Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zájem mocných

Akce na letišti skončila, ale pro nás dva to teprve začalo. Jak se dalo od počátku čekat, zájem zúčastněných se obrátil na profesora a na mě. Profesor ale o další zdržování nestál. Řekl, že je s výsledkem spokojený, dopadlo to dobře a nikomu nezkřivil vlas na hlavě; soud s únosci bude záležitostí lidí, odpovědných za potírání kriminality.

Plukovník Vejmelka byl ale jiného názoru. Trval na tom, že nemůžeme jen tak odejít. Stali jsme se důležitými svědky a je nutné požadovat naši účast u soudu s pachateli.

„Vám naše pomoc nestačila?“ podíval se na něho profesor udiveně. „Abych snad vykládal soudcům, jaké prostředky jsem použil? Ujišťuji vás, že bych to těžko vysvětloval komisi, složené z nejlepších světových odborníků. Ano, je to něco nového a velmi účinného, ale právě proto to nemá smysl zveřejňovat. S klidným svědomím vám nechám veškeré zásluhy na této akci, stačí mi vědomí, že dobře dopadla.“

„Jistě pochopíte, že o vaše prostředky bude mít zájem policie a armáda,“ nadhodil plukovník Vejmelka. „Bude to ve vyšším zájmu. Například obrana vlasti...“

„Obrana vlasti i ostatních vojenských uskupení se bez mých zbraní obejde,“ řekl profesor. „Stačí, že se armádám dostala do rukou atomová energie. Dnes vyrábí atomové bomby kdekdo a člověk aby se bál, odkud to přiletí. Udělali byste nejlépe, kdybyste zapomněli, že jsem tu byl.“

„Jenomže právě vaše zbraně by mohly zabránit...“

„Pokud budou ještě někdy použity, budu o tom rozhodovat sám,“ podíval se na něho profesor přísně. „Nikdo z vás tady nemůže zajistit, že je nikdo nezneužije.“

„Tím méně za to můžete ručit vy sám,“ namítal plukovník. „Jistě uznáte, není myslitelné ponechat takové tajemství v rukou jediného člověka bez odpovídající ochrany. Nikdo třeba nezaručí, že vás neunese nějaké teroristické komando a vy jim to tajemství nakonec neprozradíte!“

„Opravdu si myslíte, že bych se nechal unést?“ podíval se na něho profesor pobaveně. „Ujišťuji vás, že by takové komando nemělo na růžích ustláno. Bůh buď milostivý každému, kdo se rozhodne utkat se ve zlém s Démonem!“

„Nevíte ani, co proti vám kdo může použít!“

„Nevím,“ přikývl profesor. „Vy zase nevíte, co bych mohl použít já. Na rozdíl ode mě si to nedokážete ani představit. A co platí pro vás, platí i pro teroristy. Mám před nimi náskok, o jakém se nikomu ani nezdá. A to je dobře.“

„Ale přece... podle zákona nemůžete...“

„Který zákon máte na mysli?“ ušklíbl se profesor. „Jistě, mám asi nové, neznámé zbraně. Ukažte mi jedinou!“

„Nejsem tak praštěný,“ ohradil se plukovník. „Dneškem počínaje budou ta tajemství státním tajemstvím a vy se stáváte osobou, která musí dodržovat určitá pravidla.“

„Neexistuje žádné státní tajemství, plukovníku,“ mračil se profesor. „Nemůžete si dělat nárok na něco, co vám nepatří. Jedná se o mé soukromé tajemství. Stát by měl nárok jen kdybych je státu prozradil. Což neudělám.“

„Vy to odmítáte?“

„Jistě,“ přikývl profesor. „Z obavy před zneužitím. To je snad dostatečný důvod.“

„Pak použijeme něčeho jiného. Například jste neoprávněně vnikl do těchto prostor, zřetelně označených zákazem vstupu.“

„Kde není žalobce, není soudce,“ pokrčil profesor rameny s trpitelským výrazem. „Vaše hlídky mě sem vpustily. Dokonce ani nevědí, že jsem přicházel. Stejně tak odejdu, aniž by se mi kdokoliv postavil do cesty. “

„To je vyhrožování!“ zesinal plukovník.

„Vyhrožování? Čím?“ usmál se profesor. „Nezkřivím vám vlas na hlavě, nikomu se nic nestane. Jen si přestanete pamatovat na okamžik mého odchodu. To přece není žádná újma. Poslyšte, nebude pro obě strany lepší rozejít se v dobrém?“

„Co to znamená v dobrém?“ štětil se plukovník. „Máme jen nečinně přihlížet, jak odcházíte?“

„Jistě,“ přikývl profesor. „Nebude to nic nenormálního. Nemáte důvod nás zadržovat, takže odejdeme stejnými dveřmi, kterými jsme přišli.“

„Ale vaše zbraně jsou nebezpečné,“ pokračoval plukovník, ale už spíše z principu, který mu nedovoloval bez odporu vyklidit pozice. Ten odpor byl ovšem teatrální a všem bylo jasné, že o nějakém zadržování nebude ani řeči.

„Ano, mám nebezpečné prostředky,“ přikývl profesor. „Kdybych je použil k něčemu nezákonnému, měli byste nejen právo, ale přímo povinnost zakročit. To se ale nestalo a nestane.“

„Kdo nám to zaručí? Máme přinejmenším právo zjistit vaši totožnost...“

„Na to právo máte. Možná zkontrolujete mého přítele, ale obávám se, že se mnou to nebudete mít tak jednoduché, jak si asi myslíte.“

„Nemáte u sebe doklady?“ mračil se plukovník.

„Mám,“ pokrčil rameny profesor. Hrábl do náprsní kapsy, vytáhl občanský průkaz a podal jej plukovníkovi. Ten se jen letmo podíval na fotografii.

„Tohle přece není váš průkaz,“ vybuchl. „Chcete mi snad tvrdit, že jste to vy? Tohle je někdo úplně jiný!“

„Ne, to jsem já,“ trval na svém profesor. „Na té fotce vypadám starší. Asi bych si měl dát průkaz vyměnit, když jsem změnil podobu, ale pokud vím, to je jen drobný přestupek.“

„Změnil podobu? Pane, to byste musel omládnout aspoň o třicet let! Ty doklady patří vašemu otci, ne-li dědovi!“

„Ne, jsou moje,“ trval na svém profesor. „Jen vypadám mladší než v době fotografování.“

„Ale to přece není možné!“

„Tuto větu v mé přítomnosti nevyslovujte, plukovníku,“ usmál se profesor. „Mohl byste se dočkat důkazu o více takových nemožnostech.“

„Vy jste vážně démon!“

„Vám to ale trvalo!“

Plukovník neodpověděl, ale zapisoval si, co si stihl přečíst z profesorova průkazu.

„Dobrá, jděte,“ vrátil profesorovi s mručením jeho doklady. „Nicméně, až vás soud předvolá jako svědka, budete povinen se dostavit.“

„Soudce bych do toho netahal,“ odtušil profesor. „Budou mít úplně jiné starosti. Svědků je tu i bez nás dost.“


Opustili jsme štáb přesně tak, jak profesor řekl. Nikdo se nám nepostavil do cesty. Nepatrná komplikace nastala, když jsme před budovou nenašli šéfredaktora ani jeho auto.

„Jíra asi odjel do města,“ komentoval jsem to zaraženě.

„Nechce riskovat, že mu poškrábu lak,“ usmál se profesor. „Pojedeme autobusem, teď už není žádný spěch.“

Městská linka naštěstí odjížděla zakrátko, stačili jsme si koupit i jízdenky. Autobus byl poloprázdný, zbylo dokonce pro nás místo k sezení.

„Co jste to vlastně s těmi teroristy udělal?“ nevydržel jsem zvědavostí a polohlasně se ho zeptal na záhadu, která by mi jistojistě nedala v noci spát.

„Víte, příteli, to je trochu složitější. Pokusím se vám to přiblížit aspoň nějak srozumitelně. Jistě víte, že tělesné orgány řídí většinou malý mozek, ale částečně je ovlivňuje i vědomí. Představte si, že náhle shodíte čínskou vázu a rozbijete ji. V první chvíli ztuhnete jako přimražený. Lidově se říká: Na okamžik se v něm zastavilo srdce. Tento příměr není vůbec lichý, protože vaše tepová frekvence se opravdu na chvíli prudce zpomalí. Pak se zpravidla rychle vzpamatujete a život jde dál i bez čínské vázy. Jenomže teď si představte, že já téměř totéž vyvolám razantněji. Z tak hlubokého stavu se člověk sám nedostane, leda po určitém snažení a s lékařskou pomocí. Je to něco podobného, jako když položíte slepici naznak. Zůstane ležet na zádech a pokud se sama vzpamatuje, pak až po delší době.“

Usmál jsem se. Tenhle trik jsem znal. Jako kluk jsem to na venkově na návštěvě u babičky párkrát vyzkoušel, než mi babička vynadala, že jí dělám škodu, protože slepice po takovém čarování určitě neponesou.

„To znám, slepice usne, jenže vaše oběti byly při vědomí a přece se ani nepohnuly.“

„Člověk, kterému srdce nepracuje jak by mělo, se sám ani neposadí. Srdeční blokáda se nepříjemně podobá infarktu a kdyby trvala déle, projevila by se asi celkovým poškozením organismu. Proto jsem všechny rychle odblokoval.“

„Ano, ale jak jste toho dosáhl?“

„Zvukem,“ odtušil. „Když útočíte zvukem na hradlové pole nazývané mozek, můžete objevit citlivé rytmy. Ovšemže to chce znát všechny jeho slabiny, ale ty mám v malíčku. Pak se dá udělat i to, co vypadá jako černokněžnictví.“

„Ale proč se totéž neděje v přírodě?“ namítl jsem. „Pak by se přece takové případy stávaly mnohem častěji!“

„Nemáte pravdu. I příroda to zná. Už jsem vám snad říkal o frekvenci tří Hertz, která u citlivější osoby vyvolá epileptický záchvat. Je to jeden z přírodních ataků, kterým jsme jako lidé vystavováni. Pro některé je to jistě nepříjemné. Samozřejmě, je to poměrně primitivní případ, ale všechny přírodní vlivy mají spíše charakter náhody. Když se malému školákovi vysype písmenková abeceda, písmena budou na zemi rozhozena víceméně náhodně. Je krajně nepravděpodobné, aby tak samovolně sestavila něco smysluplného, třeba Britskou encyklopedii. Britská encyklopedie ale přece existuje, jenže ji museli cílevědomě sepsat lidé. Právě tak používám zvukové vlny. Namísto náhody je to promyšlená akce s předvídatelnými výsledky.“

„To by ovšem muselo mít nějaký řád,“ uvažoval jsem.

„Jistě,“ zachmuřil se profesor. „Lidé většinou zavádějí řád i tam, kde si příroda vystačí s náhodou. Bohužel, někdy se tomu spíše říká neřád. Jako například teď. V autě, které nás sleduje, na nás mají zaměřený dálkový mikrofon. Na tu vzdálenost a v tom hluku se jim těžko podaří něco zachytit, ale znervózňuje mě, jak rychle je proti nám nasadili.“

„Myslíte?“ ohlédl jsem se. Auto v té chvíli zabočilo do postranní ulice a já jsem si oddechl.

„Dokonce se střídají,“ upozornil mě profesor nenápadně na jiné, které se z téže ulice mrštně vynořilo a pokračovalo v pomalé jízdě za naším autobusem.

„Je mi to líto, ale vzbudili jsme větší pozornost, nežli jsme předpokládali,“ vzdychl si. „Za těch okolností nebudu pokračovat ve výkladu, ačkoliv vám to bude líto, jak vidím.“

Zaraženě jsem opět mrkl na auto za námi. Spolujezdec měl otevřené okénko a v ruce, nedbale vystrčené mimo obrys auta, držel jakousi černou tyčku. Víc jsem nepostřehl.

„Není to jen náhoda?“ otázal jsem se. „Myslíte si, že to je skutečně dálkový mikrofon?“

„To není dohad,“ přikývl profesor. „Mám to potvrzené. Už jsem vám přece říkal, že jsem si dokonale seřídil organismus. Předtím jsem nedoslýchal, dneska slyším lépe než netopýr. A také lépe analyzuji, co slyším. Zatímco se bavím s vámi, poslouchám i tisíce dalších zvuků. Mohl bych vám slovo od slova zopakovat všechno, co si v tom hluku povídají všichni lidé v autobuse, ale slyším i útržky hovorů lidí na chodníku. Proto vím, co si povídali ti dva, co se nás před chvílí pokoušeli natáčet. Pochopili, že jsem si jich všiml a okamžitě požádali druhý vůz, aby je vystřídal. To se tak přece dělá.“

„A ti druzí? Právě odbočují,“ upozornil jsem profesora.

„Ano. Požádali o vystřídání třetí posádku. Poslyšte, už se mi to přestává líbit. Tři policejní vozy nasazené na nás dva, to mi připadá jako jít s kanónem na vrabce.“

„Asi jim za to stojíte,“ povzdychl jsem si.

„Asi,“ souhlasil zamyšleně. „To ale znamená, že mi mohou přehrabat byt. Doufám, že budou aspoň ohleduplní. Není tam nic, co by jim mohlo posloužit.“

„Až na váš počítač,“ upozornil jsem ho.

„Mohou mi ho jen ukradnout, ale nebude jim nic platný,“ usmál se trochu trpce.

„Nic v něm nemáte? Žádné poznámky?“

„Jistě, mám,“ usmál se. „Jenže kdo do půl vteřiny po jeho spuštění nesykne správné heslo - a podotýkám, pro většinu lidí je neslyšitelné a tudíž nevyslovitelné, nastartuje v počítači klasický starodávný Microsoftí MS-DOS a tam nic nenajde. Je to naprosto dokonalá kamufláž. Ani počítačový odborník nepozná, že kromě malé centrální paměti, malého hard-disku, prastarého MS-DOSu a stejně starodávného textového editoru by uvnitř objevil něco, nad čím by nejspíš zezelenal závistí. Vsadím se, že tam najde leda pár obecných dopisů, napsaných pro tento účel, pár primitivních her a to je všechno.“

„Vy jste si ten počítač upravoval, že?“ došlo mi.

„Ano. Moderní procesory už umožňují předělávat vlastní strukturu. Firma Intel se to pokouší utajovat, ale když naposledy objevili uživatelé v procesoru chybu, nebylo nutné vyměňovat miliony procesorů, stačilo nahrát opravené instrukce. Objevil jsem, jak to udělali a vytvořil jsem si lepší instrukční sadu.“

„To snad není možné,“ vrtěl jsem hlavou. „Předělal jste si sám procesor, že je lepší než od jeho autorů?“

„Myslím, že by jen užasle zírali, co všechno dokáže,“ řekl rychle. „Ale teď se o tom nebudeme bavit. Zase nás sledují, musíme se jich zbavit.“

Autobus zastavil na stanici. Profesor mě popadl za rukáv a doslova mě vyvlekl ven. Seběhli jsme spolu z nízkého svahu porostlého trávou na ulici, která vedla dole. Zamířili jsme do nejbližší boční uličky a hned poté jsme opět změnili směr. Kolem nás byly nevlídné šedivé ohrady, asi patřící nějakému podniku.

„Vyskočte nahoru,“ pobídl mě profesor. Nastavil mi ruce, abych se po nich mohl vyšplhat nahoru. Trochu jsem zaváhal, ale pak jsem ho poslechl. Jakmile jsem se plnou váhou o jeho ruce opřel, doslova mě rukama na vysokou zeď katapultoval. Než jsem mu mohl nabídnout pomocnou ruku na oplátku, vyšvihl se vedle mě. Každý akrobat by mu to jen záviděl.

„Tudy,“ ukázal mi a seskočil napřed. Seskočil jsem vedle něho, dával mi přitom záchranu. Bylo v tom něco klukovského. Spolu jsme vyrazili napříč rozsáhlou ohradou, proplétali se mezi hromadami stavebního materiálu... byl to asi stavební podnik. Nebyla tady naštěstí živá duše, nepočítám-li vrátné, ale ti nám cestu zkřížit nemohli, profesor by je slyšel na dálku, včas bychom se jim vyhnuli a ani koutkem oka by nás nezahlédli.

Proběhli jsme tak celým podnikem. Na druhé straně jsme se opět stejným způsobem přehoupli přes zeď. Nedaleko od nás stála opuštěná autobusová zastávka.

„Dál pojedeme autobusem,“ řekl profesor. „Přijede zhruba za minutu. Doufám, že naši kliftóni nestihnou zjistit, kudy jsme jim upláchli. Vrtulník na nás snad nepoužijí.“

Autobus skutečně právě přijížděl. Nastoupili jsme a opět jsme si sedli dozadu.

„Netušil jsem, že se tak vyznáte v Praze,“ usmál jsem se na profesora.

„A to nevíte, že mám v hlavě kromě mapy Prahy také úplný jízdní řád všech linek,“ podotkl. „Nejen v Praze. Vyznám se ve všech městech v Čechách. Nejspíš lépe než ti, kdo se tam narodili a prožili celý život.“

„To snad ne!“ vyhrkl jsem.

„Nezapomeňte, příteli, že mi stačí prohlédnout si jednou jedinkrát mapu kteréhokoliv města a pamatuji si ji do poslední zapadlé uličky. Byl jsem zvědavý, co všechno si zapamatuji. Navštívil jsem známého v kartografii; od té doby si pamatuji všechno. Místní lidé možná znají některá zákoutí lépe, ale jejich znalosti jsou omezené na pár set metrů. Znalec Žižkova zabloudí v Kobylisích, já se vyznám všude. Mám proti všem obyčejným lidem ještě další výhody, o kterých se vám ani nezdá. Například den má pro mě plných čtyřiadvacet hodin. Stačí, když se v noci na tři-čtyři hodinky natáhnu, abych dal odpočinout své tělesné schránce. To mi stačí. Já tomu obnovnému procesu totiž aktivně pomáhám desetinou kapacity druhé Jedničky. Ostatními mohu dál číst knihy nebo přemýšlet. Věříte, že jsem si pro svůj počítač sestavil i vlastní operační systém a že si jej stále do poslední instrukce pamatuji? To, co stovce lidí trvá desítky let, zvládl jsem za půl roku.“

„Páni! To je tedy něco!“ komentoval jsem to.

Detektivové, nebo také kliftóni, jak jim říkal profesor, nás už nevypátrali. Potíž mohla nastat až v autobusu, který nás měl dopravit do našeho města. Profesor celkem klidně čekal, že se nás opět zachytí na zastávce, ledaže by jeli napřed a počkali si na nás v jeho bytě. Náš útěk třem policejním vozům bral jako trénink. A také chtěl policistům ukázat, že jejich sledování nemíní strpět bez protestů.

Autobus se rozjel. V té chvíli se profesor viditelně zachvěl a strnul.

„Já idiot!“ prohlásil odevzdaně. „Panebože, jak jsem mohl dopustit něco takového? Tak to dopadá, když člověk zapomene na ostražitost. Taková hloupá chyba, přímo školácká! No, budu mít aspoň co napravovat.“

„Copak?“ zpozorněl jsem. „Co se stalo?“

„Já hlupák!“ spílal si trpce profesor. „Dám jim ostentativně najevo, že jim nic neprozradím ani na mučidlech a pak jim klidně nechám v rukou klíč od atomové pumy.“

„To snad ne?“ zarazil jsem se. „Nic jste jim tam nenechal! “

„A přitom je to jednoduché!“ pokračoval v sebeobviňování. „Vás to nenapadlo?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Nedošlo vám, že oni si všechny hovory natáčeli? Jestli je napadne analyzovat, co si nahráli, bude to jako kdyby si pětiletí kluci hráli s nalezeným panzerfaustem.“

„Na běžné magnetofony se přece ultrazvuk nahrát nedá,“ namítl jsem. „To je snad technicky vyloučené.“

„Ultrazvuk ne,“ přikývl profesor. „Ale nedá se přenést ani vysílačkou. Musel jsem svůj útok namodulovat do běžné šířky zvukového pásma. A to už se nahrát dá, skoro jako ukolébavka.“

„A co se stane, když si to poslechnou?“

„Pokud si to budou přehrávat přesně v pořadí, v jakém to mají nahrané, pravděpodobně se nic nestane,“ řekl profesor. „Jako první tam je imunizace lidí v dispečerském sále. Pak následují dva útoky po sobě, po každém je opět zrušení všech účinků. Nezapomeňte, že teroristům v letadle jsem nepouštěl všechno, ale právě jen ten útok.“

„Pak je to v pořádku, ne?“

„Neřekl bych,“ potřásl hlavou profesor. „Každého troubu přece musí napadnout, že bandité slyšeli jen menší část. Postačí, aby z pásku vystřihli to, co šlo do vysílačky. Pak by měli v rukou něco, co by mohlo mít nedozírné následky. Nejen pro případné pachatele, ale i pro nevinné. Víte, co může napáchat vyvolání srdeční blokády, která se od pravého infarktu liší v mechanismu vzniku, ale ne v účincích? Vidíte, já jsem jim to nechal přímo v dárkovém balení! Při prvním útoku jsem zlikvidoval kromě teroristů i piloty. Dovolil jsem si to, neboť jsem věděl, že je včas odblokuji. Jestliže ale někdo použije z pásku nahrávku, kde ta reaktivační sekvence chybí, zasažené neodblokuje a ti mu pak po několika hodinách úplně zkolabují.“

„Pak snad stačí, aby postiženým přehráli ten zbytek, to už by je snad napadlo také, ne?“

„Nepostačí,“ zavrtěl hlavou profesor. „Na pásku mají storno útočné sekvence. To pomůže, je-li použito do několika vteřin po útoku. Jakmile se srdeční blokáda rozvine, musí použít mnohem komplikovanější reaktivační sekvenci. Tu jsem použil až venku, kde bohužel nebyly mikrofony.“

„To by bylo opravdu nebezpečné,“ uznal jsem. „Co s tím chcete udělat? Připadá mi to jako chytat vypálenou střelu. Máte v tom směru nějaké možnosti? A nemohl bych vám... pomoci?“

„Možnosti mám,“ kývl profesor. „Ale není to jednoduché. Ale příteli, myslíte si, že vás budu potřebovat? Démon přece vaši pomoc nepotřebuje!“

„Já nevím,“ přiznal jsem. „Chtěl bych vám pomoci, i když mám dojem, že vám teď spíš překážím. Ale myslím to vážně.“

„Možná,“ přikývl. „Děkuji vám za ochotu. Potíž je v tom, že člověk mi pomoci nemůže. Zabránit neštěstí může ten, kdo má právo nařídit smazání nebezpečných záznamů.“

„Jenomže ti co to právo mají, je nepoužijí,“ dodal jsem se smutkem v hlase.

„Uvidíme,“ řekl profesor. „Mám nápad. Poslyšte, příteli, přece jen byste mi mohl pomoci. Půjčím vám klíč od mého bytu. Půjdete tam a zapnete můj počítač. Pak otevřete zásuvku pod ním, vezmete odtud krabici převázanou provázkem, odnesete ji a někde ji uschováte. Její obsah mi v případě potřeby umožní obnovit počítač, kdyby mi jej někdo zničil. Mohl bych si to obnovit sám i bez této pomoci, ale takhle to bude jednodušší.“

„A vy?“

„Vrátím se na letiště,“ odtušil. „Napravit, co jsem zavinil.“

Vytáhl z kapsy starodávný klíč a podal mi jej. Autobus již zastavoval u vesnické zastávky. Profesor vystoupil a zamával mi za odjíždějícím autobusem.

Seděl jsem vzadu a díval se za ním.

Profesor vystartoval zpátky jako sprintér. Nerozvážnost? Sprintér zpravidla nevydrží běžet dlouhou trať, ale u profesora bych tomu nerozvážnost neříkal. Legendy o tibetských poslech tvrdí, že ti muži uběhnou navzdory nedostatečném odění, mrazu a řídkému vzduchu neuvěřitelné trasy bez odpočinku. Opět mnou zalomcovala studená bázeň. Profesor by určitě mohl počkat na autobus v protisměru, jízdní řády má v malíku, ale on si nejspíš spočítal, že takhle bude v cíli rychleji. Bude dříve na letišti, než já dojdu do jeho bytu...

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03