Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tváří v tvář

Strávil jsem neklidnou noc. Jako noční můra na mě stále doléhaly divoké dojmy z podivného večerního koncertu a zejména z jeho až neskutečného zakončení.

Druhého dne jsem pochopitelně nestál za nic. Zato Blanka se dala do pořádku rychle. O včerejším dobrodružství nepadlo ani slovo. Žertovala a smála se jako pokaždé, ale dnes spíš se šéfem. Bodejť, mě to sebralo víc, já jsem dnes nestál za nic.

Odpoledne jsme se rozešli jako pokaždé, ale místo abych zamířil domů, obrátil jsem se na opačnou stranu, do starého městského centra. Rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše. Věděl jsem už o neznámém dost, snad kromě jména. Co by bylo jednoduššího, než se zeptat přímo jeho samotného?

Mělo mě ovšem napadnout, že nebude jen tak, jít se přímo ptát toho, kdo lidem nenávratně ničil oči a stovce sluch, jak to vlastně udělal. Nenapadlo mě, že bych tentokrát nemusel vyváznout tak lehce... Byl jsem příliš zaujatý fakty a nestačil jsem si z nich dát dohromady obraz nějakého reálného nebezpečí, ačkoliv to přímo bilo do očí...

Za pár minut jsem byl v uličce, kde jsme s Blankou vyslechli ten podivný koncert. Dokonce tam ještě na chodníku zůstaly stopy naší včerejší nevolnosti.

Chtělo to samozřejmě trochu orientačního smyslu. Dům byl starý a členitý, ale nechtěl jsem se splést a zaklepat na dveře nesprávného bytu. Zvenku jsem si dobře zapamatoval okno, odkud se prve linula ta podivná hudba, ale když jsem stál na malém stísněném dvorku s mnoha pavlačemi, nebyl jsem si tak jistý. Radši jsem se ještě jednou vrátil před dům, abych co nejlépe odhadl polohu zmíněného bytu a teprve podruhé jsem se odvážil nesměle zaklepat na omšelé starobylé vyřezávané dveře, jaké se dělávaly v minulém století, kdy byl tento dům postaven. Žádná vizitka ani zvonek tu nebyly, ale někdo za nimi určitě bydlel.

Ozvalo se rachocení klíče v zámku a dveře se otevřely. Ačkoliv jsem čekal právě tohoto muže, v první chvíli mě jeho obličej málem přimrazil. Nečekal jsem, že na mě zapůsobí tak... jak to jinak říci, nepříjemně... Ne odpudivě, ale nebezpečí z něho snad přímo sálalo.

„Přejete si něco?“ zeptal se mě suše.

„A... ano,“ vykoktal jsem. „Potřeboval... chtěl bych se vás na něco zeptat.“

„Prosím, pojďte dál,“ ustoupil ze dveří a pokynul, abych vstoupil. „Jste mi vítán.“

Také v jeho hlase bylo cosi divného a přiznám se, moc v té chvíli nechybělo a dal bych se na zbabělý útěk. Byla to pro mě velice nepříjemná vteřina. Když jsem ho ve dveřích míjel, až se mi udělalo nevolno, natolik jsem byl po psychické stránce do krajnosti napjatý.

Tak jsem si to sám vysvětloval. Netušil jsem, že na mě tak zapůsobila blízkost démona. Tehdy to ostatně nevěděl ani on... 

Utéci jsem ale nemohl, to bych si nikdy neodpustil. Vždyť o nic nejde, řekl jsem si, přemohl bázeň a vstoupil.

Místnost byla stará jako celý dům. Starobylý vyřezávaný dřevěný nábytek, k tomu plechové emailové umyvadlo na kovové trojnožce se zakulacenými nohami, očividně také z minulého století, stará tmavozelená kachlová kamna.

„Posaďte se, prosím. Dáte si kávu nebo čaj?“ nabízel mi neznámý starodávnou židli s omšelým čalouněním.

„Kafe,“ přikývl jsem v naději, že mě to vzpamatuje.

Posadil jsem se ke starožitnému stolu s dřevěnými nohami, vyřezávanými do tvaru lvích tlap. Muž zatím sáhl do kredence a vytáhl z ní moderní elektrickou konvici, zřejmě jedinou, co zde nepocházelo z minulého století. Ze starodávné plechové štoudve nabral hrníčkem dvě dávky vody a přívodní šňůru zasunul do černé bakelitové elektrické zásuvky, která už také jistě leccos pamatovala.

„Silnější nebo slabší?“ upřesňoval si.

„Silnější,“ souhlasil jsem.

Do starodávných pucláčků odměřil kávu z plechové krabice a postavil hrnky na dva plechové tácky. Zatím je to normální, řekl jsem si. Proč se vlastně plaším?

„Myslím, že bychom se měli vzájemně představit,“ začal, jakmile se posadil na židli proti mně. „Jmenuji se profesor doktor Karel Jindřich. Karel je moje křestní jméno, Jindřich příjmení.“

Ani úctyhodná sbírka titulů ve mně nevzbuzovala patřičný respekt. Vypadal na ni sice mladě, ale připustil bych, že je to možné. Nicméně jsem správně tušil, že v titulech jeho síla není.

„Vlastimil Veselý,“ odtušil jsem na oplátku. Jakmile jsme se představili, vypadalo to opravdu veseleji. Najednou se mi ani nezdálo, že by byl tak strašlivý. Ale jeho následující slova mi málem vyrazila dech.

„Nejprve bych se vám chtěl omluvit za ten včerejšek,“ řekl. „Je mi to velice líto. Osobně nic nemám ani proti vám, ani proti vaší snoubence.“

Rázem jsem byl opět ve střehu. Jak mohl tak jistě vědět, co se v tom šeru venku stalo?

„To nebyla snoubenka,“ ohradil jsem se. „Žádnou nemám. Blanka je moje kolegyně ze zaměstnání.“

„Ach, pardon, tak tedy kolegyně,“ opravil se. „Příště si dám větší pozor, abych neubližoval nevinným. Neviděl jsem vás v té ulici, ještě jednou se omlouvám.“

„Vy tedy připouštíte, že to byl...“

Panebože, já to uhodl! Vířilo mi hlavou. A bylo to krajně nepravděpodobné, sám jsem se skoro chýlil k názoru Blanky, že plácám nesmysly... ale aby to byla pravda?

„Tak trochu útok!“ usmál se trpce profesor. „Ano. Soused Vaňásko mě provokoval už dlouho a víc než bylo únosné. Včera prostě přetekla míra.“

„Zajímalo by mě ale...“ lapal jsem po dechu...

„...jak je to vlastně možné, že?“ usmál se na mě.

„Ano,“ přikývl jsem. Nějak mi to nešlo, ačkoliv normálně dokážu tahat z lidí rozumy jak na běžícím pásu... „Víte, kolegyně Blanka tvrdí, že je naprosto nemyslitelné, aby byla hudba použita k něčemu... takovému.“

„Naivka,“ pousmál se. „Právě hudba se dá používat v tak širokém spektru, jako máloco. Ještě že mě napadlo jen zvracení! S průjmem by to bylo horší! A přitom jsem uvažoval oboje!“

Jen mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, jak těsně jsme oba unikli podstatně většímu trapasu, pokud bylo pravda, že by to dokázal vyvolat. Věřil jsem mu to ale. Co mi zbývalo jiného?

Konvice cinkla a vypnula se. Profesor vstal, odpojil ji od zásuvky a zalil hrnečky. Vzhledem k tomu, že si vodu odměřil předem, vyšlo mu to přesně. Prázdnou konvici uložil do skříně a dalším pohybem vyňal cukřenku. Pohyboval se naprosto přesně a jistě, nejspíš to měl všechno v krvi.

„Oslaďte si podle svého,“ pobídl mě.

Počkal, až si nasypu cukr a zamíchám. Potom si osladil kávu a opět usedl proti mně.

„Dobrá, Vlastíku, mohu se vás ještě na něco zeptat? Jaké máte vzdělání?“

Přiznám se, takovou otázku jsem nečekal.

„Asi vás zajímá, proč se na to ptám,“ usmíval se. „Je to ale důležité. Kdybyste byl například neurochirurg, mohl bych se s vámi bavit odborně. Pokud neurochirurgem nejste, z mého odborného výkladu byste nic neměl a nejspíš by se vám zdálo, že vám sprostě nadávám. Proto chci vědět, na jaké úrovni jste.“

„Mám maturitu,“ hlesl jsem.

„Technickou, přírodovědnou, nebo humanitní?“

„Humanitní. Záleží na tom?“

„Jistě, to bych se neptal. A počítačům rozumíte?“ otázal se mě jako u nějaké přijímací zkoušky.

„Rozumím, tedy... jako běžný uživatel,“ připustil jsem.

„Ach jo,“ povzdychl si. „To bude obtížné... Nicméně se vůči vám cítím tak trochu vinen. Nepropadl jste mi, takže tu nepříjemnost... dobrá, pokusím se vám něco objasnit populární formou... Co vás nejvíc trápí?“

Mluvil se mnou trpělivě jako učitelka základní školy s neodbytným prvňáčkem, ačkoliv nevypadal o mnoho starší než já. Kupodivu jsem to nebral jako nadřazenost. Nejen pro jeho tituly, ale pro suverenitu, která mohla pramenit a také pramenila z jeho znalostí, jimiž mě vysoce převyšoval. Tak jsem to cítil. A správně, jak se hned ukázalo.

„Sliboval jste nedávno u soudu panu Petrovskému, že mu navrátíte jeho oči,“ začal jsem trochu staženým hrdlem. „Mluvil jsem o tom se svým přítelem, očním lékařem. Víťa mi ale tvrdil, že Petrovskému pomůže leda zázrak.“

„Zázrak, nebo já,“ odtušil profesor sebevědomě. „Obojí je docela dobře možné.“

„Není to trochu... podivné? Trochu... namyšlené?“ odvážil jsem se mu odporovat.

„Není,“ usmál se klidně. „Dokáži víc, než se vám zdá. Co o tom vlastně víte?“

„Byl jsem na tom soudu a zaslechl jsem, co jste mu říkal. Pak jsem se s Petrovským setkal na očním oddělení, když jsme se s Blankou zajímali o jednu banální autonehodu.“

„Máte opravdu zajímavé zájmy,“ podotkl.

„To k novinářské profesi patří,“ utrousil jsem jen tak mimochodem.

Obličej profesora na okamžik ztvrdl.

„Sakra, reportér,“ zvážněl. „Ti bývají nejhorší.“

„Je to snad vada?“ zeptal jsem se ukřivděně.

„Vada asi ne,“ opět se uklidnil. „Ačkoliv, povolání novináře je obvykle upovídané, takže se teď rozmýšlím říci vám ještě něco dalšího.“

„Můžeme uzavřít džentlmenskou dohodu,“ navrhl jsem mu. „Slíbím vám, že nezveřejním nic, k čemu mi nedáte svolení. Co vy na to?“

Chvíli si mě zkoumavě prohlížel.

„To by se snad mělo rozumět samo sebou,“ opáčil. „Někteří vaši kolegové to ale nedodržují, doufám, že to není zrovna váš případ. Ačkoliv... obávám se, že ať se dnes ode mne dozvíte cokoliv, těžko něco z toho uplatníte.“

„Proč myslíte?“

„Protože to bude příliš vysoko nad hranicemi chápání běžného čtenáře vašich novin, nebo co to vlastně provozujete.“

„Myslíte?“ naježil jsem se.

„Myslím,“ přikývl. „Mám k tomu důvod. Většina lidí, když se setká s něčím takovým, začne uvažovat leda o černé magii.“

Sedělo to přesně. Kamarád Víťa Anděl přece také hovořil o černé magii. On - vystudovaný oční lékař!

„Možná máte pravdu,“ rozhodl jsem se takticky ustoupit hned na začátku. „Co jsem sám viděl, vypadalo opravdu příliš neuvěřitelně. Proto jsem také o tom zatím nic nenapsal.“

„A uděláte nejlépe, když to necháte nezveřejněné,“ radil mi dobrácky profesor. „Lidé možná mají rádi záhady, přesahující jejich schopnosti chápání, ale tohle je přece jen z jiného soudku než létající talíře a záhadné kruhy v obilí.“

„Já vlastně ani nevím, jestli to chci uveřejnit,“ odtušil jsem. „Máte pravdu, je to záhadné. Ale zajímá mě to, nedá mi to spát a rád bych tomu přišel na kloub. Opravdu mi to nemůžete trochu blíž vysvětlit?“

„Mohl bych, proč ne?“ usmál se. „Není to tak neřešitelný problém. Ale na vašem místě bych se do toho tak nehrnul.“

„Myslíte si, že poznání pravdy může někomu uškodit?“

„Jako hudba,“ pokýval hlavou. „V jistých případech může mít i holá pravda účinky dynamitu, pokud ne atomové bomby.“

Měl jsem ještě v čerstvé paměti, jak se mi včera zničeho nic zvedl žaludek, takže jsem mu musel uvěřit i tohle.

„Možná,“ připustil jsem opatrněji. „Ale přece jen úplně nesouhlasím s Erbenem, že je lepší o ničem dopředu nevědět, než »strašlivou poznati jistotu«.“

„Líbí se mi váš pohled na pravdu, ale varoval jsem vás, že to není tak jednoduché,“ usmál se poněkud záhadným úsměvem.

Měl pravdu. Hnal jsem se do toho přímo čelem jako Titanik proti ledovci. Stejně jako tenkrát kapitán Smith jsem netušil, do čeho se tak sveřepě řítím... 


„Nejprve se vás zeptám, co si myslíte o Darwinově teorii o původu živočišných druhů?“ začal k mému podivu z odlišného konce, než jsem čekal.

„Nemám proti ní nic,“ odtušil jsem. „Vy snad ano?“

„Také ne,“ pokrčil rameny. „Ale to ještě není samo jádro problému. Určitě jste se také setkal se známou otázkou, proč příroda nevynalezla - například kolo?“

„Setkal,“ přikývl jsem. „Kolo nemůže vzniknout postupnou přeměnou z jiných orgánů. Kolo buď je, nebo není. Muselo by se tedy objevit naráz a právě proto se v přírodě objevit nemůže.“

„Výborně! Teď nepatrnou doplňující otázku: proč se tedy v přírodě kolo nakonec přece jen objevilo?“

„Kolo se přece neobjevilo... alespoň o tom nevím. Myslel jsem si, že je kolo vynález člověka.“

„Jistě, vynález člověka,“ přikývl profesor. „Příroda je sama vytvořit nemohla, ale tím, že vytvořila lidský mozek a vybavila nás inteligencí, se nakonec k tomu kolu přece jen dopracovala, nemyslíte? Nejde o kolo a rotační stroje od něj odvozené, ale o mnoho jiných právě tak nepravděpodobných věcí.“

„Nicméně kolo jako takové nebude mít u živočichů místo nikdy,“ oponoval jsem. „Těžko si můžeme představit existenci takového orgánu. Jak by byl vyživovaný a vůbec...“

„Nejde jen o kolo,“ zarazil mě. „Příroda má více pečlivě připravených překvapení, jen je spustit. Potřebuje k nim už jen maličkost. Inteligenci člověka. Oheň se v přírodě vyskytoval už dávno před lidmi, ale teprve člověku se podařilo využít jej tak dokonale, jak to známe. Od plamínků svíček a zapalovačů až po miliardy řízených detonací, kterými si naše civilizace odměřuje každou hodinu existence... myslím tím ovšem spalovací motory. Kolo si muselo na člověka počkat trochu déle, ale dočkalo se svého vzniku a využití už ve starověku lidských dějin. Další prvky nejsou myslitelné bez velice vyspělých technologií, takže nemohly přijít na řadu dřív než v tomto tisíciletí. Skoro si říkám, že měly být objeveny až v tom příštím...“

„Myslíte atomovou energii?“ napadlo mě, kam míří.

„Třebas,“ přikývl. „Právě na její první použití nemůžeme být jako lidstvo nijak hrdé. Dvě vyvražděná města na úvod nejsou pro nás žádná skvělá vizitka.“

„S tím bych souhlasil. Ale jak souvisí atomová energie s hudbou a jejím zneužitím?“

„Neříkám, že jde o atomové jevy. I když... zkrátka, jde o něco srovnatelně složitého.“

„Vy jste objevil něco převratného?“ zeptal jsem se ho raději přímo.

„Ano, něco skutečně převratného,“ zamyslel se na krátký, téměř nepostřehnutelný okamžik. „Dokážu to, co nikdo na světě. Nač jiní potřebují celá léta studia, postačí mi měsíc či dva. Za půl dne tréninku perfektně ovládám, co jiní pilují celý život. Umění starých bojovníků ninja pro mě není tajemstvím. Zkusil jsem většinu z toho, co se o nich traduje v legendách a ukázky jste určitě viděl na vlastní oči. Včera jste přišli poslouchat mé cvičení na klavír, je tomu tak? Jenže já už na klavír netrénuji. Půjčil jsem si Temperovaný klavír od Johanna Sebastiana Bacha; klavíristé to považují za velice obtížný part. Seděl jsem u klavíru teprve druhý den a zahrál jsem to na první pokus, napodruhé dokonce rychleji, než jak je předepsáno v notách.“

„To bylo, co jsem slyšel předevčírem?“ zeptal jsem se.

Profesor jen přikývl.

„Zahraji dnes cokoliv, co jsem jednou slyšel nebo uviděl a nepotřebuji se kvůli tomu mořit etudami. Klavír pro mě ale není zajímavý. Poprvé po desítkách let jsem otevřel staré pianino po babičce, vyzkoušel jsem si, jak by mi to šlo, ale už jsem s ním skončil. Jednak je to příliš velký nástroj, za druhé vytváří úplné tóny. Mám raději nástroje, kde se dá výsledný tón ovlivňovat. Dnes pracuji hlavně s flétnou. Okarína, flétna a křídlovka jsou nejšikovnější nástroje, co jsem měl kdy v ruce.“

Visel jsem mu očima na rtech. Bylo to neuvěřitelné, ale jeho slova jsem musel potvrdit, jeho virtuozita byla nesporná. To jsem ale netušil, k čemu profesor míří.

Jeho oči se náhle zúžily a on ostřeji dodal:

„Okarína má účinky pistole, flétna samopalu a křídlovka může plnit úlohu dalekonosné odstřelovací pušky.“

Skoro jsem se přikrčil při tak kacířském srovnání. Tohle měl slyšet nějaký milovník hudby! Nemusela to být ani Blanka, konflikt by byl zaručený. Jenže mě okamžitě polilo horko. Už dvakrát jsem přece zažil, co profesorova flétna dokáže. Při druhé ukázce jsme sice jen ve třech lidech zvraceli, což byla prkotina, ale při té první ohluchla stovka lidí!

A to jsem ani netušil, že pozoun může sestřelit i vrtulník! 

Mlčeli jsme oba, než jsem pochopil, že profesor sám trpělivě čeká, co mu na to odpovím.

To mě vzpamatovalo.

„Ta hudba - máte pravdu,“ připustil jsem zaraženě. „Přišli jsme včera s Blankou obdivovat neznámého klavíristu. Trochu pozdě mi došlo, že jste to vy. Kdybych to věděl, ani bych sem Blanku netahal.“

„Proč ne?“ zajímalo ho to.

„Už jsem se s některými vašimi schopnostmi setkal. Právě proto bych Blanku úmyslně nevystavoval něčemu nebezpečnému, z čeho mám sám trochu strach,“ přiznal jsem.

„To vás jen šlechtí, mladý muži,“ usmál se.

Měla to snad být pochvala? Mluvil se mnou s převahou až příliš okatě dávanou najevo, jako kdybych byl malý chlapeček. Převahu ve vědomostech asi měl, ale ve věku bych ji odmítl.

„Nezdá se mi, že byste byl o mnoho starší,“ ohradil jsem se trochu dotčeně.

„Ach, pardon,“ stáhl se profesor. „Omlouvám se. Jen tak mimo soutěž... kolikpak si myslíte, že mi je let?“

„Něco mezi třiceti a čtyřiceti,“ odhadl jsem bez váhání. Vypadal sice o trochu starší než já, ale nehádal bych mu ani těch čtyřicet.

„To je totiž jeden z omylů, ve kterém se nacházíte. Narodil jsem se v pětadvacátém roce, ještě před Druhou světovou válkou. Spočtěte si sám, kolik mi je! Nehněvejte se, když na vás mluvím jako váš dědeček. Věk na to mám a občas se prostě zapomenu kontrolovat.“

„Před Druhou světovou válkou?“ vytřeštil jsem na něho oči.

„Ano, v pětadvacátém, slyšel jste to dobře,“ usmál se. „Nevypadám na to, souhlasím. Ale je to namouduši pravda. Chcete vidět můj křestní list?“

Blesklo mi hlavou, že mi může ukázat cokoliv, měl bych právo všechno považovat za podvod. Za normálních okolností. U něho bych měl být opatrnější i kdyby mi nabízel k víře, že mu je sto padesát. On určitě nebyl tuctový člověk.

„Jak bych mohl uvěřit, že to není křestní list třebas vašeho otce? Ale já vám věřím. I kdyby to byla další záhada, nemyslíte?“

„Pro vás ano. Pro mě ne.“

„Vy snad nestárnete? To jde?“

„Ne tak docela,“ lehce zavrtěl hlavou. „Není to tak dávno, co jsem vypadal jako úctyhodný šedovlasý kmet. Jenže od té doby jsem si pozměnil vnější vzhled a při té příležitosti jsem si spravil i pár celkem obvyklých lidských neduhů. Ale návrat do mládí to nebyl, aspoň ne tak docela. Zůstalo mi více vlastností nerozlučně spojovaných se stářím.“

„Které?“

„Například moudrost, dá-li se to tak nazvat. Mládí může mít spousty vědomosti získaných ve školách. I v nich bývá často obsažena prastará lidská moudrost, avšak málokdy podepřená i vlastními zkušenostmi a prožitky. Já dnes v sobě spojuji obojí. Je pravda, v tomto věku už všechno ničí postupující dezintegrace lidského organismu. Stáří s sebou přináší sklerózu, starý člověk se těžko učí něčemu novému, to všechno se mi, doufám, vyhnulo. Vlastně bych to měl říci jinak. Naučil jsem se proti tomu chránit.“

„To by bylo úžasné!“ vyhrkl jsem. „Tak na Nobelovu cenu za medicínu.“

„Bylo by, kdybych to uvedl ve všeobecnou známost. Jenže já jsem se rozhodl ponechat si to pro sebe.“

To byla pěkně studená sprcha na mé počínající nadšení.

„Ale proč? To je přece strašně sobecké!“ zarazil jsem se.

„Bylo by, kdybych k tomu neměl důvody,“ odsekl snad až příliš úsečně. „Stejně jako tvrdím, že lidstvo nemělo dostat do rukou atomovou energii dřív než vyspěje a bude jí hodno, tím spíš nesmí dostat do rukou moje objevy.“

„Ale proč, proboha?“ díval jsem se na něho nejspíš hodně vytřeštěně a podvědomě jsem si i trochu odsedl. Hned jsem ale viděl, že si toho všiml. Jak by ne!

„Poslyšte, Vlastíku, uvažujte trochu,“ změkl trochu. „Jaké asi dobrodiní přinesl lidstvu jistý pan Kalašnikov? Já toho pána rozhodně nemíním následovat.“

„To je snad něco jiného,“ vrtěl jsem hlavou.

„Ale i on to zpočátku myslel dobře,“ nedal se ovlivnit. „Jeho zbraně, aspoň jejich základní myšlenka, vznikly v době války s Hitlerem. Kalašnikov chtěl především pomoci své vlasti, zabránit strašlivým masakrům, jaké Wehrmacht páchal na ruském obyvatelstvu. Viděl, jak málo účinné jsou hromadné útoky Rudé armády proti kulometům hitlerovců, chtěl proto dát svým bratrům něco stejně účinného. Podařilo se mu to, ale výsledek se projevil až po válce, kdy jeho zbraně zabíjely tisíce stejně nevinných lidí na celém světě. Kolik lidí zahubily jeho samopaly v Africe, ve Vietnamu, na Kubě, dnes už těžko někdo spočítá. Nakonec... ani nám se to svého času nevyhnulo...“

„To je pravda. Jenže vina je v režimu, který podporoval většinu teroristů ve světě.“

„Přesně tak. Vina je vždycky v lidech. Žádný režim přece nemůže vydržet bez těch, kdo jej podporují, ačkoliv vědí, jak je nelidský. A řekněte mi Vlastíku, jste ochoten vložit ruku do ohně za jeden jediný režim, jaké dnes v současném nešťastném světě panují? Uvědomte si, získat kalašnikov přece jen není tak snadné, jako vyřezat si píšťalku. Tou píšťalkou můžete spáchat vraždu. Trumpeta umístěná na vršku nad městem může město vyvraždit, tak je to. A tohle bych měl podle vás věnovat současným lidem? Pravděpodobnost zneužití je nejspíš stoprocentní, tedy jistota.“

Na to jsem neměl co odpovědět. Zůstal jsem na židli jako samo ztělesnění nerozhodnosti.

„Vidíte,“ řekl po chvilce smířlivěji. „Není to jednoduché, jak to na první pohled vypadá.“

„To jsem ani neočekával,“ vzpamatoval jsem se. „Jsou to vážně záhady k nepochopení. Ačkoliv snad připustíte, připadá mi to jako ve zlém snu. Po osvobozujícím rozsudku soudu přistoupí k obžalovanému někdo, dokonale si jistý jeho vinou a sdělí mu, že bude přece jen potrestán. Vzápětí ten člověk oslepne. Není to trochu... příšerné?“

„Je,“ přikývl profesor. „Právě proto své znalosti nikomu na tomto světě nesvěřím.“

„Ale sám toho zneužíváte! Co vám dává jistotu, že konáte spravedlnost a ne vtělené zlo?“

„Znalosti, příteli, znalosti,“ přikývl profesor. „Mám totiž naprostou jistotu, jak se zločiny odehrály. To mi dává sílu jednat spravedlivě.“

„Jste snad vševědoucí?“

„To jistě ne, ale mám možnosti, jaké nemají policie ani soudy. Například lepší využití lidské paměti. Každý lidský mozek si přece mnoho dojmů zaznamená jako na dokonalý film. I když si je v kritické chvíli sám nedokáže vybavit.“

„Jak si ale můžete pamatovat třebas tu vraždu, když jste tam nikdy nebyl?“

„Já ne, ale byl u toho pan Hlaváček, otec a tchán obětí. Jen on a vrah všechno viděli na vlastní oči. Je ovšem pravda, že pana Hlaváčka paměť zradila a jeho svědectví soudu nestačilo. Vždyť Švestku ani mezi pěti podobnými chlapy nepoznal! Viděl totiž vraha rozmazaně, bez brýlí. Nemohl ho potom poznat, ačkoliv mu to v hlavě nesmazatelně zůstalo.“

„K čemu jsou potom takové záznamy?“

„Našim soudům je to k ničemu. Já mám vyšší možnosti. Navštívil jsem pana Hlaváčka osobně a prohlédl jsem si všechno, co mu z osudového večera uvízlo v hlavě. Rozmazané obrazy vraha jsem si dopočítal do ostré podoby, takže jsem na rozdíl od pana Hlaváčka pana Švestku poznal, jako bych byl přímo u toho.“

„Opravdu? To bych si musel nejprve ověřit. Myslíte, že mi to pan Hlaváček potvrdí?“

„Cestu za panem Hlaváčkem vám ušetřím,“ usmál se trochu trpce profesor. „Nepamatuje si, že jsem ho navštívil. Brání mu v tom... něco jako posthypnotický příkaz.“

„Vy jste ho zhypnotizoval?“ opět jsem se zděsil.

„Ne. Použil jsem ještě silnější prostředky. Jako později na paní Slavíkovou, pana Vojtu a další. Snad si na ně vzpomenete, to byli pro změnu ti důchodci z případu pana Petrovského. Ani oni si dnes na mou návštěvu nepamatují.“

„Nebylo to ale nepřípustné zasahování do lidské psychiky?“ naježil jsem se.

„Bylo,“ připustil. „Víte snad o nějakém lepším způsobu, jak s naprostou jistotou rozpoznat pravdu? Zejména jde-li o vraždu? Anebo o tolik nešťastných lidí najednou?“

„Ale toho by se dalo strašlivě zneužít!“ namítal jsem.

„Tvrdím snad něco jiného?“ usmál se. „Kdyby měl takové možnosti libovolný diktátor, byl by to konec světa! Nebo aspoň konec civilizace, jak ji známe.“

Jeho hlas byl náhle tvrdý jako kus křemene.

„Ale proč toho sám používáte?“ opakoval jsem zarputile.

„Protože jsem jediný člověk na světě, komu věřím,“ odtušil klidně. „Omezuji se na marginální případy, spíše jen abych se procvičil a poznal své schopnosti. Nepoužil jsem je přehnaně a většinou jen tam, kde už obvyklá lidská spravedlnost selhala.“

„A co včera?“ vybuchl jsem. „Co zlého vám provedla moje kolegyně Blanka?“

„Ještě jednou se vám oběma omlouvám,“ sklopil oči. „To byla opravdu má chyba. Mea culpa, mea maxima culpa. Mám nesmírné možnosti, ale nejsem ani všemocný, ani neomylný. Vás dva jsem v tom šeru prostě přehlédl, jinak bych tu hudební facku pro pana Vaňáska zaklíčoval konkrétněji. Opravdu jsem to mířil jen na něho a myslel jsem si, že je v té ulici sám.“

„Sám? Vždyť to bylo přímo uprostřed města, plného lidí!“

„Těch se to nemohlo dotknout,“ ujišťoval mě. „Ultrazvuk se za roh neohýbá. Vyslal jsem to do ulice a jinam se to dostat nemohlo. Že jsem vás dva přehlédl? To je opravdu chyba. Popel na mou hlavu, nebo jak se říká dnes: sorry, už se to nestane.“

Narazil jsem opět na profesorovy argumenty jako na zeď. Ultrazvukový útok! Vždyť je to technicky nemožné!

„Vy dokážete na sopránovou flétnu vyloudit ultrazvuk?“ zeptal jsem se ho rychle, ale dost pochybovačným tónem.

„Ano, jde to i na altovou. Pravda, čím menší nástroj, tím snáze se přeladí do vyšších poloh. Ostatně, sopránovou flétnu ani nemám, vystačím si s jedním středním typem.“

„Ale co na tom rockovém koncertě?“ vybuchl jsem. „Byl jsem tam, proč jsem neohluchl, jak jste sliboval?“

„Tam to bylo mnohem složitější,“ připustil. „Musel jsem to pečlivěji zaklíčovat. Stačí vám mé ujištění, že to účinkovalo jen na ty, kdo aktivně křičeli Sieg Heil? Určitě jste nehajloval, to bychom tady dnes neseděli a nepovídali si, byl byste s ostatními v nemocnici.“

„To opravdu vypadá jako černá magie,“ zabručel jsem. Co jiného jsem na to mohl odpovědět? Ale nemínil jsem se vzdát.

„Jenže já na černou magii nevěřím. Jak je možné, že to bylo tak nepochopitelně závislé na dvou slovech?“

„Vrátím se k počítačům,“ usmál se profesor. „Slyšel jste už termín počítačový virus? Neříkejte že ne, je příliš známý!“

„To opravdu znám! Taky jsem si musel dát svůj redakční počítač odborně odvirovat, když si na něm šéfův synek hrál nějaké dětské hry!“

„Potom si snad dokážete představit virus, nastavený na klíčové slovo, po jehož objevení se okamžitě spustí destrukční činnost, kdežto v opačném případě po uplynutí nastavené doby, dejme tomu do druhého dne, virus sám sebe smaže?“

„Představit si to dovedu v počítači, ale ne v lidské hlavě. Cožpak mají všichni lidé v hlavě mikroprocesor?“

„Většinou nemají,“ souhlasil s přikývnutím hlavy profesor.

Po pravdě mě tím začínal štvát, tím věčným souhlasem se mnou, zejména když to hned potom úplně otočí. Možná si ze mě skutečně jen utahuje, napadlo mě.

„Neutahuji si z vás,“ opravil mě. „Myslím to zcela vážně. Počítače jsou jako kolo. Nemohly vzniknout přírodním vývojem a musely si proto počkat na člověka a jeho inteligenci.“

On mi čte myšlenky, uvědomil jsem si s hrůzou.

„Ne, myšlenky číst neumím,“ ujistil mě. „Jen se pokouším předem si spočítat, co si asi tak myslíte. Strefuji se dost přesně?“

„To je snad zlý sen,“ chytil jsem se za hlavu.

„Proč?“ zavrtěl hlavou. „Uklidním vás. Tohle pořád ještě není čtení myšlenek. I to je totiž možné, ale potřebujete k tomu neveliký přístrojek, říkám mu konjugátor. Ale snad už se mnou budete souhlasit, že se lidstvu něco takového nesmí dostat do rukou v době, kdy by toho mohl někdo zneužít. Je tomu tak?“

„Máte pravdu,“ hlesl jsem. „Nicméně jste mě neuklidnil.“

„Aha, myslíte si, že by na totéž mohl přijít někdo jiný než já a neštěstí by bylo na světě, že?“

„Tak nějak,“ přikývl jsem.

Opět přesně uhodl, co mě právě napadlo! Jako to ostatní...

„I v tom se spolu shodneme,“ zachmuřil se. „To mě totiž taky straší. Jako noční můra.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Pravda, všechny jeho dosavadní oběti si útok i potrestání plně zasluhovaly. Až na mě a Blanku. Já jsem mohl být trochu vinen tím, že jsem se vrtal v něčem, do čeho mi nic nebylo, ale Blanka byla opravdu naprosto nevinná oběť. To znamená, že se ani omyl nedá vyloučit, natož zlý úmysl. Pokud může jeden člověk dalekonosnou trumpetou vyvraždit celé město, pak je to opravdu noční můra.

„Jak vy sám vidíte nebezpečí, že někdo jiný...“

„Velice černě,“ pokýval hlavou. „Ačkoliv jednotlivec sám o sobě nemůže měnit dějiny světa, může strhnout celé národy. Zločiny náboženských fanatiků jsou ve světě na denním pořádku a zloduch s mými možnostmi by mohl v krátké době rozvrátit civilizaci z kořenů. Stačilo by mu najít si vhodnou oblast, kde ovládne davy. Není to omezené na méně civilizované krajiny ani na náboženství. Hitlerovi se to podařilo i v civilizované Evropě.“

„Co byste udělal, kdyby k tomu přece jen došlo?“

„Zatím nevím,“ povzdychl si. „Nevím ani, zda jinde na světě už podobný netvor nevznikl. Podotýkám, nemuselo by se ani jednat o člověka. Člověk by byla lepší varianta. Samozřejmě bych se tomu měl postavit, jen ještě nevím jak.“

„A sebe nepovažujete za netvora?“ zeptal jsem se ho tišším hlasem. „Přiznám se, když jsem si prve dával dohromady, co jsem o vás věděl, neubránil jsem se a nazval jsem vás Démon.“

Podíval se na mě upřeně, ale chvilku mlčel.

„Tahle otázka určitě velice závisí na tom, na jakou stranu se člověk s mými současnými možnostmi postaví. Může být vtělené zlo... a podotýkám, tato možnost je nejsnazší. Nebo se může stát dobrodiním lidstva, ovšem teprve až se samo lidstvo pozmění. Za současného stavu to vylučuji. Třetí možností je, že to bude myslet dobře, ale vymkne se mu to jako fyzikům atomová energie. Určitě měli za prvotní cíl elektrárny a ne bomby. Bohužel pak už o tom nerozhodovali oni. Tvrdí se, že v Německu vědci úmyslně zpomalovali vývoj atomových zbraní, i když tím Německo prohrálo válku. Kdyby to byla pravda, pak by ti vědci aspoň částečně napravili můj dojem o Němcích. Jenže na druhé straně to v Americe podobní vědci urychlili jako jen to šlo a výsledek se jmenuje Hirošima a Nagasaki.“

„Podle vás byli němečtí vědci zodpovědnější než američtí?“

„Kdyby to byla pravda, pak jistě,“ přikývl. „Stejně tak je ale možné, že to prostě nestihli. Otázka, zda démon představuje dobro či zlo, není zdaleka uzavřena. Mohlo by to být veskrze lichotivé označení. Když se někomu něco daří, může být oslovení »ty démone« i pochvalou. Slyšel jsem to ve spojení s úspěšnými fotbalisty a hudebníky rockových kapel, kteří to nepovažovali za odsuzující. Úsloví »démon za volantem« už není kladné, nicméně i to má spíše obdivný než jednoznačně odsuzující podtón.“

Pravda, to jsem ještě v autě řízeném profesorem neseděl... 

„Kdyby se hudební nástroje změnily ve zbraně, bylo by to hrozné,“ otřásl jsem se. „Ale jak je to vlastně možné? Říkal jste, že vysíláte ultrazvuk. To je tak nebezpečný?“

„Ultrazvuk sám o sobě ne,“ ujistil mě. „Ultrazvuk slouží jen jako nosič, podobně jako rádiové vlny na sobě roznášejí nabalený zvuk, který slyšíme prostřednictvím přístroje, který ukrytý zvuk od neslyšitelných vln oddělí.“

„Ano, ale potřebujeme k tomu rádio. Bez něj rádiové vlny nevnímáme.“

„S ultrazvukem je to jednodušší. Samotný ultrazvuk lidské ucho neslyší, ale vnímá, třeba jako barvu základního tónu.“

„Ale přece... aby zvuk rozdrtil lidem kůstky v uchu a přitom nechal netknutý bubínek? Kamarád je lékař a nestačil se divit! A jak může sebesilnější zvuk vyvolat rakovinné bujení někde hluboko v očních nervech?“

„Sám zvuk přece není to, co účinkuje,“ usmál se trochu trpce profesor. „Zvuk jenom nese potřebnou informaci. Podobně jako nepatrný elektrický proud nezboří dům, není-li vyslaný do rozbušky, zabodnuté do deseti kilogramů semtexu.“

„To jako že nic netušící lidé nosí v hlavě semtex?“

„Říkáte to, jako kdybyste pochyboval o mém zdravém rozumu,“ zadíval se na mě pobaveně.

„Přece to nemůže být tak šílené, jak to říkáte!“

„Ne tak doslova, ale mechanismus působení mé hudby jsem popsal dost názorně. Ano, hudba jen přivede impuls do rozbušky v hlavě. Záleží jen na tom, kterou aktivuje. Člověk se pak může pozvracet, může ohluchnout, oslepnout, nebo na místě zemřít. Já vím, vražedná hudba je trochu silné kafe. Bohužel i to je možné.“

Pak trochu svěsil hlavu a tišeji, takže jsem to tak-tak zaslechl, dodal:

Nedej Bože, abych toho někdy použil.“

Řekl to tak upřímně, že bych v té chvíli neuvěřil, že se mu to přání bohužel později nesplní. A že se stanu očitým svědkem, jak smrtící fanfárou pošle v jediném krátkém okamžiku smrt na víc lidí, než zamýšlel. Nic na tom nezmění, že se v té chvíli bude bránit, že ti druzí budou naopak střílet po něm. Škoda že mezi zázračné schopnosti démona nepatřilo i jasnovidectví... 

Vražedná hudba byla ovšem hodně silná představa!

„To přece není možné!“ trval jsem na svém. „To by pak celou lidskou civilizaci smetlo první zacvrkání cvrčka pod okny. Nebo první zadunění hromu.“

„Naštěstí to až tak snadné není,“ usmál se trochu. „Pravda, jsou jisté krajní meze... Když se součástka větráku samovolně rozkmitala kmitočtem sedm Hertzů, dokázala tím infrazvukem vyhubit celou drůbežárnu.“

„To jsem někde četl. Kmitočtu sedmi Hertzů se od té doby říká »drůbeží smrt«.“

„Ano, pamatujete si to dobře. Ani člověk není zcela imunní proti některým rytmům. Je přece známá věc, že záblesky světla o kmitočtu tří Hertzů vyvolají u náchylných lidí epileptický záchvat. To vše je ovšem velice primitivní působení.“

„Primitivní možná. Doufám aspoň, že vyvolávání nádorů musí být mnohem složitější, aby to nenastávalo moc často.“

„Tvrdím snad něco jiného? Když vám to chci lépe přiblížit, musíme se vrátit zpět do techniky, k počítačům. Zaslechl nebo četl jste někdy termín »hradlové pole«? Říká vám to něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. Vzdychl si, ale nezastavilo ho to.

„To byla součástka v počátcích počítačů, v době kdy ještě nebyly mikroprocesory,“ vysvětloval mi trpělivě. „Obsahovala několik tisíc hradel, tranzistorových spínačů bez propojení. To si musel naprogramovat každý, kdo si takovou součástku koupil a uměl to. Podle toho, jaké programovací impulsy do ní vyslal, se z univerzální součástky stalo cosi speciálnějšího a pro konkrétní účinky vhodnějšího.“

„S tím jsem se nesetkal. Ale umím si to představit,“ vskočil jsem mu netrpělivě do řeči, abych to trochu zkrátil. Nemínil jsem se dávat poučovat o starých věcech, které se už kdovíjak dávno nepoužívají.

„Ba naopak,“ pokýval hlavou. Nejspíš si moji námitku sám předem spočítal; ani jsem se tomu nedivil. „Hradlová pole, nebo jejich analogie, jsou tím nejčastějším prvkem na celém světě.“

Jeho slova ve mně vzbudila zájem.

„Hradlová pole že jsou nejčastějšími elektronickými prvky na světě?“

„Jistěže, příteli. Bohužel, příroda se dál nemohla nikdy dostat. Podobně jako u kola si musela počkat na inteligenci, která by učinila potřebný kvalitativní skok.“

„Kde ale jsou ta elektronická hradlová pole?“

„Nejsou přece elektronická. Přírodní hradlová pole známe všichni. Jsou i menší než hrášek, u lidí váží skoro dva kilogramy. Máme je v hlavě každý od komára po velrybu. Jsou to neurony, nosné prvky každého mozku.“

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03