Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 23. část

(Amar)

„A ty ses prostě rozhodl, že zachráníš vesmír a celé přilehlé multiversum!“ švihl jsem vztekle montážním klíčem o podlahu. Cinkl, poskočil a zajel pod tělo ravenu. Rozčilením se mi zatmělo před očima. Teď ještě tohle!

Phil ukročil, jako by chtěl couvnout. „Já jim raven nenutil, jen jsem, jen tak mimochodem, ve víru diskuse, upozornil na možnost...“

„Ve víru diskuse!“

Horní částí těla jsem se zasunul pod stroj a snažil se dosáhnout na klíč. Byl daleko, špičkami prstů jsem ho jen posouval dál.

„No, ve víru diskuse. Ravena jim pak nabídl Bahart, já ne.“

„No jo, tatík a jeho dobrý skutky. Jemu je to jedno, on nezávodí,“ cvrnkl jsem do klíče, až vyletěl na druhé straně z pod podvozku.

„Podívej, mne to taky mrzí...“

„Houby tě mrzí, pro tebe závod skončil předáním štafety na okruhu.“ Phila mám přečteného. Závody mu byly vždycky jedno, kdyby nebral trik s přítlačnými křidélky jako zajímavý experiment, nejspíš by ani netušil, proč po celé stanici huláká takových fanoušků.

Teď mi tu pomáhá přidělat na raven automatického pilota zase jen proto, že je to zajímavý problém. A já ho ani nemůžu vyrazit, protože na celém Lagrangi není nikdo jiný, kdo by takovou mašinu zimprovizoval. Země může poslat plány, Země může radit, ale stát mi za zády a říkat, co mám kam přišroubovat, může jen on.

„Mrzí mne to, opravdu. Ale dovedeš si představit, jak je tam těm dětem? Někdo je z toho vysekat musí...“

„Mým ravenem.“

„... a náš raven je přirozené řešení. Čím míň lidí o tom ví, tím je větší šance udržet akci v tajnosti. Jak se to rozkecá, bude toho plný éter. Nemaluj si, že ti únosci neposlouchají zprávy. Proto Bahart nabídl náš stroj. De facto je vlastně jeho. Sám z toho nic nemá.“

„Nic nemá! Počkej po akci. Ty titulky. Bahart Dlabolova osvobozuje školáky. Takovou reklamu...“

Od dveří se ozvalo zakašlání.

„Promiňte, že vyrušuji,“ vyloupl se ze stínu postarší pán. Nečekal na pozvání a přistoupil až k ravenu. Štíhlá postava s lehce předkloněnou horní polovinou těla vzbuzovala podezření, že v plné zemské tíži musí chodit poněkud shrbený. Teď, na plném světle, bylo poznat, že pán není jen postarší. Ten snad ještě pamatuje dobu, kdy raveny byly dřevěné. Kaňony vrásek prostupovaly celým obličejem, větvily se na menší stružky a opět spojovaly v hluboká údolí. Byly to ale veselé vrásky. Vrásky věčného optimisty zvyklého nebrat svět příliš vážně. Jediné, co čas nepoznamenal, byla dvě živá očka tázající se, co jim zítřek přinese. Znal jsem ho z plakátů i z novin. Jediný smrtelník na Lagrangi, který byl známější, než závody. Nebýt jeho neotřesitelného NE, nesla by stanice Lagrange jeho jméno - van Dorn.

„Dobrý den, jmenuji se van Dorn. Sháním... aha,“ otočil hlavu vlevo, „tady jste, Phile.“

V hlavě mi zařval alarm. Kolik toho z naší rozmluvy pochytil? Nedávali jsme pozor, mohl by si leccos domyslet a trousit vědomosti. Nadávám a budu nadávat, že jsem přišel o raven, ale když už to musí být, ať akce neskončí, protože někdo moc mluvil!

„Víte, Phile, raději jsem přišel osobně, nerad bych o té záchranné akci mluvil do telefonu. Jak jste mi kladl na srdce, že to musí proběhnout v tajnosti.“

Když jsem se rozpálil v hádce s Philem, bylo mi jasné, že mne bude muset dlouho chladit. To, na co by Phil musel použít mnoha a mnoha slov, se van Dornovi podařilo dvěma větami. Doslova jsem zmrzl, ztuhl v podivné strnulosti, pracně nalezený montážní klíč mi opět vypadl z ruky.

Zvuk klíče přiměl Phila, aby se ke mně otočil. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, v jakém rozpoložení se nacházím a aby mu bylo jasné, že má jen několik sekund na vysvětlení. Když to nestihne, dle všeho mne popadne amok.

„Chápej, Amare! Kde bych vzal autopilota! To není něco, co postavíš z ničeho. To není jen počítač, ale i rozhraní, serva, hydraulika, děsná improvizace. Software poslali ze Země, návod na sestrojení taky, ale víc nemohli. Hardware je příliš speciální, na celém Lagrangi je jen v našich laboratořích.“

„Asi jsem přišel nevhod,“ připomněl se van Dorn.

Pomalu jsem se dostával z ochrnutí. Nevím, zda se o to zasloužilo Philovo vysvětlení nebo van Dornova přítomnost, amok se nedostavil. Místo toho tělo ochablo, svaly povolily, nohy zhadrovatěly jak po jízdě při deseti gé. Musel jsem si sednout.

„Ne, v pořádku,“ zvládl jsem zavrtět hlavou, „povídejte...“

„Phile, a to nevadí, že z Carola ten raven uvidí?“ otočil se van Dorn zpět. „Vždyť přijdete o moment překvapení.“

„Já vím, pane profesore. Doufáme, že se zrovna nebudou dívat. Musíme to prostě risknout.“

„A jak sledují okolí, kamerami, oknem?“

„Asi obojím. Okna jsme vyřešili, mají protiradiační žaluzie. Pošleme falešnou zprávu o sluneční aktivitě a o proudu nabitých částic. Ochrana před zářením by měla žaluzie automaticky spustit. S kamerami je to horší.“

„Víte, Phile, mě napadlo, že bychom mohli na krátkou dobu vypnout měření gravitačních vln. Pár dat bych prostě oželel.“

Podíval jsem se úkosem na profesora, jestli se nezbláznil. Chce otravovat Phila s nějakými pokusy, když máme tolik práce. Vypadal normálně, ale v hloubi očí mu žhnul plamínek extáze tak vlastní lidem zapáleným a šílencům.

Profesor zachytil můj pohled.

„Asi to budu muset rozvést,“ usmál se omluvně.

„Ne, já vám rozumím,“ skočil mu do řeči Phil. „Chcete naznačit, že přerušením experimentu se uvolní strojový čas laseru a hlavně orientované plošiny.“

„Co je orientovaná plošina?“ zeptal jsem se téměř s nadějí. Připadalo mi to jako něco, co by mohlo letět místo ravenu.

„To je,“ začal Phil hatit mé naděje, „zařízení, které dokáže zaměřit laser na přesné místo. Pro výzkum gravitačních vln se jedná o bezmála čtvrt miliardy kilometrů. Carolus je proti tomu směšně blízko, zaměřit ho nebude problém.“

„To chcete jako Carolus sestřelit?“

„Ale kde,“ vložil se do debaty opět van Dorn. „Stačí, když oslepíme kamery.“

(Elias)

„No co to má bejt!“ ulevil si Alf.

Nevěřícně jsme zírali na těleso přibližující se k základně. Na monitorech jsme ho měli už dávno, ale ve sluneční záři se do poslední chvíle nedaly rozeznat žádné detaily. Konečně zahájilo parkovací manévr, vyšli jsme ven a se Sluncem se mohli dosyta vynadívat.

„Raketoplán?“ tipoval Fekete.

„Jo,“ opáčil Alf s nádechem sarkasmu, „ve verzi kabriolet.“

„Určitě je to umělého původu,“ zavtipkoval Alan.

To, co se snažilo přistát, skutečně čímsi připomínalo raketoplán. Z boku vyrůstala jakási trubková konstrukce vzdáleně připomínající křídla, s manévrovacími raketami na koncích. Vlastní trup se v těžišti rozšiřoval a přecházel v kabinku. Nebylo dobře vidět, v jakém je stavu, ale i na první pohled bylo jasné, že před vakuem pilota příliš neochrání, protože poklop zcela chyběl.

Ostatně, nechyběl pouze poklop. Na celé konstrukci prakticky nezůstal jediný krycí plát. Někdo, kdo narychlo připravoval tuto misi, evidentně potřeboval letadlo maximálně odlehčit. Jediné, co ho zajímalo, byl poměr celkové hmotnosti k výkonu motoru. Motor byl ovšem majestátní. Od pohledu dominoval celému zařízení. Pilot, kdyby tu nějaký seděl, musel mít pocit, že je jen řídicí jednotkou motoru. Podlouhlý trup zakončovala mohutná tryska s ohnivzdorným nápisem informujícím, že nejlepší grily dodá firma Inferno.

Konečně mi to došlo, nedivil jsem se, že bez kapotáže a zářivých reklam nemůžeme poznat to, o čem se normálně baví půl Sluneční soustavy. „To je závodní raven. Na Lagrangi se chystá...“

„Hlavně, aby to dokázalo přistát. Myslím, že tu nikdo nepočítal s automatickým provozem,“ ukazoval Alf směrem ke kokpitu.

Raven, pokoušející se přistát, natočil svou vrchní část k nám a odhalil útroby. Místo pilota bylo vybrakované, bez sedačky, naprosto zbavené všech podpůrných funkcí pro přežití. Namísto toho část kokpitu zabíraly páky a táhla spojující ovládací prvky s narychlo instalovanou hydraulikou. O přesnosti takového systému bychom jistě mohli vést dlouhou diskusi. Nebo spíš krátkou.

„Přistává nějak divně,“ připustil Ištván, když se letoun natočil špicí k zemi.

Zřejmě i samotnému ravenu přišel manévr podezřelý, protože se vzápětí zbláznily korekční motory a v nesmyslném sledu výtrysků vynesly ten krám nějakých sto metrů nad povrch.

„Uletí nám!“

„Ne, vrací se!“

Po chvíli dohadování bylo jasné, že nic nevíme. Pokud se letoun přibližoval nebo vzdaloval, bylo to téměř neznatelné.

„To je k vzteku!“ zanadával Fekete. „Takovej kousek!“

Dívali jsme se vzhůru každý jinak nešťastně. Ve Feketem se probudil vojenský duch, v Alfovi odpovědnost, mně to bylo jedno, protože podle plánu jsme se já s Alanem stejně akce neměli účastnit, ale čekat, až nás tu vyzvedne modul z Lagrange a dopraví do bezpečí.

A Alan? Znám ten pohled, zase o něčem přemýšlel. „Úniková rychlost z Cruithne je asi dva a půl kilometru za hodinu,“ promluvil mimo souvislost.

„Výborně a voda vře při sto stupních,“ setřel ho Fekete. „Ale co s tím!“

„Chtěl jsem jen...“

„Ale prosím tě!“

„Počkej,“ zastal se Alana Alf. „Já ti rozumím, chceš říct, že bychom tam doskočili, viď?“

Podíval jsem se znovu na raven levitující nad základnou a přepadla mne závrať. Z hlediska síly to problém nebude, pořádný odraz a...

„Jen se trefit,“ dokončil mou myšlenku Alf nahlas.

(Alan)

Tak nakonec se plán změnil. Původně jsme neměli s Eliasem ani vystrčit nos ze základny, pak jsme Alfa ukecali, že se jen podíváme na přistání, a teď tu stojíme na frajplace, každý v rukou jeden roh sítě, do které byla před nedávnem zamotaná havarovaná Sluneční laboratoř.

„Připraveni? Až odpočítám k nule. Tři...“

Myšlenka byla prostá. Vyskočit až k ravenu a chytit jej do sítě. Při jeho velké ploše to nebude problém.

„... dva...“

Přikrčil jsem se.

„... jedna...“

Chytil jsem se křečovitě sítě. Nesmím ji za nic na světě pustit. Nemohl bych se k ní připoutat? Pozdě na úvahy.

„... nula, start.“

Naplno se odrážím. Zdá se, že o chvilku později, než ostatní. Asi podvědomá reakce, tělo stále nezapomnělo na nedávné bezbranné poletování prostorem. Teď je to jiné. Snad.

Počítám, jsem u třiceti a už jsme na úrovni ravenu. Buď byl níž, než se zdálo, nebo jsme letěli rychleji. Nebo obojí.

„Máme ho,“ slyším jásání kolem.

Trochu se bojím, že je to předčasné, ale vše jde, jak jsme si naplánovali. Síť se již zachytila o spodní část trupu, my pokračujeme v letu, síť se napíná, naše dráhy se stáčejí, vzniklá odstředivá síla se mne snaží odmrštit pryč do vesmíru, vzpomínky se hrnou jedna za druhou, motá se mi hlava, zavírám oči.

Nevím, jak dlouho ten kolotoč trval. Když jsem oči opět otevřel, byli jsme už zase všichni pohromadě.

„Dobrý?“ ptá se s účastí Elias, který asi jako jediný věděl, jak se cítím.

Zvednutým palcem jsem dal najevo souhlas. Promluvit nahlas jsem se neodvážil.

„Dovedeš s tím letět?“ obrátil se Fekete na Alfa, když se nám podařilo celý ten krám vymotat ze sítě.

„Není tu moc ovládacích prvků, snad to zvládnu.“

„Tak hodíme kluky zpátky na základnu, aspoň si to vyzkoušíš.“

„Vemte nás s sebou.“

„Ani omylem, vidíš ty zbraně? To není pro děti.“

„Co to je za kanóny?“ bere Elias do rukou krátkou čtyřhlavňovou pušku. „To střílí tenisáky?“

„Ukaž,“ sebral Fekete Eliasovi zbraň z ruky a se zjevným zalíbením ji pohladil po pažbě. „To je vrhač sítě. Na kosmických stanicích jsou střelné zbraně zakázané kvůli nebezpečí poškození pláště. Něco ale policie mít musí. Tady navíc,“ ukázal na podivnou drátěnou konstrukci kolem lučíku, „někdo přizpůsobil spoušť. Vidíš, mohu pálit i v rukavici skafandru...“

„Ištváne, tady je vzkaz,“ přerušil Feketeho chvalozpěvy Alf.

„Ukaž.“

„Instrukce.“

Chtěli jsme se s Eliasem také podívat, ale vtlačit se mezi ty dva se nám nepodařilo.

„Vypadá to jasně.“

„Nechápu, jak chtějí oslepit Carola.“

„Nevím, řekl bych, že to nebude naše největší starost. Podívej na hodinky.“

„Za chvíli začnou. Není jasné, jak dlouho bude Carolus slepý, jestli chceme využít překvapení, nemáme moc času.“

„To už nás asi nestačíte dovézt zpátky na Cruithne, že?“ ozval se Elias.

Chvíli bylo ticho.

Alf se podíval Feketemu do hledí, nejspíš z něj vyčetl souhlas. „Ale kluci, zalezete i s ravenem a budete sedět na zadku, dokud nebude po všem.“

(Elias)

„Kopeš mě do hledí!“

„Nefňukej, babo.“

„S váma taky jít do války,“ rozchechtal se už naplno Alfréd. Tlak posledních hodin konečně otevřel pojistný ventil, spustil řetězovou reakci a vzápětí jsme se váleli smíchy všichni čtyři. Obrazně, samozřejmě. Válet se ve stavu beztíže po raketě, kterou někdo odstrojil až na trubkovou konstrukci, to prostě nejde.

„Když Elias se strašně tlačí,“ zažaloval si Alan.

„Musíš vydechnout,“ napovídal Fekete zalykající se smíchem.

„A to počkejte, až se tam narvu já,“ přisadil si Alf.

„Oni prostě nepočítali s tím, že se do jednomístného kokpitu budou chtít narvat čtyři.“

„Tři,“ opravil mne Fekete. „Já do toho splašenýho potrubí nevlezu.“

Zase jsme se rozchechtali. První varování na ceduli narychlo připevněné na řídicím panelu znělo: „Nespouštějte hlavní motor, pro krátký let stačí korekční motorky.“ Ostatně, proto raven přiletěl v bezpilotním režimu. Čas byl neúprosný a tak velké zrychlení, které motor vyvinul, by dlouhodobě nikdo nevydržel.

„Chceš jít pěšky?“

„Ne, připoutám se na křídle. Možná by mohli kluci taky. Aspoň jeden,“ dodal, když pohledem znovu přeměřil velikost kokpitu.

Ohlédl jsem se po Alanovi, jestli nezbledl, ale do přílby bylo špatně vidět. De facto bylo stejně bezpečné sedět zatlačený v kokpitu, jako být připoutaný venku na konstrukci. Nebo stejně nebezpečné, jak chcete. Na druhou stranu myslím, že Alan má výletů otevřeným prostorem dost.

„Já chci na křídlo,“ pospíšil jsem si, aby se Alan nemusel rozhodovat. „Pane majore, vemte mě na křídlo.“

Feketemu povýšení udělalo evidentně dobře. Jestli se potěšeně zatetelil, nebylo přes skafandr vidět, ale hlas ho prozradil.

„Dobře, půjdeš na pravé křídlo, já na levé. A budeme si muset pospíšit,“ dodal rychle a snažil se, aby to znělo suše.

Smích z nás spadl jako na povel. Alan s Alfem se skutečně dokázali namačkat na jedno místo, já se připoutal na křídle. Sice hned u trupu, ale na křídle to bylo.

„Kolik zbývá?“

„Necelých sedm minut.“

„Akorát tak zopakovat si postup a odstartovat... ...takhle se utahuje řemen,“ napomenul mne Fekete, když ještě naposledy kontroloval mé uchycení.

„Alfe, zaparkuješ u zbytku přechodového tunelu po Sluneční laboratoři, tam bude stroj nejméně nápadný. Kluci, co uděláte, až zaparkujeme u Carola?“

„Nic.“

„Správně, ani se nehnete, dokud nebude po všem. My přelezeme k věnci pomocných raket. Alf odpojí sedmičku naproti výlezu...“

„Ištváne, je čas,“ přerušil Alf výklad bojového plánu, čímž si získal můj nehynoucí vděk. Po sedmé jsem to už slyšet nemusel.

„Vyhlašuji rádiový klid,“ neodpustil si Fekete poslední upozornění.

Konstruktéři závodních ravenů sázejí na jednoduchost a spolehlivost. Korekční trysky se do požadovaného směru nenastavují žádnými servomotory, natož servomotory řízenými počítačem. Alf postupně zkoušel jednotlivá madla. Kardany a táhla přenášely pohyb k jednotlivým pomocným motorům, trysky poslušně zaujímaly požadovanou polohu a směr. K řízení stačily dobré svaly.

„Zdá se, že je všechno v pořádku,“ porušil naposledy Alf ticho a zažehl motory.

Nevím, zda se Alf s neznámým strojem rozjížděl tak opatrně naschvál nebo korekční motory větší tah neumožňovaly. V každém případě jsem se vylekal, že něco nefunguje. Pak mi ale došlo, že důležitá je nejen síla, kterou motor vyvine, ale i doba tahu. Jestli motory nevyplivnou, pofrčíme, až nás to bude mrzet.

Sledoval jsem krajinu pod sebou, konečně se dala do znatelného pohybu. Pohled na vědeckou základnu i nedaleko pohozenou Sluneční laboratoř se stále více blížil bokorysu. Přehlédl jsem planetku od obzoru k obzoru. Skalnatá brambora posetá krátery. Stovky malých, tisíce mrňavých mizely za ravenem. Náš letoun již nabral a nejspíš i několikanásobně překročil únikovou rychlost, protože jsme již přestali sledovat zakřivení povrchu. Za obzorem začalo vycházet majestátní těleso Carola Rexe.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: