokrát jsi už ten náraz cítil?“ zeptal jsem se Ištvána místo poděkování za záchranu života, když mne přitáhl zpět k laboratoři.

Pokoušeli jsme se dostat dovnitř a pomalu nám docházely nápady. Bouchání na stěnu vzdal Ištván velice brzy, já se o to ani nepokoušel. Aerogelová výplň mezipláště je nejen dobrým tepelným izolantem a ochranou proti mikrometeoritům, ale zároveň nese velice mizerně zvukové vlny.

Můj nápad zamávat do některé z kamer také nevyšel. Ten nebo ti, kteří zůstali uvnitř, měli nejspíš jiné starosti, než sledovat okolní vesmír. Plížili jsme se od kamery ke kameře, spojeni jediným lanem, které nám zůstalo, v neustálých obavách, že nás odstředivá síla vymrští pryč. Nebyla velká, ale chvilka nepozornosti by ani nemusela být moc dlouhá, abychom se ocitli v problémech. O nějakém zamávání do kamery tedy ani nemohla být řeč. Ve výsledku to dopadlo tak, že jsme na objektiv kamery nalehli a pokud to zrovna někdo uvnitř zpozoroval, muselo mu to připadnout jako výpadek signálu.

Když došly nápady, zamířili jsme ke vchodu do laboratoře. Konečně, jen tudy se dalo dostat dovnitř. Přetržený kabel byl naše jediná naděje, pokud bych falešným signálem opět ošálil palubní počítač, mohly by se dveře otevřít.

K tomu už nedošlo. Přísahám, že jsem na obnažený kabel ještě ani nesáhl a dveře se náhle otevřely. Radost, že se dostaneme dovnitř, trvala jen chvilku. Vnitřní dveře přechodové komory pravděpodobně zůstaly otevřené, protože z laboratoře vytryskl mohutný proud vzduchu unášející s sebou drobné i větší předměty. Proti poryvu bych neměl šanci, i kdybych se držel některého z madel.

Větrná smršť mne utrhla a v kotrmelcích unášela pryč od laboratoře. Na krátký okamžik jsem zahlédl Ištvána, jak zuřivě obtáčí druhý konec lana kolem úchopu u dveří. Škubnutí, lano zapružilo a pak jsem jen cítil, jak mne nějaká síla táhne proti větru zpět k laboratoři.

„Rádo se stalo,“ opáčil Ištván, jen jsem ucítil pod nohama pevnou oporu.

Ohlédl jsem se. Únik z laboratoře ustal tak náhle, jako začal. Na desítky metrů se táhl ohon zmrzlé vodní páry protkaný zbytky upínacích řemenů a drobnými i většími troskami z laboratoře. Vlivem Coriolisovy síly se nepatrně stáčel v rovině kolmé na osu rotace laboratoře.

Již jsem naznačoval, že udržet se na rotující laboratoři bylo vzhledem k odstředivé síle poněkud náročné. Teď se situace ještě více zkomplikovala. Raketový impuls vyrazivšího vzduchu se pokusil roztočit laboratoř kolmo na její rotační osu, síly a setrvačnosti se poskládaly svým jedinečně kouzelným způsobem, takže od teď jsme měli na krku ještě precesi.

„Co se vlastně stalo, nějaký výbuch?“

Ištván chtěl pokračovat v úvahách, ale pokynutím ruky jsem ho zarazil. Ostatně, musel to slyšet také.

„Slyšíš?“ ozvalo se ve sluchátkách.

„Funění,“ odpověděl jiný hlas.

„Je tu někdo?“ vložil se do věci Fekete.

Hlasy zmlkly. Přehoupli jsme se dovnitř.

„Myslím, že nějaké děti unikly a jsou tady.“

„Mně to zní jako Alfréd.“

Konečně jsme se dostali dovnitř.

(Elias)

„Vidíš? Takhle pracuje profík,“ kývl Alan směrem k Alfrédovi.

A že bylo nač se dívat! Alfréd sice nebyl žádný vědec, o polovině přístrojů ani netušil, k čemu mohou být, ale technickou část měl v malíku. Během krátké doby obnovil v laboratoři dýchatelnou atmosféru, pokus o rádiový kontakt zavrhl hned, jak si uvědomil, že na rotujícím tělese směrovou anténu v životě nenastaví, a teď se věnoval tomu ostatnímu. Pod jeho rukama se probouzely další obrazovky a číselníky.

„Nesmíš být na sebe tak přísný, Alane,“ ozval se, aniž by utrhl zrak od panelu. „Ten zoufalý pokus s výbuchem, zdá se, vyšel. Zasluhovali byste metál, kluci.“

Fekete si teprve teď uvědomil, že už může sundat nepohodlnou přílbu. „To nebyla nehoda?“

„To by byla první šťastná nehoda, co jsem zažil. Ale bylo to o fous, vidíte?“ ukazoval Alfréd na obrazovku s polohami laboratoře za poslední hodinu. „Tady,“ ukázal na nepatrný zlom na čáře, „jste vypustili z laboratoře vzduch a raketový efekt nás vychýlil z původního směru.“

„Mohl bys udělat nějakou extrapolaci?“

„S tím jsem si právě teď hrál, ještě nastavím barevné rozlišení, aby to bylo lépe patrné,“ pousmál se a odklepl simulaci. V bodě zlomu se křivka rozdvojila a pokračovala ve dvou podobných, ale ne zcela stejných trajektoriích dál. Červená zcela mimo Cruithne, modrá se dotýkala povrchu.

„Předpokládám, že my se pohybujeme po té červené čáře,“ vložil se Fekete, „že se nesrazíme.“

Zmateně jsme se na sebe s Alanem podívali, naštěstí nás Alfréd zachránil. „Ne, Ištváne, jsme na té modré čáře, my se s Cruithne musíme srazit. Jinak uletíme pryč a už nás nikdo nenajde.“

Fekete byl chvíli ticho. „Nebude to nebezpečné?“

Alfréd zaváhal s odpovědí jen krátce. „Dopadneme dost tečně, nepříliš vysokou rychlostí, většina energie se převede do otáčivého pohybu... Nemám strach, že by to dvojitý plášť nevydržel.“

Bylo mi jasné, proč odpověděl právě takhle. A když to došlo mně, vůbec jsem nepochyboval, že je to jasné i Alanovi. Ostatně, na jeho bezelstném obličeji jako by to bylo vytištěno. Největší nebezpečí nepředstavoval náraz, ale odraz. Pokud náraz neabsorbuje dostatek pohybové energie, laboratoř poskočí párkrát jako žabka na rybníce a zmizí někde v prostoru meziplanetárním.

(Alan)

Ještě že tu bylo tolik zbytečných popruhů. Alfréd označil jako nejbezpečnější místo laboratoře její osu. Špagáty napnuté křížem krážem přes průměr válce, v jejich křížení visí zafixované čtyři postavy a čekají první náraz.

„Zkouška spojení,“ ozve se v přílbě Feketeho hlas.

„Alf slyší.“

„Elias slyší.“

Nakonec jsem mu to potvrdil i já. Opět jsme navlečeni do skafandrů, opět není v laboratoři vzduch. Vypustili jsme ho. Jednak jsme raketovým impulsem zase trochu přizpůsobili dráhu letu, ale hlavně je třeba otevřít dveře ještě před tím, než se dopadem zkřiví a nikdo s nimi nehne.

„Dopad za deset, devět...“ odpočítává Fekete údaje z hlavní obrazovky. Trochu k smíchu. Jednak to všichni vidíme, jednak je jasné, že je odpočet pouze informativní. Tak přesně Alf naši polohu v době improvizovaného výpočtu zase neznal, aby to sedlo na sekundu přesně.

Povrch Cruithne již zabíral celou plochu obrazovky. Kolmo nasvícené krátery vytvářely dojem mělkých jamek. Nejvíce změn se odehrávalo na okraji zorného pole. Kruhové útvary se pomalu měnily v eliptické, vznešeně odplouvaly stranou a na jejich místo nastupovaly jiné, stále se zvětšující detaily. Se zmenšující se vzdáleností začala mít kamera problémy zaostřit všechny části obrazu. Rozdíl vzdáleností k povrchu ve středu a na okraji zorného pole překročil rozumnou mez.

Fekete dále poctivě informoval: „osm, sedm...“ nedořekl, neznámá síla nás vychýlila stranou. Popruhy na jedné straně pevně stáhly skafandry a napnuly se. Obraz na hlavním monitoru zmizel. Chybějící atmosféra nás ušetřila všech zvuků nárazu, snažil jsem se nepředstavovat si zvuky kovu smýkaného po kamenném povrchu.

Druhá kamera ještě nevypověděla službu, na monitoru dosud ukazujícím hvězdnou oblohu se objevil obzor planetky a zabíral stále větší část zorného pole. Jasný důkaz, že smýkavý pohyb přešel do valivého. Ostatně, bylo to cítit i na změně směru setrvačné síly.

„Teď to přijde,“ vykřikl Alf, „držte se!“ dodal už celkem zbytečně, protože nebylo jak se lépe chytit. Ale pochopili jsme, oč mu jde. Přechodová komora vystupující poněkud z profilu laboratoře se právě dostala do kontaktu s povrchem planetky. Kratičká chvíle smýkání a prudké zbrzdění svědčící o tom, že se zahryzla do nějaké terénní nerovnosti. Čas se zpomalil. Ještě dnes si přesně pamatuji, jak se laboratoř vzepjala a... tíže zmizela. Pokud nějaká díky rotaci zbyla, projevovala se jen při stěnách. Pohled na monitor jen potvrdil, co jsme všichni cítili. Volně jsme se vznášeli prostorem. Krajina ubíhala několik desítek centimetrů pod námi.

„Myslím, že se nevzdalujeme,“ snažil se nás přesvědčit Fekete. Myslel to dobře, ale takováhle psychologie může zabrat jen na někoho, kdo neví, že jsme dopadli rychlostí asi pět metrů za sekundu, což je skoro dvakrát víc, než úniková rychlost. Pokud nás teď nárazy nezpomalí alespoň na dva a půl, staneme se při nejlepším družicí Cruithne s velice nejasnou možností...

Další náraz mi přetrhl myšlenky. Neuvědomil jsem si, že přechodová komora, která zafungovala jako odrazový můstek, vychýlila laboratoř pouze na jednom jejím konci. Ta se nyní zaryla druhou stranou do vyvýšeného valu kráteru a udělila zbytku tělesa i s jeho posádkou pohyb, ze kterého se mi zvedl žaludek.

„To je konec,“ vykřikl někdo. Moc jsem s ním chtěl nesouhlasit, rozum říkal, že každý náraz hraje pro nás, ale měl jsem spoustu starostí sám se sebou. Rychlosti, které jsme při následném poskakování po povrchu Cruithne zažívali, byly kolem a kolem směšné. Ale o to byly sugestivnější. Jako na pouťových atrakcích, kde vás nechají viset hlavou dolů. Nesnaží se ohromit rychlostí, ale zpomaleným pádem a očekáváním toho, co přijde.

Laboratoř se nějakým manévrem otočila o devadesát stupňů a smýká se ve směru dlouhé osy. Na stěně se objevuje vyboulenina, nabývá na velikosti, praská, ze škvíry vyletují kousky aerogelové výplně a posléze vidíme i příčinu toho všeho. Ostrý výčnělek skály prořízl oba pláště a páře břicho laboratoře. Nebude problém jizvu spravit, není dlouhá, už se ani neprodlužuje, laboratoř stojí. Přistáli jsme.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: