Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hudební facka

Na události kolem rockového koncertu se začalo ve městě zapomínat. Noviny překonaly další období srovnatelné s okurkovou sezónou a byli jsme opět v pohodě. Na neznámého bych málem zapomněl, kdyby se mi sám nepřipletl do cesty...

Večer předtím jsem se zdržel u kamaráda. Když mě pak vyprovázel, všiml jsem si nádherné večerní oblohy a rozhodl se vrátit se domů pěšky. Bylo už léto, vzduch byl horký. Krásná večerní obloha zapadala do letní nálady a nádherně korunovala celý dnešní den.

Blanka se určitě mýlila, když mi upírala jakýkoliv smysl pro krásu...

Abych nemusel jít přes rušné osvětlené náměstí, vybral jsem si úzkou postranní uličku. Naše město patří mezi města historická, takže jeho jádro dodnes oplývá úzkými uličkami, vhodnými spíš pro romantické povahy. Při pohledu na nádherné červánky jsem prostě podlehl okamžitému nápadu a zamířil si to obchvatem kolem přesvětleného centra.

V jedné z uliček jsem se najednou udiveně zastavil.

Z okna jednoho starého domu se ozývalo piano. Nebylo to ze záznamu ani z rádia, hudebník se občas zastavoval, vracel se zpět, aby si některou obtížnější pasáž přehrál znovu, když se mu ji napoprvé nezdařilo přehrát tak, aby s ní byl spokojen. Na tom by samosebou nebylo nic divného, někdo si tady prostě cvičí novou skladbu. Co mě ale zarazilo, byla fantastická náročnost té skladby, na amatéra prostě neuvěřitelná. Tak složité pasáže by bez zaškobrtnutí dokázal zahrát leda virtuóz. Nepoznával jsem tu skladbu, ale měl jsem chvílemi dojem, že ji hrají dva lidé čtyřručně. Ale ne, teď se pianista zastavil - kdyby hráli dva, jeden z nich by určitě o nepatrný okamžik déle pokračoval. Nechápal jsem ani, proč se pianista občas vrací. Nikdy jsem nepostřehl, co se mu na opakované pasáži nezdálo. Že by nezvládl prstoklad, nebo zahrál falešný tón? Podle mě byla jeho hra naprosto dokonalá. Nejsem ovšem hudebník a co mi uniklo, nemuselo by uspokojit náročného interpreta.

Zastavil jsem se a zaposlouchal se.

Další pasáž. Něco tak neskutečně obtížného jsem v životě neslyšel. Neznámý pianista si náhle povšiml nepatrného kazu, zastavil se a okamžitě začal znovu, od začátku. Na mou duši, bylo to stejné jako předtím, ale tentokrát byl asi spokojený a pokračoval dál. Vpravdě neskutečná rychlost, jakou se jeho prsty musely pohybovat, aby docílily fantastických přechodů a trylků, mě bezmezně uchvátila.

Cožpak máme ve městě takového virtuóza? Ne, že by tu nikdo neuměl hrát na klavír! Byla tu přece hudební škola a spousta dobrých pianistů. Jenomže - skladba, kterou jsem právě slyšel, byla příliš obtížná, než aby si ji mohl zahrát kdekdo. Tohle je až nelidsky rychlé a přesné.

Na okamžik mě napadlo, že možná obdivuji jenom programem řízený elektronický klavír. Opravdu, snad jen komputer by ty neuvěřitelné pasáže dokázal bezchybně zahrát. Včas jsem si na to ale odpověděl, že komputer by se sám od sebe nevracel. Programátor by ho mohl samozřejmě vrátit, ale potom by pauzy ve hře byly delší, přinejmenším aby ten člověk našel, odkud pokračovat. Tohle bylo jinak. Ačkoliv pianista přerušil hru třeba v půli taktu, navázal následujícím taktem tak plynule, že ani neporušil rytmus. To plynulé navázání by člověk dokázal stejně těžko, jako tu neskutečně obtížnou hru.

Pak se náhle ozvala skladba, kterou jsem poznal.

Kdo prochází denně pod okny hudební školy, nemůže prostě nenarazit na tu proslulou Elišku. Tahle se ale maličko lišila. Byla v tak neuvěřitelně rychlém tempu, že se mi tajil dech. Byla aspoň pětkrát rychlejší. To se ani nedá stihnout, napadlo mě. Člověk nemá tu potřebnou hbitost, aby si při takovém tempu neukroutil za pět vteřin z prstů vánočku.

Ďábelská Eliška skončila. Ozvalo se klapnutí, neznámý pianista zavřel klavír. Pak se zavřelo i okno - a bylo ticho. Obloha mezitím potemněla, nádherné červánky se proměnily ve fialový odstín na západní straně. Nezbylo mi než vyrazit, abych se dostal domů za světla. Už teď bylo šero.


Druhého dne jsem se svěřil se svým dojmem Blance.

„Chceš mi snad tvrdit, že máme ve městě virtuóza, kterého já vůbec neznám?“ naštětila se. „Nezapomeň, že tady znám každého a na zdejší hudební festivaly chodím vždycky já.“

Samozřejmě se urazila. Ona, taktéž absolventka zdejší hudební školy, aby neznala všechny dobré pianisty ve městě?

„Já ti to neberu,“ bránil jsem se. „Můžeš si být ale jistá, že se sem někdo nový nepřistěhoval?“

„To uvidíme na podzimním festivalu,“ odsekla.

„Pokud se ho on sám zúčastní,“ namítl jsem.

„O tom nepochybuj,“ mávla rukou. „Účastní se toho každý, kdo v tomhle městě něco v hudbě znamená.“

„Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny. „Neměla by ses tam radši sama zajít podívat?“

„Když mi to ukážeš, třeba hned,“ odsekla.

Bylo vidět, že jsem ji dostatečně navnadil. Příležitost doprovázet Blanku mimo služební záležitosti jsem dosud neměl tak často, abych to neuvítal. Dali jsme si schůzku k večeru v cukrárně na náměstí - místo vybírala ona. Ani jsem nešel domů - nestálo mi to za to. Cestou z redakce jsem zapadl do hospody naproti cukrárně. Dvě hodinky tu snadno přečkám, a jakmile uvidím Blanku přicházet, vyrazíme společně rovnou za klavíristou.

Dal jsem si předčasnou večeři, pivo a zaposlouchal se do řečí od protějšího stolu. Novinář nesmí ignorovat hlas lidu - ledacos nového se může dozvědět, často dokonce už ve stadiu vzniku.

Štamgasti se ale bavili o běžných banalitách. Poslouchal jsem je, ale spíš jen abych s nimi neztratil kontakt úplně.

„To si přece nenechám líbit, no uznej!“

„Měls' mu rovnou jednu ubalit, bejt na tvým místě, už by ji měl, jen by se oblízl.“

„Já se hned neperu, ale jestli nepřestane... dostal ode mě poslední ultimátum!“

„Tak je to správně, nejprve varování, ale potom pořádná nakládačka. Já bych ho varoval jen jednou.“

Běžné hospodské řeči, s každým dalším pivem silnější.

„Hele ho - támhle kráčí!“ ukázal jeden ze štamgastů ven na ulici.

Víceméně automaticky jsem tam pohlédl. Chlap, kráčející rychlým krokem po protějším chodníku, mi byl nějak povědomý, ale v první chvíli jsem si ho nedokázal zařadit.

Náhle jsem sebou trhl, jakoby se mě dotkl holý drát, zapojený do dvě stě dvaceti voltů. Ano - byl to neznámý v černém - osobně. Jenže neměl na sobě ani černé šaty, ani svůj oblíbený klobouk. Po chodníku kráčel docela tuctový chlap v jemně kostkovaném sáčku, modré košili a v tuctových džínách. Na okamžik se zastavil naproti u cukrárny, ale pak se usmál a pokračoval dál.

Vyskočil jsem jako tygr k nálevnímu pultu, hodil před výčepního na nerezový tácek bankovku a zadrmolil cosi v tom smyslu, že jsem na něco zapomněl a tudíž nesmírně spěchám. Zbytek je pro něho dýško.

Štamgasti se na mě pobaveně podívali, ale jen se chápavě pousmáli. Mohl jsem si být jistý, že jsem se právě postaral o změnu námětu - teď budou určitě mluvit o mně. Zaplatit za guláš a jedno pivo víc než pětinásobek ceny předpokládá buď furiantství, nebo spíš bláznovství. Jenomže já jsem opravdu spěchal, peníze mě nezajímaly. Musel jsem hlavně dohonit neznámého.

Vyběhl jsem z hospody a okamžitě jsem se rozhlédl směrem, kterým jsem ho naposledy viděl odcházet. Ano, nebyl ještě tak daleko.

Skoro současně jsem ale spatřil z opačné strany přicházet Blanku. Zamávala na mě a přidala trochu do kroku, ale nebyla tak rychlá, aby mi neznámý zatím nezmizel v některé z úzkých uliček. Signalizoval jsem jí, aby spěchala, aby se rozběhla, ale buď mi neporozuměla, nebo se rozhodla mé zoufalé posunky prostě ignorovat.

„Prosím tě, pokluš!“ byla moje první slova.

„Co se děje tak světoborného?“ opáčila klidně.

Popadl jsem ji za ruku a vyrazil s ní za neznámým.

„To ti hned povím, ale proboha nezdržuj!“

„Tak moment,“ - a ostentativně se mi vytrhla. „Odkdy si ke mně dovoluješ...“

„Vidíš támhle toho chlapa?“ ukázal jsem jí. Jenže neznámý již zabočil do boční uličky, takže pokud ho vůbec spatřila, pak nejvýš na půl vteřiny.

„A co má být?“ nevzrušovala se.

„Pojďme za ním!“

„Nechápu proč?“

„Pojď, prosím tě!“ zase jsem ji chytil za ruku.

„Běž si za ním sám,“ vytrhla se mi podruhé. Bylo mi hned jasné, že s ní ani nepohnu. Musel jsem si vybrat - buďto jít pronásledovat chlapa, nebo zůstat s Blankou. Chlap mi ale právě zmizel za rohem a nebylo jisté, zda ho doženu. Mohlo by se snadno stát, že ho už neuvidím - dokázal přece zmizet velice rychle. Schůzku s Blankou jsem měl dohodnutou předem a bylo by ode mě krajně nezdvořilé nechat ji tady stát.

Povzdychl jsem si a obrátil se k ní.

„Právě jsme se minuli s nejzajímavějším člověkem našeho města,“ vysvětloval jsem jí trochu naštvaně a neochotně.

„No a?“ opáčila. „To je tvoje starost, ne moje. Slíbil jsi mi nějakého virtuóza.“

„Slíbil, slíbil,“ opakoval jsem po ní. „Ani nevím, zdali bude hrát i dnes.“

„Nějak brzy se začínáš vykrucovat,“ ušklíbla se vítězně, jako kdyby mě právě přistihla při lži.

„Nesliboval jsem ti, že bude zrovna dneska hrát, jenom že tě dovedu na místo, kde jsem to slyšel,“ urazil jsem se.

Chvíli se na mě dívala, pak pohodila hlavou.

„Dobře, máš asi pravdu.“

Pochopil jsem to jako pokus o smír. Nabídl jsem jí ruku, zavěsila se a šli jsme. Brzy jsme zabočili do úzké uličky, kam nám před chvílí zmizel neznámý. Škoda že nepřišla dřív, říkal jsem si, stihli bychom možná obojí.

Ulička, kde jsem včera večer poslouchal neuvěřitelný klavírní koncert, byla nedaleko a byla ovšem tichá.

„Tady to bylo,“ ujistil jsem ji.

„To jsem si mohla myslet,“ opáčila uštěpačně. „Ticho po pěšině a po virtuózovi se slehla zem... Raději přiznej, že sis to vymyslel, abys mě sem dostal. Ale to se pleteš, já ti na takový průhledný trik neskočím, nejsem včerejší. Měl sis vymyslet něco chytřejšího.“

Aha, došlo mi. Smír se nekoná, jen odložení popravy. Já tu Blanku asi opravdu nepochopím.

V té chvíli se zlehka otevřelo okno a za okamžik poté se na ulici snesla zajímavá melodie. Záchrana na poslední chvíli - ale stála za to.

Nebylo to očekávané piano, jen zobcová flétna. Měla však se včerejším koncertem něco společného. Neuvěřitelné, přímo ďábelské tempo. A také něco, co člověku vhánělo slzy do očí, cosi krásného a trochu smutného.

„To není možné,“ vydechla překvapením Blanka. „To snad ani nehraje člověk!“

„Proč myslíš?“ stiskl jsem jí ruku.

„Vždyť toho Mozarta hraje nejmíň čtyřikrát rychleji, než jsem to kdy slyšela! A přitom - jak procítěně!“

„Ty jsi v tom poznala Mozarta?“ podíval jsem se na ni.

„Ty ne?“ pohlédla na mě spatra jako na barbara. „Vždyť je to Kouzelná flétna - ale hraná tak prestissimo, že to snad ani není možné. No - sama se divím, že jsem ji poznala, je to opravdu příliš rychlé. Je to ale krásné, viď?“

Přikývl jsem. Také mě to uchvátilo.

Při tomto tempu skladba rychle skončila a začala jiná.

„Co je tohle?“ šeptla Blanka udiveně.

„Řekl bych, že taky něco známého - ale taky v rychlejším tempu, než jsi to kdy slyšela,“ nadhodil jsem.

„No ano! Máš úplnou pravdu!“ povzdychla úžasem. Podívala se na mě blaženým pohledem, až jsem taky trochu roztál. Možná k tomu přispěla i ta hudba - prostá, milá - ale jedním slovem - nádherná. Tahle přímo jásala a moje rozmrzelost se ihned rozplynula.

Pak následovaly - stejně tak rychle - další skladby. Dvě byly přímo monumentální - nebylo mi jasné, jak to skladatel dokázal, aby pouhá flétna vzbudila tak majestátní dojem jako chrámové varhany? Další byla vyloženě sladká, jemňounká, jen jako ovanutí tváře hedvábným šátečkem.

V té chvíli se na konci ulice objevila poněkud potácivým krokem jakási postava. Poznal jsem v ní jednoho z chlapů, se kterým jsem seděl před schůzkou v hospodě.

„Hej, ty pitomej Paganini!“ zahulákal. „Kolikrát ti mám říkat, abys byl zticha?“

Podívali jsme se na rušitele pohoršeně. Jedině primitiv mohl kazit něco tak božského! Ale on si nás vůbec nevšímal - stáli jsme s Blankou stranou ve stínu, kde na nás nebylo vidět - zato flétna okamžitě zmlkla.

„No proto!“ zahulákal opilec. „Tady bude ticho, rozumíš? Ticho! Nebo si to s tebou vyřídím! Čtyřručně!“

Barbar! Nic než barbar!

Jako odpověď se opět ozvaly zvuky zobcové flétny.

Tentokrát byly mnohem písklavější - flétny se vyrábějí různých velikostí a tohle musela být přinejmenším sopránka. Bylo to okatě natruc a hudebník dával ožralovi jasně najevo, že si od něho nedá předepisovat kdy a co má hrát.

„Ty nepřestaneš?“ pokračoval chlap.

Vzápětí umlkl, předklonil se a začal úporně zvracet.

U opilce to bylo pochopitelné. Ale v té chvíli jsem také pocítil, jak se mi nezadržitelně zvedá žaludek. Bojoval jsem s tím necelou vteřinu, než jsem pochopil, že to prohraji. Stačil jsem se sotva odvrátit - a vyhodil jsem na chodník celou večeři i s pivem. Dávivý reflex pokračoval v úporných křečích dál, už jsem ani neměl co zvracet, ale nemohl jsem proti tomu nic dělat, bylo to mnohem silnější než já.

Omluvně jsem mrkl na Blanku. V té chvíli jsem pochopil, že ani ona není výjimkou. Zvracela také tak křečovitě, jen na opačnou stranu než já.

Konečně flétna umlkla. Okamžitě se mi ulevilo.

„Promiň mi to, Vlasto...“ obrátila se ke mně pobledlá Blanka. „Najednou se mi udělalo strašně blbě...“

Přestalo ji to trápit ve stejný okamžik jako mě! Okamžik poté, co flétna zmlkla! A začali jsme - také stejně. To není samo sebou!

Flétna!

Jako na rockovém koncertě!

Napadlo mě to, jako náhlé zajiskření. Můj chlap v černém přece - také mířil někam sem!

„Pojď okamžitě pryč!“ popadl jsem ji za rukáv. „Nebo se to bude opakovat!“

Její křídově bledý obličej byl vtělený údiv.

„Jak to myslíš? Co se má opakovat?“

„Poběž a neptej se!“ táhl jsem ji a teprve za rohem jsem trochu zvolnil.

„Promiň, ale já pořád nechápu o co jde,“ dívala se na mě bezradně a možná trochu naštvaně.

„Já taky všechno nechápu,“ utěšoval jsem ji. „Jen mi na rozdíl od tebe došlo, co se tam děje. Ta nevolnost nepřišla jen tak. Mohli bychom se dočkat i něčeho horšího.“

„Co to plácáš?“ vyjekla.

„V té hudbě - řekl bych, že jen v té poslední - bylo něco, co vyvolává zvracení,“ řekl jsem už s jistotou. „S něčím podobným jsem se už setkal. Jen si uvědom ty souvislosti. Ten ožrala, jeho pokřikování a vyhrožování. Následovala odpověď - hudba, nevolnost, zvracení. Něco jako - psychický útok.“

„Ty jsi vážně spadl s višně,“ podívala se na mě zděšeně. „Prosím tě, jak jsi mohl na takový nesmysl přijít? Aby hudba vyvolávala nevolnost? To by mě ani v nejhorším snu nenapadlo!“

„Četl jsem, že hudba může způsobit i šílenství,“ namítal jsem. „Hitlerovci prý za války dělali na lidech takové kruté pokusy. Nechali například v celách hrát z upravené gramofonové desky pořád dokola několik stejných taktů - a vězňové se po několika dnech zbláznili.“

„O tom jsem nikdy neslyšela,“ odsekla Blanka. „Nezdá se mi to. Hudba - jako nástroj zla? To prostě není možné.“

„Jen aby ses nedivila,“ potřásl jsem hlavou. „Řeknu ti ještě něco - asi mi to nebudeš věřit, ačkoliv po dnešní zkušenosti bys mohla: na tom rockovém koncertě skinheadů se objevil člověk, který tam mimo program zahrál něco podobného. Taky na flétnu. A výsledek? Většina přítomných ohluchla. Já pevně věřím, že to bylo způsobené hudbou! Snad po něčem takovém netoužíš, nebo ano? Já tedy ne!“

Neodpověděla. Viděl jsem jí na očích, že mi nevěřila ani slovo, jenomže - co teď zažila, bylo příliš tajemné a navíc nepříjemné, než by se to dalo smést se stolu ironickou poznámkou. Raději mlčela a dusila to v sobě - ale bylo vidět, že mě považuje za nekulturního barbara.

Nemohla prostě uvěřit, že mám - pravdu.

Mohl jsem ale říkat něco jiného, když jsem byl o té pravdě skálopevně přesvědčen a všechno mi do sebe zapadalo jako dětem lego-kostky?

Doprovodil jsem ji raději nejkratší cestou domů - pořád byla jako křída. Ve dveřích jsem se s ní rozloučil - oba jsme naštěstí pořád slyšeli - a zamířil jsem do své garsonky.

V něčem měla ale pravdu Blanka. Hudba jako nástroj zla? Vždyť by to bylo něco opravdu neskutečného! Na druhé straně - když jsem jí chtěl v tom chvatu co nejrychleji vysvětlit oč jde, podvědomě jsem si to zformuloval i - sám pro sebe.

Psychický útok pomocí flétny! Hudební zbraň!

Za jiných okolností bych to odsunul do neskutečna. Když jsem to ale sám vyslovil, už mi to tak nemožné nepřipadalo. Vlastně jsme se stali - další obětí.

Bohužel ani první - ani poslední.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27