Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Druhé proroctví

Březen minul v poklidu a dočkali jsme se dubna. Zima se konečně odporoučela, nastalo jaro. Zazelenala se nízká tráva a objevily se první kytičky.

Události, na které narazí novinář během týdne, se jinému člověku mnohdy nepřihodí ani za rok. Někdy to ale i novináře zaskočí tak, že si neví rady. A přitom, jak to bývá, nešlo o nic světoborného, o nic, co by si zasluhovalo dvouřádkovou noticku někde na okraji páté stránky.

Ráno jsem přišel do redakce jako vždycky. Už ve dveřích jsem ale zjistil, že se dnešek bude od ostatních dní v týdnu něčím odlišovat. Kolegyně Blanka vždycky chodila později než ostatní, vždycky na sebe nechávala čekat. Přicházela zásadně na poslední chvíli - a přece se jí jen jednou přihodilo, že něco opravdu zmeškala. Bylo to krátce poté, co nastoupila do redakce. Následoval výstražný rozhovor se šéfem za zavřenými dveřmi, kdy jí podle svého zvyku sliboval něco mezi popravou zastřelením za úsvitu před nastoupenou jednotkou a okamžitým vyhazovem, svatosvatě slíbila, že se to víckrát nestane, ale od té doby přicházela deset vteřin před odjezdem, i kdyby se jednalo o jedinečnou a neopakovatelnou pozvánku na slavnostní vítání Marťanů.

Aby byla v redakci přede mnou, to se opravdu muselo něco stát. Bylo to vidět i z toho, že seděla na svém místě, hlavu v dlaních a zřejmě brečela.

Když pak ke mně zvedla kštici a podívala se na mě, málem jsem údivem hvízdl. Blanka, ten věčný smíšek, vypadala náhle o deset let starší. Pod okem měla obrovskou modřinu, ani se ji nesnažila překrýt make-upem.

„Co se ti proboha stalo?“ politoval jsem ji.

„To Robert,“ vzlykla.

Všichni jsme dávno věděli, že se Blanka schází s nějakým klukem, ale netušili jsme, kdo to doopravdy je. Byla to snad její soukromá věc a nikdo z nás ji zatím s nikým nespatřil. O novinářích se často říká, že lezou lidem drze do soukromí, ale to je namouduši sprostá pomluva. Nanejvýš politikům nebo angažovaným osobnostem - ale ti s tím musí počítat, to patří k pravidlům politické hry. Špehovat vlastní kolegyni by bylo nejenom nekolegiální, ale podle mě docela sprosté.

Něco jiného ovšem je, když s tím přijde sama.

„Co jsi mu provedla?“ zeptal jsem se jí.

Vycházel jsem pochopitelně z názoru, že nikdo nemůže jen tak bez příčiny zmlátit ženu, ale tentokrát jsem se zmýlil.

„Vůbec nic,“ ohradila se zprudka. „Spíš se mě zeptej, co jsem mu neprovedla.“

„No dobrá, co jsi mu tedy neprovedla?“ nevyvedlo mě něco takového z míry.

„Chtěl, abych nechala novinařiny,“ vzlykla. „Vyhrožoval mi, že mě jinak nechá.“

Hvízdl jsem. Jak jinak.

„To si podle mého na tebe dělá přehnané nároky,“ odvětil jsem soucitně. „A co chtěl? Abys mu dělala domácí puťku?“

„Přesně to,“ vzlykla.

„Na tvém místě bych si to nenechal líbit,“ odtušil jsem. „Sotva pár týdnů spolu chodíte - a on si z tebe chce udělat otrokyni? Není to nějak brzo?“

„Však jsem mu to tak řekla. Když to prezentoval ve stylu buď on, nebo novinařina, řekla jsem mu, že si v tom případě vyberu novinařinu. Proč myslíš, že mi namlátil?“

„Aha - takže proto,“ přikývl jsem. Nadsamce to urazilo. Doufám jen, že teď nepůjdeš za šéfem a nedáš mu okamžitou výpověď, aby ses mohla pokorně vrátit do takového obojku.“

„Ani nápad,“ popotáhla nosem vzdorovitě. „Stejně už se k němu vrátit nemůžu.“

„No, to se uvidí,“ zapochyboval jsem. „Některé holky na sobě nechají štípat dříví a stejně se vracejí.“

„Já ne,“ zavrčela na mě. „Kdyby o mě aspoň trochu stál, pak snad. Jenže on hned večer utekl za Evou, co s ní chodil předtím.“

„Tys ho sledovala, že to víš?“

„Ne,“ odmítla prudce. „Já jsem se ještě chtěla udobřit. Čekala jsem, že ho to přejde a vrátí se, jenže on si tu couru přivedl odpoledne domů a společně mě vyhodili. Mezi námi je teď definitivní a neodvolatelný konec.“

Utřela si rezolutně rukou oči. Nerozmazala si je, neměla je totiž vůbec nalíčené. Když už ani na tohle nekoukala, pak to ale muselo stát za to.

„Nic si z toho nedělej, kočko,“ chtěl jsem ji povzbudit. „Holka jako jsi ty může mít na každém prstu dva takové, jako byl Robert. Pro jednoho syčáka snad do Vltavy neskočíš?“

„Neskočím,“ vzdychla si. „A i kdyby, umím plavat. Jenom mi to přišlo k vzteku. Snad bys to mohl pochopit, nebo jsi úplný cynik?“

Podívala se na mě dost útrpným pohledem.

„Pochopit? Snad jo,“ přikývl jsem neurčitě.

„Dík,“ oddechla si. „Poslyš, Vlastíku, nemohl bys mi teď s něčím pomoci?“

„Podle toho, o co půjde,“ ucukl jsem trochu. „Nemíním ti například nahrazovat Roberta.“

„To po tobě ani nechci,“ odfrkla dotčeně. „Ale mohl bys za mě zaskočit na okresní soud?“

„Co tam jako má být?“

„Ále - nějaká zamotaná kauza,“ mávla rukou. „Údajně má jít o nějaký podvod, nic moc z toho nekouká, ale šéf na tom trvá. Jako bys ho neznal. Jen zapomněl specifikovat, že tam musím sedět právě já. Snad uznáš, že se musím nejprve trochu dát dohromady.“

Uznal jsem to.

„Tak ti »Ď«,“ poděkovala. „Někdy jsi docela fajn.“

Ve vztahu k Blance, zejména co se týče záskoků, jsem měl aktivní skóre, neboť jsem za ni bral její úkoly častěji než ona za mě. Symetrický vztah je v tomto směru běžný jako bílá vrána. Nevadilo mi to - člověk musí být k druhým vstřícnější a dvojnásob k těm, s kým sdílí jednu kancelář. Zvlášť když jde o jinak prima kočku.


Než začalo hlavní líčení, stačil jsem se zběžně přeptat, o co v této kauze jde. Velice brzy jsem však pochopil, že mě sem Blanka poslala jako na objednávku. Stálo to za to.

Nejednalo se o projednávaný podvod - takových jsou dneska spousty. Několik důvěřivců půjčilo bez potvrzení různě veliké částky podvodníkovi a ten jim je pochopitelně upřel. Soud byl pro tentokrát poměrně krátký. Okradení neměli důkazy, že by sporné částky půjčovali, nepočítáme-li prázdné vkladní knížky, které žádný soudce jako důkazy uznat nemohl. Většina poškozených byli důchodci, zapůjčené peníze představovaly jejich veškeré úspory, zatímco podvodník byl chlap jako hora, jakýsi Jaroslav Petrovský. Být na jeho místě, asi by mi hanba nedovolila takhle okrádat staré babky a dědečky, jenomže on se ani před soudem nestyděl. Pravda, nepřišel si na mnoho - co by také mohl získat od důchodců - ale na první pohled vzbuzoval bezmezný odpor svou úlisností.

Nebyl jsem v soudní síni jediný, kdo toho hada nesnášel. I soudce byl zjevně roztrpčený, když musel číst osvobozující rozsudek. A ještě víc, když se pak ten chlap svým třesoucím se protivníkům otevřeně vysmíval.

„Za blbost se platí, vážení...“ prohodil ležérně a začal se klidně oblékat.

Skoro až na odchodu ze soudní síně jsem si toho povšiml. Muž v černém plášti s černým kloboukem na hlavě se náhle odlepil od stěny a rychle se přitočil k podvodníkovi.

„Pane Petrovský, jak dlouho by vám trvalo vydělat těch čtyřicet tisíc, o kterých se dnes jednalo?“ zeptal se ho.

„K čemu ti to bude?“ ušklíbl se na něho sebejistě oslovený. „A co je ti vůbec do toho?“

Od vykání přešel k méně zdvořilému tykání - odjakživa se tak lépe nadává.

„Samozřejmě nic,“ přikývl muž v černém. „Tak tedy, až ty peníze našetříte a hlavně - až je těm lidem poctivě vrátíte - tu podmínku si dobře zapamatujte - vrátím vám vaše oči.“

Rána pěstí by mě možná zarazila důkladněji, ale i tohle stálo za to. Pan Petrovský vůbec nic nechápal, ale já jsem měl za sebou už jednu velice podobnou zkušenost.

Oči! Tak nějak přece dopadl i vrah Oldřich Švestka! Jen jsem se přikrčil jako bych čekal ránu, když jsem si to uvědomil.

„Co to plácáš?“ rozesmál se Petrovský.

„To pochopíte do týdne,“ odtušil neznámý a obrátil se ke dveřím z jednací síně.

„Tak moment,“ skočil po něm Petrovský. „Tohle mi budeš muset vysvětlit, ty houžvičko...“

Dvěma skoky byl u neznámého a trhnutím za rameno si ho otočil proti sobě.

„Cos to povídal s těma očima?“ vybuchl.

„Že vám je vrátím, až vrátíte svůj dluh,“ opáčil klidně neznámý.

Kdyby mě držel pod krkem stokilový chlap jako hora, zaručeně bych tak klidný nebyl. Proti Petrovskému ještě lépe vyniklo, jaký je muž v černém střízlík. Kupodivu to všechno snášel se stoickým klidem. Jak si mohl být proboha jistý, že mu tahle metráková vazba nedá jednu či dvě do zubů rovnou zde v soudní síni? Viděl jsem tady už jiné rvačky! Z jeho klidu mě proto až mrazilo.

„Já tady nemám žádné dluhy!“ zasyčel na něho Petrovský. „Nikomu nic nedlužím, rozumíš? Kromě toho - oči přece mám. Co mi chceš vracet, ty hajzle?“

„Vy si prostě jenom myslíte, že je ještě máte,“ odtušil klidně muž v černém. „Ve skutečnosti jsem vám je právě vzal. Sám to brzy poznáte.“

„Ty ses zbláznil!“ rozchechtal se Petrovský. „Já ti snad ani hubu nerozbiju - jako že jsem to měl v úmyslu!“

„Nikomu už nikdy hubu nerozbijete,“ odtušil neznámý. „Nebudete na to vidět!“

A pak se to stalo.

Ruce neznámého muže se jen mihly. Nejprve uchopily býčí pěst Petrovského, svírající jeho límec - neuvěřitelným hmatem mu rozkroutily prsty a vzápětí nasměrovaly ruku naplocho proti jeho obličeji. Jaroslav Petrovský zkrátka vlepil sám sobě parádní facku, dříve než se stačil leknout.

Než se ale mohl vzpamatovat, neznámý jen tak z místa udělal salto vzad, po dopadu se otočil a dalším obrovským saltem se dostal dveřmi na chodbu. Nebylo nejmenších pochyb - musel se dlouho pohybovat v cirkusovém prostředí, to bylo první, co mě v té chvíli napadlo. Druhý nápad přišel okamžik poté. Rozběhnout se za ním a zeptat se ho, jak to opravdu myslel s těma očima.

Na svou čest musím tvrdit, že jsem vystartoval okamžitě. Jen mi nedošlo, že na něho nebudu mít dostatečnou rychlost. Rozhodně ne při jeho akrobatických vlohách. Nicméně jsem byl na chodbě snad jenom za dvě, nejvýše za tři vteřiny po něm.

Chodba nebyla prázdná. Muže v černém bych v pestrém davu objevil velmi rychle. Také jsem ho velmi rychle spatřil, ale co jsem uviděl, mi vzalo dech úplně.

Chlap v černém udělal další obrovské salto. Ocitl se tak u paty širokého kamenného schodiště, vinoucího se kolem celé vstupní haly. Ale nerozběhl se po schodech, jak by se dalo podle jeho dosavadního směru očekávat. Namísto toho se opět odrazil. Další salto ho vyneslo do výšky téměř půl druhého metru. Dopadl jako kočka oběma nohama zcela přesně na horní dřevěnou lištu ozdobného litinového zábradlí. Samo o sobě by to byl vrchol akrobatického umění, jaké jsem kdy viděl, ale ani tím to neskončilo. Nezastavil se tam, vůbec nevyrovnával rovnováhu, naopak se ještě více odrazil vzhůru - a zmizel mi úplně s očí.

Vyletět do prvního patra během jediné vteřiny, jen dvěma obrovskými skoky - kdybych to právě neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych, že je to v lidských silách.

„Lidi, viděli jste to?“ vyjekla jedna z babek.

Všichni se na ni jen nechápavě otočili.

Nikdo jiný než ona a já si toho pohádkově akrobatického výkonu nevšiml. Všichni se buď právě dívali jinam, nebo byli příliš zaměstnáni svými starostmi.

Samozřejmě jsem už v dalším pronásledování muže v černém nepokračoval. Postačila mi blesková úvaha. Dříve než vyběhnu po schodech nahoru do patra, může být on třeba až na střeše. Záleží jen na něm samotném, kudy mi zmizí. Zbyla by mi role nemotorné želvy, pronásledující hbitého zajíce.

„Uhni, dřevo!“ odstrčila mě v té chvíli hrubá ruka.

Jaroslav Petrovský krátce po mně přišel na to, že by měl neznámého pronásledovat i on - a hlavně mu oplatit tu facku. Jenže na to přišel pozdě - ani koutkem oka nezahlédl, jakou cestou mu jeho protivník zmizel.

„Kde je ten chlap?“ obořil se aspoň na mne.

„Vyskočil na schody,“ vyhrkl jsem.

„Děláš si ze mě šoufky? Tam přece nikdo není!“

„Už není,“ potvrdil jsem mu to. „Takové salto jsem ještě v životě neviděl!“

„Uvidíš i větší, když si ze mě budeš utahovat,“ sliboval mi Petrovský. „Poletíš až na Měsíc!“

„Vy jste to salto neviděl, že?“ opáčil jsem mu.

„Ale viděl,“ mávl rukou konečně Petrovský. Najednou měl hlas unavenější, elán jako by z něho naráz vyprchal. Zřejmě i on poznal, že je s pronásledováním konec.

„Cirkusák jeden!“ ulevil si. „Nevíte aspoň, kde je tady nejbližší cirkus?“

„To je právě to!“ pokrčil jsem rameny. „Do třiceti kilometrů kolem o žádném nevím.“

„Však já si ho najdu,“ hromoval Petrovský.

„Řekl bych, že to asi nebude tak jednoduché, jak se to řekne...“ zachvěl jsem se opět.

Že právem, to jsem věděl jen já sám. Petrovský to nanejvýš začínal tušit.


Druhá událost stejného nebo alespoň nebezpečně podobného druhu mě konečně donutila pořádně se nad tím zamyslet.

Neznámý v černém - co je to vlastně za člověka? Co vězí za jeho sebejistými prohlášeními o trestání, o ztrátě očí - a jejich vracení? Kdo mu dal právo poškozovat svým spoluobčanům oči, nejcennější ze všech smyslů?

Podvodník Petrovský byl teprve druhý případ, o němž jsem se dozvěděl. Oba případy se staly lumpům, kteří mi rozhodně sympatičtí nebyli, ale - kdo jiný než soud má právo vynášet rozsudky a vykonávat je? Zvláště tak podivným způsobem! Jak to ten chlap dělá - pokud je to skutečně jeho dílo? Ne že by v obou případech nepomohl spravedlnosti - ale přece.

Navštívil jsem napolo soukromě nemocnici a pokusil jsem se vydolovat nějaké rozumy z asistenta primáře očního oddělení. Měl jsem štěstí. Asistentem byl doktor Vít Anděl, můj bývalý soused ze stejné ulice jen o dva domy stranou, a taky trochu spolužák z gymplu, ačkoliv byl o dva ročníky nade mnou. Samosebou jsme si nejprve srdečně potlachali o naší bývalé škole, potom jsme probrali zážitky z vojny a až úplně nakonec jsem zavedl řeč na pana Švestku.

„Toho chlapa vyloženě nesnáším,“ povzdychl si Víťa.

„Nedivím se,“ souhlasil jsem tišeji. „Věřím, že je to dvojnásobný vrah. Osvobodili ho sice pro nedostatek důkazů, ale řekl bych, že ty vraždy přece jen spáchal a tohle vypadá jako Boží trest.“

„To nemohu posoudit,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Víš, i kdyby to byl nakrásně Boží trest, jak mi tady tvrdíš, my už to tak neposuzujeme. Pro mě by to měl být pacient jako každý druhý. Jestli něco provedl nebo ne, ten člověk je naprosto bez perspektivy.“

„Myslíš, že ty oči...“

„Podle toho, co o tom vím, ten nešťastník už v životě nic neuvidí. Je to velice podivný případ. Nedávno, při atestaci, jsem se setkal s něčím podobným. Nádor dokonale znetvořující oční nerv, který se kupodivu zafixuje, nepostupuje a neohrožuje život přímo. Zajímavé. Jenže předtím šlo jen o jedno oko. Aby se taková rarita vyskytla na obou očích současně, to je ještě nepravděpodobnější. Úplně se to ovšem vyloučit nedá, ale jak říkám, je to vlice vzácné.“

„Co vlastně vadí na Švestkovi tobě?“ zeptal jsem se.

„Víš,“ zamyslel se Víťa, „většina takových pacientů bývá neuvěřitelně pokorná. Co si budeme namlouvat, bývá to hrozná rána. Každý člověk má své plány, zájmy, práci. Ztráta očí je něco úděsného a vyrovnat se s tím chce čas. Většinou to lidé berou jako věc osudu, jen tenhle Švestka je výjimkou. Napadl nám už dvě sestřičky. Neviděl je - jen tak naslepo jim zničeho nic vrazil ránu pěstí. Teď už ho žádná nechce obsluhovat.“

„Já se jim nedivím. A kdyby k tomu všemu věděly, že je to dvojnásobný vrah, teprve by se zpěčovaly.“

„No vidíš. Jak říkám, každý jiný pacient si je vědom, že sestřičky jsou tu od toho, aby mu pomohly. Nevím o nikom kdo by takhle odplácel dobro zlem. Nemoc bývá pro každého těžká rána osudu, ale nikdo z ní přece nikoho vinit nemůže...“

„Švestka bude výjimkou,“ podotkl jsem temně. Pak jsem mu v krátkosti vylíčil, čeho jsem byl svědkem. O jednání u soudu, o proroctví chlapa v černém.

„Víš, je to sice krásné povídání,“ povzdychl si nakonec Víťa se shovívavým úsměvem, „ale skutečnost bude jiná. Aťsi mu ten černý napovídal co chtěl, dva nádory to nemohlo ovlivnit.“

„Myslíš?“ pokoušel jsem se ho zviklat.

„Naprosto jistě,“ přikývl.

„Můžeš si to myslet dál. Ale co když ti teď řeknu, že tu do týdne budete mít druhý takový případ?“

Víťa se na mě pobaveně podíval.

„Odkdy ses dal na Pýthii?“

„Já ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale ten černý, co se tak podivně projevil u Švestky, právě včera stejně tak záhadným způsobem oslovil svou další oběť.“

„Oběť?“ usmíval se Víťa.

„Tak nějak,“ přikývl jsem. „Jak bys jinak pochopil slib, že mu navrátí jeho vlastní oči, pokud nahradí všechny škody? Oči, které mu prý právě sebral...?“

„Chápal bych to jako strašení,“ kývl hlavou Víťa. „Víš, takové řeči jsou někdy až překvapivě účinné. Říká se tomu také »proroctví, které se splní tím, že se vysloví«. Jako když na přeplněném malém člunu někdo vykřikne: potápíme se! Pasažéři v panice vyskočí, loďka se převrátí - a právě tím se proroctví naplnilo.“

„Vážně si myslíš, že to může mít vliv i na oči?“

„O tom jsem ještě neslyšel,“ přiznal. „Nicméně by mohlo jít o opačný efekt, než jaký skutečně existuje u placeba.“

„A to je co?“ vyhrkl jsem.

„Naprosto neškodný preparát, obvykle jen lehce zabarvená vodička, kterou pacient dostane s ujištěním, že jde o velice účinný lék. Budeš se asi divit, zabírá to. Samozřejmě ne na všechno, ale spoustu nemocí to vyléčí. Tomu se dříve říkalo: víra tvá tě uzdraví.“

„Účinkuje to i na oči?“

„S tím jsem se ještě nesetkal,“ přiznal Víťa. „Ale úplně bych předem nevylučoval, že to ledacos ovlivnit může. Proč ne? Když může fungovat kladný efekt placebo, proč by nemohlo existovat také něco záporného? Četl jsem, že když v Africe některého z domorodců prokleje šaman, dotyčný zemře, i kdyby ses o něho staral jako o prezidenta Spojených států. On tomu věří, takže zemře strachem. Říká se tomu kouzla vúdú, nebo tak nějak. Nejspíš na tom něco bude, popisovalo to více lidí a řekl bych, že důvěryhodných.“

„Takže to připouštíš? Nebudeš se vůbec divit, když během týdne dostanete dalšího pacienta jako je Švestka?“

„Nestraš!“ otřásl se Víťa. „Jednoho mám po krk, ještě druhého - a dám se k Armádě Spásy!“

„Fajn. Seženu ti parádní uniformu,“ slíbil jsem mu. „Vezmou tě jistě všema deseti.“


Reportáž, kterou jsem přinesl od soudu s Petrovským, mi šéfredaktor Jíra seškrtal na noticku do černé kroniky a řekl mi jízlivě, že při takovém přístupu a zájmu o věc bych neměl počítat s dlouhou novinářskou kariérou. Hrozba vyhazovu, květnatě obalená...

Mlčel jsem. Cožpak jsem se mohl barvitě rozepsat o všech záhadách, kterých jsem byl svědkem? Vždyť by se mi kdekdo ve městě vysmál! Akrobatického extempore neznámého chlapa jsme si všimli všeho všudy tři: já, Petrovský a jedna stará babka s brýlemi zvící šesti dioptrií. Tu bych mohl rovnou vynechat a Petrovský by mi to taky těžko potvrdil, ledaže by veřejně přiznal facku, kterou přitom dostal. Ba ne, určitě bude lépe držet jazyk za zuby. Celé soudní jednání jsem pak popisoval tak nemastně - neslaně, že jsem se za to skoro styděl.

Musel jsem se začít trochu víc snažit. Náhoda mi přála, hned další den nám do redakce volal jakýsi rybář, že v jeho potoce plavou stovky ryb břichem nahoru. Popadl jsem aparát, naklusal na místo a pořídil parádní snímky. Pak jsem ještě získal vyjádření přivolané policie a vyzpovídal rybáře, který si ekologické katastrofy jako první všiml. Spolu s ním a s policií jsme postupovali proti proudu, až jsme objevili příčinu - odpadní potrubí z městské chemické čistírny.

Řekl bych - docela dobrý námět na titulní stranu.

Jíra to taky uznal a fotka se skutečně na titulní straně objevila. Zdálo se, že na mou neslanou nemastnou reportáž od soudu pozapomněl.

Blanka mi poděkovala, že jsem to za ni vzal, ale víc už jsme o tom nemluvili. Zmizela a ani se u mě neukázala.

Vyřídil jsem pro jistotu co nejrychleji redakční poštu. Dva dopisy obsahovaly slušný námět na reportáž, bohužel oba na stejnou věc. Rozhodl jsem se, že se tam půjdu podívat. Na odchodu se ale ozval telefon a já jsem se ode dveří vrátil.

„To jsi ty, Vlastíku?“ ozvalo se nesměle.

Víťu Anděla jsem poznal po hlase a ihned jsem na něho zahlaholil, jak se má?

Mělo mě ale zarazit, že jeho hlas vůbec nevypadal rozjařeně, naopak, velice stísněně...

„Víš - já ti jen volám, že k nám právě dorazil ten nádor na očních nervech, jak jsi mi prve předpovídal,“ oznamoval mi.

„Petrovský?“

Taky jsem zvážněl, jak jen to šlo.

„Právě on,“ potvrdil Víťa. „Má to na obou očích. Když se tu objevil, viděl aspoň na levé oko, ale neuvěřitelně rychle se to zhoršuje. Teď už na pravé nevidí vůbec a na levé sotva rozezná prsty u ruky, když si je dá přímo před oči. Zdá se, že brzy nebude vidět ani to.“

„Fí ha! Co s ním děláte?“

„Co se dá,“ povzdychl si Víťa. „Běžné postupy - bohužel se zdá, že běžně neúčinné.“

„A co dělá on?“ zajímalo mě.

„Co by dělal? Sebralo ho to jako každého, kdo se v téhle situaci ocitl. Na rozdíl od Švestky se aspoň nepere.“

„Zajímalo by mě, jak je to možné,“ vydechl jsem.

„Nejsi sám, nejsme to ani jen my dva. Šéf je z toho na větvi, prohlásil, že je to pravděpodobné jako Marťan oficiálně policejně přihlášený v Praze. Dva stejné případy jsou trochu moc i na něho.“

„Neříkal jsem ti to?“ opáčil jsem.

„Přiznám se ti, uvěřil jsem tomu až teď. Tedy - pokud se mezitím nerozhodnu nevěřit ani vlastním očím. Je to strašně neuvěřitelné.“

„Tak přece...“ také jsem si povzdychl. „Co kdybych se za ním přijel podívat?“

„Raději nechoď,“ nesouhlasil Víťa. „Poslyš, nezdá se mi vhodné, abys do toho tahal noviny.“

„To mi je jasné možná víc než tobě,“ ujistil jsem ho. „Zajímá mě to spíš samotného, ani ne jako novináře. Dovolil by sis předpovídat něco takového?“

„Jsem snad Pánbůh?“

„Vidíš. Určitě to není samo sebou. Přiznám se, moc se mi to nelíbí.“

„To jsme tedy dva,“ odtušil Víťa.

Raději jsme to ukončili a já jsem se vydal za reportáží.


Podařilo se nám překlepat v redakci další týden. Ne že by nebylo o čem psát, ale nic, co by stálo za řeč. Pár řádek do černé kroniky, samé banality.

Samo sebou, kromě toho jsme tu měli několik pozoruhodných návštěv a zejména, největší podnik města si letos připomínal jubileum svého založení. V poslední době se mu příliš nedařilo, jeho šéfové byli rádi, že před slavnostním jubileem nestihli vlastní bankrot. Oslava samozřejmě nebyla nic moc, reklama pro podnik byla minimální, ale tady bych si nebyl ničím jistý.

Šéf mě pověřil vyhecovat trochu čtenáře a rozpoutat mezi nimi polemiku - o čemkoli. Dopis, který ji odstartoval, jsem sice napsal sám, ale další už psali opravdu čtenáři a stačilo vybírat z těch inteligentnějších odpovědí. Na to se čtenáři většinou chytnou, každý rád vidí svůj názor v novinách. Jenom se toho nesmí zneužívat, aby se neřeklo, že si noviny vytvářejí čtenáři sami a redaktoři se jen vezou. Také je třeba diskusi včas ukončit, než přeroste únosnou míru. Samozřejmě se i mezi pisateli jako vždy ocitne několik hulvátů bez patrných stop po nějakém vychování, ale s těmi se musí počítat vždycky a člověk se jimi nesmí nechat vzrušovat.

Z mnoha osvědčených námětů jsem si vybral ekologii. Bylo to přirozené a navazovalo to na nedávnou ekologickou havárii s rybami, takže ani při nestranném kritickém pohledu nebylo znát, že jde o diskusi vyvolanou uměle. Můj »startovací dopis« byl poměrně ostrý, nikoho jsem nešetřil, jen ať se rozběhne co nejdivočejší diskuse.

Občané si zanadávali - a náklad novin mírně stoupl.

„To ti tedy vyšlo, cyniku,“ komentovala to Blanka.

Od rozchodu s Robertem se rychle vzpamatovala a už zase to byl náš redakční smíšek. Až na to, že se mi teď vyhýbala mnohem víc než předtím. Neurazil jsem ji nakonec, když jsem jí jen tak ze žertu odmítl nahradit Roberta?

Zeptal jsem se jí na to přímo. Samozřejmě tak, aby nepochybovala, že to míním jako recesi.

„Nestarej se, tebe mám přečteného odedávna,“ odsekla mi. „Nevěřila bych ti ani kdybys za mnou přišel s pugétem.“

Pak sveřepě vyrazila do terénu.

Jestli mě měla přečteného, nevím. Ale já jsem oceňoval pravdu italského přísloví:

»Do žen a melounů se nevidí.«

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27