Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Alter Ego

„Proboha - jak to...?“ Svět se se mnou zatočil jako na kolotoči.

„Našla jsem ji na poslední chvíli,“ řekla Lucie. „Když jsi nevolal, napadlo mě, že máš možná vypnutý telefon. Zkusila jsem zavolat do hospody, kam chodíváš večeřet. Hostinská mi ale nevlídně sdělila, že tě odvedla policie a dívku, co byla s tebou, později odvezlo nějaké auto. Nasedla jsem do škodovky mých rodičů a za chvíli jsem tam byla. Hostinskou jsem zhypnotizovala - možná by mi to řekla i sama, ale já jsem spěchala a potřebovala jsem znát číslo auta, beztak je měla hluboko v podvědomí a sama by je ani nevydolovala. Pak jsem si vzpomněla, kde jsem to auto naposledy viděla a to mě přivedlo k únoscům.“

„A co Hanka?“

„Tušila jsem, že není čas čekat na noc. Přepadla jsem je za bílého dne, ochromila jsem je, ale pak jsem z nich vytáhla, že jdu pozdě, protože Hanku už zabili. Nechala jsem je ležet ochromené - utéci mi rozhodně nemohli - a odjela do lesa, kde ji zakopali. Podle jejich vzpomínek jsem šla najisto - a našla jsem ji.“

Na okamžik se odmlčela. Potom pokračovala trochu tišším hlasem, který se znatelně chvěl. Všiml jsem si toho. Byla to neuvěřitelná ztráta sebekontroly - na démonku.

„Hanka byla mrtvá a studená. Nedokázala jsem ji oživit, ačkoliv jsem se chvíli pokoušela i o to. Brzy jsem marných pokusů nechala. Klečela jsem nad ní a chtělo se mi bezmocně brečet, ale pak mě to náhle napadlo. Tělo jsem jí zachránit nemohla, ale její myšlenky byly ještě čitelné. Velice slabě, ale byly. Myšlení člověka je uložené holograficky a k jeho vytažení ani nepotřebuješ aktivní spolupráci neuronů. Rezonance je hrozně citlivá věc. V radioamatérské praxi jsem jako Jindřich kdysi používala GDO, neboli Grid-Dip-Oscilátor, který rezonancí vytáhne kmitočet i z vypnutého laděného obvodu. Prostě tím, že ho sám snadněji rozkmitá. Soustředila jsem se tedy na ni. Pomocí slabého vlnění jsem ji přečetla celou a nasypala jsem si ji do své vlastní hlavy, ačkoliv jsem musela ze svých vědomostí vygumovat - skoro všechno. Abych pro ni měla dost místa, vzdala jsem se práva, fyziky, chemie, jazyků, astronomie, geologie, historie, sociologie, hry na hudební nástroje i dějin umění.“

Pochopil jsem. A došlo mi, co vlastně chce.

„Máš ji určitě celou?“ ubezpečoval jsem se.

„Doufám,“ přikývla. „Alespoň si to myslím. Zbyly mi jen lékařské znalosti, bez nich bych to ani nemohla provést. Později se budu muset všechno naučit znovu od začátku, ale pro ni bych to udělala kdykoliv znovu. Naštěstí byla Hanka mladá, neměla mnoho životních zkušeností. Myslím, že ji mám v hlavě celou.“

„Takže Hanka žije? Právě teď - v tobě?“

„Ne,“ zachmuřila se. „V letálním stavu nemá vědomí. Leda bych se vzdala svého - a to už by bylo příliš. Pochop mě, já chci také žít!“

Uvěřil jsem jí.

Ani když se později ukázalo, že není všechno tak, jak mi tvrdila, nic jsem jí nezazlíval.

„Co tedy chceš dělat?“

„Pomůžeš mi,“ obrátila se na mě s jistotou. „Dlouho jsem přemýšlela, co s ní, než jsem se odhodlala k tomu, co chci provést. Mezi lidmi žije mnoho necitelných zrůd, podobných těmhle dvěma. Rozhodla jsem se bez milosti roztrhat duši první lidské bestie, na kterou narazím - a vzkřísit při té příležitosti Hanku. Nečekala jsem dlouho. Osud to rozhodl sám - tyhle dvě bestie mi padly do spárů doslova jako na zavolanou.“

„Na tohle tedy potřebuješ ženské tělo!“

„Udělala bych to, i kdyby tady žádná žena nebyla,“ řekla Lucie. „Jde především o to, aby Hanka žila, na formě příliš nezáleží. Také jsem si kdysi zvykla na jiné tělo - a dokonce na opačné pohlaví. Ale tahle bestie v ženském těle poslouží Hance nejlépe. Roztrháme-li její duši, její tělo bude žít dál - ale nebude to už ona, ale Hanka.“

Mluvili jsme pomalu lidskou řečí, aby nám rozuměli i zajatci. Mrkl jsem na Adélu. Nechápala všechno, ale určitě pochopila, že její krásné mladé tělo získá nějaká jiná. Neuměla si ale představit, co bude s ní? Nevěděla co to znamená, že chce Lucie roztrhat její duši, měla jen mlhavou, ačkoliv pravdivou představu, že to může být - její konec. Všechno ale vypadalo příliš nadpřirozeně, příliš neuvěřitelně. Nevěřila tomu, nechtěla tomu věřit, zarputile odmítala věřit, ačkoliv všechno ostatní svědčilo o tom, že nemluvíme do větru.

„Dobře - ale co s Matoušem?“ pokračoval jsem.

„Žít si nezasluhuje,“ odtušila. „Ale nemusíme ho zabíjet. Počkej s tím trochu, mám jiné plány. Hanka nejprve nahradí Adélu. Bude pokračovat v jejím těle i v její vile a navenek bude všechno jako dřív. Její souhlas nezískáme - ale nemáme jiné východisko. Přidáme jí k tomu aspoň procesor - beztak jsme to měli v plánu.“

Poslední větu o procesoru už opět jen sykla. Nebylo nutné, aby to věděli ti dva. Stačilo, když vyslechli svůj ortel. Ačkoliv jej pořád nechápali, bylo vidět, že je naše slova naplnila další hrůzou.

„Bude to pro ni ale těžké probuzení,“ strachoval jsem se předem, když jsem si uvědomil všechny souvislosti.

„Nech to na mně,“ mávla rukou. „Je mrtvá a nejenom nám, ani jí nic jiného nezbývá. Ona se s tím vyrovná - ačkoli to nebude mít lehké. Ty jí pomůžeš, bude to tvá povinnost.“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem.

Netušil jsem ještě, co to přikývnutí bude znamenat. Ale byl jsem ochoten udělat pro Hanku všechno. I to, co jsem musel udělat krátce poté, kdy jsem tak ochotně souhlasil.

Lucie si vyhrnula bundu a z ledvinky u pasu vytáhla konjugátor. Měla nějaký novější, se třemi čelenkami, propojenými do větší krabičky, než byl můj i její dřívější model.

„Budeš mě synchronizovat,“ oznámila mi. „Zvládla bych to možná i sama, ale budu mít problém oddělit Hančino vědomí od svého. Soustředím se jedině na to a ty budeš všechno, co ti teď předám, ukládat do Adéliny paměti. Jasné?“

Souhlasil jsem. Posadili jsme se tak, že jsme měli hlavu paní Adély mezi sebou. Oči jí zoufale přeskakovaly mezi mnou a Lucií. Už pochopila, že s ní nebudeme vyjednávat o výši výkupného, že nás peníze vlastně nezajímají, pochopila, že se rovnou chystáme vykonat nad ní nějaký hrůzný ortel. Bezvládně ležela mezi námi a cítila nesmírný strach, nejen z neznáma, ale i z blízké smrti.

Slitování se ale nedočkala.

Člověk i démon musí být přesvědčen o vině a nenapravitelnosti odsouzence, aby jeho zabití mohl považovat za popravu a ne za vraždu, a to i když jsou platné zákony opačného názoru. Naše svědomí se ale nebouřilo. Vina byla nepochybná, napravení jsme vyloučili krátkým nahlédnutím do hlubiny duší těch dvou. Byli jsme v situaci lékaře, který se chystá smrtelně nemocnému pacientovi transplantovat orgány dosud žijícího člověka, chystali jsme se porušit Hippokratovu přísahu. Ale nebyli jsme jen lékaři. Nepřišli jsme zachraňovat nevinnou Hanku, ale také spravedlivě potrestat obchodníky s lidmi. Nejprve jsme se proto museli stát - katy.

Navlékli jsme si oba čelenky a Lucie natáhla třetí paní Adéle. Už předtím jsem věděl, že nehybnost ženy je vyvolána tvrdou blokádou, teď se mi to potvrdilo o podrobnosti. Adéla už měla přeleženou ruku, cítil jsem v ní nepříjemné mravenčení. Spíš bezděčně jsem svou vůlí přesunul její ruku stranou, aby nepříjemný pocit přestal, ale ihned jsem sám sebe okřikl. Nač takové ohledy, když jsme se chystali ji zabít? Snad by mi jí bylo líto, ale co dívky, které tihle moderní otrokáři prodávali? Podaří se nám napravit alespoň setinu jejich viny? Adéla se svým manželem napáchali příliš mnoho zla - zasluhovali si ještě žít?

Rozhodli jsme oba, že ne. Lucie mohla mít úmyslu získat tělo Adély pro Hanku, ale já jsem o této možnosti nevěděl - a přesto jsem se s Lucií shodl na smrti těch dvou. U mě to tedy žádnou souvislost s Hankou nemělo. Bylo to podle našeho kodexu a kdybychom se nerozhodli jejich tělo použít, zahubili bychom je. Bylo tedy rozhodnuto a poprava Adély začala.

Lucie proces zahájila. Zabrala si část jejího mozku, vyházela veškeré vzpomínky a poskládala je jinam. Pak začala na tomto ohraničeném místě splétat neurony do mnohem složitější sítě, než dokázala příroda vytvořit za milióny let. Pracovala cílevědomě, rutinně, moji pomoc nepotřebovala.

Já jsem začal také. Nepletl jsem se Lucii, ani to nebylo nutné. Soustředil jsem se na něco jiného. Ačkoliv jsem stále vnímal nelíčenou hrůzu Adély, začal jsem se rychle probírat její pamětí. Třídil jsem její vzpomínky na ty, které musím zachovat, a na ostatní, které nenávratně zmizí. Hanka se musí od začátku orientovat ve svém novém domě, měla by aspoň zběžně znát Adéliny bývalé známé. Jen zlomek vědomostí Adély Rezkové se měl zachovat, většinu jsem bez slitování mazal a ničil jako pouhý balast. Zachoval jsem obraz Adéliných rodičů. Ti v ní pořád viděli princeznu a neměli tušení, jakou bestií se zatím stala. Hanka se k nim musí chovat jako Lucie k Salačovým - nesmí se jim odcizit a musí se s tím vyrovnat, ale ona to zvládne. Tuto část Adélina vědomí tedy zachovám, ale vzpomínky z dětství? Pryč s nimi! Adéliny dětské lásky a plány? Hanka je nebude potřebovat. Obraz rodného domu? Pryč s ním, beztak se dávno odstěhovali. Vědomosti ze školy? Ani ty nebudou potřebné, naopak, začínají být smíchané s prvními podvody. Hanka si přinese své a i kdyby se jí některé Adéliny hodily, získá si je sama poctivější cestou než oslňováním mladého učitele tělesnými přednostmi, jako se to už na střední škole dařilo Adéle.

Valil jsem se pamětí Adély jako buldozer, hrnul všechno stranou, jen pár obrázků po mně zůstalo. Adéla zvolna tála - jako zbytky sněhuláka v jarním slunci. Poprava probíhala bezbolestně, oběť si jen zvolna přestávala uvědomovat co je, nechápala už, co to s ní děláme, všechno jí začalo být jedno. Ze vzpomínek jsem pak přešel na samotné jádro Adéliny osobnosti; některá učení je nazývají vlastním EGO člověka, náboženství duší. Tady jsme se zatím i my démoni pohybovali na příliš tenkém ledě. Nebyl jsem si jistý významem každého kousku té jemné pavučiny, ale nic mi nebránilo trhat ji na kousky a vymést. Jak jsem stále pokračoval v ničivé činnosti, pozvolna ubývalo i hrůzy, kterou pociťovalo to, co ještě z Adély zbylo. Tělo, řízené jen animálními funkcemi malého mozku, se samo uklidňovalo, adrenalinu v jeho krvi ubývalo.

Skončil jsem. V té chvíli už Adéla Rezková prakticky neexistovala. Před námi leželo jen její krásné nepoškozené tělo. Bez duše to byla pouhá dementní idiotka, prázdná slupka bývalé tygřice.

Také Lucie skončila. V mozku se teď nacházel novoučký, dosud spící procesor typu Jindřich Čtvrtý, stejný jako jsme měli my dva. Pokud se dá taková analogie použít, byl ve stavu stand-by. Bylo to nutné opatření. Bez Hančiny duše by se nám mohl instinktivně postavit na odpor okamžitě po probuzení a nejspíš by nám nezbývalo, než zničit jej - i s tělem Adély.

„Připraven?“ zeptala se mě Lucie myšlenkou. Oddechli jsme si sotva na vteřinu.

„Jistě,“ odtušil jsem. Nepotřebovali jsme v té chvíli na sebe sykat, konjugátory nás spojovaly lépe než slova. Ale - ani teď jsem do Lucie příliš neviděl, jen to, co mi předávala sama. Jako kdyby měla v hlavě betonovou zeď s nevelkým okénkem a ke všemu se záclonou.

„Jedeme,“ upozornila mě.

Pak to teprve začalo! Lucie na mě poslala vodopád, obsahující veškeré Hančiny vzpomínky. Postupně jsem je ukládal na uvolněné místo Adéliny paměti a pečlivě jsem se staral, abych je nepřeházel. Lucie před několika dny Hanku přečetla za nepředstavitelných obtíží z jejího mrtvého mozku, ale teď mi její duši posílala tak rychle, že jsem měl co dělat, mi aby nic neproklouzlo. Od vzdálených vzpomínek malého dítěte přes dětství, až do maturity. Všechno skončilo ve chvíli, kdy Hančiny oči zakryla rudá tma a nebohá dívka přestala vnímat bolest způsobenou ostřím nože, kterým ji Rudolf rychle a vztekle bodal do prsou a krku...

Vzpomínky končily. Následovalo jádro vědomí, dosud pečlivě ukryté v hloubce Luciiny hlavy, podstata Hančina Já. Tady jsem byl skoro bezradný. Bylo toho mnohem víc než ostatních vědomostí a vzpomínek. Ty jsme během přenosu dokázali rozpoznávat, teď to byla jen nezřetelná pavučinka. Ukládal jsem ji pokud možno popořádku, snad bude fungovat jako dřív.

Proto Lucie narazila až na dno své paměti - místo jedné duše měla v hlavě dvě!

Netušil jsem, že je tomu ještě jinak...

Konečně si Lucie strhla z hlavy čelenku. Oddychovala jako po maratónu a pokud se cítila jako já, chápal jsem ji. Oba jsme byli na dně sil, ale - stálo to za to. Točila se mi hlava a cítil jsem horečku, ale drobné nepříjemnosti bohatě vyvažoval pocit spokojenosti nad tím, co se nám dvěma právě podařilo. Zachránili jsme před smrtí nevinnou dívku - ne sice její tělo, ale to podle všeho nebylo tak důležité. Hanka dostala jiné - převtělila se.

„Pozor - nevzbuď ji,“ varovala mě. „Adéla už neexistuje, je z ní Hanka, ale nechme ji ještě chvíli spát.“ Řekla to nahlas a nevadilo jí, že tomu Matouš rozumí.

Poslechl jsem ji bez protestů, ačkoliv jsem byl navýsost zvědavý na výsledek. Říká se, že člověk nedokáže život dát a nemá tedy ani právo jej brát. Pro nás to v této chvíli neplatilo. Poprava Adély byla smutná záležitost, vytvoření Hanky povznášející. Vraceli jsme k životu dívku, kterou přátelé těchto lidí zabili. Nebylo to přinejmenším - spravedlivé?

„Teď chvilku počkáme,“ rozhodla Lucie. „Oba máme přehřáté procesory, musíme nejprve vychladnout. Prosím tě, skoč pro něco k pití do ledničky - mám děsnou žízeň.“

Měla pravdu. Cítil jsem hrozné horko a drkotaly mi zuby. Překonával jsem to vůlí, ale dalo mi to práci. Potřebovali jsme oba mokrý ručník na hlavu a něco studeného na žízeň.

Odešel jsem do kuchyně. Manželé Rezkovi měli v přepychové kuchyni obrovskou, bohatě zásobenou ledničku. Byl v ní nejen bohatý výběr vín, ale také minerálky, které se mi zamlouvaly víc. Vzal jsem dvě, vrátil se k Lucii a oba jsme se s chutí napili. Byly právě tři hodiny po půlnoci.

„Hanku máme. Zbývá nám Matouš,“ připomněl jsem nahlas.

„Nemůžeme ho nechat být,“ řekla také nahlas Lucie. „Obchodníka s děvčaty a vraha nebude škoda. Ale nechci zabít jeho tělo. Roztrháme jen jeho duši, jako jsme to udělali s jeho ženou.“

Matouš teď vůbec nevěděl, na čem je. Zdánlivě se s jeho ženou nic nestalo, ležela dál a klidně spala. To jediné mu bylo divné. Po dosavadní hrůze a napětí by snad tak klidně spát neměla. Matouš dosud nevěděl, že Adéla neexistuje, že uvnitř ní je úplně jiná bytost. Podle našich spokojených tváří ale mohl vytušit, že se nám náš záměr podařil. Chtěli jsme roztrhat její duši - což se podařilo bez křiku, bolesti i bez krvavých scén.

„Co s ním chceš udělat?“ zeptal jsem se Lucie nejistě. „Předělat ho, aby neškodil? Pak z něho zůstane vrak - jako po lobotomii.“

„Změníme ho jako jeho ženu,“ řekla Lucie. „Jsem teď úplně vysátá, ale druhý procesor ještě vytvořím. Pomůžeš mi. Prober mu vzpomínky a ponech z nich jen to potřebné. Zbytek zlikviduj - nic z toho nebude potřebovat.“

„Dobře - ale procesor bez duše - k čemu to bude?“

„Dáš mu svoji,“ řekla klidně Lucie.


„To nemyslíš vážně?“ zarazil jsem se. „Poslyš, Lucko, já chci také žít. O takovou změnu vážně nemám zájem.“

„Ty samozřejmě zůstaneš sám sebou. Nebudeš se do Matouše přenášet, aby nám tady zůstalo bezduché tělo Vlasty Veselého. Co s ním? Poskytneš Matoušovu tělu kopii sama sebe. Matouš bude pak tvoje Alter Ego.“

„Aha - takže se vlastně rozdvojím?“ došlo mi.

„Ano,“ řekla Lucie. „Budete dva. Ty zůstaneš známým zázračným lékařem Vlastou Veselým. Vrátíš se do svého bytu, jakoby se nic nestalo. I Matouš zůstane naživu. Kopie tvé duše ho změní k nepoznání - všichni čtyři se ode dneška budeme přátelit jako dosud my dva.“

„A co kdybys mu dala svou duši ty?“ napadlo mě. „Bývala jsi přece kdysi chlapem, ne? Tebe to neláká?“

Lucie se na mě podívala se smutným úsměvem.

„Ještě jsem si pořádně nezvykla, a už bych se měla znovu stěhovat? Prosím tě, nechtěj to po mně. Ty jsi k tomu přece vhodnější.“

„Proč?“ dorážel jsem na ni.

„Já jsem teď pouhý stín,“ přiznala. „Nezapomeň, že jsem ve své hlavě smazala všechno co se dalo. Udělala bych to později. Dokonce si myslím, že to bude potřebné. Zabíjet zločince může být záslužné, ale předělat je na démony podle našeho obrazu se mi jeví jako lepší, dokonalejší způsob napravování jejich zločinů. Než si ale obnovím sama sebe, chvíli mi to potrvá. Ty jsi v nejlepším pořádku, bude to snazší i pro tebe. A kromě toho si uvědom, máš kromě Hanky také Růženku. Pro kterou z nich se rozhodneš?“

„Vždyť jsem je viděl jen na pár okamžiků, ani nevím, zda mi obě svorně nedají košem.“

„Nedají,“ řekla Lucie. „Kdybych nebyla, co jsem, nejspíš bych o tebe stála i já. Pokud démon nebo démonka mají výběr jen mezi jiným démonem a člověkem, nemůže to jinak dopadnout. Jiné je to u tebe. Můžeš získat dvě dívky, ale ne současně. Pro kterou se rozhodneš? Obě budou démonky, obě na výši, že se jim ani miliony jiných děvčat nevyrovnají. A teď - vol!“

„Těžká volba,“ přisvědčil jsem. „Hanka - nebo Růžena?“

„Nech to tedy náhodě. Rozdvojíš-li se, tvá kopie v těle Matouše získá kopii Hanky a původní Vlasta Veselý bude mít příležitost získat Růženu. Bude to asi rozhodnutí osudu - jako kdyby sis v těžké chvíli hodil korunou. Vypadá to cynicky, ale v tak nerozhodné chvíli i to může být řešením. Ostatně - bývá tomu častěji, než si myslíš.“

„Jsi si jistá, že to bude v pořádku?“

„Možná ano, možná ne,“ pokrčila rameny. „Chci tím naznačit, že ani my démoni nejsme ve všech rozhodnutích tak nezávislí, jak bychom si přáli.“

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to.“

„Ani mně. To je daň za naši všemocnost. Přemýšlej co bude, když odmítneš. Matouše budeme muset zabít tak jako tak - a Hance v těle Adély zůstane podezření, že nese trestní odpovědnost za smrt svého muže. My bychom ji samozřejmě podpořili, můžeme zařídit, aby se to podobalo mrtvici nebo infarktu, ale nebude lepší, když Matoušovo tělo bude žít dál a ty v něm budeš Hance pomáhat? Zdánlivě se nic nezmění, jen Rezkovi se přestanou chovat jako mafiáni - ale o tom víme jen my. Možná to od tebe bude oběť, možná výhra.“

„Výhra? Stát se gangsterem s plným sklepem nevinných obětí - tomu říkáš výhra?“

„To bude ta oběť. Hanka by byla výhrou, nemyslíš? Nepovažuješ ji přece za přítěž!“

„Nepovažuji. Pak s tebou musím souhlasit,“ přikývl jsem.

„Samozřejmě vám pomůžeme. Já a originál Vlasty se postaráme o ty oběti ve sklepě. Můžeme zorganizovat jejich útěk a spojit je s podobnou skupinou v Morašíně, tu budu muset tak jako tak nějak vyřešit. Tvá kopie v Matoušovi bude ještě spolu s Hankou čelit ostatním bandám otrokářů, ale i v tom vás budeme podporovat. Víš přece, že tamarami se dohovoříme lépe než vysílačkou.“

„Dobrá, přemluvila jsi mě,“ ustoupil jsem. „Můžeme hned začít, než si to rozmyslím. Cítím se zase v pořádku, jak jsi na tom ty?“

„Už budu fit,“ povzdychla si Lucie. „Teď tedy přijde na řadu Matouš. Jako chlap by byl docela hezký, škoda, že je to taková bestie, že si nezaslouží žít.“

Matouš na ni hleděl pohledem zvířete zahnaného do kouta, ale nemohl pohnout ani prstem. Začalo mu docházet, že není jen krátkodobě oslabeným dravcem, kterého bychom se měli obávat, až přijde k sobě, ale bezbrannou kořistí démonů. Podle Adély už viděl, že ani on nezemře, jeho tělo bude žít dál, ale už to bude někdo jiný, zatímco jeho Ego Matouše Rezka se změní - v co vlastně? V nic? Pomalu v něm narůstala hrůza z blížícího se konce.

Dopili jsme minerálku a přesunuli se k hlavě Matouše Rezka.

„Pane Rezku,“ oslovil jsem ho, zatímco jsme si s Lucií navlékali čelenky konjugátoru. „Jste vrah, vraždil jste a se svou ženou jste prodávali děvčata do nevěstinců. To jste neměli dělat. Máte smůlu, na řadě jste vy.“

„Nech ho, Vlasto,“ okřikla mě už přes konjugátor Lucie. „Rozhodli jsme se vymazat ho - nač ještě tohle?“

„Aby před smrtí pochopil, že zemře spravedlivě...“

„Myslíš, že to nechápe? Necítíš, jak v něm stoupá adrenalin? Mohl by předčasně zkolabovat!“

Nemusela to dokončovat. Měl jsem ale před sebou jako na talíři Matoušovo svědomí. Jeho duši bez citu, jejíž jedinou touhou bylo dobré jídlo, šampaňské, pivo a sex. Neměl žádné výčitky svědomí; ani při krádežích aut, ani když se zapojil do sítě drogových dealerů, ba ani když se stal otrokářem. Dokonce ani teď ničeho nelitoval. Bál se trestu, ale nelitoval svých zločinů.

Začal jsem jeho vědomí pomalu ale jistě likvidovat. Ponechával jsem jen střípky. Firštajnova banda byla pryč, ale musel jsem zachovat povědomí o zbývajících členech jeho party, aby můj budoucí dvojník nebyl překvapen, až se k němu později přihlásí. Ostatní se podobalo ničivé vlně, která se před minutou přehnala mozkem jeho andělsky vyhlížející ženy. Zachoval jsem ještě méně vzpomínek z dětství, než Adéle. Jeho rodiče už nebyli naživu, zbývala mu stařičká teta, chudinka netušila, v jakou bestii se její kmotřenec změnil. Při každé návštěvě mu podstrkovala co mohla. Jednou králíka, pak kachnu - Matouš ji vždycky potěšil, jak se mu dobře vede, ale nikdy se jí za dary neodvděčil. Bude na mém dvojníkovi něco z toho napravit, jako Lucie splácela svým novým rodičům jejich předchozí péči. Ze všech těch vědomostí zůstaly střípky. Pavučina Rezkova Já se rozplývala jako v závanu uragánu. Rezignace, klid, netečnost ke všemu. Konec.

Lucie mezitím dokončila jeho nový procesor.

„Teď tě budu ukládat já,“ sdělila mi. „Začneme.“

Vědomosti jsem měl ve své paměti pečlivě setříděné, ale bylo jich mnohem víc, než kolik jich za svůj krátký život nastřádala Hanka. Měl jsem v paměti dvacetkrát více znalostí. Mohl bych z nich vybrat jen některé, ale pak bych svého dvojníka ošidil, což se mi nezdálo fér. Pořádně jsem se nadechl - a začal. Lucie už to snad stihne nějak umístit.

Byla to příšerná námaha. Hlava mi třeštila už po několika minutách, musel jsem zavřít oči, abych se mohl plně soustředit. Nestačil jsem sledovat Lucii, tušil jsem ale, že také ona jede na plný výkon. Spolupráce tří procesorů je něco úchvatného, pomyslel jsem si ještě.

Pak se ale se mnou zatočil svět. Nebylo toho nakonec na nás příliš? napadlo mě ještě. Což musíme vydržet všechno? Vždyť to je strašné přetížení!


Pomalu jsem otevíral oči. Ležel jsem naznak, přikrytý dekou. Nade mnou se skláněly dvě tváře. Usměvavá Lucie Salačová - a kdo je ten druhý? Náhle jsem tu tvář poznal - až jsem málem vyskočil. Ten druhý jsem byl - já sám.

Vlastimil Veselý.

Na okamžik mě zachvátil zmatek. Lucie mě jemně přimáčkla zpět na lůžko. Podvolil jsem se, ale pořád jsem byl jako po ráně palicí do hlavy.

„Probuď se!“ zasyčela na mě Lucie naší rychlořečí, i když nezvykle pomalu.

Hrozně mě brněla levá ruka. Bezděčně jsem pomalu rozevřel a sevřel dlaň, abych ji rozhýbal. Přitom jsem pod prošívanou dekou stiskl cosi měkkého a teplého. Uvědomil jsem si, co to je. Bylo to veliké, pevné ženské ňadro. Ucukl jsem, jako kdybych vyvedl něco nepatřičného. Nedošlo mi hned, že jsem se dotýkal - vlastní ženy. Přes Luciinu snahu jsem se rychle posadil a teprve teď jsem pochopil, že jsem - Matouš Rezek.

„To snad ne...“ sykl jsem rychlořečí. Ano, měl jsem také procesor, všechno stejné jako Vlasta - jen jiné tělo. Tělo gangstera.

„Je tomu tak,“ sykla pobaveně Lucie. „Dvojník jsi ty - ale to jsi přece musel čekat!“

Částečně se ze mě sesmekla deka. Uvědomil jsem si, že tu jsem před Lucií a před svým originálem nahý. Vedle mě ležela Adéla Rezková, vlastně - reinkarnovaná Hanka, ale rovněž bez šatů. Rychle jsem ji trochu přikryl dekou.

„To jsem nějak nezvládl,“ sykl jsem. „Nenapadlo mě, že tím dvojníkem budu právě já.“

„Ty to jistě pochopíš,“ řekla dobromyslně a s úsměvem Lucie. „Jsi silnější a víš oč jde, Hanka to má horší. Budeme ji muset probudit. Chceš, abychom u toho byli, nebo to zvládneš sám?“

„Proboha - jen to ne!“ zaúpěl jsem. „To ji mám budit já? Vždyť to s ní strašně zamává! Lucko, pomoz mi!“

„Máš asi pravdu,“ řekla Lucie. „V tom případě by bylo lépe, kdyby odešel Vlasta.“

„Proč?“ nechápal můj dvojník. Vztáhl jsem to i na sebe, ale hned jsem si uvědomil, že už nejsem Vlasta, ale Matouš. Ode dneška nesmím na své původní jméno slyšet. Proboha, to mě ještě čekají problémy!

„Protože,“ odsekla Lucie a otočila se k němu. „Bude to tak lepší.“

„Nechápu...“ sykl Vlasta.

„Nechápej, ale jdi zkontrolovat zamčené dívky ve sklepě. Opatrně je probuď a vysvětli jim, jak na tom jsou, pokud to ještě nevědí. Slib jim, že je vyvedeme na svobodu, ale počkej tam s nimi, až za tebou přijdu.“

Já bych na jeho místě poslechl a neptal bych se, protože jsem Lucii věřil. On to ostatně udělal také tak, pořád jsme oba jednali stejně. Beze slova se zvedl a vyšel z ložnice.

„Ty se do nového těla vžiješ snáze,“ obrátila se na mě Lucie. „Hanka na tom bude hůř, ale pro začátek vám to oběma trochu usnadním.“

Sklonila se ke spící ženě a sykla klíčové slovo. Spící žena se pohnula, protáhla se - a otevřela oči. Vzápětí je vytřeštila, přitáhla si deku až k bradě - a strhla ji ze mne úplně.

„Proboha!“ vyjekla.

Lucie si okamžitě přesedla, aby mě ukryla za svými zády. Zatímco Hanku uklidňovala, sháněl jsem se, do čeho bych se mohl obléknout. Věděl jsem, kde mám šaty, ale pořád jsem je nepovažoval za své. Nemohl jsem honem pochopit, že je teď všechno moje a ne majetek Matouše Rezka. Ještě že jsem si nechal v hlavě topologii vily. Sáhl jsem do správné skříně; vzal jsem si všechno čisté, ani za svět bych se neoblékl do šatů, které měl včera na sobě Matouš.

„Ahoj, Haničko,“ začala Lucka hovořit lidskou řečí, aby ji uklidnila. „Semlelo se nám to ale nečekaně, viď?“

„Lucie, jste tady?“ vyjekla Hanka. Rychle se posadila a objala ji. Byla pro ni jediným pevným bodem v neznámu, které ji náhle obklopovalo.

„Vítám tě mezi nás, démonko,“ řekla Lucie tiše.

„Co... cože?“ vyjekla Hanka a popadla se oběma rukama za hlavu. „Co jste to říkala?“

„Jsi teď démonka jako my,“ ujistila ji Lucie. „Víš přece dobře, co to znamená. Uvědom si, čím teď myslíš. Měli bychom si všichni tykat, souhlasíš?“

„Ano...“ zůstala bezradně sedět jako tumpachová. „Co mám vlastně v hlavě? A co se to se mnou stalo? Jsem to ještě já?“

„Nejsi to ty - a přece jsi,“ řekla Lucie co nejklidněji. „Vzpomeň si jak tě tři mladí grázlíci unesli, mučili a největší grázl Rudolf tě zabil nožem. To by sis ještě mohla pamatovat.“

„Takže... ale vždyť přece žiji...“

„Ne, nejsi mrtvá,“ ujistila ji Lucie. „Mrtvé je ale tvé dřívější tělo. Oživili jsme jen tvou duši a budeš dál žít - jenže v těle jiné ženy.“

Hanka se bezradně rozhlížela kolem sebe. Náhle spatřila na toaletním stolečku bývalé Adély Rezkové zrcadlo, otočené tak, že v něm viděla - sama sebe.

„Nééé!“ vykřikla zoufale a zakryla si dekou tvář, aby se neviděla.

„Ano - to jsi teď ty,“ ujistila ji vážně Lucie. Pomalu jí odtáhla ruce. Hanka si je zděšeně prohlížela. Předtím neměla pěstěné prsty ani nalakované nehty. Byla i předtím krásná, ale její krása spočívala v prostotě a nenápadnosti mladičké dívenky. Teď byla ženou - tygřicí. Stále si udiveně prohlížela ruce, ale náhle si vzpomněla a přejela si oběma rukama po ňadrech. Zarazila se - dříve je přece měla znatelně menší.

„Takže už to - opravdu nejsem já?“ vyhrkla.

„Poslyš, Hanko,“ začala Lucie unaveně - asi jen já jsem tušil, jak strašlivě je unavená, „chtěli jsme z tebe udělat démonku, ale semlelo se to jinak. Vlasta tě nestihl proměnit a není naše vina, že tě tamti vrahové unesli a zabili. Jistě si pamatuješ, že máme možnosti navíc. Našli jsme tvé mrtvé tělo a zachránili alespoň tvou duši; všechny vzpomínky a co se dalo. Tvé dřívější tělo zemřelo, ale opatřili jsme ti jiné. Nešlo to udělat jinak, než zabitím zločinců, kteří si smrt zasloužili. Nahradila jsi černou duši Adély Rezkové, její tělo teď patří tobě. Duše Vlasty nahradila duši zloděje, obchodníka s drogami, podvodníka, kuplíře a vraha Matouše Rezka. Duše těch dvou zmizely, ale nelituj je, byl to spravedlivý trest.“

„A co je... s Vlastou?“ vyhrkla.

„Vlasta je dál tím čím byl,“ pokývala hlavou Lucie. „Je to trochu zamotané, viď? Budeš si muset zvyknout, že jsi teď Adéla Rezková - ačkoliv jsi Hanka v jejím těle. Právě tak je nový Vlasta v těle Matouše Rezka. Jste úplně noví démoni - doufám jen, že se všichni spřátelíme.“

„Takže přece jen nejsem Hanka?“

„Jsi - a nejsi,“ odtušila Lucie. „Tělo Hanky je mrtvé, tobě teď patří tělo Adély Rezkové a tak budeš žít dál. Můžeme tomu říkat reinkarnace. Začneš nový život - a nemyslím to jen obrazně.“

„Ale - co doma, co naši?“

„Ti to budou mít nejhorší, pravda,“ zachmuřila se Lucie. „Jejich dcera Hanka je mrtvá, to se nedá změnit. Pozítří ti všichni půjdeme na pohřeb. Bude to pro tebe těžké, nesmět se k nim přihlásit. Časem se to urovná, můžeš jim pak jejich dceru připomenout a kdoví, možná i nahradit. Kdoví?“

„Ale teď - opravdu tam nesmím?“

„Teď by to nebylo dobré,“ přikývla vážně Lucie. „Uvědom si, jaký budou mít smutek. Ačkoliv jsi skutečná a pravá duše jejich dcery, nemůžeš se jim teď vnucovat. Snad až po delší době. Lidé zatím nejsou na vzkříšení zvyklí, i tobě samotné bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatuješ.“

„Takže jestli to správně chápu, tohle vůbec není Matouš Rezek?“ ukázala na mě.

„Je to jen jeho tělo,“ přikývla Lucie, „Ale uvnitř toho těla se nachází duše Vlasty. Nedávno ti navrhoval, že by s tebou rád chodil, vzpomeň si.“

„Já vím,“ zrudla. „Já jsem ho odmítla, ale...“

„Ale ve skutečnosti ses jen zdráhala,“ doplnila ji s úsměvem Lucie. „Poslyš Adélko - ne, nevzpírej se, vážně si budeš muset zvyknout, že se tak jmenuješ, jste vlastně s Matoušem manželé. Rozumíš? Jistě ano, máš teď mnohem větší inteligenci než dříve. Osud, jakkoliv byl k tobě krutý, vás v podstatě svedl dohromady.“

„Ale co když... co když se k sobě nehodíme?“

„Samozřejmě,“ přikývla Lucie. „Nemusíte se bezpodmínečně chovat jako manželé, ten svazek přece za vás uzavřeli tamti dva. Můžete se teď jeden druhého stranit a nakonec se rozvést. To záleží jen na vás dvou. Ale na tvém místě bych si to rychle rozmyslela. Tohle,“ ukázala na mě, „přece není žádný vrah, ačkoliv jím před necelou hodinou byl. Je to dvojník Vlasty - a má tě rád. Ví, že jsi jeho Hanka, a zná tě možná víc než se znáš sama. Pomáhal mi s tvým oživováním a tvá duše procházela jeho vědomím. Pamatuj si, muž jeho formátu miluje především duši - tělo až na druhém místě. Ale ani tady jste nic neprohráli. Věřte zkušenému, je mi víc let než vám oběma dohromady.“

Poslední větu řekla v mužském rodě. Pochopil jsem, že z ní promluvil starý profesor Jindřich.

„Já... já nevím,“ začervenala se Adéla. Kdoví, po kolika letech to bylo u tohoto těla upřímné. Ale city patřily Hance, to bylo v pořádku. Adéla měla krásnější tělo, snad i obličej, ale po duševní stránce mi připadala jako nakažená leprou, až jsem se jí štítil dotknout. Ale - teď to byla Hanka a Lucie měla pravdu. Měl jsem ji rád.

„Poslyšte, teď už jsem řekla v podstatě všechno, co jsem vám musela říci,“ prohlásila Lucie. „Zbytek si musíte nějak vyříkat sami. Jasné?“

Hanka jen tiše přikývla, já také.

„Tak ahoj - démoni,“ usmála se Lucie. Zvedla se, sbalila do ledvinky svůj trojitý konjugátor a vyšla z ložnice.

Ve dveřích se jen jako mimochodem otočila.

„Abych nezapomněla - tamary dostanete příští týden. Nepachtěte se s nimi, Vlasta to umí nejlépe. Dá vám je jako opožděný svatební dar.“

Odešla - a zavřela dveře, až to prásklo. Za chvíli se ozvalo další prásknutí dveří, ze sklepa. Na obrazovce bezpečnostního systému jsem viděl, jak z podzemní garáže vily pomalu vyjíždí zavřená dodávka. Lucie s Vlastou v ní odváželi svítající nocí skupinu vyplašených mladičkých dívek. Ačkoliv - uvědomil jsem si, to už vlastně nejsem já. Jsem Matouš Rezek, podnikatel - i když asi změním profesi. Nechci přece ani o vteřinu déle zůstat - mafiánem.

Auto odjelo, zůstali jsme konečně sami.

„Ahoj - Hanko,“ oslovil jsem sedící ženu. Přitáhla si deku až k bradě - a mlčela.

„Budu ti říkat Hanka, chceš? Jmenuješ se teď sice Adéla, ale uvnitř jsi a pro mě pořád budeš Hanka. A měli bychom si asi tykat, když jsme teď manželé.“

Neodpověděla, jen se rozplakala. Pochopil jsem. Určitě jí bylo líto předchozí Hanky, jejího zmařeného života. Její dřívější tělo zemřelo za hrozných bolestí, Hanka naplno prožila svou vlastní smrt a i když byla opět naživu, vůbec pro ni neexistovalo, co se odehrálo mezitím. Z jejího pohledu to muselo být příšerné - před malou chvílí ji vraždili, teď se probudila v jiném těle. Taky jsem zažil něco podobného, ale byl jsem na to lépe připravený.

„Hanko... neplač,“ sklonil jsem se k ní.

„Nech mě!“ utrhla se. „Nejsem tvoje žena!“

„Neboj se mě, nedotknu se tě,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vždyť ti to Lucka vysvětlovala. Budeme žít dál jako manželé Matouš a Adéla Rezkovi. Kromě nás dvou na celém světě jen dva další démoni vědí, že ty jsi Hanka a já Vlasta.“

„Já vím,“ vzlykla. „Ale co bude s opravdovým Vlastou?“

„Myslíš s mým Alter Ego? Ten na tom bude hůř, protože tě už nikdy nezíská. Ale - já jsem on, nechápeš to ještě?“

„Já vím,“ špitla. „Ale - co budeme dělat teď?“

„Asi si budeme muset zvyknout na nová jména a budeme se tak muset podepisovat. Já bych ti mohl říkat Hanka, budeš-li si to přát. Dalo by se to chápat jako přezdívka - jen my dva budeme vědět, jak to je. Hanka a Vlasta zůstanou navěky naše tajemství. U mě to bude horší - můj originál Vlasta žije, to by se nám pletlo. Ale vždyť ani Matouš není špatné jméno. Záleží přece na tom, kdo je nosí. Jestli bezcitný mafián - anebo zázračný lékař. Budu raději to druhé, ne?“

„Já to přece vím,“ vydechla. „Kdo jiný než já by to měl lépe chápat?“

„Teď jsme ještě oba mafiáni,“ řekl jsem. „Musíme s tím skončit a potom - máme život před sebou! Naučím tě všemu, co bude potřeba. Můžeš se stát také lékařkou, budeš-li chtít.“

„Ale my dva...“ podívala se na mě tázavě. „Vážně jsme manželé? Vždyť jsme neměli svatbu!“

„Formálně před zákonem jsme ji měli. Brali se Adéla a Matouš, ale my pokračujeme v jejich životech. Budeme používat dokumenty Matouše a Adély a budou teď naše a pravé.“

„A myslíš - že se k sobě hodíme?“

„To je samozřejmě problém,“ vzdychl jsem si. „Jak to říkala Lucka - můžeme zůstat spolu, můžeme žít každý zvlášť, jak budeš chtít. Kdybys mě nenáviděla, kdyby ses na mě ani podívat nemohla, nebudu ti bránit v rozvodu.“

„V rozvodu?“ vyhrkla nesouhlasně.

„Oficiálně jsme manželé, pamatuj na to. Nebudu tě do toho nikdy proti tvému odporu nutit, ale kdyby ses rozhodla ode mne odejít, museli bychom se formálně rozvést. Bránit ti v tom nebudu, to ti slibuji, ale...“

„Je to všechno najednou...“ vzdychla si. „Víš, nedokážu se s tím jen tak vyrovnat. Musíš... musíš mi dát čas...“

„Já vím,“ natáhl jsem k ní ruku a nesměle ji pohladil po nakadeřených vlasech. Až jsem se otřásl. Vlasy pořád patřily té kreatuře Adéle. Ale pod nimi - to už byla přece Hanka!

„Jak to vysvětlíme...“ řekla ještě nejistě.

„Nikomu nebudeme nic vysvětlovat,“ řekl jsem tišeji, ale rozhodně. „Ani nesmíme. Jsme teď manželé Rezkovi, patří nám tahle vila, jen se budeme muset zbavit mafiánů, kteří o tom, co se stalo, dosud nevědí.“

„Ale - co já?“ zajíkla se. „Kde vlastně jsem, co se mnou bude? Vždyť - já tam někde možná ještě ležím - mrtvá!“

„Nech to být,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pozítří budeš mít pohřeb. Vím, je to strašné pomyšlení. Mohli bychom tam jít, viděla bys naposledy svou bývalou tvář a také jak tě dávají do hrobu, ale radil bych ti, nechtěj se vidět. Nech to Lucii s Vlastou. Viděla bys bolest svých rodičů, ale nesměla by ses k nim přihlásit. Těžko by ti uvěřili, že jsi skutečně jejich dcera, považovali by tě za cynickou provokatérku a zbytečně by se na tebe zlobili. Můžeme si oba slíbit, že se ode dneška za dva roky zajedeme za tvými rodiči podívat a pak uvidíme, co se dá dělat.“

„To znamená - že vlastně nemám ani své rodiče?“

„Máš jiné - ti za nic nemohou. Vzpomeň si na ně, několik vzpomínek Adély jsem ti nechal.“

„Ty? Ty znáš i mé myšlenky?“

„Ano,“ přikývl jsem vážně. „Jsem přece démon a pomáhal jsem Lucii stěhovat tvou duši. Jsi teď přece také démonka. Což neznamená zlo, jen to, že máme v hlavě dokonalejší procesory než náš původní mozek, jaký nám dala příroda.“

„Takže jsem před zákonem - opravdu tvoje?“

„Opakuji, kdyby se ti to příčilo, ani se tě nedotknu. To záleží jen a jen na tobě.“

„Ale co ty?“ vyhrkla. „Co si o tom myslíš ty? Tobě by nevadilo, že jsem už - mrtvá? Anebo - jiná? Nějaká bestie?“

„Já v tobě nevidím Adélu,“ řekl jsem rychle. „Adéla byla bezcitná, ale pro mě jsi Hanka. Já na rozvodu rozhodně trvat nebudu. Byl bych rád, abys zůstala navždycky moje. Ale kdyby ti vadilo, že to »Ano« za nás řekli jiní, můžeme si naši svatbu zopakovat. Rezkovi ji měli jen na úřadě, nebylo by nikomu podezřelé, že ji chceme mít i v kostele. To se přece dělá.“

Dodal jsem si odvahy a přitáhl ji k sobě. Nevzpírala se, naopak, objala mě. Ale cítil jsem, jak mi ještě vzlyká v náručí.

Jak to říkala Lucie? Miloval jsem opravdu víc její duši? Asi ano, bezcitnou Adélu bych takhle v náručí držet nedokázal, připadalo by mi to jako držet jedovatého hada. Tohle ale byla přece Hanka - jen v jiném těle. Tělo pro mě nerozhodovalo, ačkoliv, a v tom měla Lucie také pravdu, opravdu bylo velice atraktivní.

„Hanko - přece jen jsi nakonec moje!“ sevřel jsem ji, až se jí zatajil dech. Našel jsem její rty a ona moje. Měla na nich zbytky rtěnky původní Adély a opět jsem si musel uvědomit, že pod tím nánosem make-upu je duše Hanky, té, kterou mám - opravdu rád.

Nezáviděl jsem už originálu Vlastovi ordinaci ani knihovnu plnou všemožného vědění. Určitě si s Hankou všechno brzy pořídíme. Jenomže - on zůstal sám, zatímco já - já mám Hanku... Možná mu ji nahradí Růženka, ke které se naopak nesmím hlásit já. My dva jsme - ještě jako jeden muž, obrazně i doslova - přijali rozhodnutí osudu, ať bude jakékoliv.

„Dívej se mi do očí,“ prosila mě, když jsme potom leželi vedle sebe. „Víš - díváš se jako ten den, když jsi mi poprvé řekl, že jsi démon. V té hospodě, pamatuješ? Máš stejné oči. Já vím, že jsou jiné, ale díváš se jimi stejně.“

„Měla bys nejspíš změnit účes,“ řekl jsem jí na oplátku, když jsem se jí prohraboval kučerami. „Jako Hanka jsi měla krásnější vlasy. Tyhle jsou také hezké, ale předtím... víš, že se díváš úplně jinak, než ta krutá a bezcitná Adéla?“

„Ty jsi viděl Adélu - někdy předtím?“ nadzvedla se.

„Párkrát jsem ji nejspíš potkal ve městě, ale nikdy bych si na ni nepomyslel,“ ujišťoval jsem ji. „Naposledy jsem ji viděl krátce předtím, než jsem ji... zabil. Pak ses tu místo ní objevila ty... Víš, tvé minulé tělo můžeme litovat, bylo také hezké, ale život mu nevrátíme. Co na tom - jsi to přece pořád ty. Nesmělá, ale velice hodná Hanka. Právě tak ses mi líbila předtím - a takovou tě chci teď.“

„Lucie nelhala,“ řekla a opět klesla na polštář. „Máš opravdu rád duši, nejen tělo.“

„A ty ne?“ podíval jsem se jí šťastně do očí...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27