Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Katastrofa

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Návštěva u profesora měla pro mě kladný efekt - vrátila mi chuť k novinařině. Uvažoval jsem, že o tom napíšu noticku do novin, abych svou cestu na venkov využil, ale po zralé úvaze jsem si to rozmyslel. I tak byl kolem profesora nežádoucí rozruch. Samozřejmě mi neustále leželi na mysli profesor, osudová nabídka a všechno kolem. Umínil jsem si, že ho nebudu zbytečně vyrušovat a přijedu za ním zase až za čtrnáct dní.

Kdyby za mnou do redakce nepřišla náhlá návštěva, asi bych to dodržel. Přišla za mnou, ale byl jsem právě ve městě za případem, Blanka také nebyla v kanceláři a když šéf zjistil, že přišla jen a jen za mnou a s ním nechce nic mít, samozřejmě ji ani nepozval dál.

Starší paní, skromně se krčící na chodbičce, jsem poznal okamžitě. Byla to Zdena, moje známá z profesorovy ambulance. Přinesla mi veliký dopis v zalepené obálce, ale bez známky. Jen na obálce bylo moje jméno.

„Mám vám to dát,“ špitla, sotva mě zahlédla. „Posílá vám to váš přítel.“

Bližší vysvětlování jsem ani nepotřeboval. Pozval jsem paní Zdenu dál, ale odmítla.

„Mám ještě ve městě moc shánění,“ omlouvala se.

„Jak dlouho jste tady na mě čekala?“ politoval jsem ji.

„Skoro dvě hodiny - ale co je pro našeho doktora, čekala bych třeba celý den.“

„A jak se vám daří?“ zeptal jsem se jí.

Nebyl to ode mne ten předstíraný zájem, jak se to někdy simuluje, když chce reportér někoho rozpovídat. Paní Zdena mě teď opravdu zajímala.

„Děkuji za optání, dobře,“ trochu se usmála. „Zdá se mi, že už je to dobré, ale musím chodit za doktorem na injekce, protože mi ještě neřekl, že je to v pořádku.“

„V tom případě tam poctivě docházejte,“ radil jsem jí. „Snad se pamatujete, co o vás profesor říkal, že jste těžký případ. Neberte to na lehkou váhu.“

„Vždyť tam docházím každý týden. Ani jsem proto nejela na sestřiny narozeniny.“

„Lépe vynechat jedny narozeniny, než aby musela ona přijet na váš pohřeb,“ řekl jsem vážně.

„Vy tomu rozumíte?“ podívala se na mě pátravě.

„Ne,“ ujistil jsem ji. „Ale profesor mívá někdy takové průpovídky, snad jste od něho něco slyšela. Že můžete zemřít i na zanedbané slepé střevo, a tak podobně. Nejsem sice přes medicínu odborník, ale jeho slova bych nepodceňoval.“

„Vždyť on je vtělená moudrost,“ rozplývala se nad ním paní Zdena. „A přitom je tak mladý!“

Kdybyste tušila, kolik mu je let!, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic. Medicíně jsem nerozuměl ani trochu, ale svěží vzhled paní Zdeny byl výmluvný i pro mě. Vypadala zdravěji než při setkání v profesorově ordinaci a nepochyboval jsem, že zdravější je. Rozloučili jsme se jako dobří známí.

Otevřel jsem dopis.

„Milý příteli,“ psal mi profesor. „Vzal jsem si s sebou ke studiu nějakou literaturu, ale už jsem všechnu přečetl a mám teď večery nezvykle prázdné. Mám tedy čas i na dopisy.“

„Všechno by se mi dařilo, kdyby mi ten potrhlý plukovník dal konečně pokoj. Vzal si do hlavy, že ze mě moje tajemství vydoluje stůj co stůj. Měl by mu už někdo vysvětlit, že nemá nejmenší šanci, ale on si nedá a nedá říci. Nejhorší je, že nemám nervy snášet jeho vlezlost.“

„Dnes mi přišla obsílka z důchodového úřadu. Vidím za ní, jak jinak, plukovníka. Mám se osobně dostavit na úřad, aby si ověřili, že jsem naživu. Mají podezření, že se za mě vydává někdo cizí. Budu tam muset zajít. Předtím se vzhledově trochu zestárnu, aby mi dali pokoj. Nicméně je to zdržení. Tady mě znají jako mladíka a nemohu se pořád předělávat, nejde to ani tak rychle.“

„Nakreslil jsem vám nějaké obrázky. Mohu-li vás poprosit, nikomu je nedávejte. Pro blízké a přátele si z nich můžete pořídit xerokopie, ale originály nedávejte nikdy z ruky. Jsou určeny pouze pro vás. Snad někdy pochopíte, proč jsem je kreslil - a proč jen pro vás.“

„Mějte se co nejlépe.“

„Váš profesor Jindřich.“

Ve velké obálce bylo pár čtvrtek s obrázky. Poznal jsem se hned na třech portrétech. Byly to vskutku mistrovské kresby, sestavované z nevelkých teček. Podrobnější by mohly být snad jenom fotografie. Na některých kresbách se profesor namaloval sám. Povšiml jsem si, že kupodivu nebyly zrcadlově obrácené, jak je to u autoportrétů pravidlem. Z jednoho se na mě dívala profesorova tvář s jeho divným, skoro šibalským úsměvem, na druhém stál profesor uprostřed městského bytu, ruku káravě zdviženou vzhůru, jako by mi zlehka hrozil. Obrázky byly ale tak mistrovsky vyvedené, že jsem nad tím žasl. Nevěděl jsem, že je profesor umělcem i v tom směru, ale zřejmě tomu bylo tak. Já bych něco podobného nikdy nenakreslil, nevěděl bych si s tím rady. Co mělo znamenat zátiší u starého mlýna? Zřícenina u potoka byla dobře viditelná z cesty k profesorově chatě, ačkoliv cesta před mlýnem odbočovala. Zřejmě se profesorovi zalíbila - to bývá u výtvarníků obvyklé. Profesor se tam ostatně zvěčnil - ukazoval prstem na nejzachovalejší část té staré stavby, kde už dávno běhaly po rozbořených zdech jenom veverky a zatoulané kočky.

Navzdory své nové lékařské praxi měl zřejmě profesor čas i na toulky po okolí. Proč mi ale posílal tyto obrázky? Já jsem přece nebyl milovník umění, jako třeba Blanka. Té by takové skvosty určitě zamotaly hlavu. A navíc to podtržené upozornění, že jsou jen a jen pro mě? Tak naléhavá prosba musela mít své opodstatnění! Proč by ji tak zdůrazňoval?

Tak jako tak jsem byl pevně rozhodnut ponechat si kresby na památku. Kdyby pro nic jiného, právě těmito mistrovskými a jistě pracnými dárky mi profesor dal najevo, že má o mě opravdový zájem. Zvláštní dárek. Nevypadal namalovaný čistě z nudy. Kolik svého drahocenného času mi tím vlastně daroval? Nemohl jsem to ani odhadnout. Napadlo mě - a ne bezdůvodně - že profesor může mít takové vytečkované obrázky namalované během pouhé minuty. Chtělo by to jen neuvěřitelnou hbitost, ale právě u něho bych se nedivil ničemu. Předvedl mi ji nejvíce na klavíru. Prohlížel jsem si obrázky podrobně - pak jsem je pečlivě uložil do desek do knihovny, aby se nepomačkaly.

Kdybych věděl, co je v nich, uložil bych je možná do bankovního trezoru - a ještě bych o ně trnul strachy...


Následující ráno pro mě začalo jako pokračování zlého snu.

Byla ještě tma, spal jsem, když se ozvalo prudké zapraštění dveří mé garsonky. Než jsem se vzpamatoval, vtrhlo vylomenými dveřmi dovnitř pět ozbrojenců s kuklami na obličejích. Černé kombinézy, na zádech s nápisy POLICIE, ale chování jako banda gangsterů. Rozespalého, nic nechápajícího mě vytáhli z postele, položili na podlahu obličejem dolů a prošacovali mě, abych u sebe v pyžamu neměl náhodou zbraň.

Chtěl jsem se ohradit, ale přetáhli mě obuškem. Nechápal jsem co se děje, ale rychle jsem pochopil, že se jim nesmím protivit. Česká policie je v mnohém odkojená Chicagem, jen bohužel z opačné strany, než tamní muži zákona.

Prohledávali mi byt, ale co by tu mohli objevit? Nábytku jsem tolik neměl a s pouhými dvěma knihovničkami byli hotoví během minuty. Strachoval jsem se, aby mi nepomačkali obrázky od profesora, ale ty je nezajímaly - ani knihy. Hledali snad za knihami zbraně?

Pak mi nasadili kovové náramky jako zločinci, postavili mě na nohy a v pyžamu mě vyvedli na ulici. Stála tam spousta čumilů, mohli na mě oči nechat. Pozdrav pámbu, to bude vysvětlování, napadlo mě. Co to ty raply napadlo? Cožpak jsem nějaký gangster?

Nenaložili mě do policejního auta, ale do nefalšovaného armádního obrněného transportéru. Trochu mnoho cti pro jednoho redaktora - doprovod jako u hledaného šéfa cizojazyčné mafie.

Uvnitř obrněnce se mnou už teprve nedělali žádné ciráty. Natáhli mi na hlavu po americkém způsobu černý pytel, zřejmě abych v té tmě neviděl, kam mě vezou. Pak se zvenčí ozvalo kvílení sirény, motor zahučel a rozjeli jsme se.

Zatím jsem si pořád říkal, zavřít mě mohou, pustit budou muset. Nic jsem neprovedl, proč to všechno? Postupně jsem ale ztrácel orientaci i poslední zbytky klidu. Obrněnec s námi jel jako šílený, aspoň se mi to tak zdálo. Tím tempem jsme dávno minuli městskou policejní stanici - podle klidné jízdy jsme jeli mimo město.

Kam mě to vlastně vezou? Považoval jsem se za natolik bezvýznamného človíčka, že jsem to prostě nechápal. Kdo má zájem, aby mě k němu takhle přivezli?

Kola obrněnce svištěla po asfaltu, pak zadrnčela po dláždění. Kde jsme? Zvenku nepronikaly žádné zvuky kromě policejní sirény, účinně přeřvané rachocením dieselového motoru obrněnce. Byl jsem už dost roztřesený - ne zimou, ani hlukem kolem - kdo by za takových okolností neztratil nervy? Navíc to vypadalo, že jsme náhle sjeli se silnice. Obrněnec se začal kolébat se strany na stranu, až jsem se několikrát bolestivě udeřil do hlavy. Někdo na mě ale dával pozor - pocítil jsem, jak mi kdosi přes černý pytel narazil na hlavu tankistickou přílbu. Kdyby mě vezli na popravu, nestarali by se, jak otlučeného mě dovezou, řekl jsem si.

Náhle zaskřípěly brzdy, málem jsem upadl po směru jízdy. Obrněnec zastavil, motor umlkl a zadní dveře se otevřely. Silné paže dvou chlapů mě vytáhly z transportéru a postavily rázně na nohy. Pak mi konečně někdo strhl z hlavy gumovou přílbu i s černým pytlem. Po dlouhém pobytu ve tmě mě denní světlo oslnilo, takže jsem chvíli vůbec nic neviděl, ale rychle jsem se rozkoukal.

Cestu na břehu potoka jsem poznal na první pohled. Byli jsme kousek pod Starým mlýnem a za nejbližší zatáčkou polní cesty by se naším očím objevila profesorova chata. Stálo zde několik policejních vozidel, dva veliké antony, dva vojenské obrněné transportéry, tři sanitky a hasičské auto. Vypadalo to tu málem jako na manévrech.

„Přece se opět setkáváme!“ uslyšel jsem přímo před sebou známý hlas.

Oslnění ustupovalo pomalu, ale toho chlapa jsem poznal, dříve než jsem si mohl prohlédnout jeho obličej. Byl to plukovník policie Vejmelka, oblečený do vojenských maskáčů. Nejnápadnější na něm nebyla ani placatá vojenská čepice, ani tmavé brýle proti slunci, ale stříbrné mušle tlumičů hluku na uších. Měl je teď posunuté až dozadu, aby slyšel.


„Poslyšte, redaktůrku,“ spustil plukovník bandurskou, „Uvědomujete si, v čem se to vezete?“

„Ani v nejmenším,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Znáte tady toho pána?“ přistrčil mi před oči fotografii. Byl to nezřetelný snímek - profesora Jindřicha, pořízený někde ve městě.

„Ano, znám,“ odtušil jsem. „Kvůli tomu mě snad nevezete až sem?“

„Prima,“ ušklíbl se plukovník Vejmelka. „Přiznání je polehčující okolnost.“

„Přiznání - k čemu? Že se přátelím s profesorem? Co je na tom špatného?“

„Vám to není jasné? Už teď jste obviněn z přípravy a podílnictví na trestném činu podvodu, nedovoleného ozbrojování, útoku na veřejného činitele a v poslední řadě z pokusu o vraždu.“

„Na to nemáte sebemenší důkaz, plukovníku,“ odsekl jsem. „Doufám, že jste se nechopil moci vojenským pučem a že pořád ještě žijeme v právním státě. Vaše obvinění si můžete strčit za čepici. Nic z toho jsem neprovedl a vy mě tady protiprávně zadržujete. Kdybyste mě aspoň nechali ustrojit! Měl bych vás nejspíš zažalovat.“

„To se uvidí!“ odsekl plukovník.

Pak se obrátil na gorily v kuklách a černých kombinézách s nápisem POLICIE na zádech.

„Zaveďte ho na výchozí místo a ukažte mu, co se děje.“

Vyvedli mě na cestu a vedli po ní dál. Plukovník kráčel pomalu za námi.

Za zatáčkou se mi otevřel pohled na cestu k profesorově chatě.

Stály tam nehybně dva obrněné transportéry, přesněji jejich vraky - a jedno vyhořelé policejní auto. Jedině zadní dveře se zbytkem nápisu POLICIE dávaly možnost vytušit, komu dříve patřilo.

Vzdálenější z obrněných transportérů zůstal trčet, když se pokoušel objet vyhořelý policejní vůz - v té chvíli začal hořet také a posádka ho musela podle všeho rychle opustit. Druhý transportér se nedostal ani tak daleko. Pár desítek metrů od zatáčky sjel s cesty a předkem narazil na mohutný kmen lipové aleje. I na něm byly znát stopy ohně - jeho maskovací nátěr byl zevnitř vyžíhaný do podivných rezavých map.

„Co vy na to, redaktůrku?“ ušklíbl se plukovník.

„Nevím sice, co se tu stalo, ale řekl bych, že tady hořelo,“ opáčil jsem klidně.

„Tak vy to nevíte!“ opáčil ironicky. „Ale když tak dobře znáte vašeho přítele, musíte tušit, že je za tím on.“

„To tedy opravdu netuším,“ řekl jsem.

„Ale dobře víte, že používá - řekněme nezvyklé prostředky,“ pokračoval plukovník.

„O tom vím,“ přikývl jsem. „Zvykl jsem si, že umí ovlivňovat lidi, ne stroje. A není mi jasné - a vám asi také ne - jak by to mohl použít proti železným obludám. Byla by to pro mě novinka. Stejně jako pro vás.“

„Ale připouštíte, že to možné je!“ vyhrkl vítězoslavně.

„Nehodlám dopředu vylučovat vůbec nic,“ řekl jsem. „Jen nechápu, co se tady vlastně stalo a nevím, jak by to bylo možné. Snad profesora neobléháte?“

„Přesně tak,“ podotkl plukovník. „Poslali jsme pro něho komando se zatykačem. Vrátil nám je jako těla bez duše, pár hodin jsme je probouzeli, ale ani pak si nemohli vzpomenout, co se tam vlastně stalo. Poslali jsme tam další, tentokrát vybavené tlumiči na uších, aby je nemohl ovlivnit. Vrátili se stejně jako ti první.“

„Říkal jsem vám přece, že tlumiče nechrání před určitými zvukovými frekvencemi,“ řekl jsem vyčítavě, ale ignoroval mě.

„Nakonec nás přece napadlo, jak jeho zvukovou zbraň vyřadit. Stačí překrýt ji silnějším hlukem. Dostali na to nové auto, všichni měli na hlavě sluchátka a pouštěli si do nich naplno hudbu z walkmanů.“

„A zdá se mi, že to nestačilo,“ usmál jsem se útrpně.

„Překvapil nás něčím úplně jiným,“ odplivl si plukovník. „Najednou se tam ozvala trumpeta a v téže chvíli z motoru auta vyšlehly plameny. Mým mužům nezbylo, než okamžitě vůz opustit a dát se na ústup.“

„To jste sice řekl hezky, ale já si opravdu nedovedu představit, jak by to bylo možné. Neznamená to, že bych měl drzost tvrdit, že to možné není.“

„Takže to nevylučujete,“ pokýval hlavou spokojeně.

„Nic nevylučuji,“ řekl jsem. „Dokonce ani to, že jste se zbláznil. Pořád netuším, proč jste si celou tuhle akci začínal. Neměl jste k tomu přece nejmenší důvod.“

„Důvodů mám víc než dost,“ opáčil plukovník. „Tři zničené vozy a dva popálení muži, to je snad dostatečně pádný důvod.“

„Ten důvod jste si vyrobil až tady,“ pokrčil jsem rameny. „Co mělo být obsahem toho prvního zatykače? Budu si na vás stěžovat, zatkl jste mě naprosto bezdůvodně. Při té příležitosti vaši akci zpochybním od samého začátku.“

„Tady mám zatykač i na vás, pane redaktůrku,“ ušklíbl se plukovník. Vytáhl z náprsní kapsy uniformy lejstro, rozložil je a ukázal mi je.

„To je hezké,“ usmál jsem se kysele. „To se vám opravdu podařilo. Jenomže u soudu to tak snadné mít nebudete.“

„To ovšem záleží i na vašem obhájci, chcete říci,“ ušklíbl se plukovník. „Netěšte se, postarám se, abyste dostal jen toho obhájce, kterého já sám vyberu.“

„To se vám nemůže podařit,“ řekl jsem, ale nebyl jsem si tím jistý. Docházelo mi, že mě lapil do sítě falešných, nicméně velice pečlivě připravených obvinění. Měl na to dost času i prostředků, zatímco já ani profesor jsme nic takového nečekali.

Ano, profesor měl pravdu, když tvrdil o plukovníkovi, jaká je to bestie!

„Uděláme ještě jeden pokus,“ řekl plukovník. „Zavolali jsme si na pomoc armádu, ale nejsem si jistý, zda to neselže - démon zatím opravdu dělá svému jménu čest. Měli by tady už být, raději se stáhneme do bezpečí.“

Otočili jsme se a odpochodovali za zatáčku.

V té chvíli jsem uslyšel přibližující se svist turbíny a pleskání listů vrtulníku. Nebyl to vrtulník naší policie, ale těžký armádní bitevník. Vynořil se za stromy, zvolna se otočil směrem k profesorově chatě a pak se od něho s ostrým sykotem odpoutala malá kouřící tyčinka - raketa.

„Co blázníte!“ vykřikl jsem. „Tohle už je trochu příliš, nemyslíte?“

„Musíme ho dostat,“ opakoval umíněně plukovník. „Za každou cenu!“

„Za každou cenu? Jste paranoik, plukovníku.“

Za zatáčkou se ozval přitlumený výbuch. Plukovník rychle z kapsy vytáhl vysílačku a s kýmsi se dohadoval.

„Nestrefili? Jak si to představujete?“

Chvíli poslouchal, pak vybuchl.

„Není tam nic, čeho by se infračidla chytila? To tam nemáte nic jiného?“

Vrtulník klesl trochu níž a před jeho čumákem se začaly objevovat obláčky. Až z té dálky byl slyšet praskot kulometu přehlušující i svist turbín.

Najednou jsem se přikrčil. Vzdálený, ale pronikavý zvuk trubky - profesorova zbraň. Ale co si s ní chce počít proti těžce opancéřované létající obludě?

V té chvíli jsem vytřeštil oči. Jeden list rotoru vrtulníku se začal náhle pomalu ohýbat vzhůru, pak se odlomil jako povadlý okvětní plátek. Nevyvážený rotor vzápětí způsobil, že se vrtulník začal silně kymácet. Posádka přestala střílet a možná se snažila nouzově přistát, ale to se jí už nepodařilo. Hlavice rotoru se ulomila a trup vrtulníku padal jako kámen k zemi. Po dunivém nárazu vyšlehly oslnivé plameny a zahalily trosky ohnivou stěnou a černým dýmem. Do toho se ozývaly rozprasky a exploze - to vybuchovaly další rakety, zavěšené pod strojem.

Hasičské auto okamžitě vyrazilo tím směrem, sledované těsně v závěsu záchrankou.

„Zastavte je!“ řval plukovník vztekle na své podřízené a pomáhal si sugestivními gesty. „Těm už nikdo nepomůže, rozumíte?“

Nikomu z jeho lidí se očividně nechtělo vydat se na pole do vlivu profesorovy trumpety. Ambulance uvázla na rozměklém poli, hasičský vůz, terénním podmínkám lépe přizpůsobený, měl také problémy. Přesto zakrátko dorazil k hořícím troskám, hasiči hbitě seskákali a začali na hořící vrak dštít proudy vody. Profesor je nechal na pokoji.

„Nebude to vaše »za každou cenu« příliš drahé, plukovníku? Nebude lépe nechat toho a šetřit silami?“ popíchl jsem aspoň trochu policejního bosse.

„S vámi se nebavím,“ odsekl. „Vy budete držet hubu, beztoho jste v tom až po uši.“

„Tady jste králem vy, plukovníku, ale před soudem se to otočí,“ připomněl jsem mu.

„Když vás zastřelím, ani se před soud nedostanete!“

„Chováte se jako diktátor, ale tohle vám neprojde. Je tu kolem plno svědků.“

„To jsou moji lidé,“ odsekl plukovník. „Nikdo proti mně svědčit nebude.“

„Teď už ne, plukovníku,“ řekl jsem drze. „Teď v tom jede i armáda - přinejmenším s tím půjčeným vrtulníkem. Ta vám nepodléhá a myslím si, že její velitelé už teď litují, že se do toho dali zatáhnout. S tou havárií budou mít jistě problémy.“

„Havárií? Každý přece nestranně potvrdí, že váš povedený přítelíček ten vrtulník sestřelil!“

„Trumpetou? Takovou fantazmagorii soudu těžko prokážete. Pokud tam budu, určitě se tomu vysměji. Uvažujte plukovníku, vezete se vy, ne já. Poslat celou armádu proti jednomu člověku je podezřelé samo o sobě a vzhledem k tomu, že tady všude jsou jedině vaši muži, bude podezřelé i jejich svědectví. Mě jste dal zatknout, ačkoliv nemáte proti mně ani co by za nehet vlezlo. Nejsem ozbrojený a nic jsem neprovedl. Zato vy jste zahájil tuto podezřelou akci pro své čistě paranoidní choutky - netěšte se, že vám to projde.“

„Dokážu, že váš přítel démon je nebezpečný zločinec. Už nám zničil tři vozidla a vrtulník. To nemůžete přehlédnout ani vy.“

„Ta zničená vozidla ne,“ souhlasil jsem. „Ale dá se zpochybnit, že by je zapálila trumpeta! Věrohodnější je, že jste do těch aut vložil časované bomby vy sám, třeba na podporu své paranoie. Tomu soud uvěří spíš.“

„Drž už konečně hubu, ty svině, nebo tě zde na tom místě zastřelím,“ ztratil nervy plukovník. „V sebeobraně!“

„Pravda, zatím tady velíte,“ odsekl jsem. „Jde jen o to, jak dlouho ještě.“

Odtáhli mě stranou do policejního antona. Hlídali mě se sveřepým výrazem ve tváři dva hoši gorilího vzhledu, jako bych byl agent 007. Neprotivil jsem se jim, nemělo to cenu. Spíš jsem začal uvažovat, jak mohla trumpeta účinkovat na obrněná auta a bitevní vrtulník. Nepochyboval jsem, že to bude profesorovo dílo. Na jakém základě to účinkuje, to mě v té chvíli nenapadalo. Zase jedno z jeho tajemství! Ale začínal jsem o něho mít starosti. Aby se jediný člověk postavil síle, jakou proti němu vrhl plukovník, to je přece jen příliš. Pochopil jsem, že se profesor odmítl podrobit zatykači, ať už byl či nebyl oprávněný.

Nepřihnal tím ale plukovníkovi vodu na jeho mlýn?

V jednom měl ale profesor pravdu. Plukovník Vejmelka byl náš malý český Hitler. Zákeřný, úlisný a nebezpečný. Kromě toho měl v této chvíli velení a s ním i moc. Co kdybych se dostal na svobodu - a zmobilizoval proti jeho šílené akci televizi, rádio, nebo aspoň novináře?

Dvě gorily po mém boku ale takovému plánu překážely. Vzdychl jsem a pokoušel jsem se vyhlížet z okna antonu, co se venku děje. Moji hlídači si toho ale všimli a odtáhli mě od okénka do koutku kabiny, abych nic neuviděl. Mluvit se s nimi prostě nedalo.

Možná mi tím ale nevědomky zachránili život.

Kolem nás odjíždělo hasičské auto. Hasiči zřejmě uhasili hořící trosky vrtulníku a jeli doplnit vodu. Pak bylo ticho. Zdánlivě se nic nedělo, ale i klid mě znervózňoval - dokonce více než střelba předtím. Jakápak esa má ještě Vejmelka v rukávu?

Pochopil jsem to brzy.

Hluboký řev motorů - a kolem nás projel první tank. Hned za ním druhý a další. Armáda se tedy do toho zapojila plnou váhou. Přikrčil jsem se v očekávání, co se bude dít, protože tanky jsou přece jen silné kafe - proti jedné jediné lesní chatě.

Nemýlil jsem se. Tentokrát se ozvala trubka ještě ostřeji, hlasitěji než předtím. Viděl jsem, jak se stěny i strop antona rozdrnčely; postupně z nich začaly odpadávat uvolněné šroubky. Nedaleko se ozval výbuch, pak druhý. Třetí otřes byl nejblíž - anton se otřásl a do kabiny se začal zpředu valit tmavý, mastný dým. Pak se venku ozval nejdunivější výbuch, současně to třesklo a oknem, od kterého mě před chvilkou odtáhli, do auta vlétla střepina velice silného plechu khaki barvy. Měla na tloušťku více než centimetr, takže to byla spíš část pancíře tanku - jak jsem celkem správně odhadl. Prorazila sklo a hluboko se zasekla do protilehlé stěny. Dívat se z okna, měl bych hlavu vejpůl. Až mě polilo horko, když jsem si to uvědomil.

To horko ale bylo brzy nějak příliš skutečné. Stěna, o kterou jsem se opíral, mě začala pálit a barva na ní začala žárem krabatět a kouřit. Odtáhl jsem se od ní. Pramínek dýmu houstl a náhle vzplanul slabým, ale intenzívně čadícím plamenem.

„Hoříme - všichni ven!“ vykřikl jeden z mých strážců.

Otevřeli dveře a vyskákali jimi, naštěstí mě nezapomněli vyvléci s sebou. Předek antona byl v jednom plameni; letmým pohledem jsem zjistil, že kolem hoří všechna auta včetně sanitek. Všude panoval veliký zmatek. Někteří se pokoušeli hasit, ale měli na to jen ruční hasicí přístroje. Většina utíkala pryč, než palivo kolem nich vybuchne. Což se po chvilce stalo - exploze palivových nádrží pokropily okolí hořícím benzínem. Nikdo už nehasil, lidé prchali od aut jako šílení a za běhu ze sebe strhávali hořící oděv. Já jsem byl na tom nejhůř - byl jsem v pyžamu, vzplanulo by snadněji než uniformy. Naštěstí mě hořící benzín nepokropil.

Gorily mě odtáhly dál, ale ani na okamžik mě nepustily. Viděl jsem čtyři hořící armádní tanky jako obrovské ohnivé sloupy. Z věží vyskakovali vojáci, váleli se po zemi, snažili se na sobě uhasit hořící kombinézy. Jednomu z tanků výbuch munice rozerval na kusy věž, přes jejíž zubaté okraje ležely krvavé zbytky, nejspíš posádky. To mohl být ten největší výbuch, ale mě to vyvedlo z míry. Že by profesor přestal brát ohled na lidi? Pochopil bych, že stále tvrdší útoky proti němu vyvolaly silnější obranu, ale tohle přehnal. Nezdálo se mi to - ale připustit jsem to musel.

Tenhle sen měl už dávno pachuť horroru!

Jako pěkná čára přes plukovníkův rozpočet se ukázalo, že vozidla nejsou bezpečná ani za zatáčkou. Vzápětí jsem pochopil, že totéž platí pro lidi.

Zlověstné fanfáry se opět ozvaly. Oba chlapi, co mě hlídali, se popadli za hlavu a bolestí jen skučeli. Na mě to kupodivu neúčinkovalo, ale vysvětloval jsem si to sám sobě, že mám z dřívějška asi nějakou imunitu. Prve na mě přece nepůsobilo ani profesorovo pacifikování dotěrných policistů na letišti.

Stranou jsem uviděl i plukovníka. Při prvním bolestivém útoku si stačil nasadit na uši tlumiče, ale platné mu to příliš nebylo. Troubení chvíli trvalo. Napadlo mě, že je to vítaná příležitost k útěku, ale než jsem se k tomu rozhoupal, zvuky stejně tak naráz přestaly.

Plukovníkovy gorily ke mně ihned přiskočily a popadly mě jako do kleští, pevněji než prve. Nevzpíral jsem se jim. Asi bych se daleko nedostal, atak trval příliš krátce. Co to bylo? Jistě za tím byl profesor. K čemu mu bylo vyřazení jeho protivníků na pár okamžiků? To jsem opět nechápal.

„Vidíte, redaktůrku?“ křičel na mě Vejmelka. „Jak se vám to líbí? V jednom tanku zhebli čtyři kluci a ve vrtulníku uhořeli dva tátové od rodin! To je přece vícenásobná vražda - a škody už jdou do stamiliónů!“

„Vaši tátové od rodin stříleli bezohledně kulometem ostrými na člověka, který jim nic zlého neudělal,“ odpověděl jsem. „Ne, není mi jich líto. A navíc je to vaše vina plukovníku, vy jste začal tu šílenou paranoidní akci.“

Mezitím přijela další auta. Byli to důstojníci - vojáci. Vystoupili a udiveně se rozhlíželi po té spoušti kolem. Pak se nejbližších policistů přeptali na velitele zásahu a ti je dovedli k plukovníkovi.

„Co se to tu děje?“ začali udiveně.

„Kousek odtud je opevněná banda zločinců,“ informoval je plukovník. „Jsou po čertech dobře vyzbrojeni. Zničili nám všechna vozidla i obrněné transportéry, sestřelili váš vrtulník a zapálili vaše tanky. Máme tu spoustu mrtvých.“

Hleďme - z jediného člověka je najednou celá opevněná banda, pomyslel jsem si. Jistě, kdyby plukovník přiznal pravdu, znemožnil by se úplně.

„Pokusili jste se s nimi vyjednávat?“ začal otřeseným hlasem jeden z důstojníků.

„To nemá cenu, je to nebezpečné,“ odmítl plukovník.

Rozhodl jsem se. Teď - nebo nikdy.

„Plukovník Vejmelka lže!“ vykřikl jsem k důstojníkům. „Vyjednávat se nepokusil ani jednou. Vím co se tam děje! Není tam žádná banda, ale jeden jediný chlap.“

„Umlčte ho!“ vykřikl plukovník Vejmelka.

Před očima mi vylétly barevné jiskřičky - a můj protest skončil, sotva začal.


Pocítil jsem ostrý zápach čpavku.

„Proberte se už konečně,“ nabádal mě lékař v bílém plášti.

Pootevřel jsem oči. Nade mnou bylo hrubé, sluncem vybledlé plátno barvy khaki. Veliký vojenský stan. Kromě lékaře tu čekali dva vysocí důstojníci a mladý voják v bílém plášti, který spíš jen přihlížel.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ještě ztěžka.

„Můžete s ním mluvit jen krátce,“ obrátil se lékař na důstojníky. „Nanejvýš pět minut.“

Oba přistoupili až k mému kavalci.

„Říkal jste, že víte, co se v té chatě dělo,“ oslovil mě starší z obou důstojníků, podplukovník se starostlivým výrazem ve tváři. „Tvrdil jste, že tam je jediný chlap. To se skutečně potvrdilo, zatímco plukovník Vejmelka mluvil o celé bandě. Zdá se že vaše svědectví bude mít proti výpovědi plukovníka Vejmelky i jeho mužstva velkou váhu. Jak jsme pochopili, mezi jeho lidi nepatříte. Co s tím vlastně máte společného?“

„Plukovník mě chtěl zabít,“ hlesl jsem. „Byli jste má jediná naděje, musel jsem přilákat vaši pozornost.“

„Plukovníka Vejmelku jsme zadrželi pro závažná podezření - od zneužití pravomocí po vraždu. Potřebujeme ale svědky. Nikdo z plukovníkových mužů není dost hodnověrný.“

„On se mi tím chlubil - že jeho muži budou vypovídat, co jim nařídí. Až mě zastřelí, měli mu potvrdit, že jsem na něho zaútočil a on se měl údajně bránit. Copak bych mohl útočit beze zbraně a v pyžamu? Ale pevně věřím, že by to udělal.“

„Tvrdil jste nám, že v té chatě je jediný muž,“ začal důstojník. „Komu patřil ten objekt, co tam bylo? Povězte nám všechno, co o tom víte!“

„Je to chata profesora Jindřicha. Má v ní svou soukromou lékařskou praxi, léčí tam lidi. Po okolních vesnicích určitě najdete spoustu svědků, kteří to mohou potvrdit. Byl jsem tam jednou za profesorem na návštěvě.“

Nic si nezapisovali, ale tušil jsem, že mě nahrávají.

„Plukovník Vejmelka nejprve tvrdil, že tam je opevněná ozbrojená banda teroristů. Pak svou verzi pozměnil, začal se zmiňovat o nějaké nebezpečné tajné zbrani.“

„Plukovník Vejmelka je schizofrenní paranoik,“ řekl jsem. „Vyhrožoval, že mě v sebeobraně zastřelí, přitom jsem nebyl ozbrojený a hrozil on mně a ne já jemu! A tvrdil mi, že jeho lidé budou svědčit podle jeho rozkazů. Plukovník je ten bandita, i s celým svým komandem, nechápete?“

„Uklidněte se, prosím,“ zasáhl lékař. „Pánové, stručně, rozumíte? Jinak to ukončíme.“

„Co vy víte o tajemství profesora Jindřicha?“ zeptal se mě přímo k věci mladší major. „Těžko přehlédneme obrovské škody, které tam vznikly. Vypadalo to jako neúspěšný útok na prapor vyzbrojený protitankovými zbraněmi. Nic takového se tam nenašlo. Ani zbraně, ani zbytky munice. Co o tom víte?“

Po trpké zkušenosti s Vejmelkou jsem mocným tohoto světa právem nedůvěřoval. Ale tajit všechno by nebylo moudré. Mohli by už vědět o letišti, kde jsem byl také.

„Profesor Jindřich má skutečně nějaká tajemství,“ začal jsem opatrně. „Zdá se mi, že dovede velice efektivně léčit. Kromě toho má schopnosti ovlivňovat lidi, něco jako hypnózu, či co - já víc nevím. Tvrdil mi, že mu to hodně pomáhá při léčení. Placebo efekt, zeptejte se doktora, jistě o tom ví více než já.“

„Ten efekt skutečně existuje,“ potvrdil má slova lékař, ale víc se do hovoru nemíchal.

„Možná má i jiná tajemství,“ připustil jsem.

„Co o nich víte?“ dychtil major.

„Skoro nic,“ řekl jsem. „Tvrdil mi, že některá jsou nebezpečná. Nedávno se v Ruzyni na letišti osobně zúčastnil akce proti teroristům a snad už víte, jak hladce je vyřídil. Udělal to ale velice nerad a svých tajemství užíval raději k léčení, kde byly výsledky podstatně užitečnější. Jednal jsem s ním, aby pro naše noviny něco nezávazného prozradil, bohužel byly naše rozhovory v počátcích a zatím jsme nic konkrétního nesjednali. Snad byste se ho na to měli zeptat osobně. Je neuvěřitelně skromný a nerad se chválí, ale jinak je velice příjemný.“

„Profesora se už nikdo nezeptá,“ odtušil major. „Plukovník Vejmelka ho zastřelil.“

Panebože - to snad ne! vykřiklo to ve mně, ale navenek jsem jenom tiše zaúpěl. Proboha, jak se to mohlo stát? Proč profesor nevyužil svých schopností? Přece není možné, aby ho překonal ten břichatý plukovník! Jeho - démona!

„Plukovník tvrdí, že to byla sebevražda, ale žádný soud mu to neuvěří,“ pokračoval major.

Neodpovídal jsem mu.

„Když vás praštili,“ pokračoval major, „udělali to brutálně, až to bylo podezřelé - vzali jsme vás pod ochranu jakožto důležitého svědka. Plukovník Vejmelka se pak rozhodl, že půjde s bandity osobně vyjednávat. Nechali jsme ho, ostatně to byla původně jeho akce. Nechal nám ponaučení, co všechno musíme zařídit kdyby se nevrátil, jako kdyby se chystal sám sebe obětovat. Opatřil si bílou vlajku a volal na profesora, že s ním chce mluvit. Profesor na to přistoupil a slíbil mu, že proti němu nepoužije nic ze svého arzenálu. Jak se později ukázalo, splnění toho slibu bylo snadné - žádnou zbraň v té chatě neměl.“

„On k sobě Vejmelku pozval?“ opakoval jsem. „Vždyť přece věděl, že se Vejmelkovi nesmí věřit! Nedávno mě před ním sám varoval, jaký je to padouch.“

„Plukovník měl s profesorem nějaké nedorozumění už před touto akcí?“

„Ano - profesor se už dávno obával, že na něho Vejmelka chystá nějaký podraz.“

„O co šlo? O peníze, obchody? Něco nelegálního?“

„Myslím, že šlo o profesorova tajemství. Plukovník se u profesora setkal s nejnebezpečnějším druhem působení na lidi. Vypadalo to skoro jako černá magie. Pochopil, že by policie mohla získat proti zločincům novou zbraň a chtěl se jí za každou cenu zmocnit. Profesor mu názorně předvedl její účinky - jenomže se právem obával jejího zneužití a odmítl mu ji dát, na což měl podle mého mínění právo. Profesor pro jistotu zničil i veškerou dokumentaci o svých objevech, ale něco si vzal s sebou do své chaty, kde se věnoval léčení lidí z okolí. Je možné, že profesorovy výzkumy byly skutečně tak nebezpečné, jak se sám obával. Právě proto je Vejmelkovi nevydal - jakoby tušil, kam až Vejmelka dojde... Takže jeho tajemství zmizelo s ním. Je to škoda, zejména když si uvědomíte, že profesor dokázal léčit i rakovinu...“

Odmlčel jsem se. Profesor tedy o protivníkovi věděl. Musel tušit, že bude ozbrojený. Slíbil mu sice, že proti němu nic nepoužije, ale jakmile na něho Vejmelka vytáhl pistoli, bylo jistě jasné, že je s dohodou konec. Proč v tomto krátkém okamžiku profesor nepodnikl protiakci? Bylo to přece docela logické, nevyhnutelné. Mohl se bleskově ukrýt za křeslo nebo i jinam a zaútočit zvukem. V případě nouze byly přece účinky jeho útoků okamžité. Nechápal jsem, jak mohl nad démonem zvítězit obtloustlý, nemotorný plukovník.

Mlčel jsem a major po chvilce pokračoval.

„Jste si jistý, že profesor tady jenom léčil lidi?“

„Zeptejte se lidí v okolí, táhla sem celá procesí. Víte, kolika lidem pomohl? A nějaký pitomec plukovník ho zastřelí, to je prostě nebetyčná ostuda celé naší země!“

„Verze plukovníka Vejmelky byla taková: jakmile vkročil do chaty, profesor na něho skočil, vytrhl mu služební zbraň, přiložil si ji k hlavě a zastřelil se.“

Myšlenky mi různě přelétávaly sem tam, žádná nevypadala věrohodně. Sebevražda? Poté, co se zdálo, že dosáhl dalšího, naprosto přesvědčivého úspěchu?

„Vy tomu věříte?“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslíte si, že se bránil, dokonce s pomocí něčeho nepochopitelného, jen proto, aby se pak mohl zastřelit pitomou pistolí?“

„Na pistoli byly profesorovy otisky, ale zdá se, že je tam plukovník otiskl dodatečně. Tvrzení, že se profesor Jindřich zastřelil sám, obsahuje neuvěřitelnou školáckou chybu. Příčinou profesorovy smrti byly čtyři rány, všechny proletěly mozkem. Jednu by vypálit mohl. Čtyři - nikdy. Plukovník ale tvrdohlavě trvá na tom, že na sebe profesor skutečně střílel sám a to čtyřikrát, než padl mrtev. Což je naprostý nesmysl, protože už první průstřel ráže sedm šedesát dva udělá z mozku kaši.“

Neodpověděl jsem na to, ale blesklo mi hlavou, že tohle jediné nemusí být lež. Je to sice nesmyslné, ale kdyby chtěl profesor sám umřít, odpovídalo by to. Představa, že se sám střílí čtyřmi ranami do hlavy, byla nemyslitelná - pro lidi. On by ale musel rozstřílet čtyři procesory, aby se skutečně zabil. O účincích střely, jak mi je major líčil, jsem nepochyboval - jenže procesory jsou mnohem propletenější a možná i mechanicky odolnější než obvyklá mozková tkáň. Pro plukovníka by to musel být příšerný šok, ale jedině pak by nelhal - jenže nepochopím, proč by to profesor dělal, když se předtím bránil jako lev - jak to sami vojáci říkali? Prapor vyzbrojený protitankovými zbraněmi? Vůbec jsem to nechápal - a důstojníci také ne. Bylo to skutečně nad naše schopnosti. Zdálo se, že nikdo z nich plukovníkově verzi nevěří. Mám jim sdělovat své pochybnosti? Určitě ne, ostatně - nikomu tím nepomohu. Mlčel jsem tedy.

„Pánové, konec rozhovoru,“ prohlásil lékař. „Po takovém úraze vám další setkání umožním až zítra, podle toho, jak se pacient vzpamatuje.“

„Není to nutné,“ ujistil ho podplukovník. „Svědectví nám zatím stačí a do procesu snad bude v pořádku.“

„Bude-li proces později než za týden, pak snad.“

„Do týdne to nestihneme,“ odtušil major. „Je tam příliš mnoho záhad, nebude to jednoduchý případ. Osm mrtvých, miliónové materiální škody, většina svědků na rozkaz lže, to spíš vypadá na měsíce. Figurují tam také neuvěřitelné náhody. Podle expertů způsobila havárii bojového vrtulníku únava materiálu. Projevila se trhlinkami postupujícími v listu rotoru, až se odlomil. Naštěstí se nám právě proto zachoval a poskytl expertům objasnění příčiny. Zdá se, že listy rotoru sloužily dlouho přes svou běžnou životnost, což se také musí vyšetřit. Proč shořela auta a tanky, o tom se experti jen dohadují, oheň všechny stopy zahladil. Máme dokonce pracovní hypotézu, že šlo o sabotáž přímo z řad policie - jeden z mužů Vejmelkova komanda cosi zaslechl o náložích umístěných přímo ve vozidlech, ale časově nám nic z toho nesedí.“

Rychle jsem uvažoval. Únava materiálu?

V případě rotoru vrtulníku bych se s experty nepřel - ačkoliv se list ulomil během profesorova troubení, takže by nebylo div, kdyby to spolu opravdu souviselo. Ale ta auta? Dobře jsem viděl, jak se z drnčícího stropu antonu uvolňovaly šroubky a padaly na podlahu. Když se mohou uvolnit šroubky, nemohl by se uvolnit i přívod paliva? Co udělá nafta či benzín, vylité na rozpálený motor? Ačkoliv - právě anton předtím delší dobu stál a jeho motor musel být studený; ale kdyby se k tomu připojilo zajiskření z uvolněné elektroinstalace... Nejsem expert, ale ta fakta přímo bila do očí.

Sabotáž z řad policie?

Vyloučeno! Nadhodil jsem to, abych Vejmelku odradil, ne že bych si to opravdu myslel...

Lékař mezitím pokynul asistentovi, aby mu podal injekční stříkačku. Po injekci se mi zachtělo strašně spát. Usnul jsem s usilovným přáním, abych se z toho zlého snu co nejdříve probudil...

Jde o to, do čeho se probudím...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27