Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rozjezd

Pohlednice s profesorovým obrázkem obsahovala dopisy dva. Jeden napsaný písmenky, aby byl srozumitelný všem, druhý, obsahem mnohem bohatší, jako tečkový kód přes profesorův obraz. Aktivační kód nemohl působit na člověka bez procesoru, takže ani jeden, ani druhý dopis nebyl platný nikomu jinému než mně. Bylo to vlastně prosté, geniálně jednoduché. Profesor se mi opět omlouval, že mi zasahoval do hlavy, aniž bych mu dal své svolení. Pochopil jsem, že to realizoval během těch dvou hodin, které mi chyběly ve vzpomínkách. Nepotřeboval ke zkoumání mých myšlenek dvě hodiny, k tomu mu stačilo pár vteřin. Zbytek věnoval svému geniálnímu vynálezu, přestavbě mozkové tkáně.

Hned v prvním dopise mi ale důrazně kladl na srdce, abych nikomu lehkomyslně neprozradil tajemství démonů, ačkoliv mi je svěřuje. Neměl bych radši nikomu dát najevo, že se se mnou něco stalo. Vzepřít se tomu přání mě nenapadlo. Profesorovo tajemství bylo nebezpečné, jeho smrt byla dostatečně varující. Určitě bude lépe, když o mně nebude nikdo vědět.

Proto jsem si na Blančině svatbě vzdychl, pohlednici dal do kapsy a s trpitelským výrazem jsem se pečlivě prohlížel v zrcadle, které mi Franta přinesl podezřele ochotně za nadšeného řehotu. Prý jsem po přečtení těch slov vytřeštil oči a chvíli nepřítomně a bez hnutí seděl. Jako by se se mnou něco dělo, ale dalo se to pochopit, jako že nechci zkazit legraci, ačkoliv jsem zůstal sám sebou a žádná viditelná změna výrazu mého obličeje se nekonala.

Netušili, že vnějšková podoba je to poslední...

Do svého staronového bytu jsem dorazil hodně pozdě po půlnoci, spíš až k ránu. Spát se mi ale nechtělo; věděl jsem, že poslední spánek svého života jsem potřeboval včerejší noci. Byl jsem trochu utahaný a lehl jsem si na kanape, ale nechal jsem rozsvíceno a pečlivě jsem prohlížel další obrázkové dopisy, které mi krátce před osudnými událostmi přinesla paní Zdena.

Všechny obrázky byly více než jen mistrovské portréty či dokonalé skicy. Těžiště u nich bylo v superponovaném kódu. Není vlastně těžké takové dílo vytvořit, uvědomil jsem si. Stačí promítnout si na papír obrázek, předpokladem je pamatovat si jej s fotografickou přesností, a pak přes tento vzor rychle vytečkovat kód. Při dostatečné koordinaci svalů, což je pro každého démona snadné, to stihnete rychleji, než by obraz vytečkovala tiskárna.

Proto profesor trval na tom, abych si zásadně ponechával všechny originály!

Měl jsem i pár kopií, ale na těch byly superponované kódy nesrozumitelné. Xerox na jejich jemnost prostě nestačil. Proto mě profesor tak důrazně varoval, ať originály nedám z ruky!

V dopisech byly profesorovy nejnovější poznatky, získané praxí s lidmi. Chyběla mi k nim jen podstatná část znalostí, totiž základy. Ale byly tu i odkazy na velkou lékařskou encyklopedii v profesorově knihovně. Zvedl jsem se a po chvilce hledání jsem tlustou knihu našel. Cítil jsem se naprosto svěží, únava zmizela během pár minut.

V první chvíli jsem si smutně pomyslel, že ta kniha pro mě asi nebude mít žádnou cenu. Už protože byla napsaná anglicky. Tou řečí bych se možná i domluvil, ale odborné termíny mi byly cizí a bylo jich tam požehnaně.

Jakmile jsem ale knihu namátkou otevřel, pochopil jsem svůj omyl. Důležitá nebyla kniha samotná. Důležitější byly malé obrázky na okrajích stránek, namalované profesorem. Zde shrnul podstatu každé stránky a navíc ji doplnil výstižnými komentáři, doplňky a opravami. Profesor se nerozpakoval oponovat autorům tam, kde se podle něho mýlili, doplňovat je tam, kde byly jejich znalosti podle jeho mínění nedostatečné a připisovat sem i vlastní pozorování. Jeho poznatky vycházely zevnitř, o vlastním těle měl profesor dokonalý přehled.

Hltal jsem dychtivě stránku za stránkou a každá se mi nesmazatelně ukládala do paměti. Pochopil jsem, že procesor řídí proces pamatování jinak, než přírodní mozek. Normálně si člověk všechno pamatuje v krátkodobé paměti, kam se ukládá všechno bez ohledu na důležitost poznatků. Teprve ve spánku se některé údaje, redukované o nepotřebnosti, stěhují do trvalé paměti. Proto si člověk krátce po zajímavém vjemu pamatuje téměř všechno, ale druhého dne už jen to podstatné. Přijdete-li na zajímavý koncert a zapůsobí na vás hudba, zapamatujete si ji, ale druhého dne už zaručeně nejste schopní vzpomenout si na nepodstatný tvar dirigentova motýlka.

Procesor fungoval jinak. Na místě zbytečné detaily filtroval a ukládal jen zhuštěné informace. Brzy jsem pochopil, že jeho způsob pamatování je mnohem dokonalejší. Nepamatoval jsem si slovo od slova celou knihu, ačkoliv i toho bych byl schopen, jen kdybych chtěl. Zapamatoval jsem si smysl a všechny podstatné údaje. Nepotřeboval jsem si už nic opakovat, jak je u studentů zvykem. Pochopil jsem, proč si byl profesor jistý, že mě naučí všemu, co je potřebné ke složení zkoušek na lékařské fakultě. Teď teprve jsem tomu musel uvěřit. A nemusel by mi ani sám nic vysvětlovat. Lidská řeč je vlastně strašlivě neproduktivní způsob sdělování, protože obsahuje nesmírné množství balastu a jen málo skutečně důležitých údajů.

V tom prvním, klíčovém profesorově dopise, obsahujícím probouzecí kód pro můj procesor, byla na konci velice zajímavá informace. Bylo to logovací heslo profesorova počítače. Napadlo mě jen tak mezi čtením, že bych jej mohl vyzkoušet.

Vstal jsem a zapnul jeho počítač.

Z malého reproduktoru se ozvalo úvodní písknutí, ale kde normální člověk slyší jen obyčejný pískot, jsem teď slyšel slova! Ultrazvukový hlas počítače!

„Kdo je to?“

„Jindřich,“ sykl jsem heslo. Ultrazvuk mi ještě moc nešel, člověk by v tom ale neslyšel vůbec nic.

Počítač neodpověděl, ale obrazovka se skokově změnila. Místo obligátního MS-DOSu naběhl obrázek včelího plástu, jaký jsem poprvé pozoroval, když mi profesor počítač kdysi ukazoval.

Vlastně to nebyl obrázek včelího plástu. Přesněji řečeno, nebyl to jen obrázek. Každý počítačový odborník vám potvrdí, že textový režim je pro obrazovku nejméně náročný. Zcela zaplněná potřebuje necelé čtyři kilobyty paměti, zatímco v grafickém režimu může tatáž obrazovka obsahovat i více megabytů. Přitom jen necelou třetinu obsahu tvoří obrázek, zbytek je pro člověka nepodstatný, stejně jako šum.

V těch zbývajících dvou třetinách bylo tolik informací, že jsem se až zajíkl údivem. Byla to diagnostická obrazovka, na které stály všechny důležité informace, od stavu procesoru až po využití všech pamětí. Zaujal mě oddíl paměti, pojmenovaný »Informace pro Vlastu«. Znamenalo to, že profesor počítal s tím, že zdědím jeho počítač? Možná, ale mohl to mít jen připravené, kdybych se přece jen rozhodl přijmout jeho návrh. Neodmítl jsem ho přece striktně, jen jsem se chtěl nejprve rozmyslet.

Také tady profesor uložil spoustu zajímavých pokynů, rad a informací. Vypadalo to přitom jako pouhé obrázky, kdybych nevěděl, že profesorův počítač nemá skener ani podobné zařízení, řekl bych, že jsou to naskenované fotografie profesorova bytu, zákoutí z našeho města i pohledy na různé zajímavé květiny. Žádný z těch obrázků ale neprošel skleněnou čočkou fotoaparátu či kamery. Byly to fotograficky dokonalé obrázky z profesorovy paměti. Dalo mi to odpověď na jednu z otázek, které mě předtím mořily. Proměnou v démona člověk nepřijde o smysl pro krásu.

Podobné obrázky by snad mohl získat jenom profesionální fotograf nebo malíř a pouze citlivé lidi mohly podobné pohledy zaujmout. Zátiší s kopřivami a rezavým kolečkem od dětského kočárku, podivně pokroucené stvoly obilí, nakřápnutý plechový hrníček s odprýsknutým emailem. Já jsem si pochopitelně musel v hlavě odfiltrovat profesorova superponovaná data, ale to byla maličkost a pak se mi obrázky zalíbily tím víc.

Napadlo mě koupit si tiskárnu a všechny vytisknout na papír. Žádná tiskárna nedokáže dostat na papír super-informace, ale co se tím ztratí? Jen superponované údaje. Výtvarná hodnota obrázků tím jenom vynikne.

Nakonec jsem ale počítač vypnul a vrátil se pokorně zpět k lékařské encyklopedii.

Ta jediná kniha obsahovala úděsné množství zhuštěného vědění. Nepochyboval jsem, že po jejím prostudování, což pro mě znamenalo pouhé přečtení, mohu odejít na lékařskou fakultu a na místě složit všechny požadované zkoušky. Zatím jsem jen nevěděl, zda to někdy budu potřebovat.

Ovšemže mě napadlo, že bych mohl uskutečnit profesorovu prosbu, možná i jeho sen, stát se lékařem, jako byl on. Jen jsem nevěděl, zda na to budu vůbec diplom potřebovat. Rozhodující budou v mém případě výsledky a tady jsem věřil, že úspěch mít budu. O sobě jsem už věděl víc než dost. Napadlo mě soustředit se na nevelikou bradavici na levé ruce. Nevadila mi, ale dala se použít jako cvičný objekt. Zaútočil jsem na ni a omezil do ní přívod krve. Zbledla a začala se scvrkávat. Uvidíme, jak dlouho potrvá, než se srovná s okolní kůží.

Začal jsem uvažovat o profesorově přístroji, o kterém se mi zmínil a na který bylo v dopisech z lesní chaty mnoho narážek. Nazval ho konjugátor a měl umožnit spojení procesoru s mozkem dalšího člověka. Popis přístroje bohužel nikde nebyl. Nezbylo mi než najít, kam si konstrukci přístroje poznamenal. Kdybych popis nenašel, musel bych tento důležitý přístroj vynalézat znovu od počátku. Nemělo by to být nemožné, měl jsem přece obrovské možnosti. Nebyl to nakonec profesorův úmysl, abych si musel nejprve nastudovat jeho koníček, radiotechniku?

Ráno jsem nešel do práce, měl jsem volno. Šéfredaktor mi je před svatbou nabídl, správně předpokládal, že bych beztak za nic nestál. Rozhodl jsem se zajet si autobusem k troskám shořelé chaty, abych se tam porozhlédl.

Krátce jsem mrkl do jízdního řádu, zapamatoval si jej do poslední čárky a uvědomil si, že první ranní autobus mi pojede za chvilku. Vyskočil jsem a rychle došel na zastávku. Autobus právě přijížděl, zbývalo nastoupit a jet. Při nastupování jsem maně pohlédl na svou ruku. Bradavice byla pryč. Zmizela beze stop.

Hodinu poté jsem tiše postával před troskami profesorovy, vlastně už své lesní chaty. Bylo tu ticho. Ohořelé trámy zarostly na požářišti kopřivami, ale nic jsem tam neobjevil. Chata shořela do základů. Na poli ještě byly znát stopy po těžkých vozidlech, ale armáda si už vraky odstranila, včetně zbytků helikoptéry.

Tady někde profesor v kulometné palbě sestřelil pozounem bitevní armádní vrtulník. Jakpak mu přitom bylo? Proč se nejprve úporně bránil a pak se nechal tak snadno zabít?

Až po chvilce jsem si povšiml, že u strmé skály vzadu za chatou, kam kdysi vedl zadní východ, prosvítají mechem dřevěná dvířka. Opatrně jsem je otevřel. Skutečně tady byl neveliký sklípek, bohužel jen plný sklenic se zavařeninami. Černý prach na nich dával tušit, že tu od požáru nikdo nebyl a nevšimli si jich ani vyšetřovatelé. Zavařeniny bych považoval za součást dědictví, ale nebylo to právě to, co jsem sháněl.

Napadlo mě, že bych měl hledat i ve Starém mlýně. Na jednom tam nakresleném obrázku profesor zachytil sám sebe, jak mi na cosi ukazuje.

Opustil jsem spálenou chatu a vydal se do mlýna. Za chvíli jsem bloudil rozvalenými stěnami zarostlými plevelem. Na tom obrázku ukazovala profesorova ruka kamsi do centrální části mlýna. Sestoupil jsem polozasutého sklípku a tam jsem našel, co jsem vlastně už... nehledal.

Ležela tam neveliká plastiková krabice, přelepená lepicí páskou proti vlhkosti. Zvenčí byl na ní přilepený štítek s výzvou pro nálezce, aby krabici buď nechal na místě, nebo ji za odměnu dopravil ke mně. Nebyla tam ale adresa do mého starého bytu, ale do bytu zděděného po profesorovi. Profesor tedy předvídal, že se dědictví po něm nezřeknu a přijmu je. I v tomhle měl pravdu.

Nedočkavě jsem krabičku otevřel.

Byl v ní neveliký lístek formátu pohlednice. Z jedné strany na něm byl profesorův portrét se superponovaným dopisem, z druhé strany klíčová slova k probuzení mého procesoru. Přesně stejný lístek, jaký mi se zpožděním doručila na své vlastní svatbě Blanka. Nic víc.

Fernezor brogtwan elrexium hurrax!“

Čtyři klíčová slova, která bylo nutné třikrát opakovat, ale teď už neměla smysl. Jinak tam nebylo nic, co bych neznal.

Jedno z toho bylo ale zřejmé. Profesor se staral, abych jeho dopis zaručeně dostal. Nespoléhal na jednu cestu a použil pro jistotu hned dvě - a kdožví, možná se s naprosto shodným dopisem setkám potřetí, nebo tolikrát, kolikrát to pojistil. Kdyby Blanka dopis pro mě nedoručila nebo zničila, neuvědomovala si přece jeho význam, měl by pro mě záložní dopis cenu zlata. Takhle mě přesvědčoval o profesorově pečlivosti a o tom, jak mu na mně záleželo - ale to už jsem přece věděl.

V dalším hledání jsem bohužel úspěšný nebyl. Nezbylo mi, než se prvním autobusem vrátit domů. Cestou jsem se zaostřil na malé mateřské znaménko na krku. Když jsem později na náměstí vystupoval z autobusu, bylo pryč. Bylo to pro mě jen potvrzení.

Do ničeho se mi nechtělo, věnoval jsem se aspoň úklidu. Byla to náhoda nebo osud? Přerovnával jsem kredenc, kde se na nádobí usadila vrstva prachu a musel jsem ji utřít. Přerovnávání mě zaměstnalo víc fyzicky než duševně. Nádobí jsem umýval stejně jako dřív profesor ve starém dřevěném škopku, vodu nosil z kohoutku na pavlači a ohříval profesorovou elektrickou konvicí. Na změny jsem zatím nepomýšlel, tak jako profesorovi mi stačilo málo a modernizací bytu jsem se nemínil zdržovat.

Ve starém cedníku jsem objevil něco, nad čím jsem nahlas zajásal. Profesor si sem uschoval druhý konjugátor.

Bylo to jako jeho pokyn, abych se stal lékařem jako on.

Pokyn ze záhrobí... 


Samozřejmě se brzy vyskytly potíže. Vědomosti jsem nashromáždil, ale chyběla mi praxe. Hodně jsem mohl dohnat sebepozorováním. Měl jsem k dispozici tři spojité zdroje vědění. Oxfordskou lékařskou encyklopedii, poznámky v obrázcích na okrajích textu a především vlastní pohled zevnitř. Jakmile jsem poprvé podle profesorova návodu navázal spojení přes svůj malý mozek, stalo se pro mě vlastní tělo otevřené jako kniha. Mohl jsem v něm dělat úpravy podle svého uvážení a dokonce jsem už předvídal, co se po takovém zásahu stane. Jediný problém byl, že jsem si nebyl jistý, zda získám podobný přehled i o některém budoucím pacientovi. Konjugátor to měl ale vyřešit.

Další problém byl finanční. Abych se mohl dát na lékařskou praxi, musel bych opustit místo v novinách. Jenže tím přijdu o nevelký, ale poměrně jistý příjem. Z čeho budu žít? Profesor to měl jednodušší. Důchod mu pro jeho skromné potřeby stačil a mohl si dovolit léčit zdarma. Já ne. Vybírat peníze od pacientů? To bych nechtěl. Možná by mi rádi platili, ale nemocný člověk je i tak dost nešťastný, natož aby ještě platil. Musel bych se přihlásit ke zdravotní pojišťovně jako lékař, na to bych ale potřeboval lékařský diplom.

Uvažoval jsem o tom po celý den a celou noc, samozřejmě jen bokem, nedělalo mi potíže přemýšlet nad několika problémy současně. Podle toho, co mi profesor sdělil, byl můj procesor nejdokonalejší z celé řady. Ne taktovací frekvencí elektronických procesorů. U nich tato frekvence rozhoduje, neboť vše provádějí instrukci po instrukci. Jenže lidský mozek pracuje v celé šířce najednou. Proto se zatím nikde na světě nedaří vyvinout umělou inteligenci, lidský mozek pořád ještě vede. Procesor v mé hlavě byl skokově dokonalejší. Mohl jsem přemýšlet nad více problémy najednou, souběžně malým mozkem kontrolovat a řídit vlastní tělo a navíc dekódovat profesorovy malůvky, aniž bych ztrácel obdiv k jejich dokonalosti. Vsadím se, že bych ještě dokázal hrát na piano, až by hudebníkům úžasem visela dolní čelist. Řekl jsem si, že si to musím vyzkoušet, ovšem až ve vhodné chvíli, ne teď uprostřed noci.

Ráno jsem sice zašel do redakce, ale předstíral jsem, že mě bolí hlava a omluvil se.

„Jó, svatba je svatba,“ projevil šéf kupodivu pochopení jako málokdy a doporučil mi koupit si cestou domů velikou sklenici kyselých okurek. Prý to pomáhá.

Šel jsem z redakce rovnou na nejbližší autobus do Prahy. Hodinu poté jsem obtěžoval proděkana lékařské fakulty žádostí, podle jeho vlastních slov neslýchanou, složit některé zkoušky, aniž bych předtím docházel na přednášky.

„Vy si myslíte, mladíku, že to je jen tak? Už tím jste mě přesvědčil, že o lékařské vědě nemáte ani páru!“

Zkusil jsem na něho mluvit odborně, ale vyhodil mě jako drzého spratka. To mě rozladilo, profesor Jindřich mi předpovídal snadnější postup, jenomže by asi byl u toho a mohl by mě vzít do ochrany, i když by se mi to nelíbilo.

Chvíli jsem bloumal po chodbách fakulty. Zkusil jsem oslovit jiného profesora, ale všichni příliš pospíchali, než aby se obtěžovali věnovat mi chvilku svého cenného času. Až nakonec jsem využil jména, o kterém se mi kdysi profesor Jindřich zmínil. Tenkrát jsem to jméno slyšel jen letmo a ani jsem si je pořádně nezapamatoval, ale teď jsem je potřeboval, bleskurychle jsem prohledal své staré lidské vzpomínky a vylovil jsem je.

Profesorův známý byl jeho bývalý žák, teď už ovšem také starší pán. Ačkoliv se podle vlastních slov chystal do důchodu, na fakultě ještě naštěstí byl. Vyřídil jsem mu pozdrav od jeho starého učitele, ale bohužel jsem ho zarmoutil sdělením, že už nežije.

„I tak se dožil vysokého věku,“ pokyvoval docent Novák hlavou. „Inu, musíme tam všichni.“

Pozval mě do své pracovny a nabídl mi kávu. Musel jsem mu potom vyprávět, kde a jak jsem se s profesorem Jindřichem seznámil. Nemusel jsem si vymýšlet, i když čistou pravdu jsem nemohl použít. O profesorovi jsem věděl tolik, že mi nedělalo problém odpovídat ani na poměrně důvěrné otázky.

„Profesor Jindřich mě poslal za vámi,“ začal jsem hned po vzpomínkovém úvodu. Pak jsem docentu Novákovi vysvětlil, jak mě profesor osobně připravoval ke zkouškám na lékařské fakultě, ale jeho nedávná smrt... však víte...

„Profesor Jindřich byl kapacita světového formátu, to je pravda,“ uznal docent. „Jenže od těch dob, kdy opustil fakultu, lékařská věda popošla mílovými kroky a obávám se, že by vaše vědomosti dnes už nestačily.“

„Používali jsme na to s profesorem nejnovější Oxfordskou lékařskou encyklopedii, vydanou teprve předloni,“ ujistil jsem ho.

Otočil se, sáhl za sebe do knihovničky a vytáhl přesně stejnou knihu.

„Tuhle máte na mysli?“ optal se mě.

„Ano, to je ona,“ ujistil jsem ho.

Namátkou ji otevřel kdesi uprostřed a začal mě z ní jen tak nezávazně zkoušet. Ale čím déle mě propíral, tím více se divil. Samozřejmě bych byl schopen mu ji ocitovat naprosto přesně slovo od slova, ale volil jsem raději vlastní slova. Když jsem se dostal k místům, které profesor svými obrázky zpochybňoval, zmínil jsem se i o tom.

„To že vám Karel říkal?“ díval se na mě užasle.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Jeho vlastní výzkumy podle něho dokazují, že...“

„On ještě v tomhle věku bádal?“ nevěřil mi docent. „Myslel jsem o něm vždycky jen v superlativech, ale to by byl ještě větší lékař,“ přiznal. „Vždyť já sám se právě chystám ukončit působení na fakultě! Prostě cítím, že na to pro sklerózu přestávám stačit.“

„Já vás tak neznám, pane docente, ale profesor Jindřich byl největší vědec, jakého jsem kdy poznal,“ řekl jsem přesvědčeně, bez přetvářky.

„S tím co víte byste mohl dělat od hodiny profesora a jestli je to profesorovo dílo, hluboce se před ním skláním,“ řekl docent. „Už jste s tím byl na fakultě za někým, nebo jsem první?“

„Začal jsem od proděkana,“ přiznal jsem se.

„Máčka?“ otázal se mě.

„Měl to na dveřích napsáno,“ přikývl jsem.

„Toho jste měl vynechat,“ ujistil mě. „Máček je tady za jiné zásluhy než za lékařské. Je to reprezentativní osoba, ale medicíně nerozumí. Bohužel, má tu velký vliv a bude asi těžké ho obejít. A s profesorem Jindřichem bych na něho na vašem místě nešel vůbec. Profesor Jindřich Máčka kdysi třikrát vyhodil od zkoušky z anatomie. Kdyby tenkrát Máčkovi jeho funkcionářský tatíček nevyběhal na ministerstvu mimořádnou opravnou zkoušku, navíc u úplně cizích profesorů, Máček by ani nedostudoval. Vám by mohl leda škodit.“

„Naštěstí mě vyhodil dřív, než jsem s tím začal,“ oddechl jsem si.

„Ale ani pak to nebude jednoduché,“ zamyslel se docent. „Pokusím se pro vás něco udělat, nejen protože jste přišel od Jindřicha, kterého si vážím, ale i protože jste mě tady přesvědčil o svých znalostech. Víte co? Než odejdu, oběhnu vám vystavení studijního indexu. Tím se to neurychlí o mnoho, ale každý den bude dobrý. Rovnou vám pak napíšu zkoušku z pediatrie. Je to můj obor a právě teď jste ji u mě výtečně složil během toho probírání Lékařské Encyklopedie. Bral jsem to totiž naostro jako u zkoušky. Chcete? I tak budete mít ještě dost starostí. Praktická cvičení pouhými vědomostmi nenahradíte, budete je muset bez pardonu absolvovat jako každý druhý, ale jinak to vidím dobře.“

Odmítnout za těchto okolností by mohl leda idiot. Byl jsem samozřejmě rád, že jsem narazil na někoho, kdo dokázal překonat zaběhané koleje fakulty. Ačkoliv mě přece jen trochu mrzelo, že v tom byla i trocha protekce.

Napadlo mě, že bych mohl využít i jiných profesorových fíglů. Mohl bych Máčka zpacifikovat natolik, že by mě sám ke studiu doporučil. Ale rozhodl jsem se za žádnou cenu lidský bootstrap nezneužívat. Snad jedině v případě, že by mě někdo ohrožoval na životě. Přece jen bylo lepší odvolávat se na známost s profesorem a bez ohledu na ni se dát poctivě vyzkoušet.

Netušil jsem, že tohoto odříkaného chleba okusím opravdu hodně velký krajíc? 

Možná tušil. Jen jsem se tomu v této chvíli bránil. 

Marně. A také - zbytečně. 

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03