Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vrahové

Bezradně jsem se rozhlédl kolem. Byl jsem před policejní budovou sám, nejbližší autobus měl jet až za čtvrt hodiny. K budově právě přijíždělo policejní auto. Vystoupili dva policisté, vytáhli nějakého zadrženého a odváděli ho do budovy. V autě zůstal jen řidič.

„Nemohl byste mě svézt domů?“ obrátil jsem se na něho.

Mlčky mi pokynul, abych se posadil vedle něho. Ne že by byl tak ochotný. Neudělal jsem to rád, ale v mé otázce byla doména, která policistu nakrátko změnila v ochotného neodmlouvajícího sluhu. Rozjeli jsme se a dirigoval jsem ho přímo na výpadovku. Nepotřeboval jsem jet do našeho městečka, ale do Morašína za Lucií. Pobízel jsem svého šoféra k rychlejší jízdě a on už sám od sebe zapnul majáčky a sirénou si uvolňoval cestu. Ne, neměl úplně potlačenou vůli. Jako můj poddaný se choval rozumně, jediným rozdílem proti neovlivněnému stavu bylo, že se jeho hlavním cílem stalo - vyhovět mi. Byl by to sen všech otrokářů, co jich kdy po světě chodilo. Jistě, stal jsem se na chvíli otrokářem - ale v situaci, kdy jsem neměl na vybranou.

Zakrátko jsme dorazili do vesničky. Třicet metrů před domkem, kde bydlela Lucie s rodiči, jsme zastavili a já jsem vystoupil. Nařídil jsem policistovi vrátit se zpátky a zapomenout kde a proč s autem byl. Hypnóza? Ne, jen malá doména, která sama brzy beze stop zmizí.

Lucie mě už čekala. Seděla naproti přes ulici v prastaré škodovce svých rodičů. Jakmile policejní auto odjelo, začala na mě mávat, abych přišel k ní.

„Prosím tě, vysvětli mi, co...“

„Budeš řídit,“ oznámila mi, nenechala mě ani syknout zbytek. „Já nemám řidičák.“

Byla to planá výmluva. Kdyby musela, určitě pojede i bez dokladů, tím jsem si byl jistý.

„Kam pojedeme?“ přešel jsem také do lakonického způsobu.

„K vám,“ odtušila. „Nejprve do lesíčka za město, povedu tě. Musíš ji vidět.“

Škodovka vyrazila skoro jako závodní auto, ačkoliv jsem se ještě mírnil - nechtěl jsem přece Luciiným rodičům uvařit auto, vždyť podle zvuku bylo znát, že nemá motor optimálně seřízený. Lucie mě vedla za město a brzy jsme jeli po lesní cestě.

„Není to daleko,“ ujišťovala mě.

Měla pravdu. Asi dvě stě metrů od silnice jsem zastavil, jak mi přikázala. Vystoupili jsme a Lucie běžela napřed. Já jsem musel oběhnout auto, ale brzy jsem ji dohonil.

Zastavila se u paty svahu a opatrně rukou odhrnula malou hromádku listí. V tomto místě bych asi zahrabané lidské tělo nenašel, ale nebylo pochyb, byla to ona. Spatřil jsem Hančin obličej, pokrytý vrstvou zaschlé krve, její otevřené, ale nevidoucí oči, plné hlíny, a pochopil jsem, že stojíme - nad jejím hrobem. Kdosi hlínu odhrabal, jen aby se dostal k hlavě mrtvé dívky, zbytek těla byl dosud překrytý hlínou a částečně i loňským spadaným listím.

Náhle jsem pro slzy ani neviděl, jak mi jí přišlo líto. Kdo ji tak krutě, bez slitování zabil a proč? Komu ublížila? Nezabíjeli ji nakonec v době, kdy jsem šaškoval s policisty? Chtělo se mi padnout vedle jejího nehybného těla na kolena a brečet... Lucie mě ale zadržela.

„Nech ji být,“ sykla tvrdě. „Už jí nepomůžeš.“

„Nedalo by se ještě něco dělat?“ zeptal jsem se. „Víš aspoň, kdo ji...“

„Vidíš sám,“ odtušila. „Je mrtvá. A už dlouho. Tady ani my nejsme nic platní. Já už ty grázly znám. Půjdeme si pro ně spolu.“

Opatrně přikryla Hančin obličej listím. Pak rázně vstala a popadla mě za rukáv. Utíkali jsme do auta, jako by na tom záleželo. Otočil jsem a za malou chvíli jsme se řítili po asfaltové silnici k našemu městu. Lucie mě dirigovala jen o jednu ulici dál, než kde jsem nedávno zastřelil čtyři mafiány vedle auta plného výbušnin.

Bydleli tu dva členové party mladého Vaňka. Zbavili jsme je Firštajna a oni za to...

Lucie vyskočila z auta a běžela přímo do vrat patrového domku. Neuznala za vhodné vysvětlovat mi, proč k nim jde přímo a neskrývá se. Pochopil jsem, že u nich už byla, takže nám nejspíš nebudou nebezpeční.

Bylo tomu tak. Prošli jsme chodbou a vstoupili do obývacího pokoje.

Na zemi porůznu ležela těla tří mladých mužů, nikdo z nich neměl ani třicet let. Jejich oči se k nám stáčely, ale oční svaly byly nejspíš jediné, co se na nich ještě pohybovalo.

„Vezmi si konjugátor a zjisti o nich všechno,“ nařídila Lucie. „Já ti v tom nepomohu.“

Podala mi svůj, protože můj ležel v mém bytě. Spojil jsem se s vědomím prvního muže. Ano, tady to bylo. Ale Jarda jen kryl své kamarády, sám se vraždy neúčastnil, jen ostražitě hlídal, aby je nikdo při hrůzném činu nevyrušil.

Odpojil jsem se a přeložil čelenku na hlavu druhého. Zachvěl jsem se hrůzou, když jsem to spatřil. Miroslav asistoval vraždě přímo. Sám sice do těla Hanky nebodal, ale pozoroval tu hrůzu na vlastní oči a nic proti tomu nepodnikl. V jeho vzpomínkách jsem jasně viděl, jak nešťastná Hanka prosila o milost, naříkala bolestí, viděl jsem stříkající krev i vražedný nůž. Úplně jsem se třásl, když jsem to viděl, ale nemohl jsem Hance nijak pomoci, byly to už jen vzpomínky. Miroslav pomáhal odnášet bezvládné tělo do auta, střídal se při kopání mělkého hrobu a zahlazoval stopy. Byl to právě jeho nápad zakopat tělo oběti v lese, kde by ji nikdy nikdo nenašel. Zasluhoval si ještě méně slitování než první, ale ani on nebyl hlavním viníkem.

Vrahem byl třetí z party, Rudolf. V noci byl na stráži, neboť se báli Firštajnovy bandy. Viděl mě likvidovat Firštajnovy lidi u auta s výbušninou, ale místo aby byl rád, že se nebezpečí pro něho i jeho partu zmenšilo, pochopil mě jako člena dalšího, zatím neznámého gangu. Rozhodl se zjistit co a jak a případně nás předejít. Zkoušel mě sledovat, samozřejmě neúspěšně. Ujel jsem mu do Klánovic a vrátil se následujícího dopoledne, ale později mě ve městě opět poznal. Z úctyhodné dálky mě opatrně sledoval a viděl, jak mě přímo ze schůzky s Hankou odvezla kriminální policie.

Svolal nejbližší kamarády a s nimi na ulici vtáhli Hanku znenadání do auta a unesli. Pak ji tady ve sklepě domu vyslýchali, aby se o mě dozvěděli co nejvíc. Hanka nevěděla nic, než co jsem jí o démonech sdělil během naší schůzky. Samozřejmě to z ní dostali, ale mysleli si, že si z nich dělá legraci. Nevěřili, že mě viděla poprvé v životě, chtěli vědět víc, ale ona opravdu víc nevěděla.

Těm třem grázlíkům to ovšem nestačilo. Od pouhého výslechu přešli k vyhrůžkám, pak začali dívku mučit. Bili ji, pak ji zkoušeli pálit cigaretami a nakonec ji zanechali polomrtvou ve sklepě. Účastnili se toho všichni tři - nikdo s ní neměl slitování. Když se odešli poradit, Hanka se vzchopila a ačkoliv byla ztýraná, chtěla se osvobodit z pout. Podařilo se jí to, ale než objevila, jak se dostat ze zamčeného sklepa, ti tři se na neštěstí vrátili.

Až v této chvíli si asi všichni uvědomili co provedli. Kdyby jim Hanka utekla, měli by na krku policii. Mirka s Jardou nenapadlo nic než Hanku lépe spoutat, aby podruhé neutekla, ale Rudolf se rozhodl zbavit se jí úplně. Vytáhl vystřelovací nůž a začal do ní bodat. Jakmile vytryskla krev, ti dva se zděsili. Snažili se ho ještě zastavit, varovali ho, ať proboha neblázní, ale osopil se na ně, že to je jediné, co mohou udělat. Holedbal se, když tělo důkladně zakopou, nikdy se na to nepřijde. Přitom bodal dál a nepřestal, dokud dýchala.

Ti dva se nad tím sice otřásli hrůzou, ale brzy se zase vzpamatovali, otřepali se jako pes, když vyleze z vody a tím byla parta opět pohromadě. Miroslav se hned přihlásil s nápadem, že ví o místě, kde je nikdo nepřekvapí a tělo nikdo nenajde. Vysloužil si tím od svého kámoše pochvalu a potom nebylo třeba velkého přesvědčování, aby se k nim přidal i Jaroslav. Nikomu nebylo líto Hanky, starali se jen o to, jak se jí nenápadně zbavit. Takhle cynicky zabít mladé děvče - to byl vrchol!

„Co s nimi uděláme?“ obrátil jsem se prudce k Lucii. Nepoužil jsem naši rychlořeč. Chtěl jsem, aby nám ti tři rozuměli, aby si také užili co nejvíce strachu.

„Nechám ti je,“ řekla Lucie unaveně. Také ona používala lidskou řeč. „Potrestej je, jak sám uznáš za vhodné, já na to nemám sílu. Tvrdil jsi, že máš na takové lumpy pekelný oheň. Výjimečně nebudu proti.“

Grázlíci leželi před námi a jejich oči vyjadřovaly hrůzu a děs z neznáma. Nedovedli si vysvětlit svůj stav, ale už správně pochopili, že nám jsou vydáni na milost a nemilost. Lucie je do této strnulosti uvedla a teď uslyšeli, že ani ode mne žádné slitování čekat nemohou.

„Zabil bych je nejraději všechny,“ řekl jsem. „Nejvyšší trest mám pro Rudolfa. Myslím, že pekelný oheň bude pro něho naprosto přiměřený. Ty dva, co mu pomáhali vraždit, oslepím. Budou sice žít, ale ve věčné tmě.“

Ze zděšených pohledů těch tří čišela hrůza. Nevěděli, co to znamená pekelný oheň, ale tušili, že to bude něco strašného. I ostatním slovům rozuměli. Mohli mít ještě naději, že mluvím do větru, když je předtím Lucie ochromila a dokázala jim předem, že je to v naší moci?

„Když je oslepíš, budou se nám mstít,“ připomněla mi Lucie. „Musel bys jim vymazat kus paměti, ale pak si nebudou uvědomovat, že je to trest za vraždu.“

„Pak jim vezmu i řeč,“ řekl jsem. „Budou němí a zchromím jim ruce, aby nemohli psát. A ten třetí? Pekelný oheň ho za pár dní přivede k šílenství. Ale nedovedu si představit, jak by se nám chtěli mstít? Že by se šli na policii přiznat k vraždě Hanky? Z jejich bandy zbývá Matouš Rezek, ale ani ten z toho nevyvázne. Kdybych se nezdržoval Firštajnovou bandou, dávno bych i tyhle ztrestal, i když ne tak zle jako po téhle vraždě.“

„Udělej to tedy,“ řekla Lucie. „Nebudu ti v tom bránit.“

„Snad jste pochopili, vy lumpové, že je zle,“ řekl jsem ledově k těm třem. „Jak jste si mohli myslet, že vám vražda toho děvčete projde? Co vám udělala? Mysleli jste si, že se od ní dozvíte, co jsem zač? Dobrá, teď už to víte. Hanka si nevymýšlela. Já a Lucie jsme démoni. Můžeme vás teď přimrazit, oslepit, ale také - pomalu a zaživa upálit pekelným ohněm, který zvenku není znát. Bude to tak spravedlivé?“

Jen jejich oči poplašeně mžikaly ze mne na Lucii a zpět.

Nejprve jsem se sklonil k Rudolfovi. Byl strachem celý zpocený, ale mě to nedojímalo. Čelenku měl dosud na hlavě, bude tedy první.

„Vražda nevinného děvčete - co může být horšího? Snad jen vražda dítěte. Ale i tohle byl odporný zločin, který si zasluhuje tvrdý trest. Budeš němý a do konce života tě budou spalovat plameny pekelné, až ti nakonec i smrt bude připadat jako vysvobození.“

První doména zablokuje hlasivky. Druhá způsobí, že pěsti nepůjdou rozevřít jinak než násilím, takže nebude moci rukou uchopit žádný předmět - zbraň ani pero. Třetí celé jeho tělo promění ve svědící ranec plný palčivé bolesti. Bude to krutý a strašlivý trest - možná horší než smrt. Ale - měl on sám slitování s Hankou? Ponechal jsem mu oči, ale nebyla to žádná milost.

„Víte, co znamená rozhněvat si démona?“ obrátil jsem se k jeho společníkům. „Určitě nevíte, to by vás nikdy nenapadlo ubližovat komukoliv z jeho přátel. Ale podařilo se vám to, podařilo se vám to dokonale. Budete si do smrti pamatovat, jaká to byla hloupost. Je pozdě prosit o slitování, sami jste žádné neměli.“

Viděli Rudolfa, jehož první ochromení zvolna ustupovalo, plazit se do kouta. Viděli, jak se marně pokouší rozevřít ruce, slyšeli ho kňučet stoupající bolestí. Pekelné plameny už na něho začínaly působit, ale to nejhorší teprve přijde. Nikdo mu od nich nepomůže. Snad kdyby lékaře napadlo použít velké dávky morfia - ale morfium zabíjí a ani to mu nepomůže přežít.

Nasadil jsem čelenku Miroslavovi.

„Budeš němý, chromý a slepý - a kdyby se ti zdálo, že je to příliš krutý trest, vzpomeň si na nevidoucí oči zabité dívky. Ty oči tě budou strašit do smrti, neboť nic jiného neuvidíš.“

První a druhou doménu dostal shodnou jako Rudolf. Třetí se začne projevovat za půl hodiny. Miroslav začne brzy vidět šedě, ale spatří čím dál tím méně světla, až skončí v tušově černé studni. Hančiny oči ho budou pronásledovat ve dne i v noci. Určitě nezapomene, proč ho postihl ten trest.

Stejně dopadl i třetí, Jarda.

„A nemyslete si, že se nám pomstíte,“ pokračoval jsem ještě ke všem. „Můžete ublížit jen našim přátelům, kteří nejsou démony. Dostanete se ale do našich rukou znovu a dopadnete ještě hůř. A nemyslete si, že to nemůže být horší. Netušíte, co všechno můžeme udělat, abyste nakonec sami toužili po smrti!“

„Nedáš jim nějakou podmínku?“ navrhla nesměle Lucie.

„Dal bych, kdyby mohli napravit, co provedli,“ řekl jsem tvrdě. „Jako jsi ty navěky oslepila vraha Švestku, tak i oni zůstanou do smrti slepí.“

„Někdy se mi zdá, že jsme krutější, než je třeba,“ řekla unaveně. „Já vím, zasloužili si to, jako všichni, kdo nám do dneška propadli. Jenže někdy býváme příliš nemilosrdní. Jsme démoni, ne ďáblové. Nezapomeň na to, prosím tě. Hanka by za ně jistě prosila.“

„Dobrá - dám jim podmínku,“ ušklíbl jsem se. „Když Hanka vstane z mrtvých, vrátím těm dvěma oči - ale zůstanou i potom němí. Měli promluvit, když jim Rudolf navrhoval, aby unesli dívku, která jim nic neudělala.“

„Dobře, aspoň tak,“ řekla Lucie. Teď jsem na ni zíral udiveně i já. Ta podmínka nebyla nic než iluzorní. Hanka je nenávratně mrtvá - a Lucie mi to sama potvrdila. Jaký to má smysl?

Pak mi to ale došlo. Je to jen jiskřička naděje - pro tyhle grázlíky. Už se přesvědčili na vlastní kůži, že dokážeme i neuvěřitelné. Nevědí, že ani my jejich zločin nenapravíme, ale slyšeli, že se nad nimi v tom případě částečně slitujeme. Lucie jim vymohla falešnou naději, nic víc. Možná jim to ulehčila, ale já jsem ustoupit nemínil. Mohla by to všechno zrušit, ale my dva jsme si naschvály nikdy nedělali.

„Měli jsme je prostě roztrhat,“ zavrčel jsem tiše, ale aby mě ještě slyšeli. „Dobrá, měnit to nebudu. Tohle postačí.“

Vyšli jsme z domu, jako kdybychom tu byli na přátelské návštěvě. Nasedli jsme do auta a mlčeli až do Morašína. Teprve tam jsme se rozloučili.

„Musíme něco vymyslet,“ řekl jsem. „Nemůžeme dopustit, aby kvůli nám trpěli nevinní!“

„Můžeme ovlivnit jen co je v našich silách,“ odtušila smutně Lucie. „Nejsme všemocní - ani si na to nehrajme.“

„Prosím tě, jak dlouho budeme hledat, než se k nám dostane další Hanka?“ vybuchl jsem. „Kolik tisíc lidí nám projde každý měsíc konjugátorem - a zatím jsme našli jen jednu, která by...“

„Nevím,“ sykla Lucie. „Možná je to tím, že jsme příliš blízko u Prahy. Na venkově jsou lidé upřímnější. Když se odstěhujeme na venkov, najdeme možná více takových, kteří by si zasloužili procesor - jako...“

„A vyklidíme tady pole mafiím,“ doplnil jsem ji.

„To by také nebylo dobré,“ souhlasila. „Zkus o tom aspoň přemýšlet. Já teď budu mít jiné starosti.“

„Výzkumy genové paměti?“ opáčil jsem ostře. Neměl bych proti vědeckým výzkumům nic, ale zdálo se mi v takové chvíli nepatřičné myslet jenom na vědu.

„S výzkumy genové paměti je konec,“ řekla Lucie klidně. „Potřebovala jsem uvolnit nějakou paměť, tyhle znalosti jsem smazala.“

„Smazala?“ podíval jsem se na ni velice udiveně.

Uvědomil jsem si, že tím vznikla nesmírná vědecká škoda. Genová paměť - takové zajímavé téma k výzkumům! Nebýt Hanky, sám bych se k tomu přidal. Proboha, proč to Lucka ničila?

„Mám to schované v počítači,“ odtušila bez lítosti. „Můžeš v tom pokračovat, chceš-li. Slíbila jsem ti ostatně dát můj šestý smysl dědičnosti, to ještě svedu. Lékařské znalosti mi zatím zůstaly.“

„Narazila jsi snad na hranice své paměti?“ vyděsilo mě to trochu, ačkoliv jsem si byl vědomý, že nemůžeme ani v tomto směru očekávat naprosto neohraničené možnosti.

„Narazila,“ přikývla Lucie. „Ale neboj se, tobě to nehrozí. Nezapomeň, mám mozek idiotky. Ani procesorem se všechno napravit nedá. Zkusím něco udělat s rozšířením své paměti, možná to ještě půjde, jsem ještě mladá, ve vývinu.“

„Přál bych ti to,“ řekl jsem upřímně.

„Já jen, kdyby tě to zajímalo - dozvěděla jsem se ze své genové paměti, co to bylo za město,“ ožila trochu. „Byla to Chei-fá, nedaleko od Jeruzaléma. Znamená to, že jsem zčásti Římanka, zčásti Židovka - a pak strašný mix ostatních. Zajímavé, co?“

„Možná,“ řekl jsem. „Ale nezlob se, nemám teď na něco takového náladu.“

„Chápu tě,“ sklonila hlavu. „Jdi se domů vybrečet, bude to v pořádku, máš na to nárok. Kdyby bylo třeba, zavoláš. A nevypínej telefon, abych mohla případně zavolat já tobě.“

Rozešli jsme se s náladou na bodu mrazu. Asi jsem se potřeboval o samotě vybrečet. Vždyť jsem se s Hankou pořádně ani seznámit nestačil - a teď tohle...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27