Tentokrát jeli výtahem nahoru. Jeli velkou rychlostí, protože na závěr málem vzlétli ke stropu a Janě se zvedl žaludek jako na kolotoči. A pak chvíli kráčeli džunglovitými chodbami, chlapec opět napřed.
      »Kdybych tu byla sama, docela určitě bych tu zabloudila a nenašla bych cestu zpátky,« řekla položertem.
      »Věřím tomu,« odpověděl vážně. »Tady byste mohla chodit celé hodiny, dokud byste nepadla k zemi. Nejspíš byste beze mě v některé zapadlé části města zemřela hladem a žízní. Se mnou se ale nemusíte ničeho obávat, já se tu vyznám.«
      Uvědomila si, že nejspíš mluví pravdu a trochu se přitom zachvěla.
      »Jak to, že se tu vyznáte?« zajímala se.
      »Já tu žiji skoro celý svůj život,« pokrčil rameny. »Teď právě stojíme přede dveřmi do mého bytu, dá-li se to tak nazvat.«
      Zastavil se a pokynul dívce do dalších dveří. Ty se před nimi samy rozevřely.
      Vstoupila a podivila se. Ocitla se v obyčejné pozemské místnosti, připomínající zčásti hotelový pokoj, zčásti laboratoř. Na jedné straně stálo lůžko s nedbale složenou přikrývkou, vedle stůl a židle, všechno z poctivého dřeva, nalakovaného bezbarvým lakem, podtrhujícím jejich přírodní charakter. Na druhé straně se podél zdi táhl dlouhý pracovní stůl, pokrytý podivnými přístroji. Oknem bylo vidět do sadu s rozložitými kaštany, s lavičkami, trávníkem a s potůčkem. Jana se nevěřícně ohlédla dozadu. Dveře se za nimi neslyšně zavřely, ale byly také pozemské, s velikou klikou. Podlaha tu byla pokryta kobercem a i ten vypadal pozemsky, tak jako všechno ostatní.
      Pomalu přistoupila k oknu a podívala se ven.
      »Kdybyste mi netvrdil, že jsme na jiné planetě, myslela bych si, že jsme na Zemi,« řekla s údivem. »Vždyť je to tu stejné jako u nás doma!«
      »Tomu co vidíte za oknem nevěřte,« zavrtěl hlavou. »To je skutečně jenom obraz, přenesený až z naší daleké Země. Stojí mě neustále hodně energie, ale já se nechci vzdát spojení se Zemí. Je pro mě moc důležité.«
      »Tak ona je to jen obrazovka?« protáhla zklamaně.
      »Ne, to není obrazovka, to je urgu,« zavrtěl hlavou. »Neposadíme se? Předem prosím za prominutí, žádnou návštěvu jsem nečekal, jinak bych si tu aspoň trochu uklidil...«
      Už už se chtěla posadit na nabízenou židli, ale pak si na poslední chvíli uvědomila, že má pláštík celý od bláta, jak ležela na mokré zemi. Ačkoliv ji už ošetřil, musela být také trochu od krve a s hrůzou si v duchu řekla, že na ni nebude příjemný pohled.
      »Nemohla bych se tu někde umýt?« požádala.
      »Ukažte...« pomohl jí z pláště. Pak natáhl ruku, cosi řekl neznámou řečí - a pláštík mu zmizel z ruky. Místo něj teď držel v ruce velkou kostku ze zvláštní, pórovité hmoty. Vypadala jako mycí houba - a také to houba byla.
      Umyla si obličej. Bylo to podivné. Správně čekala, že ta houba bude mokrá a opravdu, byla plná vody, ale ta voda se chovala přinejmenším podivně. Dala se dobře vymáčknout, bylo snadné umýt si obličej i ruce, ale když stiskla víc, voda nevytekla a nerozlila se po koberci.
      Chlapec ji přitom sledoval a potichu si sám pro sebe cosi brumlal. Nerozuměla mu ani slova. Když ale chtěla něco udělat se svou halenkou, podivila se. Naprosto jasně si pamatovala, jak jí ten hrubián Čárlí urval knoflíky - ale teď měla všechny na svém místě, jediný nechyběl.
      »Jak vypadám?« chtěla vědět a omluvně se usmála.
      »No, zdá se, že už jste v naprostém pořádku,« zhodnotil její vzhled - a podával jí její modrý pláštík, suchý, čistý a bez nejmenší poskvrnky.
      »Ale před chílí jsem musela vypadat jako po havarii,« řekla omluvně. »Není tu někde nějaké zrcadlo?«
      »No, se zrcadlem to bude těžké,« opáčil k jejímu údivu. »Staří Faétové si na zrcadla nepotrpěli a já tu mám jenom zrcadlo urgu. Ale třeba si také zvyknete.«
      Pak cosi dodal nesrozumitelnou řečí ještěrů.
      V té chvíli se metr a půl od nich otevřely ve stěně další dveře, ačkoliv tam před okamžikem žádné nebyly a stěna byla jednolitá a hladká. Ostatně to ani nebyly dveře, ale pouhý oválný otvor do stěny, olemovaný oranžovou jiskřivou září. Jana se tam zvědavě podívala - a v té chvíli sebou trhla. Za těmito podivnými dveřmi stál Jindra - i ona sama, byl tam i pokoj, v němž se právě nacházeli. Bylo to jen... nějak příliš realistické. Zejména tu nebylo vidět sklo ani jiná odrážející plocha.
      »Máte tu podivná zrcadla,« vydechla ulehčeně.
      »Zvláštní, že?« usmál se.
      Postavila se tak, aby se viděla celá. V první chvíli byla sama se sebou celkem spokojená. Jindrův lék zřejmě účinkoval rychle, na obličeji sice měla ještě znát nějaké modřiny, ale nebylo to tak zlé, jak se obávala. Nikde neměla ani stopy krve a ani její oblečení nevypadalo poničené. Jen tak letmo si rukou přejela vlasy - ale v té chvíli se její pozornost opět nastražila.
      To zrcadlo neukazovalo správně.
      Přesněji řečeno, ukazovalo až příliš správně. Když zvedla do výšky svou pravou ruku, její obraz v zrcadle to zopakoval a zvedl - také pravou. Opačnou, než by ukázalo kterékoliv jiné zrcadlo.
      »Jak je tohle možné?« podivila se nahlas.
      »Varoval jsem vás, že tu nemám jiná zrcadla,« pokrčil rameny. V té chvíli si uvědomila, že tatáž slova zaslechla současně za sebou i před sebou. Jindrův obraz v zrcadle na ni promluvil - spolu se skutečným Jindrou.
      »Neuvěřitelné!« vydechla.
      »Zkuste si podat ruku - ano, sama sobě do toho zrcadla!« vyzval ji s úsměvem.
      Napřáhla ruku opatrně, očekávala, že na poloviční cestě narazí na neviditelnou odrazovou plochu, ale ruka jejího obrazu se proti ní sunula naprosto stejně, jenže na opačné straně, takže se s její rukou minula. Trčela teď ze stěny a naopak její ruka byla do stěny ponořená, aniž by narazila na nějakou překážku. Pohnula rukou proti své ruce v obrazu - a dotkla se jí.
      V první chvíli to pro ni byl šok. Držela sama sebe za ruku, cítila dotyk teplé lidské dlaně - své vlastní, protože to byla ona sama, kdo se tu držel za ruku. Stiskla tu ruku a současně její ruka byla stisknuta - čím vlastně? Obrazem z toho podivného zrcadla?
      »Proboha!« vyjekla. Pustila se a ucukla. Její obraz také, a na tváři proti sobě spatřila stejný zmatek, jaký cítila i ona sama.
      »To ještě nic není,« usmál se na ni chlácholivě Jindra. »Urgu dovede i jiné věci. Dovolíte?«
      Jemně ji odsunul stranou - a vkročil do zrcadla. Jeho dvojník současně ze zrcadla vystoupil a stál teď vedle ní. Usmíval se na ni jako ten původní Jindra, který teď zůstal - na druhé straně, v zrcadle...
      »Dobré, co?« prohlásil. Pak dal pohybem ruky jakési znamení - a podivné zrcadlo zmizelo. Na jeho místě byla opět jednolitá stěna - a původní Jindra zůstal tam...
      »Ať se vrátí!« vykřikla Jana.
      »Kdo?« obrátil se na ni udiveně.
      »No přece... on...«
      »Ale to jsem pořád já,« obrátil se k ní chlácholivě.
      »Ale kam zmizel... on?«
      »Nikdo nikam nezmizel,« ujišťoval ji. »Nikdy jsme tu nebyli dva, i když to tak možná vypadalo.«
      »To nebylo zrcadlo!« vykřikla v hrůze.
      »Ani jsem to netvrdil,« pokrčil rameny. »Chtěla jste se vidět - a protože tu jiné zrcadlo nemám, použil jsem tento trik.«
      »To nebyl žádný trik, vždyť jsem se držela za ruku! Anebo - nebo blázním. To přece není možné!«
      »Kdyby ve středověku někdo viděl létajícího člověka, asi by také nevěřil svým očím,« opáčil s pochopením.
      »Ale co to tedy bylo?« naléhala. »Halucinace to určitě nebyla.«
      »Nebyla,« přisvědčil. »Ale na vysvětlování nemáme čas. Je to dost složité a kdybychom se měli podrobně bavit o každém technickém zařízení, nebyli bychom nikdy hotovi. Pojďme si raději prohlédnout další zajímavosti zdejšího světa, ještě jsme toho moc neviděli, souhlasíte?«
      »Dobrá, pojďme,« přikývla po chvilce váhání. To, co právě zažila, jí trochu otřáslo, ale chlapec se k vysvětlování neměl a raději na něho nenaléhala.
      Vyšli opět na chodbu, připomínající džungli. Tentokrát nešli dlouho a nejeli žádným výtahem a přece se brzy zastavili na nevelké mýtině.
      Jana se ovšem zarazila hned na kraji. Uprostřed mýtiny na malém pahrbku stál na zadních nohou obrovský ještěr, podobný masožravým dinosaurům, zřejmě připravený ke skoku. Vysoký byl dobré tři metry a Jana sebou při jeho spatření trhla a málem se dala na útěk. Že to hned neudělala, pak jen díky tomu, že viděla Jindru, jak klidně kráčí dál až k té obludě.
      Ohlédl se na ni a usmál se.
      »To je nejbližší obraz jednoho z Faétů,« vysvětloval jí. »Či spíše socha, oni ploché obrazy nepoužívali.«
      Rychle se uklidnila a přistoupila blíž. Ano, byla to jen socha, ale byla udělaná velmi realisticky a podrobně, až po nejmenší šupinku. Ještěr měl tělo pokryté šupinami, na břiše jemnějšími, nažloutlými, jinde barvy šedozelené, jako mají krokodýli, ale ne tak zrohovatělými. Spíše se podobaly šupinám pozemských ještěrek. Neměl ocas, čímž se podstatně odlišoval od Janiných představ tyrannosaura. V pootevřené ještěří tlamě byla řada kuželovitých zubů nahánějících hrůzu, ale celkový dojem byl kupodivu příjemnější, než si zpočátku myslela. Tělo toho tvora mělo k lidskému daleko, ale cosi v jeho postoji člověka připomínalo. Možná jeho držení, možná i něco jiného.
      Hlava tohoto tvora měla tvar ještěrky nebo snad varana, jenomže s vystouplýma načervenalýma očima. Místo uší tu byly jen nevelké otvory. Přední tlapy - či snad ruce - byly více podobné žabím, na každé ruce měly čtyři prsty a byly sice větší, ale zřejmě stejně dokonalé, jako jsou ruce lidí. Zato na nohách, mnohem silnějších než jsou nohy lidí, byly jenom ploché dvouprsté končetiny.
      »Takhle vypadali zdejší obyvatelé?« ujistila se po chvíli překvapeného mlčení.
      »Ve skutečnosti byli menší,« odpověděl Jindra. »Tohle je obraz v nadživotní velikosti. Skuteční Faétové měli výšku kolem dvou metrů, byli jen o málo vyšší než my.«
      O jeho slovech nepochybovala. Bylo jí zřejmé, že rozměry dveří, chodeb a stropů byly opravdu příhodnější pro tvory nižší postavy a takto vysoký obyvatel, jakého tu viděla před sebou, by měl nejspíš se svou výškou neustálé problémy.
      Pomalu ještěra obešla, pak přistoupila blíž a zvědavě si sáhla na jeho lesklé, zelené šupiny. Totiž - chtěla si jen sáhnout, ale ruka jí zajela dovnitř, až leknutím vykřikla a rychle ucukla.
      »To není socha v našem pozemském smyslu,« upozornil ji rychle Jindra. »Tohle je jen holografický obraz, tím můžete klidně projít skrz naskrz a nic se nestane.«
      »Je tady ještě hodně takových překvapení?« oddychla si.
      »Jste na cizí planetě,« připomněl jí jemně, ale usmíval se. »S trochou překvapení musíte samozřejmě počítat, nejste doma v parku. Kdyby se dělo cokoliv, zachovejte rozvahu a klid, se mnou se vám nic zlého nemůže stát.«
      »Já se přece nebojím,« opáčila uraženě.
      »O tom se můžeme přesvědčit,« usmál se a cosi opět řekl tou strašlivou řečí ještěrů.
      Z jedné boční chodby se v tu chvíli ozval dusot nohou a sotva tam Jana pohlédla, ztuhla hrůzou. Přímo proti ní vyběhl další ještěr. Byl menší, ale zato se bystře rozhlédl jiskrnýma očima a ihned k ní zamířil s rozevřenou tlamou plnou zubů.
      Vykřikla leknutím a couvla nazpátek, narazila přitom na chlapce a v leknutí ho jednou rukou objala. Ještěr se před ní zastavil, sklapl tlamu a vydal krátký ryk, při němž jí vstávaly vlasy na hlavě.
      »Co se lekáte?« zasmál se Jindra jízlivě. Pohlédla na něho a uvědomila si, že on se vůbec nepolekal. No ovšem, jistě se jednalo o pouhý obraz, dokonalý jako ten první, ale mnohem působivější.
      

*****