Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zpověď

Dívka sebou trhla tak neznatelně, že to kromě mě nikdo nemohl zaznamenat. Neodpověděla mi - přesněji, nepoužila lidskou řeč. Místo toho jen sykla kód, jímž jsem se domlouval s počítačem:

„Nesmím vás podceňovat, když sama nejlépe vím, kdo vlastně jste. Jste přece také - démon.“

Domlouvat se krátkým syknutím mělo dvě obrovské výhody. První, že nám nikdo nerozuměl. Lidé kolem snad ani netušili, že spolu mluvíme. Druhá a podstatnější výhoda byla, že jsme mohli do krátkého syknutí nahustit dlouhou bohatě rozvinutou větu, nebo i více vět. Vyslovováním lidské řeči bychom se jen zdržovali. Proto jsem ihned pochopitelně přešel na tuto zhuštěnou mluvu.

„Také jsem vás podceňoval,“ usmíval jsem se. „Ačkoli mám jistou výmluvu. Dlouho jsem netušil, s kým mám tu čest.“

„Mohlo vám přece hodně napovědět, že používám při léčení konjugátor,“ odtušila.

„Dlouho jsem se domníval, že to je pouhá maketa pro zvýšení vaší důvěryhodnosti,“ přiznal jsem. „Mělo mě varovat, že máte opravdové úspěchy. Placebo efektem se všechno vysvětlit nedá.“

„Dobrá - kdy jste mě odhalil?“ zajímala se.

„První tušení jsem měl, když mi na vás pacienti žalovali,“ pokýval jsem hlavou. „Někteří se dokonce rozčilovali, že mi nekale konkurujete.“

„To vám nevadilo?“

„Nebral jsem to jako konkurenci,“ vrtěl jsem hlavou. „Spíš jako rozdělení území zájmu. Ani teď si nemohu stěžovat, že by mi práce chyběla. Někdy bych spíš litoval, že se nemohu roztrhnout na dva.“

Použil jsem jen metaforu, ale že bude i tohle možné, tomu bych v té chvíli nevěřil.

A že to potká přímo mě samotného? Dvojnásob ne!

„To ráda slyším,“ podotkla klidně.

„Tím se ale všechno dokonale zamotalo,“ řekl jsem. „Odkázal jste mi všechno, ale žijete dál. To není správné.“

„Mohla bych vás, pane kolego, hned teď o něco požádat?“ neodpověděla mi na mou otázku, ale výraz jejího obličeje byl tak naléhavý, že jsem to pochopil jako důležitější.

„Prosím,“ přikývl jsem. „Poslouchám.“

„Mluvte na mě, prosím, v ženském rodě,“ požádala. „I když to nikdo z ostatních neslyší. Máte pravdu, kdysi jsem bývala profesorem Jindřichem. Ale teď jsem Lucie Salačová z Morašína. Na současný život jsem si zvykla, i když jsem teď holka a ne kluk. Víc mi vadí, že jsem levačka, dřív jsem byla pravák. Ale nemíním se vracet, beztak to ani není možné.“

„Je-li to vaše přání, splním je,“ slíbil jsem.

„A ještě to druhé,“ pokračovala. „Nebudu dodržovat etiketu podle Gutha-Jarkovského, přesto vás poprosím, zda bychom si nemohli tykat. Má to sice nabízet muž ženě, ale na druhé straně ve mně pořád vidíte staršího pána a pak by to bylo v pořádku. Dnes už máme k sobě biologickým věkem skutečně blízko a po odborné stránce si také nemáme co vyčítat. Proto navrhuji, abyste mi ode dneška říkal prostě Lucka.“

„Dobře, Lucko,“ souhlasil jsem. „Myslím, že bych to uměl zvládnout. Takže - Vlasta.“

Proti všem tradicím pozvedla sklenici limonády a přiťukla si s mým půllitrem piva.

„Ale i teď jsme zůstali v nerovnovážném postavení,“ pokračoval jsem umíněně. „Vděčím ti za tolik, že nevím, jak bych to mohl splatit. Okupuji tvůj byt, užívám tvé věci...“

„Proto jsem také přišla,“ odtušila.

„Nedávno jsem dostal lákavou nabídku,“ řekl jsem. „Místo v Praze; s bytem a dokonce i s autem. Odmítl jsem ji, ale mohl bych se k té nabídce vrátit. Nejspíš ještě platí.“

„Hodně toužíš do Prahy?“ podívala se na mě šibalsky.

„Ani ne,“ přiznal jsem. „Ale - jak jinak bych mohl vrátit vše co neoprávněně používám?“

„Proč bys mi něco vracel?“ opáčila. „Kvůli tomu bych za tebou nepřišla. Navrhuji zachování statu quo. Ty si ponecháš, co jsi zdědil - všechno bylo naprosto podle práva, měl jsi výdaje s mým pohřbem, platil jsi dědickou daň a pokud vím, zrušil jsi byt... Já teď bydlím u svých nových rodičů a ti dělají, co mi na očích vidí. Jaképak tedy vracení? Potřebovala bych jen jedno. Abys mi půjčil na okopírování systém počítače. Ne že bych si neuměla vytvořit nový a třeba i lepší, ale nechce se mi podruhé vymýšlet dva a půl gigabytu programů, když je máš připravené k okamžitému použití.“

„To je ovšem maličkost,“ souhlasil jsem. „Ale přece...“

„Nebýt toho, byla bych tě jen z dálky pozorovala, jak si vedeš,“ přiznala. „Ale to víš, lenost je taky dar Boží...“

„Na línou holku zrovna nevypadáš,“ usmál jsem se.

„Protože se mi nakonec podařilo zjistit, v čem byla chyba,“ usmála se. „Vlastně je to druhý hlavní důvod, proč jsem za tebou přišla - musím tě varovat, abys ji neudělal také.“

„To mi ale musíš říci, samotného mě to zajímá!“

„Nepociťoval jsi někdy, Vlasto, touhu pořídit si druhý, nebo třetí procesor?“

„Ne, zatím mi stačí, co mám,“ ujistil jsem ji. „I tak si myslím, že je předimenzovaný. Když do něčeho zapojím větší část své kapacity, abych si pak chladil hlavu mokrým hadrem, jinak dostávám horečku. Není sice problém kompenzovat ji, ale příjemné to není.“

„Máš pravdu - mám teď stejný typ jako ty, znám to i se stejnými příznaky. Pravda, je to skoro na hranici únosnosti, ale myslím, že ji nepřekračuje. Ale musím ti říci, chraň se pokušení vytvořit si v hlavě další! Nejde o to, že by se nedal uchladit, ale vytvoříš-li si druhý, oba stráví příliš mnoho času vzájemnou synchronizací. Výsledkem je únava, brzy následuje ochablost a nechuť k jakékoliv duševní činnosti. Právě to byla má chyba. Je nutné všechno soustředit na jedno místo. Na rozdělení mozkových funkcí do menších center nejspíš skončili i dinosauři.“

„Ale udělal jsi to tak - a fungovalo ti to přece.“

„Neměla jsem jinou možnost,“ odtušila. „Dokud jsem byla pouhým člověkem, nedokázala jsem vymyslet něco tak složitého, jako je Čtyřka. Dokázala jsem postavit jen Nulu a Jedničku, lišící se od sebe jen nepatrně. Teprve jako démon jsem mohla pomýšlet na složitější typ. Dvojka byla dvakrát složitější než jednička, trojka asi jako všechny tři před ní dohromady.“

„A Čtyřka?“ nadhodil jsem.

„Máme ji teď oba,“ řekla. „Složitější než Trojka, ale jednodušší než spojení Trojky a Dvojky. Přesto má výkon vyšší, než čtyři procesory v hlavě Jindřicha. Je to podle mě současný vrchol. Jak jsi asi zjistil, i tak máme občas potíže s chlazením. A na druhé straně, nevidím ani důvod hnát se za vyššími výkony. Tohle je podle mě optimum. Mohlo by to lidem vystačit i na pár desítek tisíc let. Přesněji - lidem-démonům.“

„To vysvětlení zní pravděpodobně,“ souhlasil jsem. „Ale ještě jsi mi neřekla, jak proběhlo tvé vzkříšení? Proč jsi v těle Lucie Salačové? Jen protože jsi přišla na chybu v hlavě Jindřicha?“

„Jeden z mých důvodů to byl,“ přikývla. „Ale proboha si nemysli, že bych nebohé Lucce ukradla tělo a přelila se do její hlavy, abych si vylepšila vlastní možnosti. Není tomu tak - nebo aspoň ne jenom tak.“

„Povídej,“ vybídl jsem ji.

„Že mám v hlavě chybu, to se dalo vydržet. Vydržela bych to jistě dlouho. Zvlášť když jsem přišla na to, jak se proti duševní únavě chránit. Chtělo to jen intenzívně se něčím zabývat, aby se jednotlivé procesory nestačily synchronizovat vůbec. Nejenže jsem potom stihla mnohem více, ale snížila se i únava. Jenže - pak mi do chaty přivedli zoufalí rodiče tuhle dívčinku, idiotku. Kdybys ji viděl, bylo to hrozné! Netečný pohled, vyvalené oční bulvy, slina u úst, nezájem o cokoliv. Mohla bych ti ji nakreslit, jak si to dodnes pamatuji, ale není o co stát. Nechali mi ji tam a uvěřili, že ji vrátím v lepším stavu; pravda, horší to být ani nemohlo. Povím ti, byl to těžký oříšek. Dívčina měla v hlavě místo mozku guláš. Trvalo mi několik dlouhých dní, než jsem ji dala trochu dohromady, jenže ani pak jsem to nemohla nazývat vítězstvím. V jejím jakž-takž spraveném mozku vůbec nic nebylo. Ve čtrnácti letech byla na úrovni ročního batolete. Dodnes se divím, že ji rodiče nenechali v ústavu, tohle se ani nedalo doma vychovávat.“

„Také jsem tu měl něco takového,“ sykl jsem.

„A co jsi s tím udělal?“ zajímala se živě.

„Tihle naštěstí přišli dříve,“ povzdychl jsem si. „Lauře jsem do hlavy umístil několik urychlujících domén. Snad ještě mají šanci. Intenzívní výchovou se dá dohonit i pět let, v každém případě to budou mít těžší.“

„Pět let - možná,“ odtušila. „Čtrnáct let bylo moc. Právě když jsem nad tou prázdnou hlavou bezradně stála a uvažovala, co s tím, přišli pro mě policajti. Vejmelka. Vystavil na mě zatykač, abych se nezpěčoval. Jistě pochopíš, jak mě to vytočilo. Já léčím lidi a ten parazit... Zablokoval jsem jim vůli a poslal je Vejmelkovi zpátky se vzkazem, že s ním jednat nebudu a aby mi dal pokoj. Místo toho přišli čtyři chlápci s tlumiči na uších. Plukovník si asi tenkrát všiml, že jsem nebezpečná těm, kdo mě poslouchají. Tlumiče jim nestačily - a teprve tehdy jsem konečně pochopila, že to ten plukovnický parazit myslí smrtelně vážně.“

„Také jsem tam byl,“ odtušil jsem. „Vejmelka mě zadržel jako rukojmí, ale nestihl mě použít, jak měl v plánu.“

„Já jsem věděla, že je to bestie,“ zablýsklo jí v očích. „Jediné, co mě mrzí, je že jsem ho nezabila dřív. Podcenila jsem ho - ale už jsem se snad poučila.“

„Jak to nakonec dopadlo?“

„Pak pro mě poslali auto. Slyšela jsem, jak v jeho motoru drnčí cosi uvolněného. Vzala jsem pozoun a trochu víc jsem to rozkmitala. Auto explodovalo, začalo hořet a maníci taktak vyskákali. Proti prchajícím jsem už nic nedělala, ale Vejmelka měl k dispozici větší arzenál než jsem čekala. Obrněná auta, tanky a dokonce si na mě pozval i helikoptéru.“

„Viděl jsem, jak jsi ji sestřelil.“

„Sestřelila,“ opravila mě. „Ačkoliv - máš pravdu, byla jsem ještě v původním prostředí Karla Jindřicha. Chtěla jsem jim poškodit motor a donutit je k nouzovému přistání, ale zvuky, které jsem zachytila, nesouvisely s motorem. Místo poruchy motoru se ulomil rotor. Piloti uhořeli v troskách - ale když si vzpomeneš, že krátce předtím z kulometu stříleli ostrými na doktora a bezmocnou dívku, přejde tě chuť litovat je.“

„Já jsem je tehdy nelitoval,“ odtušil jsem. „A to jsem ani nevěděl, že jste tam byli dva.“

„Když jsem zapálila první auto, rozhodla jsem se. Nedělala jsem si iluze, že odolám armádě. Naše armáda je banda pupkatých Vejmelků, ale pozvali by si na mě elitní americké mariňáky a ti by rozbombardovali půlku Čech... Nenápadně bych zmizet nemohla, musela bych tam nechat Lucii. Napadla mě přímo kacířská myšlenka, jak definitivně ukončit zájem plukovníka Vejmelky i všech papalášů, kteří si k tomu zatím čichli. Dát jim najevo, že jejich šance skončily. Jedinou cestou, jak zachránit Lucku, se mi jevilo - dát jí procesor. Musela jsem jí ale do prázdné hlavy nalít i nějaké vědomosti, jinak to nemělo smysl. Mohla jsem se jí tam prostě zkopírovat, vznikli by dva shodní jedinci, ale brzy jsem se rozhodla - přenést se do nebohé Lucky úplně.“

„A staré tělo profesora Karla Jindřicha obětovat,“ sykl jsem pochopením.

„V té chvíli šlo o čas,“ pokračovala. „Naštěstí se Vejmelka něčím zdržel. Vytvořit procesor Jindřich Čtvrtý je otázka dvou hodin, přenést se do nového prostředí další hodina. Musela jsem své bývalé hlavě ponechat základní životní funkce a intelekt aspoň na úrovni imbecila. Můžeš to chápat dvojím způsobem. Buď jsem ubohou Lucku zabila a vzala si její tělo, nebo tak, že jsem jí předala vlastní rozum a sama se obětovala. Opakuji, zabít nebylo co, ona vlastně předtím ani nežila a to, co v hlavě měla, jsem tam ponechala.“

Neřekla mi všechno; až mnohem později jsem pochopil, jak je to s ní doopravdy. Nicméně mi teď její vysvětlení stačilo. Vždyť Lucii nezabila, jak se v první chvíli mohlo zdát.

„A jako Lucka jsi přiměla tělo profesora skočit na plukovníka, sebrat mu pistoli a zabít se,“ dokončil jsem.

„Ano, tak to bylo,“ přikývla. „Stála jsem v té chvíli za chatou a ovládala své staré tělo jako loutku. Ani to se nedá chápat jako vražda. To tělo nebylo schopné života, rozpadlo by se během několika dnů. Stačí vůle krysy, aby vznikl nebezpečný démon, ale bez vůle ani čtyři procesory nestačí. Zapískala jsem, pistole plukovníka Vejmelky nakrátko změnila majitele - a zahladila pak poslední stopy v hlavě bývalého profesora.“

„Navíc plukovníka obvinili z vraždy,“ řekl jsem. „Nikdo mu neuvěřil, že se profesor zabil čtyřmi ranami.“

„Vejmelku nelituj,“ řekla Lucie suše. „Byl to grázl, není ho škoda. Počkala jsem až vyjde, sbalila si do ranečku konjugátor a pár knih, co jsem tam měla - a zapálila za sebou chatu. Pak jsem se na skále za hořící chatou skrývala až do tmy. Když se smráklo, odešla jsem domů.“

„Domů - to už myslíš k rodičům Lucky?“

„Jistě,“ přikývla. „Nedovedeš si představit, jak mě přivítali! To bylo radosti, když se jim místo uslintané idiotky, kterou museli pořád přebalovat jako mimino, vrátila holka jako lusk! Pro ně to byl zkrátka zázrak.“

„Nebyl to na ně spíš - tak trochu podvod?“

„Rozhodně nebyl. Biologicky jsem bezpochyby jejich dcera. Jindřich mi dal v rámci léčení procesor a k němu celý svůj intelekt. Tím jsem nepřestala být dcerou svých rodičů a dokonce mi v hlavě zůstaly i matné vzpomínky původní Lucie. Bylo jich ovšem minimálně a na opravdový život by to nestačilo. Tváře svých rodičů jsem si pamatovala spíše z paměti Jindřicha, než Lucky. Rozhodla jsem se žít tak, abych jim udělala radost, že jejich starání o tu ubohou idiotku mělo přece jen smysl. Teď jako léčitelka vydělávám víc než oni a všechno jim dávám. Ostatně bych s penězi ani nemohla manipulovat, nejsem plnoletá - a vysvětluj to právníkům! Po právní stránce nejsem ani doktor, takže to všechno vypadá jako šarlatánství.“

„Já jsem si to zařídil jinak,“ podotkl jsem.

„Vím,“ souhlasila. „Já jsem přece nemohla v patnácti letech jít na univerzitu jako ty. Vážení páni děkanové, nemám sice ani zvláštní školu, neboť jsem ještě loni byla těžký idiot, ale chci složit zkoušky na vaší slovutné lékařské fakultě. Umíš si představit, jak by se mnou vyběhli?“

„Kdoví, třeba jako se mnou,“ navrhl jsem.

„Udělala jsem to jinak,“ řekla vzdorovitě. „Nezáleží na diplomu, ale na znalostech. Ty mám.“

„Dobrá - jsi teď léčitelka,“ ustoupil jsem. „Léčíš lidi a na rozdíl ode mne z nich taháš peníze. Když se to vezme kolem a kolem, léčíš je kvalitně, není tvá vina, že nemáš smlouvu s pojišťovnou, aby to bylo košér po právní stránce. Chceš to dělat pořád takhle?“

„Proč ne?“ usmála se. „Za tři stovky vyléčím rakovinu. Pacient, který chce ušetřit, může jít do nemocnice. Tam nebude platit nic, ale zemře. Mimochodem, peníze nevymáhám. Mám kasičku na dobrovolné příspěvky ve výši stovku za návštěvu. Ani živnostenský list nezískám kvůli věku. Co mám dělat? Žádný právní řád na světě nepočítá s démony. Takhle je to zamotanější, ale funguje to. Nikdo se neodváží nezaplatit, spíš si pochvalují, jak jsem levná. Během vyšetřování konjugátorem vkládám na pacienty ruce, což je rychlejší než placebo injekce, takže málokdy potřebuji na jednoho pacienta více než deset minut. Mám třicet až padesát pacientů denně a vydělávám si až šedesát tisíc měsíčně. Dobrý, co? Rodiče mi většinu ukládají na knížku, abych měla jednou na výbavu, ale i tak si nežijeme špatně, ačkoli máma nechodí do práce a sebrali jí příspěvek za starost o bezmocnou holku. To je v pořádku, bezmocná už nejsem.“

„Dejme tomu - může to mít i své výhody,“ připustil jsem.

„Určitě,“ tvrdila dál. „I s placením je to pro pacienty výhodné. Za pitomou chřipku dostanu stovku, stejně jako za zápal plic. Je to hodně - nebo málo? Důležité je, že chřipka beze stopy během půlhodinky zmizí. Klasický způsob léčení je sice zadarmo, jenže pacient bude několik dní marodit, což ho při žebráckém nemocenském přijde dráž. Kdo si tu výhodu uvědomí, jakože všichni, stovky nelituje. Jsou jistě zdlouhavější případy, například srovnání očních vad může trvat pět návštěv; ale ačkoliv to pacienty přímo neohrožuje, chodí ke mně rádi - na brýlích ušetří mnohem víc. Mám v tom směru svědomí naprosto čisté.“

Měla opět pravdu. Mě tím aspoň přesvědčila.

„Ještě by mě zajímalo - jak se vlastně cítíš jako dívka?“

„Normálně,“ odtušila. „Jako patnáctiletý žabec. Ostatně, když se při léčení spojuješ se svými pacienty, ještě tě nenapadlo zkusit si, jak se cítí některá ze tvých pacientek? Jestli ne, zkus si to.“

„Tomu se vyhýbám jak čert kříži,“ přiznal jsem. „Myslím si, že je to indiskrétní.“

„Indiskrétní, ale nedivila bych se tomu. Z vědeckého hlediska to je zajímavé.“

„A ty to děláš?“

„Jistě - co jiného mám dělat? Mám teď poněkud jiné image než dřív. Moji pacienti se u mě nediví občasným projevům jasnovidectví a berou to jako něco, co prostě patří k věci.“

„A když se setkáš s něčím, co není v pořádku?“

Image jasnovidky má výhodu, že ke mně lumpové nechodí,“ usmála se. „Trmácí se potom světa kraj k tobě a ty si kazíš reputaci, když je necháváš na holičkách, nebo když jim jako jedinou spásu vnutíš - kněze.“

To jsem nechal bez odpovědi - byl to přece její vtip. Kdo přišel na náboženská klíčová slova? Přece ona - ještě jako Jindřich.

„A když jsi dívka - pomýšlíš si také najít kluka?“

„Ty také ještě nejsi ženatý,“ odsekla zamračeně. „Počkám si, jak se s tím vyrovnáš ty.“

„Pravda - ale já na to zatím nespěchám,“ přiznal jsem. „Ještě jsem to ani nezkoušel.“

„Jen si hezky přiznej, že to je Gordický uzel. Může si démon najít odpovídajícího partnera? Já jsem si přečetla všechny kluky z vesnice a okolí, ale málo platné, nikdo se mi nezdál. Dokud jsem byla idiotka, nedal by mi žádný z nich pusu, ani kdyby jim nějaký mafián držel u hlavy pistoli. Ani se tomu nedivím, vím co jsem byla. Teď by mě asi chtěli, jenže jako sexuální hračku a je tomu přesně naopak - nemám zájem já. No řekni, o čem bych si povídala s klukem, který nezná nic kromě fotbalu, piva a sexu? Takových je na vesnici většina a těch pár, co mají jakž-takž přijatelnější zájmy, spočítáš na prstech. Všichni jsou přitom namyšlení až hanba - a často nejsou vůbec schopní pochopit, jak nebetyčný vrch nad nimi mám. Tys měl také mouchy, ale musím ti přiznat, vynikal jsi upřímností, proto jsem se odhodlala svěřit ti své tajemství. Od té doby jsem žádného takového kluka nepotkala. O holkách nemluvím - to samé v růžovém. Není to smutné?“

„To bude možná malér,“ došlo mi až teď. Došlo by mi to dřív - přemýšlet o tom.

„I kdybys našel holku upřímnou a čistou jako lilii, o čem si s ní budeš povídat? Každá vycítí, že se ti nemůže rovnat - a každou to bude určitě deprimovat, až se rozejdete - a nejspíš ve zlém.“

„Myslíš? Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale - asi máš zase pravdu.“

„Řekla bych, že by tady bylo řešení,“ pokračovala. „Kdo může být partnerem démona? Jedině - jiný démon. Takže si asi budeš muset pro sebe nějakou démonku udělat. Nejprve si ale musíš najít dívku tak upřímnou, aby si to zasloužila. Budeš ji ale možná hledat dlouho.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na ni a usmál se.

„Tím jsem si dokonce jistá,“ řekla. „Na mě si zuby nedělej, pro tebe nikdy nebudu ta pravá. Ne protože je mi teprve čtrnáct let, ale protože mě znáš jako profesora Jindřicha. Spíš bych se propadla studem, než abych s tebou mohla něco mít.“

„A s jiným démonem by ti to nevadilo?“

„To bude možná problém,“ zamyslela se. „Nebude-li vědět, že nejsem odjakživa holka... Přiznám se, mám z toho obavy. Teď jsem v pořádku, ale nikdo se nemůže zaručit, že nemám idiocii někde v genech, to by mohla být katastrofa pro moje eventuální potomky. Dokud si neudělám jasno, jak je tomu s dědičností defektů, raději si ani partnera ani děti pořizovat nebudu. Ostatně - mám na to dost času.“

Navzdory usilovným výzkumům se toho ve světě o problému dědičnosti ví pořád málo. Takže by její obavu bylo těžké nějak rozptýlit.

„Apropó, můžeš mi slíbit, že nikdy a nikomu nepovíš, co jsem byla zač?“ zatvářila se zkroušeně. „Nevadí mi, že mě každý zná jako idiotku. Ale nikdo než ty neví, že jsem byla ve svém minulém životě profesorem Jindřichem. Uznej, holka - napůl chlap to bude mít těžší.“

„Slíbit ti to mohu,“ přikývl jsem. „Nikdy a nikomu.“

Celý rozhovor se díky zhuštěné komunikaci odehrál ve dvou minutách. Pak jsem přivolal hostinskou a zaplatil obě večeře. Lucka si ji chtěla zaplatit sama, ale naštěstí ji napadlo navrhnout mi to syknutím, které nikdo neslyšel. Právě tak neznatelně jsem ji upozornil, že jsem ji na večeři pozval a nemůže po mě chtít, abych nedostál svému slovu.

Vyšli jsme před hospodu a zamířili opět ke mně. Lucka si přišla především pro systém počítače, oněch osm DVD ve čtyřech krabicích. Od té doby, kdy mi je profesor předal do úschovy, jsem je jen různě přenášel, ale nikdy jsem je nezkoušel vložit do počítače a podívat se na ně. Měl jsem až dosud jinou práci.

Lucie se chvíli zamyšleně procházela po svém bývalém bytě. Převzala krabice i s malou taštičkou, kterou jsem jí na ně věnoval, a rozloučila se se mnou.

„Doufám, že se ti povede dobře,“ přála mi. „Prožila jsem tu spoustu dobrého i zlého, vlastně celý minulý život, ale to odnesl čas. Teď jsem Lucie a sem se smím jen občas podívat na návštěvu.“

„Kdykoli přijdeš, jsi mým hostem,“ ujistil jsem ji vážně. „Nemám čím bych splatil, cos pro mě udělala.“

„Splatíš to dalším démonům, které vytvoříš,“ řekla. „Já jsem to mezitím promyslela. Předat všechno komukoli by bylo chybou, na tom trvám. Ale můžeš to předat lidem, které si důkladně prověříš jako já tebe. Pronikat do cizího vědomí není nic neetického, jde-li o jednorázový akt, čistě z důvodů prověření. Je to jako když si někde vyžádají výpis z trestního rejstříku. Nebudeme-li toho zneužívat, může to být přípustné. I když se dozvím od pacientů choulostivé skutečnosti, nedávám nic najevo. Nechám si je pro sebe a nikdy nic nepoužiji. Ale myslím si, že není chybou ani když je použiji - a třeba i proti majiteli. Například když objevím obzvlášť zavrženíhodný zločin. Zákony všech zemí světa jsou odlišného znění, ale žádné zákony do dneška nepočítaly - s démony.“

„Měli bychom ustanovit nějaký vlastní kodex,“ navrhl jsem. „My dva se domluvíme, ale až nás bude víc...“

„Máš pravdu,“ přikývla. „Budeme o tom oba přemýšlet.“

Zavedli jsme si ten kodex brzy - ale stále jsme jej měnili. Nebylo to jednoduché ani pro nás. Lidské zákony vznikaly po celá tisíciletí, zákony démonů nemohly vzniknout přes noc.

Pak se definitivně rozloučila.

„Obávám se, že ti už nic nejede,“ staral jsem se ještě. „Auto mám nepojízdné, takže tě nesvezu. Nezůstaneš raději na noc u mě? Nemusíš se mě přece bát.“

„Díky, ale mám tady ve městě tetičku,“ mávla rukou. „Už se na mě těší. Nedávno byla u nás a když mě viděla, málem ji to položilo - ona mě totiž znala jako idiotku. Nechala jsem se od ní pozvat a přespím u ní. Rodiče by se o mě jinak báli a kdyby se nedejbože dozvěděli, že jsem byla přes noc u cizího chlapa, měla bych s dalšími výlety šmytec.“

„Dobrá, bude to jistě lepší,“ souhlasil jsem. „Nechceš aspoň doprovod na cestu?“

„Aby tě viděla tetička?“ ušklíbla se. „Neboj se, nikdo si na mě netroufne. A i kdyby, zůstaly mi akrobatické zkušenosti. Uteču každému. Obtěžovat mě někdo na místě, odkud se utéci nedá, ten by si moc dlouho pamatoval, co si o přepadávání mladých děvčat myslí - ninja Lucie.“

Osamělé děvče v temných uličkách města... ale nebál jsem se, že by se jí něco zlého stalo. Věděl jsem, že je démonka, to mě uklidňovalo.

Určitě bude horší dávka ze samopalu a skrz naskrz prostřílená kabina jejího auta, až se bude sama vracet z výletu na Kavkaz. Teď jsme o tom ani netušili.

A už vůbec ne, jak to bude brzy.

Ztemnělou ulicí dozníval ještě chvíli jen klapot jejích střevíčků.

Bůh buď milostiv lumpovi, který by jí chtěl ublížit!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27