Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čaroděj

Ten večer jsem šel spát nezvykle brzy. Usnul jsem rychle, ale celou noc mě mořily divoké sny jako noční můry. Opět jsem prožíval akci na letišti, úprk před policií a její zakončení v profesorově bytě. Dvě hodiny, které mi vypadly ze života, kdy jsem byl bezmocnou loutkou v rukou - démona. Profesor Jindřich mě současně přitahoval i odpuzoval. Byl to ještě člověk? Věřil jsem tomu, chtěl jsem tomu věřit - či spíše, zoufale jsem se toho držel jako trosečník záchranného kruhu.

Mohl bych vůbec přistoupit na profesorovu nabídku?

Začal jsem vzpomínat na svůj dosavadní život. Nebyl ani příliš dlouhý, ani nabitý událostmi. Teprve druhý rok jsem si naplno vychutnával nezávislost na rodičích a vlastně na nikom. Kromě školy jsem měl jednu známost s holkou, která mě po půl roce nechala a našla si jiného. Tehdy mě to asi měsíc štvalo, pak jsem si řekl: než nespolehlivou, to radši žádnou - a dobře, že to udělala včas. Zatím jsem na možnost začínat si něco dalšího v tom směru nepomýšlel; Blanka byla pro mě spíš kolegyně. Mělo to v současné době výhodu, že naopak nikdo nebyl závislý na mně a nemusel bych počítat s ohledy na někoho dalšího. Byl jsem svým vlastním pánem, mohl bych se rozhodovat podle sebe. Nabídku profesora Jindřicha bych mohl přijmout s klidným svědomím.

A přece - nebyla by to příliš velká a strašlivá změna? Mohl bych zůstat reportérem? Co bych si namlouval, být reportérem v malém okresním plátku jako byl náš nebylo žádné terno, ale bavilo mě to, snažil jsem se dělat to co nejlépe a neměl jsem problémy - dokud jsem nenarazil na démona.

Profesor má přece úplně jiný životní styl. Má svůj klid a svou jistotu. Je sám, rodinu dávno nemá a jako důchodce žije bez velkých existenčních starostí. S důchodem vystačí, v podstatě nic víc nepotřebuje. Může v klidu bádat podle své chuti. Já bych musel dělat dvojí práci - nejprve své zaměstnání a teprve na druhém místě bych se mohl zabývat výzkumy. Určitě bych jim neodolal - ačkoli na druhou stranu, jak to vlastně profesor říkal?

Místo problémů »Chtěl bych - ale nejde to« má problémy »Šlo by to - ale nechci«...

Toho jsem se trochu hrozil. Nechci se proměnit v naprosto dokonalého - robota. Ačkoliv by to mělo spoustu výhod, stálo by to za to, zbavit se své lidské podstaty? Ne, na to bych nepřistoupil. Možná v situaci, v jaké se nacházel profesor před tím osudným pokusem, kdybych měl rakovinu nebo podobný nůž na krku. Nesmělo by mi už záležet na životě, jaký jsem znal teď. Ale vzdát se elánu, který se mě zatím držel? Nutit se do každé maličkosti?

K ránu jsem vstal dříve, než jsem měl ve zvyku. Nevyčkal jsem ani zazvonění budíku. Rychle jsem se opláchl, oblékl se a vyrazil za profesorem. Neobával jsem se, že bych ho budil nevhod. Už jsem věděl, že profesor v noci nespí, nebyl jsem překvapený, že jsem ho zastihl brzy ráno vzhůru. Překvapilo mě, že byl očividně na odchodu. Dokonce se mi zdálo, že čeká jen na mne.

„Tak co, Vlastíku?“ uvítal mě ve dveřích.

„Pane profesore - nezlobte se na mě, ale...“

„Já vím,“ usmál se s pochopením. „Rozhodl jste se zůstat přece jen člověkem. Do jisté míry vás chápu. Homo Sapiens má také své výhody. A vy jste mladý, plný elánu - prostě vás chápu a nemusíte mi už nic vysvětlovat. Jak vidíte, ani mě to nepřekvapilo. Doufám, že vás budu smět nadále nazývat svým přítelem.“

„Přinesu vám vaše záznamy,“ navrhl mu jsem rychle, abych nějak zakryl rozpaky.

„Ponechte je zatím u sebe - budou tam bezpečnější,“ požádal mě profesor.

„To jistě,“ ubezpečil jsem ho. „Já jen...“

„Kdybyste si to někdy přece jenom rozmyslel, přijďte. Já už na vás naléhat nebudu. Budu vás respektovat.“

„Díky, profesore,“ řekl jsem s radostí.

S radostí? Radoval jsem se, že jsem odmítl nabídku, jaká se už nikdy v mém životě nebude opakovat? Nebo to byla radost, že zůstanu tím, čím jsem byl dosud? Novinářem plátku okresního formátu, žijícího z ruky do úst?

„Odjíždím,“ řekl mi profesor. „Mám tu nedaleko v lese chatu. Hodlám se tam přesunout, než se tady všechno zklidní. Předpokládám, že mi ještě jednou pořádně přehrabou byt - ale raději u toho nebudu. Ještě bych jim něco provedl, co by mě pak mrzelo.“

„Kde je ta chata?“ zeptal jsem se. „Mohl bych vás tam někdy navštívit?“

„Najdete ji snadno,“ ujistil mě. „Domorodci říkají tomu místu U starého mlýna. Vítán budete samozřejmě vždy.“

Nebylo to daleko a umínil jsem si, že profesora určitě navštívím.

Buď jak buď, rozloučil jsem se brzy a spokojeně. O svého podivného přítele - mohu-li ho tak ještě nazývat - jsem nepřišel, budu se smět kdykoliv vracet, a víc jsem si zatím nepřál.

Mohl jsem tušit, že ta idylka nebude mít dlouhého trvání a že budu svého rozhodnutí brzy litovat? Mohl jsem. Věděl jsem už dost.

Jen jsem si to nechtěl připustit.


V redakci mě dobrá nálada přešla, když mi šéf mlčky hodil na stůl dvě pokutové stvrzenky.

„Ten tvůj kamarád, ten démon, říkal, že pokuty platí on, ale cestu jsi vyjednával ty, takže mi to pěkně zaplatíš a se svým přítelíčkem si to vyřídíš sám.“

Mlčky jsem mu vysázel bankovky v požadované výši. Nemohl mě tím naštvat, peníze mě nechávaly klidným.

„A za druhé - chci vidět tvou reportáž z letiště. Mě tam ani nepustili a pochybuji, že jste tam vůbec byli.“

„Odjel jste a nechal jste nás tam,“ vyčetl jsem mu.

„Měl jsem v Praze jiné jednání,“ odsekl mi. „Nejsem taxíkář. Kromě toho - o zpáteční cestě nebyla řeč.“

„To ne - ale už byste všechno věděl. Jen se obávám, že tahle reportáž nebude tištitelná.“

„Byli jste tam vůbec? Nebo si jen děláš šoufky?“

„Byli jsme tam,“ přikývl jsem. „Démon teroristy zpacifikoval během deseti minut. Bylo to deset ozbrojenců se samopaly, z toho jedna holka, ovšem pěkně ostrá, padli bez jediného výstřelu. Sotva je stačili odvážet.“

„A tomu mám věřit?“

„Nemusíš,“ odsekl jsem. „Tomu neuvěří nikdo, proto tvrdím, že by to nebylo tištitelné. Měl jsi tam být s námi. Byl bys to viděl na vlastní oči - ale taky bys o tom nic nenapsal.“

„Jak jste se tam vůbec dostali? Mě tam nepustili.“

„Nás by taky vyhodili - ale démon zpacifikoval policejní hlídky, aby si nás přestaly všímat. Pak jsme spolu prošli do dispečinku, kde přiměl velitele zásahové jednotky, aby mu dal volnou ruku k vyjednávání s teroristy.“

„A velitel zásahové jednotky mu vyhověl? Takové pohádky vykládej někomu jinému.“

„Plukovníkovi se určitě moc nechtělo, ale změkl, když si na něho démon zapískal. Měl jsi tam být s námi.“

„Plukovník že tancoval, jak mu někdo cizí pískal? To je na tom úplně to nejlepší. Ani vy jste tam nebyli, nesnaž se mě obalamutit. Uvidíme, co bude v oficiálním hlášení.“

„Tam to nebude,“ pokrčil jsem rameny. „Prohlásili to za státní tajemství.“

„Docela slušná výmluva,“ podíval se na mě vztekle. „Ale já ti na to nenaletím. Dnes půjdeš pěkně spořádaně do mateřské školky U jezírka, chystají tam nějakou vydařenou akci pro děti, aspoň tak to inzerují. Přineseš z toho tři normostrany textu, jasné?“

„Jasné,“ přikývl jsem bez protestu. Pak jsem se sebral a odešel na přikázanou akci.

Bylo mi jasné, že budu muset v redakci nějaký čas sekat latinu. Šéf zacházel v drezúře podřízených skoro na hranici šikany, ale musel jsem to vydržet a nechat na sobě dříví štípat, chci-li v redakci zůstat. Že by mi šéf neuvěřil? Tak tomu jistě nebylo. Profesor nám během té divoké jízdy do Prahy předvedl věci tak neobyčejné, že se to nedalo odbýt mávnutím ruky. Určitě ho nejvíc hnětlo, že u toho nebyl. Ale zavinil si to sám. Kdyby nechal mazdu parkovat, kde jsme zastavili, zaplatil by možná o pokutu za nedovolené parkování více, ale neztratil by s námi tak hloupě kontakt a dostal by se rovnou do srdce celé akce.


Dětská veselice byla naštěstí zajímavá. Nafotil jsem na ní několik desítek obrázků a stihl jsem napsat ne požadované tři normostránky textu, ale rovnou čtyři - ačkoliv jsem si byl jistý, že mi to šéf seškrtá. V tom jsem se ovšem nemýlil a místo pochvaly jsem se dočkal dalšího pokárání. Srazil jsem obrazně kufry a přijal další úkoly. Naštěstí nebyly tak potupné, jako mateřská školka. Podobné akce totiž šéf přiděloval zásadně nováčkům. Prakticky na nich nebylo co zkazit, děti jsou vždycky velice vděčným objektem.

Zabral jsem se do běžné rutiny s úpornou snahou přečkat, až se Jírovi vykouří z hlavy vztek. Profesora jsem pustil z hlavy. Byl na chatě a výlet za ním jsem si mohl naplánovat až na víkend, kdyby mi to šéf nepřekazil. Musím si postesknout, že byl v tomto směru vynalézavý. Dával si pozor dokonce i na Blanku, aby mi ani v nejmenším nepomohla. Věděl, že by za mě leccos vzala - ona by to nejspíš udělala, mohla se pak stejně spolehnout na mě.

Uplynul týden, pak druhý.

Nakonec jsem se rozhodl vzbouřit se. Oznámil jsem šéfovi bez možnosti jakéhokoliv protestu, že v sobotu a neděli jsem mimo město a žádné úkoly na tu dobu neberu. Podíval se na mě sice zle, ale beze slova přikývl. Zjistil jsem si ještě, kdy mi ráno pojede první autobus, zamával Blance - odcházela opět dřív než já - a pak jsem odešel nejkratší cestou domů.

Alea iacta est - kostky jsou vrženy!


Do označené vesnice jsem dorazil bez nejmenších problémů prvním ranním autobusem. Na návsi se na lavičce vyhřívalo na sluníčku pět debatujících důchodců. Ochotně mi ukázali směr ke Starému mlýnu a ani se neptali, co tam chci. Jako kdyby tam denně chodily stovky takových jako já. Mohl jsem tušit, že je to tak? Mohl. Ale v první chvíli mě to samotného nenapadlo.

Brzy jsem kráčel vysokým lipovým stromořadím, lemujícím cestu podél potoka. Byl jsem jen nalehko a v nevelikém batůžku jsem si nesl kromě pršipláště jen něco k obědu. Bylo teprve po ránu, žádné horko a vzduch byl příjemně vlahý. Skoro by se mi chtělo zpívat. Cesta náhle odbočila do strmého kopce, ale to už jsem viděl na okraji lesa chatu, polozapuštěnou do prudkého svahu. Stála před ní fronta dvaceti lidí, trpělivě čekajících, až na ně přijde řada.

Zadního jsem se pro jistotu zeptal, zda se jedná opravdu o chatu profesora Jindřicha. Potvrdil mi to, ale ihned se do mě zhurta pustil, abych se zařadil do fronty.

„Předbíhat by se chtělo každému,“ hudroval.

Nemělo smyslu něco mu vysvětlovat, ale v téže chvíli se otevřely dveře a z chaty vyšel jakýsi postarší pán. Profesor vyhlédl za ním, aby pozval dovnitř dalšího z řady.

„Jen pojďte dál, Vlastíku,“ obrátil se ke mně. „Všichni jistě pochopí, že nejste pacient, takže nebudete nikoho předbíhat.“

Někteří se sice už-už nadechovali, ale nikdo nic neřekl. Profesor opět předvídal, co by si kdo mohl myslet - a všechny předem zpacifikoval.

Vstoupil jsem spolu se starší paní, jen jsem jí dal přednost ve dveřích.

„Posaďte se tady do křesla,“ vybídl ji profesor. „Vy si, Vlastíku, také někam sedněte.“

Paní se opatrně posadila a profesor jí na hlavu pečlivě nasadil tmavohnědou koženou obruč, spojenou tlustým drátem s jinou takovou obručí, kterou měl sám na hlavě.

„Prosím, paní Zdeno, seďte co nejklidněji a snažte se na nic nemyslet,“ nabádal klidným hlasem očividně nejistou paní. „Poprvé musím každého otestovat, ani vy nebudete výjimkou.“

Paní ani nedutala.

„Zajímá vás konjugátor, že ano?“ obrátil se ke mně. „To je právě tento přístroj. Právě tím se mohu dokonale propojit se svými pacienty.“

„Takový - špión?“ zachmuřil jsem se.

„Také se dá k tomu použít,“ souhlasil profesor. „Ale teď mi prostě nahrazuje rentgen, EKG, EEG, ultrazvuk, počítačový tomograf i magnetickou rezonanci. Napojím se jím na pacientův mozek a v krátké době získám dokonalý přehled o všem, co se v něm děje.“

„Takže jste se přece dal na léčení!“ ožil jsem.

„Ano,“ přikývl. „Přiznám se, konečně se cítím šťastný; konečně mohu využít všechno, co jsem se mezitím naučil a být lidem užitečný. Díky vám, příteli.“

„Díky mně?“ odmítl jsem tu nezaslouženou chválu.

„Ano,“ tvrdil profesor. „Jakmile jsem si zavedl soukromou praxi, byl konec se stavy, kdy se mi vůbec do ničeho nechtělo. Tihle lidé mě prostě nenechají odpočívat.“

„A jak se o vás dozvěděli?“

„Jednoduše,“ usmál se. „Cestou na chatu jsem se stavil v místní hospodě, prohodil pár slůvek s místními lidmi a jen tak mimochodem jsem se jednomu dědovi nabídl, že se mu podívám na jeho revma. Udělal jsem z toho sázku, jinak by mi nevěřil ani slovo. Revma jsem mu zklidnil, pozval jsem si ho na druhý den - ale to už přišli i čtyři další. Jak říkám, tady se taková věc velice rychle rozkřikne. Je to dobrá metoda.“

„Vážně máte takové úspěchy?“

„Mám,“ přikývl. „Třeba tato paní. Jmenuje se Zdena, má dvě odrostlé děti - a bolí ji žaludek. Je to tak?“

„Ano - ale vždyť jsem vám to ještě ani nestačila říci,“ upřímně se divila pacientka.

„Vlastně mě ani nezajímá, co mi pacienti řeknou,“ pokračoval klidně profesor, aniž by bylo zřejmé, zdali to říká mně nebo jí - nejspíš oběma. „Já si to zjistím rychleji sám. Někdy to bývá jen zavádějící. Pacient si například stěžuje na bolesti v páteři a ve skutečnosti má rakovinu ledvin. To neplatí pro vás, paní Zdeno, nebojte se.“

„A co potom, když to zjistíte?“ otázal jsem se.

„Pak samozřejmě nastoupí druhá fáze - léčení. Když jsem napojený na malý mozek, trochu jeho činnost vyladím. To ve většině případů stačí. Někdy si pomáhám medikamenty, beru je ale jen jako podpůrnou léčbu. Nedůvěřivcům často aplikuji placebo, aby se uklidnili.“

„A tohle je jaký případ?“ otázal jsem se ho.

„Tohle bude složitější,“ přiznal. „Paní to trápí už dlouho a kdyby přišla do nemocnice místo ke mně, dostala by tam nejspíš okamžitě dolsin.“

„A u vás?“

„Bohužel to nebude tak jednoduché jako u jiných případů, které mi sem chodí,“ řekl vážně profesor. „Paní Zdena dnes dostane injekci, ale bude ke mně každý týden touhle dobou chodit pro další, dokud to úplně nezmizí.“

Natáhl do skleněné injekční stříkačky z velké láhve lék, zběžně potřel pacientce rameno desinfekcí a zručně jí vbodl injekci.

„Ale paní Zdeno,“ nabádal ji, „budete sem chodit opravdu poctivě, dokud nerozhodnu, že jste zdravá, rozumíte? I kdyby se vám zdálo, že už je vše v pořádku - jinak se vám to vrátí a sama jistě víte, že není o co stát.“

„Právě, pane doktore,“ otřásla se pacientka. „Vždyť jsem už ani spát nemohla - a to zvracení, někdy s krví...“

„Já vím,“ ujistil ji klidně. „A pro jistotu vás varuji, nepodceňujte to. I pouhé zanícené slepé střevo se může stát příčinou smrti, když se zanedbá.“

Sejmul pacientce obruč a pomohl jí vstát.

„To je pro dnešek všechno,“ ujistil ji. „Za týden si sem přijdete pro další injekci.“

„Vy jste opravdu zázračný doktor,“ rozplývala se žena. „Jedna injekce - a přestalo to bolet!“

„To je dobře, že to zabralo,“ pochválil si. „Ale jak vám říkám, ne abyste si myslela, že už je vyhráno. Za týden vás chci mít tady na tom křesle, jinak za nic neručím.“

Žena se loučila a profesor zval dovnitř dalšího.

„Co jí vlastně bylo?“ optal jsem se profesora, než do nevelké chaty dorazil další pacient.

„Příteli, víte vůbec, co je to dolsin?“ zeptal se mě na oplátku. „To je totiž morfium. Používá se k tlumení nesnesitelných bolestí, takže se s ním setkáte na úrazových odděleních, operačních sálech a v onkologii. Paní Zdena má pokročilou rakovinu žaludku a neuvěřitelné štěstí, že za mnou přišla.“

„Vy si ji troufáte vyléčit?“

„Věřím si,“ přisvědčil. „Všude jinde by pro ni měli jen ten dolsin. Rakovina byla přece první, s čím jsem se setkal - a dokonce u sebe. Všichni máme to štěstí, že se to dá léčit čistě vyladěním malého mozku. Ale ono to funguje i na jiné případy. Mikroby bych dřív léčil antibiotiky, seřízený organismus se s nimi vypořádá sám. Mizí tak rychle, jako sníh na plotně. Vždyť žijeme s mikroby pořád, ale jen oslabený organismus jim podléhá.“

„Přece jsem vám už říkal, že to bude na Nobelovu cenu za medicínu.“

„Kdyby to nemělo ty horší vlastnosti,“ povzdychl si. „I tady za mnou byli maníci plukovníka Vejmelky, dokonce dvakrát. Pokaždé jsem je zhurta vyprovodil, ale plukovník se nemíní vzdát.“

Zatímco se mnou mluvil, posadil do svého koženého křesla postaršího dědu, navlékl mu opatrně konjugátor a jen tak mimochodem, aniž se mnou přerušil konverzaci, pacienta vyšetřoval - a nejspíš rovnou i léčil.

„Co to máte za zázračnou medicínu, pán doktor?“ tázal se ho pacient. „Minule jste mi dal jednu injekci - a cítil jsem se po ní jako znovuzrozený.“

„Však také budete jako znovuzrozený, pane Dušín,“ těšil ho profesor. Na konci léčení mu dal injekci; stejného léku, jako paní Zdeně předtím. Potom se s ním rozloučil a zavolal dalšího pacienta.

„Co je to za lék?“ zeptal jsem se zvědavě. „Používáte to pro všechny stejně.“

„To je jen placebo, pouhá obarvená voda,“ ujistil mě klidně. „Nic to neléčí, jen pacienta psychicky povzbudí. Pacient musí být pevně přesvědčen, že ho léčím, jinak by mi neuvěřil a třeba by podruhé ani nepřišel. Vlastně by to byl podvod, kdyby vlastní léčení neprobíhalo současně. Moje metoda není bohužel zvnějšku vůbec patrná a proto dávám na závěr každému stejnou injekci. Zatím mi na to nepřišli a až se tak stane, budou mi už věřit kvůli výsledkům.“

„A jaké máte vlastně výsledky?“ zeptal jsem se ho.

„Zhruba devadesát pět procent,“ řekl vážně. „Nedokázal jsem nahradit chybějící ruku, ostatní se přinejmenším zdá být na dobré cestě.“

„Ale to je přece úžasné!“

„Příteli, Vlastíku, nedáte se přece jen ke mně?“ obrátil se na mě s úsměvem. „Řekl bych vám, nechte novinařiny, tady budete tisíckrát platnější než v redakci, ale neřeknu to, protože jsem prve slíbil, že už vás přemlouvat nebudu.“

A šibalsky na mě zamrkal.

„Já si to ještě promyslím,“ stáhl jsem se. „Ostatně, já jsem přece medicínu nestudoval.“

„Pomohl bych vám,“ ujistil mě. „Vystudoval byste ji mimo lékařskou fakultu - u mě. Na lékařské fakultě jsem přednášel a dnes toho vím tisíckrát víc než tehdy. Kdybyste si to rozmyslel, nasypu vám do hlavy všecko, mohl byste jít rovnou ke státnicím. A ručím vám za to, že byste je udělal. Ne díly protekci, ale pro vaše vědomosti.“

„Uvidíme,“ vzepřel jsem se. Pochopil a přestal mě přemlouvat.

Ačkoliv - samotná jeho lékařská praxe byla argumentem, který se nedal přehlédnout.

Odjížděl jsem domů se smíšenými pocity. Tohle byla jiná perspektiva, než jsem si až dosud myslel. Ale přece jen, raději jsem se cítil volnější.

Volnější - jako vězeň na Ďábelských ostrovech...

Neuvědomoval jsem si, co všechno bych profesorovou nabídkou získal. Ani - co všechno ztratím, když ji nepřijmu. Myslel jsem si, že své rozhodnutí mohu změnit i později.

Bohužel to nebyla pravda...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27