Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

2.část - Svědomí

 

Indiskrétně

O slovech bývalého profesora Jindřicha, teď léčitelky Lucie Salačové, jsem přemýšlel celou noc, souběžně s uvažováním o jiných tématech. Souběžnost myšlení byla něco perfektního, ale přece jsem se nejvíce zaměřoval na to nejdůležitější. A tohle bylo bezesporu setsakra důležité téma!

Měla pravdu, když tvrdila, že je normální číst lidem vědomí při vyšetřování? Nezdálo se mi to samozřejmé ani s podmínkou, že toho nezneužiji. Co by mi mohlo zabránit zneužít myšlenek, zážitků a tajemství svých pacientů? V podstatě jen moje vlastní svědomí. To mi až dosud nedovolovalo dotýkat se jiných oblastí mozku, než čistě vegetativních. Ostatním jsem se vyhýbal jako čert kříži, jak jsem řekl Lucii.

Není to ale chyba? Nedověděl jsem se nechtíc z hlavy pana docenta Nováka o jeho nemocné ženě? Kdybych to neudělal, trápila by se dál, pokud by vůbec byla naživu, byla na tom přece opravdu špatně.

Druhý takový případ byli drogoví bossové. Také oni měli tajemství a já je použil, dokonce přímo proti nim. Nebylo to ale spravedlivější než »respektovat jejich osobnosti« a nehnout ani prstem proti jejich špinavostem?

Nakonec jsem se rozhodl svůj dosavadní postoj na zkoušku uvolnit. Podívám-li se do mysli svých pacientů, uvidím, bude-li mé svědomí protestovat nebo ne. Měl bych si ale stanovit něco jiného. Jak známo, člověk si svého svědomí často nevšimne, nebo je úmyslně potlačí. Co s tím? Jakou pojistku si dát?

Nakonec jsem použil jednoduchý a účinný způsob. Součástí procesoru Jindřich byly vnitřní hodiny, nevelká část procesoru, udržující kontinuitu času. Od probuzení procesoru jsem proto ani nepotřeboval náramkové hodinky. Neustále jsem znal přesný čas, navíc jsem si mohl uložit okamžik, kdy mě můj budík vytrhne z jakékoli činnosti. Používal to už profesor Jindřich. Stanovoval si, kdy musí pokračovat v začaté práci, i když se mu nechce dělat.

Já jsem si určil na pokusy měsíc. Po této době mě budík vyburcuje, abych se nad tím znovu zamyslel. To už jistě budu mít více vlastních zkušeností.


Další nad čím jsem v noci přemýšlel byla Luckou navržená možnost změnit další démony. Ani to mi nebylo proti srsti, vždyť jsem to předpokládal. Ale kupodivu mě dosud nenapadlo stvořit si démonku jako partnerku. Přitom to bylo docela logické, skoro nevyhnutelné! Mohou spolu žít dva, kteří si navzájem nerozumí? Jistě, i to je možné, ale jak dlouho? Kdežto vztah partnerů, kteří jsou současně parťáci, má vždycky větší soudržnost!

Ráno jsem otevíral čekárnu s podivnými pocity. Naštěstí první pacienti přišli jen na kontrolu. Ani si nevšimli, že jsem jim ji trochu protáhl. Bohužel, nic zajímavého jsem se tentokrát od nich nedozvěděl. Dnešní vyšetřování a léčení se od dřívějších dost lišila. Zatímco jsem jednomu pacientovi povzbuzoval štítnou žlázu, starší diabetické paní obnovoval špatně pracující pankreas, jinde zachytil počínající rozpad ledvin, defilovala teď přede mnou prapodivná sbírka lidských osudů a jak jsem čekal, zajímavějších než detektivky. Často jsem objevil souvislosti s léčbou, které mi dříve unikaly.

Pekař Bohouš Šavelka byl statný čtyřicátník. Řemesla si vážil a rozuměl mu, ale teď jsem zjistil, že doma šťastný nebyl. Zvenku to nebylo znát, ale pomalu a jistě se blížili se svou ženou k rozvodu. Viděl jsem to jen z jeho úhlu pohledu, ale stačilo mi to, abych si o tom udělal celkový obraz. Jeho choť ho už dlouho tyranizovala jak mohla a on se jí dětinsky mstil tím, že nenechal žádnou sukni na pokoji. Pan Šavelka přišel jen se žaludečním vředem, který naštěstí rychle zmizel, jakmile jsem trochu vyladil jeho organismus.

„Proč ke mně nepřivedete i svou paní?“ zeptal jsem se ho.

„Ta to nepotřebuje,“ mávl rukou. „Je zdravá jako ryba.“

„Vy jste to měl ze stresu,“ pokračoval jsem. „Myslíte si, že ona žádný stres nemá?“

„Možná má, možná nemá,“ řekl Šavelka. „To je její věc.“

„Takhle byste mluvit nemusel,“ opáčil jsem káravě. „Zkuste si odhadnout, jak dlouho jste se svou ženou nic neměli. Možná to souvisí s vašimi potížemi víc, než si myslíte.“

„Poslyšte, pane doktore,“ nasupil se pekař, „léčit asi umíte, ale lidem nerozumíte. Tak se do nich nepleťte. A do toho vám je nejmíň! Kdo vám o nás co řekl?“

„Vy sám,“ ujistil jsem ho klidně. „Víte, používám nové a nezvyklé vyšetřovací metody, ale dozvím se o vás víc, než jinými způsoby.“

„Touhle kuklou že to zjistíte?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Z podmínek činnosti vašeho malého mozku poznám tolik věcí, že se vám o nich nezdá. Musím si ale dát dohromady všechny souvislosti, jinak by mi to nebylo k ničemu. Mohu váš organismus seřídit, ale když neodstraníme společně příčinu, tedy váš stres, dříve nebo později vás tady budu mít se stejnými problémy znovu. A kdovíjak to působí na vaši paní. Nezdá se mi, aby byla proti nervovému vypětí imunní a vy ne. Stres bývá většinou oboustranný. Přiveďte ji sem, uvidíme.“

Vyprovodil jsem ho a pozval dalšího.


„Jak to, že pořád kouříte, paní Mrkvičková?“ udeřil jsem přísně na nervózní padesátnici. „Nezakázal jsem vám to minule?“

Chápal jsem ji. Cigareta jí pomáhala překonávat tíhu, když se s ní před půl rokem rozvedl muž kvůli mladší kolegyni. Bylo obdivuhodné, jak se dokázala starat o dvě dospívající děti a stálo za to pomoci jí. Tím spíš, že by jinde než u mě neměla naději.

„Od minula jsem neměla cigaretu v ústech, pane doktore,“ dušovala se.

Pochopitelně lhala, nejen mně, ale i sama sobě. Nemohla vědět, co jsem si o ní zjistil za tu krátkou chvíli.

„Tady v čekárně ne, ale naposledy dole v průjezdu, že?“

„To bych si nikdy nedovolila!...“ trochu ztuhla, ale držela se zásady zapírat.

„Poslyšte, paní Mrkvičková, nehoupejte mě. Poznám to naprosto přesně. Mám vám spočítat, kolik těch hřebíků do své rakve jste zatloukla od mého zákazu? Čtyřicet osm.“

„Jak to můžete tvrdit?“ protestovala zarputile.

Zapírala by do krve, odhodlána nic nepřiznat, což bych ani nebral jako něco trestuhodného. Nebylo to zákeřné lhaní, kterým by chtěla někomu škodit. Nanejvýš sobě.

„Tvrdím jen to, co vím,“ pokrčil jsem rameny. „Ještě máte ten dehet v plících! Škodíte si nejvíc sama sobě, ale já jsem si to lhaní snad nezasloužil.“

Řekl jsem to tak, jako by mě její zapírání mrzelo mnohem víc, než těch pár cigaret.

„Když ono se to nedá vydržet,“ ustoupila. „Hříchů mám za celý život na svědomí málo a tenhle se snad snese.“

„Hříchů málo, zato smrtelných,“ pokýval jsem hlavou, aby si uvědomila, že nejde o žert. „Vy totiž máte rakovinu plic. Jiný doktor by vám to kouření možná povolil s tím, že už je to jedno, ale já jsem si umanul, že vás z toho dostanu. Ale když mi to chcete ztěžovat, na to prkno se vlastní vinou přece jen dostanete. Na rakovinu se umírá, vy to nevíte?“

„Rakovinu?“ vytřeštila oči. „Vždyť mě ani nic nebolí!“

„Rakovina plic v tomto stadiu ani nebolí. Když mi nevěříte, jděte si na vyšetření do nemocnice na onkologii. Ale radím vám, vraťte se pak ke mně a přestaňte s cigaretami. Vy byste se mohla dožít ještě nejméně dalších dvaceti let a dočkat se i pravnoučat! A vy se mermomocí cpete do krematoria!“

„To jsem nemohla tušit!“ zbledla.

„Ale mohla, na každé krabičce cigaret je čitelně napsáno, že škodí zdraví. Myslíte, že to na vás neplatí?“

„Ale proč zrovna já?“ zaúpěla. „Tolik lidí přece kouří!“

„Jste zkrátka náchylnější. Říkám vám to na rovinu, buď se polepšíte, nebo jdete pod kytičky.“

„Ale proč mi to vlastně říkáte?“ vybuchla. „To se přece nikomu neříká! Není to zase jen strašení?“

„Není,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdybych si s tím nevěděl rady a čekal, že do půl roku zemřete, možná bych vám to neřekl. Nemělo by smysl rozčilovat vás, když to nepomůže. Jenže já tu ještě vidím naději, ta si ale vyžádá vaši spolupráci. Nechte těch cigaret, nebo můžete psát svou poslední vůli. Vyberte si.“

„Ale to je... to je hrozné. Mám děti, co s nimi bude?“

„Je to hrozné,“ přisvědčil jsem. „Ale právě kvůli dětem byste se měla překonat. Vidím vám na očích, že mi nevěříte, ale neradil bych vám znovu mě klamat. Budu se určitě snažit, jenže sebevraždě zabránit neumím.“

„Pane doktore, cožpak vy vidíte u rakoviny ještě naději?“ zadívala se na mě pozorně očima zvířete zahnaného do kouta.

„Mám účinnější metody než dosud, takže vidím naději asi u pětadevadesáti procent. Zbytek jsou kuřáci, které ani rakovina nepřinutí přestat. Léčení nemá smysl, když na druhé straně nemoc pořád přiživujete. To je jako hasit dům, který někdo pořád polévá benzínem. Vyberte si! Zatím ještě můžete, jenže za měsíc může být rozhodnuto. Nechcete raději zařídit, aby ve vás cigarety ode dneška vzbuzovaly odpor?“

„Řekla bych vám: vydržím to sama,“ sklopila hlavu. „Jenže jak se znám, nevydržím to. Jestli opravdu dokážete zařídit, jak říkáte... byla bych vám opravdu vděčná.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Počkejte okamžik.“

Musel jsem si na to vymyslet doménu. Do této chvíle jsem takovou nepotřeboval, ale byla by velmi užitečná a hned jsem si ji zapamatoval, abych ji mohl použít i jinde.

Paní Mrkvičková potom dostala obvyklou injekci obarvené vody. Tentokrát jsem do ní přidal vitamín, aby se od minulé dávky barevně trochu lišila.


Ačkoliv jsem provozoval lékařskou praxi zdánlivě stejně jako dřív, mnohé se změnilo.

Jednoduché třídění lidí, jak mi je ukázal profesor Jindřich, totiž na individua, symbionty a parazity, se časem dostávalo do dalších dimenzí. Jak naznačil už on sám, takové třídění není a ani nemůže být jednoznačné. V každém člověku se spojují všechny tyto znaky současně. Nikdo není dokonalý a jednoznačný. I ten nejhorší parazit může mít kladné stránky a naopak, i v nejčistším mateřském citu může být namíchána příchuť parazitismu. Láska k dětem se přece často překrývá s přiznávanou i potlačovanou myšlenkou, že nás vlastní děti nenechají na holičkách, až budeme ve vyšším věku odkázáni na jejich péči. Konec konců, ani já sám jsem nebyl bez chyb, i když si mě profesor vybral za svého pokračovatele. Co na mě bylo tak krásného?

Když jsem ale v krátkých chvilkách spojení pročesával narychlo hlavy svých bližních, pochopil jsem to. To byla úžasná přehlídka přetvářky, pokrytectví, menších i větších podrazů, až se mi z toho motala hlava. Ne že by většina lidí byla programově zlá, ale lidi schopné držet slovo i když je to pro ně nevýhodné, abych hledal jako pověstnou jehlu v kupce sena. Sukničkaření pana Šavelky bylo nepatrnou vadou proti tomu, co se odehrávalo v jiných manželstvích. Rodin, které spolu držely jen na vlásku, bylo mnohem víc než těch, kde se dalo hovořit o lásce. Snad jen u mladých manželství do prvního dítěte byla základem, ale ani novomanželství nebylo zárukou klidné rodiny. Většina lidí se na své bližní dívala jako na obtížný hmyz, který jim samotným brání žít, v lepším případě s výjimkou několika nejbližších. Výjimky byly tím vzácnější, že takoví lidé obvykle mívali jiné, stejně pečlivě skrývané nectnosti.

Co by se s lidstvem stalo, kdyby nenadále získalo dobrodiní procesoru? Naštěstí by nehrozilo nebezpečí, že se lidé budou ohrožovat pomocí bootstrapů. Až budou mít procesor všichni, nikdo by nemohl druhému škodit touto cestou. Ale kolik lidí by ten dar zneužilo? Co zla by to přineslo v rukou různých mafiánů, nechci ani domyslet. Ani semtex přece nevymyslili pro teroristy. Byla to původně velmi pohodlná a bezpečná důlní trhavina, u níž nehrozí nebezpečí výbuchu v rukou toho, kdo s ní manipuluje. Trhaviny patří do rukou odborníkům, ale i jim se může občas stát nehoda, ne náhodou se tvrdí, že pyrotechnik se učí pouze z chyb svých kolegů, nikdy ne z vlastních. Bohužel právě ta snadnost a bezpečnost použití semtexu se zalíbila grázlíkům, kterým nešlo o odstřelení tun kamení a usnadnění práce v dolech a lomech, ale především o zbabělé vraždy.

Co by mohli proti sobě používat lidé s procesory? Bylo toho víc. Stačilo připomenout si, jak profesor používal rezonanci proti tankům a vrtulníkům. Tohle se opravdu nesmí dostat do rukou každému, kdo se mi objeví na vyšetřovacím křesle.

Nicméně jsem se rozhodl hledat dál. A zatím jsem alespoň léčil, dokonce i takové, kterým jsem po prvním vyšetření podával ruku jen s velkým sebezapřením. Proti drobným lumpárnám jsem nezasahoval vůbec. Musely by přestoupit jistou hranici. Drobné podvůdky, okrádání a zneužívání nic netušících lidí jsem zatím přecházel mlčky.

Zatím... 

Zařekl jsem se netrpět skutečné zločiny, spojené s násilím. Zejména vraždy. Tušil jsem... vlastně jsem najisto věděl, kdyby mě něco doopravdy vytočilo, vybuchnu jako bedna semtexu, ne-li ještě hůř... O tom by mohl povídat drogový král Doktor, kdyby byl schopný dát dohromady souvislou větu. Nebo slepý Švestka, který zešílel a nemocnici vyměnil za ústav pro duševně choré. Démon, který lidi léčí, může být požehnáním. Ale co může být horšího než rozzlobený démon, který se rozhodne trestat?


Aniž bych to úmyslně preferoval, léčil jsem teď převážně metodou domén. Tyto ostrůvky v mozku s vlastním »programem« účinkovaly na mnoho nemocí. Paní kontrolorka Zahrádková ze zdravotní pojišťovny se strefila, že nepoužívám léky ani skalpel ani u těch nemocí, kde je jiní lékaři jednoznačně indikovali jako jedinou možnost. Lucie je pochopitelně používala také, vždyť je sama coby profesor Jindřich vynalezla. Bylo to účinnější než léky, byli jsme ovšem jediní na světě, kdo to dokázal. Nikdo jiný než démon nemohl domény používat. Normální člověk nedokázal doménu ani zjistit, natož ji vědomě vytvořit. Neustále jsem si připomínal, že bych se měl zaměřit i na některé související obory. Co je to vlastně hypnóza, jak funguje akupunktura?

V případě akupunktury, kdy zásah jehlou na určitém místě lidského těla vyléčí zdánlivě nesouvisející nemoc, jsem si brzy sám udělal jasno. Vypůjčil jsem si v knihovně odbornou příručku, během jediné pracovní noci jsem si ji prostudoval a rozhodl se sám na sobě některý z aktivních bodů podráždit. Pak jsem napjatě sledoval, co to se mnou udělá. Procesor měl nad mou vlastní trojrozměrnou sítí neuronů dokonalý přehled, mohl jsem zevnitř sledovat, co se v ní děje.

Podráždění kritického místa se bleskurychle přeneslo do mozku a vyvolalo něco podobného zajiskření. Část mozku se aktivovala a vzruch se šířil do stran, jako když do vody hodíte kámen a po vodě se rozběhnou kola. Vlny dospěly na kraj, kde se odrazily a vracející vlny se skládaly s dalšími. Pokud bod silného vzruchu vytvořený interferencí ležel ve správném místě, nastalo velmi silné ovlivnění, vzdáleně podobné účinku domény. Tento mechanismus dlouhá tisíciletí úspěšně používali Číňané, zatímco v Evropě v téže době felčaři mořili pacienty pouštěním žilou a jedovatými přípravky. Moderní doba to propracovala a postavila na vědeckou bázi, ale pokračovala dál. Ne že by to neúčinkovalo, ale za jakou cenu?

Doména byla rozhodně výhodnější než akupunktura. Nešlo o jednorázové podráždění, i kdyby trvalo pár hodin, ale o trvalé působení po celou dobu její existence, což její účinky násobilo. Největší výhodou domény bylo cílevědomé použití, na rozdíl od náhodného interferenčního působení. Proto doména dokázala za týden rozpustit rakovinný nádor, který byl za hranicí snesitelnosti chirurgického zákroku. Doména mohla mimo rozvinutého nádoru zlikvidovat i počínající metastázy, které chirurg vůbec neobjeví. Problém byl jen v tom, že doména není už z principu trvanlivá. Je to jen oblast mozku naplněná jistým programem, od vzpomínek se liší pouze způsobem vzniku. Stejně jako blednou vzpomínky, časem zmizí i doména. Dá se vytvořit i trvalá doména, stejně jako jsou nezapomenutelné zážitky, ale ten zásah je obtížnější a není stoprocentně jistý. Byl by asi paradox, kdyby oslepený podnikatel Švestka v nemocnici upadl na hlavu a tím by se mu vrátil zrak.

Napadlo mě vytvořit trvalou doménu a pojistit ji zhuštěním neuronů. Vzniklo by něco jako jednoduchý procesor, program v hradlovém poli, vytvořený při výrobě maskou. Působení takové domény by bylo trvalé, možná až doživotní. Několik takových oblastí by velice zkvalitnilo funkce malého mozku a zpomalilo nežádoucí degradační procesy v lidském těle. Upravený člověk by pak mnohem déle setrvával v aktivním věku, jako to profesor Jindřich původně vyzkoušel na sobě. Jak dlouho by to vydrželo? Tři sta - pět set let? Měl bych se nad tím důkladně zamyslet. Bylo to příliš závažné. Něco, co by pro lidstvo znamenalo tak obrovský skok, větší než vynálezy od parního stroje po dosažení Měsíce.

Jedno mě prozatím odrazovalo od pokušení vyzkoušet si to na některém pacientovi. Pomyšlení, co by udělalo se světem jako takovým, kdyby se ta možnost znenadání rozšířila na všechny lidi. Počty lidí by zakrátko stouply nad všechny meze. Planeta by to nemusela unést a nechtěl jsem domýšlet, jaká katastrofa by nás postihla. Dlouhověkost by rozbila tradiční rodiny, ale čím by je nahradila? Těžko hádat. A čím víc dětí by vyrůstalo v dětských domovech, tím hůř. Rozpad rodin by smetl i poslední zbytky soucitu a soudržnosti, které lidé k sobě chovají. Nejhorší na tom je, že se současní politikové snaží rodiny rozbíjet už dnes, aniž by to bylo spojené s čímkoliv kladným.

Nezasloužili by si trest? Možná ano. Uvidíme!

Rozhodl jsem se s dalšími výzkumy na tomto poli počkat. Nejprve to proberu s profesorem, vlastně s Lucií. Ta by o tom také měla už dávno vědět.

Vlastně už od začátku.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03