Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dluh

Docent Richard Novák splnil slib. Vyběhal mi na fakultě přijetí a dohodl mi i několik prvních zkoušek. Upřímně jsem mu poděkoval; ovšem rozhodl jsem se nezneužívat jeho dobré vůle. Beztak pro mě udělal víc než musel. Když jsem mu to takhle řekl, usmál se.

„Mladý muži, pro mě je to maličkost a pro vás by to byla zpočátku zbytečná dřina. Ostatně - budu snad u těch zkoušek stát za vás? Jistěže ne - tak vidíte. Jen vás ušetřím naší známé zkostnatělé byrokracie.“

Opět jsem mu poděkoval. Měl vlastně pravdu, ačkoli v tom případě mu asi zůstanu vděčným, i když věčným dlužníkem.

Věčným? Napadlo mě, že bych mu ale mohl pomoci. Jenže bych na to potřeboval maličkost, použít profesorův konjugátor. Otevřeně jsem si na to ale zatím netroufal.

Zaměstnání redaktora jsem vykonával jen přes den a zbývala mi větší část dne a noci. Něco jsem musel věnovat studiu, současně jsem studoval vlastní tělo a přemýšlel o konjugátoru. Podle profesorových slov, jak jsem si je kdysi zapamatoval, zkusil jsem vytvořit rychlejší kanál směrem ke svému malému mozku. Jakmile jsem takhle převzal kontrolu nad svým tělem, pustil jsem se do jeho vylepšování. Od začátku jsem věděl, že mám na rozdíl od čtyř profesorových procesorů jen jeden, zato mohutnější než ty čtyři dohromady. Všechno v něm probíhalo paralelně. Novinařina včetně veškeré kontroly pohybu a mimikrů zaměstnávala nejvýš desetinu jeho kapacity, úpravy a změny vlastního těla sotva dvanáctinu. Na rozdíl od sedmdesátiletého profesora jsem neměl tolik co napravovat, ale i u mě se našlo pár drobností k vylepšení. Bylo docela příjemné chovat se stejně jako dřív, žertovat s kolegy, psát články i jezdit do terénu, jako kdybych současně nepřemýšlel nad více než stovkou jiných, mnohem složitějších problémů.

Od Blančiny svatby jsem byl neustále svěží. Ačkoliv jsem ani na okamžik nespal, nepociťoval jsem nedostatek spánku. Den teď pro mě měl celých čtyřiadvacet hodin - takže i noci, které člověk normálně věnuje odpočinku, jsem mohl využívat mnohem efektivněji. Na příjemné věci si člověk většinou tak snadno zvykne...

Dvě odpoledne v týdnu jsem odjížděl na fakultu, kde jsem měl dohodnuté zkoušky. Profesoři si mě brzy předávali div ne jako zázrak. Zkoušeli mě stejně jako ostatní studenty, možná přísněji. Sami byli zvědaví, kde jsou hranice mých znalostí. Půjčoval jsem si skripta, která vydali, ne abych se z nich učil, jen abych vnikl do jejich stylu a mohl mu přizpůsobit své reakce. Každý z profesorů má radost, když student při zkoušce cituje jeho vlastní slova, ať už je slyšel na jeho přednášce, nebo vyčetl ze skript. Pikantní bylo, že o mém urychleném studiu neměli v redakci nejmenší tušení.

V autobazaru jsem si zakoupil starou škodovku. Jen podle sluchu a nedostatečných znalostí o motorech jsem si ji seřídil, takže na rovině bez problémů dosahovala sto šedesáti kilometrů v hodině. Víc už to nešlo, motor byl již opotřebovaný, ale vzhledem k tomu, že jsem mohl touto rychlostí uhánět bez ohledu na zatáčky, mi to zatím stačilo. Byl jsem tím nezávislý na hromadné dopravě a stíhal jsem mnohem víc, než kdybych musel hodiny prostát na zastávkách. Jistěže bych i toho času využil k přemýšlení, ale tohle bylo lepší. Do Prahy jsem zásadně dojížděl vedlejšími cestami, kde se dal očekávat nižší provoz. Zbytečně jsem neriskoval. Na nepřehledných místech jsem zpomaloval - někdy na pouhých osmdesát kilometrů v hodině.

V jedné vesnici mě místní občané svorně udali, že jejich návsí projíždím nadměrnou rychlostí. Nikoho z nich jsem neohrožoval, ale měli pravdu, takže jsem bez vytáček zaplatil pokutu. Byla to ostatně jediná pokuta, která mě postihla a vzhledem k tomu, že byla založena jen na hromadném svědectví a bez důkazů, byla samozřejmě nižší než kdyby mě přesně změřili radarem.

Tempem dvou až tří zkoušek za týden jsem splnil studijní plán za pouhé dva měsíce. Měl bych tedy reálnou šanci získat diplom za čtvrt roku. Ale chtěl jsem už tady uplatnit něco, co mi profesor Jindřich zanechal.


Na konjugátoru bylo vidět jeho postupný vývoj. Pár elektrod včetně příslušných vodičů a zesilovačů profesor přidal dodatečně. Dokonce to vypadalo, že si po přidání posledních destiček zesilovačů musel pořídit na elektroniku novou krabičku - všechny součástky tu byly maximálně úsporně namačkány a volné místo přesně odpovídalo velikosti napájecí baterie.

Kožená obruč obsahovala elektrody podobné elektrodám pro EEG. To umožňovalo jen slabé spojení obou mozků. Normálnímu člověku by to neposkytlo nic a nejspíš by si slabých impulsů ani nevšiml, ale procesoru démona i nepatrné spojení stačilo, aby pronikl do druhého mozku, vytvořil si tam nevelkou řídící oblast, pracovně nazvanou »doménu«, pomocí ní se spojil s hradlovým polem a v krátkosti si přečetl vše potřebné.

Navštívil jsem v nemocnici kamaráda Víťu Anděla a svěřil se mu s konjugátorem. Nevěřil mi - snad proto celkem ochotně svolil k pokusu. Vložil jsem do pouzdra elektrickou baterii, nasadil jsem mu jednu čelenku a sám si vzal druhou. Stačilo poněkud se soustředit - a věděl jsem, že ani tady profesor v nejmenším nepřeháněl.

Malý mozek poskytoval dokonalý přehled o stavu organismu - na to, že vznikl v prahorách u ryb, to bylo dost dokonalé. Současně s tím mi ale i velký mozek odhaloval své taje: myšlenky a veškeré vzpomínky.

Bylo to lákavé - a současně nebezpečné. Bál jsem se toho. Věděl jsem najednou o svém kamarádovi naprosto všechno včetně intimit s jeho dívkou, kterou jsem jinak ani neznal. Ne že bych se po tom v této chvíli aktivně pídil. Prostě jsem najednou všechno věděl. Pochopil jsem také, že Víťovo přátelství je spíše hrané, než upřímné. Víťa mě nepotřeboval. Chtěl být jen zadobře s médii, která jsem vlastně u něho představoval. Měl bych mu možná později zajistit popularitu, až by se rozhodl skončit tady s místem asistenta. Myslel si, že mu to pak ze starého kamarádství zajistím. Trochu mě to zklamalo, ale hned jsem se zarazil. Není ode mě hezké lézt jinému do vědomí, navíc vlastnímu kamarádovi. On má jistě své chyby, ale v podstatě... jistě to se mnou myslí dobře, utvrzoval jsem sám sebe.

Dobře jsem ale věděl, že tomu tak není a raději jsem se od kamaráda odpojil. Zarazilo mě to. Uvědomoval jsem si, že se stanu nad pacienty pánem nejen po zdravotní stránce, ale i nad jejich tajemstvími. Není to tak dávno, co jsem se zařekl nikdy nepoužít lidský bootstrap k proniknutí do psychiky člověka. Tohle bylo ještě silnější, mohl bych lidi ovlivňovat víc než jsem dosud tušil. Mám, či nemám? Dokázal bych, stejně jako profesor, ignorovat zlo v lidech plukovníkova typu, aniž bych zasáhl? Věděl jsem, že profesor byl s plukovníkem ve spojení, když se musel dozvědět podrobnosti o smrtelně nebezpečných zvukových záznamech akce na letišti. Pochopil podstatu toho parazita a již tenkrát vytušil veliké nebezpečí, ale - nezasáhl proti němu.

Já jsem nechtěl šmírovat lidem do psychiky. Bohužel, nevěděl jsem jak jedno od druhého oddělit. Obě oblasti spolu těsně souvisely. Jistě, šlo by to nějak odfiltrovat - ovšem musel bych to dělat aktivně, z vlastní vůle. Jiná pojistka proti zneužití tady neexistovala. Na jedné straně bylo zasahování do soukromí nepřípustné; přinejmenším bych to považoval za hrubou neomalenost, pokud ne za zločin. Na druhé straně mě lákala možnost léčit. Co je důležitější? Z Víťova pohledu se samozřejmě nic nedělo a brzy ztratil trpělivost. Mně to však stačilo.

„Co to mělo být?“ naléhal na mě.

„Nebolí tě žaludek?“ zeptal jsem se ho stručně místo odpovědi. „Chceš to vyléčit?“

„O mých žaludečních vředech jsem ti přece neříkal,“ divil se. „Jak to víš? To se ví, že mě to trápí, není to nic příjemného. Ale už jsem s tím byl u kolegů z interny a něco v tom směru dělají.“

„Víš co?“ navrhl jsem mu. „Vydrž ještě chvilku!“

„Co se děje?“ zajímalo ho to.

„Moment...“ požádal jsem o strpění. Vypadalo to, jako bych se nad něčím zamyslel, ale bylo to jinak. Teď jsem zkoušel změnit prostředí ve Víťově malém mozku. Potřeboval jsem jen chvilku času, aby si to jeho mozek stačil zafixovat.

Stihl jsem to za pár vteřin.

„Kdybys mi dovolil, zkontroloval bych si to za týden,“ požádal jsem ho.

„Ale co?“ nechápal.

„Můžeš přestat brát prášky, co ti dali na interně,“ řekl jsem mu klidně. „Už je nebudeš potřebovat.“

„Obdivuji tvoji drzost,“ vzpamatoval se Víťa.

„Drzost?“ usmíval jsem se. Ale v té chvíli mě něco napadlo.

Sejmul jsem čelenku a převzal od kamaráda i druhou.

„Poslyš, Víťo, jak je na tom v současné době Petrovský?“

„Ále,“ mávl neurčitě rukou, ale zřejmě změnu tématu uvítal. „Toho chlapa mi je vážně líto. Ty jsi ho poznal jako necitu, co okrádá důchodce. Víš, že jim všechno do poslední koruny zaplatil? Teď si stěžuje, že ho někdo těžce podvedl, ale chápe všechno spíš jako svou vlastní vinu. Je to úplný opak Švestky.“

„Nemohl bys mi ho sem přivést?“

„K čemu ti to bude?“

„Poslyš, Víťo, vždyť ty mému přístroji nevěříš!“ začal jsem trochu vyčítavě. „Jak tě mám přesvědčit?“

„Petrovskému nepomůžeš,“ zavrtěl hlavou. „Stoprocentně.“

„Jsi si tím jistý? Chceš se vsadit?“

„Není třeba. Předem vyhrané sázky mě nebaví.“

„Ale uděláš mi to kvůli?“ zkusil jsem to prosebněji.

„Když jinak nedáš,“ povzdychl si, ale odešel. Za krátkou chvíli mi opatrně přivedl pacienta.

Ano, byl to on. Jenže to nebyl arogantní sebevědomý bezcitný pořízek, bez velkých skrupulí okrádající babky a děduly. Víťa přede mne posadil zkrušeného, schouleného kajícníka.

„Netušil jsem, že se tu ještě setkáme, pane Petrovský,“ oslovil jsem ho.

„Vy jste... ten reportér, že ano?“

Pamatoval si zřejmě všechno a protože si mezitím přivykl spoléhat se na sluch více než na oči, poznal mě.

„Pamatujete si mě dobře,“ přisvědčil jsem. „Dovolíte mi podniknout malý pokus?“

„Beze všeho,“ souhlasil tiše.

Víťa mi pomohl vložit mu na hlavu obruč a okamžitě jsem se ponořil do jeho nitra.

Rozeznal jsem oba nádory. Stačilo by asi zrušit nevelkou doménu, která je neustále udržovala, ale vyslal jsem přímé příkazy, aby je malý mozek rozpustil. Ta doména byla poměrně jednoduchá a rozpadla by se i sama, kdyby Petrovský vyslovil nahlas větu - „Bože, vždyť jsem to napravil!“

Současně s tím jsem se napojil i do jeho myšlenek.

Jak to říkal profesor? V každém člověku se spojuje část individua, symbionta i parazita. U Petrovského nejspíš pod dojmem vhodné příležitosti převážilo to horší. Bylo to přece tak snadné a riziko minimální! Od staříků se nedal čekat odpor a podvést je? Nic jednoduššího! Nikdo z nich netušil, že jsou okrádáni, vždyť ani potvrzení nechtěli!

Stalo se ale něco, s čím nepočítal. Trest přišel jako blesk z čistého nebe, Petrovského srazil do prachu a jeho život se během týdne stal naprosto bezúčelný a zbytečný. I kdyby mi to Víťa neřekl, věděl jsem naprosto jistě, že ty peníze vrátil do poslední koruny. Udělal to, protože věřil v zázrak. Když zázrak nepřišel, maličko zatrpkl, ale měl v sobě ještě tolik soudnosti, aby si sám přiznal, že je to především trest za jeho vinu.

Mohl bych se spoléhat na jeho obrácení? Profesor mu zřejmě klíčovou větou dával příležitost. Mohl by to říci i náhodou? Možná - kdyby byl věřící. Jaroslav Petrovský na tu možnost nikdy nepřišel - a osudová doména se držela jako židovská víra. Klíčová věta náboženského obsahu byl ovšem trochu drsný žert - od démona.

„Pane Petrovský,“ začal jsem vážně, když jsem mu snímal čelenku. „Posílá mě ten, kdo vám vzal oči.“

„To je marné,“ vzdychl si. „Slyšel jsem, že není naživu. Ten jediný by snad mohl...“

„Není jediný,“ řekl jsem. „Do týdne budete vidět. Rozhodně stihnete doma vánoce. Rychleji to při nejlepší vůli nejde. Ale musím vás na něco upozornit. Při nejbližší lumpárně přijdete o oči znovu, tentokrát definitivně.“

„Vážně?“ vytřeštil na mě své nevidomé oči. „On může - i ze záhrobí...?“

„Nikdy netušíte, co všechno je možné a co ne,“ řekl jsem na to neurčitě.

Víťa na mě sice dělal zuřivé posunky a obličeje, ale nic neřekl a Petrovského odvedl na jeho pokoj. Vrátil se obratem rychlostí samonaváděcího torpéda a hned se do mě pustil.

„Ty idiote! Promiň, na lepší nadávku si v téhle chvíli nevzpomenu. Co si myslíš, že jsi? Já ti to povím. Jsi vrah! Máš na našem oddělení na svědomí nejbližší sebevraždu! Ten chlap si sáhne na život, až se s ním koncem týdne nic nestane!“

„Nesáhne,“ řekl jsem klidně. „Protože bude vidět.“

„To říkáš ty?“ vybuchl Víťa. „Ty - naprostý laik? Kdybys to říkal jemu, chápal bych to jako útěchu pitomou jako jsi sám, protože se prostě nikdy nemůže vyplnit. Za celý život jsem nepoznal něco takového, to ti povím. Ale ty chceš takovou krávovinu tvrdit i mně? To už je vrchol!“

„Přestaň, Víťo,“ prosil jsem ho. „Netušíš, oč jde. Když jsem ti tenkrát tvrdil, že oba nádory jsou umělé, nevěřil jsi mi - jako teď.“

„Nevěřil - a nevěřím,“ odsekl.

„Ale já opravdu přicházím od toho chlapa, o kterém jsem ti tenkrát vyprávěl,“ ujišťoval jsem ho. Řekl jsem mu o Jindřichovi, ale i klíčovou větu, která měla kletbu zrušit.

„Poslyš, Vlasto, měl bys už hodně dávno vědět, že nemám rád náboženské fanatiky. Myslel jsem, že jsi rozumný, ale tímhle jsi mě přesvědčil, že jsi - nezlob se, vůl!“

„Dobře, vsadíme se,“ navrhl jsem mu. „Když se Petrovský do týdne zabije, tady před tebou to pravdivě sepíšu a podepíšu - můžeš to potom dosvědčit u soudu, nebudu se nijak zlobit. Když ale Petrovský prohlédne, přijdeš se mi za ty nadávky osobně omluvit - ačkoliv tě celkem chápu.“

„Ty jsi opravdu zcvoknul,“ utrhl se Víťa. „Nejsi nakonec opilý? Nic z tebe necítím. Nebo máš v sobě heroin, či nějaké ještě horší svinstvo?“

„Naprosto nic,“ usmál jsem se. „Uvidíme!“

Nedbal jsem na to, že se při mém posledním slově - tady na očním zapovězeném - otřásl.

Mohlo to být i tím, že se ke mně přiblížil...


Druhého dne jsem si vzal volno, ačkoliv na mě Jíra divně bručel. Nerozeznal jsem to ani sluchem, ostřejším podle profesorova vzoru.

Navštívil jsem na fakultě docenta Nováka a poprosil ho o malý pokus. Usmíval se shovívavě - možná už měl zkušenosti s jinými, také tak zapálenými studenty.

Napojil jsem se na něho. Vůbec jsem si nevšímal jeho myšlenek. Vnímal jsem je, tu směs shovívavosti a laskavosti, ale nezdržoval jsem se jimi, vyjel jsem okamžitě po jeho malém mozku. Kornatění tepen bylo na postupu a skleróza už započala své dílo zkázy, ale zatím by se dalo mnohé zachránit. Vybudoval jsem jen tak mimochodem v mozku docenta dvě pomocné domény a naplnil je úkoly. Budou účinkovat pomalu, zato trvale. Třetí měla za úkol obnovit docentovy vzpomínky, čtvrtá byla zaměřena na jeho hormonální rovnováhu. Prolétal jsem nad jeho hradlovým polem jako hejno vran nad čerstvě zoraným lánem. Sem tam se mi podařilo někam hrábnout, změnit nastavení, ale kdykoliv jsem zjistil, že bych se zde musel zdržet, vyhradil jsem problému další část svého procesoru - a jel jsem dál. Šest - sedm - osm problémů - všechny nad úrovní lidských schopností.

Náhle jsem - nechtěně ale o to naléhavěji - vnímal něco, co jsem si původně zamýšlel úplně odfiltrovat. Týkalo se to docentova života, oblasti, které jsem se vyhýbal jak jsem mohl.

A byla by to - krutá chyba.

Proletěl jsem všechno. Podle hodinek uplynulo šest minut od začátku pokusu. Odtrhl jsem se od docenta jen ztěžka; musel jsem nejprve počkat na některé nedokončené procesy.

„Rád bych se vám revanšoval za to, co jste pro mě udělal,“ řekl jsem mu. „Nevěděl jsem, že máte nemocnou ženu. Dovolil byste mi podívat se i na ni?“

Docent ztuhl jako kus skály.

„Jak to víte?“ odtušil po chvilce dutě. „Neví to nikdo, nikomu tady jsem to neříkal.“

„Diagnózu jste jí stanovil sám, že?“ pokračoval jsem.

„Jistě - ale je naprosto nepochybná,“ řekl se smutkem.

„Šel byste tam se mnou? Hned teď,“ navrhl jsem mu.

„Poslyšte, mladý příteli,“ vzpamatoval se a začal mě napomínat jako školáčka. „Tohle se přece nedělá. Mluvíte, jako byste měl pro ni naději - přitom jste ji ani neviděl.“

„Profesoru Jindřichovi byste to neodmítl? Oba jsme jeho žáci,“ dovolával jsem se. „Jenže vás učil kdysi dávno. U mně toho věděl o něco víc. Mnohem víc!“

„To by musel...“

„On by to dovedl,“ ujistil jsem ho tiše. „Pane docente, ještě jsem neměl příležitost vyzkoušet Jindřichovy metody, ale věřím jim. Rád bych, aby pomohly právě vám. Určitě si to zasloužíte.“

Podíval se na mě, zřejmě uvažoval, zda si z něho nedělám legraci, což by vzhledem k vážnosti tématu nebylo nic jiného než - čistá špinavost.

„Dobrá, pojďte,“ souhlasil. Jen jeho tvář trochu víc ztvrdla.

Vzal jsem ho svou obstarožní škodovkou a aby se neobával o svůj život, jel jsem s ním velice mravně. I tak jsme brzy stáli před jeho domem.

„Vy víte, kde bydlím?“ zeptal se s vážnou tváří.

„Jistě,“ přikývl jsem. „To není těžké zjistit.“

Vešli jsme do staršího činžáku a vystoupali po schodech do čtvrtého patra. Docent chvíli hledal klíče a potom dlouho odemykal. Vstoupil jako první - a já za ním.

„Prosím, počkejte tady chvilku,“ požádal mě. „Budu muset choť trochu... připravit.“

Čekal jsem trpělivě - věděl jsem, že to nebude mít jednoduché. Musí ji především omýt, aby vypadala trochu jako člověk. Až skoro po půl hodině pro mě přišel.

„Pojďte dál,“ pozval mě suše.

Na lůžku ležela stařena kost a kůže. Skoro nás nevnímala a jen si potichu broukala jakousi starou melodii.

„Je to příliš těžká demence,“ omlouval ji docent. „Víte že jsem uvažoval o euthanasii? Vím že to není správné, ale když vidíte, jak takový život nemá nejmenší cenu...“

„Nebylo by to správné,“ odtušil jsem. „Vzal byste jí přinejmenším právo na zázrak.“

„Právo na zázrak?“ podíval se na mě, ale potom sklopil oči. „Máte asi pravdu - nic jiného než zázrak tady nepomůže...“

„Pomůžete mi?“ přerušil jsem ho.

Posadil jsem se na pelest postele a nasadil si čelenku. Druhou docent opatrně nasadil své bezvládné choti. Nevnímala to a nepodnikla ani pohyb, aby to zmařila.

Snad poprvé jsem zapojil veškerou kapacitu, kterou jsem měl k dispozici. Nezbylo mi ani na sledování reakcí docenta, který seděl vedle mne a úzkostlivě pozoroval, co se bude dít.

Nepoškozených oblastí, kam bych mohl umístit potřebnou doménu, bylo příliš málo. Použil jsem jednu, pak druhou. Paralelně jsem dalším směrem svého myšlení stěhoval z postižené paměti ženy všechno do své vlastní. Měl jsem tam dost místa, kdežto tady se zdálo, že se mozek každou chvíli zhroutí. Odlehčil jsem mu - a pokusil se zatlumit všechno, co nebylo v této chvíli nutné. Jen okrajově jsem vnímal, že žena usnula - ale já jsem jel dál, všechno najednou. Malátný malý mozek dostal podporu - převzal jsem řízení těla a soustředil se na obnovu funkčnosti. Neměl nic na práci, takže odpočíval, zatímco v něm pozvolna sílily unavené spoje. Pod vlivem jiného, také souběžného procesu se prudce zlepšilo prokrvování. Měl jsem přitom čas zabývat se i sklerózou, hrozícím rozpadem funkce jater a odumíráním levé ledviny - každá taková věc by sama o sobě znamenala vážné ohrožení života. Vybudoval jsem nepatrné hnízdo neuronů se složitější strukturou a dal mu za úkol řízení a regeneraci nervových tkání. Bývalo to kdysi ve schopnostech nižších živočichů, ale s vývojem dokonalejších živočišných druhů to více a více ustupovalo. Zatímco se malé ostrůvky nervové hmoty vzpamatovávaly, soustředil jsem se na jejich vzájemné propojení. Postupně jsem vracel nebo spíše obnovoval i paměť ženy - vzpomínky jsem vracel do obnovených oblastí, silnější a komplexnější než prve. Paměť člověka má cosi společného s holografií - i když kousek chybí, na celkovém obraze se to nepozná. V její paměti bude ovšem neodvratně chybět všecko z posledního, nejhoršího údobí její nemoci; s tím se nedá nic dělat, ale možná to tak bude lépe, než kdyby si něco pamatovala.

Konečně jsem se mohl začít stahovat. Ihned jsem se začal věnovat i svému okolí. Dosud to vypadalo, jako kdybych nad těžce nemocnou ženou bezmocně skláněl hlavu. Nebylo by divu, tohle byl hned na začátek případ hraničící s nemožností, ale tvrdošíjně jsem pokračoval a dokončoval zbývající úkoly pro první etapu, jak jsem si je v průběhu seance naplánoval. Ještě podpora dýchací automatiky a srdce... a dost, víc by nesnesla. Ani ona, ani já.

Skončil jsem a opatrně jsem sejmul obě čelenky, nejprve ze své hlavy, pak z hlavy docentovy ženy. Od počátku našeho spojení uplynula hodina a čtvrt. Otřel jsem si zpocené čelo. Hlavu jsem měl v jednom ohni - ovšem horečka, či spíš přehřátí mozku, dosahující lokálně na temeni hlavy asi čtyřiceti dvou stupňů. Nic vážného, to brzy přejde.

„Paní Evo, jak se cítíte?“ oslovil jsem ležící.

„Asi vás nevnímá,“ připomněl mi trpce docent.

Žena pomalu pootevřela oči.

„Ríšo, to jsi ty?“ oslovila muže.

V té chvíli jsem se na okamžik obával, že budu mít místo jedné pacientky pacienty dva, ačkoliv jsem i docentův mozek před pouhými dvěma hodinami posílil, jak to šlo.

Docent Richard Novák, kandidát věd, překvapením zalapal po dechu.

„Evičko...“ sklonil se rychle nad ženou.

„Ríšo, je mi nějak... nějak hrozně,“ postěžovala si.

„To přejde,“ ujišťoval ji jemně.

„Pokuste se usnout, paní Evo,“ radil jsem pacientce. „Potřebujete si odpočinout.“

„Dobře,“ řekla a zvolna zavřela oči.

Popadl jsem docenta za ruku a pomalu ho odtáhl od lůžka jeho choti.

„Pojďte ven - ona teď opravdu potřebuje spát,“ ujišťoval jsem ho.

Dal se jako ve snách vyvést z ložnice na chodbu.

„Tohle že jsou metody profesora Jindřicha?“ zeptal se mě trochu dutým hlasem.

„Ano,“ přikývl jsem. „Ten přístroj je jeho dílo.“

„Vždyť Evička vůbec nevnímala už pátý rok!“ vykřikl, ale zarazil se a dodal potichu:

„Člověče nešťastná, kdybyste mi řekl, že jste upsal duši ďáblu, budu vám to věřit.“

„Máte pravdu,“ přikývl jsem vážně. „Pokud chcete profesoru Jindřichovi říkat ďábel. Mezi námi - nejste daleko od pravdy. Upsal jsem se mu.“

„Nedělejte si legraci v tak vážné chvíli!“ zahudroval na mě, ale nemyslel to zle.

„S tím ďáblem jste si začal sám,“ upozornil jsem ho. „Doufám jen, že v této chvíli nelitujete, že jste mi uvěřil.“

„A myslíte, že... že se to ještě může zlepšit?“

„O tom jsem naprosto přesvědčen,“ řekl jsem. „Byla v hrozném stavu, ale teď se to bude postupně zlepšovat.“

„Co jste s ní vlastně...“

„Možná si o tom někdy popovídáme,“ slíbil jsem mu. „Teď se vám musím omluvit - strašně mě to vyčerpalo. Nemáte aspoň hrnek kafe?“

Kdybych žádal modré z nebe, možná bych je dostal. Hrnek kafe byl samozřejmě ihned po ruce, jen co se voda stačila ohřát. Profesor mě zavedl do obývacího pokoje a nabízel mi, co měl právě po ruce. Bezmyšlenkovitě jsem chroupal kdovíjak staré sušenky, usrkával kávu - a dvěma pětinami svého procesoru jsem sám sebe dával do pořádku.

Aspoň po třetí opakoval, že neví, jak se mi odmění.

„Pane docente, vy jste pro mě udělal víc, než si myslíte,“ řekl jsem mu. „Doufám, že spolu se svou chotí prožijete ještě hodně let.“

Pak jsem se k němu trochu naklonil.

„A na fakultě zůstaňte. S vaší sklerózou to není tak strašné - přesněji řečeno, bylo, ale už není. Přece neuvolníte katedru tomu idiotovi Máčkovi!“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27