Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Na dohled Cruithne 31. část

(Alf)

Jednou možná budu vyprávět, že jsem si začal na nový životní styl zvykat. To proto, že mi to po letech bude připadat dobrodružné. Teď mi ale rozhodně nepřipadá, že prožívám něco, na co bych si chtěl a dokázal zvyknout. Neustálé napětí, nejistota, stres. V jednu chvíli se zdá, že je konečně po všem a za pár minut vystrkuji hlavu z lodi, samozřejmě když jsou motory zrovna v nejlepším, a proti mně se napřahuje kluk s montážní pákou.

„Co blbneš!“

„Dveře se nechtěly otevřít,“ rozeznávám zašuměný Alanův hlas.

„Protože jsem byl zrovna uvnitř,“ začínám vysvětlovat, ale vpadne mi do řeči.

„Elias,“ ukáže skoro hystericky někam za sebe.

„Kde je, co je s ním!“

Oněměl jsem, když jsem konečně našel, co ukazoval. Na podpěrné konstrukci jedné z raket ležela nehybná postava ve skafandru. Horší to snad být nemohlo, byl v zóně, která je nebezpečná i po prvním zážehu. Nejde jen o vysokou teplotu, ale hlavně o ionizující záření, kterého je kolem usměrňovačů toku vždy víc, než je slučitelné s dlouhodobým přežitím.

„Jak je tam dlouho!“ zatřásl jsem s Alanem.

„Teď, teď tam spadl, hned jsem chtěl běžet pro pomoc.“

„Zaplať pámbu,“ ulevil jsem si.

Radiace po třetím zážehu je snesitelná alespoň krátkodobě. Musíme si pospíšit... čtvrtý by byl kritický, po pátém zážehu se přežít nedá. A to ani tady.

Sáhl jsem zpět do komory a strhl ze stěny lano. Technologický žebřík vede přímo k jedné z raket věnce. Elias leží hned na té sousední, nějakých pět metrů bokem.

„Vlez si do komory,“ nařídil jsem Alanovi nesmlouvavým tónem. „A ať ti kouká jenom hlava. Za chvíli dojde k další akceleraci. Kdybychom to nestihli dřív, než dojde ještě k další, běž dovnitř sám.“

„To nejde...“

„Nebudeme se hádat,“ odsekl jsem ostře.

Myslím, že Alan ještě něco říkal, ale jak jsem se vzdaloval, ztratil se jeho hlas v praskotu výbojů. Nebylo to důležité, stejně bych se nesoustředil. Na čem teď záleželo, bylo pět metrů vpravo a dvacet pode mnou.

Už jen deset. Odrážím se, poslední metry letím, zrychlení pomáhá. Zachytávám se na patě první rakety věnce. I přes tepelnou izolaci skafandru mne v několika okamžicích zalila nesnesitelná vlna horka. Bojím se, že přijdu pozdě. Postavu vidím kousek před sebou, nejeví známky života. Jediným klapnutím přichytávám za konstrukci karabinu lana a odrážím se ke skoku k sousední raketě.

Tak tohle nás ve škole neučili. Přeskakovat mezi raketami v beztíži je jedna věc, ale když je jen malé zrychlení, jako třeba tohle, už je tu riziko, že nedoskočíte. Raději na to nemyslím a přistávám u nehybného skafandru. Leží na břiše, obracím ho hledím k sobě.

Ani nemusím pátrat po hodnotách krevního tlaku nebo tepové frekvence. Obličej zbrocený potem a reagující oči promlouvají jasně. Chvíli zmateně bloudí zrakem po mém skafandru. Zdá se, že mne poznal, rty se začaly pohybovat. Neslyším, co říká, možná si ani neuvědomuje, že vysílačka nám v téhle elektromagnetické smršti není nic platná.

Na pokusy o domluvu ani hluboké úvahy není kdy. Spěšně provlékám lano podpěrnou konstrukcí a napínám, co jen síly stačí. Rakety jsou teď propojeny jakýmsi vodorovným šplhadlem, jenomže toho šplhadla zbývá ještě dobrých patnáct metrů. Narychlo vážu zkracovací uzel a upevňuji koncovou karabinu.

„Dokážeš to přeručkovat?“ doprovázím gesta slovy, ačkoli mi je jasné, že nemůže slyšet.

Dívá se střídavě do mé přílby, na lano a snaží se pochopit, co mu rukama naznačuji. Nejlépe by bylo jít příkladem, ale nejsem si jistý, že by mne dokázal následovat.

Po dlouhých vteřinách přemýšlení se vrávoravě přisune k lanu, uchopí ho do rukou a přitáhne se. Evidentně nepochopil, co s nohama. Nadzvedám je a zaklesávám za lano. Svou nemotorností připomíná lenochoda na laně. A bohužel i rychlostí. Ruka pomalu střídá ruku, přítah, posun celého těla. Nedivím se, energii beroucí horko si začíná vybírat svou daň i u mne.

Konečně se Elias dostatečně posunul, na laně je dost místa i pro mne. Lano se prověsilo pod naší společnou tíhou. Postup se zrychlil, šplháme teď z mírného kopce. Až budeme za polovinou, bude postup o to obtížnější.

Další zážeh přišel v nejméně vhodnou chvíli, když jsme byli v polovině zavěšeného lana. Právě tam se rozklad sil projeví nejvíc. Prověšení lana nebylo velké, odhadem asi jedna k deseti. To ovšem znamená, že i síla napínající lano musí být desetkrát větší. Při čtvrté akceleraci tato síla ještě asi třikrát vzroste. Kdybych měl sílu počítat, nejspíš bych došel k hodnotě, která by mne uklidnila. Lano je navrženo na mnohonásobně větší zátěže. Co ale náhlou zátěž nevydrželo, byl můj zkracovací uzel.

Dnes již nezjistím, zda jsem uzel málo utáhl, nebo za to mohla malá drsnost lana. Nejspíš se při náhlém vzrůstu síly konce zkracovačky vysmekly ze smyček a celý propletenec se rozmotal. V tu chvíli se naše opičí lávka proměnila v kyvadlo a my letěli po oblouku proti nosné konstrukci rakety. Elias narazil do jedné z podpěr, já se bezmála zapasoval mezi plášť Carola a rozpálené tělo hořící rakety.

Ještě než mi stačilo dojít, že tohle by byl opravdový konec, zapracovalo podvědomí. Zapřel jsem nohu o tělo rakety a odrazil se. V tu chvíli nebylo důležité kam, hlavně daleko od té tavicí pece. Naše kyvadlo se vracelo zpět.

Něco mne začalo tlačit dolů. Vzhlédl jsem vzhůru. Eliasovi se nárazem vysmeklo lano z rukou a teď se ho marně snažil zachytit. Neměl jsem sílu udržet nás oba, lano mi beznadějně klouzalo mezi prsty.

Cítil jsem, jak se sunu dolů. Dolů a poněkud do strany. Po rozvázání uzlu se lano pouze prověsilo, oba konce stále držely za karabiny. Se stále se zmenšující rychlostí jsme oba doklouzali do nejnižšího bodu, v hloubce nějakých sedmi metrů.

Elias sebral poslední zbytky sil, znovu pevně uchopil lano a začal šplhat nahoru. Na nic jsem nečekal a vydal jsem se za ním. Měli jsme oba velice dobrý motiv. Sálavý žár plamenů, který byl nahoře nesnesitelný, začínal se tady dotýkat prahu bolesti.

Vzhlédl jsem vzhůru. Elias mne nechával za sebou. Z počátku nepatrný náskok se zvětšoval. To je dobře, moc dobře. Věděl jsem, že bych neměl sílu táhnout nás oba. Po chvíli mi došlo, že co nevidět ztratím sílu táhnout sám sebe. Po pár metrech jsem si tím byl jist.

„No tak, nenecháš se přece předběhnout takovým mlíčňákem,“ povzbuzuji sám sebe. Rukama se přitahuji, nohama zabírám za kluzký povrch Carola. „Ještě kousek a budeš tam, za chvíli budeš doma, musíme s Martou vybrat ty kachlíčky do koupelny. Přece jí to v tom horku nenecháš dělat samotnou. V tom strašným horku...“

Hlavou jsem narazil na nějakou překážku. Elias. Ohlíží se na mne, naše pohledy se setkají. „Došla mi pára,“ naříkají jeho oči. „Mně taky,“ chce se mi řvát, ale nesmím. Tlačím přílbou na jeho podrážky, snad se posunul o pár centimetrů, snad se mi to jen zdá.

Zalykám se horkem. Odpočineme si. Chvíli, jen malou chvilku. Pak to zase půjde. Určitě to půjde. V očích mne pálí pot. Takovou dobu jsem toužil po tíze, a teď, když ji konečně mám, způsobuje jen to, že mi pot stéká do očí. A taky, že nemůžu nahoru. Sotva se držím. To je k vzteku. Sakra, je to jen pot, co mne v těch očích pálí?

Zachvění na noze. Nejen na noze, i loket. Všude, kde se dotýkám povrchu Carola, cítím chvění. Chvění, jako bych se sunul po podložce. Stoupám vzhůru. Pomalu, hodně pomalu, ale jsem si tím jistý. Teď už jasně vidím, že Carolus pod mýma nohama ustupuje dozadu. Zakláním se, co jen to jde, Elias mi brání ve výhledu.

Teď, a teď znovu a zase. Na vrcholu nejbližší pomocné rakety, nohama zapřená o podpěrnou konstrukci, stojí nasvícená postava opírající se zády o plášť Carola. Pokrčí se v kolenou, zafixuje lano přehozené přes ramena a vstává. Lano se napne jako struna, zakmitá a poslušně stoupá vzhůru. A zase, pořád dokola.

Rozeznávám skafandr stejného typu, jako má Elias. Alan, samozřejmě, nikdo jiný to být nemůže. Příležitostně mu musím vynadat, že mne neposlechl a nezůstal tam, kde jsem mu přikázal. Ale jen trochu, docela maličko, někdy později. Nejdříve ho obejmu.

(Alan)

„Tak já nevím,“ obrátil jsem se na Eliase, když jsme vyšli od kapitána. „Seřval nás, nebo pochválil?“

„Taky mi to nedochází.“

„Myslím, že není přesvědčený, že jsme venku nezůstali schválně.“

„Ale proč bychom to dělali?“

„Myslí, že to byla klukovina. Musíš uznat, že je hodně divné, aby po pozitivním skenu duhovky počítač nepustil někoho dovnitř.“

„Nejdřív nechtěl věřit ani ten sken. Asi na proceduru zapomněl, nestává se, že do lodi lezou cizí kosmonauti.“

„Ale pak to v protokolu našel.“

„Díky bohu, jinak by se asi neuklidnil. Ale stejně nám nevěří.“

„S tím asi nic nenaděláme,“ povzdechl jsem si a otevřel dveře do jídelny.

„Á, naši hrdinové,“ ozval se nepříjemný Krempnerův hlas. Tón si vybral ze široké nabídky svých jedovatých fistulí.

„Vodjeď, nemáme náladu na slaboduchosti.“

„Jak hodláte využít nově nabytých sympatií? Děvčata vám jistě budou skákat kolem krku.“

„Proč jsme ho ještě nezabili?“ obrátil se na mne Elias.

„Prej kvůli vám Alf málem přišel o život, sem slyšel...“

Viděl jsem, jak Elias ztuhl.

„... tak tomu já říkám hrdinství,“ pokračoval ten hnusák. „To není jako dřepět a nechat si měřit duhovku...“

Teď jsem ztuhl i já. Odkud ví tohle! Jako na povel jsme se na něj oba obrátili. S pokřiveným úsměvem vypustil ještě pár vět a v náhlém poznání zmlkl. Dívali jsme se na sebe mlčky. Viděl jsem, jak se mu ztrácí barva z obličeje. Začal ustupovat.

„Tady jsou,“ otevřely se dveře a vstoupila Hebbeltová.

Krempner využil příležitosti, přitáhl se k zárubni, proplul a zmizel na chodbě. Elias za ním. Na nic jsem nečekal a vystartoval také. Bohužel jsem se ve dveřích zamotal s Hebbeltovou, a tak už jsem jen viděl, jak mizí za rohem. Dohnal jsem je až před skladem.

Eliase jsem měl vždy za slabšího, ale teď měl evidentně navrch. Zpracovával Krempnera způsobem, který bych do něj nikdy neřekl. Rána střídala ránu, málokterá minula cíl. Dostal jsem strach. Strach o Eliase. Jestli tomu parchantovi ublíží, bude za to ještě potrestaný.

„Eliasi, nech ho, prostě ho dovedeme ke kapitánovi a pak k Cernanový.“

Ani se neohlédl, ale uvolnil úchop. Krempner využil situace a stáhl se.

„Co blbnete, sranda, ne? Počítač se zeptal, jestli vás chci opravdu pustit dovnitř a já odklepl, že ne. Prostě jsem vás chtěl trochu vystrašit, no. Jessika...“ zarazil se.

„Co Jessika?“

„Nic, to sem nepatří.“

„Ona to možná tak docela sranda nebyla, viď?“ přebral výslech Elias. „Kdyby tu Alan nepřekážel, tak by Jessika neměla na výběr, že jo?“

Krempner neodpovídal, jednou rukou se držel za bok, druhou si držel čelist. Elias si při rvačce moc nevybíral.

„Tak jdeme za kapitánem. Když budeme mít kliku, tak tě šoupne k Nevilainenům.“

„Hele, tak bacha,“ přešel Krempner do útoku. „Já bych taky moh mluvit. Kde ti dva asi vzali čokokabel? No?“ díval se na mne významně.

Elias si pohrdlivě odfrkl. „Co to na nás zkoušíš? Asi jim ho dal Konrád, kdo jiný?“

„Opravdu?“ opět ten významný pohled na mne. Jako by chtěl říct, kdo měl ten kabel na skladě a komu ho pak dal. A že Jessika byla poslední, kdo ten kabel měl v ruce, než se přesunul do Jyriho pracek.

„Eliasi,“ otočil jsem se na kamaráda. „Nechme toho, nakládačku dostal, víc mu stejně nikdo neudělá. Vlastně ani to ne.“

Elias se na mne překvapeně otočil. „To nemyslíš vážně!“

Strach mě svazoval. Cítil jsem, že past pomalu, ale jistě sklapuje. Měl bych se přiznat, a tím podtrhnu i Jessiku a vlastně i Alfa, který mi dal práva na vstup do skladu. Budu o Jessice mluvit u soudu... ne, to bych nedokázal.

„Eliasi, myslím, prosím tě...“

Naše pohledy se setkaly. Elias si mě prohlížel.

„Kluci, hledám vás.“ Kapitán se vynořil zpoza rohu chodby. „Procházel jsem protokol, měl bych se vám omluvit, bylo to tak, jak jste říkali. Někdo musel být na můstku a zamítl vám přístup. Bohužel to vypadá na někoho z vaší třídy. Profesorka Cernanová mi doufám pomůže zjistit, kdo to byl.“

Elias se nadechoval ke slovu. „Kapitáne...“

Chytil jsem ho za loket. Vydechl naprázdno.

„Budeme rádi, když se něco bližšího zjistí,“ odpověděl jsem místo něj. Nechtěně jsem pozoroval, že se začínám zaplétat do lži, aniž bych tušil, jak se z ní dostanu ven.

Osaměli jsme s Eliasem. Krempner vycouval hned za kapitánem a tvářil se jako svědomitý žák. Možná máme s Jessikou štěstí, protože Krempner zrovna není typ člověka, který by hned běžel všechno vysypat paní profesorce.

Elias se na mě znovu zkoumavě díval. „Co blázníš?“

„Neprozraď ho, nebo on vyžvaní jednu věc. Prosím tě.“

„A o co jde?“

„To ti nemůžu říct. Možná ti to řeknu někdy, později.“ Nechtěl jsem Eliase zamotávat do svých problémů. Nedovedl jsem si představit, že bych se mu svěřil.

Díval se na mě jako na cizího. „A nebo až naprší a uschne, viď? Tak si svý tajemství nech. Můžete si o tom špitat s Krempnerem.“

Skousl jsem výčitku a vydržel bych, i kdyby mi dal taky nakládačku. Nezlobil jsem se na něj. Pořád jsem ho před sebou viděl, jak leží na raketovém věnci v blízkosti trysek. Já vím, je to moje vina. Má pravdu, že se na mě naštval. Už se víc neptal a začal se ke mně chovat odtažitě.

(Elias)

Hebbeltové se zase rozbila pistole na laser game. Nevím, co s tím ta ženská vyvádí, říká, že nic. Skoro mě začíná mrzet, že jsem se v té zpropadené hře tak angažoval. Už ji prakticky nehraju, ale jsem to pořád já, kdo se jim o ty jejich pistolky musí starat. Jak jsem si myslel hned z kraje, zase odešel kondenzátor u zdroje, měl bych to vymyslet nějak jinak, ale nechce se mi. V přihrádce s náhradními součástkami už žádný nebyl, musel jsem do skladu.

Prohrabávám se přihrádkami v boxu s drobnou elektronikou, když mne vyruší lehké zasyčení. Otevření dveří na kosmické lodi je vždy doprovázeno vyrovnáním tlaků v místnostech. Zvuk, který nám z počátku každému unikal, teď nepřeslechne nikdo. Kapitán dokonce říká, že mu někdy i lupne v uších. To už je holt úděl stáří, tělo už nezvládá změny tak snadno. Ale kdo ví, jak budu vypadat já, až mi bude pětatřicet.

Konečně jsem se dostal ke správné přihrádce, nechtěl jsem ji zase ztratit, tak jsem zůstal na svém místě a promeškal tu správnou příležitost dát najevo, že je tu ještě někdo jiný.

„Cos chtěla?“ ozval se k mému překvapení Alanův hlas.

„Jak to, co? Chtěla jsem tě vidět. Skoro si mě nevšímáš, co je s tebou?“

Chvilku jsem si to dával v hlavě dohromady. Scházejí se ve skladu? To jsou tichošlápci!

„A na obědě jsi mě neviděla? Já tě viděl zřetelně.“

Tohle že je Alan? Barvu hlasu poznávám jasně, ten chlad v řeči k němu nepatří. A že takhle mluví s Jessikou, mi už smysl nedávalo vůbec.

„Ty seš ale pavouk, viď?“ zasmála se podlézavě.

Tak takhle je to! Jessika prostě potřebuje nějakého Krempnera. Když jí někdo dvakrát denně neseřve, tak... A Alan na to přišel, tak hraje divadlo, že je bouchač. Až takhle klesl...?

„Jessiko, musíme si asi něco říct...“ řekl Alan už svým normálním hlasem.

„Jak to myslíš?“ podivila se.

„Jessiko, já nejsem úplně blbej. Nezapomněl jsem, jak jsi tady vzala ten kabel. Pamatuješ? Na co jsi ho potřebovala?“

„Jo, ty se zlobíš kvůli tomu kabelu! Já ti slíbila, že ho spolu půjdeme vrátit, viď? Ale vždyť tu teď jsme.“ Odmlčela se a šeptem dodala: „Můžeme pokračovat, kde jsme posledně skončili.“

Rozlehlo se ticho, začalo mi být trapně. Zřejmě se rozhodli pokračovat v něčem, co posledně nestihli, a já si připadal poněkud přebytečně. Po pár vteřinách náhle Alan ticho přerušil.

„Nech toho, řekni mi, pro koho byl ten kabel. Pro Jyriho, že jo? Pro ty dva lumpy? Já jsem měl být jenom trouba, kterej na nic nepřijde. Můžeš být ráda, že si nikdo nepoložil otázku, jak se dostali do palubní sítě.“

„Alánku, co to povídáš!“

„Tak mi zkus říct, že to bylo jinak. Slyšel jsem, jak jsi nabízela Jyrimu, že s ním utečeš. Na mně ti nezáleželo. Klidně jsi mě podvedla.“

„No tak jsem ti něco neřekla. To vadí? Alane, mě už nebaví takoví kreténi jako Michal a Jyri. Došlo mi, že bych chtěla hodnýho kluka. Jako jsi ty.“

„Jessiko...“

Zvědavost mi nedala, opatrně jsem vyhlédl, proč Alan náhle zmlkl. Jessika mu visela kolem krku. Alan ji vzal jemně za paže a odtáhl je od sebe. „Nezlob se, nejde to.“

„Ty mě nechceš?“

„Toužím po tobě, ale nechci s tebou nic mít. Jessiko, ty už se nezměníš. Tobě nevadí využívat lidi, když je potřebuješ. Asi tě ani nezajímá, že jsem kvůli tobě ztratil opravdového přítele.“

Jessika se na Alana dlouze zadívala, pak se sama odstrčila. „Seš hnusnej. Pusť mě ven, nechci tu být!“ odsekla.

„Myslíš, že si ještě někoho najdeš, chudáčku?“ vysmála se Alanovi do obličeje, když jí odemkl východ. Dveře už zaklapla sama.

„Myslím, že ne,“ odpověděl už jen pro sebe.

Váhal jsem jen chvilku, pak jsem připlul k Alanovi. Ještě se trochu chvěl. Zadíval se na mne udiveně, ale neptal se na nic.

Ach jo! Aby čert vzal ten proklatý tablet i s kabelem! Byla to vlastně jen prkotina, která se náhodou rozrostla do větších rozměrů. Později u soudu Nevilainenovi neřekli ani slovo a všichni mysleli, že tablet s kabelem jim dal Konrád. Alan byl jenom taková vedlejší oběť, která naštěstí nikoho nezajímala.

„V jednom ses spletl,“ položil jsem mu ruku na rameno.

Podíval se na mne tázavě.

„O žádného přítele jsi nepřišel!“


28.10.2016 22:24

Zpět Obsah

Konec


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Věrka: 20/10 v 13:28 na téma: §Manu : „Někteří lidé si zkrátka nic jiného než chatrče nezaslouží,“ mínil Dobryňa.Asi trochu rasistické, ale výstižné!20.10 SW: Ježkovy zraky! Co je na tom rasistického? To přece platí, jak by se to řeklo politkorektně, "napříč rasami"! Stejně o obyvatelích chatrčí v Bangladéši, Chánova i o squatterech v Praze! Kde to upřednostňuje nějakou rasu? €::sorry€:6 Nanejvýš určitý typ lidí. Ale na ty to sedí! (20.10.2017 15:11)

Domů
Statistiky

"Na dohled Cruithne" (komentáře)

Téma=§Crui Hlasovali 2, celkem 10 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: stovosumavosumdesát = (nejsi robot?)    (20 příspěvků).  

! Dnes 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: PePa-XY

 

 

 Přidat přílepek!?

30.10.2016 v 14:34 id: 1240675

2 SW: Dík!


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

29.10.2016 v 18:17 id: 1240664

2 PePa-XY: Prakticky je to stejné. Jen jsem musel upravit formátování, text je stejný. Připomínám - není to můj román, mám svolení otisknout, ale ne upravovat. Jo - a "vytvořil" jsem obálku, aby to nedostalo něco generovaného.


4. Jméno: PePa-XY

 

 

 Přidat přílepek!?

29.10.2016 v 16:41 id: 1240663

2 SW: Děkuji za úpravu sekce Download i za Cruithne. Jen poslední dotaz. Došlo v nějaké kapitole pro čtečku ke změně textu oproti zdejším stránkám nebo se jednalo jen o úpravu kódu stránek pro čtečku?


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

28.10.2016 v 22:59 id: 1240660

Cruithne je v sekci Download (zatím s provizorní úpravou, ale už je to čitelné).



Komentáře

Začátek