Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Démon

Démon

 

Science fiction

© 1998 Václav Semerád, Praha


Oči

Věnuji tuto knížku učitelům,

ačkoli na démony nevypadají.

Obžalovaný Oldřich Švestka, podnikatel, se po soudní síni rozhlížel s notnou dávkou sebevědomí. Jeho jistota pramenila z dobrého pocitu, že by se teď muselo stát něco krajně nepravděpodobného, aby mu obžaloba dokázala vinu. Otisky prstů se nezachovaly, vražedná zbraň beze stopy zmizela a jediný svědek činu, poloslepý důchodce, stařec nad hrobem, vraha svého syna a jeho mladé ženy spatřil jen krátce a nezřetelně, takže sebevědomému a zdravě asertivnímu obhájci nedalo velkou práci takové svědectví zpochybnit.

Státní zástupce vzbuzoval dojem, že je o vině Oldřicha Švestky pevně přesvědčen, ale s tak vratkými důkazy nemohl ani on nic kloudného dělat. Soud se také radil dlouho. Dalo se to pochopit - dvojnásobná vražda se nedá odbýt mávnutím ruky.

Švestka se rozhlížel po soudní síni. Rozsudek očekávalo několik příbuzných obětí, pár sousedů - všichni v bezmocném tušení, že se dnes spravedlnosti nedočkají. Ze známých tváří se tu nevyskytoval nikdo. Tím lépe, myslel si Švestka, aspoň se to neroznese. Ani vyhraný soudní proces toho druhu není reklamou o jakou lze stát. Případné partnery v podnikání to přinejmenším varuje.

Jen docela stranou u stěny po celou dobu procesu stál zasmušilý chlap v černém plášti s černým kloboukem na hlavě. Nikdo se k němu nehlásil a zdálo se, že ho tady nikdo nezná. Švestka si ho prohlížel s netajenou nedůvěrou. Ten černý chlap mu očividně mezi příbuzné manželů Hlaváčkových nezapadal. Jaký zájem by na tomhle soudu mohl mít? Aby nakonec patřil k Machatově partě! Těm by mohl proces poskytnout vítanou záminku! Ale ne, nikdy jsem ho neviděl, utěšoval se. Zřejmě je to náhodný divák.

Ani já jsem nepatřil mezi příbuzné, ale náhodným divákem jsem nebyl. Posadil jsem se doprostřed první řady, abych měl všechno pěkně na dosah, což mělo jedinou nevýhodu, že jsem se teď nemohl nenápadně vytratit, i když to z mého pohledu zajímavě nevypadalo.

Šéfredaktora možná zklamu. Pevně doufám, že ani on si od toho žádného sólokapra nesliboval. Kdyby mě sem neposlal, ani bych sem nešel. Uvažoval jsem, co teď. Snad by se z toho dal v nouzi nejvyšší vykřesat článek o psychologickém pohledu na obžalovaného, na příbuzné či známé obětí. Určitě tady všichni nešťastnému dědulovi drželi palce, ale to bylo asi všechno, co pro něho mohli udělat. S výjimkou soudů vojenských diktatur a totalitních států nemůže žádný soud světa rozhodovat bez nezvratných důkazů o vině a trestu, i kdyby sami soudci nepochybovali, že vrah skutečně jednal tak, jak obžaloba tvrdila.

Konečně se otevřely dveře a soud se vrátil do jednací síně. Všichni museli povstat a vyslechnout rozsudek. Oldřicha Švestku to nevzrušovalo, jako kdyby nebyl obžalovaným. Nejdůležitější okamžik pro něho nastal na závěr.

„...na základě nedostatku důkazů...“

Víc Oldřich ani nepotřeboval. Obhájci jen formálně stiskl ruku - odvedl své a zaplaceno dostane, jaképak další cavyky. Osvobozující rozsudek nebyla vysloveně jeho zásluha. Státní zástupce se ani neodvolal - ponechal si sice zákonnou lhůtu, ale každému snad bylo jasné, že i další soud dopadne stejně a proto se ani konat nebude.

Vězeňský dozorce Oldřichovi pokynul. Bylo potřeba sepsat propouštěcí protokol a vydat mu odebrané věci.

V té chvíli Oldřich Švestka za sebou uslyšel slabý sykot. Prudce se otočil - a díval se přímo do očí dosud jen netečně přihlížejícího chlapa v černém.

„Čistá práce,“ řekl neznámý potichu a jen neznatelně se na Oldřicha ušklíbl. „Opravdu, čistá práce. Jenže - budete se tomu smát, na tomto světě není jen slepá světská spravedlnost, jak nejspíš doufáte. Také vy budete spravedlivě potrestán.“

„Chcete mi vyhrožovat?“ naježil se Oldřich.

„Proč?“ pokrčil rameny neznámý. „To nebylo vyhrožování, to bylo proroctví. Do týdne to jistě pochopíte.“

Zkoprnělý Oldřich na neznámého jenom civěl.

„Kdo jste?“ vyrazil po chvilce.

„Na tom nezáleží,“ odtušil neznámý. „Propadl jste mi, to je všechno. Říkám vám to jen proto, abyste pochopil, že by nebylo v pořádku, aby po vině nenásledoval trest.“

Otočil se a odcházel, jen si nezvučně pohvizdoval jakousi melodii. Oldřich Švestka se vrhl za ním, ale vězeňský dozorce ho zachytil.

„Nejprve sepíšeme ten protokol,“ zabručel mrzutě.

„Ale - ten chlap mi přece vyhrožoval!“ vzpamatoval se až teď Švestka.

„Jaký chlap? Já jsem nic neslyšel,“ zabručel dozorce.

„Vyhrožoval, že mě tenhle týden zabije!“ vykřikl Švestka nahlas.

„Sedím tu celou dobu s vámi a nic jsem neslyšel,“ trval na svém dozorce. „Pojďte a nezdržujte.“

Zarazilo mě to. Slova o trestu jsem od neznámého slyšel naprosto zřetelně, ačkoliv jsem byl dál než dozorce. Na druhé straně bych pochopil, že dozorce osvobozenému nefandí, takže se rozhodl nemít s tím nic společného. Ano, tak by se to dalo vysvětlit.

Nebylo tomu tak. Dozorce skutečně neslyšel ani slovo. A co víc, neznámého v černém ani koutkem oka nespatřil. To jsem měl pochopit - spolu s jinými záhadami - až mnohem později.

„Ten chlap mi vyhrožoval! Nemůžete to tak nechat!“ trval na svém Švestka.

„Kdo vám vyhrožoval? A jak? Něco naznačoval?“ zpozorněl konečně dozorce.

„Ne, ale říkal, že do týdne uvidím!“ opakoval Švestka už méně sebejistě.

„Nic jsem neslyšel,“ trval na svém dozorce. „Pojďte už, nebo vám opravdu začne někdo z příbuzných vyhrožovat - a to bych musel zakročit.“

Záhadný muž v černém mě v té chvíli zajímal více než sám obžalovaný. Spatřil jsem ho vycházet dveřmi ze soudní síně. Vyběhl jsem za ním zeptat se ho, jak to vlastně myslel, ale než jsem se z úzké lavice prodral ven, dlouhá chodba budovy městského soudu byla prázdná a neznámý byl ten tam.

Venku se na mě obořil jeden z pozdních mrazů, který jako každoročně spálí pupeny neopatrných stromů. Ovocnáři určitě spustí chmurné předpovědi o mizivém množství a tedy vysokých cenách ovoce, bude aspoň o čem psát. Ulice byly jen střídmě posypané čerstvým sněhovým popraškem, ale vozovky byly černé a uježděné, ačkoliv právě touto dobou mnoho aut nejezdilo. Před budovou soudu nikdo nebyl. Proti zasněženém chodníku by se černý kabát dobře vyjímal i na dálku, ale žádného chodce jsem nikde neviděl. Neznámý zřejmě nasedl do auta a odjel.

Škoda - byl to snad jediný moment z toho soudu, který by mohl přinést jakési oživení.

Nemohl jsem tenkrát ani tušit, že jsem se poprvé ve svém životě v té podivné chvíli setkal - s démonem...


Šéfredaktor se nevzrušoval, když jsem z procesu nic zajímavého nepřinesl. Kdyby byl obžalovaný uznán vinným, mohl by to použít do černé kroniky, což mohl vyřídit telefonickým dotazem a nemusel jsem se tam trmácet osobně. Obával jsem se, že mě tam šéf beztak poslal proto, aby mě neměl na očích. Posledně jsem ho naštval poznámkou, že na začátku okurkové sezóny je lépe přebírat zprávy od světových agentur, než pokoušet se shánět nemožné. Tvrdil, že s takovým přístupem zaručeně promeškám každou životní příležitost a nahnal mě k soudu, ačkoliv si jistě ani sám od toho moc nesliboval.

Ve čtvrtek následujícího týdne se na silnici nedaleko za městem odehrála hromadná havárie. Jakkoli to vypadá cynicky, přišla jako na zavolanou. Náklad našeho plátku poklesl na samotnou hranici únosnosti a tohle nás včas oživilo. Lidé ve městě samozřejmě hned o všem věděli, ale protože většina obětí pocházela přímo z našeho města, poptávka po novinách prudce stoupla. Do nemocnice jsme se vypravili s kolegyní Blankou, uvnitř jsme si rozdělili úlohy. Blanka pospíchala na ortopedii, kde ležela většina postižených, já jsem se vypravil na oční. Jeden zraněný prý přišel při nehodě o oko - dívejte se na to jak chcete, ale pro noviny je každá taková zpráva lahůdkou.

Na oddělení mě samozřejmě nepustili. Chápal jsem to, ale s prázdnou jsem se vrátit nemínil. Reportér musí být drzý, jinak si brzy hledá jiné místo. Hodil jsem nejprve cukrbliky na jednu mladou sestřičku, ale ta na mě očividně neměla čas. Zato po chvíli jsem měl štěstí. Postarší plnoštíhlá vrchní sestra se nade mnou slitovala - měla zřejmě správně vyvinuté mateřské pudy a zželelo se jí mého nešťastného obličeje. Na oddělení mě sice nepustila ani ona, ale ochotně mi vyklopila veškerou diagnózu, kterou jsem potřeboval. Jméno pacienta mi odmítla říci, ale v tom jsem na ni nenaléhal. Jednak jsem je věděl, na druhé straně jsem si byl jist, že do novin přijdou beztak jen nic neříkající iniciály. Plná jména se v takových případech pro jistotu nepoužívají - ale tady v městě bude za chvíli každý vědět, o koho šlo.

Rychle jsem si do notesu čmáral poznámky. Nechal jsem si jakoby pro jistotu zopakovat některé podrobnosti, což bylo naprosto zbytečné. Nespoléhal jsem se na zápisky, ale na svůj reportážní magnetofon ukrytý v kapse. Do notesu jsem čmáral nesmyslné klikyháky vzdáleně připomínající těsnopis. Vypozoroval jsem, že mi spousta lidí řekne mnohem víc, když si je pouze zapisuji. Možná čistě podvědomě nemají rádi mikrofon, aby je někdo nebral za slovo. Zatím mi to vycházelo. Stalo se mi sice párkrát, že dotyčný chtěl vědět, co jsem si vlastně zapsal, ale k mému štěstí nikdo těsnopis neznal a nemohl můj trik odhalit.

Hovorná sestra nakonec skončila - víc už opravdu nevěděla. Vřele jsem jí poděkoval a na rozloučenou jsem se jí poptal na zdraví. To je také dobrý trik. Vždycky je třeba odejít tak, aby člověk za sebou nepřibouchl dveře. Každého potěší, když se někdo zajímá o jeho zdraví a kdoví, kdy budu potřebovat další informace.

Vrchní sestra se otočila a vznešeně odplula do sesterny. Také už bych se otočil - zatím mi stačilo, co jsem se dozvěděl. Blanka bude mít jistě něco, co naší reportáži dodá patřičnou chuť - krev je na stránkách novin k nezaplacení.

V té chvíli se pomalu otevřely dveře jednoho z pokojů. Mladá sestřička, ta co na mě prve neměla čas, z nich opatrně vyváděla pacienta. Neměl zafačovanou hlavu, ale čistě podle opatrného šátrání nohama bylo zřejmé, že nevidí. To bych na očním oddělení mohl očekávat - kdybych toho muže na první pohled nepoznal.

Otřásl jsem se. Byl to podnikatel Oldřich Švestka, před týdnem pro nedostatek důkazů zproštěný obžaloby z dvojnásobné vraždy. Okamžitě mi vyvstal v paměti okamžik, kdy mu neznámý v černém plášti prorokoval:

„Budete se tomu asi smát, ale na tomto světě není jenom slepá světská spravedlnost, jak nejspíš doufáte. I vy budete spravedlivě potrestán.“

„Pane Švestka - co vy tady?“ oslovil jsem tiše pacienta.

„Co mi ještě chceš, ty černá svině?“ vybuchl na mě slepý. Mladá sestřička, co ho vedla, se na mě podívala nepříliš přátelsky, jako kdyby na mém místě spatřila ropuchu.

„Nejsem ten, koho myslíte,“ ohradil jsem se.

„Tak co tu děláš?“ odsekl postižený. „Kdo jiný by se sem přišel pokochat? Nádor na obou očních nervech - před týdnem jsem ještě viděl jako ostříž! Jsi spokojený?“

„Já jsem to před týdnem jenom zaslechl,“ řekl jsem tiše. „Jenže jsem tomu nevěřil.“

„Já taky ne!“ rozkřikl se Švestka. „Kdo by tomu věřil? Ale ať seš kdo seš, proklínám tě taky, rozumíš?“

„Pane, překážíte tu!“ vzpamatovala se konečně sestřička. „Jděte pryč! znervózňujete nám pacienta.“

„Už jdu...“ otřásl jsem se - a dal se na kvapný ústup.

„Všichni jste svině!“ křičel za mnou Švestka. Sestřička se ho marně snažila odvést. Pacient se jí vytrhl a nedovolil, aby ho opět vzala za ruku.

Konečně jsem byl venku, za dveřmi oddělení. Ale teprve před nemocniční budovou jsem se jaksepatří rozklepal. To co se stalo Švestkovi, bylo drsné i na mě. I kdybych někoho nedejbože zavraždil jako on a mohl si ze všech trestů vybrat jedině mezi pětadvaceti roky těžkého kriminálu nebo doživotní slepotou, asi bych raději bral ten kriminál. Nenapsal o tom kdysi Olbracht román - Žalář nejtemnější? Jakže to říkal ten chlap v černém?

»To nebylo vyhrožování, ale proroctví. Do týdne to jistě pochopíte. Propadl jste mi, to je všechno.«

Pěkné proroctví, když se splní takovým způsobem! Nechtěl bych se někdy s prorokem takových zpráv setkat tváří v tvář!

Upřímně řečeno, mohl jsem už vytušit, že se s tímhle chlapem ještě setkám. Nemohl jsem ale očekávat, že pochopím, v čem vlastně jeho proroctví spočívá.

A že to vlastně - žádné proroctví není...

 


Obsah Dále

23.01.2017 23:27