Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rozjezd

Pohlednice s profesorovým obrázkem obsahovala dopisy dva - jeden napsaný písmenky, takže byl srozumitelný všem, druhý, obsahem mnohem bohatší, jako tečkový kód přes profesorův obraz. Aktivační kód nemohl působit na člověka bez procesoru, ani jeden, ani druhý dopis nebyl platný nikomu jinému - než mně. Bylo to vlastně prosté, geniálně jednoduché. Profesor se mi opět omlouval, že mi zasahoval do hlavy, aniž bych mu dal své svolení. Pochopil jsem, že to realizoval během těch dvou hodin, které mi chyběly ve vzpomínkách. Nepotřeboval přece ty dvě hodiny, aby zkontroloval mé myšlenky - k tomu mu stačilo pár vteřin. Zbytek věnoval přestavbě mozkové tkáně - svému geniálnímu vynálezu.

Hned v prvním dopise mi ale důrazně kladl na srdce, abych nikomu lehkomyslně neprozradil tajemství démonů, ačkoliv mi je svěřuje. Neměl bych radši nikomu dávat najevo, že se se mnou něco stalo. Vzepřít se tomuto přání mě ovšem nenapadlo. Profesorovo tajemství bylo nebezpečné, samotná jeho smrt byla dostatečně varující. Určitě bude lépe, když o mně nebude nikdo vědět.

Proto jsem si na Blančině svatbě jen vzdychl, zastrčil pohlednici do kapsy a s trpitelským výrazem jsem se pečlivě prohlížel v zrcadle, které mi podezřele ochotně za nadšeného řehotu Franta přinesl. Prý jsem po přečtení těch slov vytřeštil oči a chvíli seděl nepřítomně a bez hnutí - zřejmě se něco se mnou dělo, ale dalo se to pochopit, jako že nechci kazit legraci, ačkoliv jsem zůstal sám sebou a žádná viditelná změna výrazu mého obličeje se nekonala.

Netušili, že vnějšková podoba je to poslední...

Do svého staronového bytu jsem dorazil hodně pozdě po půlnoci, spíš až k ránu. Spát se mi ale nechtělo; věděl jsem, že poslední spánek svého života jsem potřeboval včerejší noci. Byl jsem trochu utahaný a lehl jsem si na kanape, ale nechal jsem rozsvíceno a pečlivě jsem prohlížel další dopisy - obrázky, které mi krátce před osudnými událostmi přinesla paní Zdena.

Všechny obrázky byly více než jen mistrovské portréty či dokonalé skicy. Těžiště u nich bylo v superponovaném kódu obalujícím obrázek. Není vlastně těžké takové dílo vytvořit, uvědomil jsem si. Stačí promítnout si na papír obrázek; předpokladem je pamatovat si jej s fotografickou přesností - a potom přes tento vzor rychle vytečkovat kód. Při dostatečné koordinaci svalů, což je pro každého démona snadné, to stihnete za kratší dobu, než by stejný obrázek vytečkovala tiskárna.

Proto profesor trval na tom, abych si ponechal zásadně všechny originály!

Měl jsem i několik xerokopií, ale na těch byly superponované kódy nesrozumitelné. Xerox na jejich jemnost prostě nestačil. Proto mě profesor důrazně varoval, ať originály nedám z ruky!

V dopisech byly profesorovy nejnovější poznatky, získané praxí s lidmi. Chyběla mi k nim ale podstatná část znalostí - základy. Ale byly tu i časté odkazy na velikou lékařskou encyklopedii v profesorově knihovně. Zvedl jsem se s kanape a po chvilce hledání jsem tlustou knihu našel. Cítil jsem se naprosto svěží - únava zmizela během pár minut.

V první chvíli jsem si smutně pomyslel, že ta kniha pro mě asi nebude mít žádnou cenu. Už protože byla napsaná anglicky; touto řečí bych se možná i domluvil, ale odborné termíny mi byly cizí - a bylo jich tam požehnaně.

Jakmile jsem ale knihu namátkou otevřel, pochopil jsem svůj omyl. Důležitá nebyla kniha samotná. Mnohem důležitější byly malé obrázky na okrajích stránek, namalované profesorem. Zde shrnul podstatu každé stránky a navíc doplnil výstižnými komentáři, doplňky a opravami. Profesor se nijak nerozpakoval oponovat autorům tam, kde se podle něho mýlili, doplňovat je tam, kde byly jejich znalosti podle jeho mínění nedostatečné a připisovat sem i vlastní pozorování. Jeho poznatky vycházely zevnitř - profesor měl naprosto dokonalý přehled o vlastním těle.

Hltal jsem dychtivě stránku za stránkou - a každá se mi nesmazatelně ukládala do paměti. Pochopil jsem, že procesor řídí proces zapamatování jinak, než přírodní mozek. Normálně si člověk všechno pamatuje v krátkodobé paměti, kam se ukládá všechno bez ohledu na důležitost poznatků. Teprve ve spánku se některé údaje, redukované o nepotřebnosti, přestěhují do trvalé paměti. Proto si člověk krátce po zajímavém vjemu pamatuje téměř všechno, ale druhého dne už jen to podstatné. Přijdete-li na nějaký zajímavý koncert a zapůsobí na vás hudba, zapamatujete si ji, ale druhého dne si už nejste schopní vzpomenout na nepodstatný tvar dirigentova motýlka.

Procesor fungoval jinak. Na místě filtroval zbytečné detaily a ukládal jen zhuštěné informace. Brzy jsem také pochopil, že jeho způsob pamatování je mnohem dokonalejší. Ne, nepamatoval jsem si slovo od slova celou knihu, ačkoliv bych byl i toho schopen, kdybych chtěl. Zapamatoval jsem si smysl a všechny podstatné údaje. Nepotřeboval jsem si už nic opakovat, jak je u studentů zvykem. Pochopil jsem, proč si byl profesor jistý, že mě naučí všemu, co bych potřeboval ke složení zkoušek na lékařské fakultě. Teď teprve jsem tomu musel uvěřit. A nemusel by mi ani sám nic vysvětlovat - lidská řeč je vlastně strašlivě neproduktivní způsob sdělování, protože obsahuje nesmírné množství balastu a jen málo skutečně důležitých údajů.

V tom prvním, klíčovém profesorově dopise, obsahujícím probouzecí kód pro můj procesor, byla na konci také velice zajímavá informace. Bylo to logovací heslo profesorova počítače. Napadlo mě jen tak mezi čtením, že bych jej mohl vyzkoušet. Vstal jsem - a zapnul počítač.

Z malého reproduktoru se ozvalo úvodní písknutí, ale kde normální člověk slyší jen obyčejný pískot, jsem teď slyšel slova - hlas počítače.

„Kdo je to?“

„Jindřich,“ sykl jsem heslo. Ultrazvuk mi ještě nešel, člověk by v tom ale neslyšel vůbec nic.

Počítač neodpověděl, ale obrazovka se ihned změnila - místo obligátního MS-DOSu naběhl obrázek včelího plástu, jaký jsem poprvé zpozoroval, když mi profesor počítač kdysi ukazoval.

Vlastně to nebyl obrázek včelího plástu. Přesněji řečeno, nebyl to jen obrázek. Každý počítačový odborník vám jistě potvrdí, že textový režim je pro obrazovku nejméně náročný. Zcela zaplněná potom potřebuje necelé čtyři kilobyty paměti, zatímco v grafickém režimu může tatáž obrazovka obsahovat megabyty. Přitom necelou třetinu obsahu tvoří obrázek, zbytek je pro člověka nepodstatný - stejně jako šum.

V těch zbývajících dvou třetinách bylo tolik informací, že jsem se až zajíkl údivem. Byla to diagnostická obrazovka, na které stály všechny důležité informace - od stavu procesoru po využití všech pamětí.

Zaujal mě oddíl paměti, pojmenovaný »Informace pro Vlastu«. Znamenalo to, že profesor počítal s tím, že zdědím jeho počítač? Možná - ale mohl to mít jen připravené, kdybych se přece jen rozhodl přijmout jeho návrh - neodmítl jsem ho přece striktně, jen jsem se chtěl nejprve rozmyslet.

Také tady profesor uložil spoustu zajímavých pokynů, rad a informací. Vypadalo to přitom jako pouhé obrázky - kdybych nevěděl, že profesorův počítač nemá skener ani podobné zařízení, řekl bych, že jsou to naskenované fotografie profesorova bytu, zákoutí z našeho města i pohledy na různé zajímavé květiny. Žádný z těch obrázků ale nikdy neprošel skleněnou čočkou fotoaparátu či kamery. Byly to fotograficky dokonalé obrázky z profesorovy paměti. Dalo mi to odpověď na jednu z otázek, jimiž jsem se předtím mořil. Proměnou v démona člověk nepřijde o smysl pro krásu.

Podobné obrázky by snad mohl získat jenom profesionální fotograf nebo malíř a pouze citlivé lidi mohly podobné pohledy zaujmout. Zátiší s kopřivami a rezavým kolem od dětského kočárku, podivně pokroucené stvoly obilí, nakřápnutý plechový hrníček s odprýsknutým emailem. Já jsem si pochopitelně musel v hlavě odfiltrovat profesorova superponovaná data, ale to byla maličkost - a pak se mi obrázky zalíbily tím víc.

Napadlo mě koupit si tiskárnu a všechny vytisknout na papír. Žádná tiskárna nedokáže dostat na papír miliardy super-informací, ale co se tím ztratí? Pouze ty superponované údaje - výtvarná hodnota obrázků tím jenom vynikne.

Nakonec jsem ale počítač vypnul a vrátil se pokorně zpět k lékařské encyklopedii.

Ta jediná kniha obsahovala úděsné množství zhuštěného vědění. Nepochyboval jsem, že po jejím prostudování - což pro mě znamenalo pouhé přečtení - mohu odejít na lékařskou fakultu a na místě složit všechny požadované zkoušky. Zatím jsem jen nevěděl, zda to někdy budu potřebovat.

Samozřejmě mě napadlo, že bych teď konečně mohl uskutečnit profesorovu prosbu, možná i jeho sen - stát se lékařem, jako byl on. Jen jsem nevěděl, zda na to budu vůbec diplom potřebovat. Rozhodující budou v mém případě výsledky - a tady jsem začínal věřit, že úspěchu dosáhnu. O sobě jsem už věděl víc než dost. Napadlo mě soustředit se na nevelikou bradavici na levé ruce - nevadila mi, ale dala se použít jako cvičný objekt. Zaútočil jsem na ni a omezil do ní přívod krve. Okamžitě zbledla a začala se scvrkávat. Uvidíme, jak dlouho potrvá, než se srovná s okolní kůží.

Začal jsem uvažovat o profesorově přístroji, o kterém se mi zmínil a na který bylo v dopisech z lesní chaty mnoho narážek. Nazýval ho konjugátor a měl umožňovat spojení procesoru s mozkem dalšího člověka. Popis přístroje bohužel nikde nebyl. Nezbylo mi než najít, kam si konstrukci přístroje profesor poznamenal. Kdybych popis nenašel, musel bych tento důležitý přístroj vynalézat znovu od samého počátku. Nemělo by to být nemožné, měl jsem přece obrovské možnosti. Nebylo to nakonec od profesora úmyslné, abych si musel nejprve nastudovat jeho koníček, radiotechniku?

Ráno jsem nešel do práce, měl jsem volno. Šéfredaktor mi je před svatbou nabídl, správně předpokládal, že bych beztak za moc nestál. Rozhodl jsem se zajet si narychlo autobusem k troskám shořelé chaty, abych se tam porozhlédl.

Krátce jsem mrkl do jízdního řádu - a zapamatoval si jej do poslední čárky - a uvědomil si, že první ranní autobus mi pojede za chvilku. Vyskočil jsem a rychle došel na zastávku. Autobus právě přijížděl, zbývalo nastoupit a jet. Při nastupování jsem maně pohlédl na svou levou ruku. Bradavice - byla pryč. Zmizela beze stopy.

Hodinu poté jsem tiše postával před troskami profesorovy - vlastně už své - lesní chaty. Bylo tu ticho. Ohořelé trámy na požářišti zarostly kopřivami, ale nic jsem v nich neobjevil. Chata shořela do základů. Na poli ještě byly znát stopy po těžkých vozidlech, ale armáda si už vraky odstranila, včetně zbytků helikoptéry.

Tady někde profesor v kulometné palbě sestřelil pozounem bitevní armádní vrtulník. Jakpak mu přitom bylo? Proč se nejprve úporně bránil - a pak se nechal tak snadno zabít?

Až po chvilce jsem si povšiml, že u strmé skály vzadu za chatou, kam kdysi vedl její zadní východ, prosvítají mechem malá dřevěná dvířka. Opatrně jsem je otevřel. Skutečně tady byl neveliký sklípek, bohužel plný jen sklenic se zavařeninami. Černý prach na nich dával tušit, že tu od požáru nikdo nebyl a nevšimli si jich ani ti, co požár vyšetřovali. Zavařeniny bych považoval za další součást dědictví, ale nebylo to právě to, co jsem sháněl.

Napadlo mě, že bych měl hledat i ve Starém mlýně. Jeden z profesorových obrázků tam byl nepochybně namalován, profesor tam dokonce zachytil sám sebe, jak mi na cosi ukazuje.

Opustil jsem spálenou chatu a vydal se do mlýna. Za chvíli jsem bloudil rozvalenými stěnami zarostlými plevelem. Profesorova ruka ukazovala kamsi do centrální části mlýna. Sestoupil jsem i do polozasutého sklípku - a tam jsem našel, co jsem - vlastně už nehledal.

Ležela tam neveliká plastiková krabice, přelepená lepicí páskou proti vlhkosti. Zvenku byl na ní připevněný štítek s výzvou pro nálezce, aby krabici buď nechal na místě, nebo ji - proti odměně - dopravil ke mně. Adresa nebyla do starého bytu, ale do bytu zděděného po profesorovi. Profesor tedy najisto předpovídal, že se dědictví po něm nezřeknu a přijmu je. I v tomhle měl pravdu.

Nedočkavě jsem krabičku otevřel.

Byl v ní jen neveliký lístek formátu pohlednice. Z jedné strany na něm byl profesorův portrét se superponovaným dopisem, z druhé strany klíčová slova k probuzení mého procesoru. Přesně stejný lístek, jaký mi se zpožděním doručila na své vlastní svatbě Blanka. Nic víc.

„Fernezor brogtwan elrexium hurrax!“

Čtyři klíčová slova, která bylo nutné třikrát opakovat, ale která už neměla žádný smysl. Jinak tam nebylo vůbec nic, co bych neznal.

Jedno z toho bylo ale zřejmé. Profesor se staral, abych jeho dopis zaručeně dostal. Nespoléhal na jednu cestu a použil pro jistotu hned dvě - a kdožví, možná se s naprosto shodným dopisem setkám potřetí, nebo tolikrát, kolikrát to pojistil. Kdyby Blanka dopis pro mě nedoručila nebo zničila, protože si neuvědomovala jeho význam, měl by pro mě záložní dopis cenu zlata. Takhle mě přesvědčoval o profesorově pečlivosti a o tom, jak mu na mně záleželo - ale to už jsem přece věděl.

V dalším hledání jsem bohužel úspěšný nebyl. Nezbylo mi, než se prvním autobusem vrátit domů. Cestou jsem se zaostřil na malé mateřské znaménko na krku. Když jsem později na náměstí vystupoval z autobusu - bylo pryč. Bylo to pro mě už jenom potvrzení.

Do ničeho se mi ale nechtělo, věnoval jsem se aspoň úklidu. Byla to náhoda - nebo osud? Přerovnával jsem kredenc, kde se na nádobí usadila vrstva prachu, takže jsem musel její míru snížit. Přerovnávání mě zaměstnalo více fyzicky než duševně. Nádobí jsem umýval stejně jako dřív profesor ve starém dřevěném škopku, vodu nosil z kohoutku na pavlači a ohříval ji profesorovou elektrickou konvicí. Na změny v tomto směru jsem zatím nepomýšlel - tak jako profesorovi mi stačilo málo a modernizací bytu jsem se nemínil zdržovat.

Ve starém cedníku jsem objevil něco, nad čím jsem skutečně nahlas zajásal. Profesor si sem uschoval - druhý konjugátor.

Bylo to jako jeho pokyn, abych se stal lékařem jako on.

Pokyn ze záhrobí...


Samozřejmě se brzy vyskytly potíže. Vědomosti jsem nashromáždil, ale chyběla mi praxe. Ta se nicméně dala dohnat sebepozorováním. Měl jsem teď k dispozici tři zdroje vědění. Oxfordskou lékařskou encyklopedii, drobné poznámky v obrázcích na okrajích textu a především vlastní pohled zevnitř. Jakmile jsem poprvé podle profesorova návodu navázal spojení přes svůj malý mozek, stalo se pro mě vlastní tělo otevřenou záležitostí. Mohl jsem v něm dělat úpravy podle svého uvážení - a dokonce jsem předvídal, co se po každém takovém zásahu stane. Jediný problém byl v tom, že jsem si nebyl jistý, zda získám podobný přehled i o některém budoucím pacientovi. Konjugátor to měl ale vyřešit.

Další problém byl finanční. Abych se mohl věnovat lékařské praxi, musel bych opustit místo v novinách. Jenže tím přijdu o nevelký, ale poměrně jistý příjem - z čeho budu žít? Profesor to měl jednodušší. Důchod mu pro jeho skromné potřeby stačil a mohl si dovolit léčit zdarma. Já ne. Vybírat peníze od pacientů? To bych nechtěl. Možná by mi rádi platili, jenže nemocný člověk je už tak dost nešťastný, natož aby ještě platil. Musel bych se přihlásit ke zdravotní pojišťovně jako lékař, na to bych ale potřeboval lékařský diplom.

Uvažoval jsem o tom po celý den a celou noc. Samozřejmě jen bokem. Už mi nedělalo potíže přemýšlet nad několika problémy současně. Podle toho, co mi profesor sdělil, byl můj procesor z celé řady nejdokonalejším. Nešlo o rychlost, vyjadřovanou u elektronických procesorů taktovací frekvencí. U nich to stačí, neboť vše provádějí postupně, instrukci po instrukci. Lidský mozek ale pracuje v celé šířce najednou. Proto se zatím nikde na světě nedaří vyvinout umělou inteligenci - lidský mozek zatím nezadržitelně vede. Procesor v mé hlavě byl skokově dokonalejší. Mohl jsem přemýšlet nad několika problémy najednou, ale souběžně malým mozkem kontrolovat a řídit chod vlastního těla a navíc dekódovat profesorovy malůvky, aniž bych ztrácel obdiv k jejich dokonalosti. Vsadím se, že bych ještě dokázal hrát na piano něco, nad čím by asi hudebníkům úžasem visela dolní čelist. Řekl jsem si, že si to musím vyzkoušet - ovšem až na to bude vhodná chvíle, ne teď uprostřed noci.

Ráno jsem sice zašel do redakce, ale předstíral jsem, že mě bolí hlava a omluvil se.

„Jó, svatba je svatba,“ projevil šéf kupodivu pochopení jako málokdy - a doporučil mi koupit si cestou domů velikou sklenici kyselých okurek, to prý pomáhá.

Šel jsem z redakce rovnou na nejbližší autobus do Prahy. Hodinu poté jsem proděkana lékařské fakulty university obtěžoval - podle jeho vlastních slov neslýchaným - požadavkem složit některé zkoušky, aniž bych předtím docházel na přednášky.

„Vy si myslíte, mladíku, že to je jen tak? Už tím jste mě přesvědčil, že o lékařské vědě nemáte ani páru!“

Zkusil jsem na něho mluvit odborně, ale neuspěl jsem, vyhodil mě jako drzého spratka. To mě trochu rozladilo, profesor Jindřich mi předpovídal snadnější postup - jenomže by byl asi u toho a mohl by mě vzít do ochrany - ačkoliv by se mi to asi nelíbilo.

Chvíli jsem bloumal po chodbách fakulty. Zkusil jsem oslovit jiného profesora, ale všichni příliš pospíchali, než aby se obtěžovali věnovat mi chvilku svého cenného času. Až nakonec jsem využil jména, o kterém se mi kdysi zmiňoval profesor Jindřich. Tenkrát jsem to jméno slyšel jen letmo a ani jsem si je pořádně nezapamatoval, ale teď, když jsem je potřeboval, prohledal jsem bleskurychle své prastaré lidské vzpomínky a vylovil jsem je.

Profesorův známý byl jeho bývalý žák, teď ovšem také starší pán. Ačkoliv už se podle vlastních slov chystal do důchodu, byl naštěstí ještě na fakultě. Vyřídil jsem mu pozdravení od jeho starého učitele, ale bohužel jsem ho trochu zarmoutil sdělením, že už nežije.

„I tak se dožil vysokého věku,“ pokyvoval docent Novák hlavou. „Inu, musíme tam všichni.“

Pozval mě do své pracovny a nabídl mi kávu. Musel jsem mu potom vyprávět, kde a jak jsem se s profesorem Jindřichem seznámil. Nemusel jsem si vymýšlet - i když čistou pravdu jsem také nemohl použít. O profesorovi jsem věděl tolik, že mi nedělalo problémů odpovídat ani na poměrně důvěrné otázky.

„Profesor Jindřich mě poslal za vámi,“ začal jsem hned po tomto vzpomínkovém úvodu. Pak jsem docentu Novákovi vysvětloval, jak mě profesor osobně připravoval ke zkouškám na lékařské fakultě, ale nedávná smrt... však víte...

„Profesor Jindřich byl kapacita světového formátu, to je pravda,“ uznal docent. „Jenže od těch dob, kdy opustil fakultu, lékařská věda popošla o kus dál a obávám se, že by vaše vědomosti dnes už nestačily.“

„Používali jsme s profesorem nejnovější Oxfordskou lékařskou encyklopedii, vydanou teprve předloni,“ ujistil jsem ho.

Otočil se, sáhl za sebe do knihovničky a vytáhl - přesně stejnou knihu.

„Tuhle máte na mysli?“ optal se mě.

„Ano, to je ona,“ ujistil jsem ho.

Namátkou ji otevřel kdesi uprostřed a začal mě z ní jen tak nezávazně zkoušet. Ale čím déle mě propíral, tím více se divil. Samozřejmě bych byl schopen mu ji ocitovat naprosto přesně slovo od slova, ale volil jsem raději vlastní slova. Když jsem se dostal k místům, které profesor svými obrázky zpochybňoval, zmínil jsem se i o tom.

„To že vám Karel říkal?“ díval se na mě užasle.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Jeho vlastní výzkumy podle něho dokazují, že...“

„On ještě v tomhle věku bádal?“ nevěřil mi docent. „Pak by byl ještě větším lékařem, jakkoliv jsem o něm myslel jen v superlativech,“ přiznal. „Vždyť já sám se právě chystám ukončit působení na fakultě, pro pokračující sklerózu prostě cítím, že na to přestávám stačit.“

„Já vás tak neznám, pane docente, ale profesor Jindřich byl největším vědcem, jakého jsem kdy poznal,“ odtušil jsem přesvědčeně, bez přetvářky.

„S tím co víte byste mohl dělat od hodiny profesora - a jestli je to profesorovo dílo, hluboce se před ním skláním,“ řekl docent. „Už jste s tím byl na této fakultě za někým, nebo jsem první?“

„Začal jsem od proděkana,“ přiznal jsem se.

„Máčka?“ otázal se mě.

„Měl to na dveřích napsáno,“ přikývl jsem.

„Toho jste mohl vynechat,“ ujistil mě. „Máček je tady za jiné zásluhy než za lékařské. Je to reprezentativní osoba, ale medicíně nerozumí. Bohužel, má tu velký vliv a bude asi těžké ho obejít. A s profesorem Jindřichem bych na něho na vašem místě nešel vůbec. Profesor Jindřich Máčka třikrát po sobě vyhodil od zkoušky z anatomie. Kdyby tenkrát Máčkovi jeho funkcionářský tatíček na ministerstvu nevyběhal mimořádnou opravnou zkoušku u úplně cizích profesorů, Máček by ani nedostudoval. Vám by mohl leda škodit.“

„Naštěstí mě vyhodil dřív, než jsem s tím mohl začít,“ oddechl jsem si.

„Ale ani pak to nebude jednoduché,“ zamyslel se docent. „Pokusím se pro vás něco udělat, nejen protože jste přišel od Jindřicha, kterého si vážím, ale i protože jste mě tady přesvědčil o svých znalostech. Víte co? Než odejdu, oběhnu vám vystavení studijního indexu. Tím se to neurychlí o mnoho, ale každý den bude dobrý. Rovnou vám pak napíšu zkoušku z pediatrie. Je to můj obor a právě teď jste ji u mě výtečně složil - během toho probírání Lékařské Encyklopedie. Bral jsem to totiž naostro jako u zkoušky. Chcete? I tak vám zbude dost starostí - praktická cvičení nenahradíte pouhými vědomostmi, budete je muset bez pardonu absolvovat jako každý druhý, ale jinak to vidím velice dobře.“

Odmítnout by za těchto okolností mohl leda idiot. Byl jsem samozřejmě rád, že jsem narazil na někoho, kdo dokázal překonat zaběhané koleje fakulty. Ačkoliv - což mě přece jen trochu mrzelo - byla v tom i trocha protekce.

Napadlo mě, že bych mohl využít i jiných profesorových fíglů.

Mohl bych Máčka zpacifikovat natolik, že by mě sám ke studiu doporučil. Ale rozhodl jsem se za žádnou cenu lidský bootstrap nezneužívat. Snad jedině v případě, že by mě někdo ohrožoval na životě. Přece jen bylo lepší odvolávat se na známost s profesorem - ale bez ohledu na ni se dát poctivě a spravedlivě vyzkoušet.

Netušil jsem, že tohoto odříkaného chleba okusím opravdu hodně velký krajíc?

Možná tušil. Jen jsem se tomu v této chvíli bránil.

Marně. A také - zbytečně.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27