Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kontroly

Poprvé od založení praxe jsem dorazil do ordinace pozdě, ale nemrzelo to mě ani pacienty. Navíc jsem si přinesl trestní zákoník, abych se v něm ve volných chvílích při vyšetřování a léčení pacientů vzdělával - měl jsem zde zatím podstatné mezery.

Také na okrajích zákoníku byly profesorovy obrázky s jeho kritickými připomínkami. Při čtení se mi zdálo, že bych tam mohl připsat totéž. Ano, mnohé z těch paragrafů jsem dnes v noci překročil. Mohli by mě obvinit a postavit před soud. Ale uvnitř jsem cítil, že jsem jednal správně. Jakže se to říká? Terorismus je svinstvo - ale také já schvaluji atentát na Heydricha. Porušil jsem domovní a osobní svobodu těch grázlů? Jistě - a jak rád! Poškodil jsem je na zdraví a porušil tím Hippokratovu přísahu? Jsem přece Démon. Ty studené paragrafy nezajímalo, co oni dělali svým obětem. Proto mě na druhou stranu nijak nezajímala ustanovení o nepřiměřené obraně a presumpci neviny. Správně by je měl trestat jen nezávislý soud, ale jak naše »nezávislé soudy« znám, na tyto gaunery by byly určitě krátké. Postupoval jsem protizákonně - což na druhou stranu neznamená, že bych jednal - nespravedlivě. Stal jsem se i zlodějem, neboť jsem okradl jiné zloduchy o těžce získané peníze? Zloděj okradl zloděje - ale zůstal jsem chudý jako dřív a špinavé peníze skončily jediným způsobem, kde jejich původ nemusel být na závadu. Ano, dnes v noci jsem se stal zločincem. Právě to by mě ale mohlo před postihem soudů chránit.

Kdo ale potrestá lumpy, co vzali dětství malé Lauře? Nikdo. Soudy na to nestačí, všechno je dávno promlčené. Naopak, soudy teď budou ty grázly chránit jako nevinné, protože jim nikdo nic nedokázal a už ani nedokáže. Jedině démon přesně ví, kdo je vinen a kdo ne. Znalost pravdy mi dávala odvahu jednat i v případech, kdy jsem věděl, že zákony překračuji - tak jako kdysi profesor.

A měl jsem dojem, že jednám - správně.

Moje ordinace vypadala dnes podivně. Pacient seděl v křesle, na hlavě čelenku konjugátoru, já jsem seděl v sousedním. Ačkoliv jsem zaujatě listoval trestními zákony, stačil jsem přitom docela nenuceně hovořit s pacientem, který jen užasle zíral. Po chvilce jsem vstal a aniž bych zvedl oči od knihy, sňal jsem po paměti z hlavy pacienta obruč s elektrodami. Knihu jsem odložil jen na okamžik, když jsem potřeboval obě ruce. Sotva jsem vrátil injekční stříkačku na podnos, opět jsem sáhl po knize. Během příchodu dalšího pacienta jsem stačil několikerým syknutím zanést jeho data do počítače - a situace se opakovala.

Možná si někteří všimli, že knihu nečtu obvyklým způsobem. Obracel jsem stránky příliš rychle, jako kdybych v nich něco hledal a zbytek přeskakoval. Ale bylo to jinak. Text jsem četl podrobně, abych si jej dobře zapamatoval; u zákonů bývá důležité každé písmenko. Nejvíce času jsem ale věnoval profesorovým obrázkům - obsahovaly více informací, než veškerý text okolo.

Naštěstí většina dnešních případů byly pouhé kontroly, kde jsem neměl tolik na práci. Jenom jeden z pacientů si to nenechal líbit a vyčetl mi, že se o něho dost nezajímám.

„Proč myslíte, pane Rambousek?“ zeptal jsem se ho.

„Myslel jsem si, že mě budete vyšetřovat - a vy si zatím čtete nějaký román. Platím přece zdravotní pojištění a mám právo, abyste se mi věnoval naplno. “

„Stihnu obojí, pane Rambousek,“ ujistil jsem ho. „Věnuji se vám více než naplno.“

„Jaké je to léčení, když si čtete?“

„Lepší než kdekoliv jinde,“ odtušil jsem.

„A tomu mám věřit?“

„Nemusíte, samozřejmě. Když budete chtít opravdu pořádné vyšetření, pošlu vás do nemocnice na onkologii. Možná si vás tam hned nechají - a pánbůh s vámi!“

To ho patřičně zarazilo.

„Na onkologii? Tam se snad léčí ta... rakovina. Nebo ne? To je to se mnou tak vážné?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Máte ji také - půlku jater máte prorostlou nádorem. Máte prostě z pekla štěstí, že jste tady. Já vás uzdravím. I když si přitom čtu.“

„Z pekla štěstí, říkáte?“ zarazil se. „To byste musel být - ďábel!“

„Neříkám, že nejsem,“ usmál jsem se. „Ale nemusíte se bát, duši po vás nechci. K obědu si dám radši svíčkovou, naproti v restauraci ji vaří výtečně.“

„Fuj!“ odplivl si. „Že vás to baví, pane doktore, dělat si takové pitomé vtipy.“

„Začal jsem to já - nebo vy sám?“ opáčil jsem s úsměvem. „Tak vidíte - naštěstí mám smysl i pro ptákoviny.“

„No jo,“ roztáhl konečně ústa do úsměvu. „Ptákovina to tedy byla pořádná. Ale věřte nebo ne, kdybyste mi řekl, že jste rohatej, skoro bych vám to uvěřil.“

„To po vás nechci, pane Rambousek. Podívejte, vy po mně očekáváte, že vás uzdravím - a já vás uzdravím. O čem bychom ještě měli diskutovat? Máte pravdu. Nejste tu zadarmo, jste pojištěný a já za vás od pojišťovny beru plat. Máte tedy nárok na důkladnou péči - jistě. Ale můžete tvrdit, že vám ji nedám? Vy možná nestihnete dělat během čtení knížky nic jiného, ale podívejte se na svou ženu. Ta si klidně čte, přitom vám vaří oběd a navíc pere prádlo. Stihne přitom všechno. Oběd nespálí, všimne si, když se jí pračka zasekne - a neuteče jí ani smysl románu.“

„Proboha - vy ji znáte?“ zděsil se.

„Ne - ale tohle přece dovede většina žen, proč by zrovna ta vaše měla být výjimkou?“

„Jste snad ženská?“ zkusil to aspoň tudy.

„Nejsem,“ odtušil jsem. „Myslíte si, že jsem něco méně?“

„Chraň Pánbůh!“

„Vidíte. Játra se vám lepší každý týden a nejspíš vás už ani nebolí. Je tomu tak?“

„Máte naprostou pravdu...“

„Přijdete zase za týden - a teď mi sem pošlete dalšího.“


Kontrolu od pojišťovny jsem nečekal, alespoň ne tak brzy. Komisní suchopárná referentka s odbarvenými vlasy vstoupila do ordinace jako každý jiný pacient, ale jakmile za sebou zavřela dveře do čekárny, vytáhla svazek lejster.

„Jmenuji se Ivana Zahrádková a jsem tady na kontrole,“ oznámila mi suše.

„Prosím - co chcete kontrolovat?“ podivil jsem se.

„Jste doktor Vlastimil Veselý?“ ignorovala mou otázku.

„Ano, to jsem. Je něco v nepořádku?“

„Samozřejmě,“ odvětila s přehledem žirafy. „Jak mi, pane doktore, vysvětlíte, že si vaši pacienti platí všechny léky z vlastní kapsy? Není vám hanba? Za celou dobu, co vedete praxi, jste nenapsal ani jeden recept na pojišťovnu. Přece není možné a spravedlivé, aby si pacienti hradili léky sami. Pojišťovna je tu od toho...“

Zaskočila mě, jen co je pravda. Ale to už mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Statistika zdravotní pojišťovny měla pravdu. Nikoho jsem neobtěžoval s návštěvou lékárny, obarvená voda mi vystačila na všechny.

„Kdo vám proboha nakukal, že si moji pacienti platí léky sami? Moji pacienti si léky neplatí,“ zastavil jsem ji.

„Snad nechcete tvrdit, že máme u nás nepořádek?“

„Ne, to netvrdím,“ souhlasil jsem.

„Proč tedy píšete všechny léky na pacienty?“

„Nepíšu žádné léky. Ani na pacienty, ani na pojišťovnu.“

„Chcete snad přiznat, že jste jim přestal poskytovat zdravotní péči? Ale to by byl podvod, pane doktore! Smlouvu jste nevypověděl a dostávat plat zadarmo, to přece nejde!“

„Představte si, paní, já léčím dál - ale bez léků.“

„To je přece nesmysl,“ podívala se na mě přísně.

„Není,“ ujistil jsem ji. „Více lékařů přece používá akupunkturu - k té nepotřebují léky.“

„Ano, ale to jsou specialisté. Vy máte být praktik, máte uzdravovat všechny lidi, nejen ty, na které můžete aplikovat pouhou akupunkturu.“

„Já léčím všechny,“ ujistil jsem ji. „Kdybyste byla nemocná, podíval bych se i na vás.“

„Vidíte! A to by bylo proti předpisům!“ zajásala.

„Proboha, proč? Cožpak nesmím u akutních případů pomáhat i neregistrovaným pacientům? Žádný takový předpis neexistuje! Ukažte mi jej!“

„Ale mě byste vzal... sám jste to říkal.“

„Jistě, kdybyste byla nemocná a kdyby váš stav vyžadoval bezodkladné ošetření.“

„No, dejme tomu, to byste mohl,“ řekla zklamaně. „Ale co úrazy! Vždyť vy nepoužíváte ani obyčejnou sádru!“

„Vystačím si bez ní. Pochopte to - kus odtud se nachází normální zdravotní středisko a úrazy zřejmě chodí tam. Kromě toho máme záchrannou službu - a ta zase vozí pacienty do nemocnice. Pro mě zbývají jen obyčejné případy.“

„Ale vy si přece nemůžete vybírat jen případy, na které si vystačíte s akupunkturou. Smlouva s pojišťovnou vás zavazuje...“

„Smlouvu s pojišťovnou dodržuji,“ přerušil jsem ji.

„Ukažte mi tedy vaši dokumentaci,“ požádala mě upjatě.

„Je támhle v počítači,“ ukázal jsem jí.

Posadila se k němu s jistotou falešného hráče. Až po několika vteřinách znejistěla.

„Kde máte, prosím, klávesnici?“ zeptala se. „A myš?“

„K čemu myš?“ podivil jsem se okázale.

„No přece - ke spouštění programů.“

„Chcete nějaký spustit?“

„Ano - chtěla bych vidět vaši kartotéku.“

Sykl jsem příkaz - a na obrazovce se objevil seznam jmen z oficiální části.

„Jak jste to udělal?“ zděsila se.

„Víte, paní Ivanko, tenhle počítač je drobátko jiný, než jaké znáte. Všechno ovládám hlasem. Víte co? Pozvu si dalšího pacienta, abychom je zbytečně nezdržovali, tady před vámi ho budu vyšetřovat, vy se zatím pěkně v klidu podíváte, co o něm mám v kartotéce.“

Kupodivu ji ani nenapadlo protestovat. Pozval jsem dovnitř dalšího. Šlo o kontrolu, posadil jsem tedy pacienta do křesla a nasadil mu konjugátor.

„Co je to za přístroj?“ zeptala se přísně kontrolorka. „Takový neznám.“

„Diagnostický,“ odtušil jsem. „Je trochu unikátní, ale funguje.“

„Ale jeho používání není schváleno. V našem katalogu určitě není.“

„Co by tam dělal, když je unikátní?“ souhlasil jsem. „Ve smlouvě s pojišťovnou nestojí, jaké přístroje, léky a metody smím používat. Všimněte si laskavě, smlouva mě zavazuje nepřekračovat náklady na jednoho pacienta, ale když pojišťovně peníze ušetřím a obejdu se úplně bez léků, nic ve smlouvě neporušuji. Ostatně, vaše pojišťovna by měla být jenom ráda.“

„No dobře - ale proč tedy ostatní doktoři...“

„Používají asi jiné metody. Správně jste říkala, každý se nezabývá akupunkturou.“

„Dobře - a co když ten přístroj u nějakého pacienta nepostačí? Co když bude potřebovat třeba antibiotika?“

„Zde mám bloček receptů, jeden vytrhnu a vypíšu. To je přece jednoduché. Stejně standardně bych to řešil, kdyby pacientova nemoc vyžadovala hospitalizaci. Prostě bych zvedl telefon a zajistil mu odvoz. Ale nevím, proč plýtvat drahými léky, dokud to jde bez nich.“

„Vy jste ještě pro žádného pacienta nepotřeboval lék?“ zeptala se kousavě. Tenhle tón jí seděl, zdá se, nejlépe.

„Zatím jsem na všechno stačil - až na pár hluchých, které jsem přeobjednal na ušní oddělení - ale tam si také nevěděli rady, ostatně je už dříve označili za neléčitelné.“

„O těch víme,“ připustila.

Mezitím jsem dokončil kontrolu pacienta, rozloučil jsem se s ním a pozval dalšího.

„Vždyť jste s ním nedělal vůbec nic!“ vyhrkla Ivanka.

„To byla jen kontrola,“ ujistil jsem ji. „V podstatě byl téměř zdráv.“

„To je ale podivné,“ nepřestávala rýpat.

„Co je vám divné?“ opáčil jsem s úsměvem. „Že je většina mých pacientů zdravá? Nesvědčí to o úspěšnosti mých metod? Chcete mě opravdu vyzkoušet?“

„Jak?“ zamračila se.

„Pojišťovna mi snad může poslat na zkoušku pacienta. Jeho diagnózu si dá stanovit od nezávislého lékaře. To by jistě bylo možné - zkuste to. Můžete si vybrat případ, který podle vašeho mínění nepůjde vyléčit bez léků. V rámci testování bych musel samozřejmě přijmout i pacienta, kterého nemám registrovaného, ale to byste jistě nějak zařídila.“

Zabručela, že uvidí - a rozloučili jsme se.


Úspěch nese s sebou obdiv, ale v Čechách spíš závist. Musel jsem počítat i s takovými. Moje praxe se brzy stabilizovala. Začali ke mně docházet i nemocní až ze vzdálenějších vesnic. Doslechl jsem se ale od nich, že dvanáct kilometrů od nás se v malé vesnici Morašíně objevila v poslední době mladá léčitelka senzibilka, jakási Lucie Salačová, která má také neuvěřitelné úspěchy. Proto se lidé z toho kraje ke mně nehrnou. Snad jen ti, kterým vadí, že jim léčitelka Lucie účtuje za každé léčení stokorunu.

„Já přece jezdím raději za vámi, pane doktore,“ řekl mi jeden z pacientů, pan Buřináč. Měl proč - nedávno jsem ho zbavil žlučových kamenů a dovolil mu dopřát si opět všechno co mu doktor s ohledem na žlučníkovou dietu předtím zakázal, včetně oblíbeného prorostlého uzeného. Pacienti jako on mi pochopitelně dělali největší reklamu, navíc zdarma.

„Ale hodně lidí od nás dnes chodí za tou Salačovou. Mají to k ní blíž - i když je to za stovku,“ říkal mi.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Když jí věří, ať za ní chodí. Třeba je ta Lucka opravdu uzdraví. U mně to má každý na pojišťovnu a vůbec nic navíc neplatí.“

„Až na ten autobus,“ podotkl pan Buřináč. „Cesta sem za vámi je strašně drahá.“

„Ano - já nemohu pacienty objíždět. Takhle se jich u mě vyléčí víc,“ vysvětloval jsem.

„Jenže ona má némlich stejné čelenky, jako vy,“ bonzoval mi pan Buřináč. „Ačkoliv - většinou léčí rukama.“

Na okamžik jsem se zarazil, ale pak jsem se rozesmál. Opravdu, chytrá holka, řekl jsem si. Napodobit úspěšného netradičního lékaře je chytré. Doplnila to vkládáním rukou - budiž, já zase používám injekce čisté vody.

„Vidím, že je šikovná,“ řekl jsem. „To se jí povedlo. No nic, i placebo efekt často léčí.“

„Teď jsem vám nějak nerozuměl, pán doktor.“

„Není třeba. Chtěl jsem říci, když má úspěchy a opravdu lidi uzdravuje, proč ne? Už taky někoho nevyléčila?“

„Neuzdravila pár hluchých skínů,“ řekl mi. „Prohlédla je a poslala je zbytečně do nemocnice na ušní, kde jim už dávno řekli, že se s tím nedá nic dělat. Ostatně, byli prý marně i u vás.“

Pan Buřináč se mýlil. Já bych ty hluché vyléčit dovedl - ale považoval jsem to za přiměřený trest a zrušit jsem jej nemínil. Lucie, stejně jako lékaři na ušním, včas poznala, že to bude nad její síly - a chytře z toho vycouvala. Šikulka!

„Takže - všechno přece jen neléčí!“

„Ale když někomu nepomůže, ani tu stovku si nevezme, ona v tom hraje fér. Neměl byste se na ni zajet podívat?“

„Proč?“ usmál jsem se.

„No - abyste si třeba popovídali.“

„V tom případě by mohla Lucka stejně tak dobře přijet za mnou, nemyslíte?“

„No - ale třeba byste zjistil, jak to dělá ona?“

„To opravdu nepotřebuji vědět,“ zamračil jsem se trochu. „Nejsem tu od toho, abych kolegy lékaře kontroloval, nebo zkoumal jejich metody.“

„Ona prej není ani doktorka. Léčí jen tak, bez diplomu.“

„A má na dveřích napsáno MUDr?“

„Právě že ne.“

„Pak je to v pořádku. Když si na doktorku nehraje, každý ví, že je to samouk. To není trestné. Jedině kdyby zanedbala nějakého nemocného, to by bylo jiné, jenže to by se asi brzy rozkřiklo. Dokud nic nezanedbává, má moje sympatie.“

Pan Buřináč nespokojeně odešel a já jsem se rozesmál. Že bych se obával konkurence? Výsledky rozhodnou, řekl jsem si. Až přijde za zázračnou senzibilkou pacient, kterého nezvládne, buď ho odešle do nemocnice, nebo ke mně. Ale spíš do nemocnice, aby nevyšlo najevo, že ona má jen maketu konjugátoru, aby jí pacienti více věřili. Uvidíme.

Ale - ať po mně nikdo nechce, abych dělal kontrolora. Od toho tady máme jiné - vzpomněl jsem si na paní Ivanku Zahrádkovou. Jenže - ta může kontrolovat a dělat si ramena na lékaře, kteří mají uzavřenou smlouvu s pojišťovnou.

Na senzibilku, které pojišťovna neplatí, nemá nárok.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27