Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Praxe

Vánoce jsem slavil sám. Letošní vánoce jsem měl bez dárků. Měl jsem pár přátel, ale ti měli vlastní rodiny. Vzal jsem raději v redakci všechny vánoční služby - stejně jako vloni. Na rozdíl od loňska je se mnou nesloužila Blanka - slibovala mi sice, že mi to brzy vynahradí, ale už jsem věděl, že k tomu nebude mít příležitost - a možná už nikdy.

Věděl jsem, že i Blanka redakci brzy opustí. V jedné tiché chvilce jsem si na pozadí šumu redakčních počítačů povšiml, že od Blanky slyším dvojitý tlukot srdce. Jedno normální, druhé slabší a rychlejší. Blanka zkrátka čekala dítě. Nebylo to na ní znát, šaty nosila vypasované jako dřív, ale slyšel jsem, co jsem slyšel. Když mi pak děkovala, že za ni beru nepříjemné služby a zmínila se o revanši, odmítl jsem ji s  chápajícím úsměvem:

„Jen se nedělej, za chvilku budeš na mateřské!“

„Myslíš?“ podívala se na mě uraženě. „Co když jsme se už s Fandou dohodli počkat...“

„Jsi ve třetím měsíci,“ usadil jsem ji. Ztuhla jako špalek.

„Jak to... jak to můžeš... snad jsi mě nešmíroval, když jsem byla na prohlídce?“

„Dovol?“ ohradil jsem se. „Nevím ani kdy a kde jsi byla, jenže - já to prostě vím.“

„To bys musel být jasnovidec!“ vybuchla. „Máš pravdu, ale - má vlastní máma to ještě neví!“

„Jasnovidec nejsem,“ zavrtěl jsem hlavou. „Už jsi na to zapomněla? Jsem přece ještě horší bestie - démon.“

„Ty šajbo plechová, nevymáchaná!“ zahrozila mi prstem. „Nikdy jsi přece vtipem nehýřil - a málem bych ti naletěla!“

„Ale blahopřání snad přijmeš,“ podával jsem jí ruku na usmířenou.

„Jistě - jsi kromě našeho doktora a Fandy první, kdo o tom ví,“ usmívala se. „Dostaneš za to upřímnou pusu.“

Naklonila se ke mně - ale v té chvíli se sesypala na podlahu, tak-tak jsem ji zachytil. Omdlela - naštěstí to nevypadalo vážně. Rychle jsem ji přivedl k vědomí, stačilo trochu vody.

„Promiň, Vlasto,“ omlouvala se zaraženě. „Ještě nikdy se mi nic takového nestalo.“

„Ještě nikdy jsi přece nebyla v jiném stavu,“ uklidňoval jsem ji s chápavým úsměvem.

„Ty myslíš, že je to... k tomu?“

„Nejspíš,“ pokrčil jsem rameny. „Snad už víš, že to bývá větší zátěž. Dávej na sebe pozor, zejména venku na ulici, aby se ti něco nestalo.“

Nenapadlo mě ještě, že příčinou jsem - já.

A stejně tak by se projevil každý démon.


Mé působení v redakci se chýlilo ke konci. Čekal jsem už jen na diplom, měl jsem jej dostat krátce po Novém roce. Obíhal jsem sice i nadále všechny významné události ve městě, ale myslel jsem už na tisíce jiných věcí - aniž bych přitom něco zanedbal. Na novinařinu stačila sotva desetina kapacity procesoru - zbytkem jsem byl jinde.

Jen málo zasvěcených mimo docenta Nováka vědělo, že jsem nestudoval dlouhá léta kvůli získání vědomostí, ale pouhých pár měsíců a jen čistě pro diplom. Díky profesoru Jindřichovi jsem vědomosti měl dávno předtím. Promoci jsem proto neoslavoval, jak to jinak bývá obvyklé. Zvlášť když se měla konat zcela mimořádně po Novém roce a jen pro mě. I když jsem se vlastně všechno naučil sám, bez profesora bych do smrti zůstal, čím jsem byl předtím - podřadným redaktůrkem okresního plátku.

K nefalšovanému překvapení šéfredaktora Jíry jsem krátce po promoci podal výpověď. Když se mě ironicky zeptal, proč se mi u něho bezdůvodně a nepochopitelně nelíbí a co chci jako dělat, odvětil jsem, že si zařizuji lékařskou praxi a budu lékařem - což ho dostalo málem do vrtule, skoro jako když se mu profesor na klikaté, úzké okresní silnici při sto šedesáti kilometrech v hodině klidně a bezelstně přiznal, že neměl volant v ruce už aspoň dvacet let.

„Kde jsi vlastně, proboha, vystudoval?“ dobýval ze mně.

Ukázal jsem mu čerstvý diplom se znakem fakulty.

„Ale kdy, že jsme to ani netušili? A jak jsi dělal zkoušky?“

„Studoval jsem po nocích,“ sdělil jsem mu - v podstatě pravdivě. „A zkoušku si přece může každý student dohodnout individuálně.“

„A kdy jsi chodil na přednášky?“ útočil marně dál.

„Nejsou povinné,“ zněla moje odpověď. „Je to bez nich obtížnější, ale dá se to dohnat pílí.“

„Ty - a píle? To prostě nechápu,“ přiznal.

„Nevadí,“ chlácholil jsem ho. „Chápat nemusíš. Kdybys někdy potřeboval uzdravit, přijď za mnou. Známé jako jsi ty léčím mimo pořadí a zdarma.“

„No jo, tak ty ses šprtal na doktora,“ plácl se do hlavy s chápajícím úsměvem. „A já trouba bádám, co za tím vězí, že na novinařinu kašleš! A ono tohle! Ale kdo chce kam, pomozme mu tam! Až zjistíš, že jako doktor nestojíš za nic, vrať se k nám. U nás bys věděl co a jak a když nebudeš mít vedlejší zájmy, bude z tebe ucházející novinář.“

Rozloučil jsem se se všemi srdečně. Když se bývalí kolegové dozvěděli, že jsem vystudoval a budu mít lékařskou praxi, ani mi nezazlívali, že je chci opustit. Pochopili, že je to vlastně naprosto logické - proč bych studoval, kdybych toho pak nechtěl využít?

Svoji lékařskou praxi jsem začal poměrně slušně, i když bez povšimnutí - na panu docentu Novákovi. Nepovzbudil jsem ho jen morálně. Seřídil jsem mu organismus a odstranil jeho největší problém - sklerózu. Brzy si přestal stěžovat, že v poslední době zapomíná. Na mé naléhání odložil na neurčito odchod z fakulty. Jeho žena se též dávala rychle do pořádku. Za týden vstala a po měsíci bych ji málem nepoznal. Kde zůstala ta seschlá babka, pouhá lidská troska? Při dalších návštěvách mě přivítala pohledná paní, které začínaly mizet i šediny - stejně jako jejímu muži. Vypadalo to, jako kdyby oba omládli o dvacet let.

Nebylo tomu tak. Trochu omládla jen jejich těla. Dokonce o něco více. Fungovala teď skoro jako ve dvaceti letech, jen vnější vzhled tomu přece jen neodpovídal.

Samozřejmě jsem byl jejich vítaným hostem, nikdy jsem ale neopomněl docentovi vyjádřit díky za to, že se mě čistě z náklonnosti k mému učiteli tenkrát ujal.

„Ale co ten zázrak?“ naléhal.

„Díky si nechte pro profesora Jindřicha.“

Mít na fakultě dobré přátele nebylo k zahození - i když už jsem je sám nutně nepotřeboval.

Víťa Anděl se mi po Novém roce přišel zaraženě omluvit. Pana Petrovského totiž na Vánoce propouštěli jako zdravého. Nebylo to s ním úplně v pořádku, ale bezpochyby viděl a zlepšovalo se to s každou hodinou. Víťa za mnou přišel s očima navrch hlavy a když se navíc dozvěděl, že mám jako on diplom MUDr, hned mi nabízel místo u nich na očním oddělení.

Utrpěl málem další šok, když jsem - odmítl.

„Já k vám nepůjdu,“ ubezpečoval jsem ho. „Možná se ti to bude zdát divné, ale opravdu jsem nevystudoval medicínu, abych se pak věnoval jednomu jedinému oboru. Otevřu si praxi a chci se věnovat všem.“

„Ale ty bys měl jít k nám - když vyléčíš i tohle!“

„Myslíš, že tady nebudu mít co na práci?“ usmál jsem se.

„Ale u nás bys měl jiné podmínky! Máme veškeré dostupné přístroje, vybavení...“

„To budu mít tady taky,“ opáčil jsem klidně.

„Vždyť nemáš ani sestru!“ vybuchl. „To budeš na všechno sám? Včetně administrativy?“

„Včetně administrativy,“ přikývl jsem. „Administrativu mi bude zabezpečovat počítač. To je otázka programu.“

„A kdo se ti bude starat o počítač?“

„Já,“ pokrčil jsem rameny. „To přece není nic složitého, proč bych na to potřeboval někoho dalšího?“

„Nedostanou se k tobě žádné zajímavé případy, kdežto u nás se s nimi dveře netrhnou.“

„Máš možná pravdu,“ podrbal jsem se na hlavě. „Jenže k vám se zase nedostane leukémie, rakovina, dysfunkce ledvin, cukrovka a podobné chuťovky, které najisto očekávám tady.“

„Těmi by ses u nás pochopitelně nemusel zdržovat.“

„A co bych tam u vás dělal?“ optal jsem ho. „Víš, když každého pacienta do měsíce vyléčím, budu jen rád, že přijdou další. U vás bych nejspíš neměl brzy co dělat.“

Víťa pochopitelně ztuhl.

„Snad nechceš říci, že očekáváš takové úspěchy!“

„Zatím je mám,“ řekl jsem. „Začal jsem od těch těžkých, jeden jsi ostatně viděl. Ale měl bych pro tebe návrh. Můžete zvlášť těžké případy posílat ke mně.“

„Aby specialisté posílali těžké pacienty za praktikem?“ nevěřil svým uším Víťa. „To přece nemyslíš vážně!“

Takový návrh mu opravdu zněl jako inkvizitoru kacířství nejhrubšího zrna.

„Proč ne? Vyzkoušet si to můžete.“

Víťa se urazil a odešel. Samozřejmě za mnou žádné pacienty neposlal, ti začali přicházet sami. Do nemocnice naopak ode mne nedostali zpočátku ani jediný případ. Teprve později - ale těm nepomohli ani oni.


Z mého domu se mezitím vystěhovala jedna rodina. Paní se nechala slyšet, že už má dost společného záchodu na pavlači, nehostinných prostor bez vody a koupelny, o praní bez pračky nemluvě. Až do poslední chvíle jí to sice nevadilo a za tak nízký nájem by jí neměla vadit ani jeskyně, ale když zdědila po bezdětném strýci rodinný domek na opačném konci města, neváhala ani na okamžik a podala ihned z bytu výpověď.

Byl jsem nakonec rád, že v afektu jednala čestně. Kdyby ji napadlo svůj bývalý byt výhodně zašmelit, přidělala by mi možná problémy. Místo abych do uvolněného bytu přijal jinou rodinu, třeba i za vyšší než jen symbolické nájemné, rozhodl jsem se nájemné oželet úplně. Mnohem víc jsem potřeboval čekárnu a ordinaci, abych mohl začít se soukromou praxí. Profesor ji provozoval v malé chatě, kde byl odkázaný na počasí a pacientům ani neměl možnost nabídnout úkryt při dešti.

Druhá věc byla, že léčil zadarmo. To bych si nemohl bez jeho důchodu dovolit. Vždyť jen kvůli pojišťovně jsem musel získat oficiální diplom. Stálo mě to hodně běhání, než se mi podařilo uzavřít s pojišťovnami smlouvy. Měl bych začít shánět pacienty, což by nebylo snadné, vzhledem k poměrně slušnému zdravotnímu středisku o pouhých několik bloků dále a prosperující nemocnici na kraji města.

Použil jsem opět trik profesora Jindřicha a začal jsem v hospodě. Během sporu, z mé strany trochu fingovaného, jsem dospěl k sázce, zda dokážu uzdravit chronické revma či ne. Odpůrce jsem pozval do nové ordinace a během chvilky jsem jeho organismus vyladil, aby si pomohl sám. Léčbu jsem dovršil injekcí obarvené vody - profesorův placebo efekt měl pomoci k vyšší důvěryhodnosti.

Bylo to jednoduché a účinné. Do šesti neděl jsem měl ve své kartotéce první stovku pacientů a další přibývali tak rychle, že bych si je ani nestačil zapisovat - kdybych neměl k ruce profesorův počítač, ovládaný téměř neznatelným, těžko postřehnutelným syknutím.

Samozřejmě se i Jíra brzy dozvěděl, kde se má ordinace nachází. Dokonce za mnou oficiálně přišel - pořídit rozhovor s novým, mladým lékařem. Vyhověl jsem mu, ale dostal jsem ho jen do většího zmatku. Pochopil totiž, že to nemyslím jako recesi, ale vážně, že skutečně léčím a světe zboř se, mám na tomto poli i nečekané úspěchy..

Do čtvrt roku jsem dosáhl limitu, který jsem směl mít na základě smlouvy s pojišťovnou. Kartotéku jsem si musel rozdělit na dvě - první obsahovala oficiální pacienty, které jsem vykazoval pro pojišťovnu a za které jsem dostával plat. Druhá kartotéka obsahovala pacienty neoficiální, které jsem oficiálně vykazovat nemohl. Ty jsem musel upozornit, že musí zůstat zaregistrováni u svého dřívějšího lékaře a léčil jsem je - zdarma. Příjmy jsem měl díky smlouvě s pojišťovnou vyšší, než jsem potřeboval. Nezaměstnával jsem totiž sestru, neplatil nájem za sebe ani za ordinaci - což bývá pro soukromé lékaře až pohroma. Veškeré finanční přebytky jsem mohl ponechávat ve spořitelně. Počítal jsem s tím, že budu muset udržovat starodávný činžák, kde nájemné tvořilo symbolickou hodnotu a rozhodně by na údržbu nestačilo. Začal jsem zkrátka tam, kam se profesor Jindřich dostal až po letech. Vyhovovalo mi, že jsem měl nové zaměstnání, ve kterém jsem byl vlastním pánem. To všechno díky profesorovi.

Proč se vlastně zabil - anebo se nechal zabít?

Od první chvíle, kdy jsem pochopil, že jsem démon jako on, očekával jsem i jeho největší problém - abych se musel do práce nutit. Jenže stav - »šlo by to, ale nechci« - nepřicházel. Přitom jsem pracoval jen přes den, kdežto za nocí jsem dál, už spíše ze zájmu, studoval v dalších knihách z profesorovy bohaté knihovny.

Dokonce jsem uvažoval, že budu pokračovat v tom co začal on - na soudech. Ne že by to bylo mým pradávným klukovským snem jako u něho, spíš protože mě soudy, jako mnoho jiných lidí, často pořádně naštvaly. Propouštění vrahů a podvodníků jako na běžícím pásu, žaloby zamítané pro nedostatek důkazů. Někdy se nabízelo nelichotivé vysvětlení »vrána vráně oči nevyklove«, ale spíš jinak - »parazit nadržuje parazitům«. Napůl se na tom podílely i zákony, vymýšlené politiky, kteří podle profesora mnoha znaky také patřili k parazitům.

Nemínil jsem zasahovat tak okatě, jako před nedávnem profesor. Nemínil jsem na sebe upoutat pozornost novinářů, nemohl jsem přece vědět, zda se v honbě za senzací nezastaví jako já. Naopak jsem si umínil, že budu vystupovat skrytě. Předpokládal jsem, že se o takových případech včas dozvím od pacientů.


Bohužel jsem měl i případy, které jsem chtě nechtě vzdal. Nebylo jich mnoho - ale byly.

Bezmocného pana Mládka ke mně přivedli příbuzní. Oslepl podobně jako Petrovský a stejně jako u Petrovského jsem u něho našel příčinu - doménu profesora Jindřicha. Tady ale nebyla žádná podmínka, kterou by měl splnit, aby se doména rozplynula a pacientovi se zrak vrátil. Doména byla naprosto tvrdá - a bylo zřejmé, že je velice pečlivě vystavěná. Začal jsem uvažovat, proč tomu tak je - a napadlo mě podívat se do myšlenek pana Mládka.

Přišel jsem na to brzy. Pan Mládek byl - vrah. Dostal se do nepříjemné situace, neboť během krátké doby přišel o mnoho peněz - vložil je do pochybného podniku a oškubali ho. Případ se dostal před soud, viníci skončili ve vězení, ale po penězích se slehla zem. Až potud bych pana Mládka litoval, kdyby si neusmyslel zahojit se finančně na někom jiném. Vyčíhal si listonošku, která nosila důchody. Přepadl ji, ale neztrácel čas vyhrůžkami, aby mladou holku donutil vydat tašku s penězi. Očekával, že by ho poznala a usvědčila. Podle jeho převráceného uvažování bylo jednodušší zezadu ji probodnout nožem. Mířil dobře, rána zasáhla srdce, nešťastná oběť padla obličejem do bláta a zemřela v několika vteřinách, ale pan Mládek ji pro jistotu šestkrát bodl do zad. Odnesl si potom její tašku, peníze použil k splacení dluhu v bance a ještě mu zbylo do dalšího podnikání.

Netrvalo ale dlouho - a začal nepochopitelně slepnout. Krátce předtím ho navštívil podivný člověk v černém, aby mu sdělil, že slepá nemusí být jen lidská spravedlnost, ale i on...

Poznal jsem profesora Jindřicha - a otřásl jsem se.

Slepota pana Mládka tedy nebyla nemoc, ale trest. Snad krutý, ale spravedlivý, o tom nebylo pochyb. Zatímco Petrovský měl šanci prohlédnout, splatí-li své dluhy, u Mládka stejně jako u Švestky žádná podmínka nebyla. Své oběti přece život vrátit nemohl.

Mohl bych ho vyléčit. Byla to pouhá doména, rozložila by se v půlvteřině. Ale neudělal bych to. Pan Mládek si trest doživotního oslepení zasloužil. Zrušit profesorovu doménu by mi připadalo nejen nekolegiální, ale přímo zločinné. Abych se potom strachoval, co dalšího pan Mládek spáchá? Byl teď odkázaný na nevelký invalidní důchod, ale hlavně, nemohl se do ničeho dalšího zaplést - nebyl tedy nebezpečný.

Pokýval jsem jen hlavou a prohlásil, že v jeho případě žádnou naději nedávám, neboť zde je lékařská věda bezmocná. Nebyl jsem ostatně sám, kdo mu ten ortel potvrdil. V nemocnici to vzdali dávno přede mnou.

Pan Mládek byl neodvolatelně odsouzen na doživotí.

Do žaláře nejtemnějšího.


Neléčil jsem ani jiný, tentokrát hromadný případ - z podobného důvodu. Jakmile se rozkřiklo, že si vím rady s leukémií, pozvali mě zdvořile ke konzultacím do onkologického oddělení vojenské nemocnice. Neodmítl jsem - kam jinam bych měl jít pomoci než tam, kde je to nejhorší?

Ale už při vyšetřování prvního pacienta s leukémií jsem se zarazil. Opět jsem našel v jeho mozku doménu. Ve zlomku vteřiny jsem si vzpomněl na poslední obléhání profesora v obklíčené chatě. Znamenalo to, že ten nešťastník patřil do plukovníkova komanda a při posledním útoku byl postižený? Ano, tak tomu bylo.

Mohl bych osudovou doménu zrušit? Jistě - ale nedovolil bych si to.

Kletba byla ostatně podmínečná. Doména blokující tvorbu červených krvinek byla ledabyle zaklíčovaná krátkým heslem. Stačilo vyslovit klíčovou větu, sama by se rozplynula. Tělo by se rychle vzpamatovalo, neboť ve skutečnosti se o pravou leukémii vůbec nejednalo. Opakované transfúze zatím pacienta spolehlivě držely při životě - ačkoliv to jistě pro něho nebyl žádný med.

Podíval jsem se na dalšího pacienta - a pak na dalšího.

Všude stejný obraz - a doslova stejné heslo. Stačilo by jednou nahlas vyslovit větu: „Bože, odpusť mi!“ Ta slova by ani nemuseli vyslovit v pevném pořadí a mohli je proložit jinými. Měla být ale součástí jedné věty, nestačilo vyslovit je odděleně. Že něco takového žádného příslušníka elitní policejní jednotky ani ve snu nenapadne? Dalo by se to chápat jako démonův krutý žert. Ale všichni tu možnost měli. Všichni stejnou, ačkoliv - málo pravděpodobnou.

Obešel jsem všechny pacienty a pustil se do těch, kteří měli nemoc přirozeného původu. Tady jsem neměl jiné problémy než biologické a brzy jsem byl s nimi hotov. Dohodl jsem si pak malou konzultaci s ostatními lékaři.

„Je to velice smutné,“ začal jsem, „ale očekávám úspěch sotva u osmi pacientů.“

„Sotva?“ pozvedl obočí šedivý primář. „Takové slovo bych vůbec nepoužíval. Úspěch u osmi beznadějných pacientů, s tím se nedá spojovat slovo »sotva«. I to by byl obrovský pokrok, nikdo jsme nedoufali ani v to.“

„Bohužel, většinu pacientů nevyléčím,“ pokračoval jsem. „Ačkoliv - ani těch devětatřicet zbylých nejsou beznadějné případy.“

„Jak to myslíte, pane kolego?“ podivil se primář. „My se shodujeme na tom, že všechny tyto případy jsou beznadějné. Kdyby tomu tak nebylo, vystačili bychom si sami.“

„Žádný není beznadějný,“ řekl jsem po pravdě. „Těch osm bude žít naprosto určitě, měli skutečně jen leukémii.“

„Ti ostatní ne? Myslím, že jsme se shodli...“

„U ostatních to není leukémie. Je to - kletba.“

„Kletba?“ Primář nevěřil svým uším. „To přece nemyslíte vážně, pane kolego!“

Chápal jsem ho. Stejně by se díval kterýkoliv farář na svého kolegu, který se veřejně přihlásí k ateismu. Nebo k islámu, což je ještě horší.

„Myslím to vážně,“ pokračoval jsem bez zaváhání. „Je to skutečně kletba. Může ji překonat pokora a upřímná lítost. Policie o ty muže tak jako tak přijde, ale víc než lékař jim pomůže kněz. Obrácení na víru může zachránit život všem. Chápu vaše zděšení - s ničím takovým jste se ještě nesetkali. Já ano.“

„Kletba - dnes? Pane kolego! Které století máme?“

„Se stoletím to nesouvisí. Prostě se to objevilo, můžeme to nanejvýš vzít na vědomí.“

„Jak to můžete tvrdit, pane kolego? Cožpak už jste něco takového viděl? Pokora a lítost má být lékem proti leukémii? Vždyť je to čiré šarlatánství!“

„Vystudoval jsem lékařskou fakultu, ale ovládám teď více,“ přiznal jsem. „Na skutečnou leukémii by pokora neměla sebemenší vliv, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ano, vypadá to na leukémii, ale všimněte si, není tak zhoubná, jak by měla být. Pokoušíte se ty lidi udržet transfúzemi při životě a zatím to jde, ačkoliv vám samotným musí být jasné, že na skutečnou leukémii transfúze nestačí, všichni by už dávno leželi na pitevním stole v patologii. Leukémii si můžete směle škrtnout. Co je to ale jiného? Já tvrdím, že je to kletba a zlomí ji skutečně pokora. Navrhuji zeptat se samotných pacientů, kde a jak se s tím setkali.“

Zašli jsme ve velkém procesí za jedním, který byl sám na pokoji a byl natolik při sobě, že mohl odpovídat.

„Co byla vaše poslední akce?“ zeptal jsem se ho.

„Ekologická demonstrace v Praze,“ odtušil bezbarvě.

„To už jste se ale necítil ve své kůži, je tomu tak?“

„Necítil - ale pak to šlo hrozně rychle.“

„Nevzpomenete si na poslední akci, kdy jste byl ještě naprosto zdráv?“ upřesnil jsem.

Pacient při vzpomínání trochu jako by ožil.

„Ále - obléhali jsme takového divného chlápka, plukovník mu říkal démon. Nikdy jsem se nedověděl jak to dělal, ale před jeho chatou hořela auta, transportéry i tanky a spadla tam dokonce i vojenská helikoptéra.“

„Nestalo se tam něco, na co byste si teď vzpomněl? Něco, co by se týkalo přímo vás?“

„Stalo,“ upamatoval se. „Zatroubil na nás trumpetou a nesnesitelně z toho bolela hlava.“

„Vidíte?“ obrátil jsem se ke kolegům. „Pacient právě tam narazil na démona - a nebyl první ani jediný.“

„Prosím vás, kdo by to měl být - démon?“ ohrnul nad tím nos primář oddělení. „Odkud by se vzal - z pekla?“

„Je to člověk s neuvěřitelnými schopnostmi,“ řekl jsem suše. „Člověk schopný seslat kletbu i odvolat ji. Musel mít strašlivý důvod udělat to. Víte - démonova kletba je něco jiného než co se pod tím pojmem traduje. Něco je ale společné. Vyvolá ji zvuk, který má zvláštní vnitřní smysl. S nejjednodušším působením tohoto typu jste se jistě setkali a znáte, že blikání světla o frekvenci tří Hertz vyvolá epileptický záchvat. Tohle je mnohem složitější - ale pro démony možné.“

„To může udělat senzibil?“ oťukával raději primář neznámý terén jako slepec bílou holí.

„Senzibil? Senzibilové obvykle nemají sílu zapálit na dálku tank. To se tam totiž dělo. Vidíte sami, že je to něco tisíckrát horšího.“

„Myslíte to vážně, doktore?“ podíval se na mě mladík bez naděje v očích.

„Naprosto vážně,“ odtušil jsem. „Náhodou o vašem případu vím. Vy jste toho člověka bez důvodu přepadli, obléhali a zabili. Ale i to je pro mě záhada. Mohl vám kdykoliv zmizet, aniž byste si toho všimli; spíš to vypadá, že on tam zemřít chtěl. Řeknu vám upřímně, děsí mě to. Příšerná historie - nechybělo mnoho, odmítl bych s tím mít cokoli společného. S démonem se nežertuje, je to - příliš nebezpečné.“

„Já jsem nikoho nezabil!“ namítl dotčeně pacient.

„Vím - jen jste poslouchal rozkazy,“ řekl jsem trpce. „Vás prostě nenapadlo, že vás nadřízený zneužíval pro své vlastní cíle?“

„Nemluvme o plukovníkovi,“ řekl rychle primář. „Je po smrti a nesluší se pomlouvat ho.“

„Plukovník Vejmelka nebyl schopen přiznat chybu,“ nedal jsem se obměkčit. „Proto zemřel rychle. Tihle mají ještě naději.“

„Myslíte?“ díval se na mě nevěřícně pacient, stejně jako suita lékařů kolem.

„Vím to,“ řekl jsem. „Kdybych takovou kletbu seslal já, mohl bych ji i odvolat. Tohle není moje kletba. Naštěstí pro poškozené ji může prolomit opravdu upřímná lítost. Pak ale není nutné, abych se s tím potýkal. Nebylo by to ani správné. To je vše, co vám řeknu.“

„Říkáte, že i vy umíte kletbu seslat?“ podíval se na mě tázavě jeden ze starších lékařů. „To je opravdu možné?“

„Za jistých okolností. Ale je to nebezpečné, něco o čem je lépe nevědět. Pokud o tom přece jen chcete vědět více, přečtěte si v učebnici fyziky kapitoly, věnované rezonanci. Kletba je cosi podobného. Nazval bych ji určitým druhem psychorezonance. Ano, umím to. Ale nechtějte to proboha zkoušet. Nerad o tom mluvím a tím spíš o tom odmítám planě žertovat.“

Aniž by se domlouvali, všichni lékaři zvážněli. Zřejmě pochopili, že se děje něco mimo jejich znalosti. Nemusel jsem ani zdůrazňovat zbytečnost dalšího naléhání. Ačkoliv jsem si umiňoval, že nebudu dávat svoji podstatu najevo, ve vojenské nemocnici jsem to porušil. Nemělo to naštěstí žádné následky. Lékaři o tom raději mlčeli, pacient také a žádný novinář u toho naštěstí nebyl.

„Co myslíte, že mám dělat?“ zeptal se mě pacient.

„Sežeňte si kněze,“ řekl jsem mu. „Ten vám může pomoci. Pamatujte si, na démonovu kletbu nestačí léky.“


Osm mých pacientů se začalo rychle zotavovat. Při druhé návštěvě jsem musel v pěti hlavách krátkodobou regenerační doménu doladit, ale dalších zásahů už nebylo zapotřebí.

Byla to jenom obyčejná leukémie.

K příslušníkům Vejmelkova komanda nakonec zavolali kněze - i když spíš pro jistotu. Samozřejmě jsem mu nemusel dávat podrobné návody, sám se chopil příležitosti promluvit jim do duše - a šest z nich se začalo uzdravovat, neboť pod jeho vedením přišli na klíčová slova. Ostatní mu neuvěřili - a díky opakovaným transfúzím živořili dál. Formulku, která by je mohla vyléčit, jsem jim přímo neřekl. Předpokládal jsem, že na ni přijdou sami, ale jen když začnou své účasti v tehdejší bitvě litovat. To byl přece hlavní smysl profesorovy domény.

Právě tak jsem nevyléčil nikoho z těch, kdo na oslavách Hitlerových narozenin kdysi přišli o sluch. Ne že by za mnou nepřišli. Ve městečku se brzy vědělo, že léčím i horší případy. Ale museli by ke mně přijít pokorně. Hluchota je možná těžkým trestem, ale dá se s tím žít - a bohužel i více než dřív nenávidět. Někoho zkrátka nepřesvědčí. Petrovského slepota napravila, hluchota na tyhle nestačila. Že by měl profesor pravdu, že jen slepota dokáže člověka napravit?

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27