Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pohřeb

Večer nás přijeli navštívit Vlasta s Růženkou. Přijeli ve staré škodovce a přivezli nám kupu dárků. Především knihy, aby Hanka měla co číst. Vlasta držel slib a sestavil nám hned dvě tamary. Sekal je jako Baťa cvičky nebo pekař housky a tvrdil, že mu to jde s každou další lépe. Měl je už zase vylepšené. Tyhle nové měly větší dosah a neovládaly se obojkem, ale destičkou snímačů, umístěnou v nenápadné kameji na řetízku kolem krku.

Pozdravili jsme se s Růženou. Trochu mi přitom zatrnulo. S ní jsem si přece domlouval první rande, ale osud nás rozdělil jinak. Já jsem se vrátil k Hance a Růžena už zřejmě začala vážně chodit s mým ...»jednovaječným bráchou«.

Zajímavé bylo setkání Růženy s Hankou. Růžena už samozřejmě všechno věděla - o její smrti i o reinkarnaci. Pochopitelně se těšila, až ji uvidí. Hanka ale ode mě věděla o tom, že jsem se pokoušel Růženu přitáhnout mezi nás démony, ale dokončil to až moje Alter Ego Vlasta. S trochou nadsázky bychom mohli Hanku a Růženu chápat jako sokyně, ale mezitím jsme se s Vlastou roztrhli a naše životy se rozešly, i když jsme se oba cítili přinejmenším víc než rodnými bratry.

Vlasta se chvilku se mnou dohadoval o rozhraní vestavěné tamary, zatímco démonky se mezi čtyřma očima bavily v kuchyni. Pak nás pozvaly na společně připravenou večeři. Při ní jsme všichni čtyři mlčeli, ale protože jsme měli tamary, řeč nestála, naopak. Nově získaná možnost i s plnou pusou neomezeně konverzovat myšlenkami, byla velmi zajímavá a hned jsme ji jaksepatří využili.

Nezvučný hovor se brzy stočil na zítřejší pohřeb. Bylo to ožehavé téma především pro Hanku, neboť právě její tělo měli už za pár hodin pohřbít.

„Půjdu tam s vámi,“ rozhodla se, ačkoliv bylo vidět, že dlouho bojovala s opačným názorem i sama se sebou.

„Bude to pro tebe velice těžké,“ upozorňoval ji Vlasta. „Budou tam tvoji rodiče. Budou se trápit. A ty...“

„Já vím, už se k nim nesmím hlásit,“ souhlasila. „Ale přece jen bych chtěla ještě naposledy vidět sama sebe. Jistě se znám z dřívějších vzpomínek, ale pohledy do zrcadla mi už vybledly. Chtěla bych si uchovat svou vlastní bývalou podobu v paměti co nejlépe.“

„Nevíme ani, zdali tě budou ukazovat,“ uvažovala Růžena. „Není to vždycky zvykem. Kromě toho si tak zapamatuješ jen svou mrtvolu. Promiň mi, že to tak myslím, ale to už nebudeš ty. Nebylo by lepší, kdyby sis sama sebe pamatovala jen z těch dřívějších pohledů do zrcadla? Můžeš si je přece obnovit do fotografické přesnosti.“

„Já vím,“ pomyslela si Hanka. „Už jsem to udělala, ale i to je retušovaný obrázek. Nechte mě být, možná to nebude správné, ale já tam chci jít.“

Nikdo ji už nepřesvědčoval. Byla přece démonkou, musela vědět, co může a co ne. My ostatní jsme to respektovali, jak jinak. S tím jsme se pro dnešní večer rozloučili. Vlasta a Růža si od nás naopak odvezli Lékařskou encyklopedii, kterou měla Hanka naštěstí přečtenou.


Ačkoliv byl už večer, spát jsme se nechystali. Hanka se dokonce na první noc probdělou se mnou těšila. Je pravda, že jsme se celou noc nevěnovali učení, přesto jsme stihli všechno. Já jsem až k ránu dokončil programy a Hanička zvládla němčinu, francouzštinu, holandštinu a z pilnosti japonštinu. Učebnice byly pečlivě okomentované obrázky od profesora Jindřicha, takže se z nich každý démon velice snadno učil.

Po ránu se opět ozval telefon. Vlasta s Růženou volali, že jsou na cestě k nám. Vlasta mi sliboval přinést nový druh tamary připojitelný k počítači. Hned jsme jej nainstalovali, abych mohl své programy vyzkoušet. Vypadalo to podivně, ale fungovaly napoprvé a bez chyby. Tamara se stala součástí počítače a ten teď dokázal rozpoznat člověka i na dálku. Uměl zjistit jeho polohu i myšlenky a mohl by nahradit i nedokonalé zabezpečovací zařízení vily.

„Ohlásila se už Lucie?“ zajímal jsem se.

„Ne - ale tím bych se neznepokojoval,“ odtušil Vlasta klidně. „Nevíme, co ji potkalo, ale ta si dokáže poradit. Nejspíš přijede až na pohřeb. Ale kdyby to nestihla, nedělal bych z toho tragédii.“

Ani já, ani on jsme netušili, co se právě tou dobou děje kdesi daleko v Rusku...

Naše démonky připravily snídani a po ní jsme se všichni stěsnali v mé bývalé škodovce. Řídil ji Vlasta, ale jel velice pomalu. Na pohřeb se obvykle nejezdí rychle.

K domu Hančiných rodičů jsme dorazili včas, příbuzní se teprve scházeli. Hlásili jsme se jako známí Hanky, projevili soustrast rodičům a stáhli se do pozadí. Bylo mi trochu úzko, když Hanka podávala ruku svým rodičům, aniž by jim směla dát najevo, že to je přece ona, jejich dcera. Jen jim krátce stiskla ruku, zašeptala soustrast a vzdálila se. Příbuzní nás nevnímali jako významné hosty, jen jako Hančiny náhodné známé. Tak jsme se jim ostatně sami představili.

Hanka v novém těle Adély si zadumaně prohlížela detaily dřívějšího domova. Znal jsem to tu stejně jako ona, vždyť její duše mnou aspoň krátkodobě protékala. Věděl jsem o všem - i když jsem většinu z jejích vzpomínek okamžitě po rozpoznání odhazoval, několik detailů jsem si nechal. Proto jsem si teď spolu s ní pamatoval nalomenou kliku dveří do pokoje - to si kdysi malá Hanka pozvala na návštěvu kamarádku, ale pak se spolu honily po bytě, až to ta nebohá klika odnesla. Věděli jsme oba o tajné skrýši na půdě, kam si Hanka ukládala svůj deníček - ještě tam byl a kdoví, kdy si ho někdo přečte. Trochu jsem trnul, aby to nedala najevo, ale ona se chovala s odstupem a ani nemrkla, že to tu všechno zná. Zajisté byla trochu smutná, ale to na pohřbu není nijak nápadné.

Ještě před seřazením smutečního průvodu odkryl pohřební zřízenec rakev, aby si rodiče a příbuzní naposledy prohlédli tvář mrtvé dívky. Držel jsem po celou tu dobu Hanku za ruku; bylo to potřeba. Mrtvá Hanka byla klidná a netečná. Pro mě to bylo ulehčení. Naposledy jsem ji viděl v mělkém narychlo ledabyle vykopaném hrobě v lese. Zakrvácený obličej posypaný hlínou tehdy mnohem víc připomínal, jak nepřirozenou a zlou smrtí dívka zemřela. Asi bylo dobře, že se Hanka v tom lese sama neviděla. Tahle tvář připomínala klid a smířenost.

Vzpomněl jsem si teď i na její vrahy. Na Rudolfa, který v této chvíli ležel na psychiatrii, kde lékaři marně pátrali po příčině jeho bolestí. Na podstatu plamenů pekelných nepřijdou, pro nikoho než Rudolfa nejsou reálné, jeho ale nesnesitelně zevnitř spalují. Vzpomněl jsem si na Miroslava a Jardu, kteří Hanku vrahovi přidržovali. Napadlo mě, že bych je měl navštívit na očním oddělení - a podle svého slibu jim vrátit aspoň oči; připomenul jsem si ale, abych je i potom měl nechat němé. Luciina podmínka přece zněla, až Hanka vstane z mrtvých - nic v ní nebylo o tom, že ji oživí.

Lucie to jako jediná na světě věděla už tenkrát.

Kde vlastně Lucie zůstala? Neobjevila se ani když zřízenec s profesionálně smutným výrazem ve tváři uzavíral víko rakve, zatímco Hančin otec musel její matku přidržovat, aby se nezhroutila bolestí a já jsem silou mačkal Hance ruku, aby nevyskočila a neprozradila se. Třásla se, na její ruce to bylo znát. Vidět jsem, že je ráda, že ji aspoň tak povzbuzuji. Krátce jsem sykl otázku, zda se cítí dost silná, aby vydržela i zbytek obřadů. Neodpověděla, jen němě kývla.

Nejbližší příbuzní vzali rakev na ramena a nesli ji ven, aby ji naložili do vozu. Smuteční průvod se pomalu seřadil, byli jsme úplně vzadu. Nepatřili jsme mezi její nejbližší, ačkoliv mezi námi byla Hanka a pomalu teď kráčela za vlastní rakví, kde spočívalo její předešlé tělo. Vyslechli jsme smuteční řeč faráře, kde - náhodou, nebo profesionálně - sliboval nový život, jistěže lepší, než první. Ani on netušil, jakou pravdu říká.

Rakev pomalu klesla na dno. Všichni postupně přicházeli, aby za ní vhodili symbolickou lopatku hlíny.

„Sbohem, Hanko,“ zašeptala Hanka, když sama na sebe také hodila poslední hrudku. Hudba zahrála poslední sbohem a všichni lidé se otočili k východu ze hřbitova.

Hanka mě táhla za sebou. Uvědomil jsem si, že míří přímo ke svým rodičům a sykl jsem otázku, co chce udělat. Napadlo mě, zdali nechce vyvést nějakou nepředloženost, ale ujistila nás, že ví co dělá. Přitočili jsme se ke zdrceným rodičům. Hanka jim opět podala ruku a utěšovala je, že se s dcerou možná ještě setkají a pak zapomenou na to, co se stalo. Hovořila podobně jako farář, oba to tak nejspíš pochopili a bylo vidět, že je v těch slovech pro ně jistá útěcha. Pak jsme vyšli ze hřbitova a celý průvod se v hloučcích vracel zpátky.

Pohřební debata se táhla i po návratu do domu smutku. Zájem některých příbuzných se obrátil na nás. Vyzvídali co jsme zač a odkud jsme Hanku znali. Museli jsme jim vysvětlit okolnosti, jak jsme se s Hankou seznámili - nebylo třeba si ani vymýšlet. Hanka se ode mě na okamžik odloučila, neboť si ji pro sebe zabrala jedna z tetiček, ale sotva jsem se začal o ni strachovat, vrátila se ke mně.

„Půjdeme?“ obrátila se k nám démonům.

Rozloučili jsme se s Hančinými rodiči a zamířili k Vlastovu autu. Naše přítomnost na pohřbu splnila co jsme očekávali, další setrvávání mezi hosty nebylo nutné ani vhodné. Naskládali jsme se opět do škodovky. Vlasta za volant, vedle Růžena, já s Hankou vzadu.

„Víš, Matouši,“ sykla náhle Hanka, „musím se ti k něčemu přiznat. Vlastně všem.“

„Povídej,“ vybídl jsem ji, aniž bych tušil, co chce. Kdyby nechtěla, neříkala by nám to.

„Napsala jsem rodičům dopis ze záhrobí,“ řekla tiše.

„Cože?“ I Vlasta zpomalil, aby mu nic neuniklo.

„Měla jsem nahoře ve svém pokojíčku deník,“ vysvětlovala nám Hanka. „Napsala jsem do něj něco, aby naši věděli...“

„Ten snad byl na půdě,“ opáčil jsem, protože jsem dobře věděl, kde ležel.

„Původně byl,“ připustila. „Snesla jsem ho a položila do zásuvky svého psacího stolu, aby ho našli dřív.“

„A co jsi tam, proboha, napsala?“

„Nic moc... popsala jsem tam všechno jako nějaký hrozný sen, ze kterého jsem se nakonec probudila.“

„Ty bys zasloužila! Co tam stojí?“

Podíval jsem se na ni přísně. Neodpověděla, ale - najednou úplně uvolnila svou paměť, takže jsme měli před sebou jasně osvětlený obrázek, dopis na papíře školního sešitu s linkami - a mohli jsme si to celé přečíst...

„Měla jsem dnes děsivý sen,“ stálo tam. „Zdálo se mi, že jsem umřela, a co horšího, zabili mě, ubodali nožem. Nepomohlo, že jsem prosila o slitování. Pak mě hodili v lese do jámy a zaházeli hlínou. Ležela jsem tam, ale přišla ke mně mladá dívka a zdvihla mě k sobě - mé mrtvé tělo tam zůstalo, ale mě samotnou odnesla s sebou. Pak jsem se opět vzbudila - krásnější než dřív. Jenže ten strašný sen neskončil. Kráčela jsem v jiném těle za vlastní rakví - ale nesměla jsem vykřiknout, co se mi strašně chtělo - maminko, tatínku, to jsem přece já, vaše Hanka!“

Datum pod tím bylo z toho dne, kdy Hanku zabili, takže by se to dalo pochopit i jako nějaký strašlivý věštecký sen té původní Hanky, kdyby... pod ním nebylo ještě připsáno:

„Ten sen nebyl snem, ale skutečností. Horší než sen, protože už jsem se probudila. Nesmím se k vám hlásit, ale vy mě snad najít můžete. Chcete-li, zkuste to. Nesmírně bych si přála, aby se vám to podařilo. Hanka.“

Druhé datum bylo dnešní. Tedy šlo opravdu o Hančin dopis ze záhrobí, ale - skutečný.

„Neměla jsi jim to dělat,“ řekla Růžena nesouhlasně.

„Nemohla jsem to neudělat,“ odtušila Hanka. Viděl jsem jí do očí - a viděl v nich slzy.

„Zlobte se na mě jak chcete - nemohla jsem od nich odjet jen tak,“ vzlykala.

„Já se na tebe nezlobím,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že to bude ještě horší. Tohle jim snad neuškodí. Zejména když na to přijdou až po nějaké době.“

„A co když to objeví ještě dnes?“ mračil se Vlasta.

„Tak to objeví dnes,“ řekl jsem pevně. „Třeba nás dohoní cestou. A jeď, co se couráš?“

Napadla mě kacířská myšlenka. Hodně jsme se už s bráchou psychicky rozešli, když nechápe, co já vidím naprosto jasně! Vždyť se nám Hanka před chvílí všem otevřela jako nikdo - naprosto pevně věřila, že neprovedla nic, za co by se měla stydět, ačkoliv tím porušila i naši předběžnou domluvu. Objal jsem Hanku a nechal ji dál vzlykat v mé náruči.


Na kraji vesnice Vlasta náhle dupl na brzdy a zastavil. Proti nám přijíždělo dodávkové auto manželů Rezkových. Málem jsme je ale nepoznali. Vysypané přední sklo, tu a tam pár okrouhlých dírek v karosérii, které tam předtím nebyly. Dodávka zastavila vedle nás; Lucie za jejím volantem nás už na dálku poznala a blikala pravým reflektorem - levý byl bez skla a trochu pomačkaný.

Okamžitě jsme se vyhrnuli z naší škodovky. Lucie opatrně vyskočila z kabiny a hned byla u nás. Měla na sobě blankytně modré šatičky, tím spíš působila jako děvčátko.

„Omlouvám se, že jsem to nestihla,“ sykla. „Prosím tě, Matouši, odvez si auto domů. Maličko jsem ti je zdemolovala, ale opravdu nerada.“

„Lucko, ty sebevražedkyně!“ vybuchl Vlasta, ale bylo na něm znát, že to myslí spíš ulehčeně než káravě.

„S některými Čečenci není rozumná řeč,“ přešla Lucie jen tak sérii průstřelů napříč kabinou. Vypadalo to, že ji někdo pokropil kalašnikovem. Když zavírala zkřížené dveře dodávky, všiml jsem si, že všechno dělá jen pravou rukou a levou drží v klidu. Pozornějším pohledem jsem pochopil příčinu. Na rameni pod šatičkami měla obvaz. Zřejmě jí to úplně bez škrábnutí neprošlo. Kdo se ale opovážil střílet na auto, které řídila čtrnáctiletá holka? Bylo to tak neskutečné, že jsem nevěřil vlastním očím. Ale - hlavně že se nám vrátila živá!

„Co tamta děvčata?“ staral jsem se. „Nedostala šok?“

„Stalo se to až na zpáteční cestě,“ povzdychla si. „Tam to šlo jako po másle - ještě kdyby měli lepší cesty, terénní vůz by se mi na mnoha místech hodil víc.“

„Hlavně že jsi tady,“ oddychl si Vlasta a my s ním.

„Jsem,“ trochu se zakabonila. „Jenže vidím, že jdu, jak se říká, s křížkem po funuse.“

„Už mě pohřbili,“ vzdychla si Hanka.

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny Lucie. „Nebylo to jediné co jsem v životě prošvihla. Utěšuje mě, že jsem tam nejela zbytečně. Dostalo se mi uvítání, na jaké nezapomenu.“

„Myslíš tu dávku ze samopalu?“ nadhodil Vlasta.

„Tu ne - ačkoliv to k té zemi taky patří. Kdybyste tušili, co je tam zla! Ale ve vesnicích, kam jsem rozvážela ta děvčata, mě mohli vděčností umačkat. Ale - taky jsem tam oslepila pár šupáků. Těch, co holky předtím lákali a prodávali.“

„Jakou jsi jim dala podmínku?“ zajímalo mě.

„Žádnou,“ sykla tvrdě. „Nebyl na to čas, ještě jsem je musela vzít pod ochranu, aby je místní lidé nerozčtvrtili sekyrami. Jak se vlastně řekne rusky démon? Mluvila jsem na ně česky, naštěstí mi rozuměli.“

Lucie - a neuměla rusky! Pravda - ještě si ze svých bývalých vědomostí nestačila nic doplnit. Však ona to dožene, má teď hlavu čistou. Dá rozum, že teď bude mít všechny knihy přednostně.

„Démon se v ruštině řekne stejně jako u nás,“ vysvětlil jsem jí. „V tom ti asi rozuměli.“

„Taky že se křižovali ostošest,“ souhlasila. „Ale jinak to proběhlo v pohodě, hlavně že jsem jim vrátila dcery. Málem mě pak opili vodkou, nedokázala jsem jim vysvětlit, že řídím. Část zpáteční cesty jsem trochu šněrovala silnici, až z těch lupičů jsem vystřízlivěla, zato velice rychle, to si pište.“

Přesedli jsme si. Já s Hankou do naší dodávky, Lucie se uvelebila sama vzadu ve škodovce. Bylo na ní patrné, že toho má právě tak po krk. I démonka může být na kraji svých sil, zvlášť když jí není ani patnáct let. Hlavní je, že byla mezi námi! A že byla trochu pod párou? Opakovat se to určitě brzy nebude a k Rusku to patří - jako ti lupiči na silnici.

Za sedadlem řidiče byly na zadní stěně kabiny rozmazané stopy od krve. Lucie se asi snažila všechno po sobě zaretušovat, ale neměla na to čas. Stihla se jen stavit doma a tajně se tam převlékla do jásavě modrých šatiček. Jak asi vypadaly ty prostřílené? Bylo možná lépe, že jsme je neviděli. Otřásl jsem se představou, jak se asi Lucie cítila, když proti ní vyskočili nějací chlapi a začali na ni nemilosrdně střílet ze samopalu. Později občas mezi řečí utrousila další podrobnosti, ale když jsem si to seskládal dohromady, nebylo to k závidění.

Při prvních výstřelech ji napadlo hrát mrtvou, ale než se dostala pod úroveň rozpadajícího se čelního skla, kulka jí prostřelila rameno. Zastavila ještě auto a zdravou rukou vytáhla flétnu.

Co si asi mysleli ti syčáci, když se z přepadeného auta ozvaly tóny flétny - a oni pocítili strašlivou a přitom nepochopitelnou olověnou tíhu v rukách a nohách, tíhu, která je srazila na kolena a vmáčkla do bláta? Ať si mysleli co chtěli, ať je za to postihlo cokoliv, patřilo jim to!

Raději jsme se opět rozjeli. S Vlastou, Růženou a Lucií jsme se rozloučili na kraji města. Vlasta slíbil zavézt Lucii domů - podle způsobu jízdy jsem usuzoval, že mu to dlouho trvat nebude.

Zbyla nám poslední dvě děvčata, která jejich vlastní rodiče prodali, takže se už domů vrátit nemohla. Ale to nebude moje starost, k těm se přihlásili Vlasta s Růženou. Dívky to měly být starší, už na vdávání. Budou zatím bydlet u Vlasty. Růža je nejprve naučí česky, dá jim základy školních vědomostí, najdou jim zaměstnání a podnájem, možná i povolení k pobytu, nebo rovnou občanství - pak už se snad žádná neztratí. Až dojedeme domů, auto uložíme do garáže. Budeme je muset dát do opravny, ale nejprve budu muset osobně zatmelit průstřely - v opravně by na ně divně koukali.

V podjezdu před garáží naší vily však už jedno auto stálo. Také dodávka, také ford jako naše, jen tmavé modré barvy. Byla prázdná. Jakmile jsem to zjistil, sykl jsem na Hanku a vyběhli jsme rychle nahoru.

V obývacím pokoji seděl v křesle chlap v kožené bundě. Vypadalo to, že spí, ale byl vzhůru. Jeho oči na nás těkaly sem a tam, ale nevstal, aby se s námi pozdravil. Poznal jsem ho jen díky vzpomínkám po Matoušovi.

„Guten Tag, herr Müller!“ pozdravil jsem ho.

Neodpověděl, jen zuřivě zakoulel očima. Pochopitelně. Počítač ho pustil dovnitř, ale moje programy rozpoznaly, že se jedná o gaunera, na kterého se dlouho chystám. Nabídly mu tedy křeslo a tam na něho vyslaly - ochromující doménu, česky nazývanou přimražení.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27