Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na dohled Cruithne 24. část

(Gregor)

Nakonec jsem skončil zase na kapitánském můstku. Chvíli jsem se cukal, ale spíš jenom na oko, aby Jarimu má ochota moc nevrtala hlavou. Natvrdo řečeno, spolupracuji s únosci. Jari chápe, že řídit takovou velkou loď, jako je Carolus Rex, není maličkost a že se beze mne neobejde. Mně je zase jasné, že ten panchart je velice schopný a že by se beze mne klidně obešel. Možná by neřídil moc efektivně, možná by nás i vystavil nebezpečí, ale nakonec by ji ukočíroval. Když mu zůstanu k dispozici, zůstane mi alespoň nějaká možnost, jak zasáhnout.

„Všechno OK?“ otočil se Jari k průlezu, když dovnitř vplul jeho bratr.

„Jo, jenom Cernanová něco mlela.“

„Ať je ráda, že je ráda...“

„No dyk. Zeptal jsem se jí, jak by se jí líbilo venku, a sklapla.“

Připadalo mi, že bych se měl o něco alespoň formálně pokusit. „Jari, ty děti za to nemohou. Neměli jste na ně tak řvát.“

„Aspoň uvidí, kdo je tady pánem. Sotva jsme je zavřeli, hned zkoušely zdrhnout. Vzpomínáš?“

„Ale...“

„Nechce se mi věřit, že by najednou zkrotly...“

Nechal jsem ho mluvit, bylo mi jasné, že nic nezmohu. Raději jsem se zahloubal do práce a plně se soustředil na problém. Nesmím nic pokazit a není to snadné.

„Ty to zvládneš levou rukou,“ smál se vlastnímu vtipu, když mi poutal pravačku za zády.

To byl samozřejmě ten menší problém, psát jednou rukou. Ale vymýšlet startovací sekvenci tak, aby trvala co nejdéle a přitom aby Jari nepoznal, že je to bouda, v tom jsem zkušenosti neměl. A do toho zvládnout ještě jednu malou aplikačku a schovat ji do gigabajtů ostatního kódu...

„Proč vlastně ještě nestartujeme?“ přerušil mé úvahy Jyri.

Naštval mě. Cucák, co on ví o pilotování! „Tohle není trakař s hnojem, čekáme na startovací okno,“ lhal jsem, jako když tiskne. Startovací okno bylo otevřené prakticky celou dobu a hned tak se zase nezavře. To se ovšem mohli dozvědět, jen kdyby se Jari chtěl prokousávat hromadou údajů a spouštět simulace.

„Není kam spěchat,“ uklidnil Jyriho starší bratr. „I kdyby byli na Lagrangi vůbec schopni dát dohromady nějaké komando, nedokodrcají se sem dřív než zítra.“

To všechno jsem věděl také, z toho hlediska byly mé snahy o průtahy pošetilé. Zároveň to ale bylo jediné, oč jsem se mohl pokoušet. A ještě jedna okolnost mi dávala naději...

„Myslím, že je kam spěchat, vyhnout se tomu plazmoidu...“

„S tím si nedělej starosti, to je běžná rutina, to se stává. Nebezpečí celkem žádné nehrozí...“ skočil mu Jari do řeči.

Plazmoid! Oblak plný ionizovaných částic vyvržený ze Slunce. Čas od času se to stává, proto je takových peněz v družicích sledujících sluneční počasí. Už se dávno vrátily v minimalizacích škod. Pozemské rozvodné soustavy poničené elektrickým šokem patří minulosti, ozáření posádek kosmických lodí tokem ionizovaných částic také. Malá loď včas uletí, v takových náklaďácích, jako je Carolus Rex, stačí žaluzie přes okna a schovat se ve vnitřních částech, dokud nebezpečí nepomine.

Docela by mne zajímalo, jestli je Jarimu podezřelé, že nás má plazmoid trefit zrovna teď. Ausgerechnet právě teď, když se semlelo tolik věcí najednou. Já na jeho místě... těžko říct. Na jeho místě totiž neznám jeden zajímavý detail, který si nechám pro sebe. Detail, který mi ještě není jasný, co znamená. Jedno vím jistě, musím tu zdržet loď alespoň do doby, než plazmoid přiletí. Tedy... než má plazmoid přiletět.

Osobně pochybuji, že nějaký plazmoid vůbec existuje. Jen tak ze zajímavosti jsem si prošel databázi, kdy plazmoid opustil Slunce. Bylo to ani ne dvě hodiny po tom, co Jari oznámil Lagrangi únos lodě a stanovil požadavky. Náhoda? Nu... dejme tomu. Ale že se sem oblak řítí setinou rychlosti světla, aby to stihl, než odletíme... s tím mám problém.

„Plazmoidu bychom se stejně nevyhnuli, i kdybychom kolem Cruithne jen prolétali,“ podíval jsem se sugestivně na Jariho.

„Nejspíš má pravdu,“ pokývl po chvíli přemýšlení.

„Jari,“ zkusil jsem to znovu, „pošli ty děti do skladu. Jestli stoupne radiace, budeš je mít na svědomí.“

Chvíli bylo ticho. „Hloupost, nebude to trvat tak dlouho. Pár rentgenů ještě nikomu neublížilo.“

Zhnuseně jsem se na něj podíval. „Lituji, že jsme bývali přátelé.“ Nevěřil jsem, že plazmoid skutečně přiletí a někoho ohrozí. Přesto jsem nemusel pohrdání předstírat.

„Neblázni, Gregore,“ potřeboval Jari nějak omluvit své jednání. „Co můžu dělat, vždyť...“

Instinktivně jsme se všichni ohlédli k oknu, abychom zjistili, proč místnost zšeřela. Okno bylo zvenčí zavřené antiradiační žaluzií. Carolus, na pozadí stále komunikující s dispečinkem, vyhodnotil, že plazmoid již musel dorazit, a spustil radiační poplach.

„Asi to dorazilo dřív,“ křikl jsem na ty dva. Stále nevěřícně zírali na neprůhledné okno, což znamenalo malý náskok pro mne. Rychle se zanořuji do menu, jde to bez problémů, o tomhle okamžiku jsem měl možnost přemýšlet dopředu a vše si nacvičit. Ještě než se Jari na svém compu dostal do správné sekce, byl už jsem u kalibrace dozimetrů a rozladil kompenzaci. Tím jsem zabil hned dvě mouchy jednou ranou. Počítači přestal vadit rozpor mezi naměřenými údaji a vnějším varováním, že jsme vlétli do plazmoidu. Druhá moucha byl Jari, kterému vytryskl na čele pot při pohledu na příšerné hodnoty na dozimetru.

„Skafandry!“ vykřikl Jyri a hnal se do chodby s Jarim v patách.

„Zachraňte ty děti,“ snažil jsem se ze situace vytěžit co nejvíc. Nikdo mne neposlouchal.

„Skafandry asi moc...“ Jari se zarazil. „Při takových hodnotách radiace jsou skafandry na nic. To už nemůže pomoct vůbec nic, viď Gregore?“

Hlas měl náhle klidný, vyrovnaný. „To jsou ale opravdu velké hodnoty. To se, Gregore, až divím, že ti ještě drží kůže na hlavě. A mně je taky docela dobře, nic mi nechybí...“

Pomalu se zase vrátil k počítači. „Copak asi ukazují vnější kamery?“

Popravdě, to mne zajímalo také, už jsem si na ně přepnul a trnul, aby ta podivná věc, nejvíce se asi podobající maketě raketoplánu, zmizela ze zorného pole dříve, než si jí všimne někdo jiný. Neměla nejmenší šanci, letěla přímo proti nám, ke straně se posunovala příliš pomalu.

Jari se přisunuje k počítači, částečně mu vidím přes rameno. Postupně prochází jednotlivé kamery. Všude vesmírná čerň posetá body hvězd, někde je vidět kus Cruithne. Nebude to dlouho trvat... Zelený záblesk mne téměř oslnil. Ještě se mi dělají mžitky před očima, ale kontroluji kamery na svém monitoru. Všude to samé, černá obrazovka.

„Radiace asi odpražila kamery,“ snažím se Jarimu implantovat myšlenku.

Věnoval mi jen krátký pohled „myslíš, že jsem tak blbej?“ a vyštěkl: „Okamžitě startujeme.“

„To nejde, startovací okno...“

„Kašlu na startovací okno, máme palivovou rezervu.“

„Na to bych nespo...“

Místo odpovědi jsem ucítil na obličeji Jariho pěst. „Když říkám startujeme, tak...“

Řídit kosmickou loď vyžaduje nervy ze železa. Velet lidem je ještě těžší. To, že dokážu obojí, myslím svědčí o mé rozvaze. Tentokrát nebyl na rozvažování čas. Rána mne překvapila, na druhou jsem byl již připraven. Nedopadla, chytil jsem ruku za zápěstí, přitáhl k sobě, ovinul paži kolem hlavy a vší silou praštil o řídicí panel. Docela se mi to zalíbilo a chtěl jsem v činnosti pokračovat, jenomže už tu byl Jyri. Dobře mířená rána na solar plexus mi vzala náladu a Jariho jsem pustil.

„A to si představ, co by se stalo, kdybych měl volnou i pravou ruku,“ neodpustil jsem si, jen co jsem trochu popadl dech.

Ohlédl se na mne vztekle, což mi zvedlo náladu. Oko modralo a ten specifický tvar na lícní kosti, to musel být otisk klávesy Enter.

„Řekl jsem startujeme.“

„Odmítám.“ Venku se nejspíš něco děje, teď zdržím nejlépe svou nečinností.

„Startujeme!“

„No prosím, jen si start...“

Na hlavu se mi snesl déšť ran. Pár jsem jich vykryl, pár ne, ta poslední, co si pamatuji, mi vzala vědomí.

***

Myslím, že jsem nemohl být v bezvědomí dlouho, krev z natrženého obočí se ještě nesrazila. Jyri a Jari se o mne nestarali, seděli v křeslech a snažili se dohodnout s počítačem. Zatím se jim podařilo otevřít antiradiační žaluzie, ale oknem viděli jen malou část okolí. Kamery byly stále slepé, nakonec se utvrdili v přesvědčení, že okamžitý start je nejlepší řešení. Něco jim ale nehrálo.

„Všechno se zdá OK,“ rozhodil Jari rukama. „Tak jak se může nehlásit.“

Můj monitor odpojili, na Jariho jsem přes jeho rameno špatně viděl.

„Hardwarová chyba?“

Pokrčení ramen. Konečně jsem zahlédl kus obrazovky. Část motorů na Carolu je umístěná v takzvaném raketovém věnci. Jsou to samostatné raketové jednotky připevněné k lodi odpojitelnými držáky. Je to stará, dosud nepřekonaná technologie. Tyto motory je třeba čas od času vyměnit, demontovatelnost je tudíž jedno z hlavních kritérií. Jeden z těchto motorů se přestal hlásit. S lodí v takovém stavu nedovolí počítač odstartovat.

„Plazmoid, přehnané hodnoty radiace, spálené kamery a teď chybí kus raketového věnce,“ přemýšlí Jari nahlas. „Můžeme si vůbec myslet, že je to náhoda?“

„Jenomže, kdo by to dělal! Gregor nemohl udělat hardwarovou chybu, Betty je zamčená, z Lagrange to sem stihnout nemůžou a ti dva spadli na Cruithne i s laboratoří. To jsme přece viděli.“

„No, my jsme viděli spadnout laboratoř. Co když někdo zůstal na Carolu?“

„Tak to se mu už teď asi dost blbě dejchá,“ vyprsknul Jyri.

„Já tomu taky nerozumím. Ven se ale podívat musíme v každém případě. Odtud ten raketový věnec neopravíme.“

„A Gregor?“

Na ta slova se otočili ke mně.

„Já to vidím tak, že Cernanová se třídou vydrží pod zámkem a Gregora,“ Jari se pomalu přiblížil ke mně a odvázal mne od sedačky, „teď doprovodíme do jeho komnat.“

„Tak já ještě zkontroluju zámky,“ nabídl se Jyri. „Celou dobu měl přístup k řízení, mohl je odblokovat.“

Rozhodl jsem se, že nebudu klást odpor. Neměl jsem strach, že by našel některý zámek na lodi otevřený. Tak hloupý nejsem, abych si myslel, že je nezkontrolují. Jen jsem doufal, že ta moje tajná aplikačka poběží tak, jak má. Není složitá, ale odladit jsem ji nemohl.

(Elias)

Ozářená špice byla stále nejjasnější částí Carola, ale náhle zjasněla i záď. Světlá zelená skvrna se zvolna posunovala směrem k přídi. Ne přímo, po jakési zubaté křivce, pečlivě, aby ani část Carola nebyla ušetřena. Pochopil jsem, že to je přesně ten okamžik, před kterým nás příkazy z Lagrange varovaly. Teď, právě teď se nesmíme ohlédnout. Když laser na Lagrangi dokáže na takovou vzdálenost vyřadit z činnosti kamery na Carolu, jistě by poškodil i naše sítnice.

Stočil jsem pohled na Alana. Byl kousek přede mnou, do obličeje jsem mu neviděl, ale zdál se klidný.

Ovšem, pomyslel jsem si, tys už Carola z venku viděl a měl jsi spoustu času si ho prohlédnout. Z nás čtyř jsem asi jediný, kdo zná Carola jen z obrázků. Možná Fekete. Nač ten teď asi myslí?

To se dá snadno uhodnout. Je voják, nebo se tak alespoň cítí, a žene se do bitvy. Ten nemá čas přemýšlet, proč je Carolus najednou tak velký, když jsme na Marsu nastupovali do středně velké rakety. Nebo to ví, jako to vím i já a všichni, kdo tu letíme. Tady i tam uvnitř.

Uvnitř! Vybavili se mi kamarádi, moc rád bych teď každého objal. I toho Krempnera. Jestlipak Rafaeloviče napadlo, proč se náhle zatáhly antiradiační žaluzie! Na tu vzdálenost jsem rozeznal pouze obrysy oken. Slunce se do Carola opíralo téměř od špice, v tomto úhlu by musela alespoň některá okna na přídi odrážet naším směrem spoustu světla. To, že jsem nic takového nepozoroval, mne plnilo nadějí, že někdo na Lagrangi dokázal splnit slib a na dálku žaluzie spustil.

Kdyby tu byl Rafi, jistě by mi vysvětlil, jak to dokázali. Ale dobře, že tu není, není příliš praktický, možná by ani neudržel rádiový klid. Nejspíš by mi ukazoval, co k čemu na lodi slouží. Já se mohu jen domnívat. Podrobně znám jen tu menší část, která nás odvezla z Marsu. Je to jen přistávací modul s kabinami pro posádku. Dokonce nemá ani pomocný sklad, jako byl na Gustavu Adolfu. Jenom ubikačka s věncem čtyř motorů na obvodě a několika přechodovými uzly na podstavě. Prostě část, kde jsme ještě před dvěma dny trávili většinu času a neměli tušení, co se chystá. Opravdový náklad, ten se převážel ve zvláštním skladu. V obrovském válci spojeném s vlastním Carolem jeho dnem.

Zvenčí byl předěl mezi oběma tělesy dobře patrný, jakkoli se inženýři snažili, aby se soustava za letu chovala jako jediné těleso. Když nijak jinak, lišil se nákladový prostor odstínem. A hlavně designem. S tím nezmůže nic ani nejlepší inženýr. Nákladová část prostě nemůže svými tvary konkurovat elegantním křivkám modulu určeného pro přistávání v atmosféře. Ale přesto budil úctu. Při laserových hrách, když jsme létali uvnitř toho obrovského prostoru, jsme si jeho rozlehlost ani tolik neuvědomovali. Možná protože byl prostor rozčleněn prázdnými kontejnery, možná jsme byli jen zaujati hrou. O to více jsem mohl tajit dech nyní, při pohledu zvenčí.

Řekl jsem, že nákladový modul vypadá jako válec. To je ale nepřesné. Jednak, když se řekne válec, představíte si plechovku nebo takový ten zelený špalek, co nosí učitelka na hodinu geometrie. Možná řeknete, že válec je cisterna na vodu. Ale tam vaše rozměrová představivost končí. Když má válec délku bezmála čtvrt kilometru, vy na to koukáte a srovnáváte si ho se svou maličkostí, odmítáte tomu říkat válec.

A za druhé, na tomhle tělese je spousta výstupků a proláklin, které z ideálního geometrického tělesa dělají nepravidelný útvar. Ústí tu přechodové komory pro výstup do kosmického prostoru, poklopy únikových modulů, různá zúžení... Největší zúžení je v poslední třetině, kde se přichycuje rozměrný náklad, jako třeba Sluneční laboratoř. O kus dál, až skoro na konci celého tělesa, následuje věnec tlačných raket.

Vysvětloval mi to Alfréd. Nákladový modul má ve spodní části motorovou sekci zabezpečující správný chod motorů, ale vlastní motory jsou umístěny mimo modul. Je to praktické řešení. Trysky raketového motoru a jejich nejbližší okolí jsou namáhány více než cokoli jiného, po každé cestě je třeba je vyměnit. Byla by tedy hloupost zabudovávat je do tělesa modulu, a tak je po jeho obvodu připevněn věnec dvanácti raket. Do každé vede přívod paliva, každá je zvlášť ovládána z motorové sekce. Když Alf jeden z komunikačních kabelů odpojí, není síla, která by motor spustila. Jyri nebo Jari vylezou a pak...

My ale mířili jinam, ke špici. Nejprve se nám zdálo jako hloupost, co lidé z Lagrange doporučují. Postupně nám docházelo, že mají důvod. Bezesporu by bylo nejlepší schovat raven za zádí Carola, tam není odnikud vidět. Až se jim podaří otevřít žaluzie, bude to velice důležité. Že tam není odnikud vidět. Bohužel ani z Lagrange, takže kamery na zádi laserový záblesk určitě nezničil.

Na špici moc míst k ukrytí ravenu není. Leda... leda bychom se schovali do sluneční záře. Vypadá to zoufale, ale problémy se chystáme udělat na zádi, tam se budou dívat. A když se ohlédnou, proti Slunci moc neuvidí. To je jasné. Tedy doufám.


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah Dále  

Komentáře: