Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Genová paměť

Procházka Firštajnovou vilou skutečně nebyla lehká. Měl tu na návštěvě příbuzné, kteří o jeho nekalých praktikách nevěděli. Kompromitujících materiálů tady mnoho nebylo. Mělo to logiku. Šéf velké bandy se přece nevystaví nebezpečí usvědčení při nečekaném zátahu policie a nebude mít v rezidenci skladiště drog. Ve vile bylo všechno v pořádku, část zbraní byla držená legálně, takže by se tu jakákoli policejní akce i při odhalení některé z poboček nejspíše rozplynula v nic.

Jak jsem pochopil, Firštajna likvidovala Lucie. Nebyla na něho tak krutá jako já s plameny pekelnými, ale nic mu neprominula. Jak jsem zjistil, Firštajn vlastníma rukama zavraždil jednoho člověka ještě za svého působení na Ukrajině. Zavražděný byl šéf konkurenční bandy, takže se to dalo s přimhouřením obou očí pochopit i jako sebeobrana - přežije buď jeden, nebo druhý. Všechno další se ale dělo s jeho vědomím a schválením, nebo přímo na jeho příkazy. Konečný počet mrtvých rychle rostl. Jak říkám, bych byl tvrdší, ale ani Lucie Firštajnovi nepřála. Zbavila ho sluchu i zraku a způsobila mu stav po srdečním infarktu. Tato lidská troska by snad opravdu nebyla nebezpečná - a Lucie se s tím spokojila. Já jsem likvidoval jen menší ryby. Přestal jsem používat pekelný oheň - když nebyl vhodný pro šéfa, proč by měli jeho lidé trpět víc? Ačkoliv - někteří z nich byli bestie, zasloužili by si to. Rozhodně jsem se nemínil vracet do Klánovic zmírňovat, co už jsem vyvedl.

Skončil jsem kolem sedmé hodiny. Těm, co nic neprovedli, jsem poté zrušil přimrazení. Ne hned, abych měl čas pohodlně opustit vilu.

Hlavními dveřmi - jako Lucie.


Zamířil jsem pak podle dohody s Lucií do Ďáblic, kde měl být - Lucie to decentně nazvala hampejz, oficiální název byl erotický klub, ale běžně se tomu říká bordel. Lucie byla asi vychovaná v mnohem přísnějších podmínkách a navíc to teď byla mladá dívka - což neznamenalo, že neví, o čem je řeč. Stačilo připomenout si obrovské životní zkušenosti z jejího dřívějšího života. Cestoval jsem skoro přes celou Prahu, ale na místo jsem dorazil v době, kdy obyvatelé vilky ještě klidně spali - což při jejich způsobu života nebyl div. Během jízdy Prahou jsem pro zdejší dámy, pokud se tak ještě daly nazývat, vymyslel speciální doménu. Účinkem by se podobala té, která odvracela od heroinu feťáky; v podstatě by jim mohla na pár let jejich současné zaměstnání znemožnit.

Erotický klub vynášel Firštajnovi veliké peníze. Vzhledem ke konkurenci na tomto poli měla vila vlastní ochranku, složenou z několika ozbrojených vyhazovačů, kteří se ke svému štěstí jinde neangažovali. Tentokrát samozřejmě selžou na celé čáře. Jakou naději mohou mít proti démonovi?

Do zahrady jsem se v nestřežené chvíli dostal klasickým skokem přes plot. Pak jsem rychle oběhl budovu a otevřel si zadní vchod. Uvnitř jsem postupoval bez vyrušení. Neměl jsem důvod zkoumat myšlenky spících, přesto jsem se jim věnoval. Zajímalo mě, co zejména ženy přivedlo k jejich současné kariéře. Udělal jsem dobře. Firštajnovi nadháněči v mnoha případech používali drogy, na které dívky polapili, aby si usnadnili práci, i když některým stačila vidina snadného výdělku. Takové byly pro klub výhodnější. Nepotřebovaly udržovací dávky a navíc pracovaly s nadšením. Těm prvním jsem rozšířil doménu, aby odstranila i jejich závislost na drogách, což by se mohlo chápat jako pomoc, těm druhým zesílil účinky.

Mužské osazenstvo hampejzu jsem rozdělil do tří skupin. Vyhazovači dopadli poměrně dobře - budou muset jenom změnit zaměstnání, Firštajn je už platit nebude. Druzí byli aktivnější, zejména v práci s drogami. Ti budou celý nejbližší měsíc slepí - pak se jim zrak pomalu navrátí. To bude pro ně dostatečný trest. Třetí, poslední skupinu tvořili pozdní zákazníci. Jenže - co s nimi? Na trest to nebylo - dalo se to chápat jako jistý druh obchodu, na druhé straně - nebylo to legální.

Dlouho jsem se však nerozmýšlel a rozhodl se všechny sexuálně přitlumit. Tak, aby jim nejméně půl roku ani nejúčinnější lék nepomohl.

Když dorazila Lucie, měl jsem už klid.

„Jak vidím, skončil jsi,“ sykla, když vstoupila do haly v přízemí a viděla mě čekat.

„A ty?“ zeptal jsem se jí.

„Na Žižkově mě napadli,“ odtušila. „Ten jejich barák byl opravdová past. Výzbroje tam bylo dost pro policejní pluk a přitom vypadal omšele, takže jsem úplně přehlédla kamery. Vyčíhali si mě. Přiznám se, nebylo mi nejlépe, když mi jeden strážný znenadání přiložil ke spánku pistoli. Měla jsem ale štěstí. Chtěl mě zajmout, aby ze mě vymlátil, ke které bandě patřím. Tím mi dal čas, abych ho i s ostatními zpacifikovala.“

„Ty jsi ho neslyšela?“ podivil jsem se. „No, hlavně že ti nic neudělal.“

„I mistr tesař se utne,“ pokrčila rameny. „V místnosti cosi slavili, hrál tam naplno kazeťák a byl tam příšerný kravál, vlastního slova nebylo slyšet. Přeslechnout v tom rámusu dech jednoho chlapa bylo bohužel snadné. Naštěstí byl tak překvapený mým dívčím vzhledem, že se chtěl nejprve dozvědět, co mě k nim přivedlo.“

„To se ovšem dozvěděl rychle,“ přikývl jsem.

„Jistě,“ přikývla. „Stačilo, že mě nechal promluvit. To byl konec všech.“

„Měli bychom na takové akce chodit spolu,“ navrhl jsem. „Až budeme mít telefony...“

„Já už nechci podnikat takové akce!“ vybuchla náhle Lucie. „Proč to ti lidé dělají? Pro pár špinavých papírů? Chci lidi léčit, a ne se zabývat bandami takových troglodytů a vrahů!“

„Léčit budeme dál,“ přikývl jsem. „Ale občas - zkrátka, občas asi nebude vyhnutí. Lidi jsou takoví! Nechat grázly řádit by byla chyba. Pojďme na autobus, tady je hotovo.“

Souhlasila. Osazenstvo vily spalo, takže jsme klidně odcházeli hlavními dveřmi. Autobus měl jet až za půl hodiny, nemuseli jsme spěchat.

„Rodiče mě pořád drží moc zkrátka,“ postěžovala si zdánlivě nesouvisle cestou na zastávku. „Pořád ve mně vidí malou slaboduchou holku. Večer v devět musím zhasnout a předstírat spánek. Nemohu si číst, nesmím mít ani zapnutý počítač. Včera jsem dokonce po letech poprvé normálně usnula. Nepřeji ti něco podobného, v životě jsem neměla tak divoké sny.“

„Hodně divoké?“ zajímal jsem se.

„Nevěřila bych, že i procesor může mít sny,“ otřásla se. „A zejména ne takové. Zkus si to - ale připrav se, jsou neuvěřitelně podrobné a budeš mít možná potíže odlišit je od reality.“

„A co se zdálo tobě?“ zajímal jsem se.

„Ani se neptej,“ mávla rukou.

Neřekla mi ani slovo navíc a obsah jejích snů mi zůstal tajemstvím. Netušil jsem, že nebudou tak obyčejné, jak jsem si v této chvíli myslel. Ale ještě jednu věc jsem si v tom zmatku neuvědomil. Přišel jsem přece zjišťovat, co mají na svědomí manželé Rezkovi. Pravda, objevil jsem cosi horšího. Nevrátil jsem se ale dokončit u Rezků, co jsem původně zamýšlel.

Ukázalo se, že to byla - strašlivá chyba.


Na zastávku jsme dorazili mlčky.

„Něco ti povím,“ sykla potichu Lucie. „Mám obavy, že už znám příčinu mých snů.“

„Sny jsou jen sny,“ pokusil jsem se ji rozptýlit.

„Nepřerušuj mě, prosím tě,“ mávla rukou. „Zabývala jsem se nedávno dědičností. Jak jistě víš, mám na tom poli i své soukromé zájmy. Zjistila jsem mnohé důležité poznatky. Dokonce jsem si upravovala i vlastní smysly. Ty to také děláš - nezapírej.“

„Já přece nic netajím,“ přikývl jsem. „Právě dnes jsem si trochu upravil oči do tmy.“

„Udělala jsem si úplně nový, zatím neznámý vnitřní smysl - pak ti ho popíšu, je dost složitý. Mohu teď zkrátka analyzovat řetězce DNA - zatím jen své vlastní, ale chtěla bych to později rozšířit. Je to strašně zajímavé - ale taky mě z toho někdy jímá hrůza.“

„Analýza dědičnosti - to by mohlo být opravdu zajímavé,“ souhlasil jsem s ní.

„Kdyby jen to...“ povzdychla si. „Víš, DNA je příliš komplikovaná záležitost, takže se nemusíš divit. Mám dojem, že se mi podařilo přijít na záhadu minulých životů člověka.“

„To už vypadá jako spiritismus,“ zarazil jsem se. „Minulé životy... Na co jsi přišla?“

„Minulé životy - to je v podstatě fikce,“ kývla rychle. „Jenže fikce s reálným základem. Tak reálným, jako jsme my dva. Člověk - a vlastně každý živý tvor - předává potomkům to nejlepší, co jim může dát. V první řadě podobu, ale nejen tu. Připočtěme k tomu různé vlohy, zděděné nadání, instinkty - zkrátka vše, co se může hodit. Každý člověk má už při narození základní znalosti, aby mohl žít. Nejvíce se musíme naučit ve škole, ale existují i znalosti, které se do potomků nedostanou učením. U zvířat hovoříme o vrozených instinktech. Část obzvlášť silných prožitků se zaznamená v genech. Tvoří nepatrnou část genetické výbavy, ale existují. Tak rodiče předávají dětem i důležité vědomosti. Tento mechanismus byl dříve silnější, u lidí zřejmě zvolna ustupuje, ale ještě docela nezmizel.“

„Můžeš to nějak potvrdit?“

„Těžko,“ přiznala. „Genetická paměť je příliš niterná, než aby se dala zachytit přístroji. Najdeš ji sám v sobě - já ti ten smysl samozřejmě předám - ale jestli na něco přijdeš nebo ne, to ti nemohu zaručit.“

„A na co jsi přišla u sebe?“

„Někdo z mých předků - přesněji řečeno z předků původní Lucie Salačové, neboť její geny mám teď k dispozici - musel být důstojníkem v římském vojsku. Mám v sobě obrazy nějakého starobylého města, obléhaného Římany. Musel to být nesmírně působivý zážitek - ještě dnes bych ti mohla nakreslit plány opevnění toho města a také způsob jeho dobytí. Můj prapředek velel nějaké větší jednotce. Podkopali si tunel pod hradbami a jedné noci zaútočili. Můj prapředek v čele vojáků vpadl do města. Zapálili nejbližší dům a v odlesku rychle se šířících plamenů před sebou hnali místní obyvatele a bodali je meči.“

Na chvíli se odmlčela.

„A ty si myslíš, že se jeho zážitky přenesly až do genů, takže je teď můžeš...“

„Jednotlivé obrazy se vyvolávají pomalu, asi jako fotografie ve vývojce,“ přikývla. „Je to ale velice podivná směs. Například vím, že ten Říman později znásilnil jednu z místních dívek, které předtím zabil rodiče, takže se jeho triumf smísil s pokořením a nenávistí dávné nešťastnice. Jak ona potom jeho dítě nenáviděla... týrala je kde mohla a představovala si, že tím splácí všechno zlo, které jejímu lidu Římané způsobili...“

„Ale genová paměť by snad měla skončit nejpozději v okamžiku narození takového dítěte,“ namítl jsem.

„Ano - jenže i pro to dítě to musely být nezapomenutelné zážitky, nemyslíš? Její vlastní matka ji urážela, pokoušela se otrávit ji jedem a kdožví, možná tím už tenkrát zapříčinila pozdější idiocii Lucie Salačové po více než tisíci letech!“

„Odkud vlastně tvůj dnešní rod pochází?“ zajímalo mě.

„O tom konkrétně nic nevím,“ zavrtěla hlavou. „Pochop, do téhle paměti se uchovávají jen nesmírně silné zážitky. Ne všechno v lidském životě je hodné zaznamenání, ale něco silného tam naopak může přetrvávat - i celá tisíciletí. Nejsem si pochopitelně jistá detaily, ani tím, že vojsko mého praprapředka byli skutečně Římané. Vyvolala jsem jen obrazy, které mi starověké Římany hodně připomínají. Nic víc.“

Přijížděl autobus a k zastávce teprve teď dobíhali opozdilci. Zmlkli jsme a nastoupili.

„Kdyby sis chtěl zavést šestý smysl pro dekódování genetické paměti, připravím ti program pro počítač,“ slíbila mi náhle. „Bude to tak pro tebe jednodušší. Třeba přijdeš na něco i ty.“

„Díky - mohlo by to být zajímavé, zejména v noci, kdy se mi občas nepodaří najít činnost, která by mě plně zaujala.“

„Tohle tě zaujme docela určitě,“ ujistila mě. „Ty moje sny se totiž skutečně kdysi staly. Viděla jsem v nich dobytí města očima toho Římana, jako kdybych tam sama byla. Kde se to v těch genech uschovalo? Nebo ten sen syntetizoval až mozek podle chudších informací? To zatím nevím. Jisté je, že v mém genovém podvědomí je schované - něco důležitého.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Mám pro tebe nabídku,“ vzpomněl jsem si. „Nechávám svůj počítač doma trvale zapnutý, připojil jsem k němu zámek dveří bytu. Kdybys tam přišla za mé nepřítomnosti, stačí syknout heslo: »Sezame otevři se«! Kdyby se dveře na to neotevřely, znamená to, že nejde proud a teprve pak je nutné použít klíče. Vyrobil jsem si to kvůli své lenosti, ale může se ti to někdy hodit. Můj byt bude vždycky tvým bytem a máš trvalé právo si v něm dělat, co uznáš za vhodné.“

„Díky,“ odtušila. „Doufám, že to nebudu potřebovat, ale známe to - čert nikdy nespí. Proč jsi vlastně použil takové prosté a snadno uhodnutelné heslo?“

„Na hesle nesejde - nikdo kromě nás dvou to neuslyší ani nevysloví. Ty si občas hraješ na western, já na Aláddína.“

Pak už jsme mlčeli. Zachytili jsme udivené pohledy od našich spolucestujících. Pravda, syčeli jsme před nimi na sebe dost neobvykle; a kromě toho - nevím jak Lucie, ale já jsem cítil po této divoké noci značnou únavu a musel jsem se částečně soustředit i na její průběžné odstraňování. Totéž se nejspíš dělo i u ní.

„Zatím se měj - až budeš mít telefon, zavoláme si,“ řekl jsem jí, když přestupovala na jinou linku. Vystoupila z autobusu a zamávala mi.

Paní naproti mně se na mě dívala pohoršeně. Určitě nás považovala za něco jiného - a Lucie opravdu nebyla ve věku, aby mi mohla být více než kamarádkou. Usmál jsem se při představě, jak vysoko by tahle paní vytáhla obočí, kdyby se dozvěděla, že jedeme - z bordelu.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27