Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Lucie

Místo drogové bandy ožebračeného a oslepeného Doktora se ve městě pokusila uchytit banda nová. To se dalo pochopit, vzniklo tu vakuum nabídky. Drogový boss ale neměl čas uvědomit si, že proti němu nestojí bezmocná policie, sešněrovaná nesmyslnými zákony. Dříve než naplno rozjel své špinavé kšefty, narazil na neznámou sílu, která ho během jediné tiché noci nenápadně smetla i se všemi jeho pomocníky.

Osmnáct dealerů vyvázlo tentokrát levně. Do dvou dnů po mém nočním útoku skončili všichni v nemocnici, kde se k nim nadšeně vrhli lékaři - z radosti, že mají pacienty. S podivnými infarkty si bohužel dobře neporadili. Přes veškerou péči se stav pacientů lepšil jen pomalu, téměř nezřetelně. Přežili to všichni, ale - jako invalidé.

Hlavní boss dopadl hůř. Netušil, že jeho pokus rozšířit své teritorium i na naše město dopadne katastrofou. Nejenže tím tahem nic nezískal, ale navíc přišel o všechno; peníze, drogy, dealery - a nakonec i o vlastní duši, což asi bylo nejhorší ze všech trestů. Pak mu ani nevadilo, že jeho skladiště kokainu a heroinu té noci vzplálo a shořelo, nejen nové, ale i dřívější dealery postihl nepochopitelný infarkt, jeho bankovní konto přes noc zmizelo. Co horšího se mohlo stát člověku zvyklému na přepych zajišťovaný rozsáhlým drogovým impériem? Všechny tyto tresty pro něho přestaly být trestem, jakmile si je přestal uvědomovat. A to se stalo, když přišel o to nejjemnější, co se nachází v hlavě člověka. Nazývali to kdysi různě. Já, či Ego a ještě mnohem dřív - duše.

Už jsem se ani nepozastavoval nad tím, že všechny tyhle lidi trestám protiprávně bez soudu. Věděl jsem, že si ohledy nezasluhují a soucit? Oni sami přece také nic takového neznali. Mohl bych se zamýšlet nad tím, jsou-li mé tresty úměrné provinění, ale kdykoliv mě taková myšlenka napadla, vzpomněl jsem si na desítky zničených životů, které jejich špinavé kšefty stály a stojí. Je pravda, většina takzvaných obětí si pád do propasti zaviní sama - nikdo přece žádného feťáka nenutí, nanejvýš je lákají, aby si to zkusili. Měl bych to chápat i jako jejich vlastní chybu, kdyby - kdyby v tom nebyly nevinné životy, například malá Laura. Kdo si píchá drogu dobrovolně, jistě také není bez viny, ale což s tím mnozí nezačínají už v základní škole, kde je dealeři ochotně a často i zdarma lapají do své sítě? Mohlo by mi být líto nejvýš manželky a dětí jednoho z dealerů. Paměť toho grázlíka jsem proto probíral pečlivěji než ostatní, ale jen jsem si potvrdil, že jeho blízcí netušili, čím se otec rodiny zabývá. Ztráta živitele bude pro tu rodinu krutá. Abych upokojil vlastní svědomí, přemístil jsem druhého dne ve spořitelně na konto jeho manželky část peněz povedeného muže. Bude-li s nimi zacházet šetrně, vystačí s úroky. Víc jsem jim ale pomoci nemohl. Není spravedlivé nechat někoho živit rodinu tím, že pomalu ale jistě vraždí jiné.

Jediný, kdo na tom vydělal, byl Jedličkův ústav, který dostal od neznámého dárce slušnou sumu. Zhruba o tolik se té noci ztenčila bankovní konta bosse i jeho dealerů. Tento způsob praní špinavých peněz byl podle mého mínění jedině přijatelný.

Zamýšlel jsem se při té příležitosti, zda by přece jen nebylo lepší spolehnout se na dosavadní pojetí spravedlnosti a předat tyto výtečníky soudům. Ale vycházelo mi, že to není dobrá cesta. Naše spravedlnost je v tom směru příliš svázaná a více než o spravedlivé trestání zločinců se stará o to, aby jim neublížila víc než je třeba. Je to pochopitelné. Kdo může dát ruku do ohně za neomylnost policie a soudců? Pak není divu, že jsou zákony psány tak, aby nezpůsobily škodu nevinným, proto existuje presumpce neviny, která dovolí odsoudit až toho, komu je vina bezpečně prokázána. Kde tomu tak není a zákony jsou tvrdé, tam dochází k odsuzování nevinných. Kolik bylo v některých zemích křivd, justičních omylů - a dokonce justičních vražd?

Tyto očesané zákony ale na druhé straně znemožňují účinnější postih skutečných lumpů. Prokazujte takovému dealerovi úmysl škodit druhým - bude do krve zapírat a tvrdit, že má zadržené drogy čistě pro svou potřebu, což podle jiného zákonného nesmyslu trestné není.

Já jsem měl jinou pozici. Tím, že jsem mohl přesně prozkoumat paměť samotných účastníků zločinů, neměl jsem ani nejmenší pochyby o tom, co se skutečně děje. Vždycky jsem přesně věděl, kdo a co spáchal. Ale nemohl jsem své poznatky dát k dispozici soudům. Musel bych jim prozradit podstatu svých schopností. A to by bylo ještě horší, protože bych na tyto možnosti přivolal - zájem mocných tohoto světa.

Ne, tohle by nebylo dobré. Zneužitím možnosti zkoumat nejtajnější myšlenky lidí by na světě nastalo peklo. Nikdo by se nemohl postavit diktátorovi, obdařenému touto vlastností. Obklopil by se davem naprosto oddaných fanatiků a ostatní by zotročil či vyhubil. Profesor měl pravdu. Atomová energie patří do rukou vědců a techniků, kteří ji v elektrárnách dokáží využít, ale nikdy se neměla dostat do rukou vojákům. Bohužel, skutečnost je taková, že většina kvalitního jaderného paliva se časem změnila v naprosto neužitečné jaderné hlavice, kde se pomalu ale jistě znehodnocuje.

Měl jsem k dispozici něco srovnatelného s atomem, nejen složitostí, ale i nebezpečností. Mohl jsem toho jen opatrně využívat - ale musel jsem si dát pozor, abych to udržel v tajnosti. Hurá-akce proti teroristům na letišti v Ruzyni byla z hlediska spravedlnosti správná, z hlediska utajení chybná, protože na profesora obrátila zájem mocných. Profesor to nakonec vyřešil tím, že mi své tajemství předal a sám odešel ze světa.

Nemohl to udělat jinak? Řekl bych, že také jednal ukvapeně. Jistě by našel příležitost zmizet jiným způsobem, třeba do Jižní Ameriky, nebo kamkoliv jinam, kde by stopy po něm brzy zmizely. Později by se mohl i vrátit. Ani já jsem v tomto směru nepostupoval nejlépe. Dal jsem několika lidem najevo, že se setkali s něčím novým. Měl bych si dávat větší pozor, jak mě ostatní lidé vidí. Dokud si myslí, že je to něco nadpřirozeného, není to nebezpečné. Nejhorší by bylo, kdybych na sebe upoutal pozornost dalšího plukovníka Vejmelky. Nemusel jsem přece pochybovat o tom, že parazitů jako on se najde mnohem víc.

Současně mě napadlo, že bych měl následovat příkladu svého učitele - najít si nástupce. Mohl bych se přece přesvědčit o čistotě jeho myšlenek, dříve než mu odhalím profesorovo tajemství a nabídnu podíl na tomto beze všech pochyb grandiózním vynálezu.

Pak by bylo i nahlížení do cizí duše přínosem...


Rozhodl jsem se opět navštívit docenta Nováka z lékařské fakulty. Považoval jsem ho přece za přítele. Měli jsme k sobě vzájemné sympatie a jeden druhému jsme pomohli. Nebyl by to další kandidát na profesorovo tajemství?

Bohužel, cesta za ním neproběhla hladce. Na pokraji Prahy začal motor škodovky pracovat ztěžka a brzy jsem pochopil, že nedojedu. Přetěžovaný stroj se odporoučel - zadřela se ložiska. Parkoviště bylo naštěstí na dohled. Zaparkoval jsem auto a přesedl na tramvaj. Auto musím dát do nějaké opravny, ale prozatím jsem si s tím starost nedělal.

Na jedné ze zastávek do vozu nastoupila přespříliš rozdováděná parta mladých lidí, výrostků a děvčat kolem patnácti let. Stále se spolu pošťuchovali, strkali se a vráželi do sebe i do lidí. Zřejmě šli z diskotéky - nebo z jiné zábavy. Cikáni se umí veselit, proč ne? Nikdo je nenapomenul, lidé si asi na podobné party zvykli.

Náhle jsem zpozorněl. Spatřil jsem něco, čeho si nejspíš nikdo jiný nevšiml. Zatímco se jedni strkali, druzí pilně lovili v kapsách a kabelkách svých zaujatých spoluobčanů.

Neodolal jsem. Pro počátek jsem sykl bootstrap, pro každého z party jeho vlastní. Jakékoliv akce se teď budou týkat pouze těch výtečníků - ne ostatních lidí. Počkal jsem, až se jedna z dívčin pokusila sáhnout do mé vlastní kapsy - a popadl jsem ji za ruku.

„Mám tě, zlodějko!“ řekl jsem klidně, ale tak nahlas, aby to slyšeli všichni.

„Pusť mou ruku!“ začala ječet, jakoby ji na nože brali. Okamžitě do mě jakoby náhodou vrazil jeden z její party, ale popadl jsem ho druhou rukou.

„Ty k ní patříš?“ osopil jsem se na něho. Neodpověděl, jen se mlčky snažil vytrhnout.

„Lidi, dávejte si větší pozor na věci!“ vykřikl jsem na celou tramvaj. „Řádí tu parta kapsářů! Nechybí někomu peněženka?“

To už probudilo z netečnosti všechny. Někteří se ke mně přidali, že byli okradeni. Většina lidí se ale stáhla od středu tramvaje ke stranám. Dva z party se ke mně už blížili s podezřele zarputilým výrazem v obličeji, jeden zepředu, druhý zezadu, dalo se předvídat, že mě napadnou. V tom davu nebylo vidět, co kdo drží v ruce, ale měl bych se asi připravit, že budou ozbrojeni.

Počkal jsem, až byli na dosah. Téměř nepostřehnutelný úder malíkovou hranou ruky srazil k zemi kluka, který se ke mně blížil zezadu. Současně proti mně vyrazila ruka druhého - s nožem. Druhou rukou jsem ho tedy popadl za zápěstí a krátce zapáčil. Nůž bezmocně vypadl na podlahu tramvaje. Postižený se chytil za ruku a začal řvát bolestí. To už jsem stačil popadnout znovu první dva, zejména dívčinu-zlodějku.

„Podívejme se - kudla mířená do břicha! Pěkně začínáte, jen co je pravda!“ komentoval jsem to pořád klidně, ačkoliv už jsem musel zrychlit dech a vyrovnat kyslíkový dluh po dvou akcích.

Dav kolem se rozestoupil ještě víc, všichni se tlačili co nejdál. Zbytek party se semkl a zamířil ke mně jako smečka, rozhodnutá roztrhat na kusy každého, kdo se jim postaví.

Trhnutím jsem smýkl své dva zajatce před sebe.

„Vy se chcete prát?“ ušklíbl jsem se. „To budete mít ale pěknou smůlu.“

V hluku jedoucí tramvaje se ozvalo čtyřnásobné kovové cvaknutí a čtyři blýskající se čepele vystřelovacích nožů zdánlivě svědčily o tom, že to budu naopak já, kdo bude mít smůlu. Další dvě dívenky za zády svých partnerů neztrácely čas. Bitka s jediným odpůrcem je nechávala klidnými - hoši si se mnou jistě poradí, zato peněženky a kabelky kolem nich byly zase o něco méně střežené!

„Fernezor brogtwan elrexium hurrax!“

Vychrlil jsem ze sebe čtyři slova, pro všechny lidi kolem mě nesrozumitelná. Tato klíčová slova kdysi probudila můj procesor. Neměla by už žádný význam, kdyby - nenesla ochromující doménu. Celá parta, mladíci i dívky, se náhle zpomalila, jakoby se pohybovala v neviditelné bažině. Nože i peněženky vypadly z ochromených rukou na podlahu tramvaje, kam se brzy začala hroutit i bezmocná těla, pokud už tam neležela.

„Nedotýkejte se jich!“ vykřikl jsem. „Nechte je - nebo vás přimrazím taky!“

Bylo to varování v poslední chvíli. Zachytil jsem nebezpečný pohyb jednoho chlapa. Ačkoliv partě předtím ochotně ustupoval s cesty, teď se napřahoval nohou, aby jednoho zneškodněného nakopl. Po mém varování ztuhl a stáhl se opět hbitě ke stěně tramvaje - jako většina ostatních.

Přimrazit! Jaké krásné české slovo mě napadlo k označení ochromující domény, kterou jsem použil. Účinkovala jen na ty, kdo měli předem zavedený bootstrap, pro ostatní byla nepochopitelná. Účinkovala však rychle. Tři vteřiny po aktivaci nemohli postižení pohnout rukou ani nohou, zůstali ležet na zemi bezmocní jako kojenci.

Řidič tramvaje si až teď všiml, že se mu ve voze děje cosi neobvyklého. Reagoval na to po svém. Zastavil mimo zastávku, obrátil se do vozu a nejbližších cestujících se zeptal, co se vlastně děje. Jakmile dostal odpověď, že tu má bandu zlodějů, vykoukl ještě více ze své kukaně, ale rychle zjistil, že není třeba, aby se do toho vměšoval.

Neměl jsem při sobě konjugátor, ale před tolika svědky bych jej ani nepoužil. Obešel jsem ležící bandu, posbíral na zemi jejich kudly i peněženky. Pod kritickými pohledy okolostojících jsem bezmocné mladíky i dívčinky zběžně prošacoval a na světlo vyplavalo několik dalších peněženek.

„Čí je tahle?“ ptal jsem se jako na dražbě. Okradení se mlčky hlásili o své věci a když je dostali, rychle je schovávali zpátky do kapes i do kabelek. Několik peněženek mi ale pořád zůstalo v ruce, nikdo se k nim nehlásil. Znamenalo to, že patří členům party, nebo je ukradli jinde. Spíš to první - málokterý zloděj si dovolí ponechat u sebe peněženku okradeného. Většina vybere peníze a cennosti a ostatní zahodí do nejbližšího kontejneru. Za souhlasného mručení všech jsem jednu peněženku otevřel. Byl v ní kromě peněz i občanský průkaz, očividně nepatřící nikomu z party.

„Tohle museli ukradnout předtím,“ zhodnotil jsem to spokojeně. „Dobrá, pošlu to okradeným poštou.“

Další peněženka ale žádnou identifikaci neobsahovala.

„To je moje,“ hlásil se jeden z party. Sotva sípěl, ale přece jen se ozval.

„Zlodějům se nemá věřit,“ odrazil jsem ho. „Pokud se nepodaří zjistit pravého majitele, odevzdáme peníze do Ztrát a nálezů. Když trest, tak trest.“

„A co ty sígry předat policii?“ nadhodil někdo z davu.

„Výborný nápad. Kdo se hlásí jako svědek?“

Ticho. Nikdo se do svědectví nehrnul. Chvíli jsem počkal, pak jsem ztratil trpělivost.

„Jak vidím, nikdo nemá na svědectví čas ani chuť,“ konstatoval jsem. „Nevadí, zařídím to sám. Pustím tu bandu na svobodu - ale když někdo z nich v nejbližším měsíci čórne co mu nepatří, oslepne. Bude to spravedlivé?“

Nikdo neřekl nic ani pro, ani proti. Zdálo se, že tomu nikdo nevěří. Tím lépe.

„Můžete pokračovat v jízdě,“ obrátil jsem se na řidiče. „Tady už bude pořádek.“

Než tramvaj zastavila v nejbližší zastávce, zapískal jsem na partu a zrušil blokující doménu. Místo ní jsem použil jinou, horší. Nebyla vázaná na klíčové slovo, pouze na pocit nedovoleného jednání. Vzhledem k mládí provinilců se měla do měsíce samovolně rozpadnout ať bude účinkovat nebo ne, ale jestli budou v této době krást, čekají je nepříjemné chvíle. Mladíci i povedené dívčiny se pomalu zvedli z podlahy tramvaje a jako zmoklé slepice se vysypali ven.

„To ti nědarujem, sviniak!“ křikl za mnou na útěku jeden z nich. „Ja si ťa nájděm!“

„A ty ještě dnes oslepneš! Aby ostatní věděli, co takové zloděje čeká.“

Dveře se zavřely a tramvaj se opět rozjela.

„Pěkně jste jim to nandal,“ obrátil se na mě starší pán, prve sedící na sedačce za mnou, jeden z okradených, možná proto jsem mu byl sympatický.

„Co je to platný, když se otřepou a budou v tom pokračovat,“ posteskla si jiná, také okradená starší paní.

„Jeden za hodinu oslepne,“ zahučel jsem. „I ostatní oslepnou, budou-li krást. Za hodinu už budou vědět, že moje slova nebyla míněna v žertu. Nic je před tím neochrání.“

„To myslíte vážně?“ nevěřila mi paní vedle mě.

„Naprosto vážně,“ řekl jsem. „Na všech teď leží kletba.“

„Jen jestli si z ní budou něco dělat,“ pochybovala paní.

„První oslepený bude pro ostatní větší výstrahou než pouhá slova. Bude to za hodinu.“

Tramvaj opět zpomalovala. Stanice měla přestup na metro, chystal jsem se vystoupit.

„Vy vážně tvrdíte, že pouhá slovíčka ty zloděje oslepí?“ nedůvěřoval jeden chlap. Vystupoval za mnou a nejspíš také směřoval k metru.

„Vy jste u toho nebyl, když je pouhá slovíčka přimrazila k zemi?“

„Byl - ale nemohu tomu pořád uvěřit,“ přiznal. „Oči se dají snadno ošálit, mohl to být nějaký trik. Hromadná hypnóza, co já vím?“

„Když nevěříte vlastním očím, čemu chcete věřit? Oči se dají snadno ošálit,“ opakoval jsem. „To je sice pravda - ale ne vždycky. Chcete snad pádnější důkaz?“

Přikývl. Také on zřejmě patřil k lidem, jako kdysi kapitán Titanicu Smith. Chvíli jsem pro něho sestavoval úplně novou doménu. Pak jsem sykl bootstrap a poté jsem mu v hlavě umístil něco, nač určitě do konce života nezapomene.

„Zkazím vám víkend, ale řekl jste si o to sám,“ řekl jsem dobrácky. „Dnes je pátek. Na zítřek si raději nic neplánujte, probudíte se totiž slepý - užijete si, jaké to je. Neběhejte s tím po doktorech, nepomohou vám. V neděli večer začnete sám od sebe vidět. Bude vám to stačit jako důkaz?“

„Myslíte to doopravdy?“ zasmál se pochybovačně.

„Nemyslím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já to vím.“

Seběhl jsem po schodech a zapadl do zavírajících se dveří soupravy.

Ani mi nedošlo, že to byla moje první - nevinná oběť.


U docenta Nováka jsem se zdržel krátce. Optal jsem se ho nejprve na zdraví i na jeho ženu.

„Děkuji - je to zázrak,“ ujišťoval mě.

„Pane docente,“ přikročil jsem opatrně k věci, „chtěl byste se seznámit s metodami profesora Jindřicha?“

„Chtěl, velice chtěl,“ zesmutněl Novák. „Ale obávám se, že už na to nebudu stačit. Jindřich pracoval na něčem hrozně složitém - a dělal na tom dlouho. Začal na tom pracovat jako mladší - a dokončil to krátce před svou smrtí. Obávám se, že už mi věk nedovolí...“

„Pomohl bych vám,“ ujistil jsem ho. „Profesor Jindřich vymyslel něco, co mu dovolilo vrátit čas. Vy jste ho znal jako starého vědce, já jsem ho znal jako muže téměř mého věku. Skutečně omládl, nejméně o třicet let.“

„To by byl další zázrak,“ nevěřil mi.

„Ano - zázrak. Jenže se stal. I vy byste mohl omládnout, kdybyste se ke mně přidal.“

„A mohl bych stejně omladit i svou choť? Víte, příteli, bez ní bych vám řekl jedině Ne.“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Nevšiml jste si, že po mém léčení trochu omládla?“

„Ne - pro mě byla vždycky stejná...“

„Bohužel, skutečné omládnutí předpokládá aktivní účast. To by znamenalo, že by se k nám musela dát i ona.“

„Ale bez vzdělání by to bylo těžké?“ sondoval docent.

„To není problém,“ ujistil jsem ho. „Vzdělání se dá získat snadno. Já jsem měl předtím jen maturitu. Po půl roce jsem přišel za vámi - a to už jste viděl.“

„Nevím...“ váhal docent. „Je to příliš... příliš nepravděpodobné. Mohl bych si to ještě rozmyslet? Prohovořím si to nejprve se svou chotí.“

„Jistě,“ přikývl jsem.

„Díky, příteli.“

Ještě jsme chvíli hovořili o poměrech na fakultě, potom jsme se rozloučili. Při odchodu jsem si říkal, zda to vůbec stálo za cestu sem. Ale věděl jsem, že jsem také nejprve odmítl. A to jsem docenta ještě neseznámil s podstatou věci. Nesmím na něho spěchat, říkal jsem si.

Snad při některé další návštěvě... uvidíme.


V pondělí jsem chtěl zařídit odtažení škodovky z parkoviště do některé opravny a její uvedení do provozu. Jak se dalo čekat, bylo to horší, než jsem si myslel. Na tak stará auta už nebyla opravna vybavená a když jsem řekl, že se nejspíše jedná o zadřená ložiska, nechtěli s tím nikde nic mít. Nanejvýš mi doporučili auto vyhodit a koupit si nové.

Kromě toho jsem musel nejprve zvládnout nával pacientů. Bylo to tím složitější, že jsem většinu z nich neměl ve své kartotéce. Přišli samí nováčci. Znamenalo to důkladnější vyšetření než v případě pouhé kontroly; stanovení diagnózy a zahájení vlastního léčení. Na oběd jsem si odskočil velmi rychle a zpět do ordinace se vrátil za deset minut. Ale i při této rychlosti jsem posledního pacienta odbavil až kolem osmé hodiny večer. I on se divil, že jsem to vydržel tak dlouho, byl ale rád, že se dostalo i na něho.

Skončil jsem a vyprovodil ho do čekárny. Nezdálo se, že jsem unaven, ale uvnitř jsem cítil, že je tomu tak. Bylo mi horko - nejen z vedra, které bylo venku, ale i od psychické námahy spojené s vyšetřováním. Co naplat, na to mě přece profesor Jindřich upozorňoval. Tvrdil, že příroda musela mít u velikých mozků nebetyčné problémy s chlazením. Cítil jsem - s přesností na desetinu stupně Celsia - horečku, naštěstí jen v hlavě. Potřeboval bych se nějak ochladit. Otřel jsem si aspoň obličej mokrou žínkou, kterou jsem měl pro ten účel připravenou a chvíli jsem si ji držel na hlavě.

Zhasl jsem světlo v ordinaci a chystal si klíče, abych mohl zamknout druhý byt a jít na večeři. V čekárně jsem ale objevil děvče. Mohlo jí být sotva patnáct let, spíš méně. Před chvilkou tu ještě nebyla, přišla až teď. Přijít do ordinace v osm hodin večer znamená něco opravdu akutního. Přitom nevypadala na nemocnou. Ledaže by šla prosit o pomoc pro někoho jiného. To by to vysvětlovalo. Aby se mladá dívčina toulala večerní dobou sama po městě, to už samo o sobě zavánělo buď krajní nouzí, nebo - bláznivinou.

„Dobrý večer,“ oslovil jsem ji. „Co vás trápí?“

„Takhle pozdě se snad k lékaři nechodí!“ usmála se.

„Jistě. Muselo by to být opravdu nutné,“ odtušil jsem.

Rychle jsem si ji pohledem zhodnotil. Nebylo na ní nic nápadného. Souměrný vejčitý obličej s malým nosíkem a s trochu špičatou bradičkou. Dlouhé lesklé černé vlasy měla nahoře rozčesané pěšinkou a stažené dozadu, takže odkrývaly její malá kulatá ouška. Šedivé přísné oči pod černým, ostře načrtnutým půlkruhovým obočím. Na sobě měla tmavou halenku, kvítkované hnědé šaty, na nohou podkolenky a černé botky na nízkých podpatcích, opět nic neobvyklého. Do města se musela přistěhovat nedávno, jinak bych ji už někdy potkal. Vůbec jsem ji totiž neznal. Ledaže by to byla návštěva z nějaké okolní vsi. Navzdory sebejistému chování měla drobnou postavu a věkem patřila mezi školáky, měla by se asi držet zpátky. Kdo ji to nechává běhat takhle večer samotnou po cizím městě? Hazardér, nebo ignorant? Ať to byli její rodiče, známí či příbuzní, na noc by ji měli chránit, pomyslel jsem si.

„Nepřišla jsem za doktorem Veselým, ale za panem Vlastou Veselým,“ usmívala se. „Jen jsem nečekala, že se uvolní tak pozdě.“

„Dnes jsem měl víc práce než obvykle,“ přiznal jsem.

„To jsem viděla,“ řekla s pochopením. „Směla bych vás požádat o část vašeho času?“

Aha - není to pacientka, ani mě nepřišla žádat o pomoc pro jiného, kdo potřebuje lékaře.

Proč tedy za mnou přišla? Začala mě opravdu zajímat.

„Když už jste tady, nebudeme sedět v čekárně,“ řekl jsem zvědavě. „Pokud nejste pacientka a nechcete se nechat vyšetřit, mohu vás pozvat na večeři, souhlasíte? Beztak jsem to měl v plánu.“

„Takové pozvání ráda přijmu,“ řekla. „Taky už mám hlad. Ale nejdřív bych se vám měla podle všech pravidel slušnosti představit. Není správné, že vás znám a vy mě ne, ačkoliv jste o mě určitě už něco slyšel.“

„To je možné,“ připustil jsem. „Jen si nevzpomínám, kam bych si vás měl zařadit.“

„Mezi kolegy, pane doktore,“ usmála se. „Jsem Lucie Salačová, léčitelka z Morašína.“


Podíval jsem se na ni udiveně. Na léčitelku určitě nevypadala. V patnácti letech chodí většina děvčat do školy. Léčitelka by byla poslední, co bych jí přisuzoval. Rychle jsem se ale vzpamatoval a opakoval pozvání na večeři, ačkoliv je již přijala. Potvrdila souhlas, jen se přitom trochu usmála.

Vyšli jsme na pavlač, zamkl jsem čekárnu a zamířili jsme do mé oblíbené hospůdky. Chodil jsem tam denně na obědy a večeře. Nebylo to daleko a po celou cestu jsme nepromluvili ani slovo.

U mého oblíbeného stolu ale seděli tři sousedé. Zbylo tam jediné volné místo; trochu málo pro dva. Rozhlédl jsem se po sále, vybral jiný stůl a spolu jsme tam zamířili. Na okamžik jsem ucítil spoustu pátravých pohledů, které se za námi otáčely. Jistě - nikdy jsem tady neměl doprovod tak mladičké dívky.

Hostinská se k nám rychle přitočila a mlčky nám podala desky s jídelníčkem. Většina jídel už byla bohužel škrtnutá, výběr byl chudý. Objednal jsem si guláš, vařili tu výtečný a dával jsem si jej často. Lucie si dala obalovaný sýr s hranolky a tatarkou a hostinská odplula do kuchyně.

„Léčitelka Salačová,“ začal jsem. „Představoval jsem si vás starší. Přesněji - o hodně starší.“

„Nejste výjimka,“ usmála se. „Nikdo mi nikdy nehádal tak málo, dokud mě neviděl. Někteří pacienti chtěli dokonce vycouvat z ordinace, jakmile zjistili, že by je měl léčit takový - žabec.“

„Žabec - to vás vystihuje,“ usmál jsem se. „Nejste zrovna ve věku, kdy by člověk očekával potřebné znalosti.“

„To nejste ani vy, pane kolego,“ mrkla na mě.

„Pravda - také bych měl touhle dobou zahřívat lavici na lékařské fakultě a pilně se mořit se skripty,“ přiznal jsem. „Naštěstí už to mám za sebou.“

„Slyšela jsem. Nějak rychle, ale umím si to představit. V mém věku se málokterá holka diví něčemu, kde by zkušenější zarazila jistá... nepravděpodobnost faktů.“

Trochu jsem se zamyslel.

„Mám ve zvyku upřímnost,“ řekl jsem. „Někdy to bývá nezdvořilé, ale risknu to. Chtěl bych se vás optat, kolik je vám let - ačkoliv to jinak nedělám. Podle vzhledu bych vám hádal čtrnáct, ale působíte dojmem mnohem zkušenější. Až nezvykle zkušenější.“

„Pokud jde o mé narození,“ usmála se s pochopením, „tam jste se strefil přesně. Opravdu je mi teprve čtrnáct let a dva měsíce. Co se životních zkušeností týče, ani tady se moc nemýlíte. Jsem na tom lépe, než by mi kdokoliv hádal - včetně mých vlastních rodičů.“

„To by mě také zajímalo,“ zachytil jsem se. „Co vaší léčitelské praxi říkají rodiče?“

„Prohlašují mě za zázrak a každou neděli nosí do kostela kytičku Panně Marii, aby jí vyjádřili vděčnost. Jinak mě ve všem podporují. Naštěstí si kdysi postavili rodinný dům, kde mám dneska dva pokoje. Jeden jako ordinaci, druhý jako čekárnu.“

„Zázrak, říkáte?“ usmál jsem se také. „Asi bych se k nim připojil, kdybych o zázracích nevěděl své. Vaše životní zkušenosti neodpovídají ani vašemu vzhledu, ani věku, ale to nic neříká o jejich pozadí.“

„Zkušenosti...“ zamyslila se jen krátce. „Ty co by se u mě daly čekat, nemám. Například jsem ještě nikdy nepolíbila chlapce. V mém věku je to jistě výjimka. Stejně jako že se pouštím do léčení leukémie. Není to divné? Ale takový je život. A to ani nevíte, co jsem byla před tím zázrakem.“

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem. „Nebudu se divit. Život někdy tropí divné kotrmelce.“

Hostinská nám mezitím donesla večeři. Popřál jsem dívce dobrou chuť, s úsměvem mi přála totéž. Pustili jsme se do jídla - to se má jíst vždycky správně teplé. Při jídle jsme mlčeli, ale já jsem si ji stále zvědavě prohlížel. Pochopila to, ale jen se usmívala. Opravdu byla nezvykle klidná a její klid na mě působil také uklidňujícím dojmem. V jejím vzhledu bylo cosi tichého, důvěryhodného, co jejím pacientům dodávalo důvěru, jinak by jí musel každý utéci z ordinace. Ta mladičká holka ve svých čtrnácti letech léčí leukémii, podle dosavadních zpráv úspěšně, žádný její pacient se neobrátil na nemocnici ani na mne. Kdo by to do té drobné dívenky s lišáckými dolíčky ve tvářích řekl?

Dojedli jsme oba stejně. Hostinská okamžitě sklidila prázdné talíře a zeptala se, co si dáme k pití. Bylo vidět, že nás neustále zvědavě pozoruje, proto byla tak pohotově.

Na guláš patří pivo, Lucie si dala limonádu. Obratem se objevily na stole. Hostinská se dnes opravdu překonávala.

„Takže - léčitelka,“ povzdychl jsem si. „Zázračná, tuze mladá a přesto úspěšná.“

„Tomu se diví každý,“ usmála se opět. „Desetinásobně ti, co mě znali dřív.“

„Já ne,“ řekl jsem. „Stačilo mi informovat se o vašich metodách. Netuším jen způsob, jak se vám to povedlo - profesore Jindřichu.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27