Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Boss

Chlapa, kterého mi přivezli v podvečer, jsem poznal na první pohled. Jen jeho družina byla jiná. Tři chlapi měli mezi sebou čtvrtého - malého nemotorného tlusťocha. Nahrnuli se do ordinace jako velká voda, ale pacienta vedli opatrně - byl totiž slepý.

Co s ním budu dělat? ptal jsem se sám sebe. Věděl jsem, co mu je, dříve než mi ho posadili do diagnostického křesla. Dva nádory na očních nervech, vytvářené - mou vlastní doménou.

Pacientem byl Jaroslav Růžička, jeden z hlavních bossů drogové mafie. Nedávno jsem ho oslepil, vybral jeho bankovní konto - ale jak vidět, rychle se z toho vzpamatoval.

„Má něco s očima,“ řekl mi nevlídně jeden z jeho lidí.

„Dobrá - nechte ho tu a počkejte si na něho v čekárně,“ řekl jsem.

„Počkáme tady,“ řekl suše a dost ostře druhý.

„To nebývá zvykem,“ namítl jsem klidně. „Ke mně pacienti chodí po jednom. Jen s malými dětmi tu nechávám rodiče.“

„Nás tady necháte,“ ujistil mě třetí. Jak jsem očekával, stalo se. Chlap vytáhl pistoli a namířil ji na mě.

„Snad nechcete, aby doktor někoho uzdravoval pod hrozbou zastřelení?“ usmál jsem se.

„Přesně tak,“ zasyčel pistolník.

„Jak chcete,“ odtušil jsem. „Řekli jsssste si o to ssssami.“

Pistole vypadla chlápkovi z ruky. Vytřeštěně se díval na svou ruku, která se samovolně svírala a rozevírala úplně jinak než chtěl, přímo proti jeho vůli. Druzí dva se ještě pokusili tasit zbraně, ale ty jim ze zchromlých rukou vypadly také. Obešel jsem je a klidně jejich pistole posbíral. Všechny tři gorily se na mě přitom chtěly vrhnout, ale zůstalo jen u pokusu. Neposlechly je ani ruce, ani nohy. Pokládali se na zem jako pytle s obilím.

„Hoši, tyhle hračičky nemám rád,“ ujistil jsem je. „Jak jste se vlastně dali dohromady? Pokud vím, pan Růžička nemá tolik peněz, aby si mohl platit takovou gardu.“

Ani pan Růžička nebyl schopen vstát. Ale ve chvíli, když jsem mu navlékal čelenku, vzpomněl si na tu chvíli, kdy ji měl na hlavě předtím.

„Pomóóóc!“ pokoušel se křičet.

„Nebude vám to nic platné,“ ujistil jsem ho. „Máte pekelnou smůlu. Přijít za démonem a nutit ho pistolí, aby zrušil vlastní kletbu, to se hned tak nevidí!“

Bez ohledu na jeho bezmocný protest jsem se podruhé vnořil do jeho mysli. Nezajímaly mě jeho oči. Chtěl jsem vědět, odkud přišel za pár dní k dalším penězům a kde sebral tak rychle nové gorily - jeho dřívější ochranka přece musela být k nepotřebě. Dozvěděl jsem se to ale rychle.

„Podívejte se, pane Růžičko,“ začal jsem, když jsem sňal obruč z jeho hlavy. „Vůbec jste mě nepochopil. Myslíte, že jsem vás oslepil, abych vám dodal sílu a kuráž do dalších lumpáren? To určitě ne. Měl jste být pokornější a snažit se napravit své viny, místo toho jste zůstal u drog. Mohlo mě napadnout, že máte se svými kurýry spojení mobilními telefony a že je varujete, aby se vyhnuli policejní pasti. Soustředil jsem se na jiné darebáky a přehlédl jsem to. Hned tu chybu napravím. Dobrá, zachránil jste své lidi i zboží. Co jste tím získal? Tři auta heroinu - na který nemáte a už ani nebudete mít odběratele. Nemáte totiž žádné dealery. Všichni oslepli - jako vy sám. Dal jsem si práci a všechny jsem vás za vaše špinavé kšefty ztrestal.“

„To jsi byl ty, parchante?“ vztekal se Růžička. „Proto si nikdo nepřišel pro zboží!“

„Ano, proto,“ odtušil jsem.

„Ty hnusná, zrádná svině!“ soptil Růžička.

„Svině? Svině jste vy. Já jsem lékař a napravuji lidské bolesti. A nejhorší z nich jsou ty, které si lidé způsobují sami. Vaše kšefty lidi ničí, jsou s mým snažením v rozporu. Nevydržel jsem se na vás nečinně dívat. A neříkejte tomu zrada, věrnost jsem vám nesliboval! Naopak bych zradil sám sebe, kdybych vás nechal na pokoji. Když na vás ani mé poslední varování nezabralo, když vás ani policie nedokázala sebrat, nastoupí tvrdší trest.“

„Chceš mě zabít? To přece doktor nemůže!“

„Nezabiju vás,“ řekl jsem. „Ale netěšte se, nenechám vás provádět další darebáctví.“

Na mozek, spojený se mnou konjugátorem, nepotřebuji flétnu. Zrušil jsem doménu pro oční nádory. Slepota nepomohla - dobrá, pryč s ní. Do tří dnů nádory zmizí - ale panu Růžičkovi už to nebude nic platné.

Skoro minutu jsem si připadal jako hurikán ve městě. Kroužil jsem po gangsterově mozku, tuhle něco rozbil, tam něco přetrhl nebo zablokoval. Neměl jsem chuť zabít ho úplně, ale co jsem prováděl, se nelišilo od popravy. Poničil jsem nejen jeho vzpomínky, ale i jemnou pavučinku, které jsem ani pořádně nerozuměl. Nebyly v ní ani obrazy, ale podle místa, které v jeho hlavě zabírala, byla asi důležitá. Porušil jsem ji důkladně na více místech.

Po minutě jsem skončil. Ano, skoro tak vypadal před mým léčením mozek nešťastné Laury. Jenže ta trpěla nevinně, teď to dopadlo na viníka. Drogový král Růžička na mě hleděl nevidoucíma očima nechápavě, obličejem mu bloudil přihlouplý úsměv.

„Da-da. To-to.“ vyhrkl. „E-e.“

Zůstalo mu jeho tělo, dokonce i zrak se mu vrátí. Zbude mu i část vzpomínek, ale už mu k ničemu nebudou. Postihl ho trest horší než obyčejná smrt - roztrhal jsem jeho duši. Ale co s ním, když o tu bestii nejeví policie zájem? Odpuštění by byla chyba a na to jsem rozhodně nepomýšlel. Zabít ho? Co s mrtvolou?

„Ano, půjdeš domů,“ ujistil jsem ho. Věnoval jsem se jeho věrným gorilám, postupně jim navlékal čelenku konjugátoru a bez milosti je měnil v neškodné - debily. Byl to určitě horší zásah než slepota. Ale tyhle lidské hyeny si nic jiného nezasloužily. Naštěstí ani dealeři, ani jejich boss neměli rodiny. Naštěstí pro mě - ohledy na ně by mi zabránily použít tak krutý trest.

Co teď s nimi bude? Vězení pro ně nepřicházelo v úvahu. Dostanou se nejspíš do ústavu pro mentálně postižené. Tam nás přijde jejich opatrování levněji než ve vězení. Ačkoliv - nebude to hrozné pro opatrovníky? Člověk s roztrhanou duší už vlastně není člověk. Nenaučí se mluvit, na nic si nevzpomene. Proč mi vlastně na policii nevěřili, když jsem jim přesně popsal sídlo těch hadů? Neměl bych se tam podívat, jestli je za tím pouhá neschopnost, nebo dokonce - úmysl? O úplatky se určitě nejednalo, to bych už od samotného Růžičky věděl. Nejspíš to bude neschopnost.

Posledního jsem poškodil jen napůl, zato dostal do hlavy časovanou bombu, která to do dvou dnů dokončí.

„Odvedeme je spolu do auta, chceš?“

„Ano... ano... auto... “ tleskal rukama poslední z bandy. Jako jediný chápal aspoň jednoduché příkazy. Spolu jsme zvedli ze země nejprve jeho kamarády a vyvedli je na dvorek. Stálo tam jejich auto. Pro tento druh řidičů je zákaz vjezdu samozřejmě směšná značka. Naložili jsme jednoho, pak druhého. Jako posledního jsme si nechali šéfa. Jednak byl nejtlustší, ale kromě toho pohodlně seděl, kdežto ostatní leželi na tvrdé podlaze. Až ve chvíli, když jsme ho zvedali, pochopil jsem, že jsme ho měli odvést jako prvního. Z dob raného dětství si zřejmě pamatoval, co znamená výraz e-e. Ohlásil to přece včas - neměl jsem to přeslechnout.

Nacpali jsme je dozadu. Limuzína byla prostorná, vešli se tam pohodlně. Posledního z gangu jsem posadil vedle sebe. Býval to sice řidič, ale na to jsem se při jeho stavu nesměl spoléhat. Mohl by najet do lidí či do protijedoucího auta a zabít někoho nevinného. Sedl jsem raději za volant sám - a rozjel se.

Na ulici jsme vyjeli ještě pomalu, pak jsem přidal plyn. Auto se prosmyklo městem a zamířilo směrem k Růžičkově vile. Ale nemínil jsem dojet až tam. Zastavil jsem na kraji nevelikého lesíka. Vystoupil jsem, klíče od zapalování nenápadně hodil do boční kapsy dveří.

„Posaď se a čekej,“ nařídil jsem poslednímu gangsterovi. „Můžeš si zatím troubit.“

„Ano... ano!“ tleskal rukama.

K nejbližší autobusové zastávce byla čtvrthodinka ostré chůze. Než tam dojdu, autobus by měl podle jízdního řádu přijet - pokud se někde nezdrží.

Odcházel jsem za jásavého ječení klaksonu.

Stokilový chlapeček za volantem si zaujatě hrál.


Všechny knihy z profesorovy knihovny jsem brzy přečetl. Vzhledem k tomu, že jsem spánek nepotřeboval, byla to pro mě do této chvíle ta nejpřirozenější noční zábava.

Celodenní únavu jsem překonával většinou za tři-čtyři hodiny, ale ani v té době jsem nespal, jen jsem uvolněněji ležel na lůžku a přemýšlel. Nedokázal jsem ale ležet jen tak nečinně. Potřeboval jsem něco dělat, nějak se zaměstnávat. Souběžnost myšlení mi umožňovala věnovat se několika tématům najednou. Bylo to úžasné - naplno o něčem přemýšlet, přitom si číst a ještě poslouchat. Škoda, že jsem měl jen dvě oči a navíc jsem nedokázal ovládat každé oko zvlášť, takže jsem mohl sledovat vždy jenom jedno. Naštěstí jsem si přitom mohl nechat další informace předčítat počítačem a nevadilo mi ani souběžně puštěné rádio. Stačil jsem v pohodě vnímat všechno. Profesorova noční můra »Šlo by to, ale nechci« se mi zatím vyhýbala. Bral jsem to jako fakt a vysvětloval jsem si to stejně jako kdysi profesor - jeho věkem. Ale vždyť si ani profesor poslední dobou nestěžoval, když léčil lidi, Lenora mu dávala pokoj!

Naštěstí jsem měl profesorův počítač. Chvíli mi trvalo, než jsem do něho pronikl více a mohl si vychutnat, co v něm profesor udělal. Napadlo mě hned, že to muselo být strašně pracné, než to všechno vytvořil - ty gigabyty údajů, hory kódu a logiky. Brzy jsem přišel na to, že to nebylo tak těžké, jak to na první pohled vypadalo. Profesor si v první řadě vytvořil maximálně úsporný procesor. Na něj si vymyslel vlastní programovací jazyk a ostatní bylo jednodušší. Díky úspornému kódu nezabíral systém tolik místa - perfektní multitáskový systém s grafickým zobrazením a čistě hlasovým vstupem zabíral méně paměti než starodávný DOS. Pochopitelně bylo profesorovo dílo i všechny programy - a tvořit další podle momentální potřeby bylo v jeho jazyce velmi snadné.

Odpoledne a večer jsem mohl cvičit na klavír a ostatní hudební nástroje. Vrátili mi dokonce i pozoun, který plukovník Vejmelka po profesorově smrti jako v transu vynesl z chaty, která za ním vzplanula a shořela. Jen na pozounu byly znát stopy poškození - plechové okraje byly rozpraskané sítí drobných trhlinek. Pozoun je stavěný na to, aby vydával hlasité zvuky, ale profesor jimi uváděl do rezonance motory tanků a listy vrtule helikoptéry - což bylo na ten ubohý nástroj přece jen příliš mnoho. V opravně nad tím jen nevěřícně kroutili hlavami. Nevypadalo to na úmyslné mechanické poškození, ale nikdo neuměl vysvětlit, proč se materiál tak nepochopitelně roztřepil. K opravě se bohužel stavěli velice skepticky. Doporučili mi koupit si rovnou nový nástroj.

Navštívil jsem raději hudební školu, abych získal základy hudební nauky. Nepochodil jsem. Vysvětlili mi, že berou děti předškolního věku, zatímco já jsem už na hudbu příliš starý. Měl jsem si vzpomenout o dvacet let dříve. Jeden starší učitel hry na trubku se nade mnou nakonec slitoval. Pozval si mě k sobě domů, že mi alespoň ukáže, jak se dá na tyto nástroje vyloudit zvuk. Podařilo se mu to, ale když jsem začal hrát, rozzlobil se na mě, pročpak si z něho utahuji. Nemohl a nechtěl pochopit, že jeho lekce tak rychle chápu a dovedu si to sám rozvést. Považoval mě za vtipálka, který uměl hrát už dávno předtím a z něho si dnes přišel jen vystřelit.

Abych si ho udobřil, pozval jsem ho do své ordinace.

„Necítím se nemocný,“ namítl prudce.

„Nevadí mi, když za mnou přijde zdravý pacient,“ usmíval jsem se. „Jenomže víte, existují nemoci v člověku po dlouhou dobu skryté. Někdy je odhalím dříve než propuknou.“

Slíbil mi, že tedy přijde.

„Můžete přijít i se svou paní.“

„Té nepomůžete,“ mávl odevzdaně rukou. „Má cukrovku, s tím se nedá nic dělat.“

„No vidíte!“ zajásal jsem. „Jen přijďte oba! Zatím to není známé, ale cukrovka se léčit dá! Je to novinka, měl jsem jen dva případy - a oba úspěšně vyléčené!“

Samozřejmě přišli oba. On byl sice naprosto zdráv, jenže jsem mu aspoň trochu lépe seřídil organismus, což se projeví po několika dnech. Bude se cítit mladší - a nebude to daleko od pravdy. Zato u jeho paní jsem měl větší úspěch. Cukrovka je ošklivá nemoc, dosavadní lékařská věda s ní nic nesvedla, takže pacientům zbýval do konce života jedině insulín. Když jsem ale znovu od začátku seřídil pankreas a zapojil do toho navíc onu prastarou regeneraci tkání, mohl jsem pacientce po týdnu povolit veškeré sladkosti, které mohla dosud okukovat jen z velké dálky.

Někomu se může člověk odvděčit už tím, že pomůže jinému.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27