Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sieg Heil!

Rockový koncert ve městě sliboval, že se na něm přihodí leccos zajímavého. Už proto, že byl jen pro zvané, vstupenky se ani veřejně neprodávaly. Plakáty na něj ale byly vylepené všude, kam se kdo podíval. Mělo se podle nich jednat o soukromou oslavu jakýchsi narozenin. Proč potom ty plakáty? Aby měli ostatní zlost, že nesehnali vstupenky?

Úkol šéfredaktora, abych se toho zúčastnil, se mi příliš nezamlouval.

„Poslyš, Jíro, ty jsi neviděl symboly na těch plakátech? Nevíš, že kvůli tomu koncertu má pohotovost policie?“

„Právě proto,“ odsekl šéf. „Máš příležitost napravit své selhání u soudu.“

„Nebo si nechat rozbít hlavu. Proč zrovna já? Radši bych byl od toho co nejdál, nejlépe na opačné straně policejního kordónu. Nakonec by mě mohli i zavřít za účast.“

„To je tvoje starost,“ pokrčil rameny Jíra. „Na opačné straně kordónu budu já s Blankou a třetí redaktor by tam byl zbytečný.“

„Proč zrovna já?“ zaúpěl jsem.

„Ber to jako moji důvěru. Kdyby zavřeli mě, noviny se položí. Blanku bych do toho taky radši nepouštěl, takže mi zbýváš vlastně jako jediný, protože ostatní mají jako na vztek dovolenou.“

„Pěkně děkuji za takovou důvěru,“ namítl jsem. „Je vůbec povinností novináře nechat si rozbíjet hlavu, případně se dát vláčet po policejních kobkách?“

„Pro novináře je nejdůležitější dvojí umění,“ řekl Jíra. První - dostat se tam, kde se něco děje. Druhé - vrátit se zpět s reportáží a pokud možno i se zdravou kůží a se všemi zuby. To druhé je někdy mnohem těžší.“

„No vidíš!“

„Tak se zkrátka v obojím pěkně procvičíš,“ ukončil spor rezolutně Jíra.

Moc mě tím nepotěšil. Symboly na plakátech se od hákových křížů lišily jen tak nepatrně, aby nemohly být policejně a soudně stíhány jako propagace fašismu. Ve skutečnosti muselo být jasné, že o fašisty půjde. Vzhledem k tomu, že mělo jít o uzavřenou „oslavu“, byl jsem si dopředu vědom, že se tam může stát jakýkoliv cizí element včetně mé maličkosti terčem dosti nevybíravého útoku.

Jak se tam mám dostat - a hlavně to se zdravou kůží přečkat?

Jediná možnost byla spojit se nějak s hostinským. Jedině on mi mohl pomoci. Dalo se čekat, že i on bude hnutí nakloněný - jinak by těžko dovolil pořádat jejich akci ve své hospodě. Na druhou stranu - právě on a všichni jeho lidé by měli být před jejich výstřelky poněkud chránění. Když se to tak vezme, nikdo z těch ostrých maníků nemá zájem bezdůvodně mlátit pingla, který mu nosí pivo.

Domluvil jsem se s ním, že budu v době akce pomáhat jako číšník. Díval se na mě sice trochu podezřívavě, nicméně jsme se snadno dohodli. Abych ho přívětivěji naladil, tvrdil jsem mu, že se o zmíněné hnutí zajímám. Domluvil se mnou, že budu jenom roznášet, ne kasírovat; to si vymínil šéf podniku osobně. Nešlo mi samozřejmě o zisk, ale o nenápadnost, takže jsem souhlasil se vším - i s minimální odměnou za šichtu, že to opravdu budilo dojem fanouškovství. Hostinský byl možná tajný přívrženec, ale když jsem se mu tak sám nabízel, nebyl proti myšlence odřít mě, jak to půjde.

Večer před akcí jsem se dostavil ve vypůjčeném číšnickém kvádru. Šéf si mě kriticky prohlédl a kývl. S několika mladíky, kteří zřejmě patřili ke společnosti, jsme srovnali stoly a židle, sestavili pódium a pomohli zvukaři instalovat a odzkoušet aparaturu. Slavnostní párty mohla začít.

Společnost měla vlastní pořadatelskou službu. Příchozím pečlivě kontrolovala vstupenky a vpouštěla je dovnitř. Každý si samozřejmě objednal pivo, ale bylo znát, že ta společnost nepřijela za alkoholem. Jako jedni z posledních se dostavili hudebníci a koncert mohl začít. Chvatně jsem se proplétal mezi stolky, roznášel objednaná piva a po očku sledoval cvrkot.

Úvodní řeč měl jakýsi postarší dorostenec - mohlo mu být ke čtyřicítce. Kupodivu ho všichni uznávali, asi to bylo nějaké větší kápo. Poslouchal jsem ho, aby mi neuniklo žádné slovo z jeho řeči. Reportážní diktafon jsem měl pro jistotu zastrčený až hluboko v kapse pod sakem a nemohl jsem se tedy spoléhat na srozumitelnost záznamu.

Řeč se nesla v duchu, jaký jsem čekal. Nadvláda bílé rasy, obrana před hnusnými agresivními podlidmi, sliby lepší společnosti. Nicméně jsem se skoro přikrčil, když se ozvalo první „Sieg Heil!“

Všichni v sále to opakovali třikrát, ale potom zazněly první akordy kapely a celá společnost pokračovala spořádaně v koncertu, jakoby se nechumelilo.

Pokračoval jsem i já. Brzy jsem pochopil, že pro většinu přítomných slouží koncert spíš jako zvuková maskovací kulisa než jako hlavní důvod jejich pobytu. U jednotlivých stolů zaujatě řešili docela jiné problémy. Díky patřičnému randálu jsem zaslechl sotva pár slov, ale moc mi to neříkalo. Zdálo se mi, že jsou to obvyklé řeči o tom, kolik nových členů kde přijali, zda je mezi lidmi správně bojovná nálada, ale nic víc. Z povinnosti jsem už navštívil více diskoték a koncertů, ale tohle byla pohodová záležitost jako málokdy. Nikdo se neopil, nikdo se neprojevoval agresivně. Nebýt oné nepříliš dlouhé vstupní řeči a krátkého hajlování, jednalo by se o docela normální koncert.

To podstatné však mělo teprve přijít.

Po třetí skladbě si kapela objednala pivo a konferenciér vyhlásil přestávku. Se šéfem podniku jsme pro kapelu nosili hbitě tácy s pivem a mezitím se ujali mikrofonu jiní. A teď to správně začalo. S údivem jsem se až teď dozvěděl, že jsem na oslavách narozenin Adolfa Hitlera. Jak jsem to mohl přehlédnout? Ano, na plakátech bylo cosi o narozeninách, ale nenapadlo mě včas, že oslavencem bude Adolf Hitler a ne někdo z přítomných. Uvědomil jsem si, jak skvělý byl nápad zvolit si roli neutrálního pingla. Mnohem horší by bylo zkusit se zamaskovat jako fanoušek - když mi na rozdíl od ostatních pouhé datum vůbec nic neříkalo.

Po projevu následovalo provolávání hesel. Dav je skandoval jako vojsko na přehlídce. Došlo mi, že to je opravdu vojsko, ukázněné jako málokterá řádná armáda. Nikdo nebyl opilý - ačkoliv od začátku uplynula již půlhodina a na jiných diskotékách už obvykle tou dobou ošetřují první oděrky od pádu opilců pod stoly. Tady - nic. Koncert probíhal v udivujícím klidu.

Projevy skončily a ze dveří záchodu začali vycházet hudebníci, aby se vrátili k nástrojům.

„Dovolte mi, kamarádi, také něco zahrát,“ ozvalo se v té chvíli od poloprázdného pódia.

Mrkl jsem tam - a strnul jsem. Stál tam - muž v černém. Místo černého klobouku měl na hlavě černou čepici s kšiltem, ale poznal jsem ho na první pohled. Byl to on, zaručeně on. Odvahu, tu tedy měl - vlézt do takového hnízda sršňů! Ale co tu chtěl dělat?

Nejbližší pořadatelé se na něho obrátili s udiveným výrazem, ale muž klidně vytáhl z kapsy nevelikou zobcovou flétnu a aniž by si jich všímal, spustil.

Začal hrát typické hitlerovské pochodové písně. Chyběl sice bubínek, ale do stylu koncertu to tak organicky zapadalo, že ti z pořadatelů, kteří se k neznámému už hnali, se nerozhodně zastavili. Spatřil jsem, jak se tázavě dívají na své bosse, ale ti byli v první chvíli rovněž překvapení. Nakonec jeden z nich zamračeně pokynul a pořadatel přiběhl rychle k nezvanému hudebníkovi.

„Pane, tady nemáte co dělat. Vypadněte!“ ozvalo se díky blízkému zapnutému mikrofonu po celém sále.

Podivil jsem se. Naopak se mi zdálo, že hrál přesně podle citů přítomných. Co jiného mohla být nacistická hudba pro jejich uši? Proč by ho měli přerušovat?

Pohled na stranou stojící stůl bossů mi ale vysvětloval všechno. Tenhle hudebník prostě nebyl v jejich plánu - a ani kladná iniciativa jim nebyla po chuti. Mračili se jako sto čertů a pořadatelé si pospíšili napravit, co zameškali.

„Nebojte se, já hned zmizím,“ obrátil se neznámý stranou na mikrofon, takže i jeho slova byla srozumitelně slyšet. „Chtěl jsem vám sdělit pouze to, že byste neměli tak nahlas hajlovat. Kdo příliš nahlas hajluje, brzy ohluchne.“

Další proroctví, po kterém mi přejel mráz po zádech!

„Vyhoďte ho!“

„Pryč s ním!“

Výkřiky v sálu byly jednoznačně nesouhlasné. Publikum dávalo najevo, že se k pořadatelům připojí nebo je dokonce zastoupí, nebudou-li sami dostatečně aktivní v pacifikování, tedy v mlácení a vynášení vetřelce.

Poslední krok - a nejsilnější z pořadatelů popadne muže v černém za sako. Asi jako jediný jsem nečekal, že se chlap dá bez odporu vynést a případně i zmlátit. Byl sice drobnější postavy než pořízek, který se na něho hnal, ale předem jsem se přikrčil v očekávání protiakce, nebo alespoň nějakého nečekaného manévru.

Nemýlil jsem se.

Dvě obrovská salta nazad.

Chlap rozkopl dveře malého úklidového kamrlíku, skočil tam - a zavřel za sebou. Pořadatelé za ním - jenže se jim nepodařilo dveře otevřít, neboť je z druhé strany něco vzpíralo. Napadlo mě, že se neznámý tentokrát ocitl vlastní vinou v pasti. Z té malinkaté místnosti přece nemá kam utéci a dveře nejsou dost pevné, aby ho spasily.

Zmýlil jsem se - ostatně, v jeho případě mé odhady selhaly už vícekrát. On to měl zajištěné mnohem lépe, než jsem tušil.

Z kamrlíku se ozvalo silné bušení a nějaké podivné rány. Něco tam padalo na zem, ozývaly se i plechové zvuky. Pak tam najednou bylo ticho.

První z pořadatelů, nejméně stokilová vazba, se rozhodl otevřít dveře stůj co stůj. Prudce se rozeběhl a zkusil je rozkopnout oběma nohama současně. Povolily a rozlomily se vejpůl. Chlapík ztěžka dopadl na podlahu, ale ihned vyskočil a zčerstva sáhl do prokopnutých dveří.

Nevytáhl však neznámého, jak jsem se obával. Jen silně zaprášený stojan na klobouky. Věděl jsem, co tam ještě najde. Kýbl s hadrem, ale to asi tak bylo vše. Neznámý nikde.

„Utekl stropem!“ prohlásil další z pořadatelů, jakmile nahlédl do kamrlíku. „Je tady nahoře ve stropě díra.“

„Za ním!“ ozvalo se ze sálu. Ale to už jsem si oddechl. Pronásledovat chlapa, který dokáže to co neznámý, bylo podle mě předem odsouzeno k fiasku. Trochu mi však zatrnulo, když jsem si vzpomněl, že jsem do toho kamrlíku před chvílí dával onen plechový kýbl - ale žádná díra tam ve stropě nebyla! A kromě toho - ten kamrlík byl předtím vzorně uklizený, viděl jsem to na vlastní oči. Kde se tam najednou vzalo tolik bílého prachu? Omítka ze stropu, napadlo mě správně. Potom by ale ten nový otvor musel prorazit - ten chlap!

„Klid, kamarádi,“ vstal z bossů ten, který prve přednesl úvodní řeč. „Taková maličkost nás přece nemůže rozházet! My dobře víme, kdo za tou provokací stojí!“

„Zabít ho!“ vykřikl kdosi.

„Zabít, zabít...“ hučel dav.

„Jenom klídek,“ pokynul rukou boss. „Nenecháme se přece vyprovokovat, to je přesně to, oč těmhle lidem půjde. Jejich zradu určitě potrestáme, ale všechno chce svůj čas. Nebudeme teď honit jednoho provokatéra, stačí nám, že jsme si všichni zapamatovali jeho ksicht - je jen otázkou času, kdy ho ani vlastní matka nepozná.“

Shromáždění se povinně zasmálo.

„A pokud mu jde o naše hesla, přece se jich pro nějakého slabošského zrádce nevzdáme! Tak tedy všichni! Sieg Heil!“

„Sieg Heil!“ burácel celý sál. Jednou, dvakrát, třikrát.

Pak se k mikrofonu dostavil další od stolku bossů. Začal mluvit o nádherné myšlence hnutí, o nutnosti ochránit čistou rasu před hanobiteli, a to nejen ze strany podřadných ras.

„Ještě větším nebezpečím než násilí, kterému se dá čelit tvrdými opatřeními, jsou ti z vyšších ras, kteří naše principy dodržovat nechtějí. Právě ti musí jako první pochopit, že jejich jednání je nepřípustné a neslučitelné s vlastní rasou. Kdo se dávají dobrovolně do spolků s méněcennými, sami se stanou méněcennými. Musíme je zaevidovat a pokud je o naší pravdě včas nepřesvědčíme, tvrdě potrestat. Nejenom my, ale každý si musí uvědomit, že udržování čisté rasy je jeho povinnost. A my máme povinnost tyto odpadlíky i proti jejich vůli buďto zachránit, nebo odstranit. Sieg Heil!“

Všichni to zplna hrdla opakovali.

Řečník si opět zjednal rukou ticho a začal mluvit. Jeho hlas byl ale podivně zastřený a on sám se okamžitě zarazil.

Na okamžik sálem zavládlo ticho. Všichni se na vůdce jen udiveně, nechápavě dívali.

Potom vypukla vřava. Výrostci křičeli jeden přes druhého, každý hulákal na svého nejbližšího - ale ten křičel na něho, jako kdyby se vůbec neslyšeli.

Jako prvního a dlouho jediného mě napadlo, co se stalo.

Všichni kromě mě - a několika málo dalších, naprosto nic nechápajících - ohluchli... Přesně podle proroctví, jenomže tentokrát se splnilo okamžitě, ne až po týdnu!

Když účastníci koncertu pochopili, že se stalo něco, co přesahuje jejich schopnost chápání, začala se davu zmocňovat nezadržitelná panika. Ohlušení výrostci se hnali ven, lámali cestou dveře, drtili stoly a židle. Ozývaly se i bolestivé výkřiky, ale nikdo je neslyšel a nebral na ně ohled. Lavina lidských těl se valila nejen dveřmi, ale i okny. Krčil jsem se stranou v koutku, chránil si žaludek tácem od piva a jen jsem doufal, že to brzy přestane.

Venku se už ozývalo kvílení sirén. Vyraženým oknem jsem zahlédl několik policejních vozů, ale také sanitky a dokonce auto s připraveným vodním dělem. Poplach pro policii, která se obávala pouličních nepokojů, se rychle změnil v organizace rychlé lékařské pomoci. Účastníky koncertu neodvážely jen policejní vozy, ale především záchranky, přičemž oboje jely směrem do nemocnice.

„Rozumíte tomu?“ vyhrkl jsem na hospodského, který se vedle mě nemohl vzpamatovat.

„Co jim, proboha, je?“ odtušil.

„Jako kdyby všichni ohluchli,“ poznamenal jsem sevřeným hrdlem - a nic jsem nepředstíral. „Víte co? Jdu domů. Tady se děje něco nepřirozeného!“

„Ale co úklid? Dohodli jsme se...“

„Nechte si peníze,“ řekl jsem naléhavě, „já v tomhle domě nebudu ani vteřinu!“

Zanechal jsem zkoprnělého hospodského stát u pultu a sám jsem rychle vyběhl ven. Utíkal jsem, jako by se mi za patami plazily jazyky plamenů pekelných.

„Vlasto!“ zastoupila mi znenadání cestu Blanka s šéfem. „Co se to tam stalo?“

„Nevím,“ vybuchl jsem. „Vypadá to, že všichni naráz ohluchli, ale nepochopím proč i kdybys mě zabila!“

„Vždyť jsi byl u toho!“ pokusil se mě zastavit šéf Jíra. „Jak to, že ty slyšíš a oni ne?“

„To kdybych věděl!“ opáčil jsem.

Pak jsem jim oběma v krátkosti vylíčil, co se v poslední minutě koncertu odehrálo, jak všichni naráz během proslovu svého bosse ohluchli. Zamlčel jsem pouze vystoupení neznámého v černém a hlavně jeho proroctví. Proč jsem se k tomu nemohl odhodlat? Tušil jsem, že by mi to neuvěřili?

„Všichni snad neohluchli?“ upřela na mě oči Blanka. „Ty nás přece slyšíš!“

„Slyším,“ přikývl jsem. „Ale nedokážu ti vysvětlit, proč někteří neslyší a jiní ano - včetně mě samotného.“

A opravdu - čím jsem se odlišoval od jiných, že se mi prokletí černého chlapa vyhnulo?

Nebylo to tím - že jsem nehulákal jako ostatní? Já jsem nehajloval, hostinský také ne. My dva jsme se starali jedině o pivo, ne o hesla.

»Kdo příliš nahlas hajluje, brzy ohluchne,« tvrdil černý chlap, než opustil sál dírou ve stropě úklidového kamrlíku.

V té chvíli mi došlo, že ten chlap zmizel stejnou cestou jako - Mefisto s Faustem.

Ačkoliv byla zima dávno ta tam, otřásl jsem se, jako by na mě sáhla smrt.

Na ďábly nevěřím, ale ten chlap měl v sobě opravdu cosi nesmírně studeného - ďábelského.

„Nebudu tu už ani vteřinu,“ vyhrkl jsem.

Rozběhl jsem se domů bez ohledu na vyděšený pohled Blanky i šéfa.


O podivné smůle účastníků soukromého rockového koncertu na počest Hitlerových narozenin vědělo brzy celé město, ale nikdo netušil příčinu náhlého ohluchnutí tolika lidí. Ještě zajímavější bylo, že to jedenáct lidí v sále přečkalo bez úhony. Podezřelí teď byli spíše oni. Čím se odlišovali?

Asi jenom já jsem to tušil.

Jedinou odlišností bylo, že jsme nehajlovali. Hostinský se mnou, protože jsme se starali více o pivo než o program, dva z hudebníků zajímala více hudba a několik mladíků se v kritickou chvíli zabralo do nějaké diskuse, takže hajlovat prostě zapomněli.

Největší tragédií to bylo pro členy kapely. Hudebník bez sluchu je prakticky doživotně vyřízený. Z kapely zůstali jen dva. Zřejmě byli umírněnější a byli tam spíš pro hudbu.

Spojil jsem se s kamarádem Víťou Andělem, aby mi zjistil diagnózu postižených. Očividně s tím nechtěl nic mít, zvlášť když jsem mu pod pečetí mlčenlivosti sdělil, že za tím stojí opět můj neznámý v černém. Ošíval se a musel jsem mu slíbit, že nic nezveřejním, i kdyby mi nabízeli sto tisíc dolarů.

„Uvědom si - kdyby to tak bylo, pak někdo ve městě ovládá černou magii!“ shrnul problém.

„Nebo mínus placebo,“ připomněl jsem jeho původní domněnku.

„Magie, vúdú nebo mínus placebo - funguje to, dávám od toho ruce pryč,“ řekl Víťa. „Než se to obrátí i proti nám dvěma!“

„Právě proto bychom měli co nejdřív zjistit, kdo a co za tím vězí,“ naléhal jsem. „A co kolegové z ušního?“

„Teď bych je radši nevytrhoval, mají nebetyčné starosti. Mají na krku sedm žalob, ti holohlaví hajzlové je zažalovali za neposkytnutí lékařské péče. Máme od policie potvrzení, že to není pravda, nikoho neodbyli a všechny pečlivě vyšetřili, ale všichni jsou z toho pochopitelně nevrlí. Z Prahy přijede inspekce, chtějí tady na místě zkoumat, zda přece jen někdo něco nezanedbal. Zřejmě půjde o těžké prachy, do toho bych se už vůbec nehrnul.“

Domluvili jsme se nakonec tak, že jsem za ním přijel do nemocnice a probrali jsme to v jeho pracovně »soukromě«.

„Za tou hluchotou nejsou nádory,“ ujišťoval mě. „Prostě jim všem nepochopitelně zkřehly ušní kůstky a v řevu, co tam panoval, popraskaly.“

„Všem najednou?“ pochyboval jsem.

„Muselo tam působit něco dalšího,“ zamyslel se Víťa.

„Tak mi vysvětli, proč to neúčinkovalo i na mě!“ nadhodil jsem. „Pohyboval jsem se mezi nimi, působilo na mě totéž, co na ně. Vsaďme se, že všichni přišli o sluch jenom proto, že hajlovali. Mezi jimi a mnou vidím jediný rozdíl v tom, že jsem nekřičel.“

„To mi právě vězí v hlavě,“ vzdychl si. „Nechce se mi věřit, že to bylo čistě pro obsah toho, co řvali.“

„Já tomu věřím,“ pokýval jsem hlavou. „Nejdou mi z hlavy slova, která ten ďábel řekl těsně předtím než zmizel. Jakoby je všechny varoval - a kdo na to nedbal, byl potrestán.“

„Trochu přehnaně potrestán,“ ušklíbl se Víťa.

„Švestka a Petrovský dopadli hůř,“ připomenul jsem mu. „Mimochodem, co je vlastně s těmi dvěma?“

„Švestka se zhroutil,“ informoval mě Víťa. „Převezli ho do Bohnic, prostě zcvokl. Petrovský zatím ne - ale shání po známých peníze, aby zaplatil dluhy a vyhnul se tak slepotě. Zdá se, že tomu věří - jako ty.“

„Poslyš - jak reálné považuješ, že bude opět vidět?“

„Neberu mu právo jedině na zázrak,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Nic jiného mu ale nepomůže. Pravděpodobnost jeho uzdravení bych tipoval někam pod jedno procento, možná míň než promile.“

„Takže je bez šancí.“

„Souhlasím,“ přikývl. „Ale jeho jistě drží nad vodou, že má aspoň jakousi naději. I když - já na ni nevěřím.“

Netušil jsem, jak málo je třeba splnit, aby se Petrovský uzdravil. Že to může být - jedna jediná, nahlas řečená věta. Věta s funkcí - zaklínadla. Věta, na kterou by při příznivé konstelaci hvězd mohl přijít - i on sám.

„Víš, Vlasto, to není všechno,“ pokračoval Víťa. „Upozornil jsi nás na dva případy, ale - ono jich je víc. Za posledních čtrnáct dní nám přibyli čtyři další pacienti. Všichni mají nádory na očních nervech. Takovou sbírku krajně nepravděpodobných onemocnění nenajdeš snad na celém světě.“

„Nemají nakonec něco společného s tím černým chlapem?“

„O tom nevím,“ přiznal. „Mohl bych to zjistit, chceš?“

„Zkus to - uvidíme,“ řekl jsem.

„Poslyš, Vlasto, slovo »uvidíme« používej na našem oddělení jako šafránu,“ poradil mi na odchodu. „Když to řekneš před těžkým pacošem, může to chápat jako provokaci. Možná nechtěnou, ale o to bolestivější.“

„Dám si pozor,“ sliboval jsem mu.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27