Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zástupce

Venku svítalo, i když byly teprve čtyři hodiny ráno. Vstali jsme a oblékli se. Hanka se chvilku přehrabovala ve svém novém šatníku. Věděla sice, kde co má, ale nic se jí nelíbilo. Nakonec našla nejstřízlivější šaty, ukryté vespod pod ostatními. Ne tak vyzývavé, jaké byla zvyklá nosit Adéla, ale slušely jí. Potom zamířila do kuchyně, šel jsem s ní. Potřebovala mě vedle sebe, byla nesmělá, jako by jí tady nic nepatřilo. Váhavě připravila snídani - čaj a pár topinek. Tak to dělala předtím Adéla, Hanka tedy použila i nově získané vědomosti. Pokračovali jsme v životě tam, kde ti dva skončili, věděli jsme jen, že musíme skoncovat s jejich mafiánským způsobem života. Rozplynul se do větru s původními majiteli této vily.

„Co budeme dělat?“ začala nervózně při čaji.

„Nejprve se nasnídáme,“ usmál jsem se na ni. „Budeme se muset nejprve zabydlet a osmělit. Dnes se nebude dít nic, ale pozítří má přijet kurýr pro zajatkyně.“

„Co budeš dělat?“ strachovala se.

„Zajmu ho,“ ujistil jsem ji. „Lucie mi jistě půjčí svůj starší konjugátor, dozvím se od něho podrobnosti, které zatím nevím - a zneškodním ho.“

„Zabiješ ho...?“ otřásla se.

„Nemusíme zločince zabíjet,“ pokrčil jsem rameny. „Dělali jsme to jen tehdy, když se nám odsouzenec jevil jako nenapravitelný.“

„Odsouzenec?“ vyhrkla nesouhlasně.

„Ano,“ přikývl jsem. „Říkal jsem ti přece už jako Hance, že my démoni máme jiné představy o spravedlnosti, než je zapsáno v zákonech lidí. Uvědom si největší rozdíl. Soudy se o vině zločinců jen dohadují a nikdy ji neznají s jistotou. My to víme. Naopak soudy mají k vykonání spravedlnosti početný aparát, vězení a stráže. Ty nám chybí - proto používáme jiné druhy trestů.“

„A když je ten provinilec ještě napravitelný?“

„To je pak mnohem snadnější,“ řekl jsem. „Ani nevíš, jak hodně si přeji, aby ten první lump, se kterým se utkáme, byl nějaký obyčejný poskok.“

„Co bys s ním dělal?“

„Vytvořím mu v hlavě doménu, která ho na čas oslepí. Byl by to krutý trest, kdyby byl trvalý. Zařídím ale, aby oslepení časem zmizelo. Potrestaný prohlédne, ale bude už vědět, že se na cestu zločinu nesmí vrátit. Pokud to opět udělá, oslepne znovu - na delší dobu. S každým proviněním se další trest prodlouží. Jsem si jistý, že ho to napraví. Přinejmenším devadesát procent zločinců nejsou takoví drsňáci, aby se obešli bez očí.“

„Ale ty nenapravitelné - zabíjíte...“

„Zpočátku jsme byli nemilosrdnější,“ přiznal jsem. „Ale i my se měníme. Máme nad lidmi nesmírnou moc, jenže jsme se zařekli nezneužívat ji. Určitě přistoupíš na kodex, který si vytváříme - můžeš mít ostatně na jeho vytváření stejný vliv jako my starší. Jsi teď přece jedna z nás.“

„Budu se muset nejprve se vším pořádně seznámit,“ řekla už trochu smířlivěji. „Víš, vlastně jsem se rozhodla už v té hospodě. Uvěřila jsem Vlastovi...“

„Mně...“ opravil jsem ji.

„Vlastně... uvěřila jsem TI, že nejste nástrojem zla, takže se ničemu nezpronevěřím, když přijmu... ...tvou nabídku.“

„Budu ti pomáhat,“ slíbil jsem jí. „Je to má povinnost, nejen protože jsem tvůj... manžel. Měl jsem to v úmyslu už dřív a kdyby se do toho nešťastně a necitlivě nevložila policie, mohla jsi dnes být démonkou Hankou. Žila bys doma jako dřív - pokud by ses nerozhodla vzít si mě. Určitě mi uvěříš, že bych o tebe tak jako tak usiloval, viď?“

„Věřím,“ řekla a trochu se začervenala. „Přiznám se, že bych už tenkrát nebyla proti.“

„Takže se stalo, co jsme oba chtěli, ne?“ vzal jsem ji jemně za ruku.

„Ale - co Vlasta?“ vyvinula se mi. „Ten původní?“

„Byli jsme jeden, teď jsme dva. Natrvalo jsme se od sebe oddělili, ale pořád jsme víc než jako bratři. Ale podle dohody jsem tě získal já,“ opět jsem ji vzal za ruku. „On už o tebe usilovat nebude. Není to rozhodnutí soudu, ale osudu, stavět se proti tomu nebudeme. Bude si muset asi najít jinou démonku - a protože na něho žádná nezbyla, bude si ji muset nejprve z jiné dívky udělat. Tak zněla naše dohoda.“

„Víš - nechtěla bych mu ublížit...“

„Nestarej se, neublížíš mu. Pro něho jsi prostě zemřela. Ta vzkříšená je přece Adéla. Budeme to tak respektovat a ani tobě nezbude nic jiného.“

„V tom případě - jsem opravdu jen tvá, Matouši. Víš, že se mi to jméno začíná líbit? Víc než jméno tvého... bratra.“

„Nebude ti naopak vadit, když tě budu před lidmi nazývat Adélka? Je to přece tvoje oficiální jméno, budeš se tak muset i podepisovat... Ty mi říkej Matouš, Vlasta je přece někdo jiný. Ale já ti budu pořád říkat Hanka, kdykoliv budeme mezi námi dvěma. Souhlasíš?“

„Asi si zvyknu. Ale měla bych k tobě ještě jednu prosbu. Nemohl bys mi nějak přiblížit svůj vztah k Lucii? Při prvním setkání se mi zdála taková... prostě strašná. Dneska to bylo úplně jiné, jako kdybychom byly odedávna přítelkyně.“

„Souvisí to s vlněním mozku,“ objasňoval jsem jí, jak mi to řekla Lucie, která byla v tom oboru dále. „Máme rychlejší vlnění, naštěstí se projevuje jen v těsné blízkosti - proto jsi měla jako člověk u Lucie ty nepříjemné pocity. Teď jsi i ty démonka a tvé nepříjemné pocity navždy zmizely. Lucii vděčíš za všechno, především za záchranu duše. Našla tě krátce poté co tě zabili. Nemohla tě oživit - ani my nedokážeme všechno - ale z tvého mrtvého těla zachránila to podstatné - duši. Pak tě dlouho udržovala ve své hlavě, než se naskytla možnost oživit tě v těle jiné ženy. Vzdala se kvůli tobě většiny svých vědomostí, ale ona si je rychle obnoví.“

„Nevím...“ řekla. „Proč jsem například neměla žádné nepříjemné pocity, když jsem tenkrát mluvila ...s Vlastou?“

„Protože jsem se držel obezřetně dál. Ty vlastně také - ani jsi mě nevzala za ruku.“

„A teď?“

„Jak říkám, mezi námi démony je všechno v pohodě. Od ostatních lidí se ale drž dál, jinak se nebudou ve tvé blízkosti cítit dobře. Je to daň, kterou platíme za větší dokonalost.“

„Chceš opravdu tvrdit, že jsme dokonalejší?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Máme nesrovnatelně větší možnosti, ale skutečnost je taková, že je nás na tomto světě nepatrné množství - čtyři démoni na několik miliard lidí. Lidská civilizace na nás nezávisí - přizpůsobovat se musíme my lidem, ne oni nám. Uznávám, někdy je to nemožné. Lidé si vymysleli své zákony pro sebe - s námi prostě nepočítají.“

„Právě to porušování zákonů mi na vás nejvíce vadí,“ posteskla si. „Nebylo by možné dát to do pořádku?“

„Zákony jsou dobré i špatné,“ pokrčil jsem rameny. „Není to dávno, kdy v Německu platily zločinné zákony Hitlerovy Třetí Říše. Řídit se jimi bylo nespravedlivé, nemravné, ale - bylo to zákonné. Zákonnost neznamená automaticky spravedlnost. Mnoho zákonů má bránit křivdám na nevinných, jenže tytéž zákony někdy chrání zločince. Neopatří-li policie dostatek důkazů, nutných k jednoznačnému usvědčení pachatele, soud ho musí propustit na svobodu. My tyhle zločiny pracně nedokazujeme. My si je ověříme přímo ze vzpomínek pachatele. S tím se samozřejmě žádný soud nemůže a vlastně ani nesmí spokojit. Ale podle našeho pojetí spravedlnosti naprosto stačí i důkaz přečtený z myšlenky. Jakmile v nich spatříš, jak vrah svou oběť zabíjel, žádné vykrucování mu nepomůže. Proto nepotřebujeme obhájce ani soudce. Jediné, co je potřeba zlepšovat, je stanovení odpovídajícího trestu. Musí to být zanesené alespoň v našich vnitřních zákonech, v našem kodexu. Už proto, že nemůžeme použít lidské tresty, které ve své většině počítají s vězením.“

Neodpověděla, jen mi mlčky stiskla ruku.

„Vezmi si samotnou naši existenci,“ dodal jsem smířlivě a pohladil její ruku. „Podle našeho kodexu jsme Adélu i Matouše zabili, neboť jsme zahubili jejich duše. Podle nás nešlo o vraždu, ale o trest. Možná krutý, ale spravedlivý. Vlasta s Lucií osvobodili přitom z jejich sklepa osm děvčat, které se Rezkovi chystali zavléci do nějakého nevěstince, kde by se po nich slehla zem. Podle lidských zákonů se ale vůbec nic nestalo. Jejich těla žijí dál. Nedokonalost lidských zákonů nám tady výjimečně nahrává, ale skutečnost je taková, že jsme je zabili.“

„My dva jsme - obchodovali s děvčaty?“ zděsila se.

„My už ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Stalo se to před námi, my s tím máme společná - jen těla těch otrokářů.“

„To je strašné...“ zděsila se. „Byli jsme takové bestie?“

„Poslyš... Hanko, my dva jsme to přece nezosnovali, jakápak vina? Ale budu tě muset o něco poprosit. Až přijede kurýr pro ta děvčata, naložím s ním, jak už jsem ti naznačil. Ale to ještě není všechno. Ten chlap je pro nás důležitý. Z jeho myšlenek se musím dozvědět, jaký je osud děvčat, které odvozil při svých minulých návštěvách. Musíme to zjistit. Možná pak bude nutné, abych odjel místo něho vypátrat, jak bychom mohli těm nešťastným obětem aspoň dodatečně pomoci.“

„Pojedu s tebou,“ vyhrkla rychle. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že to myslí vážně.

„Nebude to procházka růžovým sadem,“ ujistil jsem ji.

„Budu s tebou. Jsem přece démonka, nebo ne?“

„Jsi,“ usmál jsem se. „Ale jsi teprve miminko démonky, nic neznáš, nic neumíš. Nejprve se budeš muset strašně moc učit, než se staneš bezpečnou proti lidským nástrahám.“

„Nauč mě něco hned!“ poprosila s takovou samozřejmostí, že jsem okamžitě zvážněl.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Ponechat tě bezbrannou by bylo horší, než vzít tě do jámy lvové.“

Vysvětlil jsem jí, jak na krátké zasyknutí namodulovat lidský i psí bootstrap a naučil ji používat alespoň jednoduché přimrazení. S tím by se mohla nakrátko postavit celému pluku elitních výsadkářů, ale zbytek bych musel zařídit já. Aspoň to - nebyla by už tak bezbranná.

Pak jsme spolu sestoupili do sklepa, kde jsme pečlivě uklidili stopy po nedobrovolném pobytu dívek. Všimla si, jak některou z uvězněných napadlo vyškrábat do stěny znamení, že tu byly. Zahladil jsem je - Matouš měl pro tento účel i vlastní malířské náčiní.

„Vidíš, právě opět porušujeme zákon,“ usmál jsem se. „Ničíme důležité důkazy. Ty by ale svědčily proti nám, což by bylo nespravedlivé, vždyť jsme naopak obchodům s děvčaty zabránili. Vidíš, jak u nás démonů lidské zákony selhávají?“

„Už jsem to uznala,“ šeptla.

Vrátili jsme se nahoru a naučil jsem ji rychlořeč, byla podobná bootstrapu. Vytečkoval jsem před ní pár obrázků se zakódovaným textem - i to bylo jednoduché. Hanka se učila rychle. Vzpomněla si, jak mi do ordinace přinesla pohlednici od Lucie.

„Takhle jste se tedy na mě domlouvali!“ usmála se. „Uznávám, měli jste důvod.“

„Měli. Vše odpuštěno?“

Přikývla.

Až do sedmi jsme se učili. Ve vile manželů Rezkových bohužel nebyla jediná odborná kniha, aby nám pomohla. Nevelká knihovnička obsahovala pár výtisků z červené knihovny, ale Adéla si v nich nečetla, měla je jen jako dekoraci. Umínil jsem si požádat Vlastu nebo Lucii o zapůjčení literatury, ale nešlo to okamžitě, oba se přece starali o osvobozená děvčata. Mít aspoň počítač, ve kterém toho bylo také dost a dost - ale my jsme neměli nic.

„Mohli bychom si něco půjčit bez Vlastova souhlasu,“ navrhl jsem Hance. „Znám odemykací kód jeho bytu. Jeho počítač mě zná - byl přece donedávna můj.“

„To by byla krádež,“ otřásla se.

„Ano - i ne,“ pokrčil jsem rameny. „Jednak jsem sám kdysi ten zámek udělal, aby se mohla Lucie za mé nepřítomnosti do mého bytu dostat. Počítám, že je její oprávnění rozšířené na všechny démony - já bych to tak určitě udělal.“

„Možná - ale až mi to řekne on. Když jste se oddělili, nemusíte už myslet stejně.“

Rozhodl jsem se jí vyhovět a nejprve požádat Vlastu o dovolení. Abychom nezůstali nečinně sedět, rozhodl jsem se naučit Hanku něco ze sebeobrany. Seběhli jsme spolu do části sklepa, kde míval Matouš posilovnu. Naučil jsem svou novou ženu základům umění starých nindžů. Vrátili jsme se nahoru kolem osmé hodiny utahaní, ale šťastní.

Pak jsme se pustili do sepisování, co všechno si budeme muset pořídit pro další činnost. Co nejdřív si koupíme dva počítače. Vypůjčíme si od Vlasty Jindřichův systém a všechno si nahrajeme. Tamary nám Vlasta prostřednictvím Lucie slíbil a jistě nám postupně půjčí odborné knihy s glosami profesora Jindřicha, většinou závažnějšími než vlastní text. Budeme se muset vypravit do Prahy a pokusit se získat diplom na lékařské fakultě - ne že bychom jej potřebovali kvůli vědomostem, ale bez diplomu nemůžeme uzavřít smlouvu s pojišťovnou. Co nám bude chybět k úplné spokojenosti? Možná piano a flétna, nebo raději housle? Hanka se na žádný hudební nástroj neučila, ale ujišťoval jsem ji, že se to se mnou naučí velice rychle a bude se jí to líbit.

Krátce po osmé hodině se ze šatní skříně ozvalo zvonění. Telefon Matouše Rezka. Jak jsem mohl zapomenout, že mám možnost přímého spojení s Vlastou a Lucií? Jenom tím, že jsem nebyl ještě plně zabydlen ve svém novém »obydlí«? Zapnul jsem telefon.

„Matouš Rezek,“ ohlásil jsem se klidně. Samozřejmě jsem teď mluvil jeho hlasem.

Sluchátko syklo rychlořečí: „Tady Vlasta. Nemohl bych tě o něco požádat?“

„Jistě - brácho.“

„Heleď - to není špatný nápad,“ zajásal Vlasta. „Budeme tedy bráchové, i když jsem do téhle chvíle žádného neměl.“

„Myslíš, že to nevím?“ sykl jsem. „Ale líbilo se mi to - jsme jako jednovaječná dvojčata!“

„Jistě... ale chtěl jsem tě o něco požádat. Nemohl bys mě zaskočit? Vzpomněl jsem si na tebe až teď, všechno ti povíme s Lucií, až se vrátíme. Nezapomněl jsi, co kde mám a jak si odemknout?“

„To víš, že ne,“ ujistil jsem ho. „Nebude ti vadit, když si tam vezmu Adélku? Chci jí půjčit nějaké tvé knihy.“

„Aha - já jsem vám to ještě nedovolil? Opakuji, všechno co tam najdete, je vaše stejně jako moje. Pro Hanku bych to udělal tak jako tak.“

„Zvykej si nazývat jí Adélka,“ upozornil jsem ho. „Tak se teď přece jmenuje. Jako sis musel zvyknout na Lucii.“

„Dobře,“ zavrčel. „Tobě budu ale říkat brácha, ano? Opravdu se mi to moc líbí a když už jsi s tím začal...“

„Kde jste?“ zeptal jsem se ho.

„Rozdělili jsme se. Lucie je na cestě na Kavkaz. Vybavil jsem ji financemi a jede vracet část dívek, která se chce vrátit. Dvě prohlásily, že se vrátit nemohou a vzhledem k tomu, že mají pravdu, musím je umístit já. Myslím si, že se mi to podaří, ale možná je budu muset na čas ubytovat. To ale nebude problém, u sebe mám dost místa.“

„Jistě. Ale teď mi upřesni ten záskok. Míníš v ordinaci, nebo v cukrárně?“

„V ordinaci - abych měl klid na cukrárnu.“

„Dobrá, jdeme tam,“ shrnul jsem to.

Mrkl jsem na Hanku. Slyšela všechno, syknutí se šíří do všech stran srozumitelněji než řeč. Nebyla proti nápadu pomáhat Vlastovi - chtěla vidět, jak zvládnu léčení. V garáži jsme měli každý svůj mercedes, ale raději jsme šli pěšky - nebylo to daleko.

Došli jsme k mému bývalému bytu, odemkli ordinaci. Brzy se začali trousit pacienti, ale bylo jich poměrně málo a prohlíželi si mě nedůvěřivě. Někteří totiž Rezka znali jako pořádného gaunera - a teď aby byl lékařem? Několik jich dokonce odešlo bez vyšetření, ostatní byli přespolní a Rezka asi neznali. V kartotéce nebyli, ale to jsem snadno napravil. Vyšetřil jsem je a hned zahájil léčbu. Na závěr jsem použil své placebo injekce.

„Jste vy vůbec doktor?“ zeptal se mě zamračený pacient, který zbyl úplně nakonec.

„Nevěříte mi? Máte pravdu, nejsem zdejší, jsem tu jenom na záskok. Doktor Veselý mě ráno poprosil, abych ho tady na pár hodin zastoupil.“

„A umíte vůbec léčit? Máte diplom?“

„U sebe nemám,“ přiznal jsem. „Kdybyste byl zdejší, mohl byste to posoudit srovnáním s doktorem Veselým. Oba léčíme podle nových metod. Ale nemusíte se bát, umíme to stejně.“

„Nezlobte se, ale vaše léčení se mi nezdá.“

„Co se vám nezdá?“ zeptal jsem se. „Obáváte se, že vaši nemoc nepoznám? Obyčejné žaludeční vředy je otázka dvou-tří dnů léčení. Příští týden o tom nebudete ani vědět.“

„Určitě? Profesor Maděrka říkal, že to je vážné.“

„Neznám profesora Maděrku, ale měl pravdu. Měl jste pět dní před perforací žaludeční stěny, to už zavánělo krchovem. Ale jak říkám, příští týden to bude minulostí.“

„Profesor Maděrka mě vyšetřoval laserovou kamerou, rentgenoval mě kolem dokola - a vy nic. Jak můžete s tak povrchním přístupem vůbec někoho léčit? Maděrka mi předepsal osm různých léků a vy? Jednu nepatrnou injekci.“

„Až skončím, což by mělo být příští týden, pokud to za mě nedokončí doktor Veselý, můžete se vrátit k profesorovi. Ať vás vyšetří znovu, aby měla dušička pokoj. Já vám už teď povím, že nic nenajde ani rentgenem, ani kamerou. Já opravdu nepotřebuji kameru za deset milionů dolarů, abych zjistil, co vám je. A co je nejdůležitější, profesor Maděrka vás těmi osmi různými léky nevyléčil. Já na to mám jednu injekci, ale ručím za to, že budete zdravý.“

„Ručíte?“ pochyboval.

„Ano,“ ujistil jsem ho. „Dnes si navíc dávejte pozor na záchodě. Vyjdou vám dva menší ledvinové kameny. Ty profesor Maděrka ani neobjevil, ale on se zaměřil na žaludek, to se pak dá ledacos přehlédnout.“

„A vy jste je objevil?“

„Nejen objevil, ale začal jsem s léčbou. Poznáte to asi nejdřív. Na ostatní bude potřeba více času. Ale aspoň byste měl pochopit, nelžu-li v jednom, nespletu se ani v druhém.“

Pacient odešel s trvajícími pochybami. Litoval jsem, že nemám tamaru. Vlasta ji ale potřeboval více a měl ji s sebou v akci. Ještě že jsem zde měl aspoň starší konjugátor, jinak bych byl bezradný.

Hanka si mezitím četla v Lékařské encyklopedii. Tak jako kdysi mně, i jí nejvíce pomáhaly profesorovy obrázky.

„Je tu toho moc,“ přiznala. „Ale marně hledám přístroj, který právě používáš.“

„Ten není v žádné knize,“ ujistil jsem ji. „To je právě přístroj, který mohou používat jen démoni. Vidíme jím běžné procesy v mozku. Zaměříš-li se na oblast malého mozku, můžeš rychle zjistit stav pacientova organismu. Stimulací v těchto místech můžeme naopak léčit. Je to podobné akupunktuře, jen tisíckrát účinnější. Ten přístroj má i další vlastnost. Spojuje nás s myšlením toho, ke komu se připojíme v rámci vyšetřování. Vyzkoušíš si to jistě brzy - teď už tu ale nemáme žádné pacienty, takže až někdy příště.“

„S myšlením?“ podívala se na mě udiveně. „Není to - vaše čtení myšlenek?“

„Ano, je,“ přikývl jsem.

„Takže - když mě tenkrát Lucie vyšetřovala...“

„Právě při tom vyšetření se dozvěděla, že budeš pro nás hotový poklad. Hledáme nové adepty už dlouho.“

„Ale to je... neslušné, lézt lidem do myšlení! Porušuješ lidem soukromí - není ti přitom trapně?“ pohoršila se.

„Pro nás démony je neslušné dávat to lidem najevo,“ opáčil jsem. „Považujeme za neslušnější dozvědět se o zločinu, ale nic proti tomu nedělat. I v tom se náš kodex liší od lidských pravidel. My můžeme odhalit zločiny, na které by se jinak nepřišlo. Můžeme zabránit i zločinům, ke kterým se pachatelé teprve chystají. Co je lepší? Formální zdvořilosti, nebo účinná náprava nepravostí?“

„Nevím,“ znejistěla.

„Jsi pořád v zajetí lidských zvyků,“ řekl jsem. „Dobré zvyky dodržujeme i my. Ale tam, kde jde o spravedlnost, se zkrátka s lidmi neshodneme. Někdy ani za cenu konfliktů. Bohužel.“


Nesplnili jsme všechno co Vlasta očekával, ale nebyl to ani takový neúspěch, jakého jsem se obával. Uvědomoval jsem si, že v našem městě znají Matouše Rezka jako gaunera. Přechod od darebáka k dobrodinci je jim podezřelý. Snad bude lépe prodat vilu a odstěhovat se. Buď do Prahy, nebo někam na venkov. Tady bychom mohli narazit na nepochopení.

Vypůjčil jsem si od Vlasty Lékařskou encyklopedii, Hance jsem vzal navíc učebnice jazyků. Měla by se naučit německy. Německy se jako člověk už učila, ale až teď měla možnost zvládnout všechna nutná slovíčka během nejkratší možné doby.

Zamkl jsem Vlastíkovu ordinaci i byt. Předtím jsem ještě seznámil Hanku s počítačem. Byla velice nadšená, jak snadno se s ním domlouvám a také si to zkusila. Uspěla už napoprvé a vyvolala si informace o léčení nemocí, určené speciálně pro démony. Během několika minut věděla, jak je to se zkoumáním stavu lidského organismu prostřednictvím malého mozku, ani na to nepotřebovala pacienta. Vzdychla si, že si tuhle mašinku musíme koupit co nejdřív.

Bohužel, manželé Rezkovi neměli konto ve zdejší pobočce banky ani spořitelny, ale v Praze. Souviselo to s tím, aby se zdejší lidé nedozvěděli skutečný stav jejich majetku. Je to sice bankovní tajemství, ale ne na malém městě. Znamenalo to vypravit se do Prahy, vyjeli jsme si tedy do banky. Mercedes jsem ještě neřídil, ale napoprvé jsem to zvládl úspěšně.

„Naučíš se řídit,“ ujišťoval jsem Hanku. „Řidičák už máš - Adélin - a pár předpisů zvládneš za chvilku.“

„Nikdy jsem to ani nezkoušela,“ zdráhala se.

„Je to jednoduché,“ ujišťoval jsem ji.

V bance jsem vyplnil šek a podepsal jej novým jménem. Tvar nového podpisu jsem vystihl napoprvé, tady jsem nečekal žádný problém. Zajeli jsme koupit počítače. Vybral jsem konfiguraci a přikoupil největší disky, jaký na skladě měli. Prodavač se na mě díval udiveně a vůbec nechápal, k čemu nám bude počítač bez softwaru, který jsem po instalaci velkého disku zdvořile odmítl.

„Systém máte v ceně,“ upozorňoval mě.

„Mám systém z dřívějšího počítače,“ ujistil jsem ho.

„To musí být nějaká vykopávka,“ ohrnul nos prodavač.

V rámci vyzkoušení jsem před ním vložil do jednotky první CD-ROM disk a spustil instalaci Jindřichova systému JK-1. Po několika málo vteřinách systém naběhl a maximální rychlostí načetl všech osm CD-médií, které jsem si přinesl.

„Tenhle systém opravdu neznám,“ divil se prodavač.

Systém se ihned otestoval, oznámil mi výsledek a přešel do stavu stand-by. Procesor měl rychlejší taktování než ten, se kterým Jindřich začínal, ale systém s tím počítal. Sykl jsem první příkazy. Objevil se Jindřichův informační systém, po něm prázdná lékařská kartotéka.

„Doporučoval bych vám nejnovější verze kancelářských balíků,“ snažil se mi prodavač nabídnout další software.

„Neviděl jste, že mám všechno, co potřebuji?“

Začínal mi vypočítávat, co všechno mi chybí, ale kdykoliv vyslovil jméno některého produktu, sykl jsem a vyvolal lepší verzi. Za celou dobu jsem se přitom nedotkl klávesnice a myš jsem prve ani nezapojoval a nechal ji v krabici.

„Proboha,“ objevil prodavač náhle závadu. „Vždyť tu klávesnici nemáte zapojenou!“

Sykl jsem. Na obrazovce se objevil nápis.

„Vážený pane, počítač ovládám hlasem, bez klávesnice i myši. Je to rychlejší a přesnější.“

Díval se na to vytřeštěně a už mi nic dalšího nenabízel.

„Odkud to máte?“ zmohl se na poslední otázku. „Tohle se tady nikdy neprodávalo!“

„To je systém od mého kamaráda,“ řekl jsem podle pravdy. „Dokonalejší než všechno, co tu kde máte.“

Vypnul jsem počítač a spokojeně jej s prodavačovou pomocí odnesl do auta. Napadla mě ale další kacířská myšlenka. Kdybych k počítači místo zvukové karty s mikrofony připojil tamaru, mohl bych počítač ovládat přímo myšlenkami. Řekl jsem si, že se o to při nejbližší příležitosti pokusím. Bude to jistě užitečné.

Zpáteční cesta proběhla v pořádku a za chvilku jsme byli v naší nové vile. Jakmile jsme byli sami, navrhl jsem Hance prodat vilu a odstěhovat se. Zdůvodnil jsem to tím, že nás ve městě lidé znají jako povrchní mizery. Kromě toho Vlasta s Růženou jsou tady lépe zavedeni a těžko bychom jim konkurovali. Na jedno menší město jsou ostatně i dva démoni luxus.

Hanka souhlasila, jen k tomu přidala další důvody. Vůbec se jí ve vile nelíbilo. Všechno jí tu připomínalo její původní majitele - sklepním vězením počínaje, výčitkami za jejich předchozí život konče. Odstěhování proto přivítala. Dohodli jsme se, že to realizujeme co nejdříve. Hned se dala do sestavování inzerátu. Pak si na našem novém počítači vyvolala Jindřichův informační systém a pustila se do studia anatomie. Já jsem si začal zařizovat vhodný koutek pro výrobu elektronických zařízení. Tamaru jsem přece dovedl udělat stejně jako Vlasta, jen jsem měl více času než on.

Až k večeru zazvonil telefon.

„Můžeš mi gratulovat,“ ozval se Vlasta.

„Co Růženka?“ zeptal jsem se ho.

„Máme další démonku,“ oznamoval mi slavnostně.

„Ty jsi to stihl - a sám?“

„Nepodceňuj mě - taky bys to dokázal. Nevydržel jsem čekat. Vysvětlil jsem rychle Růžence co a jak, přeměna procesoru mi trvala trochu déle, než by to zvládla Lucie, ale už se spolu učíme medicínu. Růženka jede jako divá. Počítač zvládla, dokonce se rozhodla, čemu se věnuje. Zařídíme si malou vlastní porodnici. Při té příležitosti jsem jí rovnou nabídl ruku. Nebyla proti, takže se co nejdřív vezmeme. Jak jste na tom vy, manželata? Také jste se smířili s osudem, anebo se přece jen chystáte k rozvodu? To byste nás ale zklamali!“

Mrkl jsem na Hanku a oba jsme se usmáli.

„Osud je osud,“ řekl jsem. „Oběma se nám to právě začalo líbit. Hanka se učí sama z nového počítače. Postupně si půjčíme všechny knihy po Jindřichovi a pak se uvidí.“

„Má je ode mě slíbené i Lucie, až se vrátí. Počítáme, že to stihne do zítřka. Budeme si muset vypůjčovat knihy podle potřeby, aby se dostalo spravedlivě na všechny.“

Stihnout cestu na Kavkaz a zpět za dva dny - na to musí sedět za volantem démon. Což Lucie byla, ale i tak... Nedalo mi to, musel jsem se ozvat s pochybnostmi.

„Spočítala to ona, má ještě nějakou rezervu,“ uklidňoval mě Vlasta. „Nezapomeň, že pojede čtyřiadvacet hodin denně bez zastávek průměrnou rychlostí sto šedesát za hodinu.“

„Nepočítá s všelijakými zdrženími,“ pochyboval jsem.

„Jakápak zdržení? Na hranicích trochu zpomalí, aby mohla zpacifikovat celníky - neboj se, ona se zdržovat nenechá.“

„I tak to bude jízda smrti.“

„Odhadli jsme to jako reálné. Jde jí o dvě věci. Jednak o její rodiče, chce jim tvrdit, že byla u tetičky. Za druhé, chce za každou cenu stihnout Hančin pohřeb. Poslyšte, půjdete tam vůbec? Dohodli jsme se s Lucií, že byste tam chodit neměli. Hance z toho určitě nebude dobře, Růženka to také chápe.“

„Uvidíme,“ odtušil jsem mlhavě.

„Kdy byste nám mohli vrátit Lékařskou encyklopedii?“

„Hanka už ji přečetla. Zavezu ji k vám, chceš?“

„Tolik to nespěchá. Počkáš-li do večera, předám ti na oplátku aspoň jednu tamaru,“ sliboval. „Destičky spojů už mám hotové, montuji zesilovače a zbývá oživit je.“

„Zařizuji si elektrodílnu,“ ujistil jsem ho. „Mám velice zajímavý nápad. Mohli bychom řídit počítače myšlenkami.“

Vysypal jsem mu možnost ovládání počítače tamarou.

„Prima,“ odtušil. „Hardware bych ti postavil a ty bys mohl zatím vymyslet programy. Skvělý nápad, ale dalo by se z toho vykřesat ještě víc. Mohlo by to třeba samo reagovat i na ostatní lidi, nejen na nás.“

„Myslíš, aby nám mohli řídit počítače?“

„Řídit ne - jenom by to na ně mohlo reagovat. Víš přece, že se vás chystá navštívit nějaká podezřelá cháska.“

Nemusel mi naznačovat víc. Rychle jsme dohodli potřebná rozhraní. Usedl jsem ihned k druhé obrazovce a začal vymýšlet programy.

Jako kdybych věděl, jak brzy je vyzkoušíme - naostro.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27