Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kontroly

Poprvé od založení praxe jsem dorazil do ordinace pozdě, ale nemrzelo to mě ani pacienty. Navíc jsem si přinesl trestní zákoník, abych se v něm ve volných chvílích při vyšetřování a léčení pacientů vzdělával. Měl jsem zde podstatné mezery.

Také na okrajích zákoníku byly profesorovy obrázky s jeho kritickými připomínkami. Při čtení se mi zdálo, že bych tam mohl připsat totéž. Ano, mnoho paragrafů jsem dnes v noci překročil. Mohli by mě obvinit a postavit před soud. Ale uvnitř jsem cítil, že jsem jednal správně. Jakže se to říká? Terorismus je svinstvo, ale i já schvaluji atentát na Heydricha. Porušil jsem domovní i osobní svobodu těch grázlů? Jistě - a rád! Poškodil jsem je na zdraví a porušil tím Hippokratovu přísahu? Jsem přece Démon. Studené paragrafy nezajímalo, co dělali svým obětem. Proto mě na druhou stranu nezajímala ustanovení o nepřiměřené obraně a presumpci neviny. Správně je měl trestat jen nezávislý soud, ale jak naše »nezávislé soudy« znám, na tyto gaunery by byly určitě krátké. Postupoval jsem protizákonně, což na druhou stranu neznamená, že bych jednal nespravedlivě. Stal jsem se i zlodějem, neboť jsem okradl jiné zloduchy o těžce získané peníze? Zloděj okradl zloděje, ale zůstal jsem chudý jako dřív a špinavé peníze skončily jediným způsobem, kde jejich původ nemusel být na závadu. Ano, dnes v noci jsem se stal zločincem. Právě to by mě ale mělo před postihem soudů chránit. Soudci chrání lumpy, tedy i mě.

Kdo ale ztrestá lumpy, co vzali dětství malé Lauře? Nikdo. Soudy na to nestačí, všechno je dávno promlčené. Naopak, soudy teď budou ty grázly chránit jako nevinné, protože jim nikdo nic nedokázal, ani nedokáže. Jedině démon přesně ví, kdo je vinen a kdo ne. Znalost pravdy mi dávala odvahu jednat i v případech, kdy jsem věděl, že zákony překračuji. Tak jako kdysi profesor.

A měl jsem dojem, že jednám správně.

Má ordinace vypadala dnes podivně. Pacient seděl v křesle, na hlavě čelenku konjugátoru, já jsem seděl v sousedním. Ačkoliv jsem zaujatě listoval trestními zákony, stačil jsem také nenuceně hovořit s pacientem, který jen užasle zíral. Po chvilce jsem vstal a aniž bych zvedl oči od knihy, sňal jsem po paměti z hlavy pacienta obruč s elektrodami. Knihu jsem odložil jen na okamžik, když jsem potřeboval obě ruce. Sotva jsem vrátil injekční stříkačku na podnos, opět jsem sáhl po knize. Během příchodu dalšího pacienta jsem stačil několikerým syknutím zanést jeho data do počítače a situace se opakovala.

Možná si někteří všimli, že knihu nečtu obvyklým stylem. Obracel jsem stránky příliš rychle, jako kdybych v nich něco hledal a zbytek přeskakoval. Ale bylo to jinak. Text jsem četl podrobně, abych si jej dobře zapamatoval; u zákonů bývá důležité každé písmenko. Nejvíce času jsem ale věnoval profesorovým obrázkům. Obsahovaly více informací, než veškerý text okolo.

Naštěstí většina dnešních případů byly pouhé kontroly, kde jsem neměl tolik na práci. Jenom jeden z pacientů si to nenechal líbit a vyčetl mi, že se o něho dost nezajímám.

„Proč myslíte, pane Rambousek?“ zeptal jsem se ho.

„Myslel jsem si, že mě budete vyšetřovat a vy si zatím čtete nějaký román. Platím přece zdravotní pojištění a mám právo, abyste se mi věnoval naplno. “

„Stihnu obojí, pane Rambousek,“ ujistil jsem ho. „Věnuji se vám více než naplno.“

„Jaké je to léčení, když si čtete?“

„Lepší než kdekoliv jinde,“ odtušil jsem.

„A tomu mám věřit?“

„Nemusíte, samozřejmě. Když budete požadovat opravdu pořádné vyšetření, pošlu vás do nemocnice na onkologii. Možná si vás tam hned nechají a pánbůh s vámi!“

To ho patřičně zarazilo.

„Na onkologii? Tam se snad léčí ta... rakovina, nebo ne? To je to se mnou tak vážné?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Máte půl jater prorostlých nádorem. Máte prostě z pekla štěstí, že jste tady. Já vás uzdravím. I když si přitom čtu.“

„Z pekla štěstí, říkáte?“ zarazil se. „Jste snad ďábel?“

„Neříkám, že nejsem,“ usmál jsem se. „Ale nemusíte se bát, duši po vás nechci. K obědu si dám radši svíčkovou, naproti v restauraci ji vaří výtečně.“

„Fuj!“ odplivl si. „Že vás to baví, pane doktore, takové pitomé vtipy.“

„Začal jsem to já nebo vy?“ opáčil jsem s úsměvem. „Tak vidíte! Naštěstí mám smysl i pro ptákoviny.“

„No jo,“ roztáhl konečně ústa do úsměvu. „Ptákovina to tedy byla pořádná. Ale věřte nebo ne, kdybyste mi řekl, že jste rohatej, skoro bych vám to uvěřil.“

„To po vás nechci, pane Rambousek. Podívejte, vy po mně očekáváte, že vás uzdravím a já vás uzdravím. O čem bychom ještě měli diskutovat? Máte pravdu. Nejste tu zadarmo, jste pojištěný a já za vás od pojišťovny beru plat. Máte tedy nárok na důkladnou péči. Ale můžete tvrdit, že vám ji nedám? Vy možná nestihnete dělat během čtení knížky nic jiného, ale podívejte se na svou ženu. Ta si klidně čte, přitom vaří oběd a navíc pere prádlo. Stihne přitom všechno. Oběd nespálí, všimne si, když se jí pračka zasekne a neuteče jí ani smysl románu.“

„Proboha, vy ji znáte?“ zděsil se.

„Ne, ale tohle přece dovede většina žen, proč by zrovna ta vaše měla být výjimkou?“

„Jste snad ženská?“ zkusil to aspoň tudy.

„Nejsem,“ odtušil jsem. „Myslíte si, že jsem něco méně?“

„Chraň Pánbůh!“

„Vidíte. Játra se vám lepší každý týden a nejspíš vás už ani nebolí. Je tomu tak?“

„Máte naprostou pravdu...“

„Přijdete zase za týden a teď mi sem pošlete dalšího.“


Kontrolu od pojišťovny jsem nečekal, alespoň ne tak brzy. Komisní suchopárná referentka s odbarvenými vlasy vstoupila do ordinace jako každý pacient, ale jakmile za sebou zavřela dveře do čekárny, vytáhla svazek lejster.

„Jmenuji se Ivana Zahrádková a jsem tady na kontrole,“ oznámila mi suše.

„Prosím, co chcete kontrolovat?“ podivil jsem se.

„Jste doktor Vlastimil Veselý?“ ignorovala mou otázku.

„Ano, to jsem. Je něco v nepořádku?“

„Samozřejmě,“ odvětila s přehledem žirafy. „Jak mi, pane doktore, vysvětlíte, že si vaši pacienti platí všechny léky z vlastní kapsy? Není vám hanba? Za celou dobu, co vedete praxi, jste nenapsal ani jeden recept na pojišťovnu. Přece není možné, aby si pacienti hradili léky sami. Pojišťovna je tu od toho...“

Zaskočila mě, jen co je pravda. Ale už mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Statistika zdravotní pojišťovny měla pravdu. Nikoho jsem neobtěžoval s návštěvou lékárny, obarvená voda mi stačila na všechny.

„Kdo vám proboha nakukal, že si moji pacienti platí léky sami? Moji pacienti si léky neplatí,“ zastavil jsem ji.

„Snad nechcete tvrdit, že máme u nás nepořádek?“

„Ne, to netvrdím,“ souhlasil jsem.

„Proč tedy píšete všechny léky na pacienty?“

„Nepíšu žádné léky. Ani na pacienty, ani na pojišťovnu.“

„Chcete snad přiznat, že jste přestal poskytovat zdravotní péči? Ale to by byl pořádný podvod, pane doktore! Smlouvu jste nevypověděl a dostávat plat zadarmo, to přece nejde!“

„Představte si, paní, já léčím dál, ale bez léků.“

„To je přece nesmysl,“ podívala se na mě přísně.

„Není,“ ujistil jsem ji. „Víc lékařů dnes přece používá akupunkturu. K té nepotřebují léky.“

„Ano, ale to jsou specialisté. Vy máte být praktik, máte uzdravovat všechny lidi, nejen ty, na které můžete aplikovat pouhou akupunkturu.“

„Já léčím všechny,“ ujistil jsem ji. „Kdybyste byla nemocná, podíval bych se i na vás.“

„Vidíte! A to by bylo proti předpisům!“ zajásala.

„Proboha, proč? Cožpak nesmím pomáhat u akutních případů i neregistrovaným pacientům? Žádný takový předpis neexistuje! Ukažte mi jej!“

„Ale mě byste vzal... sám jste to říkal.“

„Jistě, kdybyste byla nemocná a kdyby váš stav vyžadoval bezodkladné ošetření.“

„No, dejme tomu, to byste mohl,“ řekla zklamaně. „Ale co úrazy! Vždyť vy nepoužíváte ani obyčejnou sádru!“

„Vystačím si bez ní. Pochopte to. Kus odtud se nachází normální zdravotní středisko a úrazy zřejmě chodí tam. Kromě toho máme záchrannou službu a ta vozí pacienty do nemocnice. Pro mě zbývají jen obyčejné případy.“

„Ale vy si přece nemůžete vybírat jen případy, na které si vystačíte s akupunkturou. Smlouva s pojišťovnou vás zavazuje...“

„Smlouvu s pojišťovnou dodržuji,“ přerušil jsem ji.

„Ukažte mi tedy vaši dokumentaci,“ požádala mě upjatě.

„Je támhle v počítači,“ ukázal jsem jí.

Posadila se k němu s jistotou falešného hráče, ale po pár vteřinách znejistěla.

„Kde máte, prosím, klávesnici?“ zeptala se. „A myš?“

„K čemu myš?“ podivil jsem se okázale.

„No přece ke spouštění programů.“

„Chcete nějaký spustit?“

„Ano, chtěla bych vidět vaši kartotéku.“

Sykl jsem příkaz a na obrazovce se objevil seznam jmen z oficiální části.

„Jak jste to udělal?“ zděsila se.

„Víte, paní Ivanko, tenhle počítač je drobátko jiný, než jaké znáte. Všechno ovládám hlasem. Víte co? Pozvu si pacienta, abychom zbytečně nezdržovali, tady před vámi ho vyšetřím a vy se zatím pěkně v klidu podíváte, co o něm mám v kartotéce.“

Kupodivu ji ani nenapadlo protestovat. Pozval jsem dovnitř dalšího. Šlo o kontrolu, posadil jsem tedy pacienta do křesla a nasadil mu konjugátor.

„Co je to za přístroj?“ zeptala se mě přísně kontrolorka. „Takový neznám.“

„Diagnostický,“ odtušil jsem. „Je unikátní, ale funguje.“

„Ale jeho používání není schválené. V našem katalogu určitě není.“

„Co by tam dělal, když je unikátní?“ souhlasil jsem. „Ve smlouvě s pojišťovnou nestojí, jaké přístroje, léky a metody smím používat. Všimněte si laskavě, smlouva mě zavazuje jedině nepřekračovat náklady na jednoho pacienta, ale když pojišťovně peníze ušetřím a obejdu se úplně bez léků, nic ve smlouvě neporušuji. Ostatně, vaše pojišťovna by měla být jenom ráda.“

„No dobře, ale proč tedy ostatní doktoři...“

„Používají asi jiné metody. Správně jste říkala, každý se nezabývá akupunkturou.“

„Dobře. A co když ten přístroj u nějakého pacienta nestačí? Co když bude potřebovat třeba antibiotika?“

„Zde mám bloček receptů, jeden vytrhnu a vypíšu. To je přece snadné. Stejně standardně bych to řešil, kdyby pacientova nemoc vyžadovala hospitalizaci. Prostě bych zvedl telefon a zajistil mu odvoz. Ale nevím, proč plýtvat drahými léky, dokud to jde bez nich.“

„Ještě jste pro žádného pacienta nepotřeboval lék?“ zeptala se kousavě. Tenhle tón jí seděl, zdá se, nejlépe.

„Zatím jsem na všechno stačil, až na pár hluchých, které jsem přeobjednal na ušní oddělení, ale tam si také nevěděli rady, ostatně je už dříve označili za neléčitelné.“

„O těch víme,“ připustila.

Mezitím jsem dokončil kontrolu pacienta, rozloučil jsem se s ním a pozval dalšího.

„Vždyť jste s ním nedělal vůbec nic!“ vyhrkla Ivanka.

„To byla jen kontrola,“ ujistil jsem ji. „V podstatě byl téměř zdráv.“

„To je ale podivné,“ nepřestávala rýpat.

„Co je vám divné?“ opáčil jsem s úsměvem. „Že je většina mých pacientů zdravá? Nesvědčí to o úspěšnosti mých metod? Chcete mě opravdu vyzkoušet?“

„Jak?“ zamračila se.

„Pojišťovna mi snad může poslat na zkoušku pacienta. Jeho diagnózu si dá stanovit od nezávislého lékaře. To by jistě bylo možné. Zkuste to. Můžete si vybrat případ, který podle vašeho mínění nepůjde vyléčit bez léků. V rámci testování bych musel samozřejmě přijmout i pacienta, kterého nemám registrovaného, ale to byste jistě nějak zařídila.“

Zabručela, že uvidí a rozloučili jsme se.


Úspěch přináší obdiv, ale v Čechách spíš závist. I s ní jsem musel počítat. Moje praxe se brzy stabilizovala. Začali ke mně docházet i nemocní až ze vzdálenějších vesnic. Doslechl jsem se ale od nich, že dvanáct kilometrů od nás v malé vesnici Morašíně se v poslední době objevila mladá léčitelka senzibilka, jakási Lucie Salačová, která má také neuvěřitelné úspěchy. Proto se lidé z toho kraje ke mně nehrnou. Snad jen ti, kterým vadí, že jim léčitelka Lucie účtuje za každé léčení stokorunu.

„Já přece jezdím raději za vámi, pane doktore,“ řekl mi jeden z pacientů, pan Buřináč. Měl proč, nedávno jsem ho zbavil žlučových kamenů a dovolil mu dopřát si všechno co mu doktor dříve s ohledem na žlučníkovou dietu zakázal, včetně oblíbeného prorostlého uzeného. Pacienti jako on mi dělali největší reklamu, navíc zdarma.

„Ale hodně lidí od nás dnes chodí za tou Salačovou. Mají to k ní blíž, i když je to za stovku,“ říkal mi.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Když jí věří, ať za ní chodí. Třeba je ta Lucka opravdu uzdraví. U mně to má každý na pojišťovnu a vůbec nic navíc neplatí.“

„Až na ten autobus,“ podotkl pan Buřináč. „Cesta sem za vámi je strašně drahá.“

„Ale já nemohu pacienty objíždět. Takhle se jich u mě vyléčí víc,“ vysvětloval jsem.

„Jenže ona má némlich stejné čelenky, jako vy,“ bonzoval mi pan Buřináč. „Ačkoliv většinou léčí rukama.“

Na okamžik mě to zarazilo, ale pak jsem se rozesmál. Chytrá holka, řekl jsem si. Napodobit úspěšného netradičního lékaře je chytré. Doplnila to vkládáním rukou, budiž, já zase používám placebo injekce čisté vody.

„Vidím, že je šikovná,“ řekl jsem. „To se jí povedlo. No nic, i placebo efekt často léčí.“

„Teď jsem vám nějak nerozuměl, pán doktor.“

„Není třeba. Chtěl jsem říci, když má úspěchy a opravdu lidi uzdravuje, proč ne? Už taky někoho nevyléčila?“

„Neuzdravila pár hluchých skínů,“ řekl mi. „Prohlédla je a poslala je zbytečně do nemocnice na ušní, kde jim už dávno řekli, že se s tím nedá nic dělat. Ostatně, byli prý marně i u vás.“

Pan Buřináč se mýlil. Já bych ty hluché vyléčit dovedl, ale považoval jsem to za přiměřený trest a zrušit jsem jej nemínil. Lucie, stejně jako lékaři na ušním, včas poznala, že to bude nad její síly a chytře z toho vycouvala. Šikulka!

„Takže všechno přece jen neléčí!“

„Ale když někomu nepomůže, ani tu stovku si nevezme, ona v tom hraje fér. Neměl byste se na ni zajet podívat?“

„Proč?“ usmál jsem se.

„Abyste si třeba popovídali.“

„V tom případě by mohla Lucka stejně tak dobře přijet za mnou, nemyslíte?“

„Ale třeba byste zjistil, jak to dělá ona?“

„To opravdu nepotřebuji vědět,“ zamračil jsem se trochu. „Nejsem tu od toho, abych kolegy lékaře kontroloval, nebo zkoumal jejich metody.“

„Ona prej není ani doktorka. Léčí jen tak, bez diplomu.“

„A má na dveřích napsáno MUDr?“

„Právě že ne.“

„Pak je to v pořádku. Když si na doktorku nehraje, každý ví, že je samouk. To není trestné. Jen kdyby zanedbala nějakého nemocného, to by bylo jiné, jenže to by se asi rozkřiklo. Dokud nic nezanedbává, má moje sympatie.“

Pan Buřináč nespokojeně odešel a já jsem se rozesmál. Že bych se obával konkurence? Výsledky rozhodnou, řekl jsem si. Až přijde za zázračnou senzibilkou pacient, kterého nezvládne, buď ho odešle do nemocnice, nebo ke mně. Spíš do nemocnice, aby nevyšlo najevo, že ona má jen maketu konjugátoru, aby jí pacienti více věřili. Uvidíme.

Ale ať po mně nikdo nechce, abych dělal kontrolora. Od toho tady máme jiné. Vzpomněl jsem si ihned na paní Ivanku Zahrádkovou. Jenže ta může kontrolovat a dělat si ramena na lékaře, kteří mají uzavřenou smlouvu s pojišťovnou.

Na senzibilku, které pojišťovna neplatí, nemá nárok.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03