Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rande

Ráno před šestou jsem nevydržel a zatelefonoval Lucii. Během půlvteřiny jsem jí vysypal všechno, čeho jsem se této noci stal díky novému přístroji svědkem.

„Gratuluji ti. Tamara byla úžasný nápad,“ sykla Lucie. „Je ti ale jasné, že nás to zase odsouvá trochu dál od ostatních lidí?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Je to další možnost, kterou máme. Opravdu funguje, budeme muset promyslet, co s ní. Bude záležet jen na nás, co s ní provedeme.“

„Mám jiný návrh,“ sykla nesměle. „Soustředit se na hledání dalších vhodných démonů. Vidím to jako důležitější než vyhledávání a trestání vrahů. Tamara nám to usnadní, ale neměli bychom zbytečně ztrácet čas.“

Odpověděl jsem, že s ní plně souhlasím. Poprosila mě, abych jí postavil další tamaru.

„Opravdu teď nemám čas pronikat do tvých konstrukcí,“ řekla. „Kromě toho - zapomněla jsem úplně radiotechniku.“

„Cože?“ nevěřil jsem svým uším. Radiotechnika byla přece dávnou zálibou profesora Jindřicha - že by se jí nyní Lucie bez lítosti vzdala?

„Slyšel jsi dobře,“ sykla. „Obětovala jsem skoro všechno kromě lékařských věd - bez nich bych byla nemožná, potřebuji je permanentně. Všechno ostatní jsem přemazala.“

„Proboha - co je tak důležité, že jsi...“

„To ti řeknu jen když si budu jistá, že to bude opravdu k něčemu dobré,“ sykla. Víc jsem z ní nevypáčil, protože zavěsila.

Chvilku jsem o tom přemýšlel. Povídačkám o příliš malém mozku bývalé idiotky se mi věřit nechtělo. Několikrát jsem se přece s takto postiženými pacienty setkal - nikdy se u nich nejednalo o nouzi o místo. Paměť idiotů bývá obsáhlá jako paměť normálních lidí. U duševně postižených je často prázdná, ale ne že by nestačila kapacitně.

Problém jsem viděl jinak. Veškeré mé dosavadní vzpomínky se při ukládání obvyklém u démonů směstnaly do necelé setiny volné paměti. Nejvíc místa spotřebovalo to, čemu by se podle počítačové analogie dalo říkat jádro systému. Právě to bylo vlastní JÁ člověka, kdysi nazývané duší. Když nemoc toto jádro naruší, změní se člověk v omezeného nesvéprávného tvora, ačkoliv i zbytkem svého JÁ někdy dokáže neuvěřitelné věci, jaké jsou jinak vlastní jen démonům. Pro autistu není problémem zapamatovat si na jediné přehlédnutí očima telefonní seznam. Já to s procesorem umím také, ale normálním lidem k něčemu takovému rychlost mozkových pochodů nestačí. Nemohou totiž obětovat celou svou mozkovou kapacitu vlastnímu čtení a zapamatování si nových vědomostí, ale souběžně s tím je podrobují dalším analýzám, testují co ponechat a co jako zbytečné vyřadit, vytváří si o přečtených vědomostech vlastní úsudky a resumé, což je na druhé straně strašlivým způsobem zpomaluje. Omezení duše někdy přináší až neuvěřitelné schopnosti, ale na druhou stranu změní člověka v idiota, neschopného života.

Představa, že Lucie zaplnila devětadevadesát procent své volné paměti, mi neseděla. Co by to muselo být za grandiózní projekt, aby do dna spotřebovala veškerou paměť a musela by sáhnout i na pracně nastřádané vědomosti z jiných oborů? Nepochyboval jsem jen o jednom. Že to zaručeně bude stát za to. Zatím si nebyla jistá úspěchem, což jí možná bránilo svěřit se mi s rozpracovaným dílem. Doufal jsem, že všechno zaznamená do svého počítače. Nepřál jsem si ani ve snu, aby ji postihla nějaká nehoda, ale stát se může ledacos a potom bych asi cítil povinnost dokončit to za ni.

Neměl jsem tušení, že tentokrát to do omezeného počítače uložit nemohla. Nevešlo by se to tam, ani kdyby kapacita jeho disků byla milionkrát větší. Kdyby se něco stalo Lucii, všechno by bylo definitivně ztracené. Počítač u nás poprvé na něco takového - nestačil.

Což jsem naštěstí nevěděl. Lucie projevila přání, abychom se víc než dosud věnovali hledání lidí bez falše, schopných přeměny v démony. Měla pravdu. Hned o první adeptku jsme nešťastně přišli a kdoví, kolik nám jich může ještě zmizet. Rozhodl jsem se již v téže minutě, ve které se náš krátký rozhovor odehrál.


Jakmile jsem skončil den v ordinaci, začal jsem ihned montovat další tamaru pro Lucii. Po zkušenostech s prototypem jsem na ní provedl drobná vylepšení. Tamara pro Lucii měla hned dvě čelenky a zahrnovala i funkce konjugátoru. Místo dvou přístrojů pak stačil jediný.

Druhý přístroj jsem doladil večer. Rozhodl jsem se hned jej vyzkoušet - a po dlouhé době se projít po městě. Pomalu jsem kráčel ulicemi, chytal signály z hlav kolemjdoucích lidí a především jsem o nich přemýšlel.

Lékařskou praxi jsem zanedbávat nechtěl. Byla v ní pomoc lidem, kteří se dostali do potíží se zdravím. Nechat je na pospas nemocem by nebylo správné. V našem městě ale nemocných ubývalo. Bylo to způsobeno tím, že jsem léčil lépe než ostatní. Jako jediný démon jsem během půl roku způsobil proměnu doposud slušně prosperující nemocnice ve skomírající ústav, živořící jen díky porodnici a úrazovému oddělení, což byly obory, kam jsem se zatím nehrnul. Právě tak špatně dopadlo i několik soukromých lékařů. Většina se odstěhovala do Prahy, kde dosud žádný démon jako lékař nepůsobil. Co s nimi ale bude, až vtrhneme i do matičky Prahy? Jejich budoucnost jsem neviděl nijak růžově.

Nicméně jsem pochopil, že na lékařskou službu v budoucnu postačí mnohem méně démonů, než kolik bylo dosud lékařů. Kam se podějí nadbyteční? Zatím jsem si s nimi nedělal těžkou hlavu. Jeden ani dva démoni nemohou změnit podmínky v zemi, aby to představovalo globální problém.

Pomalu jsem kráčel ulicí, střídavě se napojoval na lidi kolem, ale nikdo z nic netušících objektů mého zkoumání se mi nezdál. Mohl bych se s nimi asi spřátelit na běžné sousedské úrovni, ale po pravdě - procesor bych si netroufl svěřit nikomu z nich. Procházel jsem kolem diskoték pro mladé - ale slyšel jen prázdno a faleš. Míjel jsem hospody se zajímavými lidmi; zajímavými pro spisovatele a možná i pro scénáristy, ale ne pro mě. Hledal jsem onu pověstnou jehličku v kupě sena, ale nenacházel. Jak to říkala Lucie? Neměli bychom hledat dál od Prahy? Existují snad ještě vesnice s bodrými a upřímnými vesničany, nebo je dnes všechno stejná honba za úspěchem, slávou a penězi, jako tady?

Vracel jsem se domů v pochmurné náladě. Jsme na tom jako lidstvo tak špatně? Vzpomněl jsem si na předpověď profesora Jindřicha. Atomová energie a jeho mozkový procesor měly být snad objeveny až v příštím století - současné lidstvo by je nemělo dostat do rukou... Pak jsem se trochu uklidnil.

Hledám přece naprosto špatně.

Abych se vyhnul falši, přetvářce a prázdným hlavám, měl bych diskotéky a hospody obcházet velkým obloukem. Právě tak se musím vyhnout oknům, z nichž se dlouho do noci line jen modravý svit televizní obrazovky. Možná bych měl prohlédnout nějakou školu - děti snad nebudou zkažené. Měl bych zkusit najít nějakou spřízněnou duši v knihovně, možná i ve školách; i učitelé by měli být přece méně zkažení neutěšeným stavem současné civilizace.


Přidal jsem do kroku, ale najednou jsem se zarazil. Proti mně kráčely tři dívky. Asi z kina, napadlo mě. Abych si svůj odhad prověřil, napojil jsem se na jednu z nich.

Nemýlil jsem se. Byly to tři sestry - ne příbuzné, ale zdravotní, z porodnického oddělení místní nemocnice. Právě se vracely z kina, to souhlasilo. Ale když jsem se podíval do myšlenek první z nich, zarazila mě - jejich čistota. Rychle jsem sklouzl na druhou a vzápětí na třetí. Našel jsem tam ale tak rozdílný obraz, až jsem se otřásl.

Marie, prostřední ze sestřiček, se jen třásla na jakoukoli pomluvu, kterou by mohla šířit. Cítil jsem za tím dobře skrývanou škodolibost a raději jsem se od její mysli rychle odpoutal. Bylo mi jako bych se dotkl něčeho slizkého, jedovatého. Podíval jsem se jí do obličeje, měla celkem klidnou, milou tvář. Ale uvnitř byla Marie ropucha, ne navenek, ale svou duší.

Jana, druhá krajní, byla o něco lepší, ale jediné, co ji zajímalo, se dalo shrnout do dvou oblastí: móda a sex. Mohla být v tom směru spokojená; oblékat se uměla, měla atraktivní postavu a před půl rokem konečně objevila chlapce, který ji dokonale uspokojoval - uměl jí správně zalichotit a přitom nebyl nechápavý k jejím vyzývavým pohledům. Práci s miminky ale brala jako nutné zlo a jen počítala, co si na sebe zase koupí. Prázdná loutka vhodná do výkladní skříně k vystavování módních návrhů.

Tím příjemněji mě překvapila Růžena Mikvičová, ke které jsem se před okamžikem připojil nejprve. Jediná z těchto tří nemyslela na módu ani na pikantní historky. Měla v hlavě obrovský problém z oddělení a stále se ho nemohla zbavit, ba ani se od něj odtrhnout. Jedna rodička se totiž odmítala věnovat svému dítěti a kojit je, aby si prý nezkazila postavu. Zatímco si novopečená maminka přikládala na ňadra mokré obklady, aby si prý zachovaly tvar, sestřičky musely dítě krmit umělou výživou. Pořád matku provokovaly, aby se starala především o své dítě a nejen o sebe, ale byl to naprosto beznadějný případ a právě to měla Růženka v hlavě.

Neodolal jsem a prolétl v jediném krátkém okamžiku celý její život.

Zachvěla se. Vyzařování tamary nestačí na účinné ovlivňování lidské mysli, vzpomínky ale vyvolává rezonancí, pro kterou musí aspoň nepatrně vyzařovat. Neomalený zásah do její psychiky neprošel jen tak. Byl to prchavý pocit, kterému se říká »Sáhla na ni smrt«. Nebyla to smrt, jen dotyk démona. Naštěstí ji ani ve snu nenapadlo spojovat to se mnou.

Zastavil jsem se a pozoroval je. Šly spolu a nezávazně se bavily o obsahu filmu, který spolu viděly. Růženka se ale do hovoru musela nutit a pořád se jí vracelo na mysl to hladové mimino na oddělení a jeho nepořádná matka. Všimly si mě ty dvě. Marie nenápadně strčila do Jany a zeptala se jí tiše, jestli mě nezná. Jana bez zájmu odvětila, že jsem »ňáký nový soukromý doktor praktik«. Víc jsem ji nezajímal. Marii to potěšilo, jako by ji pohladili, ale s tak chabou informací se nespokojila. Obrátila se na druhou stranu, na zamyšlenou Růženku. Ta nevěděla ani to - a nestál jsem jí ani za pohled. To hladové mimino... Jakpak bude vyrůstat, když o ně matka nestojí?

Prominul jsem jí přezírání mé maličkosti a zvědavě jsem sledoval, nač myslí. Ale čím déle jsem ji viděl, tím více se mi zdálo, že jsem potkal další bytost, hodnou stát se démonem. Když došly ke mně, uhnul jsem jim zdvořile s cesty a sestřičky mě obešly. Ty dvě mě okamžitě pustily z hlavy, třetí mě nevnímala ani předtím, ale právě ona mě přitahovala. Budu se s ní muset někde setkat, umiňoval jsem si. Rozhodně ale ne v přítomnosti těch dvou.

Hledal jsem v její paměti, co má teď v plánu. Nic, nebo téměř nic. Měly by teď společně dojít na křižovatku, kde se rozejdou každá do svého domova. Růženka bydlela nejdál, mohl bych ji pohodlně dohonit a nabídnout jí - hrome, měl bych si to včas ujasnit, abych ji neodradil.

Počkal jsem, až přejdou na opačný chodník. Zabočil jsem do boční ulice, ale sledoval je i tam. Přesněji Růženku; když jsem se trochu soustředil, viděl jsem svět jejíma očima a měl jsem o ní dokonalý přehled. Rozloučily se a obě dvě zabočily každá jinam.

Růženka se obrátila k domovu a přidala do kroku. Teď asi byla ta pravá chvíle. Rovněž jsem zrychlil a na nejbližší další křižovatku jsme dorazili současně.

„Promiňte, slečno Růženko,“ oslovil jsem ji tiše.

„Vy mě znáte?“ ostražitě se stáhla do obrany.

„Znám,“ přikývl jsem. „Moc se mi líbíte.“

„Ale vy mně ne,“ zamračila se. „Co mi vlastně chcete?“

„Rád bych se s vámi seznámil,“ řekl jsem přímo.

„Ta radost není oboustranná. Nevšiml jste si toho?“

„Co bych byl za jasnovidce, kdybych neměl postřeh? Jistěže: jsem drzý, pořádně nafoukaný a nejspíš asi nějaký hochštapler,“ vyslovil jsem nahlas všechno, co si teď o mně pomyslela.

„Panebože...“ vyjekla a zbledla.

„Máte pravdu, čtu vaše myšlenky,“ usmál jsem se. „Ale to vám nemusí vadit. Ve vašich myšlenkách není nic, za co byste se měla stydět. Přiznám se, líbilo se mi, jak jste se upnula na to nebohé děcko paní Kalešové.“

„To snad není možné,“ vydechla.

„Je to možné,“ ujistil jsem ji tiše. „Umím číst myšlenky lidí a zabývám se tím dlouho. Stejně dlouho, jako hledám někoho, s kým bych si hezky od srdce promluvil. Neodmítejte mě už předem, prosím.“

„Ale... co ode mě chcete?“ vyhrkla zmateně.

„Rád bych si s vámi popovídal,“ opakoval jsem. „Dnes už je příliš pozdě, vím. Ale zítra bych vás pozval na oběd nebo odpoledne do cukrárny, máte přece ráda sladké...“

„Jak to víte?“ naježila se trochu.

„Vždyť jsem jasnovidec!“ usmál jsem se.

„Když jste jasnovidec, pane, pak asi víte, že na žádnou schůzku nepřijdu,“ odsekla umíněně.

„Jsou věci jisté a jsou věci nejisté,“ řekl jsem. „Co se již stalo, je jisté vždycky, ale co má teprve nastat, nikdy jisté není. Máte přece svobodnou vůli rozhodnout se.“

„Třeba jsem tu schůzku na zítra slíbila jinému.“

„Neslíbila,“ usmál jsem se. „To je jisté, neboť se tak nestalo. Jako jasnovidec...“

„Na to vám neskočím,“ přerušila mě nevraživě. „Proč mě sledujete? Co za tím vězí? Jak to, že o mně víte tolik věcí, pane...“

„Vidíte, a tolik bych si přál, abyste mě znala i jménem. Znám vás dobře - a vy o mně nevíte vůbec nic.“

„Znáte mě? Nikdy jsem vás neviděla!“

„Žijeme v jednom nevelikém městě a byl by zázrak, kdybychom se nikdy nepotkali.“

„Jenomže já jsem se sem přistěhovala před půl rokem!“

„Já vím, z Turnova,“ přikývl jsem. „Nechtělo se vám, ale už jste si zvykla. Nevíte, k čemu to může být dobré.“

„Pane... nechte mě být!“ skoro vykřikla.

„Stojím přece metr od vás a jsem připravený ustoupit vám s cesty ještě dál, až si to opravdu budete přát,“ slíbil jsem.

„Já si to tedy přeju!“

„Vím,“ souhlasil jsem klidně. „Ale - ještě než odejdete, moc rád bych od vás slyšel, zda přijdete zítra odpoledne do cukrárny na náměstí. Budu vás tam čekat.“

„Nic vám neslíbím,“ pokrčila nervózně rameny. „Třeba se zdržím v nemocnici?“

„To patří mezi věci nejisté,“ souhlasil jsem. „Nicméně tam budu čekat.“

Ustoupil jsem jí s cesty skoro obřadně a počkal, až mě obejde. Ohlédla se na mě asi po dvou metrech, potom učinila ještě několik kroků a opět se ohlédla. Stál jsem na místě a díval se za ní. Rozběhla se, jako kdyby jí za patami hořelo. Ale už jsem věděl, že zítra přijde.

Netušil jsem, že přijde, ale už - ne za mnou...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27